Ustanovení odstavce 3. bylo převzato v podstatě z min. nař. z 21. srpna 1856, č. 150 ř. z., které proto mohlo býti zrušeno (čl. II, č. 9 uvoz. zákona).

V § 68, odst. 2, byl upraven obecný soud zemí a okresů v souhlase s ustanoveními zákona o organisaci politické správy (č. 125/1927 Sb. z. a n.). Odstavec 3 nově formulován podle návrhu ministerstva vnitra.

Znění § 69 osnovy bylo naproti § 75 rak. jur. normy zjednodušeno potud, že se v něm mluví všeobecně o právních podmětech, "které nenáleží k osobám přirozeným a také nespadají pod ustanovení předchozího paragrafu". Tím odpadá potřeba jednotlivé tyto podměty zvláště vypočítávati.

K §§ 70 a 71.

Při úpravě místní příslušnosti ve sporech manželských bylo nutno větší měrou přihlížeti k ustanovením uherského práva a k tomu, aby příští úprava této příslušnosti byla v souhlase také s pravděpodobnou příští úpravou mezinárodní o těchto otázkách (srv. úmluvu haagskou z 12. června 1902).

Pokud jde o manželství, kde oba manželé jsou příslušníky československými, byla místní příslušnost upravena v souhlase s dosavadním právem (srv. §§ 76 a 100 rak. jur. normy ve znění čl. II, č. 7 zákona č. 161/1921 Sb. z. a n., § 639 uh. c. ř. s. ve znění čl. VII, č. 2 lit. f) zákona č. 161/1921 Sb. z. a n.).

Ustanovení odstavce 1. zahrnuje i případy, kdy oba manželé byli československými příslušníky v době sňatku, ale potom jeden tohoto příslušenství pozbyl, druhý však československým příslušníkem zůstal, takže pro tyto případy není třeba ustanovení zvláštního.

V § 71 osnovy jest upravena příslušnost nejprve (odst. 1.) pro spory, v nichž jsou oba manželé cizozemci, a to jak v době sňatku, tak i v době sporu a oba bydlí v tuzemsku. Prohlášen příslušným nejprve soud posledního společného bydliště (sc. tuzemského); když by však tohoto posledního společného bydliště v tuzemsku nebylo, ačkoli oba manželé v tuzemsku bydlí, je příslušným soud bydliště žalovaného. Případy tyto mohou nastati buď fakticky (manželé měli poslední společné bydliště v cizině, pak se oba přestěhovali do tuzemska, ale každý zde bydlí jinde) anebo právně (podle zákonů vlasti manželů tito nemají totéž bydliště, srv. čl. 5 smlouvy haagské z r. 1902). Vzorem tu byla jednak haagská smlouva z r. 1902, jednak jí přizpůsobený § 641, odst. 1 uh. c. ř. s. Pokud jde o manželství mezi cizinci bydlícími v tuzemsku, nelze však ukládati tuzemským soudům, aby rozhodovaly o jejich žalobách za všech okolností. Tuzemské soudy konají marnou práci tam, kde jejich rozsudek není uznáván státem, jehož příslušníky jsou manželé; stav tento je s to, působiti v rodinných poměrech cizozemců zmatek. Proto osnova váže rozhodovací činnost zdejších soudů na podmínku, že stát, o jehož příslušníky jde, přiznává rozsudkům československým soudů ve sporech manželských právní účinnost. Přijímá takto zásadu § 116 uh. zák. čl. XXXI/1894 i smlouvy haagské z r. 1902.

V odstavci 2. je upravena příslušnost pro ty případy, kde sice byli oba manželé anebo alespoň muž v době sňatku příslušníky československými, ale této příslušnosti pozbyli, takže v době sporu není už žádný z nich zdejším státním příslušníkem. Ustanovení toto souhlasí v podstatě s čl. II,.č. 7 a čl. VII, č. 2 lit. f) zákona č. 161/1921. V osnově mluví se jen o "žalující manželce" proto, že při změně státní příslušnosti manželka sdílí tuto změnu i proti své vůli, takže zasluhuje při úpravě příslušnosti zvláštního ohledu.

