K §§ 1279 až 1283: Ustanovení o kvitanci byla v konečné redakci posunuta hned za předpisy jednající o obvyklém splnění závazků, k nimž obsahově náležejí. Přesun byl proveden zvláště také proto, aby nová skupina paragrafů o papírech au porteur našla místo ještě před paragrafy o soudní deposici. Superrevisní komise přijala návrhy subkomitétu, jež zase nejsou v podstatě než recepcí §§ 1426 až 1430 obč. zák. Změny jsou v tom:

1. že se na počátku § 1279 mluví o tom, "kdo splnil nebo plní dluh" a v dalším o "příjemci" (nikoli již o "uspokojeném"). Tím je dáno, že povinnost vydati kvitanci je povinnost k plnění z ruky do ruky, že však s druhé strany dlužník kdykoli později může se domáhati vydání kvitance;

2. bylo přijato ustanovení o případech, v kterých se kvitance nevydává, ježto všeobecné ustanovení o povinnosti vydati kvitanci by mohlo vésti k šikánám. Šikánou by bylo, kdyby se vymáhala kvitance na př. při obchodech za hotové nebo tam, kde na předložený účet byla připojena doložka o zapravení. Jakýmsi vzorem byl tu § 1015 uherské osnovy z r. 1913. Navržený tekst svou pružností zasluhuje snad přednost před teksty jinými, které také byly navrženy;

3. v § 1281 je poslední věta § 1428 obč. zák. nahrazena novým mírnějším ustanovením podle vzoru § 371 obč. zák. pro Německou říši, jež bylo zařaděno jako druhá věta;

4. myšlenka § 1430 obč. zák. byla zevšeobecněna a neobmezuje se jen na poměr mezi obchodníky a živnostníky na jedné a jejich zákazníky na druhé straně.

Jinak jde o úpravy jen stylistické a o vymýcení zbytečného nebo zastaralého tekstu.

K §§ 1284 až 1288: Při konečné redakci rozhodla se superrevisní komise zařaditi v této souvislosti novou skupinu pěti paragrafů týkajících se cenných papírů majiteli svědčících. Bylo již častěji vytýkáno, že o této důležité kategorii cenných papírů nejsou téměř žádná ustanovení, a namítalo se, že situace bude ještě zhoršena škrtem § 1001 obč. zák. (srv. výše v poznámkách k hlavě 29). Význam papírů au porteur v dnešní době jistě dostatečně odůvodňuje úpravu této materie v novém občanském zákoníku. Pro navrhované umístění mluví úvaha, že právě při placení na tyto cenné papíry nejostřeji vystupuje jejich hospodářská funkce a že také při placení nejspíše se naskytnou otázky, jimiž se musila zabývati judikatura. Jinak platí o papírech majiteli svědčících ustanovení daná v návrhu nového zákoníka na příslušných místech buď přímo o nich (§§ 150, 842) nebo o cenných papírech vůbec (srv. zvl. §§ 332, 481, 1210, 1233).

Navrhované texty byly skrze ministerstvo financí předloženy k posudku zvláštnímu výboru Poradního sboru ve věcech peněžnictví a jich úprava přezkoumána byla za přítomnosti zástupců ministerstva financí a Svazu čsl. bank.

Obsahově nepřinášejí nové paragrafy nic, co by panující nauce i praksi bylo cizí, jen se snaží přesně formulovati zásady, ke kterým se postupem doby dospělo. Těžisko jich tkví v §§ 1285 a 1286, které stanoví, komu je dlužník povinen plniti, kdy se dluh shladí, třebas nebylo plněno osobě oprávněné, a jakých obran může dlužník užíti.

