Aby byly odstraněny pochybnosti o tom, do kdy a kde má býti tento návrh učiněn, přijato do osnovy ustanovení, že se tak má stát u odvol. soudu ihned, po prohlášení jeho usnesení odkazujícího věc do stolice prvé.

Poněvadž tím, že rozsudek prvé stolice je zrušen a věc vrácena buď I. stolici nebo jednání doplňováno přímo odvolacím soudem, uvolněna je cesta k projednání věci opět ve stolici prvé nebo sice před odvolacím soudem, ale vykonávajícím nyní funkci na místo stolice prvé, je neodůvodněno odpírati stranám v tomto stadiu jednání možnost uváděti nové skutečnosti a nabízeti nové důkazy. Poněvadž v tomto směru je prakse nejednotná, přijat byl do osnovy nový odstavec tuto zásadu vyslovující. Aby pak strany věděly, že toto právo mohou vykonávati, a od které chvíle odvolací soud je činným na místě stolice prvé, ustanovuje osnova, že usnesení o zrušení rozsudku stolice prvé nutno i v těchto případech prohlásiti.

b) Osnova připouští rekurs proti usnesením odvolacího soudu, jimiž se vrací věc do prvé stolice (§ 524, č. 3 osnovy), čímž má býti zaručeno, že odvolací soudy budou plniti povinnost jim osnovou (§ 501) uloženou. Tento rekurs je však dán pouze pro případy, když byla odvolacím soudem věc odkázána soudu první stolice "pro odchylný právní názor odvolacího soudu", čímž je vyloučen rekurs ve všech případech, kdy se odvolacímu soudu jeví skutkový stav rozepře neúplným, i když by se měl posouditi s hlediska téhož právního názoru, z něhož vycházel soud prvé stolice. Naproti tomu nemá býti rekurs vyloučen tam, kde sice odvolatel sám navrhl zrušení rozsudku, ale cítí se stižen tím, že rozsudek byl zrušen z důvodů, jež odpovídají jinému právnímu názoru, než který on uplatnil. Význam toho, že i této straně je dán rekurs, jeví se v důsledcích, které má tato okolnost na otázku přípustnosti dovolání (§ 508, odst. 1, č. 5).

9. V § 503 osnovy řešena výslovně otázka dosud sporná, může-li odvolací soud použíti výsledků důkazů, jež prvý soudce sice provedl, ale jichž při rozhodování vůbec nepoužil, jich tedy nezhodnotil (srv. Klein, Vorlesungen, str. 46 Hora, Odvolání, 88, Čsl. civ. pr. proc., III, 65, Eisinger, Prozessrechtl. Fragen, 46.). K tomu sluší připomenouti, že při otázce, jak dalece jest odvolací soud oprávněn hodnotiti průvody prvým soudem nezhodnocené, bude nutno hranici pro toto hodnocení spatřovati v tom, co prvý soud zhodnotil. Bude moci totiž odvolací soud vzíti za základ svému rozhodnutí i důkazy prvým soudem provedené, ale jím nezhodnocené, jen tehdy, jestli neodporují zjištěním soudu prvého, jež tento soud čerpal z jiných důkazů a jež napadeny nejsou.

Jinak dlužno k jednotlivým ustanovením osnovy připomenouti ještě toto:

Ustanovení § 481, odst. 1. má význam tehdy, bylo-li v žalobě uplatňováno několik nároků, z nichž soud prvé stolice se prohlásil pro některý nepříslušným aneb měl o některém nároku za to, že mu překáží rozepře zahájená nebo pravomocně rozsouzená a toto rozhodnutí pojal do rozsudku, vydaném o ostatních nárocích.

Pražská komise se usnesla na tom, aby ustanovení odpovídající § 490 rak. c. ř. s. (§ 496 osnovy) nebylo, jako málo praktické, do osnovy přijímáno. Ale vzhledem k tomu, že slovenská komise právě na podržení tohoto ustanovení kladla váhu, a ustanovení toto je dosud součástkou právního řádu v obojí oblasti právní, není důvodu pro vynechání tohoto ustanovení, jež také dosud v praksi k nějakým nesnázím důvodu nezavdalo.