Ustanovení odstavce 3. bylo převzato z § 640 uh. c. ř. s. ve znění čl. VII, č. 2, lit. g) zákona č. 161/1921, ale s jistou změnou. Bylo totiž obmezení, že manželka "nenásledovala svého manžela mimo území Československé republiky", vypuštěno, poněvadž tímto obmezením byla by nejčastěji příslušnost zdejších soudů vyloučena, totiž ve všech případech, jež budou pravidlem, když žena šla sice s mužem do ciziny, ale za čas se do tuzemska zklamána vrátí. (Srv. Reissmann, Prager Jurist. Zeitschrift, II. roč. str. 72). Dále bylo pamatováno na to, aby žena, která zde sice před uzavřením sňatku nebydlela, ale bydlí zde nyní, mohla žalobu podati u soudu svého nynějšího bydliště a nemá-li ho v tuzemsku, u soudu, v jehož v obvodě je obec, do které v době uzavření sňatku příslušela domovským právem.

V odstavci 4. upravena příslušnost pro spory nikoli majetkové z poměru rodičů k dětem proti otci, jenž byl v době narození dítěte československým příslušníkem, ale není jím v době žaloby, v souhlase s čl. II, č. 7 zákona č. 161/1921.

Ustanovení shrnutá v osnově do §§ 70 a 71 neupravují ovšem místní příslušnost v tom smyslu, že by pro tyto všechny spory byly míněny výlučně jen tuzemské soudy. U státních občanů československých půjde o výlučnou příslušnost i v tomto smyslu, v ostatních případech ovšem bude tuzemská příslušnost podmíněna tím, že se manželé, o něž jde, na tuzemské soudy se svou žalobou obrátí. Ale učiní-li tak, je i příslušnost tak, jak je upravena v §§ 70 a 71 osnovy, míněna jakožto výlučná. Vzhledem k ustanovením § 71, odst. 1 a 3 osnovy, po zbyly předpisy §§ 116 a 117 zák. čl. XXXI/1894 o právu manželském svého významu a byly zrušeny v čl. II č. 7. uvoz. zákona.

K § 72.

Také na ustanoveních o místní příslušnosti ve věcech pozůstalostních bylo nutno učiniti některé změny.

Především byl vůbec vypuštěn druhý odstavec § 77 rak. jur. normy, poněvadž při dnešním rozvrhu práce u soudů je zpravidla zcela vyloučeno, aby soudce, který projednával pozůstalost a byl tedy proto se stavem věci nejlépe obeznámen, rozhodoval také o žalobách na rozdělení dědictví. Poněvadž však právě toto bylo důvodem pro zcela výjimečné ustanovení § 77, odst. 2. rak. jur. normy, netřeba tohoto ustanovení přejímati do nového zákona.

Dále byl upraven nově odstavec 2. v tom smyslu, aby pro žaloby pozůstalostních věřitelů z nároků na zůstavitele nebo na dědice jako takového, příslušnost pozůstalostního soudu nebyla výlučná, nýbrž jen na výběr daná. Tím jsou rozptýleny jednak pochybnosti, může-li pozůst. věřitel použíti pro svou žalobu na př. smlouvy prorogační nebo jiného důvodu místní příslušnosti než je stanoven v § 72, jednak uvedena osnova v soulad s dosavadní úpravou na Slovensku a Podkarpatské Rusi platnou (§ 43 posl. odst. uh. c. ř. s.).

K § 73.

Zde byly zásady o místní příslušnosti zjednodušeny: má zde rozhodovati jednak (t. j. pro žaloby z § 50, odst. 2, č. 4 a č. 5 věta prvá) sídlo úřadu, od něhož nebo od jehož orgánů (čímž jsou zahrnuti jak úředníci, tak zřízenci) byla škoda způsobena, jednak (t. j. při žalobách podle § 50, odst. 2, č. 5 věta druhá) sídlo trestního soudu, jehož činnost v prvé stolici zavdala k žalobě podnět. Tím (a ustanovením § 50, odst. 2, č. 4 a 5 osnovy) jsou zejména zrušeny §§ 5 a 6 zákona ze dne 21. března 1918, č. 109 ř. z. (viz čl. II, č. 2 uvoz. zákona), dále § 6 zákona z 18. srpna 1918, č. 318 ř. z. (čl. II, č. 3 uvoz. zákona).

Pro syndikátní žaloby má ustanovení i o místní příslušnosti zákon z 12. července 1872, č. 112 ř. z. (§§ 8 a 19), jenž je zachován v platnosti ve čl. V, č. 1 uvoz zákona, takže nebylo třeba ustanovení o něm v § 73.

K §§ 74 až 77.

