Za § 219 zařadila superrevisní komise § 220 o právu spoluvlastníka žádati počet, pozměnivší také rubriku před § 218 ve znění "vzhledem k užitkům, závadám a zúčtování". Co se týká doby, kdy lze zúčtování žádati, stál subkomitét na stanovisku, že může se zúčtování žádati kdykoliv, jakmile se důvěra pozbude, a mimoto, kdykoliv se užitky vyberou. Superrevisní komise toto právo časové omezila. Počtu lze se domáhati, jakmile se skončí spoluvlastnictví anebo období odpovídající povaze správy, a mimoto, když se vyskytnou důležité důvody. K tomu připojil se nový § 221, jenž odpovídá § 1200 obč. zák., pro případ nepoctivosti při vedení správy. Lze se tu domáhati počtu, i když spoluvlastník proti účetní závěrce nic nenamítal anebo když mu nepřísluší právo na účet, na př. proto, že se ho spoluvlastník zřekl, nebo podle nařízení zůstavitelova a t. p. Právo domáhati se účtu se nikdy nepromlčuje, ale zpravidla bude lze spatřovati souhlas s vedením správy, když se rozdělované užitky bez námitky přijímají.

O právech a povinnostech spoluvlastníků vzhledem k rozdělení společné věci jedná se pod zvláštní rubrikou. Již subkomitét zabýval se podrobně těžkými otázkami týkajícími se prodeje společné věci, když jeden z podílů spoluvlastnických je přetížen. Poněvadž při soudní dražbě dobrovolné přecházejí na nového nabyvatele všechny závady, tedy také přetížení jednoho ze spoluvlastnických podílů, navrhl subkomitét pro exekuční řád zvláštní likvidaci, při níž by přetížení jednoho podílu nebylo na újmu soudnímu prodeji celé věci. Také pro knihovní zákon odporučil poznámku rozdělení nebo prodeje společné věci, mající za účinek že pozdější závady na některém spoluvlastnickém podílu nepřejdou při rozdělení na jednotlivé díly druhých vlastníků a při prodeji na společnou věc. Superrevisní komise podrobila otázky tyto zevrubným debatám. Prostředky, kterými se věc měla řešiti, měla při dělení býti subrogace reálního dílu za podíl (ideální) a při prodeji dražba s účinky dražby exekuční, takže by se zatížení do rámce nejvyššího podání musilo vtěsnati. Při tom obzvláště těžkou jevila se otázka, komu lze přiznati právo, aby exekuční dražbu navrhl. Kdyby to byl spoluvlastník, tak by vlastně rozhodoval jako vlastník o zástavách a jiných právech na svém podílu, na podílu ostatních spoluvlastníků a také na společné věci. Jakýmsi korektivem mělo býti, že by se bylo i zástavním věřitelům právo na dražbu přiznalo, kdyby na dělení společné věci se subrogací reálního dílu za podíl (ideální) se stejným knihovním zatížením přistoupiti nechtěli. Poněvadž řešení bylo příliš složité, sjednotila se superrevisní komise posléz na tom, že spoluvlastnictví se může zrušiti (§ 222) rozdělením společné věci na dílce stejné nebo penězi vyrovnané, případně se služebností pro některé dílce (§ 230). Při reálním dělení přikáže soudce na reální díl závady, které váznou na jednotlivých ideálních podílech (§ 226). Není-li věc dělitelná nebo jen se značným znehodnocením, může spoluvlastnictví býti zrušeno veřejnou dražbou (§ 231). Na tyto hlavní zásady připojeny byly pak předpisy vedlejší, obsažené v §§ 844 až 848 a) obč. zák., a to předpisy týkající se mezníků, společných listin (§ 232), služebnosti při dělení panujícího pozemku (§ 227) a pozemku služebného (§ 228), pak závad knihovních (§ 225) a hranic rozděleného pozemku (§ 224), jakož i nabytí vlastnictví k jednotlivým dílcům knihovním zápisem (§ 223). Mluví-li se v § 224 o vyznačení nových hranic, rozumí se tím vyznačení odpovídající příslušným předpisům katastrálního zákona č. 177/1927 Sb. z. a n. Výraz "pozemek" v § 224 a v ustanoveních souvislých nekryje se však zcela s technickým pojmem vymezeným v § 4, odst. 1 kat. zák. a znamená zpravidla část přirozeného povrchu zemského ohraničenou hranicemi vlastnickými.