Při § 502 zabývala se komise otázkou, může-li býti rozsudek prvého soudu změněn i tehdy, bylo-li navrhováno odvolatelem jen jeho zrušení. Bylo zaujato souhlasně stanovisko to, že tato otázka je otázkou daného případu a lze ji řešiti vždy jen v souvislosti návrhu s celým obsahem odvolání nebo dovolání. Návrh stran nesmí se vykládati slovičkářsky, takže, dívá-li se odvolací soud na návrh s tohoto hlediska, sezná téměř vždycky, co strana chce.

K § 504, odst. 2. osnovy se připomíná - zejména vzhledem ke Slovensku a Podkarpatské Rusi - že právním názorem, z něhož odvolací soud vycházel, je ovšem vázán i odvolací soud sám, a to i když by se věcí znovu zabýval ve změněném senátě.

V § 505, odst. 3. má býti slovy "o němž rozhodl" zdůrazněno, že přichází v úvahu jen hodnota té části rozepře, jíž se odvolací soud jako takový zabýval a o níž rozhodl, nikoli snad hodnota předmětu rozepře, jímž se zabýval soud prvé stolice. Poněvadž pak na tomto ocenění odvolacího soudu závisí přípustnost dovolání, dlužno při něm, jak osnova zvlášť zdůrazňuje, postupovati co nejsvědomitěji.

K §§ 507 až 518.

II. V hlavě jednající o odvolání vychází osnova z poznatku, že není správný princip, aby bylo dopřáno každé, s rozhodnutím nižších soudů nespokojené straně vyčerpati všechny opravné stolice. Tento poznatek je sdílen všeobecně i v jiných státech a vede k obmezování přístupu k nejvyšší stolici. Některé státy obmezují přístup ke třetí stolici velmi podstatně, na př. Německo do 6000 říšských marek, což se rovná 50.000 Kč. Naše zákonodárství postupuje na této cestě velmi zvolna a opatrně. Dosud je vyloučeno dovolání ve věcech nepatrných, t. j. do 500 Kč. Jakmile je však tato hranice, třeba sebe menší částkou překročena, je při diformitě obou nižších rozsudků dána možnost dovolání. To je však stav nepřiměřený i potřebám státu i potřebám sporných stran. Neboť stát je nucen i pro nároky hodnoty poměrně zcela nepatrné propůjčovati stranám aparát nejvyššího soudu, tedy aparát velmi nákladný a vyhrazený věcem důležitějším. Důležitost tuto nelze měřiti podle individuálních poměrů stran, nýbrž stálým zřetelem na celek. A nutno si přiznati, že tento celek trpí, je-li nejvyšší soud nucen obírati se spory, pro něž stačí zcela dobře stolice dvě. Nelze také zavírati před tím oči, že omezovati zatížení nejvyššího soudu je požadavkem principu hospodárnosti, jejž právě zde lze uskutečniti bez újmy naléhavých potřeb.

Ale ani sporným stranám není poslouženo tím, že se jim otevírá cesta k nejvyššímu soudu i při sporech, jež svou hodnotou toho ani nepotřebují ani nezaslouží. Neboť náklady vynaložené nebývají k úspěchu - i když se snad dostaví - v žádném poměru; nelze také přehlížeti, že neklid a nejistota o konečném výsledku sporu nejsou zajisté kladem, jejž by bylo lze přičísti přípustnosti dovolání k dobru.

Osnova činí celkem zcela nepatrný krůček ke zmírnění dosavadního neuspokojivého stavu tím, že nepřipouští dovolání ve věcech, kde hodnota předmětu sporu, o němž rozhodoval odvolací soud, nepřevyšuje 1000 Kč, při čemž ovšem nerozhoduje, jak zněl rozsudek odvolacího soudu, jestli souhlasně s rozsudkem prvého soudu či odchylně (§ 507, odst. 2). Pro případy pak, kde odvolací soud potvrdil rozsudek prvého soudu, volí osnova jakousi střední cestu mezi stavem, jaký platil do 1. ledna 1935, a stavem, který byl zaveden novelou č. 251/1934, přijímajíc částku 5000 Kč (§ 507, odst. 3). Osnova spokojuje se s těmito mírnými změnami, ačkoli v obou případech by částka pro otázku přípustnosti dovolání rozhodné bez újmy výkonu soudnictví snesla zvýšení. Lze očekávati, že dostane se tak alespoň částečně nejvyššímu soudu úlevy, po níž tolik volá a jíž je mu právě v zájmu soudnictví nezbytně třeba.

