Pro národní hospodářství má ovšem největší význam trvání řízení.

Není třeba zde uvažovati o všech příčinách tohoto vzrůstu agendy, který je v uvedené agendě sporné ještě dosud celkem stoprocentní, v některých však částech, jako v odvoláních, daleko větší, na př. u nejvyššího soudu v dovoláních víc než pětinásobný nebo v exekucích skoro třínásobný. Faktem zůstává, že při tom výkonnost soudcovstva je daleko větší nežli v době předválečné. Jestliže totiž v dobách poválečných agenda několikanásobně stoupla a při tom počet soudců jen malou měrou se rozmnožil, jest zřejmé, že se vzrůstem agendy poměrně daleko menší, ba při uvážení síly tohoto vzrůstu téměř nepatrný vzrůst počtu věcí nevyřízených, může najíti odůvodnění hlavně ve zvýšené výkonnosti soudcovské. Na tom ničeho nemění ta okolnost, že v roce 1913 nebylo ještě samosoudců (zavedeni byli v roce 1914) a aktuárů (zavedeni byli teprve na základě zákona z roku 1931), neboť i kdyby v nynější době všechny tyto síly, tedy i aktuárské, byly stejně hodnoceny jako přírůstek sil konceptních, nečinil by přírůstek ten víc než 18 %. Naproti tomu, jak uvedeno, stoupnul proti roku 1913 počet věcí nevyřízených u okresních soudů ve věcech nepatrných z 2,4 % na 9,4 % v roce 1933, v jiných pak věcech sporných z 3,8% na 8,6%, u krajských soudů pak ze 12,8 % na 22 % senátních a 19,2 % samosoudcovských ve směnečních věcech, a na 8,17 % a 7,7 % v obchodních věcech. V jiných pak, t. zv. obecno-právních ze 14,1 na 30,4 senátních a 26,4 samosoudcovských. V odvoláních z rozsudků okresních soudů ze 3,9 na 12,8 a v odvoláních z rozsudků krajských soudů ze 4,3 na 16,8 a u nejvyššího soudu z 12,6 a 7,3 na 36,4 a 51,1 %.

Za poměrů tohoto tak velkého zatížení a této tak vypjaté výkonností nebude moci ani sjednocený civilní soudní řád vykonati něco neobyčejného a je nutné uvědomiti si to již nyní. Je také otázkou pro budoucnost, zda, když na př. stoupnul počet živností všeho druhu proti letům předválečným o více než 100 %, může sporná agenda zase klesnouti na míru předválečnou. Snad může návrat lepších poměrů hospodářských přivoditi jen částečný pokles sporů kontradiktorních. Dnes poměr počtu kontradiktorních věcí k celkovému počtu sporů proti roku 1913 není valně změněn, činí as 50 % a nelze se tomu úměrnému vzrůstu diviti, když počet případů, v nichž je žádáno za exekuci, stoupl proti roku 1913 na míru trojnásobnou.

Prostředky pro zdolání stoprocentního každoročního zvýšení agendy proti roku 1913 nemohou býti také násilné, nemá-li trpěti kvalita rozhodování, což je přece pro právní bezpečnost neméně důležité než rychlé rozhodování.

Osnova proto musí hledati cesty, které by umožnily rychleji zdolati nezměrné úkoly, aniž by však sáhla k prostředkům tak radikálním, že by bylo třeba se obávati účinků nezamýšlených. Právem se poukazuje na to, že reformy nesmí se díti jednostranně násilným odbouráváním kollegiálního soudnictví a snižováním počtu soudců v kollegiu bez zvýšení počtu soudců a bez náležitého vybudování kanceláří soudních, avšak s hlediska veřejných zájmů je nutné hleděti ovšem i k tomu, že jde o opatření z nouze, a které zlo pro veřejné zájmy bylo by větší.

S těchto hledisk nutno posuzovati myšlená zákonodárná opatření. Z velké části jsou navržena v osnově civilního řádu soudního, ale protože nelze určiti dobu, kdy osnova se stane zákonem a kdy nabude účinnosti, bylo nutné zařaditi zákonodárná opatření ta již do návrhu této novely.

Pokud jde o úlevu nejvyššímu soudu, stala se zákonodárná opatření již zákonem ze dne 11. prosince 1934, č. 251 Sb. z. a n.,kterým se mění a doplňují některá stanovení zákonů o občanském řízení soudním, o řízení exekučním a o řízení nesporném, ovšem nemohl tento zákon ještě projeviti účinky. Omezuje se proto osnova na opatření, jichž účelem jest urychliti řízení ve sporech v první a druhé stolici.

K č. 1.