K §§ 222, 227, 228 a 229 navrhla superrevisní komise i příslušná formální ustanovení pro uvozovací a prováděcí předpisy (čl. XXX až XXXII).

Pod rubrikou "Rozhrady" byly přijaty ze starého tekstu podle návrhu subkomitétu, jen s některými menšími změnami, předpisy o vlastnictví nebo o spoluvlastnictví hranic (§§ 233 až 237 = §§ 854 až 858 obč. zák.). § 237 (§ 858 obč. zák.) byl doplněn ustanovením, jež pomýšlí na všechny případy, které dosavadním tekstem nebyly kryty. V uvozovacích a prováděcích předpisech je ustanovení o tom, že je možno spoluvlastnický poměr společných rozhrad vyznačiti ve veřejné knize - stane se to na listu A - (čl. XXXIII), jakož i ustanovení o řízení podle § 237 (čl. XXXIV).

Obnova a úprava hranic přijata byla v §§ 238 a 239 podle návrhu subkomitétu, jenž se celkem přidržel druhé částečné novely. Pochybné hranice určí soudce dle poslední pokojné držby. Je to držba, proti níž nemůže se podati exceptio vitiosae possessionis. Upraví-li soudce pochybné hranice, neprejudikuje se tím vlastnictví. Proto připojila superrevisní komise podle vzoru druhé částečné novely ještě k § 239 dodatek, že žaloba z lepšího práva zůstává vyhrazena. Takováto žaloba se promlčuje podle § 1349 ve třech letech. Ustanovení občanského zákoníka a druhé částečné novely o řízení při obnově a úpravě hranic byla zařaděna do uvozovacích a prováděcích předpisů (čl. XXXV až XXXVII).

Poněvadž se společenství může vyskytovati i při jiných věcných právech, zařadila superrevisní komise o tom zvláštní § 240.

Již subkomitét a také superrevisní komise zařadila do systému věcných práv nový jich druh "Stavební právo". Přímým podnětem k tomu byl zákon ze dne 26. dubna 1912, č. 86 ř. z., který zavedl stavební právo do rakouského zákonodárství. Nebyla to věc nová. Již v Římě sloužila takovým poměrům superficies. V středověku první domy povstaly na půdě městského pána, jemuž se platil zvláštní plat, zvaný v Čechách "purkrecht". V obecném právu zvala se tato práva "Platzrechte". Vlastník pozemku byl vrchní vlastník, vlastník domu byl podvlastník. Zákoníky na rozhraní 18. a 19. století měly o těchto poměrech své předpisy. Městskou svobodou tyto poměry zanikly. V Anglii ještě zůstaly. V Londýně ještě dnes větší část domů je vystavěna na cizí půdě. Ve Francii dala pařížská obec své pozemky za městskými hradbami k disposici společnosti, aby tam vystavěla činžovní domy, které po 77 letech připadnou obci do vlastnictví. Saský občanský zákoník z roku 1863 zkonstruoval právo toto pod jménem "Baurecht" a "Kellerrecht", které lze zcizovati, na dědice převáděti a do pozemkových knih zapisovati. Občanský zákoník německý zavedl tento institut pod jménem "Erbbaurecht" do práv věcných. Vytvořil z něho zvláštní jich druh. Nové právo mělo býti trvalé. Motivy zákoníka uváděly, že se dědičnou stavbou zatíží jenom malé parcely. Nebylo tu tedy žádné obavy, že by se vrátily staré poměry dvojitého vlastnictví, jaké byly při vázaném majetku selském. Také podle švýc. civ. zák. může právo stavební býti zapsáno jako každý pozemek do knih pozemkových. Je tu však konstruováno jako služebnost. Rakouský zákon z roku 1912 se od těchto konstrukcí podstatně odchýlil. Dopustil právo stavební pouze na pozemcích státu, země, okresu, obce, veřejných fondů, a vysloví-li zemský politický úřad, že zřízení práva stavebního odpovídá veřejnému zájmu, také na pozemcích kostelů, obročí, církevních ústavů nebo společností a obecně prospěšných ústavů. Obmezil je dále jen na minimální nebo maximální čas, nejméně 30, nejvýše 80 let. Toto časové obmezení bylo nutno z důvodů ústavních. Čl. 7 státního základního zákona ze dne 21. prosince 1867, č. 142 ř. z., zapověděl všechny poměry děleného vlastnictví, které by se nedaly vykoupiti. Byla obava, že bez maximální doby bylo by se stalo z práva stavebního vlastnictví dělené.