K § 507, odst. 3 sluší podotknouti, že byl-li rozsudek prvého soudu odvolacím soudem jen částečně potvrzen, je otázka přípustnosti posuzována ve smyslu ustálené prakse podle této části a nikoli podle celkové hodnoty rozepře.

Jinak byly přijaty tyto změny:

1. Vypuštěn odstavec 4. v § 502 rak. c. ř. s., poněvadž pozbývá významu vzhledem k tomu, co je uvedeno shora pod č. 8 b).

2. Za dovolací důvod uznány také překážky rozepře zahájené a věci pravomocně rozsouzené tím, že pojaty jsou mezi důvody zmatečnosti v § 484.

3. Podle vzoru uh. c. ř. s. (§ 534), ale v jiném rozsahu, dána dovolacímu soudu možnost odchýliti se od skutkových zjištění odvolacího soudu tam, kde toto zjištění má svůj původ buď v nepoužití právních předpisů nebo v jich nesprávném použití anebo je v rozporu se svými skutkovými předpoklady nebo spočívá na tom, že z jisté skutečnosti byl vyvozen závěr příčící se rozumovému usuzování. Novota tato (§ 508, odst. 1., č. 4) vyžaduje bližšího vysvětlení.

Předmětem samostatného zjišťování, poskytnutého dovolacímu soudu, mohou býti jen skutková zjištění, předsevzatá soudem odvolacím, nikoli i skutková zjištění soudu prvé stolice; neboť dovolací soud přezkoumává jen rozsudek soudu odvolacího a nikoli též přímo rozsudek prvé stolice. Pokud jde však o skutková zjištění předsevzatá soudem odvolacím, mají býti, jsou-li tu další v osnově vytčené podmínky, všechna podrobena přezkoumání dovolacím soudem, tedy nejenom taková, ku kterým odvolací soud dospěl samostatně a přímo, použiv práva podle §§ 494 a 495 osnovy, nýbrž i která převzal beze změny z rozsudku prvé stolice, neshledav odvolací důvod proti nim uplatňovaný správným. Tento rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu, vztahující se na skutkové podklady odvolacího rozsudku, vyjadřuje osnova slovy "z nichž vycházel soud odvolací". Ale aby nevzešly pochybnosti o tom, jestli jsou tím míněny i skutková zjištění, jež převzal odvolací soud z rozsudku prvé stolice beze změny proto, že nebyla dotčena odvolacími důvody (§ 503, odst. 1.), vysloveno v odstavci 2. zvlášť, že na tato skutková zjištění se přezkumná činnost dovolacího soudu nevztahuje. Neboť to, co po této stránce bylo zmeškáno v řízení odvolacím, nelze už doháněti v řízení dovolacím. Mluví-li se v § 508, odst. 2 o skutkových zjištěních odvolacím soudem "převzatých podle § 503, odst. 1.", je míněno, že toto převzetí stalo se opravdu za podmínek § 503, odst. 1., tedy právem; nestačilo by však, že odvolací soud užil sice o skutkových zjištěních výrazu "převzatá", ve skutečnosti však tu podmínky § 503, odst. 1. pro převzetí předepsané nebyly.

"Právní předpisy", jichž nepoužití nebo mylné použití zavdá příčinu k napadení skutkových zjištění odvolacího soudu, budou po výtce ovšem čerpány z práva procesního. Příkladmo buďtež uvedeny porušení § 272 c. ř. s., jevící se v tom, že soud nezhodnotil veškeré výsledky jednání a dokazování, nebo že neuvedl důvodů pro své přesvědčení, dále předpisy o plné průvodní moci veřejných listin, o původu listin, vlastnoručně vydatelem podepsaných, předpisy o vyloučení svědectví nebo přísahy a pod. Právními předpisy, o něž tu jde, mohou však býti i předpisy jiných než procesních zákonů, na př. předpisy o právních domněnkách, o průvodním břemeni jinde než v c. ř. s. upraveném a p. Různá povaha předpisů právních, o nichž dovolací soud shledá, že jich nebylo použito nebo že jich bylo použito mylně, projeví se také v obsahu jeho rozhodnutí; jde-li o předpisy procesní, bude musit zpravidla zrušiti napadený rozsudek a vrátí věc odvolacímu soudu (srv. § 515, odst. 1. osnovy), kdežto jde-li o předpisy povahy hmotněprávní, bude dovolací soud zpravidla s to, aby ihned rozhodnul ve věci samé. Zdůrazniti ovšem dlužno, že pod vlajkou "nepoužití nebo mylného použití právních předpisů" nebude lze nikdy napadati postačitelnost a přesvědčivost důvodů, z nichž čerpal odvolací soud svoje přesvědčení o pravdě či nepravdě jisté skutečnosti.

