V této souvislosti zařadila superrevisní komise do osnovy z r. 1931 předpis o cestách nezbytných, vzatý z § 1 zákona ze dne 7. července 1896, č. 140 ř. z. Při tom poukázala na předpisy, obsažené v zákonech jiných (srv. - vedle cit. zákona č. 140/1896 ř. z. - na př. pro Slovensko a Podkarpatskou Rus §§ 36 a 37 zák. čl. XII/1894). Protože v podstatě šlo jen o předpis odkazový, byl v závěrečné redakci vypuštěn. Dosavadní ustanovení o těchto věcech jsou zachována v platnosti v čl. VI, č. 4 uvoz. a prov. předpisů.

Subkomitét převzal § 422 obč. zák. o kořenech a převislých větvích stromů a o ovoci na těchto větvích. Připojil však k němu ze švýcarského (čl. 687) a německého (§ 910) zákoníka obmezení, že lze převislé větve oklestiti a kořeny vytrhati, způsobují-li škodu sousedovi. Superrevisní komise rozšířila v osnově z r. 1931 předpis tento vedle škody také na obtíž, která se kořeny a převislými větvemi sousedovi způsobuje. Při tom superrevisní komise rozhodla, že se musí zabrániti, aby výkon tohoto práva nebyl svévolný. Dala tudíž předpis, kterým se měla šetřiti integrita stromu. Nemělo proto býti dovoleno oklešťovati nevčas, nýbrž jen v příhodnou roční dobu, a obtíž sousedova nesměla býti vyvážena zájmem, který je na neporušeném zachování stromu. K starému již právu, že ovoce na převislých větvích náleží sousedovi, připojila superrevisní komise, že mu také náleží dřevo z okleštěných větví a vytrhaných kořenů. Konečné znění § 143 vrací se však zase k zásadě § 422 obč. zák. a žádá na sousedovi, nad jehož pozemek zasahují větve nebo do jehož pozemku vrůstají kořeny cizího stromu, jen aby si při okleštění větví a vytrhávání kořenů počínal šetrně (z toho vlastně již plyne, že může tak učiniti jen ve vhodné roční době). Ostatní podmínky byly však v meziministerském řízení škrtnuty vzhledem k obavám, že by se mohly státi zřídlem nových sporů. O památné stromy, které superrevisní komise, formulujíc svůj návrh, měla zvláště na mysli, bude třeba pečovati v zákoně o ochraně památek.

Subkomitét zařadil nato ze švýcarského civilního zákoníka (čl. 691 a násl.) předpisy o vodovodech, trativodech, plynovodech, elektrickém vedení, o pramenech a studnách, o jich porušení, zeslabení a znečištění, o opatření potřebné vody a potřebného k nim povodí. Superrevisní komise však uznala, že řády, z nichž byly tyto předpisy převzaty, mají jinou strukturu, a že přirozené podmínky jsou jiné v hornatém Švýcarsku a jiné v krajinách našich. Mnohé z navrhovaných předpisů jsou již v zákonech zvláštních, mnohé z nich jsou vlastně jen zastřenou normou vyvlastňovací. Superrevisní komise proto tyto předpisy nepřevzala.

Při formulování § 365 obč. zák. o vyvlastnění přidržel se subkomitét § 109 ústavy. Nechal otázku odškodnění a důvodu, proč se vyvlastnění děje, úplně stranou. Superrevisní komise se vrátila v § 144 k starému tekstu § 365. Vyvlastnění může se státi z důvodu obecného zájmu a jen za přiměřenou náhradu buď zplna, odstoupením vlastnictví, nebo zčásti, jeho obmezením. V superrevisní komisi bylo také proneseno mínění, že by se mohl tento paragraf vůbec vypustiti. Bylo však právem na to poukázáno, že předpis § 365 obč. zák. byl často jediným obecným předpisem pro vyvlastnění, když zákonodárství všeobecného zákona vyvlastňovacího nemá. Superrevisní komise však svým tekstem vázala vyvlastnění na podmínku, že se musí státi po "příslušném řízení" (srv. Randa, Eigentumsrecht, 1893, str. 48 sl.). Konečný tekst mluví o "provedeném" řízení, aby se předešel výklad, že "příslušným řízením" je toliko řízení podle zákona, upravujícího řízení vyvlastňovací všeobecně anebo ve zvláštních případech. Bude tedy nadále možné, aby prakse tam, kde nejde o vyvlastnění zvláštní normou upravené, užívala analogicky předpisů o řízení v případech příbuzných (na př. předpisů zákona č. 30 /1878 ř. z. o vyvlastnění pro účely železniční). K tomuto všeobecnému paragrafu bylo navrhováno na podnět ministerstva školství i obmezení vlastníka z té příčiny, že jeho disposicí přírodní nebo historické památky nebo ráz krajiny nesmějí býti porušeny. Superrevisní komise však tento předpis nepřijala, poněvadž otázky tyto náležejí do zvláštního zákona srv. nyní připravovanou osnovu zákona o památkách.

