K č.1.

Následkem této změny bude lze platební rozkaz vydati na osoby bydlící mimo obvod krajského soudu, v němž je okresní soud, který má platební rozkaz vydati (za předpokladu, že jest k vydání jeho jinak tento soud místně příslušný). Dosavadní ustanovení, že nelze vydati platební rozkaz, když by se musil dodati mimo obvod sborového soudu, v jehož obvodu má sídlo příslušný okresní soud, mající vydati platební rozkaz, je pociťováno všeobecně jako závora rychlého soudnictví; závora neodůvodněná, protože od doby novely z r: 1914 mohou platební rozkaz vydávati nejen okresní soudy bydliště dlužníkova, ale i okresní soudy příslušné podle jurisdikční normy vůbec (tedy i soud smluvený podle § 104 j. n. ).

K č. 2.

Toto ustanovení je obdobou nového ustanovení § 55 j. n. Jinak by také docházelo k tomu, že shrnutí, které je možné v žalobě, nebylo by možné v upomínacím řízení, a tedy nebylo by možno upomínacího řízení s úspěchem používati (k tomu dlužno srovnati význam upomínacího řízení podle počtu vydaných platebních rozkazů v roce 1933: 327.403 a 216.626, z čehož bylo odporů jen 43.498 a. 24.173 ).

Ustanovení posledního odstavce platí již nyní na Slovensku a v Podkarpatské Rusi a proto je možno tím větším právem žádati je v zemích České a Moravskoslezské, kde je obyvatelstvo zběhlejší v písemnostech. Nedostatky potřebného počtu stejnopisů platebního rozkazu odstraní soud podle platných ustanovení (§ § 84 a 85 c. ř. s. a § 89 j. ř. s.) o formálních vadách.

K č. 3.

V praxi vzešly pochybnosti o tom, jaký opravný prostředek je na místě, naříká-li se toliko rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů nebo o výši jich. Vystačí se v obou případech s rekursem a není proto třeba dotýkati se rozhodnutí o povinnosti k plnění samému.

K č. 4.

Byly činěny návrhy, aby toto ustanovení § 9 bylo reformováno tak, že by bylo možno nechati odporem netknutou část, i když nejde o případ § 9, odst. 2 dosavadního zákona. Osnova se pro to nerozhodla, protože by z toho mohly vzejíti obtíže, nebylo-li by z odporu jasně viděti, jakou částku upomínaný béře v odpor. Ale je dobře možné vyhověti přání, aby se nerušil celý platební rozkaz, podal-li odpor jen některý ze spoludlužníků. Ostatním se dělají zbytečné útraty, ruší-li se platební rozkaz i ohledně nich. Ovšem bude třeba v poučení na platebním rozkaze zvlášť na to upozorniti, jaký důsledek má podání odporu, jmenovitě šlo-li by o manžele, z nichž by podal odpor jen jeden. Současně bude poučení nově upraveno tak, aby bylo upozorněno na důsledky odporu bezdůvodného.

K č. 5.

Toto ustanovení je důležité proto, aby mohla býti učiněna procesní opatření podle § 183 c. ř. s. Neuposlechnutí tohoto ustanovení nabude ovšem míti pro stranu za následek, že by byla vyloučena z přednesu skutečností, které v odporu neuvedla, ale bude míti event. vliv na povinnost nahraditi náklady odpůrci, pokud byly zaviněny neuposlechnutím příkazu udati důvody odporu a nabídnouti o nich důkazy. Nemůže býti pochybností o tom, že aspoň v zemích České a Moravskoslezské nemůže působiti provádění toto žádné obtíže.

Podle dosavadních ustanovení nemá bursovní rozhodčí soud práva přísežně vyslýchati svědky, znalce nebo strany. Je třeba vždy, je-li třeba takového přísežného výslechu, požádati o něj řádný soud. Ustanovení to se všeobecně pociťuje jako překážka rychlého bursovního rozhodčího soudnictví a jako zbytečné zatěžování řádných soudů rekvisičními výslechy. Protože u bursovního rozhodčího soudu působí vždy tajemník se soudcovskou kvalifikací, který se účastní celého jednání a vede protokol o jednání, není obavy, že by zájmy vyslýchaných osob mohly býti nějak dotčeny vadným protokolováním. Mohou však vyslýchaní pro zajištění všech svých práv žádati, aby přísežný jich výslech byl vy konán před řádným soudem.