Nová je v § 7a), odst. 3 j. n. toliko druhá věta. Je ve spojitosti s § 49 j. n. ve znění bodu č. 4. Tam je totiž vyslovena zásada, že spory o zákonném výživném náležejí před okresní soud, tedy před samosoudce. Z důvodů praktických je však tamtéž připojeno, že nicméně lze žalobu o výživné spojiti se žalobou o rozvod. Protože pak o žalobě o rozvod rozhoduje podle § 7a), odst. 3, 1. věty zpravidla samosoudce a nikoli senát, bylo třeba připojiti ustanovení, že o výživném jedná v takovém případě buďto samosoudce nebo senát podle toho, kdo projednává žalobu o rozvod. Zde hledíc k zásadě § 49 shora vzpomenuté nemůže činiti rozdíl, zda hodnota výživného je vyšší než 20.000 Kč. Poznamenati dlužno, že spojení žaloby o výživné se žalobou o rozluku není přípustné.

K č. 2.

Zde se zavádí možnost prorogace samosoudce ve sporech, projednávaných u krajských soudů jinak před senátem. S obdobným ustanovením setkáváme se v čl. LXX původní osnovy uvoz. zákona k osnově sjednoceného civilního řádu soudního. Podle úsudku některých zástupců advokátních kruhů lze očekávati od tohoto opatření značnou úlevu. Prorogace může se státi výslovnou dohodou a dlužno při ní šetřiti obdobně ustanovení § 104. j. n., ale přípustná jest též prorogace mlčky, jestliže žalobce v žalobě učiní návrh, aby byl projednán spor před samosoudcem a žalovaný tomu v žalobní odpovědi neodporuje. Dohoda ve smyslu odstavce 4 jest ovšem vyloučena tam, kde zvláštním zákonem jest výslovně stanovena pro rozhodování určitých sporů příslušnost senátu, na př. ve sporech podle zákona o nekalé soutěži (ze dne 15. července 1927, č. 111 Sb. z. a n.), nebo podle zákona kartelového (z 12. července 1933, č.141 Sb. z. a n.), protože tyto spory jsou přikázány krajským soudům výlučně podle povahy předmětu sporu.

Ustanovení druhého odstavce má zabrániti napadání rozsudku proto, že spor místo samosoudce rozhodoval senát nebo opačně místo senátu samosoudce, a to i v těch případech, kdy nebylo výslovné nebo mlčky učiněné dohody o prorogaci věci před samosoudcem. Prvý z obou případů zná i osnova c. ř. s., odstraňujíc tím dosavadní zmatečnost jednání, projednal-li věc namísto samosoudce senát, protože věcného důvodu pro to nalézti nelze. Druhý případ souvisí s odstavcem prvým potud, že možno-li se dohodnouti na samosoudci i mlčky, není nikterak vhodné připouštěti možnost, aby strany, ač nevytýkaly vadné obsazení soudu a projednávaly, mohly užívati opravných prostředků k tomu, aby výsledek jednání mařily námitkou vadného obsazení teprve v opravné stolici.

Poslední odstavec má zabrániti pochybnosti, která by jinak mohla vzejíti, zda totiž mohl by vyšší soud zrušiti rozsudek pro zmatečnost (§ 477, č. 2 a § 471, č. 7 c. ř. s.), i když strana tomu opravným prostředkem neodporovala.

K č. 3.

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi rozhodují vrchní soudy v senátech tříčlenných, a to ať jednají jako druhá nebo třetí stolice, a není toto obsazení nikdy příčinou stížností. Také osnova civilního řádu soudního sama počítá s tímto snížením jako trvalým. Mimo to však shora uvedená statistika ukazuje, že je třeba vrchnímu soudu uleviti tak, aby mohl vyřizovati rychleji. To ovšem předpokládá, že nebude počet soudců u vrchního soudu systemisací snížen, protože jinak by zákonodárné opatření minulo se cíle. Obava, že budou-li věci u vrchního soudu vyřizovány rychleji, nic to nepomůže, protože nahromadí se u nejvyššího soudu, nebyla by zcela správná, protože jen část věcí projednaných vrchním soudem přichází k nejvyššímu soudu (v zemích České a Moravskoslezské připadá na 4598 vyřízených odvolání celkem 1790 dovolání). Z různých námětů na úpravu otázky, kdy má býti povolán k jednání a rozhodnutí pětičlenný senát - vidí-li to vhodným předseda buď sám nebo referent, nebo tříčlenný senát atd. - přijímá osnova řešení, které je obdobou platného ustanovení o tom, kdo je povolán rozhodovati spory o rozvod: vychází se prozatím do konečné úpravy ze zásady nároku stran na řešení v pětičlenném senátě, rozhodnul-li v první stolici senát a strana může nárok ten uplatniti bez obmezení. I tak lze očekávati jistou úlevu, jako k ní došlo ve věcech rozvodových. Toto ustanovení mění arci obsazení vrchního soudu i podle některých zákonů zvláštních. Obmezení připojené ve větě prvé, "pokud by něco jiného nebylo ustanoveno zákonnými předpisy o vnitřním zařízení soudů" odkazu je na př. na ustanovení § 28 soudní instrukce (viz § 19 org. zák.) o složení senátu (komise) ve věcech personálních.