Nato zařadil subkomitét předpis o zákazu zcizovacím a zavazovacím, poněvadž se týká obmezení vlastníkovy disposice. Superrevisní komise toto umístění schválila, ale rozšířila původní předpis i na práva jiná než jen na právo věcné. Bude tedy § 145 platiti také o pohledávkách. Superrevisní komise vysvětlila tekst tím, že pro zákaz zcizovací a zavazovací je ve veřejných knihách potřebí vkladu. Co do vlivu zapsaného zákazu zcizení na přípustnost nucené dražby souhlasí komise s panujícím názorem.

Superrevisní komise s malou změnou převzala v § 146 předpis o vlastnické žalobě na vydání věcí, jak jej navrhl subkomitét. Druhá věta tohoto paragrafu je předmětem mnohých kontroversí. Superrevisní komise nepustila se však do jich řešení, poněvadž by mohla i vzhledem k nim vzejíti pochybnost. Nechala proto v platnosti tekst dosavadní.

V § 147 přijat byl dřívější předpis § 367 obč. zák. Na místo slova "živnostník" užito bylo slov "kdo má právo s takovými věcmi obchodovati".

V § 148 byl tekst § 368 obč. zák. s malými stylistickými změnami obnoven. Dřívější § 369 obč. zák. byl škrtnut jako předpis průvodní, jejž vedle § 146 lze považovati za zbytečný. S malou změnou v § 149 převzat byl § 370 obč. zák. Taktéž v § 150 dřívější § 371 obč. zák.

Subkomitét zařadil žalobu zápůrčí z § 523 obč. zák. k § 366 obč. zák. v druhém jeho odstavci. Superrevisní komise vytvořila z tohoto předpisu zvláštní § 151 s rubrikou o žalobě zápůrčí. Tekst subkomitétu byl zjednodušen. Se stylistickými změnami byly sloučeny v §§ 152 a 153 dřívější §§ 372 až 374 obč. zák. V § 154 zařaděn byl pak předpis o žalobě zápůrčí z domnělého vlastnictví.

§ 375 obč. zák. došel nové úpravy v §§ 22 až 25 c. ř. s. Nelze se domnívati, že by vedle sebe platila dvojí nominatio auctoris, jedna materiálně právní a druhá procesní. Proto subkomitét tento paragraf vypustil. Také superrevisní komise. Stejně byly vypuštěny §§ 376 až 378 obč. zák. Měly svůj význam v starém procesu římském. Do dnešního soudního řízení se vůbec nehodí. K návrhu subkomitétu jako zbytečný byl vypuštěn i § 379 obč. zák.

Za předpisy o žalobách vlastnických zařaděno bylo v konečné redakci jako § 155 nové ustanoveni o petitorní ochraně užívacích práv k cizí věci. Komise považuje za vhodné rozhodnouti výslovným předpisem na tento způsob kontroversy pojící se k otázkám dotčeným zvláště v plenárním usnesení nejvyššího soudu ze dne 17. května 1932, Pres. 1965/31 (Sb. n. s. č. 11674).

Nato superrevisní komise přijala rubriku paragrafů umístěných v hlavě 7 "Nabytí vlastnictví přivlastněním a nálezem".

Podle návrhu subkomitétu vypuštěny byly §§ 380 a 381 obč. zák., spočívající na nesprávné teorii občanského zákoníka o titulu a modu acquirendi. § 382 obč. zák. byl převzat v § 156 bez věcných změn. Slova "freistehende Sachen" přeložena byla jako "věci bez pána". To odpovídá i německému "herrenlos" i francouzskému "sans maître" a italskému "senza padrone". K návrhu subkomitétu byl § 383 obč. zák. škrtnut. Považoval se jednak za archaistický, jednak odkazoval k zákonům zvláštním.

