§ 1332 odpovídá § 1473 obč. zák., jenž byl pozměněn v tom smyslu, jak dosavadní tekst vykládal již Exner, Publizitätsprinzip, str. 123, p. 118; srv. k tomu Randa - Kasanda, § 21, p. 5, kdež se sice popírá správnost výkladu Exnerova, ale vytýká se, že jde o omezení de lege ferenda chvalitebné.

§ 1474 obč. zák. je dnes již obsoletní.

Za obsoletní, se zřetelem na dnešní poměry komunikační, byl uznán též § 1475 obč. zák., v osnově z r. 1931 ještě zachovaný.

§ 1334, jenž obdržel samostatnou rubriku "Vydržení mimořádné", odklidil spory, které se pojily k tekstu § 1477 obč. zák. Vytýká se prostě, že, jde-li o vydržení opírající se o dobu třicetiletou nebo čtyřicetiletou, není potřebí, aby držba byla řádná a pravá; srv. k tomu Randa - Kasanda, § 22, p. 1.

§§ 1478 až 1492 obč. zák. byly jinak, a jak se zdá, lépe seřaděny, aby se hodily pod rubriky "Promlčení" (§§ 1355 až 1338), "Výjimky" (§§ 1339 až 1343), "Doba promlčecí (§§ 1344 až 1356), a byly také přičiněny některé doplňky.

§ 1335 chce odmítnouti zásadu, která se podávala zřejmě z tekstu § 1479 obč. zák., že právo vlastnické trvá, ačkoli vindikační nárok se promlčel (srv. k tomu na př. Randa - Kasanda, str. 274 a násl., ale také Ehrenzweig, I, 1, 1925, § 126, č. 6). Ustanovení to bylo v osnově z r. 1931 položeno jako druhá věta paragrafu reprodukujícího obsah § 1479 obč. zák., ale v konečné redakci bylo osamostatněno hlavně z toho důvodu, že ustanovení o vlastnickém právu nelze dobře přiřaďovati k ustanovením o právech zatěžujících jiného.

§ 1336 reprodukuje § 1479 obč. zák. s některými, nikoli nepodstatnými změnami. Nemluví se již o všech právech proti třetím osobám, poněvadž lze míti za to, že každé subjektivní právo lze redukovati na relaci k jiné osobě nebo k jiným osobám. Mluví se tedy o všech právech třetí osobu zatěžujících a míní se tím všechna práva upravená občanským zákoníkem mimo právo vlastnické a práva toliko potentiální, jako je vlastníkova služebnost podle § 261. Skutkový základ normy je pak určen tak, že buď po dobu promlčecí nebude právo vykonáno (co se míní výkonem práva, podává se snad z různých roztroušených ustanovení zákoníka) nebo se neprovede nárok (zejména žaloba), aby byl odklizen stav, který se právu příčí.

§ 1337 byl přijat vzhledem k tomu, že se vyskytovaly pochybnosti co do pohledávek splatných na výpověď nebo dokonce takových, při kterých výpovědní právo jest odročeno. Byla zvolena formule, které užil Tilsch (srv. Tilsch - Svoboda, str. 200).

§ 1338 chce vyhověti požadavku, často vznášenému z kruhů zájemníků, na který upozornil zejména, Svoboda, České právo, 1924, str. 25 a násl. Jde o případy, v kterých není zvykem platiti, dokud nebyl předložen účet. Navržené ustanovení mluví o pohledávkách, při kterých je zvykem předkládati účty, a staví tomu na roveň případy, kde je to obvyklé mezi stranami, o které jde. Pro počátek promlčení rozhodný je konec období, za něž se dává účet; dává-li se účet na př. za kalendářní rok, počíná lhůta promlčecí běžeti koncem 31. prosince běžného roku, ať byl účet předložen kdykoliv na počátku roku příštího.

§ 1339 přejímá z § 1481 obč. zák. ustanovení o pohledávkách alimentačních, jimiž se míní i alimentační pohledávky nemanželských dětí proti nemanželským otcům. Z navrženého tekstu jistě plyne rozhodnutí, že by, když rodinná povinnost alimentační byla určena smlouvou, mohla zaniknouti promlčením pohledávka smluvená, pokud převyšuje výměru zákonnou.