Tato ustanovení převzata z rak. jur. normy. V § 73, odst. 1, děje se zmínka o žalobách o spravení záznamu (odpovídající v podstatě § 40 uh. c. ř. s.), aby byly odstraněny pochybnosti v té příčině v oblasti býv. rak. práva zavládnuvší (srv. Hora, Čsl. civilní právo procesní I. 181; Právník 1911, str. 401-410).

Žalobou z věcného práva bude také žaloba o t. zv. lepší právo při úpravě hranic (§ 49, č. 3 osnovy).

V § 76 osnovy byla ponechána zmínka o "lodních mlýnech", poněvadž na Slovensku a Podkarpatské Rusi jsou tyto mlýny dosud v užívání.

Ustanovení obsažené v § 85 rak. jur. normy o exterritoriálních osobách je obsaženo už v čl. XIV uvoz. zákona a mohlo zde tedy býti vynecháno. K tomuto článku dlužno připomenouti, že jeho znění bylo - na podnět ministerstva zahraničních věcí - upraveno všeobecně a že bylo úmyslně upuštěno od výpočtu případů, ve kterých i exterritoriální osoby jsou podrobeny pravomoci zdejších soudů. Neboť takový výpočet nebyl by nikdy spolehlivým vodítkem pro všechny případy, poněvadž mezinárodní právo se mění a vyvíjí, takže výpočet v zákoně uvedený by se mohl octnouti v rozporu s mezinárodním právem. Spokojuje se tudíž osnova s poukazem na mezinárodní právo, a to nejen co do stanovení okruhu osob exterritoriálních, nýbrž i pokud jde o určení případů, kdy osoby takové jsou podrobeny zdejší pravomoci.

K § 78.

Zde byla pojata ustanovení § 83a) rak. jur. normy. Účelem zákazu posunutí příslušnosti úmluvou stran je, aby bylo zaručeno soustředění sporů zde zmíněných u jediného soudu a tím, aby bylo překaženo, že by rozhodovalo několik soudů v případech zmeškání anebo že by byla vydána rozhodnutí cizozemských soudů, jež by byla vykonatelna zde.

K § 79.

Ustanovení 1. odstavce převzato z § 83b) rak. jur. normy, při čemž však stačí odkázati prostě na § 50, odst. 2, č. 8 osnovy.

Ustanovení o forum soudců (§ 79 rak. jur. normy) nebylo do osnovy převzato, poněvadž jde o spory zcela výjimečné, při nichž lze účelu, který má § 79 rak. jur. normy na mysli, dosáhnouti delegací. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi podobného ustanovení není.

K §§ 80 až 82.

Osnova snažila se počet soudů daných na výběr obmeziti jen na případy, ve kterých by odepření zvláštního důvodu místní příslušnosti mohlo býti v životě pociťováno jakožto poškození důležitých zájmů. Proto některé z dosavadních důvodů místní příslušnosti, u nichž tohoto předpokladu není, vypustila [tak §§ 87a), 90, 97, 98 rak. jur. normy]. Naproti tomu některé nové důvody místní příslušnosti přijala náhradou za jiné, nyní vypuštěné (tak § 83 osnovy), čerpajíc zejména z práva platného na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

Ustanovení § 80 osnovy odpovídá stejně znějícím §§ 86 rak. jur. normy, 26 uh. c. ř. s. Zmínka o nesvéprávných osobách četnických může míti význam ovšem jen v těch zcela výjimečných případech, kdy byla nezletilá osoba přijata do činné služby u četnictva na základě dispense.

V § 81 shrnuta byla ustanovení o soudě závodu, obsažená v § 87 rak. jur. normy a § 28 uh. c. ř. s. K tomu nyní přistupují ustanovení daná v zákoně o pojistné smlouvě, č. 145/1934 Sb. z. a n., která jsou zachována v platnosti ve čl. V č. 17 uvoz. zákona. Předpis § 15 zákona ze dne 18. března 1921, č. 130 Sb. z. a n. zachován v platnosti čl. VI, č. 7 uvoz. zákona.