Subkomitét rozvedl § 384 obč. zák. na jednotlivé předpisy a připojil k nim předpis § 963 něm. obč. zák. o spoluvlastnictví spojených rojů. K tomu doplnil subkomitét tento předpis i odkazem na nález ztracených zvířat domácích. Superrevisní komise vynechala z návrhu subkomitétu odstavec 2 a 4 a upravila v § 157 tekst § 384 obč. zák. mimo jiné i tím, že uložila náhradu škody tomu, kdo na cizím pozemku svůj roj stíhá, a že položila podmínku, že zvířeti nebylo zabráněno, aby se k svému pánovi vrátilo. § 385 obč. zák. superrevisní komise vynechala, majíc za to, že je kryt zněním § 156 (§ 382 obč. zák.).

§ 158 o derelikci věcí přejímá s malou změnou § 386 obč. zák. Co do zapsaných nemovitostí nepovažuje superrevisní komise ani za praktické ani za vhodné a nutné, aby se jich derelikce ve veřejných knihách prováděla. O jich derelikci musí platiti totéž, co platí o derelikci věcí movitých. V osnově z r. 1931 dala komise zvláštní předpis, že věci jsou po zákonu opuštěné, nevykoná-li vlastník vzhledem k nim po zákonnou dobu promlčecí vlastnického práva. V meziministerském řízení projeveny byly obavy, že podobné ustanovení v praksi, by snadno mohlo býti nebezpečné a že by často vyvolalo spory. Konečná redakce je proto vypustila. Ustanovení § 158 nevylučuje, aby derelikce nemovitých věcí byla provedena tím, že se vloží do veřejných knih. Případ tento bude však asi velice řídký. Superrevisní komise připojila jako § 159 ustanovení o sjednocení knihovního stavu se skutečným stavem právním.

§ 160 (§ 388 obč. zák.) superrevisní komise zjednodušila, vypustivši zmínku o právu pobřežním. Lze o něm mluviti jen při mořském břehu. Při řekách vystačí se s předpisy o nálezu. Ztracenou věcí dle přijatého tekstu je rozuměti i zaběhlé zvíře krotké, a neuplynulo-li 42 dní, i zaběhlé zvíře zkrocené. § 161 (§ 389 obč. zák.) přijat byl podle znění subkomitétu jen s menšími změnami (místo dřívějšího držitele klade se "kdo ji ztratil, nebo vlastník") tekst byl ale upraven tak, aby nalezená věc nemusila býti vrácena tomu, kdo ji u sebe měl neoprávněně (na př. kdo ji pravému vlastníku odcizil). Setrvalo se při ceně 20 Kč, aby se s drobnými věcmi k příslušnému úřadu docházeti nemusilo. Který úřad je příslušný, určuje čl. XXVII uvoz. a prov. předpisů. Na žádost nálezce vydá mu úřad potvrzení, že nález řádně ohlásil. V § 162 (§ 390 obč. zák.) upravila superrevisní komise tekst subkomitétu. Rozhodla zejména přiměřeně, jak se nález vyhlašuje, jak se má nalezená věc uložiti, že ji lze, nedá-li se bez značné škody uschovati, veřejnou dražbou prodati, a je-li hodnotnější nebo jde-li o peněžité částky vyšší než 1000 Kč, že ji lze uložiti u soudu. Uložení dražebního výtěžku děje se stejným způsobem, jak se ukládají věci nalezené. V § 163 (§ 391 obč. zák.) přijat byl návrh subkomitétu. Změněn však byl potud, že se vydá nalezená věc po zaplacení nákladů a nálezného, jakož i že nálezné přísluší nálezci také tehdy, když vlastníka lze poznati zřejmě buď ze znamení na věci nebo z jiných okolností. Ustanovením posléz uvedeným chtěla superrevisní komise rozhodnouti kontroverse, které se v této příčině v teorii vyskytovaly. V § 164 (§ 392 obč. zák.) přijat, byl tekst subkomitétu s malými změnami. Nálezce nabývá uplynutím 3 let k nalezené věci práva vlastnického. Lhůty počítají se od vyhlášky, a nebyl-li nález vyhlášen, od nálezu. Užíváním v tomto paragrafu se míní i požívání. Jako § 165 byl zařaděn nový paragraf navržený subkomitétem, že právo nálezcovo přechází na obec místa nálezu, nechce-li nálezce nalezené věci nabýti; na nálezné obec právo nemá.Jako §§ 166, 167 byly zařaděny §§ 393, 394 obč. zák., první s tou změnou, že se ustanovení vztahuje jen na nálezce a že se mu odnímají všechna práva, nejen právo na nálezné; obci se přiznává stejné postavení jako v případě § 165.