§ 1340 přejímá z § 1481 obč. zák. ustanovení o právu na rozdělení společné věci a na obnovu a úpravu hranic. Připojuje pak, se zřetelem k nastalému právnímu vývoji, ustanovení o právu na zřízení nezbytné cesty a dále o právu vykoupiti rentu; srv. poznámky k § 1459 obč. zák.

§ 1341 reprodukuje § 1482 obč. zák.

§ 1342 se snaží objasniti pochybnosti, které se připojovaly k § 1483 obč. zák. Tekstem byl odmítnut názor, pojící se k druhé větě § 1483 obč. zák., že zástavu lze vykoupiti jen zaplacením celé pohledávky. Následující nový paragraf (§ 1343) nařizuje obdobné užití pro právo zadržovací.

Z § 1478 obč. zák. bylo pojato do § 1344 jen ustanovení, že doba promlčecí trvá třicet let. Nemluví se již o "obecné" době promlčecí, neboť třicetileté promlčení je dnes prolomeno tolika a tak závažnými výjimkami, že hodně ztratilo na charakteru obecnosti. Že pak tam, kde není stanovena lhůta jiná, platí lhůta třicetiletá, podává se jasně ze systematického výkladu §§ 1344 a násl.

Další ustanovení byla poněkud přeskupena, zvláště aby napřed šly předpisy, podle kterých je promlčecí doba delší než třicet let, a pak teprve předpisy o promlčecí době kratší. V této druhé skupině pak byly podle možnosti věci příbuzné seřaděny za sebou.

§ 1345 odpovídá § 1484 obč. zák., ale ustanovení je přizpůsobeno § 1329. § 1346 doplnil § 1485 obč. zák., aby byl soulad nejen s § 1330, nýbrž i s §§ 1331, 1332.

V osnově z r. 1931 následoval za těmito předpisy nový paragraf, rozšiřující výslovně na promlčení zásadu § 1475 obč. zák. Vzhledem ke škrtu cit. § 1475 vypuštěno bylo i toto nové ustanovení.

§ 1347 odpovídá § 1480 obč. zák., ale vzhledem k četným přáním (srv. zvláště také Swoboda, Die Verjährung der Annuitäten im künftigen bürgerlichen Recht, Juristenzeitung, roč. 17, č. 6) bylo zase vypuštěno ustanovení o úmorových splátkách, vsunuté třetí částečnou novelou. Podle zkušeností peněžních ústavů se toto ustanovení v době stísněných hospodářských poměrů neosvědčuje, nutíc někdy k vymáhání takových splátek žalobou a exekucí i proti dlužníkům, kterým by jinak mohly býti poskytnuty potřebné úlevy.

§ 1486 obč. zák. byl v § 1348 reprodukován s některými změnami. Ježto slova pod č. 1 původního tekstu "oder sonstige Leistungen" vzbudila pochybnosti, byla vypuštěna a vloženo jen ustanovení hledící k smlouvě podle hlavy 30. Právě tak jako původní tekst i tekst nový klade důraz na to, že jde o dodávky věcí atd. skrze činnost, kterou lze nazvati provozováním. Ustanovení toto nyní zcela jasně se nevztahuje na pohledávky jdoucí na vrácení věcí daných zápůjčkou, do úschovy atp.; kontokorentní a zápůjčkové pohledávky peněžních ústavů jsou zcela bezpečně vyloučeny. Výslovně bylo uvedeno také provozování zemědělské, takže pak bylo možno z § 1486 obč. zák. škrtnouti č. 2, které je novým předpisem č. 1 celé kryto. Z dosavadního č. 3 byli převzati do č. 5 učitelé a neklade se již důraz na to, aby šlo o osobu, která se zabývá činnostmi tam uvedenými (ústav, který tomu účelu slouží). Mají býti postiženy i pohledávky neprofesionální (příbuzných, známých), ježto je vhodné likvidovati i tyto věci do tří let a nedopouštěti, aby po letech, jmenovitě proti pozůstalosti, byly vymáhány pohledávky, jejichž existenci a výši zpravidla již nelze spolehlivě zjistiti. V č. 5 (nyní 4) byla vypuštěna exemplifikace podle návrhu Poradního sboru pro otázky hospodářské, poněvadž jistě není důvodné, rozeznávati mezi jednotlivými druhy zaměstnanců. Námět, aby promlčení v tomto případě se počínalo skončením pracovního poměru, nebyl přijat, a to proto, že stejná zásada by musila býti provedena i v ostatních číslech, čímž význam § 1348 by byl zmařen. V č. 5 (dříve 6) byl výpočet rozmnožen také o zubní techniky.