§ 1284 vytýká nejdůležitější povinnost dlužníka, t. j. povinnost papír vyplatiti, a nezabývá se všemi eventuálně možnými povinnostmi dlužníka, jichž splnění také je vázáno na podmínku, že papír bude dlužníku předložen; potřebná snad korektura je v paragrafu následujícím, který úmyslně mluví o plnění a nikoli jen o výplatě papíru. V § 1285 se neformuluje positivně, kdo je věřitelem pohledávky v papíru, jak se praví, inkorporované; formulaci tu komise opustila na námitky peněžních ústavů, že by z ní mohly býti vyvozovány právo a povinnost dlužníka, požadovati od přínosce průkaz, že je vlastníkem papíru nebo že je vlastníkem k vybrání papíru zmocněn. Zvolená stylisace řeší otázku legitimace z papíru jen nepřímo, naznačujíc, že nedostatek vlastnictví nebo jinakého oprávnění na straně přínosce je pro dlužníka důvodem, aby odepřel plnění; to pak je ještě zdůrazněno úvodními slovy § 1286. Slova § 1285 i. f. "ani není oprávněn vybrati plnění" kryjí vedle přímého zmocnění vlastníkova a oprávnění statutárních orgánů také zástupčí moc zákonných nebo soudem (úřadem) ustanovených zástupců i oprávnění podávající se z exekučního práva. Neví-li dlužník, že přínosce není vlastníkem papíru ani není oprávněn vybrati plnění, nesmí plnění (výplatu papíru proti jeho vrácení) odepříti, ale zase, plní-li takovému přínosci a nelze-li mu vytknouti, že musil věděti, že přínosce není vlastníkem papíru ani není oprávněn vybrati plnění, zhošťuje se dluhu, nechť byl z papíru oprávněn kdokoliv. Co do dalších námitek přejímá § 1286, pokud to bylo možno, téměř doslova osvědčenou formuli § 87 směnečného zákona č. 1/1928 Sb. z. a n.

§ 1287 jedná o vinkulaci a disposičních právech, § 1288 o případech, kdy je výplata vázána na předložení průkazního lístku, na udání hesla atp. Vinkulace na jinou osobu se dopouštějí jen se svolením dlužníkovým. Vyplatiti papír jen této jiné osobě je dlužník ovšem zavázán jediné tehdy, přísluší-li jí, třebas není vlastníkem papíru, výlučné disposiční právo s papírem. Důležité je, že i jméno oprávněné osoby podle § 1287 i podmínky dotčené v § 1288 musí býti patrné z papíru. Vylučují se tedy t. zv. tajné vinkulace a podobné zjevy a dlužník, jenž by se zřetelem na výhrady z papíru nikoliv zjevné odpíral platiti osobě z papíru oprávněné, octl by se v prodlení a riskoval by toho následky. Původně bylo zamýšleno připojiti k § 1288 ještě větu: "Nevychází-li nic takového z papíru, nemůže dlužník plnění odepříti", ale nakonec byla vypuštěna jako samozřejmá. Slovo "podmínky" v § 1288 neznamená ovšem "výminky" ve smyslu §§ 512 a násl., §§ 733 a násl., nýbrž zahrnuje všeliké skutečnosti (výhrady), na nichž má býti výplata na papír závislá.

Navržené paragrafy se zabývají jen právním poměrem mezi dlužníkem a věřitelem, event. mezi dlužníkem a přínoscem, který věřitelem není. Poměr mezi věřitelem a přínoscem, kterému, ač nebyl věřitelem, bylo plněno právem, ponechávají stranou. Nedotýkají se také otázky, kdy lze papíry majiteli svědčící platně vydávati. V tom směru zachovává čl. VII uvoz. a prov. předpisu v platnosti ustanovení dosavadní a vedle toho je do čl. LXIV uvoz. a prov. předpisu na přání ministerstva financí pojata kompetenční norma, kdo je příslušným udíleti potřebná povolení státní správy k vydávání hromadných papíru au porteur, není-li předpisů speciálních. Zvláštní předpisy o jednotlivých druzích papírů au porteur, jako o vkladních knížkách, šecích, zástavních listech a dílčích dlužních úpisech, pak předpisy o soudním řízení ve věcech takových papíru atp. jsou vesměs zachovány v platnosti v čl. VII uvoz. a prov. předpisů.

§§ 1289 až 1292 podrobněji než § 1425 obč. zák. vykládají o soudní deposici. Pokládalo se především za nutné, přesně vytknouti podmínky, za kterých dlužník nebo kdo jiný je povolán splniti (srv. na př. §§ 1195, 1274), může přikročiti k deposici. Ačkoliv věc ta je s dostatečnou úplností rozřešena dosavadním tekstem (slova z "jiných důležitých důvodů"), pokládalo se nutným, zmíniti se výslovně o důležitém případě, že totiž plátce neví, kdo je věřitelem, ale platí to jen tehdy, když plátce nemá potřebných vědomostí beze své viny. Ve zmínce o jiných důležitých důvodech byla připojena slova, z kterých vychází najevo, že smí jíti jen o důvody, které se vyskytly na straně věřitele; srv. Gl. U. n. ř. 5313, § 372 obč. zák. pro Německou říši. Ustanovení o nespokojeném věřiteli nahrazeno správnějšími slovy "to, co se mu nabízí, bez důvodu odmítne". Zmínka o zpravení osoby (osob), pro kterou se složení stalo, byla položena do samostatného paragrafu, aby bylo zřejmé, že zpravení nenáleží k řádnosti deposice a že se také liberační následky nedatují od zprávy (došlé zprávy). Řádnou deposicí je tedy ona, která se stala z důvodů uvedených v § 1289 a osobou tamtéž uvedenou. Vytýkati zvláště něco o povinnosti k deposici a o jejích všeobecných následcích, nepokládá superrevisní komise za nutné.