V § 82 byl soud podle splniště upraven podle § 88, odst. 1. rak. jur. normy. Ustanovení toto je přesnější a určitější než ustanovení § 29 uh. c. ř. s. Nově pojato do osnovy ustanovení o tom, že úmluva o splniště musí býti prokázána listinou již v žalobě, aby se předešlo neodůvodněnému dovolávání se této místní příslušnosti žalobcem a tím také sporům o příslušnost. Ustanovení toto, jež je obsaženo již v § 104 rak. jur. normy, je také vhodné vzhledem k zásadě, vyslovené v § 41, odst. 2 osnovy, usnadňujíc soudu zkoumání příslušnosti. Ovšem opominul-li soud odmítnouti žalobu tomuto předpisu nevyhovující již a limine, nemá býti tato vada žaloby podkladem pro námitku žalovaného tehdy, jestliže námitka by se opírala jedině o tento nedostatek a žalobce listinu, o níž jde, předloží dodatečně. To chce vyjádřiti odstavec 3.

K §§ 83 až 94.

V zájmu usnadnění obchodních styků jsou dána v dosavadním právu různá ustanovení, ale ustanovení jiná v historických zemích [§§ 87a), 88, odst. 2. rak. jur. normy], jiná na Slovensku a Podkarpatské Rusi (§§ 31, 32 uh. c. ř. s.). Bylo tudíž nutno hledati řešení takové, které by bylo sice pro celé státní území jednotné, ale uspokojilo potřeby obchodu tu i tam.

Najíti takové ustanovení bylo ovšem velmi nesnadno. Srazily se zde názory dvou komisí a uvnitř těchto komisí i názory jednotlivých jejich členů. Původně bylo zamýšleno přijmouti do osnovy jen ustanovení, jaké je v § 83, odpovídající § 32 uh. c. ř. s. Ale vzhledem k usilovné a všestranné akci, která byla rozvinuta proti tomu z obchodních kruhů a organisací ze zemí historických, které žádaly zachování soudu faktury podle § 88, odst. 2 rak. jur. normy, bylo při poslední redakci osnovy rozhodnuto, přijmouti do osnovy nejen ustanovení § 32 uh. c. ř. s., nýbrž vedle něho i ustanovení § 88, odst. 2 jur. normy, obě částečně znovu upravené, a vyčkati zkušeností, jež budou s těmito ustanoveními v životě nabyta. Tím je plně vyhověno i požadavkům kladeným obchodním světem, jenž má na vůli rozhodnouti se pro použití toho či onoho předpisu o příslušnosti. Připomenouti dlužno, že výhoda poskytnutá § 83 osnovy přísluší jen protokolovaným obchodníkům, kdežto předpis § 84 osnovy zahrnuje vůbec osoby provozující obchodní živnost, je tudíž po této stránce širší.

Naproti svému vzoru má osnova v § 83 změnu potud, že časové obmezení uh. c. ř. s. ("do dvou let ode dne zápisu posledního obchodu") vypouští, poněvadž tato doba je příliš krátká a obchodnictvo by bylo k vůli příslušnosti nuceno k žalobám ve lhůtě dvouleté, i když by jinak žalobu nepovažovalo snad za vhodnou. Rovněž bylo vypuštěno v osnově trestní ustanovení uh. c. ř. s. dané pro případy, že by byl u soudu místa obchodních knih zažalován neobchodník.

V zájmu ještě větší jasnosti vytýká osnova, že lze použíti tohoto důvodu příslušnosti jen při pohledávkách, které jsou předmětem zápisu do obchodních knih; vyloučeny z toho jsou tedy pohledávky na př. na náhradu škody nebo za ušlý zisk. Otázku, mohou-li dědicové protokolovaného obchodníka použíti tohoto důvodu příslušnosti, nebo lze-li ho použíti proti dědicům dlužníkovým, rovněž otázku, zůstává-li v případě postupu pohledávky při příslušnosti určené obchodními knihami cedentovými, osnova výslovně neřeší, ponechávajíc rozhodnutí těchto otázek judikatuře. Podle mínění ve slovenské komisi zastávaného bylo by k oběma otázkám přisvědčiti. Při úpravě soudu faktury (§ 84 osnovy) vzat za základ § 88, odst. 2 jur. normy s jedinou změnou, totiž s tou, že podle osnovy nemá rozhodovati, jestli faktura byla zaslána zároveň se zbožím nebo již před jeho dojitím, nýbrž jedině ta skutečnost, jestli faktura došla zároveň se zbožím nebo již před ním.