K č. 1.

O tom, jak by bylo možno zameziti zneužívání práva chudých, bylo v anketách ústních a písemných mnoho psáno a uvažováno. Dnešní úprava naprosto neuspokojuje. Hlavní její závady jsou: zkoumání majetkových poměrů je svěřeno jiným orgánům než soudům, totiž zejména obcím, a tyto orgánové mají ve vysvědčení potvrditi nejen údaje skutkové, ale přímo i závěr z nich vyplývající, totiž že žadatel bez zkrácení nuzné výživy není schopen uhraditi náklady procesu. Orgánové ti však zpravidla nemají vůbec správné představy o tom, kolik in concreto náklady sporu mohou činiti. Také sankce na nesprávnost a neúplnost údajů v dotazníku o majetkových poměrech a na lehkomyslné potvrzení takovýchto údajů jsou velmi slabé. Potvrzování dotazníku nabylo dávno rázu pouhé formálnosti. K potvrzování v zemích České a Moravskoslezské nepřibírají se úřady finanční, ačkoli zvláště ve výměře základu daně důchodové lze shledávati aspoň v hrubých rysech zjištěný majetkový stav žadatele.

Bylo uvažováno i o radikálnější reformě, aby soud mohl odepříti právo chudých nebo je odníti, kdykoli by seznal, že spor je svévolný nebo zjevně beznadějný. Tak to navrhuje i osnova c. ř. s. v poslední úpravě. Proti tomu zas bylo uváděno, že soudu se ukládá těžký úkol, že má rozhodovati o tom, zda je spor svévolný nebo zjevně beznadějný, aniž se rozhoduje ještě in merito, a že tak uvaluje soud na sebe podezření zaujatosti (proti tomu nelze ani dobře uvésti, že takový úkol již dnes soudu je uložen v čl. XXXIII uv. z. k c. ř. s., protože je známo, že právě pro tyto obtíže je ustanovení toho celkem málo užíváno). Osnova nepřijala také stanovisko v cizím zákonodárství již uplatněné, aby bylo rozhodným, zdali by žadatel nemající obavy o nuznou výživu se rozhodnul na své útraty takový proces vésti. Osnova prozatím od těchto reforem upouští. Spokojuje se lepší úpravou základů pro rozhodování o právu chudých. Potvrzování osobních poměrů žadatelových má zůstati úředním orgánům (obcím). Pokud však jde o majetkové poměry žadatelovy, má sloužiti za základ pro rozhodování místopřísežné seznání žadatelovo, doplněné případně potvrzením finančního úřadu (zamýšleno je stanoviti, aby soud vyzval nejprve žadatele, aby předložil platební rozkaz o dani důchodové za posledně předepsaný berní rok, v případě pak, že by strana tento výměr nemohla předložiti, nebo že jí daň za poslední berní rok nebyla vůbec předepsána, vyžádati si od příslušné berní správy daňová data posledního výměru daně důchodové nebo příslušného vyměřovacího spisu nebo potvrzení, že daň straně vyměřena nebyla). Místopřísežné seznání jmění nepůjde ovšem do podrobností, bude celkem stačiti, uvede-li žadatel všechno jmění nemovité a takové jmění jiné, ze kterého má příjem a jeho výši, vedle toho ovšem jakýkoliv příjem jiný (na př. služební).

Také bylo navrhováno, a to i z řad zástupců advokacie, aby bylo odepřeno právo chudých, má-li strana advokáta za právního zástupce, s odůvodněním, že může-li si platiti právního zástupce, může také platiti náklady sporu. Osnova se nemohla rozhodnouti pro toto řešení, protože přibrání takového advokáta není vždy zcela bezpečným důkazem dobrých majetkových poměrů strany.

Poslední odstavec dává soudu možnost podle povahy případu přiznati právo chudých jen zčásti, na př. jen, pokud jde o poplatky znalecké, nebo pokud jde o zastoupení advokátem, kdežto ostatní náklady, zvláště kolkové, strana bude povinna zaplatiti, shledá-li soud, že takováto úprava lépe vyhovuje majetkovým poměrům strany. Jestliže by se však ukázalo, že pro daleko větší rozsah sporu než byl předpokládán, jsou náklady tak veliké, že je strana nemůže unésti, může se znova domáhati práva chudých.