§ 1292 se zabývá otázkou v dosavadní judikatuře hrubě spornou, t. j. zdali může dlužník žádati za vrácení deposita a za, jakých podmínek. Superrevisní komise po podrobné debatě se rozhodla právě tak jako subkomitét nepřidržeti se v té věci § 376 obč. zák. pro Německou říši, jenž prohlašuje deposici za odvolatelnou a vypočítává jen případnosti, v kterých odvolání nemá místa. Rozhodla se pro postup obrácený, jenž v dosavadní praksi má lepší oporu, t. j. vytýká, že od té doby, kdy věřitele dojde zpráva o deposici, jest odvolání nepřípustné, a připojila výpočet případností, v kterých odvolání přece přípustné jest. Superrevisní komise přesněji než subkomitét určila první a druhou z těchto případností. Dáti zvláštní ustanovení o tom, že o otázce, zdali se složení stalo řádně čili nic, rozhoduje soud, pokládala superrevisní komise za zbytečné, ježto to plyne z kontekstu ustanovení; a vytýkati, že soud odkáže dlužníka, aby žaloval o spravení, není snad potřebí, ježto k takovému odkazu situace nenutí, jako na př. v patentu č. 208/1854 ř. z.

K §§ 1293 až 1305: Občanský zákoník z roku 1811 neuvádí pojmu obohacení a nezná také všeobecné žaloby z obohacení. Přes to však panující mínění (Pfaff, Pfersche, Pavlíček, Stupecký, A. Swoboda) soudí, že občanský zákoník zná některé žaloby z bezdůvodného obohacení, t. j. žaloby, jejichž vedoucím principem je snaha zabrániti obohacení jednoho na újmu druhého, a že sedes materiae jsou tu §§ 1431 a násl. obč. zák. uvedené v rejstříku pod hesly jednotlivých romanistických kondikcí. Vyskytuje se arci také mínění, že citované paragrafy nemají s obohacením nic společného (Ehrenzweig, II, 1, 1928, §§ 416 a násl.) a že v oněch paragrafech nejde než o případnosti, v kterých bylo něco plněno (nebo se vůbec v cizím majetku octlo) bez právního důvodu.

Se zřetelem k tomu, že občanskému zákoníku je znám princip bezdůvodného obohacení, srv. §§ 877, 1447 obč. zák. a podle třetí částečné novely § 921. obč. zák. (v návrhu nového zákoníka §§ 708, 1319, 764), a dále proto, že jde o princip, jenž vším způsobem zasluhuje pozornosti, rozhodl se subkomitét přidržeti se mínění panujícího. Superrevisní komise přes některé pochybnosti projevené připomínkami setrvala na mínění projeveném v tekstech subkomitétu, hledíc zejména i k tomu, že jiní rovněž závažní činitelé v připomínkách nesouhlas neprojevili. S druhé strany však superrevisní komise právě tak jako subkomitét nerozhodla se doplniti nebo dokonce nahraditi navržená ustanovení ustanovením o nějaké všeobecné žalobě z obohacení, jež by mohla býti nebezpečná, že by vedla k tomu, aby se přehlížely §§ 886, 887, a byla by schopna vyvrátiti skloubenost občanského zákoníka. Vzhledem k § 4 (§ 7 obč. zák.) není ani zapotřebí vytýkati, že §§ 1293 a násl. jsou výrazem obecné zásady, že se nikdo nemá neoprávněně obohacovati na škodu druhého. Lze plně důvěřovati, že si prakse - přihlížejíc též k § 3 - najde správnou cestu i k rozhodnutí případů, které se sice pod §§ 1293 a násl. přímo vtěsnati nedají, ale kde by nebylo spravedlivé odpírati někomu náhradu za to, čím se na jeho újmu obohatil někdo jiný.

