Ustanovení o hlavní intervenci byla v osnově podržena, ačkoli zjev, jenž je tu upraven, v životě se téměř nevyskytuje; neboť nelze jej nicméně naprosto vylučovati z okruhu praktické možnosti.
V oddíle o vedlejší intervenci bylo převzato z uh. c. ř. s. jednak ustanovení obsažené v § 16, odst. 5. osnovy, jednak ustanovení v § 17, odst. 2. Má-li intervenient míti opravdu možnost podporovati stranu, ke které přistoupil, je vhodno, aby mu byla také rozhodnutí soudní i podání odpůrce této strany dodána, jak ustanovuje § 88 II. uh. c. ř. s. Při dnešním mechanickém opatřování stejnopisů nebude to činiti nijakých obtíží.
Pokud jde o opovědění rozepře, má osnova za to, že lze vystačiti úplně s tím, co obsahuje § 19. Uváděti výslovně, v čem záležejí účinky civilního práva, jež dávají podnět k opovědění (jak to činí § 89 uh. c. ř. s.), je zbytečné a i povážlivé, poněvadž mohou nad podle civilního práva býti způsobeny i jiné účinky, které by v textu zákona uvedeny nebyly.
Také ustanovení o tom, ze ve sporu, pro který se opovědění činí, nemůže býti řešen poměr mezi stranou opovídající a litis denunciatem (§ 91, odst. 2 uh. c. ř. s.), je zbytečné, poněvadž je samozřejmé. Naproti tomu je ustanovení uh. c. ř. s. obsažené v § 91, odst. 1., podle něhož osoba třetí, které byla rozepře opověděna, považuje se, přistoupí-li ke sporu, beze všeho za vedlejšího intervenienta, povážlivé, má-li se jím rozuměti, že by jeho intervenci nemohl ani odpůrce opovídající strany odporovati; má-li však toto právo býti odpůrci této strany zachováno, je ustanovení to zbytečné.
Poněvadž občanské právo nezná už výzvy k zastupování v právní rozepři, o němž mluví § 21, odst. 2. rak. c. ř. s. - neboť ustanovení § 931 obč. zák. sem spadající bylo již změněno třetí dílčí novelou (§ 122) - nebylo toto ustanovení do osnovy převzato.
V uh. c. ř. s. je zcela zvláštní ustanovení v § 92 pro případy, kdy se k zažalované pohledávce táhne více praetendentů. Ustanovení toto je převzata z něm. civ. řádu soudního (§ 75). Ale poněvadž v literatuře i judikatuře německé je právě toto ustanovení stálým pramenem nepřekonatelných obtíží, takže sám Wach se o něm vyjádřil, že "spottet nahezu jeder Konstruktion" a poněvadž na druhé straně v obvodě platnosti rak. c. ř. s. se ukázalo, že lze se bez takového ustanovení zcela dobře obejíti, nepojala osnova tohoto ustanovení (srv. podrobně o § 75 něm. c. ř. s. Hora: Procesní úprava kolise nároků, 1910, str. 78 násl., kde uvedena i další, zejména říšskoněmecká literatura).
V pražské komisi byl činěn návrh, aby v § 19 za slovo "o sporu" bylo dodáno "jenž má se jím nebo proti němu zahájiti nebo jest již zahájen"; ale tím by mohl býti vzbuzen dojem, že jsou vyloučeny případy, kdy hmotné právo (na př. § 83, č. 3 směn. zák.) opravňuje k opovědění rozepře bez ohledu na to, jestli proti němu bude nebo má býti rozepře zahájena. Také nelze předvídati, nebudou-li podobné případy v hmotném právu rozmnoženy, takže by navrhované znění jim nevyhovovalo. Také návrh slovenské komise, aby bylo výslovně v osnově řečeno, že opověděti lze rozepři až do jejího pravomocného rozhodnutí, osnova nepřijímá, poněvadž bylo by tím vysloveno něco, co je samozřejmé.