V subkomitétu bylo podle § 978 něm. obč. zák. a čl. 722 švýc. civ. zák. navrženo zvláštní znění o věcech nalezených v úřední budově a v zařízení sloužícím veřejnému užívání a dopravě. Ani subkomitét ani superrevisní komise nepřijaly však toto ustanovení, poněvadž ve většině případů jsou to buď věci zapomenuté nebo věci, o nichž platí zvláštní předpisy, jako na př. pro železnice.

Ačkoliv se vyskytly náměty, aby se nečinil rozdíl mezi pokladem a věcmi skrytými, setrvala superrevisní komise přece na rozlišení věcí skrytých od pokladu. Předpisy o věcech skrytých (§§ 395 až 397 obč. zák.) však zjednodušeny byly poukazem na věci ztracené s tou odchylkou, že vlastník neplatí nálezné, když o skryté věci věděl.

Občanský zákoník považoval za poklad peníze a jiné drahocennosti. Subkomitét podle švýc. civ. zákoníka (Wertgegenstand) shrnul všechny tyto věci pod jednotné označení "drahocenné věci". Švýc. civ. zákoník přikazoval tyto drahocenné věci státu, měly-li vědeckou hodnotu. Subkomitét při věcech hodnoty archeologické a numismatické vyhradil státu do 6 měsíců pouze požadovací právo. Disposice těmito věcmi byla do té doby zapověděna. Subkomitét setrval na dosavadním právu, že připadá poklad polovicí vlastníku věci, v níž byl nalezen, a polovicí nálezci. Připojil pak předpis, dosavad zákonodárstvím opomíjený, že nedělitelná drahocenná věc připadá oběma těmto osobám společně. Znění návrhu subkomitétu bylo tak pružné, že se vztahovalo na poklad skrytý v nemovitosti i movitosti. Ze švýc. civ. zákoníka čl. 724 připojil subkomitét předpis o kusech přírody a o starožitnostech značné vědecké hodnoty. Přikázal je do vlastnictví státu. Superrevisní komise škrtla ustanovení o požadovacím právu státu po podrobných úvahách, které se zabývaly i výkupním právem veřejných ústavů, věnovaných sběru a výzkumu takových předmětů. Škrt byl proveden pro přílišnou složitost zamýšlených ustanovení a také proto, že věc náleží spíše do oboru zákona památkového. Po meziministerském řízení byl v § 170 v zásadě restituován stav, jaký platil podle § 399 obč. zák. před dvorským dekretem ze dne 15. června 1846, č. 970 sb. zák. soud., a přiznává se státu opět právo na jednu třetinu nalezeného pokladu. Superrevisní komise připojila nový paragraf o zatajení nálezu nálezcem nebo nálezcem a vlastníkem, při čemž rozumí zatajením porušení povinností plynoucích z § 169. Připojila k tomu přiměřenou sankci jednak na prospěch vlastníka, jednak na prospěch obce, v jejímž obvodu byl poklad nalezen. Přírodninami, které mají vědeckou hodnotu, míní se v § 172 ony, které mají tuto hodnotu jako předmět vědeckého bádání. Navrhovaná ustanovení o nálezu pokladu pozbudou valně na praktické ceně, až připravovaný zákon podrobně upraví právní poměry památek; bez významu však nebudou ani pak, neboť všechny věci, na které se mohou vztahovati §§ 169 až 172, nebudou památkami.

§ 402 obč. zák. jednající o kořisti a odkazující k jiným zákonům, subkomitét vypustil. Superrevisní komise vyslovila s tím souhlas. V § 173 byl přijat s malou změnou § 403 obč. zák. podle návrhu subkomitétu.