"Rozpor zjištění se skutkovými předpoklady jeho" může se týkati takových předpokladů, z nichž odvolací soud vycházel, uvažuje o hodnověrnosti a přesvědčivosti těch kterých výsledků jednání a dokazování, na př. příbuzenského poměru svědka ke straně, jeho zájmu na výsledku sporu a p. Rozpor se může však týkati také obsahu toho kterého výsledku jednání a dokazování. Soud viděl v obsahu jednání a dokazování něco, co tam není nebo je tam v podstatě jinak nebo v jiné souvislosti nebo co dalšími nezhodnocenými okolnostmi nabývá zcela jiného rázu. Tento rozpor může se týkati nejen skutkových předpokladů, jež byly soudu rozhodujícími pro jeho přesvědčení, nýbrž i skutkových předpokladů, jež soud prohlásil za nepřesvědčivé. Zcela nepřípustným byl by však pokus, ustrojiti rozpor z toho, že skutkové zjištění nelze srovnati s těmi výsledky jednání a dokazování, jež zdají se nasvědčovati stanovisku dovolatelovu. Neboť tím se pouští dovolatel do samostatného zhodnocení výsledků jednání a dokazování, pokoušeje se dolíčiti, že přesvědčivějšími jsou výsledky mluvící pro něho, než výsledky mluvící proti němu a že tedy formálně bezvadné zhodnocení výsledků jednání a dokazování není odůvodněno věcně.

Uplatňuje-li dovolatel, že skutkový závěr odvolacího soudu "se příčí zásadám rozumového usuzování", musí vycházeti z nezměněných skutkových předpokladů napadeného zjištění a pokusiti se jen o důkaz, že z těchto premis napadený skutkový závěr nevyplývá. Dá-li mu dovolací soud za pravdu, vyvodí z těchto premis logicky bezvadný závěr a vezme jej za základ svého rozhodnutí.

Novým předpisem osnovou navrhovaným docíleno bude i přesného vymezení dovolacích důvodů § 508, odst. 1, č. 2 a 3. Prvý zůstane obmezen na vadnost řízení způsobenou tím, že odvolací soud k jisté skutečnosti vůbec nehleděl aneb nevyčerpal veškery závažné průvody o ní, druhý zase na skutkové předpoklady, jež nejsou čerpány z vlastní zjišťovací činnosti soudu, nýbrž jsou jen reprodukcí ze spisů, ovšem takovou, jíž se ze spisů přejímá něco, co tam vůbec není anebo co tam sice je, ale podstatně jinak. V souvislosti s § 508, odst. 1, č. 4 je i ustanovení § 509, odst. 3. osnovy. Zde se poskytuje i odpůrci dovolatelovu možnost napadnouti skutková zjištění odvolacího soudu v dovolací odpovědi; toho je potřebí pro takové případy, kde jedna strana v odvolacím řízení zvítězí a odpůrce se dovolá; strana u odvolacího soudu zvítězivší vidí, že, zůstanou-li skutková zjištění odvolacího soudu nenapadena, dovolání bude vyhověno, a proto je nutno, aby tato skutková zjištění mohla napadnouti sama.