Při úpravě pojmenování auktora (§§ 20 až 23) byly proti dosavadnímu stavu pojaty do osnovy dvě novoty. Jednak ta, že do osnovy pojato ustanovení, že žalovaný, který byl ze sporu propuštěn, nemá naproti žalobci nároku na náhradu nákladů, jednak že rozhodnutí, které bude vydáno proti auktorovi, vstoupivšímu do sporu na místo původně žalovaného, je účinné a vykonatelné, pokud jde o samu věc (nikoli tedy, pokud jde o náklady), i proti původně žalovanému. Co do prv uvedené zásady byla rozhodující úvaha, že žalobce nemohl nikoho jiného žalovati než držitele věci neb věcného práva a nelze mu tedy ukládati povinnost náhrady nákladů jen proto, že mezi žalovaným a jeho auktorem je zvláštní poměr hmotně-právní, o němž on ani nevěděl. Žalovaný je propuštěn ze sporu také jen proto, že je tu tento hmotně-právní poměr mezi ním a žalovaným, ale nikoli proto, že by naproti žalobci zvítězil.
Druhá zásada je ospravedlněna povahou věci; kdyby rozhodnutí proti auktorovi vydané nemělo účinnosti naproti původně žalovanému - nyní ze sporu vystouplému - bylo by uspokojení nároku zvítězivšího žalobce ohroženo všude tam, kde tento původně žalovaný podrží věc, o niž jde, nadále ve své moci. Neboť na něm, poněvadž není stranou ve sporu, nebylo by lze přímo se domáhati na základě vítězného rozsudku, aby věc žalobci vydal. To by bylo tím méně odůvodněno, když žalobce zpravidla nemá moci, aby auktorovu vstupu do sporu zabránil. Proto také teorie uznává i nyní takovouto účinnost tohoto rozhodnutí naproti původně žalovanému. Ale poněvadž není v dosavadním zákoně výslovného ustanovení, je nucena konstruovati prostředky k tomuto cíli vedoucí, o nichž ovšem není jisto, budou-li vždy praxí uznány. (Srv. Hora, Československé civilní právo procesní. II., 38. Proto je nutno, aby byla výslovně tato otázka řešena; to činí osnova v § 21, odst. 3., následujíc zde vzoru německého práva procesního (§ 76, odst. 4. něm. c. ř..s. ).
K §§ 24 až 38.
V části vztahující se na zmocněnce stran bylo značně těženo z uh. c. ř. s. Zásadou o nuceném zastupování stran nebylo hnuto přes to, že v novější době ozývají se v literatuře ostré hlasy proti zákonnému stanovení povinnosti stran, dáti se zastupovati advokáty. Osnova, podržujíc tuto zásadu, nečiní tak ovšem snad proto, aby bylo zaručeno jakési hmotné zabezpečení stavu advokátského, nýbrž činí tak v zájmu soudnictví samého. Neboť není pochybnosti o tom, že součinnost advokátů může přispěti značně jak k usnadnění celého jednání, tak i k nalezení správného rozhodnutí. Při tom ovšem nutno předpokládati, že advokáti také jen v tomto smyslu svou součinnost budou chápati a ji vyvíjeti.
S druhé strany ovšem nelze na této zásadě lpěti bezvýjimečně; dlužno od ní upustiti tam, kde lze dosáhnouti vzpomenutého účelu v tom kterém případě i bez součinnosti advokátovy, a kde by strany, jsouce přes to nuceny dáti se zastupovati advokátem, mohly právem toto donucování pociťovati jako obmezování své osobní volnosti. Myšlenku tuto projevuje už § 28 rak. c. ř. s., jenž zprošťuje povinnosti, dáti se zastupovati advokáty, příslušníky stavu advokátského, notářského a soudcovského. Přes tento okruh jde § 97 uh. c. ř. s. Osnova přijímá z naznačených důvodů volnější stanovisko uherského práva a řeší kromě toho výslovně i otázku, že osvobození osob v § 26 jmenovaných platí i ve sporech jejich manžela, nesvéprávných dítek, opatrovanců neb podstat, jejichž správa jim byla soudem svěřena. Mluví-li osnova o osobách způsobilých vykonávati úřad soudcovský, má na mysli přirozeně jen úřad soudcovský ve věcech občanských. Poněvadž při takto rozšířeném okruhu osob osvobozených od povinnosti dáti se zastupovati advokátem není vyloučeno, že by jejich projednávání bez součinnosti advokátovy mohlo míti, zejména pro nedostatečnou znalost předpisů o řízení a zběhlost v jich použití, nepříznivý vliv na postup řízení, má osnova za nutné poskytnouti soudu právo vyslovené v odstavci 2.