V souvislosti s tímto řešením bylo nutno uvážiti, doporučuje-li se, aby bylo do osnovy převzato i ustanovení § 87 a) rak. jur. normy, pokud se týče ustanovení § 31 uh. c. ř. s. Osnova se rozhodla ustanovení těchto nepřejímati. Pokud jde o § 87a) rak. jur. normy, pozbývá toto ustanovení vůbec významu vzhledem k § 83 osnovy; neboť jsouc obmezeno na žaloby "proti obchodníkům" jeví se býti nyní zbytečným, poněvadž při takových žalobách protokolovaný kupec může se pro příslušnost prostě odvolati na § 83 osnovy. Měl-li by tedy důvod příslušnosti, jak je upraven v § 87 a) jur. normy, býti zachován, musil by býti rozšířen vůbec na neobchodníky, jako je tomu na Slovensku a Podkarpatské Rusi podle § 31, odst. 2. uh. c. ř. s. Ale takovéto rozšíření není, pokud jde o neobchodníky, jistě žádoucí. Nepřineslo by ani protokolovaným obchodníkům zvláštních výhod. Neboť podmínky stanovené v §§ 87 a) jur. normy a 31, odst. 2. uh. c. ř. s. jsou takové, že nedocházejí splnění ani mezi obchodníky, tím méně ve stycích s neobchodníky. Ústředna československých obchodních a živnostenských komor sama uvádí, že prodávající nemá zpravidla možnosti dovolati se příslušnosti podle § 87a) jur. normy, "ježto při objednávkách, uzavíraných zástupcem, kupující podle zvyku nepodepisuje listu objednacího, takže schází zde předpoklad písemné objednávky v § 87a) jur. normy žádaný".

Rovněž nebyla převzata do osnovy zvláštní ustanovení o místní příslušnosti daná živnostníkům, a to z téhož důvodu, který byl nahoře uveden u neprotokolovaných obchodníků. Ostatně předpisy § 31, odst. 1. a 3. uh. c. ř. s., dané pro živnostníky, jsou tak složité, že je prospěch, který by z nich živnostnictvo mělo, velice pochybný, uváží-li se, jak často by právě při použití jich a pro toto použití mohl vzniknouti spor.

V § 86 přidržuje se osnova § 91 jur. normy; uh. c. ř. s. (§ 40) má sice ustanovení podobné, ale širší potud, že netřeba tam, aby byla zároveň podána žaloba z věcného práva. Ale osnova vychází i zde z toho, že příslušnost soudů daných na výběr nemá býti nad potřebu rozšiřována. Ustanovení v § 86, odst. 1. v poslední větě převzato sem z § 95 jur. normy. Ustanovení toto má zde zvýšený význam, když podle osnovy (§ 49, č. 4) žaloby o věcná práva k cizí věci nemovité patří výlučně před okresní soudy.

§ 87 upravenému podle § 93 jur. normy byla dána z důvodu přesnosti a jednoduchosti přednost před § 77, odst. 2. uh. c. ř. s.

V § 88 byla převzata jen ustanovení pro příslušnost při hlavní intervenci (srv. § 94, odst. 1 rak. jur. normy, §§ 82 a 83 uh. c. ř. s.).

V § 89 upraven soud žaloby navzájem podle vzoru daného v § 96 rak. jur. normy, jemuž sluší dáti přednost před nepřesným a neuceleným zněním § 189 uh. c. ř. s.

Ustanovení § 90 odpovídá souhlasným v podstatě §§ 99 rak. jur. normy a 27 uh. c. ř. s. Z tohoto byla do osnovy převzata slova "na který může býti vedena soudní exekuce", aby se předešlo nemožnému rozšiřování tohoto důvodu místní příslušnosti, k němuž by jinak mohlo dojíti.

Předpis § 91 převzat byl v podstatě podle § 37 uh. c. ř. s.; v historických zemích byly dány podobné předpisy jen v jednotlivých zvláštních zákonech (§ 3 zákona z 5. března 1869, č. 27 ř. z. a § 1 zákona z 12. července 1902, č. 147 ř. z., § 9 zákona z 9. srpna 1908, č. 162 ř. z., § 37 zákona ze dne 8. července 1925, č. 172 Sb. z. a n.). V osnově jsou tato ustanovení nyní sevšeobecněna. S tím souvisí čl. II, č. 1 uvoz. zákona.