Schváleno bylo vypuštění § 404 obč. zák. Bez věcné změny byl v § 174 převzat § 405 obč. zák., s malou změnou taktéž v § 175 § 406 obč. zák. Vypustily se předpisy §§ 407 až 413 obč. zák.; odůvodnění srv. při čl. VI, č. 2 uvozovacích předpisů. S malou změnou byl převzat v § 176 § 414 obč. zák. Taktéž převzat byl v §§ 177 a 178 § 415 obč. zák. s dodatkem, že se klade důraz na otázku, zdali ze uvésti věc do předešlého stavu bez značné ztráty hodnoty. Rozdělení na dva paragrafy se stalo zejména proto, aby § 177 spíše mohlo býti užito i v případech § 179. Při spoluvlastnictví určují se podíly podle hodnoty hmoty a práce a teprve, nelze-li to zjistiti, podle § 204. Bez věcných změn byl schválen § 179 (§ 416 obč. zák.). § 180 (§ 417 obč. zák.) převzat byl s malou změnou, že se vypustila nejasná zmínka o "nejvyšší ceně stavby" a místo toho se uložila tomu, kdo jednal nepoctivě, náhrada škody. Vypuštění slov § 417 obč. zák. "převedl-li je na sebe jiným způsobem, nežli jak je ustanoveno v § 367" neznamená věcnou změnu. § 418 obč. zák. rozdělila superrevisní komise na dva paragrafy, §§ 181 a 182. V § 181 zařaděno bylo provedení stavby bez vědomí vlastníkova ("bez vůle" jako zbytečné bylo škrtnuto). V § 182 byl zařaděn předpis o tom, kdo staví poctivě za vědomosti vlastníkovy. K tomuto předpisu připojeno bylo jako § 183 ustanovení o přestavku. Superrevisní komise se odhodlala k tomuto předpisu pro velké svízele, které při stavbách takovými přestavky vzcházejí a pro zavedení knihovního pořádku značných nákladů vyžadují. Řešení toto zdálo se jí býti ve shodě s inedifikací podle navrhovaného tekstu a rozhodně příhodnější, než řešení dle §§ 912 až 915 něm. obč. zák., které přístavky tyto nechávají nevyřízené jako jakési omezení vlastnictví sousedova proti tomu, že se sousedovi platí za toto omezení renta.

Ze zvoleného tekstu § 182 plyne, že ten, kdo staví poctivě, nabývá vlastnictví pozemku zastavěného. Ze souvislosti s paragrafem předcházejícím je patrno, že se § 182 vztahuje na případy, když celá stavba byla vystavěna na cizí půdě. V závěrečné redakci bylo doplněno, co platí, když také stavebník nejedná poctivě. Superrevisní komise byla si také vědoma, že celý § 182 nevyčerpává všech zvláštních případů.

§ 184, jenž nahrazuje § 419 obč. zák., ukládá, aby se užilo §§ 180 až 183, když se staví na cizím pozemku a cizím stavivem.

§§ 180 až 184 jsou redigovány se zřetelem k stavbám, o nichž platí podle § 84, že inaedificatio solo cedit.

V §§ 185 a 186 byly §§ 420 a 421 obč. zák. přesněji redigovány.

Hlavě 9 byl dán nadpis "Převod vlastnictví a podobné případy jeho přechodu". Slovy "převod vlastnictví" kryjí se skutkové podstaty, které občanský zákoník nazýval "nabytí vlastnictví odevzdáním". "Podobné případy" byly připojeny, aby byl správným tekstem již v rubrice kryt § 197 (§ 436 obč. zák.), jenž hledí k nabytí vlastnictví příklepem, přikázáním pozůstalosti, vyvlastněním, konfiskací, převzetím zabrané půdy podle § 26 zákona č. 329 /1920 Sb. z. a n. atp.

Superrevisní komise vypustila § 423 obč. zák., poněvadž obsahuje jednak předpisy samozřejmé, jednak nebyl dosti přesný.

Co do skutečností, kterými se vlastnictví převádí, superrevisní komise, hledíc k historickému vývoji novější doby, jednak se přidržela zásady, že smlouva o převod vlastnictví není jednáním abstraktním (římská mancipace, jasné stanovisko prvé osnovy k občanskému zákoníku pro Německou říši), jednak odmítla zásadu konsensní, známou na př. právu francouzskému. Stojí tedy, pokud jde o věci movité, na principu tradičním, pokud jde o objekty tabulární, na principu intabulačním (o nemovitostech nezapsaných a o stavbách, které mají povahu samostatné věci, srv. níže). Rozhodla se tedy pro zásady vězící v §§ 424 a 425 obč. zák., ale nepojala z nich do § 187, co v nich uvázlo z pochybené formulace nauky o titulu a modu acquirendi, a ony dvě hlavní zásady vystihla stručnou formulí, že k převodu vlastnictví je potřebí právního důvodu a úkonu, kterým se převod dovršuje. Připomíná se, že co do tabulárních objektů setrvala superrevisní komise na tom, k čemu v našich zemích dospěl vývoj v právu tabulárním. K převodu vlastnictví je potřebí vyhotoveni listiny, která obsahuje právní důvod, a vkladu nebo záznamu převodu vlastnictví do veřejných knih. Novější právo tabulární, odchýlilo se právě od dřívějšího abstraktního převodu vlastnictví, jenž se prováděl vzdáním a jejž ještě dnes ve formě "Auflassung" zná občanský zákoník pro Německou říši. Co do podmínek vkladu, záznamu a spravení záznamu odkázala superrevisní komise na právo knihovní.