Myšlenka neobmezovati strany příkazem, aby se daly zastupovati advokátem, i tam, kde se toho nejeví věcná potřeba, dochází v osnově výrazu také tím, že osnova nepřijímá ustanovení, podle něhož strany musí si u okresních soudů za určitých podmínek, zříditi advokáta, nechtějí-li jednati osobně.
Ustanovení § 26, odst. 1. tkví v myšlence, že má rozhodovati způsobilost věcná; proto nepřejímá osnova ustanovení rak. c. ř. s. o vlivu, jejž mají jisté disciplinární tresty na trvání výhody zákonem poskytnuté.
Další novota jeví se jednak v § 24, odst. 2., jednak v § 25, odst. 2. V § 24, odst. 2. řeší osnova otázku, co platí tam, kde dostaví se strana se svým zmocněncem k soudu a tam učiní prohlášení, které je v rozporu s prohlášením zmocněncovým (na př. při smíru, uznání, vzdání se opravných prostředků, zpětvzetí jeho a pod., srv. rozh. Vážný č. 1631). Řešení osnovy, že mají přednost prohlášení strany, je zajisté odůvodněno povahou věci, když před případnou újmou, která by mohla stranu z jejího prohlášení snad stihnouti proto, že strana si není vědoma jeho dosahu, chrání stranu ustanovení, že trvá na svém prohlášení, "i když ji soud poučí a dá věc jí vysvětliti".
Naproti tomu má § 25, odst. 2. v poslední větě na mysli případ ten, kdy v advokátském sporu dostaví se strana sama bez advokáta. Brániti jí, aby nemohla sjednati ani smír ani uznati neb vzdáti se nároku, nemělo by zajisté smyslu. Také v té příčině má osnova vzor v § 98 uh. c. ř. s.
V § 27 upravena otázka zastupování stran notáři způsobem, jenž vyhovuje potřebám stran a jenž byl schválen oběma komisemi. Upozorniti třeba, že § 27, odst. 2. má na mysli jen notáře jakožto zmocněnce z povolání; proto také jen na tyto případy, kdy zastupování stran ve sporu je součástkou výkonu jeho povolání, vztahují se ustanovení § 28, odst. 2., § 40, odst. 4. a § 41, odst. 2., což naznačeno citací § 27, odst. 2. v těchto ustanoveních. Naproti tomu není ovšem notář vyloučen z řad obecných zmocněnců ve smyslu § 27, odst. 1.; obecným zmocněncem může býti tak jako každá jiná svéprávná osoba, ale pak nutně se naň vztahují všechny předpisy o obecných zmocněncích a nemůže zejména uplatňovati pro sebe výhody vytčené v § 28, odst. 2. a § 41, odst. 2. Ze znění odst. 1. jde nyní jasně na jevo zejména také to, že strana, která není dosud zastoupena advokátem, nemusí při prvém roku dostaviti se osobně, nýbrž může k tomuto roku vyslati také obecného zmocněnce. Pochybnosti, jež budil v tomto směru dosavadní § 29, odst. 1. c. ř. s., mizí vzhledem k tomu, že toto ustanovení osnova nepřejímá.
Pokud jde o způsoby udělení plné moci procesní, zavádí osnova - rovněž podle vzoru § 102 uh. c. ř. s. - udělení plné moci procesní beze zřetele na určitou rozepři (§ 30 osnovy). Potřeba toho byla pociťována i v historických zemích, čemuž nasvědčuje § 24 jedn. řádu, který je ovšem jen povahy technické. Doporučuje se tudíž, aby podmínka i účinky a trvání takové všeobecné plné moci byly vytčeny přímo v zákoně, při čemž podrobnosti ovšem bude lze upraviti nařízením.
K § 28 osnovy sluší připomenouti, že pokud jde o mocný list vydaný v cizině, nemá osnova zvláštního ustanovení, majíc za to, že vystačiti lze s ustanovením druhého odstavce tohoto paragrafu. V odstavci 2. osvobozeni jsou advokáti a notáři od povinnosti dáti ověřiti mocný list, vykáží-li se soudu jako advokáti neb notáři, i když nejsou soudu osobně známi, což znamená jisté ulehčení. Odstavec 4. téhož paragrafu má na mysli poměry na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde by se mohla ukázati potřeba zvláštních náležitostí, jak je stanoví § 100 II uh. c. ř. s.