V § 92 byla vynechána slova "proti československým státním příslušníkům" (srv. §§ 101 rak. jur. normy, 46 uh. c. ř. s.), aby se předešlo výkladu, že tohoto paragrafu lze užíti naproti cizině jen tehdy, když postup její v otázce příslušnosti jest namířen právě proti zdejším příslušníkům. Neboť podle ustáleného výkladu záleží jediné na tom, jestli postup ciziny v otázce příslušnosti jest rozdílný od postupu, jaký by byl podle našeho práva, a nikoliv na tom, je-li namířen právě proti zdejším příslušníkům či nikoliv. I když cizí stát používá toho kterého důvodu místní příslušnosti také proti svým vlastním příslušníkům, bude lze použíti tohoto důvodu zde i proti jeho příslušníkům.

Ustanovení § 93 a 94 převzata byla z rak. jur. normy (§§ 102 a 103) beze změny. S předpisem § 93 osnovy souvisí čl. XXX uvoz. zákona, jenž má za účel předejíti odmítání žalob pro místní nepříslušnost v takových místech, kde hranice mezi jednotlivými okresními soudy v tomže místě působícími nejsou žalobci známy.

Při zákonné úpravě prorogace přidržela se osnova v § 95 rovněž vzoru rak. jur. normy. Uh. c. ř. s. pojednává o prorogaci zvlášť při věcné a zvlášť při místní příslušnosti [(§§ 1, č. 2a), 43], zvláště při prorogaci výslovné a zvlášť při mlčky učiněné (§§ 10, 50), a to způsobem, který celou tuto úpravu činí dosti těžkopádnou a ne zcela jasnou.

Odstavec 3. je ve shodě s judikaturou v historických zemích a v souhlase s § 45, odst. 2. uh. c. ř. s.

Jinak lze odkázati k tomu, co bylo uvedeno ve všeobecných úvahách (pod I) o rozhodování samosoudcem a senátem.

K čl. X.

"Zákony zachovanými v platnosti tímto zákonem" jsou míněna zejména ustanovení uvedená v čl. VI, č. 3 uv. zák. Připomenouti třeba, že ustanovením čl. X nejsou dotčeny předpisy o příslušnosti správních úřadů k rozhodování o nárocích státu proti jeho zaměstnancům a těchto proti státu, vyvozovaných z jiného než veřejnoprávního služebního poměru.

Výhrada v odstavci 6. chce umožniti, aby zejména na Slovensku a v Podkarpatské Rusi bylo lze, vzhledem k zvláštním poměrům tam snad panujícím a možnému zneužití nižšího stupně vzdělání tamního obyvatelstva, učiniti opatření odpovídající dnešním §§ 1, 45 a 317 uh. c. ř. s.

Pokud jde o některá ustanovení uvozovacího zákona, pokud o nich nebyla už v jiné

souvislosti řeč, budiž uvedeno toto: K čl. XXXVIII. Původní osnova vycházela rozsáhlou mírou vstříc přáním projeveným čsl. plodinovými bursami. Ale poněvadž tato ustanovení narazila jednak u ministerstva spravedlnosti, jednak v komisích na odpor, bylo třeba je změniti. Proto bylo podrženo nadále pojmenování "bursovní soudy rozhodčí" (nikoli "bursovní soudy") a "členové rozhodčího soudu bursovního" (nikoli "bursovní soudcové"). Ustanovení o burs. soudech rozhodčích byla shrnuta pod čl. XXXVIII, jenž je rozdělen v několik paragrafů. Ustanoveními § 3 č. 2 má býti ponecháno vládě, které náleží schvalovati stanovy, aby určila, zda a za jakých podmínek mohou i mimobursovní spory býti rozhodovány před bursovními soudy rozhodčími. Rozsah co do zastupování stran, jak jej vytýká § 9, uznán byl bursami za postačitelný. V § 10 poskytnuto bursovním rozhodčím soudům právo vyslýchati svědky, znalce a strany i přísežně, souhlasí-li s tím vyslýchaní, jak ostatně už nyní ustanovuje čl. III zák. č. 161/1936 Sb. z. a n. Proti tomu, aby z rozhodnutí o zmateční stížnosti byl přípustný rekurs k nejvyššímu soudu, vyslovil se co nejrozhodněji zástupce nejvyššího soudu.

Civilní řád soudní.