Novou je také druhá věta § 508, odst. 1, č. 5; ustanovení toto souvisí s § 524, č. 3. Podle něho je proti usnesení odvolacího soudu, jímž byl rozsudek prvního soudu pro odchylný právní názor odvolacího soudu zrušen a věc soudu prvé stolice vrácena, přípustný vždy rekurs. Bylo-li tohoto rekursu použito, je zde už právní názor nejvyššího soudu, na nějž jsou obě nižší stolice vázány, takže je zcela zbytečné podávati pak proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž by byl týž právní názor probírán jako nesprávný. Odůvodněno je však odepříti dovolání, i když rekurs proti usnesení odvolacího soudu nebyl podán. Strana, která opominula podati rekurs, nemá býti oprávněna podati dovolání pro nesprávnost právního názoru, projeveného ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu, a tím spor protahovati a zdražovati. V tom, že rekurs nepodala, lze právem spatřovati, že neměla proti správnosti právního názoru odvolacího soudu námitek. Měla-li je, měla je uplatniti v rekursu. Neučinila-li tak, nemůže na tom býti lépe, než kdyby rekurs byla podala. Při tom sluší míti na mysli, že, jak bylo už dříve uvedeno, k rekursu proti zrušovacímu usnesení odvolacího soudu je oprávněna i strana, k jejímuž odvolání bylo zrušovací usnesení vydáno, tehdy, projevil-li odvolací soud jiný právní názor, než z jakého vycházela ona. Proto nebude ani tato strana oprávněna, aby pak podala dovolání pro nesprávnost právního názoru, v onom zrušovacím usnesení odvolacího soudu projeveného a v nynějším rozsudku odvolacího soudu podrženého.

4. Aby se předešlo tomu, že jsou podávána, jak si nejv. soud stěžuje, dovolání, jež se opírají o důvody, jež zákon za důvod dovolání vůbec neuznává, bylo doplněno ustanovení o pokutě pro svévoli (§ 517, odst. 1. osnovy).

Ve slovenské komisi bylo vysloveno přání, aby osnova upravila také t. zv. připojení se k odvolání a dovolání. Dlužno tedy vysvětliti, proč tak osnova nečiní. Je nutno žádati, aby strany zcela vážně a samostatně rozhodovaly se pro to, mohou-li býti s rozsudkem spokojeny čili nic. Jsou-li nespokojeny, nepřekáží jim nic, aby podaly (obě) samostatné odvolání (dovolání). Připojení se k odvolání (dovolání) má však, jak ve slovenské komisi bylo výslovně přiznáno, jen ten účel, aby strana, která by jinak odvolání nebyla podala, s rozsudkem tedy vlastně je spokojena, mohla jej nicméně napadnouti, podal-li její odpůrce odvolání. Vlastní příčinou připojení se k odvolání (dovolání) je tedy jen to, že její odpůrce podal odvolání (dovolání), nikoli újma, jíž by dotčené straně rozsudek sám o sobě působil a jež by jí nutkala k tomu, aby se sama o sobě nápravy na odvolacím soudě domáhala. Je-li tomu tak, pak je na jevě důsledek z možnosti připojiti se k odvolání (dovolání) plynoucí, totiž, že této příležitosti bude použito vždycky a že tedy odvolací soudy budou zaměstnávány vlastně odvoláními jen zevně vyvolanými, odůvodněného účelu nesledujícími. A tomu nutno v zájmu soudnictví, bez toho již přetíženého, čeliti. Praví-li slovenská komise, že není-li přípustno připojiti se k odvolání (dovolání), musí strana podati odvolání (dovolání), k němuž by jinak nedošlo, dlužno upozorniti na to, že podle toho, co bylo právě řečeno, rozsah možnosti podati samostatné odvolání (dovolání) a možnosti připojiti se k odvolání (dovolání) druhou stranou podanému, se nikterak nekryje. Nelze totiž tvrditi, že každá strana, která použije příležitosti a k odvolání (dovolání) se připojí, také by se odhodlala podati samostatné odvolání (dovolání). Kdo má k tomu vážný důvod, učiní to zajisté i při systému připojení se k odvolání (dovolání); neboť bylo by od ní neprozřetelné, čekati na odvolání (dovolání) odpůrcovo. Zde je tedy jejím zájmům vyhověno i bez ohledu na připojení se k odvolání (dovolání). Zbývají tedy jen případy opačné, kde strana, jež nemá vážné příčiny k nespokojenosti s rozsudkem a samostatné odvolání (dovolání) by nepodala, připojivši se k odvolání (dovolání) nutí opravný soud, aby se také jejími důvody, po výtce teprve v poslední chvíli a uměle shledávanými, zabýval.