Na zákonném obsahu procesní plné moci byl naproti § 31 rak. c. ř. s. učiněn jen pod č. 3 doplněk vztahující se na spory, ke kterým dojde za řízení exekučního neb zajišťovacího a pro ně. Není zajisté odůvodněno, aby zmocněnec, který může na základě své procesní plné moci zahájiti řízení exekuční, nesměl na základě téže plné moci procesní zastupovati svého zmocnitele i ve sporech, které jsou tímto exekučním řízením vyvolány a jsou s ním v nejtěsnější souvislosti. Podobné ustanovení má také § 104 uh. c. ř. s.
Jinak bylo ustanovení pod č. 1 upraveno tak, aby byly odstraněny pochybnosti projevené v tom smyslu, opravňuje-li plná moc procesní i k žalobě o zmatečnost.
Rozšířiti plnou moc procesní i na přijetí předmětu sporu, jak činí § 104 I. uh. c. ř. s., nezdá se účelným ani potřebným.
V § 32 bylo v otázce účinnosti obmezení plné moci procesní zaujato stanovisko rak. c. ř. s., jež vyhovuje více ohledům na odpůrce, než ustanovení § 105 uh. c. ř. s., podle něhož stačí, že jest obmezení výslovně vyjádřeno v listině. Neboť tím se ukládá odpůrci povinnost, aby každou listinu, obsahující plnou moc procesní, celou pozorně pročetl.
V § 33 rozšířeno bylo naproti ustanovení § 34 rak. c. ř. s. právo strany, odvolati neb opraviti projevy svého zmocněnce na všechny procesní úkony vůbec, podle vzoru § 108 uh. c. ř. s. a v souhlase s tendencí projevující se v § 24, odst. 2.
Podobnou tendenci sleduje i poslední věta v § 36 osnovy, jež má rovněž svůj vzor v § 99 posl. věta uh, c. ř. s. a jež jeví se už proto žádoucí, poněvadž se jí předejde mylnému názoru, zastávanému na př. v Neumannově komentáři (k § 477, č. 5 c. ř. s. ), jakoby nedostatek zastoupení strany advokátem ve sporech advokátských byl důvodem zmatečnosti.
Jisté změny byly učiněny naproti § 38 rak. c. ř. s. i v § 37 osnovy. Zejména v tom, že není obmezena účast nezmocněného jednatele jen na "jednotlivé nutné procesní úkony", poněvadž toto obmezení začasté vede v životě k nevítaným následkům a praxí nebývá už nyní vždy zachováváno. Lze zajisté ponechati soudci, aby, hledě k jednotlivému případu, sám určil, do jaké míry se chce s osobou, která mu plné moci nevykázala, do jednání pustiti.
Další novotu přináší odstavec čtvrtý téhož paragrafu, jenž snaží se předejíti tomu, aby strana, která třetí osobu sice zmocnila, třebas jen ústně, aby za ni jednala, aneb jednání její - třebas mimosoudně - schválila, potom odepřela uděliti písemnou plnou moc nebo schválení před soudem a chtěla dovozovati zmatečnost jednání. (Srv. § 110 posl. odst. uh. c. ř. s.) Ustanovení toto jeví se vhodným zejména proto, že odstavec 1. rozšiřuje možnost účasti na jednání osobou, která se nemůže vykázati plnou mocí.
K §§ 39 až 54.