Superrevisní komise, ačkoli má za to, že je třeba, aby veškerá držebnost pozemková byla zapsána do veřejných knih (srv. důvodovou zprávu k § 98), pokládala za užitečné, aby do tekstu osnovy byl zařaděn i předpis o nemovitostech, které do veřejných knih zapsány nejsou. Byl proto v § 191 recipován § 434 obč. zák. novelové verse. Přes veškeré pochybnosti rozhodla se superrevisní komise zachovati také předpis o stavbách na cizím pozemku, které nenáležejí k právu stavby a mají samostatnou povahu. Tyto stavby zejména na venkově velmi se rozmohly. Jde zejména o stavby pro venkovský pobyt na konci týdne, o ochranné chaty horské a pod. Vlastník pozemku zhusta se neodhodlá zříditi právo stavby. Proto byla pro ně zachována v § 192 právní forma zavedená v § 435 obč. zák. novelové verse. Podle osnovy z r. 1931 mělo býti k tomu, aby takové stavby byly samostatným předmětem právního obchodu, potřebí povolení zemského úřadu. Mělo se tím čeliti nezdravé a struktuře našeho právního řádu se příčící tendenci, zastavovati pozemky najaté i tam, kde není proti právu stavby jiných námitek než pohodlí některých právníků. Po meziministerském jednání bylo od této myšlenky upuštěno a restituován tekst třetí novely, když předtím již novým zněním § 84 zajištěna byla takovým stavbám povaha samostatné (a to podle § 83 nemovité) věci.

Ustanovení o příslušnosti soudu k ukládání listin a o způsobu, jak se ukládají, byla vyhrazena v čl. XXVIII uvoz. a prov. předpisů zvláštnímu zákonu.

Jak pro movitosti tak pro nemovitosti a stavby podle § 192 byl převzat předpis o několikerém zcizení. Vlastnictví náleží tomu, kdo dříve nabude držby nebo kdo dříve zažádá za knihovní zápis nebo za uložení listiny. V podstatě přejímají příslušná ustanovení (§§ 193 až 195) obsah §§ 430 a 440 obč. zák. Ze závěrečné věty § 430 obč. zák. utvořeno bylo ustanovení pro všechny případy společné.

Bylo sice poukazováno na to, že zejména v knihovním právu nabývá nástupce často více práv, než měl převodce, ale veliká řada připomínek vyslovila se pro to, aby zachována byla zásada poslední věty § 442 obč. zák., že nikdo nemůže převésti na jiného více práv, než sám má. Superrevisní komise tedy tento předpis převzala v § 196. Odkázala při tom k jiným předpisům buď v osnově samé nebo v zákonech jiných, kde se nabývá práva vlastnického, třebas by převodce vůbec vlastníkem nebyl.

Vedle převodu, jak již v nadpisu bylo uvedeno, musí se rozeznávati také přechod vlastnictví podle výroku soudu nebo úřadu. O tom jedná § 197, jenž odkazuje na příslušné předpisy, které se na tyto výroky vztahují. Ovšem, jde-li o věci nemovité (počítajíc v to stavby podle § 192), třeba přechod práva vlastnického ve veřejných knihách uvésti v patrnost nebo - jak v závěrečné redakci bylo dodáno - uložiti listinu u soudu.

§ 198 přijal prvou větu § 442 obč. zák.

V § 199 převzat byl i § 443 obč. zák., jak jej navrhoval subkomitét, zejména se zmínkou o tom, že osobní závazky přecházejí na nového nabyvatele podle ustanovení o převzetí dluhu. Místo slova "břemena" užito širšího slova "závady".

Superrevisní komise řešila také případy střetů různých práv při vkladu. Již subkomitét, ačkoliv se o praktické řešení těchto střetů pokoušel, nenavrhl nějaké předpisy. Byl by musil tyto střety řešiti při různých právech. Ale případy těchto střetů nejsou časté. Superrevisní komise nepřijala tu také žádného ustanovení a odkázala řešení do práva knihovního.