Při úpravě prvního oddílu, jednajícího "O stranách", bylo nutno zaujmouti stanovisko především k otázce, doporučuje-li se, aby bylo pojato do zákona ustanovení o tom, kdo je způsobilou stranou ve sporu. Uherský i německý civilní řád soudní taková ustanovení mají, ustanovujíce, že způsobilost býti stranou ve sporu kryje se se způsobilostí k právům, podle soukromého práva (§ 70 uh. c. ř. s., § 50 něm. c. ř. s.). Ale vývoj právní nasvědčuje tomu, že se s takovýmto pojmem nevystačí; neboť vyskytují se případy, kdy zákon prohlašuje za stranu ve sporu někoho, komu podle hmotného práva vůbec schází vlastnost právního podmětu [srv. čl. 194, 195, 226 obch. zák.; § 32 zákona z 6. března 1906, č. 58 ř. z. a j. Srv. o tom Hora "K nauce o stranách ve sporu" Sborník věd právních a státních 1922 (Pocta Heyrovského)]. Je proto lépe, otázku tuto v civilním řádě soudním vůbec neřešiti, jak činí zejména i býv. rak. c. ř. s., aniž se proto v praksi dostavily nějaké obtíže. Totéž platí o následcích nedostatku způsobilosti býti stranou ve sporu; zde spor vůbec nevzniká, řízení přes to snad zahájené nemá platnosti, k odstranění rozsudku netřeba ani opravných prostředků, jde o pouhé zdání rozsudku, jehož ve skutečnosti není.

Pokud jde o procesní způsobilost, byly v podstatě převzaty předpisy dosavadních zákonů procesních v Československé republice platných, které se ve hlavních věcech shodují.

K §§ 1 až 23.

V pražské komisi byly vysloveny pochybnosti o tom, doporučuje-li se podržeti v § 1, odstavec druhý, poněvadž vyslovuje něco samozřejmého. Ale osnova jej přes to podržuje nejenom z důvodu souvislosti se stavem dosavadním a z důvodu vhodnosti, nýbrž i proto, že v dalších paragrafech se mluví o "zmocnění" ke sporu nebo k jednotlivým procesním úkonům a tato ustanovení by se stala nejasna, kdyby odstavec 2. v § 1 - s nímž jsou v těsné souvislosti - byl škrtnut.

Úprava § 2. osnovy je jen stylistická a převzata z § 71 uh. c. ř. s. a má za účel, aby jednotlivá ustanovení občanského práva nemusila zvlášť býti citována, což je žádoucím také proto, že věc souvisí s úpravou příštího nového zákona občanského.

Také § 6 osnovy zní všeobecně i potud, že mluví vůbec o nedostatku "zvláštního zmocnění, jehož je snad potřebí", a nikoli jen o nedostatku zvláštního zmocnění, jehož je potřebí "k vedení rozepře". Neboť, je-li zapotřebí k jednotlivému procesnímu úkonu zvláštního zmocnění, musí i k jeho nedostatku býti hleděno z úřední povinnosti. V tomto paragrafu byla také vynechána ustanovení o prodloužení lhůty vzhledem k tomu, že lze vystačiti se všeobecnými předpisy o prodloužení lhůt.

Podnět, aby do § 6 bylo výslovně pojato, že soud před uplynutím lhůty nemůže učiniti konečné rozhodnutí, osnova neuznává; neboť zde jde opravdu o něco samozřejmého a zatěžovati zákon takovými ustanoveními, o nichž nemůže vzniknouti pochybnost, jak tomu nasvědčuje zkušenost více než 30 let při rak. c. ř. s., není na místě.

Ustanovení odstavce 3. v § 7 odpovídá myšlence vyjádřené v § 7, odst. 2. rak. c. ř. s. Ale tato myšlenka byla v osnově vyjádřena přesněji. Jednak bylo vysloveno, že odporující rozhodnutí o důvodu zmatečnosti musí býti už pravomocné, jednak, že se musilo toto rozhodnutí státi v téže věci.

Podobná myšlenka vyslovena také v § 42 osnovy zákona o soudní příslušnosti.

Za to bylo jako nový odstavec druhý pojato do § 7 ustanovení o tom, že nedostatek procesní způsobilosti může býti odstraněn schválením zákonného zástupce. Zásada

tato je sice vyslovena v § 477, posl. odst. rak. c. ř. s., ale poněvadž schválení zmatečného jednání zákonným zástupcem je možno ještě před tím, než byl prvou stolicí vydán rozsudek, je vhodnější, umístiti toto ustanovení také už zde (srv. také § 75, posl. odst. uh. c. ř. s.). Při tomto ustanoveni bylo ve slovenské komisi uvažováno o tom, nemá-li se do osnovy pojmouti výslovné ustanovení o tom, že i strana sama, nabyvší dodatečně procesní způsobilosti, může své procesní úkony schváliti. I toto ustanovení je zbytečné, poněvadž strana, nabyvší za sporu procesní způsobilosti, stává se dominus litis v plném rozsahu a nemůže míti snad menších práv než zákonný zástupce strany procesně nezpůsobilé.