V oddílu jednajícím o soudních nákladech přidržuje se osnova předpisů rak. c. ř. s. Zmínky zasluhují jen některé doplňky; prvý se týká § 40, odst. 4., věta prvá, jemuž byl vzorem § 18 posl. odst. zák. čl. LIV/1912; tento dodatek byl navržen pražskou komisí a schválen komisí slovenskou. Poněvadž však tímto ustanovením nejsou dostatečně chráněny zájmy advokátů a notářů ani proti věřitelům klientovým ani proti tomuto, propůjčuje jim osnova právo Vybrati si přímo na odsouzené straně náklady, pozůstávající v jejich odměně a výdajích, takže ustanovení dané v dosavadním právu jen na prospěch advokátů stran chudých, má příště platiti na prospěch advokátů všech. (Srv. Petschek, Pr. Jur. Ztschr., 1932). Druhý doplněk se týká otázky, v jakém objemu mají býti nahrazeny náklady státu, není-li zastupován finanční prokuraturou, nýbrž jiným úřadem. Otázka tato budí pochybnosti a byla také předmětem posudku nejvyššího soudu. (Věstník min. spravedlnosti, 1929, č. 2.) V zájmu rovnosti stran a levnosti řízení řeší osnova tuto otázku v ten smysl, že, je-li stát zastoupen jiným úřadem než finanční prokuraturou, nemůže žádati náhradu nákladů v témže rozsahu, jako kdyby byl zastupován finanční prokuraturou, nýbrž že mu náleží jen taková náhrada, jaká přísluší finanční prokuratuře v těch případech, kdy za ni nejedná úředník právní nebo advokát, pokud není ve zvláštních předpisech ustanoveno jinak. Další doplněk týká se povinnosti intervenienta, jenž má podle § 18 osnovy postavení nerozlučného společníka ve sporu, k náhradě nákladů soudních. Otázka tato nebyla v rak. c. ř. s. vůbec řešena, kdežto v uh. c. ř. s. je výslovně upravena v § 433 I. Osnova má za to, že toto ustanovení uh. c. ř. s. zasluhuje, aby bylo podrženo i v novém c. ř. s. a aby intervenient, jenž ve své procesní činnosti je úplně nezávislý na straně, k níž přistoupil, byl postaven na roveň nerozlučnému společníku i v otázce útrat. To chce vyjádřiti § 45, odst. 3. osnovy. Připomenouti dlužno, že k témuž řešení dospěla teorie i pro obor rak. c. ř. s. (srv. Hora: Čsl. civilní právo procesní, II. 31, Horten; Oest. Z. P. O., str. 128). Další doplněk týká se toho, když opravný soud nezruší sice řízení provedené před nižší stolicí, ale jen rozsudek a věc vrátí k projednání a novému rozhodnutí. Tu tvoří pak náklady opravného řízení součást nákladů soudních, o níž bude rozhodovati soud stolice nižší, vydávaje nový rozsudek. Tento soud bude tedy musiti i určovati náklady onoho opravného řízení před tím provedeného. To je mnohdy úkol dosti nesnadný a také příčinou stížnosti stran, které mají za to, že nižší soud právě tyto náklady opravného řízení nesprávně ocenil. Proto osnova provádějíc zásadu vyslovenou pro odvolací soudy v § 508, odst. 3. uh. c. ř. s., upravuje tuto otázku v § 50, od.st. 4. a ukládá opravnému soudu, aby, zrušuje rozsudek, určil hned také výši nákladů řízení opravného. Opravný soud nemůže ovšem rozhodovati o povinnosti k náhradě těchto nákladů, ale určuje jen výši jich; tuto výši určí pak pro každou stranu zvlášť. To bude spojeno s výhodou pro nižší soud, který, ukládaje jedné straně pak povinnost náhrady nákladů soudních, bude míti výši nákladů předchozího opravného řízení už určenu. Ale tato úprava bude míti význam i pro strany, poněvadž tyto nebudou moci svou nespokojenost s výrokem o náhradě nákladů soudních opírati o to, že náklady onoho opravného řízení byly nesprávně určeny. Větší - ostatně ne velké - zatížení, jež má toto ustanovení pro opravné soudy, bude tedy značně vyváženo usnadněním, jehož získá soud nižší stolice, i zmenšením počtu opravných prostředků v otázce nákladů vůbec.
V komisi pražské byly sice proti této novotě vysloveny pochybnosti, ale usneseno, aby bylo vyčkáno posudku komise slovenské o zkušenostech získaných na Slovensku a Podkarpatské Rusi s podobným ustanovením. Poněvadž komise slovenská se vyslovila jednomyslně ve prospěch jeho, ponechána v osnově toto ustanovení.
K § 42 osnovy budiž podotčeno, že obě komise vycházely z toho, že rozsudečné je částí nákladů procesních. Přisoudí-li se tudíž jen část zažalované sumy, nemůže celé rozsudečné nésti strana částečně podlehnuvší.
V § 48 vynechána byla věta, že za hrubé zavinění mají býti považovány zbytečná rozvláčnost ve spisech nebo zatěžování spisů údaji nepatřícími k věci. Nestalo se to však proto, že by toto počínání nemělo býti stíháno následky vyslovenými v § 48, odst. 1, nýbrž proto, že této zvláštní zmínky není potřebí, poněvadž hrubé zavinění jde v takovýchto případech jasně na jevo z předpisů o obsahu přípravných podání.