§ 444 obč. zák. byl vynechán, poněvadž zánik práva vlastnického je jednak kryt převodem, jednak předpisy na jiných místech. Taktéž byly vypuštěny §§ 445 a 446 obč. zák.

Již subkomitét a také superrevisní komise připojila k vlastnictví předpisy o spoluvlastnictví, které se dosavad nalézaly v §§ 825 až 858 obč. zák. Komise podrobila povahu spoluvlastnictví podrobné úvaze. Při ní se vytklo, že jsou při spoluvlastnictví jednak rysy individualistické, pokud jde o podíl spoluvlastníků, jednak rysy kolektivní, pokud jde o spoluvlastnictví všech podílníků. Toto společné vlastnictví brání nebo alespoň mělo by brániti, aby vlastník podílu nenakládal se svým podílem takovým způsobem, že by tím disposise všech spoluvlastníků celou věcí bylo dotčena. Křiklavé případy toho druhu jsou, když vlastník podílu si svůj podíl tak zadluží, že celou věc pak nikdo nepřevezme. Ale kolektivních práv jednotlivých společníků je celá řada. Proto se práva spoluvlastníků dělí na dvě skupiny, na práva na podílu a na práva na společné věci. Vzhledem k společné věci poukázala teorie na vztahy, které zákonem nebývají řešeny, na př. zda při derelikci podílu spoluvlastníkova akreskuje jeho podíl ostatním spoluvlastníkům. Mnohá otázka, která by se snad řešila při společenství, které se opírá o smlouvu společenskou, jež je poměrem obligačním, vymyká se takovému řešení, jde-li o spoluvlastnictví, které se o takovou smlouvu neopírá. Důležitou je také otázka, zda spoluvlastnictví může býti hned zpředu omezeno časem. Superrevisní komise došla při těchto úvahách k východisku, že nejčastěji cestu ukazuje tu smlouva, podle které spoluvlastnictví vzniklo.

Při tom pojednávala superrevisní komise vzhledem k bytové tísni také o dělení domů na byty. Toto dělení vyskytuje se ve Francii. Je usnadněno tím, že není zde pozemkových knih a vlastnictví se nabývá smlouvou. Může se proto nabýti jisté reální části domu. Největší obtíže spočívají tu v úpravě společné správy (opravy domu, ústřední topení, placení daní, pojistného atd.). Musí býti svěřena zvláštnímu orgánu, jímž jsou důvěrníci jednotlivých nájemníků nebo jejich zvláštní zřízenec. K ulehčení bytové nouze, byly i u nás takové poměry navrhovány. Měly býti uvedeny v soulad s naším pozemkovým zřízením. Navrhovalo se, aby se zřídily bytové knihy, kde by jednotlivé byty byly věcmi pro právní obchod, pro zcizení, zavazení i pro exekuci. Superrevisní komise rozhodla, že se formy pro toto řešení do občanského zákoníka přijímati nemají.

Superrevisní komise obnovila částečně v § 200 starý předpis § 825 obč. zák. o tom, kdo jsou spoluvlastníky. Za zdroj spoluvlastnictví uvedla smlouvu, poslední pořízení, výrok soudu nebo úřadu a připojila jinaké skutečnosti v zákoně uvedené, jako je na př. nález pokladu podle § 170. Tyto zdroje dle § 201 určují i práva a povinnosti spoluvlastníků. S malou změnou (>spoluvlastník< místo >podílník<), přijala superrevisní komise § 202 (§ 828 obč. zák.) podle návrhu subkomitétu. Superrevisní komise obnovila v § 203 starý § 829 o disposičním právu vlastníka jeho podílem a vytkla obsah tohoto disposičního práva co možná podrobně. Jako samostatný § 204 byla zařaděna druhá věta § 839 obč. zák.