Co do místa, na kterém se v občanském zákoníku setkáváme s kondikcemi, tož redaktoři zcela důvodně vložili ustanovení o condictio indebiti do kapitoly o splnění. K ustanovením o splnění a o jeho právních následcích se hodí zcela dobře ustanovení o tom, co platí, když byl splněn nedluh. Také § 1435 obč. zák., ustanovující o condictio sine causa (causa finita), dobře zapadá do tohoto rámce. Doplní-li se tato ustanovení ustanovením o condictio ob causam datorum a rozšíří-li se ustanovení § 1435 obč. zák. - jak v návrhu subkomitétu i v osnově z r. 1931 bylo navrženo - o condictio sine causa v případnostech, kdy hned od počátku nebylo důvodu pro majetkový přesun, ocitají se tato ustanovení v prostředí poněkud nevhodném. Než subkomitét, s nímž superrevisní komise vyslovila souhlas, rozhodl se ustanovení ta vložiti za ustanovení o condictio indebiti a připojiti ještě § 1174 obč. zák., vzhledem k tomu, že se v oněch paragrafech ukládá přiměřené užití ustanovení o condictio indebiti.

Při úpravě §§ 1431 až 1437 obč. zák. a § 1174 obč. zák, se superrevisní komise, celkem v souhlase se subkomitétem, spravovala těmito zásadami:

Pořad paragrafů byl změněn. Na prvním místě byl ponechán § 1431 obč. zák., jemuž odpovídají §§ 1293 až 1295. Pak jdou za sebou ostatní paragrafy v tomto pořadu:

§ 1296 odpovídá § 1437 obč. zák.; § 1297 odpovídá § 1436 obč. zák.; § 1298 odpovídá § 1434 obč. zák.; § 1299 odpovídá § 1432 obč. zák.; § 1300 odpovídá § 1433 obč. zák.; §§ 1301 a 1302 mají ustanovení o condictio ob causam datorum; §§ 1303 a 1304 odpovídají § 1174 obč. zák. a § 1305 přejímá § 1435 obč. zák. Důvody tohoto uspořádání budou patrné při rozboru jednotlivých paragrafů.

Zásadní úprava všech ustanovení se nese v tom směru, že nové teksty ostřeji než dosavadní vyslovují, že důvodem žalob jest obohacení jedné osoby na újmu druhé bez právního důvodu. Co do pojmu obohacení stojí teksty na základě, že obohacení, o kterém jest ustanoveno, předpokládá výhodu na straně jedné, vykoupenou škodou na straně druhé, takže suma, kterou lze vysouditi, nebude nikdy vyšší ani než ona výhoda ani než ona škoda; srv. Swoboda, Natur und Inhalt,des Bereicherungsanspruches, str. 141 a násl.

Mezi ustanovení, o nichž právě je řeč, nebyla zařaděna všechna ustanovení upravující látku postiženou kondikcemi. O důležitých případech condictionis ob causam se jedná v právu dědickém (§§ 524, 527), v hlavě o darování (§§ 800, 801), a také §§ 708, 764, 1319 znají žaloby, náležející pod hleslo kondikcí. Na taková ustanovení míří § 1301 slovy "není-li ustanovení odchylných".

O tekstech jednotlivých ustanovení obč..zákoníka lze říci, že jsou velmi neúplné a zavdávají podnět k hojným pochybnostem. Čeliti těmto neúplnostem a pochybnostem chce navržený tekst.

K §§ 1293 až 1295: Jak již bylo podotčeno, rozvádějí tato ustanovení myšlenky § 1431 obč. zák. Podmínky žaloby jsou určeny starým heslem "si quis ignorans indebitum solvit". Rozšířiti § 1293 na všechny případy shlazení pohledávky, nepokládala superrevisní komise za možné, ač připouští, že i mimo soluci bude možno užíti § 1293 obdobně. Co do právních následků zůstává ustanovení, že je vrátiti, co bylo indebite plněno. V ostatních směrech, stran věcí, které nemohou býti vráceny, stran plodů těžených a zanedbaných i akcesse, nedal občanský zákoník ustanovení. V navrženém tekstu §§ 1294 a 1295 jsou tyto otázky rozhodnuty, v duchu občanského zákoníka, jinak pro nepoctivého, jinak pro poctivého příjemce. Co do příjemce nepoctivého se odkazuje k obdobě §§ 119 a 120, co do příjemce poctivého se vytýká, že je povinen vydati to, čím je na újmu plátce obohacen, a je nařízeno hleděti k obdobě § 121. Zmíniti se o srážce impens nepokládala komise za nutné; co se týká příjemce poctivého, podává se rozhodnutí z pojmu obohacení. Jinak než subkomitét pokládala komise za nutné připojiti ustanovení subkomitétem vypuštěné, co platí, když byla plněna práce.