Od práva stavebního jak v Německu tak i v zemích rakouských se čekalo, že zlevní byty, když se bude platiti nájem jen ze stavby a hodnota stavebního pozemku zůstávajíc vyhrazena vlastníkovi, zůstane mimo nájemní kalkulaci. Naděje tyto zklamaly. Jen některá města německá práva tohoto užila. V zemích rakouských přišla válka, která zabránila, aby se stavební právo rozvinulo. Také byla nechuť k této novotě. Stejně málo lákalo, že stavební pozemek patří někomu jinému. Každý chtěl bydleti zplna ve svém. Německo přistoupilo k nové kodifikaci stavebního práva roku 1919. Obsah jeho uveden v zákoně, ale mohl býti smluvními předpisy rozhojněn. Je-li stavební právo vázáno na lhůtu a spadne-li stavba na vlastníka pozemku, musí dáti stavebníkovi odškodněnou.

Stavebním právem obohatily se formy věcného práva. Může býti zejména příhodné vlastníkovi, který nemá dostatečného kapitálu, aby svých pozemků stavebně využil. Může ho býti užito při poměrech pachtovních pro obytné i hospodářské budovy pachtýře. Mohou ho užíti při tísni bytové ve velkém stylu obce, odpomáhajíce okamžité bytové nouzi s nadějí, že jim pak podle uzavřených smluvních výhrad po určité době vystavěné budovy připadnou.

Subkomitét vybudoval právo stavební na nových základech, než na kterých spočívalo podle zákona z roku 1912. Bylo propuštěno pro všechny pozemky a jen s tím časovým obmezením, které si strany samy určí. Jeho nápad na vlastníka měl se díti proti odškodněné, aby se stavělo pečlivě a až do poslední chvíle se konaly potřebné stavební opravy. Do vůle vlastníka pozemku bylo položeno, jakým způsobem chce obmeziti právní disposici stavebníkovu zcizením nebo zavazením. Právo stavební může býti z veřejných knih vymazáno pouze s výhradou závad. O právu stavebním platí všechny předpisy, které platí o budovách.

Superrevisní komise návrh subkomitétu schválila, ale přece ve velice podstatných směrech se od něho odlišila, zvláště také v terminologii. Aby výraz "stavební právo" mohl zůstati vyhrazen pro soubor stavebních řádů a norem s nimi souvisících, rozhodla se komise v závěrečné redakci pro název "právo stavby", protože výraz "právo ke stavbě", jehož užil na př. § 25 katastrálního zákona, se jí zdál málo výstižný.

Komise připustila právo stavby jen jako závadu dočasnou (§ 245). Naše knihovní zřízení, spojujíc na listu A různé parcely v jedno knihovní těleso a podrobujíc je na listu B vlastnictví některé osoby, jest klasicky jednoduché. Na listu C vyskytují se jen časové závady, jak je hospodářský koloběh v různém čase přivede a zase odvede. Nějaké trvalé zatížení až snad na závady nepříliš tíživé jest mu cizí. Právo stavby ujímalo by vlastně část knihovního tělesa vlastníkovi trvale. Není si to přáti. Také snaha bydleti ve svém je tou měrou vžilá v obecenstvu, že by se nedoporučovalo, aby se vlastníkovi pozemku vlastnictví jeho chránilo a těm, kdo mají na pozemku stavbu, odpíralo. Přes to však, že právo stavby nemůže býti než právem dočasným, nepokládala superrevisní komise za vhodné vytknouti podle vzoru zákona z r. 1912 minimální a maximální dobu jeho trvání a časové omezení bylo dáno do rukou stran, a to tak, že konec práva stavby musí býti patrný z knihovního zápisu. Superrevisní komise se domnívá, že sociální život nejlépe si dovede určiti hranice trvání.

Když se právo stavby konstruovalo jako časové, tím přirozeně stalo se méně způsobilým objektem pro zástavní úvěr. Skončením času, na který bylo právo stavby zřízeno, zanikají také všechny závady, které na něm byly zapsány. Ale toto obmezení úvěru je jen zdánlivé. Ukládá pouze tomu, kdo jej poskytne, aby svůj umořovací plán tak založil, aby v nižádném případě nepřišel ke škodě.