Subkomitét shrnul systematicky jednotlivá práva spoluvlastníků a) na společné věci, b) na účtování a rozdělení užitků, c) na rozdělení společné věci. Superrevisní komise vrátila se k rozdělení občanského zákoníka. Nejprve se proto jedná o právu spoluvlastníka vzhledem k podílu, pak o právech a povinnostech spoluvlastníků vzhledem k společné věci, vzhledem k užitkům, závadám a zúčtování, a konečně vzhledem k rozdělení společné věci. První jejich právo mohlo by se podle dnešního nazírání označiti jako jejich právo individuální, druhá práva jako jejich práva společenská. Práva individuální pojala superrevisní komise do §§ 203 až 210. Byly převzaty s některými změnami z občanského zákoníka. Superrevisní komise mnoho uvažovala zejména o tom, do jaké míry může býti spoluvlastník uzavřenou smlouvou vázán setrvati ve společenství. Posléz se rozhodla, aby platila zde doložka rebus sic stantibus. Vyskytnou-li se poměry, že se nemůže spravedlivě žádati, aby se v společenství setrvalo, lze se domáhati jeho zrušení. Z poslední věty § 832 obč. zák. byl utvořen samostatný § 209, aby bylo více patrno, že se vztahuje jak k § 208, tak k § 207. Superrevisní komise připojila pak ještě zvláštní § 210, že obmezení disposičního práva vzhledem k některému podílu působí proti třetím osobám jen tehdy, když bylo vloženo do veřejných knih. § 210 jde nad § 145, že dopouští působnost omezení proti osobám třetím, i když nejde o osoby uvedené v druhé větě citovaného paragrafu.

Superrevisní komise nepovažovala za nutné, aby přijala předpis o derelikci spoluvlastnického podílu, poněvadž se takové případy v praksi velice zřídka vyskytují.

Při společenských právech rozdělily se paragrafy podle občanského zákoníka. § 211 (§ 833 obč. zák.) převzat byl s malou změnou. V paragrafu tom jedná se pouze o řádné správě a užívání. Většina hlasů, které se počítají tu, i při řešení jiných otázek, podle podílů, rozhoduje tu definitivně. V § 212 jedná se však o důležité změny, právě tak jako v § 834 obč. zák. Přehlasovaným dána byla proto účinnější sankce. Na místo práva spoluvlastníka, že může vystoupiti ze společnosti, položeno přesněji jeho právo domáhati se, aby se společnost zrušila. Sankce tato je však možná teprve tehdy, když se nedostane přehlasovaným jistoty za budoucí škody. Jistota dá se podle §§ 1212 až 1218. Vzhledem k rozdílným právním následkům dle §§ 211 a 212 bude se musiti při každém jednotlivém úkonu prejudicielně rozhodovati, zda tento úkon náleží do řádné správy nebo užívání. Vyskytnou-li se spory, bude potřebí, aby otázku rozřešil soud. V §§ 213 a 214 převzat byl § 835 obč. zák. se změnami, které jeho dosah mají učiniti jasnějším; osamostatněním druhé věty cit. § 835 obč. zák. se zdůrazňuje, že zásada její platí v případech druhé věty § 211, stejně jako když jde o důležité změny ve smyslu § 212. V § 215 byl převzat § 836 obč. zák. Soudní řízení podle §§ 213 až 215 je nesporné (čl. XXIX uvoz. a prov. předpisů).

§§ 216 a 217 převzaty byly podle občanského zákoníka (§§ 837 a 838). Při tom projevila superrevisní komise mínění, že správcem společné věci může býti ustanoven i jeden ze spoluvlastníků, a je-li správců více, že rozhoduje mezi nimi většina hlasů podle hlav, nechť jsou spoluvlastníky čili nic. Sem nedosahuje poslední věta § 211. Superrevisní komise neustanovila zvláštní odměnu pro takového spoluvlastníka, který spravuje společnou věc pro druhé, poněvadž se tu vystačí všeobecnými pravidly (§ 1047).

V § 218 příhodně spojeny byly §§ 839 a 840 obč. zák. Paragraf tento obsahuje zásadní předpis, že se užitky dělí dle poměru podílů. Třeba děliti v příhodné době, a není-li dělení dobře možné, prodají se užitky ve veřejné dražbě. Podle návrhu subkomitétu (čl. 649 švýc. civ. zák.) připojila superrevisní komise § 219 o nákladech na správu a o závadách, které nesou spoluvlastníci podle poměrů svých podílů.

Superrevisní komise se také zabývala otázkou, zda se má každému ze spoluvlastníků dáti právo, aby samostatně hájil společnou věc proti třetím osobám, kde zejména nelze čekati na společný zákrok všech spoluvlastníků nebo kde některý z nich je nepřítomen anebo o věc se nestará. Uznala však obtížnost tohoto řešení. Mohlo by dojíti ke konfliktům mezi spoluvlastníky. I rozhodla se odkázati tu na § 216.