Odstavec druhý a třetí jsou obdobou ustanovení zmíněných pod č. 2.

K č. 4.

Obdobné ustanovení zavádějící příslušnost okresních soudů pro všechny spory o výživné jest i v osnově civilního řádu soudního a má tím býti usnadněno vedení takových sporů. Budou sem náležeti i spory ascendentů proti descendentům o výživné podle § 154 vš. zák. obč., spory o výživné pozůstalého manžela podle § 796 vš. zák. obč. a spory manželky bez své viny rozloučené proti dřívějšímu manželovi o plné dostiučinění podle § 1266 vš. zák. obč., jež, se zpravidla uplatňuje ve formě výživného.Výjimku bylo nutno učiniti, jde-li o spory o výživné v řízení o rozvod. Spojení rozhodování o prozatímním opatření a o výživném samém v rukou jednoho soudce jest spíše s to řízení zjednodušiti a zlevniti.

Pokud jde o příslušnost okresních soudů, byl činěn také námět, aby na okresní soudy byly také přeneseny rozepře o uznání nebo popírání manželského původu dítěte (které i podle osnovy civilního řádu soudního mají zůstati před krajskými soudy, a to před senátem). I když se nepřihlíží k otázce, zda by stačilo, aby tyto věci rozhodoval samosoudce u krajského soudu, který zpravidla pro delší praxi bude míti vytříbenější názory, než sporný soudce okresního soudu, neboť u okresních soudů jednají často ve sporech soudcové zcela mladí, nezdá se vhodným přesunovati tyto spory již nyní na okresní soudy. Kolik takových sporů je, statisticky zjištěno není.

K č. 5.

Toto ustanovení, pokud jest nové, jest celkem převzato z osnovy civilního řádu soudního. Ve smyslu teorie i praxe vychází se z názoru, že nároky, které jsou ve skutkové nebo právní souvislosti, se bezvýhradně sčítají jak pro určení příslušnosti tak pro působnost samosoudce nebo senátu, a to proto, že to jsou vlastně jednotné pohledávky složené z několika dílčích pohledávek. Takto se na př. sčítá bolestné, lékařské náklady, ušlý zisk atd., jde-li o nároky na náhradu škody z téže škodné události, nebo nároky na platy požadované v téže žalobě z téhož nájemního poměru (na př. činže za několik nájemních období nebo činže kumulovaná s nárokem na náhradu škody pro poškození nájemního předmětu podle.§ 1111 obč. zák. atd.).

Takové sčítání není ovšem na místě, jde-li o nároky, které nejsou ve skutkové nebo právní souvislosti. Zde nutno posuzovati příslušnost ohledně každého takového nároku zvláště. Je však vhodné nevylučovati příslušnost okresního soudu ani tehdy, když součet těchto nároků převyšuje hranici stanovenou pro příslušnost okresních soudů. Zevní okolnost, že nároky takové byly shrnuty do jedné žaloby, nepotřebuje měniti věcnou příslušnost tak, že by se nároky těmi měl zabývati krajský soud. Také tím se účelně uleví krajským soudům. Toto řešení je v pravdě také přirozenější, než řešení obsažené v dnešní jurisdikční normě.

Důvody však takové úpravy platí ovšem stejně, aby se nezměnilo obsazení samosoudcem, jestliže žádný z nároků před něj vznesených nepřesahuje částku 20.000 Kč.

Ustanovení druhé věty § 55, že žádá-li se toliko část jistinné pohledávky, jest rozhodnou úhrnná částka jistinné pohledávky ještě nezapravené, je tíživé i pro dlužníky, zvětšujíc jejich náklady, i pro věřitele, nutíc je, aby pro částky nepatrné, na př. anuity 800 Kč, žalovali u krajských soudů. Proto je ustanovení to z nového znění vypuštěno.Vynechává se však i věta třetí, protože důvody shora uvedené platí stejnou měrou i tu a kromě toho věta ta zavdává často podnět ke sporům o příslušnost, jde-li o otázku, zda je mezi obchodníky pravý kontokorentní poměr (čl. 291 obch. zák.), při němž rozhoduje výše salda, či zda je mezi nimi jen t. zv. běžný účet, při němž rozhoduje úhrn pohledávek žalobcových.

K č. 6.

Vedení pozemkových knih pro městské nemovitosti u krajských soudů a pro venkovské nemovitosti u okresních soudů je přežitkem. Vznikají z toho obtíže, nápadné zvláště tehdy, jde-li o současný výkon v knihách městských a venkovských, na př. při simultánním právu zástavním; směřuje tedy i toto ustanovení k zjednodušení soudnictví. Ustanovení § 4 zák. č. 213/1925 Sb. z. a n. zůstává nedotčeno, protože v hlavním městě Praze jsou podstatně jiné potřeby soustředění knih než na venkově. K tomu viz čl. XI, odst. 2.