§ 1487 obč. zák. byl recipován jako § 1349. Změny jsou v tom, že tříleté lhůtě promlčecí bylo podrobeno právo domáhati se jiného určení hranic, než jaké bylo vysloveno soudem podle § 239. Práva a nároky uvedené v § 1349 byly jinak spořádány, zejména proto, že u oněch, které jsou nyní vypočteny pod č. 5 a 6, promlčení probíhá - jak ustanovuje následující § 1350 - odchylně. Zásadu vyslovenou judikátem č. 67 lze vyčísti z nového tekstu právě jako z tekstu původního. Mluví se o pořízení pro případ smrti, aby nebylo pochybno, že se § 1349 vztahuje i na smlouvy dědické, jak vyslovil judikát č. 29.

§ 1488 obč. zák. byl v § 1351 přijat se stylistickými změnami.

Do § 1489 obč. zák. byly v § 1352 přivedeny tři významné změny. Na místo slov >zvěděl o škodě< položena byla slova >zví, jaká škoda jest<. Je tím zamítnuta these, že je potřebí, aby postižený zvěděl o výši škody, ale je zároveň pověděno, že promlčení počíná běžeti od nabytí vědomosti o jakosti škody. Rozhodná je tedy vědomost o quale, nikoli vědomost o quantum škody; nestačí vědomost o pouhém faktu, že se škoda stala, jak ostatně i dnes bylo uznáváno (srv. na př. rozhodnutí Sb. n. s. 7102, 9755 a j.). Na místo slov >osobě škůdcově< položena byla slova >kdo za ni odpovídá<, aby byly odlišeny případy, kdy někdo jiný odpovídá za škodu než škůdce. Tím jest arci dáno, že proti několika osobám promlčení probíhá od různé doby. Pasus o škodě způsobené zločinem byl vypuštěn, ježto není snad zvláštního ustanovení v té příčině potřebí.

§ 1353 pokládal za nutné dáti ustanovení o kratší době promlčecí nároků ohlášených po skončení smlouvy schovací a půjčky (srv. § 815, 833).

§§ 1490 a 1492 obč. zák. byly škrtnuty.

§ 1354 reprodukuje v podstatě nařízení č. 105/1858 ř. z., přizpůsobené dnešnímu způsobu vyjadřování.

§§ 1355 a 1356, jež nahradily § 1491 obč. zák., rozlišují speciální lhůty promlčecí a případy, v kterých žalobní právo jest obmezeno časem, či tak řečené lhůty preklusivní. K speciálním lhůtám promlčecím náležejí na př. lhůty pro promlčení úroků z veřejných dluhopisů vůbec a některých dluhopisů a jiných cenných papírů (nařízení č. 21/1860 ř. z., zákon č. 49/1875 ř. z., zák. čl. XXIII;1881) a j.

§ 1357 odpovídá § 1493 obč. zák., jehož stylistické a věcné nepřesnosti byly opraveny. V první části první věty se mluví o držbě řádné (v čemž jest obsažena i pravost) a poctivé. V druhé části se uvádí pravost vedle řádnosti, ježto se může vyskytnouti držba nepořádná, která je pravá. V závěrečné redakci byla k tekstu osnovy z r. 1931 připojena věta týkající se promlčení.

V § 1358 byly rozřešeny četné kontroversy pojící se k § 1494 obč. zák., jenž také musil býti přizpůsoben změnám, které zavedl řád o zbavení svéprávnosti. V souhlase s § 6 řádu o zbavení svéprávnosti mluví nový tekst o osobách nezletilých, choromyslných a slabomyslných, nikoliv o marnotratnících, pijácích a osobách, které se prohřešují navyklým nadužíváním nervových jedů. Slovy >choromyslní a slabomyslní< (nikoliv >osoby zbavené svéprávnosti úplně nebozčásti<) řeší se také pochybnost, pojící se k § 6 řádu o zbavení svéprávnosti, potud, že a) choromyslnými a slabomyslnými je rozuměti jak osoby stižené duševní chorobou, které dosud svéprávnosti zbaveny nebyly a nedostaly tedy řádného zástupce, tak osoby zbavené svéprávnosti pro choromyslnost nebo slabomyslnost, které z toho či onoho důvodu přechodně nemají řádného zástupce; b) choromyslnými nebo slabomyslnými je rozuměti jak osoby, které pro choromyslnost nebo slabomyslnost nemohou spravovati své věci, tak osoby, které jsou sice způsobilé spravovati své věci, avšak pro choromyslnost nebo slabomyslnost k řádné správě svých věcí potřebují pomoci. Třetí věta řeší staré kontroversy týkající se otázek, v čem sluší spatřovati pominutí překážek. Věta poslední obsahuje doplněk hledící ke kratším dobám promlčecím.