K č. 2.

V slovenském civ. řádu soudním je ustanoveno, že advokát ustanovený straně chudé nepotřebuje plné moci. V zemích České a Moravskoslezské takové ustanovení není a to způsobuje často velké obtíže. Proto i v tomto směru, jako v osnově civ. ř. s., od požadavku plné moci má býti upuštěno.

K č. 3.

Odstavec 1 § 69 je nově upravován s přihlédnutím k novým ustanovením o povinnosti strany podle pravdy vyjeviti majetkové poměry. Úprava odstavce 2 souhlasí s úpravou v osnově c. ř. s. (znamená to proti dnešnímu stavu rozšíření odpovědnosti i za hrubou nedbalost).

Rozdíl mezi podmínkami práv. účinků a následků nesprávných údajů žadatele, že byly totiž předneseny takto nesprávně vědomě nebo z hrubé nedbalosti, a podmínkou následků při potvrzování údajů, byly-li totiž nesprávně učiněny vědomě, je úmyslný. Je v tom přece rozdíl co do odpovědnosti, kdo z obou takové údaje učinil.

K č. 4.

Navrhované ustanovení, rovněž nové, sleduje také myšlenku zabrániti již napřed vedení svévolných a marných sporů také tím, že žadatel musí počítati s tím, že bude případně povinen zcela resp. zčásti hraditi ty částky, od nichž byl zatímně podle práva chudých osvobozen, protože jak se dodatečně ukázalo, jsou tak malé, že mu nemohou býti na újmu nuzné výživy. S účelu práva chudých, zabezpečiti možnost prosazování práva bez obavy, že bude nuzná výživa zkrácena, není tím naprosto ničeho sleveno. V praxi však dochází k udělení práva chudých i tam, kde podle skutečných nákladů nelze vůbec mluviti o zkrácení nuzné výživy, a to prostě proto, že v době rozhodování o právu chudých nelze ještě viděti, jakých nákladů si spor vyžádá. To neví ani soud. Strany začasté odůvodňují žádost za propůjčení práva chudých tím, že bude třeba nákladných důkazů, zvláště znaleckých, a po jednání se ukáže, že náklady byly tak malé, že by je byla mohla strana docela dobře a bez újmy nuzné výživy nésti. Nechat stranu osvobozenou od povinnosti tyto náklady nahraditi, není spravedlivé a citelně zkracuje státní pokladnu. Proto je ustanovení o zaplacení těch nákladů, které skutečně nemohou zkrátiti na nuzné výživě, i s hlediska zásadní myšlenky práva chudých zcela odůvodněné. Právo chudých se tím neodnímá, advokát přidělený z důvodů práva chudých zůstane, ale strana musí zaplatiti na spor tolik, kolik zaplatiti může, aniž by byla ohrožena. Dokud takového spravedlivého ustanovení není, je zneužíváno práva chudých někdy k vydírání, na konec často zaplatí všechny náklady stát, protože i druhá strana zažádá o právo chudých. Výdaje tohoto zakládání jdou do velkých částek a nejsou z důvodů shora uvedených všechny vynaloženy účelně a spravedlivé, naopak podkopává se tím procesní morálka.

K č. 5.

Nová úprava přihlíží ke změnám provedeným v bodech předcházejících.

K č. 6.

Obdobné ustanovení má již osnova c. ř. s. Některé náměty šly dále, jmenovitě, aby bylo možno jednání skončiti, když mají býti vyžádány spisy veřejných úřadů nebo veřejné listiny, i kdyby strany se skončením jednání nesouhlasily. Ale zdá se, že nebylo by to správné ve všech takových případech vylučovati rozbor výsledků dokazování. Alespoň pro takové případy bylo by nutné upraviti jinak přípustnost novot v řízení odvolacím.

K č. 7.

Navržená změna jest v souhlasu s obdobným ustanovením § 227 osnovy sjednoceného civilního řádu soudního a přimyká se jen k dosavadnímu výkladu, který se snažil překlenouti rozpory mezi ustanovením § 55 j.n. a §227c.ř.s.