Jiný důsledek této časovosti práva stavby byl, že původní doba, na kterou bylo právo stavby zřízeno, nemůže býti prodloužena, ledaže by k tomu daly svolení ty osoby, které na nemovitosti právem stavby zatížené v pořadí za tímto právem stavby jsou zapsány (§ 248). Právo stavby nemůže býti také před touto lhůtou vymazáno, ledaže dají k tomu svolení i ti, kdo na něm mají svá práva zapsána. Provede-li se tedy výmaz práva stavby, může se tak státi jen s výhradou těchto práv. Právo stavby trvá tedy vzhledem k těmto závadám ještě dále. Oprávnění budou moci od vlastníka požadovati to, čeho se dříve mohli domáhati na

stavebníku (§ 250).

Časovost má ještě dále ten důsledek pro samého vlastníka, že může právo stavby na sebe nebo na jinou osobu převésti, zřekne-li se před uplynutím lhůty první stavebník svého práva stavby (§ 249). Jde tu o přiměřené užití zásad, které třetí částečná novela a po ní osnova zavedly do práva hypotekárního.

Superrevisní komise připojila, že vlastníku pozemku přísluší právo předkupní na právo stavby a naproti tomu stavebníkovi právo předkupní na pozemek, který je právem stavby zatížen. Toto právo přísluší i nástupcům vlastníka a stavebníka.

Superrevisní komise zachovala jinak některé předpisy již dřívějšího zákona rakouského z roku 1912, tak podmínku, že právo stavby nemohou předcházeti žádné závady (§ 244) a že nemůže býti omezeno rozvazovací výminkou (§ 247). Stejně podle tohoto zákona určila hlavní právní význam práva stavby, t. j. že stavebník má vzhledem k stavbě postavení vlastníka vzhledem k pozemku, na nějž se právo stavby vztahuje, postavení poživatele (§ 251). Právní povaha práva stavby je vymezena v § 243. Co se týká stavby zřízené na základě práva stavby, opouští § 243 příliš umělou konstrukci § 6, odst. 1 zákona z r. 1912, ale přijímá myšlenku tohoto zákona, že zřízená stavba není věcí samostatnou a že tedy sama o sobě nemůže býti předmětem exekuce. Jinak ale se mají na stavbu vztahovati všechny předpisy o nemovitostech, počítajíc v to předpisy práva finančního.

Podle subkomitétu a struktury práva stavby dle práva německého přijala superrevisní komise předpis, že i již zřízených staveb může býti pro právo stavby užito (§ 241, věta 2) a že úmluva stran může práva i povinnosti účastníků stanoviti jinak v mezích zákonem dopuštěných (§ 259), ale úmluva tato, má-li působiti proti třetím osobám, musí býti do knih vložena (zápis takové úmluvy do knih je podle § 259 možný, i když by knihovní právo na podobné zápisy nepomýšlelo), dále že může býti úmluvou stavebníkovi uloženo, aby stavbu do určité doby provedl (§ 252). Může to býti v zájmu vlastníka, který chce pro sebe získati ze stavebního pozemku rentu při stoupajícím stavebním ruchu. Přijata byla povinnost vlastníkova, aby dal stavebníkovi při skončení práva stavby náhradu. Výše náhrady může býti ve smlouvě stanovena. Superrevisní komise k tomu připojila, že náhrada činí polovici hodnoty, kterou té doby stavba má, není-li úmluvy mezi stranami (§§ 256, 257). Práva váznoucí na právu stavby postihují náhradu právem zástavním (§ 258). Stavební plat, který se platí vlastníkovi stavebního pozemku, musí býti napřed přesně určen, a záleží-li v opakujících se dávkách, nelze jich výměru a splatnost určovati podle nejistých událostí budoucích (§ 3, odst. 2 zákona z r. 1912). Tento stavební plat může býti jako reálné břemeno na právu stavby zajištěn (§ 246). Právo stavby může se ovšem také poskytnouti úplně bezplatně.

Právo stavby se chrání stejně jako právo vlastnické (§ 255).

Do uvozovacích a prováděcích předpisů byly jako čl. XXXVIII až XLIII přijaty předpisy o zřízení vložky pro právo stavby, o řízení při tom a o exekuci na stavební pozemek. Jsou to celkem §§ 5, 13, 14 a 11 zákona z r. 1912.

Teorie mnoho namítá, že pojem služebnosti není jednotný. Služebnosti pozemkové mají svůj zvláštní ráz, který je podstatně liší od služebností osobních. Přes to jsou zde některé styčné momenty. Superrevisní komise setrvala proto na pojmu občanského zákoníka.