V osnově z r. 1931 následoval pak zvláštní paragraf vykládající pojem obohacení v některých důležitých a sporných případnostech. Formule byla vzata z Pfaffa, Gerichtszeitung, 1868. Vstupovati do další kasuistiky a vytýkati, co platí, když věc u příjemce zcela vzala zkázu, ale tak, že se mu za ni dostalo náhrady (pojistné atp.), nepovažovala komise za nutné, soudíc, že přijatý princip bezdůvodného obohacení na újmu druhého vystupuje v tekstu zcela jasně a dovede k rozhodnutí takových případů. Po nových úvahách bylo toto ustanovení v konečné redakci zase škrtnuto, neboť se dospělo k přesvědčení, že někde by přesné jeho užívání působilo praksi obtíže. V četných případech pak se prakse jistě nebude rozpakovati rozhodnout podle zásad, které tu měly býti vyjádřeny, i když se o nich nový zákoník výslovně nezmíní.

§ 1296 vykazuje naproti § 1437 obč. zák. jen změny stylistické, § 1297 reprodukuje § 1436 obč. zák. bez jakékoli změny. V § 1298 je doplněn § 1434 obč. zák. negativní zmínkou o interusuriu podle vzoru § 813, odst. 2 občanského zákoníka pro Německou říši. Přes učiněnou připomínku nepokládala superrevisní komise za vhodné dáti v tomto případě vždy místo zásadě § 1264, vyjmouc že jde o osoby nezpůsobilé spravovati své věci (§ 1272). Všechny čtyři uvedené paragrafy byly zařaděny přímo za starý § 1431 obč. zák. (§§ 1293 až 1295), ježto jej vysvětlují a doplňují.

§ 1299 je výjimkou z § 1293 a § 1300 výjimkou z této výjimky. A jdou tedy za všemi paragrafy, které jsou provedením zásady § 1293. Odpovídají přesně §§ 1432, 1433 obč. zák., až na to, že § 1300 má formuli, která postihuje lépe než původní tekst jak neschopnost disponovati majetkem, tak nezpůsobilost k právním činům. Superrevisní komise odmítla dáti v § 1299 ustanovení, že nemá místa kondikce, když byla zaplacena pohledávka prekludovaná, ježto nelze takto rozhodnouti jednotně.

K §§ 1301, 1302: Jak již bylo pověděno, pokládal subkomitét za nutné, dáti ustanovení o condictio ob causam datorum. Učinil tak ustanovením, kterému právem bylo vytčeno, že má formu přímo traktátovou. To snad bylo také důvodem, že se vyskytl návrh ustanovení vypustiti. Toho superrevisní komise neučinila, ale rozdělila paragraf na dva a zbavila je káraného traktátového výrazu, hledíc k tekstu navrženému nejvyšším soudem. Podmínky žaloby jsou ustanoveny podle hesla praestare ob causam futuram non inhonestam, když causa pak non est secuta. Bylo vysloveno s panujícím míněním, že nezáleží na tom, zdali causa non est secuta náhodou nebo vůlí strany jedné či druhé. O právních následcích bylo vysloveno, že platí §§ 1293 a násl. přiměřeně. Zvláštní ustanovení jako §§ 527, 800, 801 aj. zůstávají vyhrazena. § 1302 ukazuje, jak chápati přiměřené užití ustanovení §§ 1293 a násl., a dává zvláštní ustanovení o případu uvedeném v §§ 800, 801, jenž je velmi sporný; srv. Hofmann, Ghts. Zt., VIII, str. 320. Změna proti tekstu subkomitétu je dána rozdílem mezi § 1247 obč. zák. a novými §§ 800, 801.

§§ 1303 a 1304, obsahující ustanovení o condictio ob iniustam causam, odpovídají původnímu § 1174 obč. zák.; resp. § 1174, odst. 1 novelové verse. Druhý odstavec § 1174 obč. zák. novelové verse jest v § 1110. Druhá věta § 117 4, odst. 1 obč. zák. jako ustanovení odkazové byla vypuštěna.

§ 1305 má ustanovení o condictio sine causa a odpovídá § 1435 obč. zák. Zmínka o condictio sine causa, když věc je u druhého bez právního důvodu od počátku, doplněná subkomitétem a převzatá v osnově z r. 1931, byla v závěrečné redakci škrtnuta. Pro některé takové případy jsou dána zvláštní ustanovení na jiných místech zákoníka a jich poměr k onomu doplňku byl by krajně nejasný. Pokud zvláštních ustanovení není, vystačí se s všeobecnými interpretačnímí předpisy hlavy 1 a nedoporučuje se formulovati širokou zásadu, při jejímž užití by stejně bylo nutno se k oněm interpretačním předpisům utéci.