V § 49 osnovy byla vynechána slova, vyskytující se v § 50 rak. c. ř. s., "Okolnost, že strana má pro sebe výroky nižších stolic, nemá pro otázku náhrady nákladů význam" jako zbytečná, poněvadž praxe je v tomto směru již tak ustálena, že zvláštního ustanovení nemá zapotřebí.
V § 50 osnovy byl vypuštěn odstavec druhý, ukládající povinnost k náhradě nákladů soudních i soudcům, a to vzhledem k tomu, že tato povinnost je vázána tolika podmínkami, nesnadno zjistitelnými, že v praxi se vůbec nevyskytuje, a dále pro to, že vystačiti lze s předpisy zákona syndikátního. Komise usnesla se také na tom, aby v § 51, odst. 1 nebyla výslovně řešena otázka náhrady nákladů ve případech, kdy obrana nepříslušnosti soudu žalovaným činěná, byla po odděleném jednání zamítnuta, jak bylo navrhováno; vycházela při tom z toho, že tento případ je zahrnut již ve všeobecném znění věty druhé tohoto odstavce.
K § 54 osnovy dlužno připomenouti, že byla vynechána v novém znění slova "neb soudu odvolacího", poněvadž osnova nezamýšlí poskytnouti rekurs proti rozhodnutím odvolacích soudů, vztahujícím se na otázku nákladů.
Bylo uvažováno o tom, má-li býti upravena v zákoně otázka, kdo je povinen nésti neb nahraditi náklady soudní v těch případech, kde je stranou ve sporu úřední orgán (na př. správce konkursní podstaty, vnucený správce, opatrovník ustanovený k obhájení manželského původu dítěte a p.). Ale poněvadž tato otázka je už nyní řešena všeobecně v tom smyslu, že povinnost náhrady nákladů nemůže býti ukládána takovéto straně samé, nýbrž že může postihovati jen předměty (majetek), jejichž ochrana této straně byla uložena, a není-li jich, že povinnost k náhradě nákladů vůbec odpadá, podlehne-li takováto strana ve sporu (srv. Hora, Čsl. civ. právo procesní, II., 75), nebyla ustanovení o tom do osnovy pojata; lze zajisté očekávati, že praxe i bez výslovných ustanovení v zákoně přidrží se postupu dosud zachovávaného.
To platí také v případech, kde dojde za hlavního sporu k nějakému sporu postrannímu, s nímž jsou spojeny náklady, jestliže podměty na tomto postranním sporu účastněnými nejsou zrovna strany hlavního sporu samy, nýbrž osoby jiné (na př. mezi vedlejším intervenientem a stranou, která jeho přístupu odporovala). I zde se používá obdobně zásad daných o stranách sporu, takže není zapotřebí ustanovení zvláštních.
Konečně bylo uvažováno i o návrzích, jež byly právě v otázce úpravy útrat činěny v odborných listech (srv. Hagenauer, Juristen-Zeitung, 1921, str. 179). Navrhuje se, aby bylo stranám dovoleno, jsou-li obě zastoupeny advokátem, žádati za právní zastoupení a hotové výlohy úhrnnou sumu, kterou by soud určil podle svého volného uvážení, takže by odpadla povinnost předkládati seznam útrat. Byla-li by pak některá strana nespokojena s výší nákladů soudem takto určených, mohla by do 14 dnů od doručení tohoto soudního rozhodnutí žádati, aby byly náklady určeny podle seznamu útrat, jejž by teprve nyní předložila. Ale je velmi pochybno, jestli by se tím docílilo nějakého usnadnění při úpravě nákladů; neboť je pravděpodobno, že by asi strany velmi často užívaly práva jim zachovaného, aby totiž soud dodatečně přece jen upravil náklady podle seznamu, takže by práce soudu byla jen zmnožena.
Ale osnova používá myšlenky, aby nemusil býti vždy seznam nákladů stranami předkládán pod ztrátou nároku na náhrada nákladů, jinak. Totiž ustanovením obsaženým v § 51 osnovy, o normálních sazbách; toto je převzato do osnovy z § 18 vládního nařízení z 3. května 1923, č. 95 Sb. z. a n., aby pro toto zařízení byl dán v budoucnosti podklad zákonný.