Pojem služebnosti stanovil se co nejšíře, aby mohl krýti jich rozmanitý obsah. Superrevisní komise proto označila služebnost jako užívací právo ve prospěch jiného, které věc zatěžuje.

Již subkomitét přijal předpis, že vlastník sám může na svém pozemku pro jiný svůj pozemek zapsati služebnost. Je to t. zv. vlastníkova služebnost, o jejíž teoretické vybudování má zásluhu švýcarský právník Huber (Eigentümerdienstbarkeit, Festschrift der Fakultät Bern für Fitting, 1902). Švýcarský civilní zákoník přijal pak o ní v čl. 733 výslovný předpis. Subkomitét chtěl tím vlastníkovi umožniti, aby již napřed upravil poměry mezi jednotlivými pozemky, než do rukou cizích přijdou. Stane se tím zbytečným obtížné jednání se stranami, když se podobné poměry při zcizování pozemků mají teprve zakládati. Tato úprava může se zejména týkati vodovodů, kanalisace, elektrického vedení, zápovědi zastavění, zápovědi podniků souseda obtěžujících a pod. Superrevisní komise to schválila (§ 261).

Subkomitét i superrevisní komise setrvaly na dosavadním pojmu služebností pozemkových. Jejich podstatný znak zůstává, aby se jich užívalo k většímu prospěchu a pohodlí některého pozemku. Není-li při služebnosti těchto znaků, není to služebnost pozemková, nýbrž služebnost osobní. Služebností osobní jest každá jiná služebnost, která nemá znaku služebností pozemkové. Také staré rozdělení služebností na polní a domovní zůstalo (§ 262), ale vypouští se nevhodné kriterium, že rozhoduje povaha pozemku panujícího.

Při výpočtu obvyklejších druhu služebností domovních vypustila superrevisní komise služebnost vedení kouře sousedním komínem a nepraktickou již služebnost, že soused své stavení nesmí snižovati, jakož i zmínku o zapuštění krokve do cizí zdi. Jinak zůstala při tekstu subkomitétu, pozměnivši jen některá jednotlivá slova. Nově připojila k č. 4 služebnost sklepu. Při služebnostech polních vypuštěno (§ 477 obč. zák.) právo honby, rybolovu a těžby a používání lesa, poněvadž se tato práva pořádají jinými zákony. Při § 266 vsunuta byla spojka "zejména", aby se naznačilo, že i služebnosti osobní mohou býti rozmanité, nikoli jen užívání a požívání. Z § 478 obč. zák. vypustilo se právo bydlení, protože nesprávně bylo koordinováno služebnosti užívání a požívání. Právo bytu může býti služebnost užívání nebo požívání.

Vzhledem k druhé větě § 262 škrtnut byl v osnově z r. 1931 předpis o nepravidelných služebnostech (§ 479 obč. zák.). Při závěrečné redakci převládl však názor, že dotčená druhá věta § 262 je málo výrazná a že praktickému užívání zákoníka poslouží, vyjádří-li se myšlenka § 479 obč. zák. zcela jasně. Bylo proto v § 318 (t. j. za předpisy o osobních služebnostech) ustanovení o služebnostech nepravidelných restituováno a doplněno vykládacím pravidlem, že v pochybnosti třeba míti za to, že strany chtěly zříditi služebnost pozemkovou a nikoliv jen osobní.

Pod rubrikou "Nabytí služebností" zařaděn byl předpis o tom, na jakém právním důvodu se služebnost zakládá (§ 267) a že je třeba ve všech případech zápisu do veřejných knih, při pozemcích do knih veřejných nezapsaných a stavbách dočasných uložení listiny u soudu (§§ 268, 269).

Superrevisní komise, přihlížejíc k § 43 patentu č. 130/1853 ř. z., připojila nový § 270 o lesních služebnostech. Nelze jich nabýti vydržením, jen smlouvou, posledním pořízením nebo výrokem soudu nebo úřadu, bylo-li příslušným úřadem prohlášeno, že se srovnávají s potřebami polního nebo lesního hospodářství. Tyto služebnosti mohou býti zřízeny jen jako vykupitelné, ale podmínky výkupu musí býti již napřed určeny.