K §§ 1306 až 1313: Ustanovení občanského zákoníka o kompensaci (§§ 1438 a násl.) byla ponechána bez podstatnějších změn.

V § 1306 byl rozřešen starý spor, zdali compensatio ipso iure fit čili nic, jasným ustanovením ve smyslu alternativy druhé. Zároveň bylo vysloveno, že právní následky kompensace se datují od setkání pohledávek.

§ 1307 se vyslovil, že obligace tak řečené naturální se nehodí ke kompensaci. Není v tom odpor s §§ 1188, 1206, ježto kompensabilita je právní následek nepochybně silnější než způsobilost k rukojemství nebo ke konstitutu.

V § 1308, jenž odpovídá § 1439 obč. zák., byla vypuštěna zmínka o pravosti, poněvadž stačí zmínka v § 1306. Formule § 1439 obč. zák. týkající se pohledávek nedospělých byla nahrazena přesnější, z které plyne, že proti dospělé pohledávce nelze compensando namítati pohledávku nedospělou. Připojena byla zmínka o pohledávkách neurčitých, již měl občanský zákoník až v § 1440, a míří se tím zejména na pohledávky výminečné. Zmínka o konkursním řádě subkomitétem ponechaná a o vyrovnacím řádě subkomitétem připojená byly škrtnuty, ježto se superrevisní komise domnívá, že je vhodno, aby tyto věci byly vypořádány právem konkursním, resp. vyrovnacím (srv. §§ 21 s 22 konk. ř. a §§ 22 a 23 vyrovn. ř. z r. 1931).

Z § 1440 obč. zák. byla v § 1309 ponechána jen druhá věta, ale byla formulována přesněji, že proti pohledávkám tam vyjmenovaným nemá kompensace místa. Zmínka o nepravidelném depositu byla nutná, protože vyloučení kompensace by se příčilo potřebám i zvyklostem obchodu, a zejména vzhledem k ustanovením o diferenční hře. Zmínka o retenčním právu je v § 1309 právě tak málo na místě, jako byla v § 1440 obč. zák. novelové verse, ale sotva bylo pro ni možno najíti v zákoníku místo jiné.

§ 1310 nahradil třetí větu § 1440 ve znění návrhu subkomitétu. Naproti demonstrativnímu výpočtu ustanovení navrženého subkomitétem vytýká § 1310 taxative, že nelze namítati kompensaci proti pohledávkám na nutnou výživu a vůbec proti pohledávkám nezabavitelným.

§ 1311 odpovídá první větě § 1441 obč. zák., ale bylo slovem "zpravidla" a citací nejdůležitějších ustanovení o té věci naznačeno, že je možná výjimečně compensatio ex persona tertii. Druhá věta dosavadního tekstu převzata nebyla. Pokud o kompensaci pohledávek státu s pohledávkami za státem má platiti něco odchylného, bude možno příslušné normy vydati na základě zmocnění obsaženého v čl. LXV uvoz. a prov. předpisů.

§ 1312 převzal beze změny § 1442 obč. zák.

§ 1313 byl připojen zejména za tím účelem, aby bylo jasné, že likvidita pohledávky není podmínkou její kompensability, jak jasně plyne již z §§ 188, 391 c. ř. s. (§§ 232, 389 zák. čl. I/1911).

§ 1443 obč. zák. škrtl již subkomitét. Superrevisní komise jej nerestituovala, přihlížejíc k tomu, že, je-li něčeho potřebí, lze to lépe zaříditi v zákoně knihovním, na př. tím, že se dlužníku hypotekární pohledávky, kterému vznikla kompensabilní pohledávka proti věřiteli, připustí poznámka spornosti.

§ 1314 odpovídá § 1444 obč. zák. Zůstává beze změny, až na to, že dvojsmyslné slovo "begeben" se vyjadřuje slovem "nakládati". Zvoleným tekstem se usnadní řešení otázky ode dávna sporné, ale usnadněné již § 1406 obč. zák. novelové verse (§ 1251), zdali k prominutí dluhu je potřebí přivolení dlužníka.