Případ odstavce 2 souvisí s ustanovením § 55, neboť tam žádný z nároků nesmí přesahovati kompetenci samosoudce, kdežto zde, jakmile jediný přesahuje, může býti senát povolán k řešení i samosoudcovských sporů.

K č. 8.

Toto ustanovení je vzato z osnovy c. ř. s. a je jeho účelem zabrániti co možno bezobsažným žalobním odpověděm.

K č. 9.

Ustanovení odstavce 6 § 261 má býti zrušeno proto, poněvadž pod bodem 10 je navržena obsáhlejší úprava nová.

K č. 10.

V moderním procesním právu je všude snaha zameziti protahování sporů tím, že se vylučují nebo obmezují spory o příslušnost, aby se výsledky celého jednání případně nezmařily tím, že vyšší soud uzná procesní soud nepříslušným. Zákon č. 251/1934 Sb. z. a n. vyloučil již z rozhodování o příslušnosti v rekursním řízení nejvyšší soud.

Majíc na zřeteli jako vzor ustanovení některých cizích osnov, navrhuje osnova změnou § 261, odst. 6 další zkrácení sporu o příslušnosti tak, že žalovaný, který namítá (věcnou nebo místní) nepříslušnost soudu, jest povinen se prohlásiti o tom, který soud považuje za příslušný pro žalobu. Dozná-li žalobce skutečnosti namítané žalovaným, resp. budou-li dokázány a bude-li tak zjištěna nepříslušnost soudu žalobcem dovolaného, může žalobce, čině návrh na postoupení spisu jinému soudu, voliti: může navrhnouti, aby spisy byly postoupeny buď soudu, který označil žalovaný jako příslušný, nebo místo toho může navrhnouti postoupení spisu soudu, který sám označí jako příslušný. Má-li soud za to, že soud, jemuž žalobce navrhuje postoupení žaloby, není patrně nepříslušný, postoupí mu žalobu.

K č. 11 a 12.

Účelem těchto ustanovení je zameziti, aby svědek anebo znalec musel vypovídati tam, kde by šlo o vyjevení tajností, kterých třeba šetřit v zájmu státu a jeho obrany, § 321, odst. 1, č. 3 má význam i pro § 309 o důkazu ohledáním. Jaké to má následky, že svědek, ev. jiná osoba, nepoužije výhody zproštění, určuje se ustanoveními zákonů trestních, zvláště zákona na ochranu republiky.

K č. 13.

Toto ustanovení má podobný cíl jako ustanovení uvedená pod č. 11 a 12.

K č. 14.

Podle dosavadního znění § 412 při změně soudců má býti provedeno celé jednání znovu před změněným soudem. Nově navrhované ustanovení, které jest ve shodě s osnovou civilního řádu soudního, zjednodušuje postup, pokud jde o důkazy, provedené před procesním soudem (ne tedy důkazy provedené nepřímo), - uváží totiž nový soud, zda je provede znovu buď všechny nebo některé z nich podle toho, zda podle okolností bezprostřednost může býti významnou pro rozhodnutí čili nic.

K č. 15.

Původní ustanovení § 440, odst. 3 bylo novelou č. 130/1930 Sb. z. a n. (čl. VIII, odst. 2) značně rozšířeno. Výsledky nejsou zcela uspokojivé. Jak i nejvyšší soud ve svém posudku podotknul, kdyby bylo používáno § 440, odst. 3 c. ř. s. v duchu zákona, nebylo by o něm pochybnosti. Některé soudy používají ustanovení toho velmi často i tam, kde se dodatečně ukáže, že o přednesení značného rozsahu vůbec nešlo - že byl činěn nátlak na soud, aby ustanovení toho použil jen proto, aby došlo k průtahu ve sporu. Nové znění má tomu čeliti.

K č. 16.

Ve všech zde uvedených případech se doporučuje dáti soudu, jehož usnesení je vzato v odpor, možnost, aby o rekursu rozhodnul sám, míní-li jemu vyhověti. Je to praktické, jsou-li uplatněny okolnosti, které soudu nemohly býti známy, nebo jde-li o přehlédnutí. Na návrh nejvyššího soudu je zde nově zařaděno usnesení odmítnuvší opravný prostředek pro opožděnost.