Ustanovení § 9, odst. 1. rak. c. ř. s. nebyla převzata, poněvadž jsou zbytečna už podle dosavadního práva (srv. §§ 425 I. a 176 rak. c. ř. s.). K 9 osnovy dlužno připomenouti, že vyskytly se v praxi pochybnosti, má-li se toto ustanovení (= § 10 rak. c. ř. s.) vztahovati i na stranu požívající práva chudých a navrhnuvší, aby byl jejímu odpůrci zřízen opatrovník. Osnova řeší tuto otázku při právu chudých (§ 63, č. 5), snažíc se jednak vyhověti potřebám chudé strany, jednak však také čeliti zneužívání § 8 a přílišnému zatěžování státní pokladny.

V části jednající o společenství v rozepři bylo vynecháno ustanovení § 12 rak. c. ř. s., poněvadž přípustnost společenství v rozepři jest vzhledem k ustanovení občanského práva (§ 1357) samozřejmou.

V § 12, odst. 2. rozřešena sporná otázka, jaký význam mají odporující si procesní úkony nerozlučných společníků. Řešení osnovou zvolené jest vhodnějším a pro soudce také proto cennějším, že je určité, než ustanovení § 80, odst. 3. uh. c. ř. s., které dává právo posouditi vliv odporujících si procesních úkonů soudu. Příznivost nebo nepříznivost procesních úkonů bude třeba ovšem posuzovati podle toho, jak se jeví v době, kdy byly učiněny; nepřichází tudíž v úvahu význam toho kterého procesního úkonu pro konečný výsledek sporu. Tak zejména dozná-li jeden společník jistou skutečnost, kdežto druhý ji popírá, zdá se na první pohled pro celek příznivějším toto popření, poněvadž donucuje k důkazu. Ale jen na první pohled; podaří li se důkaz, ukáže se, že příznivějším ve skutečnosti pro celek bylo ono doznání, poněvadž by byly ušetřeny náklady s důkazem spojené. Ale tento konečný výsledek ovšem soudce předvídati nemůže v době, kdy stojí naproti odporujícím si procesním úkonům. Také posouzení o tom, který z odporujících si procesních úkonů jeví se celku příznivějším, má umožniti soudu jen další postup a rozhodnutí s ním související (na př. průvodní usnesení), ale neváže ovšem nikterak soudce při konečném rozhodování o hlavní věci, aniž mu nějak prejudikuje. Procesními úkony, jež má § 12 osnovy na zřeteli, nejsou ovšem nikdy nabídka smíru jedním společníkem učiněná, druhým však odepřená; smír jakožto procesní smlouva v plném slova toho smyslu vyžaduje nutně souhlasu všech nerozlučných společníků. Nemůže tudíž soudce nikdy zaujmouti stanovisko, podle něhož by považoval smír za příznivější a rozhodl se proň přes odpor jiného nerozlučného společníka. (V tom směru jsou nesprávné námitky, které činí Petschek, Pr. Jur. Ztschr., 1932). Ponechávati prostě soudci, aby posuzoval vliv odporujících si projevů nerozlučných společníků, ukládalo by soudci začasté velmi těžký úkol, a činilo by na druhé straně i postavení jednotlivých nerozlučných společníků ve sporu dosti vratkým. Slovy "dalšího postupu" míní se ovšem nejen další jednání ústní, nýbrž i případná rozhodnutí při něm, konečnému rozhodnutí předcházející.

Dodatkem v odstavci 4. má býti naznačeno, že, pokud nejde o smír, vztahují se všechny procesní úkony činného společníka - tedy i jeho úkony dispositivní na společníky liknavé. Pro takovou úpravu mluví nemožná situace, ve které se ocitá soud, jakmile je mu odpírána možnost, aby přihlížel i k těmto dispositivním procesům úkonům nerozlučného společníka, jenž jediný je ve sporu činným (Hora: Československé civilní právo procesní. II., str. 24).