§ 1315 vyhovuje návrhům, jak zabezpečiti, aby renunciace na škody vzniklé na pozemku (nejvýznamnější jsou škody vzniklé poddolováním) působily také proti nástupcům ve vlastnictví. Superrevisní komise se domnívala, že nejlépe jest umístěno toto ustanovení v souvislosti s ustanovením o renunciaci na pohledávky vůbec.

Z § 1445 obč. zák. nepřevzal subkomitét než první větu (v otisku byla chybně druhá věta otištěna); druhou vypustil jako nejasnou a pochybenou. Superrevisní komise vypustila v § 1316 i výjimku stanovenou ve větě první, ale nahradila ji všeobecnou formulí "neplyne-li ze zákona nic jiného".

§ 1317 přejal § 1446 obč. zák. beze změny, až na to, že byly vypuštěny citace a že tekst byl uveden do souladu s ustanoveními o disposici vlastníka s uvolněným právem hypotekárním.

§§ 1318 a 1319 odpovídají § 1447 obč. zák. Jen slovo "nehoda" je nahrazeno slovy "skutečnost, za kterou dlužník neodpovídá", aby tu byl soulad s § 763. V druhé větě slova "nebo dluh zapraviti" byla škrtnuta jako pleonastická. Doplněn byl § 1318 ustanovením o částečné nemožnosti a přikazuje se v té příčině hleděti k druhé větě § 709 a nikoliv snad k druhé větě § 763.

Za § 1447 obč. zák. zařadil subkomitét ustanovení o tak řečené hospodářské nemožnosti splnění. Ustanovení to kruhy právnickými i hospodářskými bylo přijato na větším díle nepříznivě. Superrevisní komise ustanovení škrtla a jiným ustanovením je nenahradila, zejména nikoliv ustanovením, že se splnění závazku má díti podle zásad pořádného obchodu. Se zřetelem ke genesi tohoto návrhu bylo se obávati, aby z něho nebyl vyčten princip ekvivalence plnění při smlouvách synallagmatických, jenž občanskému zákoníku je dojista cizí a jenž by mohl ohroziti základní zásady smluvního práva. § 757 osnovy stačí v poměrech normálních a redigovati ustanovení pro poměry abnormální, sotva by bylo na místě.

§ 1448 obč. zák. zachovaný subkomitétem superrevisní komise škrtla. Bez speciálních předpisů, které jsou jeho aplikací, neznamená nic a takové speciální předpisy nepotřebují opory v nevýrazném výroku, jaký má § 1448 obč. zák.

Z § 1449 obč. zák. byla zachována jako § 1320 jen jeho první věta; druhá jako pouhé ustanovení odkazovací se škrtla.

§ 1450 obč. zák. škrtl již subkomitét. První věta, jsouc záporná, je zbytečná. Druhá věta je zbytečná rovněž, protože v občanském zákoníku nesluší jednati o restituci procesní.

Jak již bylo pověděno, měla superrevisní komise pochybnosti, zdali lze zachovati systém zvolený občanským zákoníkem co do promlčení a vydržení. Než z důvodů již naznačených se rozhodla pro odpověď kladnou. Nutné změny byly tu však hojnější než v četných hlavách jiných. Přes to však komise nepokládala nutným, aby všechna ustanovení o promlčení byla zařaděna do této hlavy čtyřicáté sedmé.

Rubrika hlavy byla přizpůsobena pořadu, v jakém se o vydržení a promlčení v zákoníku jedná.

§§ 1451 až 1459 obč. zák., jejichž forma je velmi zastaralá, byly vydatně pozměněny. §§ 1451 a 1452 obč. zák. byly sloučeny v jediný § 1321, jenž, vypustiv definice, vytkl jediné, že vydržením práva vznikají a promlčením zanikají.

§ 1453 obč. zák. byl vypuštěn právě tak jako § 1455 obč. zák., protože stačí, co o způsobilé osobě i předmětu je pověděno v § 1322 (kdysi § 1460).

§ 1454 obč. zák. nemá obsahu právně závažného a to, co je v něm snad přece závažného, podává se z ustanovení dalších. Byl tedy vypuštěn jako zbytečný.

§§ 1456 a 1457 obč. zák. byly škrtnuty jako zastaralé a se soudobým způsobem vyjadřování neslučitelné.

První věta § 1458 obč. zák. je rovněž zbytečná. Je-li základem vydržení držba a může-li býti v držbě jen právo, které je v obchodě, není potřebí vytýkati, že nelze vydržeti práva, která v obchodě nejsou. Druhá věta § 1458 obč. zák. byla v osnově z r. 1931 položena jako samostatný paragraf na konec hlavy o držbě; proč byl tento paragraf v závěrečné redakci škrtnut, srv. v poznámkách k hlavě páté i. f.