Jako § 1359 byl zařaděn paragraf převzatý subkomitétem z § 207 obč. zák. pro Německou říši. Od něho se liší tím, že mluví i o vydržení proti pozůstalosti. Naproti návrhu subkomitétu byly nutné některé změny se zřetelem k změnám provedeným v hlavě 24.

§ 1360 odpovídá § 1495 obč. zák. Za důvod stavení se prohlašuje manželství jen tehdy, nejsou-li manželé rozvedení; promlčecí lhůty § 14 zák. č. 320/1919 Sb. z. a n. (manželské novely) běží ovšem i za trvání manželského společenství. Jako v dosavadním tekstu se mluví o moci "rodičské", čímž je zahrnuta moc otcovská i eventuální moc mateřská. Ježto jde o věc samozřejmou, není snad potřebí v zákoně vytýkati, že § 1360 se vztahuje na poměr mezi opatrovníkem a opatrovancem jen tehdy, když jde o opatrovníka generálního (t. j. o opatrovníka osoby choromyslné nebo slabomyslné), anebo když jde o opatrovníka zřízeného ad hoc a právě v této věci by se vyskytla kolise zájmů; srv. Tilsch, na u. m., 229, č. 2. Nebyl převzat námět, aby § 1360 byl rozšířen na poměr mezi právnickou osobou a jejími orgány. Potřebu takového ustanovení, jak se zdá, dosud nikdo nepocítil.

§ 1361 odpovídá § 1496 obč. zák. Slovo >mor< bylo nahrazeno slovy >jinépohromy<, jež byla zařaděna za >v čas války<. Důvodem jest, že i jiné pohromy než pandemie mohou způsobiti zastavení práv.

§ 1362 doplnil § 1497 obč. zák. větou, v které se žalobě kladou na roveň úkony jiné. Shrnují se tím do stručné formule ustanovení rozptýlená po právním řádě. Formule je vzata z Tilsche, pozn. za č. 228.

Následující § 1363 reprodukuje čl. XLVI uvoz. zák. k civ. ř. s. z roku 1895, jenž obsahuje zřejmě ustanovení práva materiálního. Námět, aby, jde-li o podnik, v kterém se vedou řádně knihy, přetrhovala promlčení již doporučená upomínka, převzat nebyl. Čl. V zákona č. 130/1930 Sb. z. a n. je zachován v předpisech uvozovacích (čl. VII, č. 2).

§ 1364 se snaží rozřešiti starý spor o funkci knihovního zápisu jako aktu, kterým se přetrhuje vydržení nebo promlčení směřující proti stavu knihovnímu.

§§ 1498 a 1499 obč. zák., jež ostatně byly modifikovány již ustanovením civ. řádu soudního o žalobách určovacích, byly sloučeny v jediný paragraf (§ 1365) a byly omezeny na případy, v kterých promlčením nebo vydržením nastal rozchod mezi skutečným stavem právním a stavem knihovním.

§ 1366 není než upraveným § 1500 obč. zák.

§§ 1367 a 1368 odpovídají §§ 1501 a 1502 obč. zák., ale proti § 1501 obč. zák. bylo - ač je to patrně samozřejmé - z důvodů systematických doplněno, že o vydržení v tomto směru platí stejně jako o promlčení.

§ 1369, připojený již subkomitétem, byl převzat i superrevisní komisí, jež se nepřiklonila k názoru, že by šlo o ustanovení zcela samozřejmé. Od návrhu subkomitétu se odchyluje proto, aby byla lepší shoda s § 1367.

V Praze dne 4. prosince 1936.

Předseda vlády:

Dr M. Hodža v. r.

Ministr spravedlnosti:

Dr Dérer v. r.