K č. 17 a 18.

Dosavadní ustanovení o mimosoudní výpovědi obsažené v civilním řádě soudním (§§ 565 a 566) se neosvědčilo. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi připouští se toliko mimosoudní výpověď veřejno-notářská. Také osnova civilního řádu soudního pomýšlí na to, sjednotiti právní stav tak, že mimosoudní výpověď bude možná jen veřejným notářem. Toto stanovisko je správné, poněvadž pří mimosoudní výpovědi jinak provedené není vůbec záruky, že vypovídaný bude si vědom, že musí proti výpovědi včasně učiniti námitky u soudu. Je to nedůsledné, jestliže zákon při soudní výpovědi přesnými ustanoveními stará se o potřebné poučení vypovídaného, kdežto při mimosoudní výpovědí dává vypovídaného všanc pro neznalost právní. Stejné obtíže se objevily také v řízení podle zákona o ochraně nájemníků a lze je odstraniti jedině omezením mimosoudní výpovědi na výpověď veřejno-notářskou. Tím ovšem nejsou dotčena ustanovení hmotného práva, připouštějící mimosoudní výpověď vůbec, poněvadž taková mimosoudní výpověď, provedená jinak než veřejným notářem, může nicméně sloužiti za základ žalobě na zrušení nájemního poměru. Nejvyšší soud tato ustanovení osnovy schválil podotknuv, že mimosoudní výpovědi dávají velmi často podnět ke sporům a v řízení exekučním i k rekursům. Skutečného a spravedlivého zájmu na podržení mimosoudní výpovědi jiné než veřejno-notářské s účinkem exek. titulu nemůže být. Výhody jí získané jsou vlastně výhodou těženou z nevědomosti těch, jimž se výpověď dává.

K č. 1.

Odůvodnění bodu č. 1 vyplývá ze změny §§ 565 a 566 civ. ř. s. a poukazuje se na odůvodnění tam provedené.

K č. 2 a 3.

Ustanovení zde uvedená sledují týž cíl jako změny § § 321, 353 c. ř. s..

K č.4.

Navržené nové znění odstavce 2 § 44 přimyká se svým obsahem na obdobné ustanovení, které bylo zavedeno v republice Rakouské zákonem ze 4. června 1925, č. 183 B. G. Bl. (5. novela o úlevách soudních).

K č. 5.

Zvýšení hranice zde uvedené přivodí unifikaci s právním stavem na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.

K č. 1: Viz čl. I, č. 4.

K č. 2: Viz čl. I, č. 5.

K č. 3: Viz stejné znění čl. I, č. 1.

K č. 4: Úprava práva chudých co do základu pro rozhodnutí o žádosti v zemi Slovenské a Podkarpatoruské celkem vyhovuje. Proto se připojuje jen poslední věta z čl. IV, č. 1 o možnosti právo chudých propůjčiti jen částečně.

K č. 5 a 6: Viz čl. IV, č. 3.

K č. 7: Viz čl. IV, č. 4.

K č. 8: Viz čl. IV, č. 5.

K č.9:

Zák. čl. I/1911 vychází z toho, že i zahájení sporu se koná před senátem. Celkové tendenci osnovy řízení urychliti hoví spíše ustanovení, jaké je v § 239, odst. 1 c. ř. s., platné v zemích České a Moravskoslezské, a to ještě rozšířené v č. 10 tak, že bude při zahajovacím roku jednáno a rozhodováno o všech sporu překážejících námitkách (dosud senát). Nejvyšší soud to schválil, byť dočasně je rozdíl v obou oblastech právních co do rozsahu, ve kterém možno u prvého (zahajovacího) roku jednati o námitkách sporu překážejících.

K č. 10: Viz č: 9.

K č. 11: Viz čl. IV, č. 10.

K č. 12 až 15: Viz čl. IV, č. 11 až 13.

K č. 16: Viz čl. IV, č. 16.

K č. 17: Viz čl. II, č. 1. že nelze vydati platební příkaz proti osobám neznámého pobytu, vychází již z ustanovení § 594.