§ 1459 obč. zák. byl škrtnut a to, co se z něho zdá býti praktické, bylo zařaděno do § 1340.

Hlavní rubrika před § 1322, přizpůsobujíc se panující terminologii naukové, zní "Vydržení řádné" a zahrnuje §§ 1322 až 1333 (dříve §§ 1460 až 1476 obč. zák.), kdežto pak korespondující rubrika "Vydržení mimořádné" se vztahuje k jedinému § 1334 (dříve § 1477 obč. zák.).

§§ 1322 až 1334 se mnoho neliší od §§ 1460 až 1477 obč. zák.

§ 1323 se liší od § 1461 obč. zák. tím, že vedle převodce (sc. vlastnictví) jest uvedena osoba ke zřízení práva oprávněná. "Převodce" dosahuje jen na případy, kdy "titulem" je převod vlastnictví, nikoli na smlouvu o zřízení služebnosti. Výpočet titulů obsažených v druhé větě se vypouští. Aby bylo naznačeno, že "řádná držba" ve smyslu § 1323 není úplně totožná s řádnou držbou ve smyslu §§ 107 a 108 (§§ 316, 317 obč. zák.), byla do § 1323 za slovo "řádná" vsunuta slova "s hlediska vydržení".

V § 1324 se z první věty § 1462 obč. zák. nereprodukuje slovo "niemals", ježto je mýlivé, arg. § 1334. Druhá věta je zkrácena a třetí jako zbytečná škrtnuta.

§ 1325 přesně reprodukuje § 1463 obč. zák. i s citací § 1357 (dříve § 1493 obč. zák.). První věta byla doplněna citací §§ 109 až 112.

§ 1326 odpovídá § 1464 obč. zák. a je doplněn citací § 113. Vypuštěno je jen opakování toho, co stojí v § 113.

Superrevisní komise právě tak jako subkomitét nepokládala za vhodné něco zásadního měniti na délce lhůt vydržecích a promlčecích. O důvodech srv. subkomitét, druhé vydání, str. 272.

§§ 1466 až 1470 obč. zák., modifikované již knihovním zákonem, a pokud šlo o §§ 1467 a 1469, výslovně zrušené třetí částečnou novelou, byly značně zjednodušeny. § 1327 se omezuje na rozlišení práv, která se vydržují v době třicetileté, a oněch, která se vydržují v době tříleté. Ač to sotva bylo nutno, je snad přece vhodno vytknouti, že v knihovním právu je hledati ustanovení o tom, že zápis knihovní může vésti ke vzniku práva, uplyne-li stanovený čas (§ 1328).

§ 1329 odpovídá § 1471 obč. zák. Ke konci byla připojena nová věta o tom, co platí, když třicetiletá lhůta uplyne a trojí příležitost právo vykonati se nevyskytne. Co do merita navrženého dodatku srv. Tilsch, Občanské právo, č. 226 b), kdež se arci mluví o promlčení. Než zásady tam vyslovené sluší se přidržeti i při úpravě vydržení.

§ 1330 zachoval ve zjednodušené formě § 1472 obč. zák. přes vyslovené pochybnosti, zdali se doporučuje poskytovati promlčecí privilegia právnickým osobám. Okruh privilegovaných osob byl však poněkud jinak vymezen a privilegium přiznáno - vedle státu - jen ostatním právnickým osobám veřejného práva. Církve a obce, o kterých se § 1472 obč. zák. zmiňoval výslovně, jsou tedy novým tekstem zahrnuty; spolky, obchodní společnosti atp. jsou vyloučeny. Uváděti, že pro nemovitosti veřejného statku platí čtyřicetiletá doba vydržecí není nezbytné, neboť až na zcela sporadické a jen historicky vysvětlitelné případy je veřejný statek ve vlastnictví veřejnoprávních korporací.

§ 1331 vyřešil starou pochybnost, co platí, když subjekty, proti kterým se vydržuje, jsou po sobě osoby privilegované a neprivilegované. Vzorem je tu rep. nál. č. 12; srv. k tomu Tilsch, Občanské právo, č. 226 d.), jenž arci zase mluví o promlčení. Připomíná se, že ustanovení náleží sem a nikoli k § 1357, kdež se mluví o výměně aktivního subjektu vydržení a promlčení, t. j. osoby, které z vydržení a promlčení má vzejíti prospěch, kdežto zde se ustanovuje o změně v osobě, proti které vydržení směřuje.