Pod převzatou rubriku "Právní poměry ze služebností" zařadily se §§ 271 až 276 (§§ 482 až 486 obč. zák.). Superrevisní komise konstatovala při tom, že pouze nějaké vedlejší plnění může býti vlastníkovi při služebnosti uloženo. Nepokládala však za nutné, aby podle švýc. civ. zák. (čl. 730) výslovně to bylo uvedeno, poněvadž vystačí se tu s § 272 (§ 483 obč. zák.), který ukazuje na výjimečné případy, kde i vlastník při služebnosti něco konati je povinen. Při § 272 (§ 483 obč. zák.) pozměněna byla poslední věta, která se týkala práva vlastníkova, aby se vzdal služebné věci, když nechce nésti náklad na její udržování. Uznalo se, že předpis tento jde příliš daleko. Musí postačiti, že se vlastník vzdá pouze užívání své věci. Znění bylo upraveno tak, aby vyjadřovalo, že vlastník služebné věci má volbu mezi přispíváním na udržovací náklady a vzdáním užívání. Superrevisní komise setrvala na zásadě, platné o služebnostech (§ 273 =§ 484 obč. zák.), že nesmějí býti rozšiřovány. Pokládala také za nedovoleno, aby vlastník věci služebné směl tuto věc nějakým způsobem měniti, aby mu služebnost byla méně obtížná. Připojeno bylo ustanovení, že rozhoduje potřeba panujícího pozemku, není-li míra služebnosti určena.

Subkomitét navrhl při § 485 obč. zák. zvláštní předpis pro případ, že se služebnost přenese jen na určitý dílec nemovitosti, která byla společná a která se rozdělila. Poněvadž se předpis o tom pojal do hlavy o spoluvlastnictví, nebyl zde přijat. Superrevisní komise obnovila částečně původní znění tohoto paragrafu (nyní § 274). Konstatovalo se tu, že může dojíti k změnám jak na pozemku služebném, tak i na panujícím. Musilo se proto vypustiti citování § 847 obč. zák., který se vztahuje pouze na pozemek služebný. Stanovila se tu zásada, že služebnost nelze ani na jiný pozemek přenésti a osobní služebnost s jinou osobou spojiti. Z § 485, věty 1 obč. zák., bylo vypuštěno slovo "svémocně", aby oba případy této věty byly sobě na roveň postaveny, takže ani služebnost pozemkovou nelze spojiti s jiným panujícím pozemkem dohodou. Toliko pro užívací práva na prostor pod povrchem bylo dopuštěno, aby se mohla zříditi jako zcizitelná a dědičná. § 485 obč. zák. rozdělen byl na dva paragrafy, §§ 274 a 275. Zvolenými slovy posledního paragrafu chtělo se pak jasně vyjádřiti, co již v původním § 485 obč. zák. stálo, že žádné faktické změny na služebné věci nebo na panujícím pozemku, ani jiný druh hospodaření na tomto pozemku nemohou obtíž služebnosti zvětšiti. Při tom užilo se sice slov, že se těmi změnami "služebnost nemění", ale tím se míní právě tato obtíž služebného pozemku, poněvadž jinak může býti změna dosti značná. Připojením nového pozemku ke knihovnímu tělesu na př. rozšíří se služebnost knihovně i na tento pozemek. Odtrhne-li voda kus služebného pozemku, změní se rozsah služebnosti. Přes to všechno bude se však musiti vždy hleděti jen ke konkretnímu obsahu služebnosti.

Superrevisní komise zůstala při dřívějším § 486 obč. zák. (§ 276), že na témže pozemku může býti několik služebností, není-li to na újmu služebnostem starším.

Při jednotlivých druzích služebností bylo poukazováno na právo na Slovensku, kde právní obyčej služebnosti místně různě vytváří. Než předpisy, které jsou podle zákona ius cogens, jsou tolik na prospěch věci (na př. § 499 obč. zák. - § 289 osnovy - o vyloučení nečistého dobytka z pastvy), že nemohou ani na Slovensku naraziti.

S malými změnami (vypuštěn byl předpis o komínu) byl přijat § 277 (§ 487 obč. zák.). Při služebnosti okna (§ 278) vypuštěna byla věta o náhradě škody jako samozřejmá, poněvadž se škoda hradí podle obecných předpisů o náhradě škody. V § 279 přijat byl s malou změnou ("smí" místo "může") předpis o služebnosti okapu, taktéž v §§ 280, 281 (§§ 490, 491 obč. zák.) předpis o právu na svod dešťové vody.