K §§ 55 až 61.
Také v oddíle jednajícím o procesní jistotě přidržuje se osnova vzoru rak. c. ř. s. Pokud jde o způsob jistoty, bylo však u cenných papírů bursovních pojato ustanovení, že tyto papíry smějí býti počítány jen dvoutřetinovou bursovní cenou a nikdy větší cenou než je nominální. K tomuto obmezení, jež má § 127 uh. c. ř. s., radí zkušenosti s četnými cennými papíry právě v posledních letech nabyté. Aby byly odstraněny pochybnosti v oblasti býv. rak. c. ř. s. o tom, který soud rozhoduje o návrhu na složení jistoty, byl-li učiněn až ve stolici opravné, byl do § 58 pojat dodatek ustanovující, že rozhoduje o návrhu soud, u něhož se spor právě projednává, tedy po případě i opravný soud. To odpovídá také ustanovení § 499 (547) uh. c. ř. s.
V § 57, odst. 1., pojat dodatek, jímž má býti naznačeno, že žalovaný, jenž činí návrh na složení jistoty, musí nicméně ohlásiti včas svou obranu nepříslušnosti, pokud je to nutné, aby nebyla nepříslušnost zhojena. Ovšem projednávati o této obraně bude lze až po složení jistoty.
K § 59, odst. 3., budiž připomenuto, že v upuštění od žaloby zákonem předpokládaném není zahrnuto vzdání se nároku žalobcova. V tomto paragrafu byla vypuštěna ustanovení o přísaze žalobce-cizince, jež nahrazuje složení jistoty. Ustanovení toto nemá valné praktické ceny, je s to působiti průtahy a nesnáze, zejména když cizí stát přísahy vůbec nezná. Také není známo na Slovensku a Podkarpatské Rusi.
Právo v § 61 dané na doplnění jistoty přísluší žalovanému ovšem i v opravném řízení, a to ať opravný prostředek podal on nebo žalobce (jinak § 126, posl. odst. uh. c. ř. s.). Odstavec 3. tohoto paragrafu byl převzat z § 128 uh. c. ř. s.
K §§ 62 až 73.
Při úpravě práva chudých byly učiněny některé dodatky, jimiž snaží se osnova jednak předejít zneužívání této instituce, na něž je velmi mnoho stížností, jednak usnadniti postavení advokáta chudé strany, jednak usnadniti i chudé straně dosažení práva chudých. Především snaží se osnova poskytnouti bezpečnější záruky toho, aby právo chudých bylo přiznáno opravdu jenom osobám, které si to zaslouží. Věnuje proto osnova zvýšenou pozornost tomu, aby byly majetkové poměry strany ucházející se o právo chudých, správně zjištěny. Činí tak v § 64, odst. 2 a 3, jakož i tím, že vyhrazuje soudu posouzení otázky, jestli strana může zapraviti náklady na vedení sporu (§ 64, odst. 5). Osnova zde přejímá ustanovení obsažená v čl. IV., č. 1-5, zák. č. 161/1936. Rovněž tak ustanovení o částečném právu chudých přejato z tohoto zákona, stejně jako předpis § 71, odst. 4, o povinnosti chudé strany doplatiti to, od čeho byla prozatím osvobozena, i když jí právo chudých nebylo odňato. Rozhodnutí o tom, zda a za jakých podmínek mohou finanční úřady po skončení sporu dodatečně předepsati kolky a poplatky a částky zaplacené z důvodu práva chudých z úředních záloh, od nichž byla strana prozatím osvobozena, přenechává osnova předpisům zvláštním.