K č. 18: Zde bylo vyhověno návrhu na novelisaci z jiného důvodu než urychlení řízení. Lhůta zde uvedená je nyní výslovně označena jako propadná. Je to proto, že jinak v praksi vzcházejí pochybnosti, zda pro znění ustanovení § 451 zák. čl. I/1911 je možno připustiti u zmeškání lhůty k odporu proti platebnímu příkazu navrácení v předešlý stav. Je totiž navrácení v předešlý stav možné jen při propadné lhůtě a touto je jen ta, která je jako taková označena v zákoně.

K čl. VII; č. 1: Nejvyšší soud ve svém posudku obrátil pozornost na to, k jakým sporům o příslušnost dává podnět různost práva v zemích České a Moravskoslezské na jedné a v zemích Slovenské a Podkarpatoruské na druhé straně. Podle § 18, č. 3 ex ř. jest exekučním soudem okresní soud, u něhož má dlužník svůj obecný soud ve věcech sporných, kdežto podle § 18, prvý odstavec zák. čl. LX/1881 je v takovém případě exekučním soudem okresní soud, na jehož území má býti exekuce vykonána, což jest obecný soud poddlužníkův (§ 294, odst. 3 ex. ř. a čl. VI, § 45, odst. 3 zák. č. 23/1928 Sb. z. a n.). Tato různost práva vede k dopisování mezi soudy, k zdržování exekučního řízení a k zatěžování nejvyššího soudu, jemuž nezbývá než určiti soud místně příslušný podle § 28 j. n. a obdoby §§ 52 a 53 zák. čl. I/1911. Jen řešení volí osnova jiné. Nejvyšší soud dal v úvahu upraviti § 18, č. 8 ex. ř, tak, že by byl v obou oblastech exekučním soudem soud poddlužníkův. Ale to by vedlo zase k tomu, že by bylo třeba při zabavení několika pohledávek případně podávati návrh u tolika soudů, u kolika je sídlo poddlužníka, a tak by byly rozmnoženy útraty. Proto volí osnova raději opačnou cestu, že v podstatě rozšiřuje normu exek. řádu o příslušnosti exekučního soudu na Slovensko a Podkarpatskou Rus.

K č. 2 až 4: Viz čl. V, č. 2 a 3.

V souboru prací směřujících k urychlení řízení soudního (náleží sem i výnos ministerstva spravedlnosti ze dne 11. září 1935, č. 45.182 v č. 10 Věstníku min. sprav.) je arci i dokonalejší příprava soudcovského dorostu. Bude třeba změniti některá ustanovení o přípravné službě soudcovské. Není však žádného podstatného důvodu, aby ustanovení ta byla vydána nařízením vlády. Vše, čeho vyžaduje odborné vzdělání mladého soudce, musí zaříditi ministr spravedlnosti sám: je zvláště třeba učiniti opatření, aby si soudcovští čekatelé osvojili řádnou metodu práce, a to zvláště ve sporném soudnictví, je třeba, aby byli nejen právně, ale i odborně vzděláni pro své úkoly soudcovské,a proto si musí osvojiti potřebné vědomosti z bankovnictví, účetnictví, praktického směnečnictví, kriminalistiky, kriminologie atd. Bude třeba pro ně zvláštních kursů. Již z tohoto suchého, jen příkladného výpočtu je viděti, že těžisko přípravy soudce bude ležeti jinde, než v nezměnitelném, nařízením stanoveném postupu praxe od jednoho soudu k druhému nebo v kursech dosud platným nařízením upravených, a je nutno přípravnou službu stále přizpůsobovati potřebě. K tomu je proto vhodnější úprava výnosem ministerstva spravedlnosti.

S tím souvisí i možnost změny výkazů nařízených § 7 zákona o soudní organisaci. Zdali a jaké výkazy mají býti vedeny o postupu přípravné služby soudcovské, není vhodné zákonem ustanovovati.

Ustanovení § 12 zákona o soudní organisaci, pokud jedná o domácí práci k soudcovské zkoušce, se neosvědčilo. Delší dobu po válce bylo suspendováno. V souboru celé přípravné služby soudcovské, jak je zamýšlena, má domácí práce soudcovského čekatele pro přípravu na dobrého soudce pramalý význam. Proto se navrhuje zrušení tohoto ustanovení.