Při služebnosti stezky, průhonu dobytka a cesty vozové v § 282 (§ 492 obč. zák.) rozšířil již subkomitét právo stezky i na osoby třetí, které od oprávněného nevolány k němu docházejí. Již prakse (rozhodnutí Sb. n. s. č. 3549) rozšířila dosavadní předpisy i na nájemníky. Je samozřejmé, že právo přicházeti zahrnuje v sobě i právo od oprávněného odcházeti. Výklad služebnosti stezky v § 283 (§ 493 obč. zák.) a služebnosti cesty v § 284 (§ 494 obč. zák.) byl zjednodušen. Při tomto posledním paragrafu upraven byl tekst takovým způsobem, aby vlastník přispíval na cestu, mosty a lávky, když jich sám užívá; jde tu jen o užití zásady vyjádřené v § 272, takže vlastník, nechce-li přispívati, by mohl své užívání pustiti. Cestou se rozumí v § 284 i stezka i vozová cesta. Předpis o ploše zmíněných služebností byl přijat v § 285 (§ 495 obč. zák.) dle návrhu subkomitétu, ale bylo vypuštěno jako samozřejmé ustanovení, aby při neshodě stran rozhodoval soudce o poloze plochy pro výkon těchto služebností. S malou stylistickou změnou byl převzat § 286 (§ 496 obč. zák.) o postupu k cizí vodě, na niž má někdo právo. Přiměřeně upraven byl také § 287 (§ 497 obč. zák.) o zbudování a udržování potřebného zařízení pro svádění vody přes cizí pozemek.

V předpisech o právu pastvy (§§ 288 až 293) převzaty jsou v zásadě §§ 498 až 502 obč. zák. Z pastvy se novým zněním § 289 vylučuje také všechen dobytek nebezpečných vlastností; další omezení týkající se vyhánění dobytka (na př. že dospělý samčí dobytek hovězí a vepřový má býti pasen odděleně) mohou býti dána zvláštními předpisy, na které § 289 i. pr. odkazuje. Poslední věta § 502 obč. zák. byla osamostatněna jako § 293, aby zdůrazněna byla povinnost náležitého dozoru, také co se týká zabránění škodám, které by dobytek osoby ze služebnosti oprávněné mohl způsobiti ostatnímu dobytku, s ním zároveň pasenému. V § 294 je obnoven § 503 obč. zák., který v osnově z r. 1931 byl vypuštěn; rozumí se, že vykládací pravidlo tu obsažené nemůže býti v rozporu s předpisy lesní policie atp.

Při osobních služebnostech, užívání a požívání, hleděla superrevisní komise i zvoleným tekstem § 295 (§ 504 obč. zák.) a § 300 (§ 509 obč. zák.) vytknouti jejich rozdíly i mimo jejich podstatné znaky (užívání k vlastní potřebě a požívání bez omezení). Poživatel smí změniti i podstatu věci (pole v zahradu), uživateli to však není volno. Poživatel se rovná, co se týká nákladu na věc, jednateli bez příkazu nebo poctivému držiteli (§ 308 = § 517 obč. zák.). O uživateli však takového předpisu není. Uvážilo se také, že povaha osobních služebností, jak se v osnově volila, nesnese dobře, aby se konstruovaly jako osobní služebnosti vlastníkovy, a že ani praktická potřeba toho nevyžaduje.

Superrevisní komise nepřistoupila na podnět, aby se pořad služebností osobních změnil a služebnost požívání postavila jim v čelo. Jsouť v sledu jednotlivých paragrafů zařaděny některé (§§ 510 a 520 obč. zák. = §§ 311 až 315 osnovy), vztahující se na obojí druh služebností.

Předpisům o užívání dal se nadpis "Právo užívací", předpisům o požívání nadpis "Právo požívací".

Při § 296 (§ 505 obč. zák.) vymýtila superrevisní komise zmínku o "stavu", k němuž se má při výkonu služebnosti užívání přihlížeti. Tato zmínka se jí zdála býti pro dnešní dobu antisociální a nedemokratická. I zvoleno bylo místo toho slovo "povolání". Podle toho byl upraven i § 297 (§ 506 obč. zák.). § 298 (§ 507 obč. zák.) byl zjednodušen.