Předejíti zneužívání práva chudých k vedení sporů, jejichž svévolnost nebo bezvýslednost je už napřed patrna, chtěla původní osnova tím, že poskytovala soudu možnost, aby odepřel už samo propůjčení práva chudých, po vzoru § 112, odst. 3, uh. c. ř. s. a § 114 něm. c. ř. s. Ustanovení takového domáhal se důtklivě zejména Svaz československých pojišťoven, uváděje křiklavé doklady o tom, jak právě v oporu odpovědnostního ručení bývá právo chudých žalobci zneužíváno. Avšak toto ustanovení narazilo při projednávání osnovy na zásadní odpor, takže bylo dodatečně vypuštěno. Naproti tomu přejímá osnova v § 65 ustanovení z § 112, odst. 4, uh. c. ř. s.; toto ustanovení se jeví býti vhodným k tomu, aby zamezilo dosažení práva chudých osobám, které jsou vlastně jen nastrčeny, aby dobývaly pohledávky pro jiného. Jak bylo ve slovenské komisi zjištěno, jsou zkušenosti s předpisy, převzatými do § 65 osnovy, velmi dobré. Osnova zachovává také advokátovi chudé strany právo žádati za zproštění povinnosti zastupovati chudou stranu, jak to ustanovuje čl. XXXIII. uvoz. zák. k rak. c. ř. s., jehož obsah byl však umístěn do c. ř. s. samotného (§§ 66, odst. 3, 68, odst. 1, 72, odst. 3, osnovy). Ustanovení toto nepozbývá významu ani tím, že osnova v § 68, odst. 3, poskytuje kromě toho i soudu možnost, aby z úřední moci aneb na návrh odpůrcův vyslovil zánik práva chudých v takovýchto případech. Výroku soudu o tomto odnětí práva chudých je třeba i v tom případě, když soud z důvodů v § 68, odst. 3, in fine žalobu chudé strany zamítne, a to vzhledem k následkům tohoto výroku vysloveným v § 71, odst. 1, jakož i v zájmu advokáta chudé strany, jejíž žalobu soud zamítl právě z důvodů spadajících pod § 68, odst. 3.
Se zneužíváním práva chudých souvisí, že osnova nevylučuje rekurs proti usnesení, kterým právo chudých bylo propůjčeno. Rekurs tento, propůjčený odpůrci, může velmi vydatně působiti proti zneužití práva chudých osobami, které si ho nezasluhují.
Aby strana, ucházející se o právo chudých nebo je už mající, ale jíž bylo propůjčení práva chudých odepřeno pro naprostou marnost jejího sporu, necítila se snad bezdůvodně zkrácenou v právu domáhati se svého nároku, poskytuje jí osnova v § 72, odst. 3, právo podati stížnost proti usnesením tam vypočteným ústně do protokolu i u krajských soudů. Kromě toho požívá tato strana i výhody, že může v těchto případech podati rekurs i u okresního soudu svého bydliště nebo pobytu. Za to je obmezeno právo k rekursu ustanovením, že rozhodnutí rekursního soudu je vždy konečné (§ 72, odst. 4).
Ustanovení, kterými má býti usnadněno postavení advokáta chudé straně zřízeného, jsou obsažena jednak v § 66, odst. 2, osnovy, pokud se tam ustanovuje, že úřední jmenování nahrazuje advokátovi plnou moc procesní, kterou si musí podle dosavadního stavu v historických zemích vždy ještě od chudé strany opatřiti, ačkoli je to pouhou formalitou, obtěžující i advokáta i chudou stranu (srv. také § 116, odst. 3, uh. c. ř. s.). To, co zde je řečeno výslovně o advokátovi, bude platiti, pokud jde o činnost při ústním jednání, i o zástupci chudé strany, daném jí podle § 63, č. 4 osnovy, o němž už § 133 rak. jedn. řádu ustanovoval, že plné moci od chudé strany nepotřebuje. Jednak sem sluší zařaditi i § 67 osnovy, pokud se jím dává právo advokátovi žádati, aby byl zřízen chudé straně jiný advokát pro procesní úkony, které je nutno vykonati mimo obvod "okresního soudu" (nikoli tedy "procesního" soudu), v němž bydlí advokát pro chudou stranu zřízený. Výhoda tato nebude snad příliš často praktickou, poněvadž i krajské soudy, které mají vykonati procesní úkony v obvodě okresních soudů svého kraje (mimo své sídlo), používají k tomu těchto okresních soudů samých, takže jde pak o procesní úkony, při nichž zastupování advokátem není nutné; ale proto nelze ustanovení osnovy (jež souhlasí s § 117, odst. 3, uh. c. ř. s.) ještě odmítati, poněvadž není vyloučeno, že by krajský soud jako procesní soud sám i takové procesní úkony vykonával, a tu by dolehla na advokáta chudé strany, sídlícího v sídle krajského soudu, povinnost, aby zastupoval chudou stranu v celém obvodě tohoto soudu, zajisté dosti těžce.