K čl. IX.

Zákon č. 251/1934 Sb. z. a n. ustanovil v čl. IV, že ustanovení zákona o pracovních soudech ze dne 4. července 1931, č. 131 Sb. z. a n., o řízení, až na ustanovení o přísedících, platí pro spory u okresních soudů, které jednají na místo pracovních soudů. Z tohoto předpisu vzešlo mnoho nejasností. Není jasné, co se má státi v odvolacím řízení, jestliže odvolací soud je v prejudicielní otázce, zda jde o spor uvedený v §§ 1 a 2 zák. č. 131/1931 Sb. z. a n., jiného názoru, než byl soud okresní. Tyto obtíže snaží se osnova odkliditi. Je nezbytné dáti rozhodnouti otázku prejudicielní pro způsob řízení soudu zvláštním usnesením, proti němuž je opravný prostředek rekursu ke krajskému soudu. Jestliže předpis čl. IV zák. č. 251/1934 Sb. z. a n. byl vyvolán snahou odstraniti obtíže, jevící se zvláště na Slovensku a v Podkarpatské Rusi co do zastupování, není možno chtíti čeliti obtížím z toho vzniklým jinak než tak, že bude otázka řízení vyřešena předem. Nejvyšší soud takové řešení doporučil. K odstavci 4 se podotýká, že ovšem tam uvedeným způsobem je určen způsob řízení jednou pro vždy, tedy i pro vyšší stolici. K tomu směřuje odstavec 8.

Potřeba reforem v soudnictví přináší s sebou, že je třeba reformovati také kancelářskou službu soudní. Z části se tak již stalo (viz četné výnosy o úpravě rejstříků a spisů atd. z let právě minulých, uveřejněné ve Věstníku ministerstva spravedlnosti). Do sjednocení jednacích řádů soudů, ku kterému dojde až po úpravě soudních zákonů, je nutno provésti tyto dílčí reformy opětovně. Pro takovou úpravu však není vhodná vždy cesta vládního nařízení a není také uveřejnění ve Sbírce zákonů a nařízení povahou věci odůvodněné, leč by šlo o ustanovení upravující styk občanstva se soudem a soudními úřady. Rozumí se, že opatření ministerstva, která by se dotýkala nákladů a tedy rozpočtu, budou učiněna jen ve shodě s ministerstvem financí.

Ustanovení zákona upravují právo formelní. Dlužno jeho používati i ve věcech, v nichž již bylo zahájeno řízení, pokud v něm se přihodí příležitost toho kterého ustanovení vůbec užíti, nemění se tedy příslušnost jednou založená, obsazení při dřívějším odvolacím jednání před vrchním soudem mohlo býti dříve pětičlenné a po účinnosti zákona bude tříčlenné za podmínek uvedených v čl. I, č. 3.

Proto je třeba doplňku jen ohledně ustanovení § 7 a), odst. 5 a 6 j. n. a § 55 zák. čl. I/1911. tak, aby bylo co možná využito jich i pro řízení před účinností zákona zahájená. Ale v souhlase s posudkem nejvyššího soudu je vyloučeno použití těch ustanovení, která nově vylučují opravné prostředky tam, kde dosud byly přípustné, a arci také nemůže platiti změna příslušnosti soudu pro žaloby podané před účinností zákona. Provedení změny co do příslušnosti ve věcech knihovních, uvedené v čl. I, č. 5, svěřuje se proto co do učení účinnosti vládnímu nařízení, že do účinnosti zákona bude již velmi malá doba k tomu, aby mohly býti provedeny všechny přípravy, a může event. provedení státi se podle potřeby pro různé soudy různě.

Provedení zákona nevyžaduje žádných nových nákladů.

Upozorňuje se, že dosavadní ustanovení § 440, odst. 3 c, ř. s. (viz čl. IV, č. 14) platí jen do 31. prosince 1935 a že nejvyšší soud projevil přání, aby ustanovení této novely platila od 1. ledna 1936.

V Praze, dne 22. listopadu 1935.

Předseda vlády:

Dr M. Hodža v. r.

Ministr spravedlnosti:

Dr Dérer v. r.