Slova § 508 obč. zák. "in gutem Stande" přeložil subkomitét "v upotřebitelném stavu". Superrevisní komise vrátila se však v § 299 k původnímu tekstu. Musí se hleděti k objektivně dobrému stavu, nikoli k subjektivní upotřebitelnosti, větší u chudáka a menší u bohatce. Závěrečná slova jsou upravena stejně jako závěr § 272.

V § 300 (§ 509 obč. zák.) změněn byl poněkud návrh subkomitétu, a to zejména tak, že z předpisu o šetření podstaty byl utvořen samostatný § 302. V §§ 301 až 308 (§§ 511 až 517 obč. zák.) byly zařaděny předpisy o právech a povinnostech poživatelových podle návrhu subkomitétu. Bylo v nich přihlíženo k hornímu zákonu co do užitků, které se při těžení vlastníkovi přisuzují. Proti zmínce o pokladu se namítalo, že je archaistická. Superrevisní komise však tuto zmínku v § 301 ponechala, nechtějíc přiznávati poživateli zisky, na které se při zřizování práva požívacího nemyslelo. Vedle § 170 o pokladu cituje se však také § 172 o přírodninách vědecké hodnoty.

§ 512 obč. zák. doplnil subkomitét tím, že poživatel má nésti také anuitní splátky z pohledávek. Stanovila to již některá dřívější rozhodnutí a odpovídá to povaze věci. Placení anuit náleží do řádné správy. Má je tedy obstarati ten, kdo má užitek z věci. Bylo by nespravedlivé ukládati vlastníkovi placení i těchto malých kapitálových splátek, nemá-li z nemovitosti pražádného užitku. Superrevisní komise to schválila. Ukázala při tom na § 300, dle něhož je stranám volno, aby smluvily něco jiného. Předpis § 512 obč. zák. (§ 303) nemění ovšem nic na poměru mezi vlastníkem pozemku jako dlužníkem a jeho věřitelem. Věřitel může anuity dobývati na vlastníkovi, kterýž bude míti pak postih na poživateli. Kdyby se anuity zvýšily, než jaké byly v čase, kdy se právo požívací zřídilo, nepůjde to ovšem na vrub poživatele. Věta o veřejných dávkách byla z § 512 obč. zák. vypuštěna, poněvadž jsou o tom předpisy v zákonodárství daňovém. Na § 512 obč. zák. provedeny pak byly některé stylistické změny.

§ 304 (§ 513 obč. zák.) doplnil již subkomitét, uloživ poživateli, aby nesl také náklad pojištění proti obvyklým škodám, nikoliv ovšem proti škodám mimořádným, jako zemětřesení atd. Superrevisní komise to schválila. Provedla na tekstu jen některé změny na prospěch věci. Tak škrtla archaistický výraz, že má poživatel udržovati věc jako dobrý hospodář, protože není důvodu ukládati vyšší dbalost, než jaká jest uložena v předpisech obecných. Uložila mu také obyčejné náklady udržovací. Jiné změny byly povahy stylistické.

§ 305 (§ 514 obč. zák.) o provedení nutné stavby vlastníkem přijat byl podle návrhu subkomitétu. § 306 (§ 515 obč. zák.) vzhledem k jeho protikladu v § 307 (§ 516 obč. zák.) co do staveb, které nejsou nutné, superrevisní komise přijala, vypustila však závěrečná slova § 515 obč. zák., takže tím vlastníkovi žádná zodpovědnost nevzejde, neprovede-li sám nutnou stavbu. Nemůže se ukládati vlastníkovi provedení stavby, když to jde nad jeho síly a když účel by nebyl jiný, než aby poživatel mohl své právo zase nerušeně vykonávati. § 307 (§ 516 obč. zák.) byl příhodně změněn. Poživatel nedává svolení ke stavbám, které nejsou nutné. Musí je snášeti, když se jeho právu nestane újma nebo když se mu hradí škoda. V § 308 (§ 517 obč. zák.) přijat byl pro zlepšení věci poživatelem starý předpis. Pro náklad ze záliby byl tento paragraf připodobněn § 117. Poživateli hradí se tento náklad jako poctivému držiteli. V § 309 (§ 518 obč. zák.) vypuštěna byla první věta a druhá byla přiměřeně upravena. § 310 (§ 519 obč. zák.) přijat byl podle návrhu subkomitétu. Slova "stojaté plody" nahrazena však byla slovy "plody neoddělené". § 310 byl doplněn podle vzoru § 1056 obč. zákoníka pro Německou říši, aby byla rozhodnuta otázka v dosavadní nauce i judikatuře sporná.