Dalším požadavkem slovenské komise bylo zavedení ústního a veřejného jednání před soudem dovolacím. Ani tomuto požadavku osnova nevyhovuje, a to proto, že, jak bylo při poradách pražské komise zástupcem nejvyššího soudu statisticky dokázáno, nejvyšší soud při dnešním obsazení by tohoto zatížení prostě nesnesl, vyřízení dovolání vyžadovala by nepoměrně více času než dosud, čímž by hospodářské újmy s průtahem spojené byly nedozírné a nebyly by v žádném poměru k výhodám, jichž by se ústností jednání snad docílilo. Ostatně všeobecné zavedení ústnosti by nebylo samo o sobě ještě zárukou lepšího rozhodování, zejména tam ne, kde se zástupcové stran před nejvyšším soudem obmezují, jak zkušenosti nabyté slovenským senátem potvrzují, na pouhou reprodukci dovolacího spisu a odpovědi; na druhé straně poskytuje osnova v případech, kde toho uzná nejvyšší soud zapotřebí, možnost ústního líčení dovolacího.

K §§ 519 až 532.

III. V hlavě jednající o rekursu učiněny tyto podstatné změny:

1. Odstraněna výhrada rekursu v usneseních odvolacího soudu [viz I, č. 8, lit. b)].

2. Jasněji upravena otázka, u kterého soudu má býti rekurs podán, a výslovně uvedeno, že jen písemné rekursy stran musí býti podepsány advokátem, aby bylo jasné, že písemné rekursy svědků a znalců nemají potřebí podpisu advokátova.

3. Doplněny případy, kdy je dovolací rekurs nepřípustný vzhledem k ustanovením osnovy o ohledání předmětů osoby třetí. Výhrada ve prospěch přípustnosti dovolacího rekursu v § 532, odst. 1, č. 1 byla do osnovy pojata na návrh nejvyššího soudu.

K § 528.

Neodmítl-li soud prvé stolice rekurs, ačkoli tu byly důvody v tomto paragrafu uvedené, vysloví odmítnutí rekursu soud stolice druhé, což je vysloveno v § 530, odst. 2. To platí i při rekursech dovolacích (§ 532, odst. 2.).

K §§ 533 až 550.

IV. V části páté, jednající o žalobě pro zmatečnost a o obnovu upozorniti dlužno na tyto novoty:

1. Po vzoru uh. c. ř. s. uznána přípustnost žaloby pro zmatečnost a o obnovu i u soudních smírů, při čemž ovšem bylo dáti výraz tomu, že ne všechny důvody dané proti rozsudkům jsou použitelny i při soudním smíru. S tímto ustanovením souvisí pak ustanovení osnovy o době, do které lze žalobu proti soudnímu smíru podati (§ 539, odst. 3. osnovy). V otázce, který soud je v tomto případě pro žalobu příslušný, vystačiti lze i při smíru se zásadami všeobecnými v § 537 osnovy. Žaloba o obnovu při soudních smírech nesmí býti ovšem směšována se žalobami o neplatnost soudního smíru z důvodů práva hmotného; tomu dává výraz § 536; odst. 2.

2. Lhůta k žalobě (§ 539) byla stanovena 3měsíční, delší než je v historických zemích (1 měsíc) a kratší než je na Slovensku a Podkarpatské Rusi (6 měsíců).

3. Ustanovení § 539 rak. c. ř. s. osnova nepřejímá, nýbrž upravuje obnovu pro čin trestný v § 544 podle vzoru uh. c. ř. s. (§ 564). Ustanovení toto je vhodnější, poněvadž strana nezatěžuje svou žalobou hned soud civilní, nýbrž musí dáti podnět nejprve ku provedení řízení trestního, čímž se docílí toho, že strana si dosah svého počínání důkladněji rozmyslí, a předejde se tomu, aby byly podávány u civ. soudu žaloby ukvapeně. S tím souvisí také v § 548, odst. 1. vypuštění slov rak. c. ř. s. "a je-li k žalobě přiložen prvopisem neb ověřeným opisem pravomocný rozsudek trestní".

4. Osnova nepřejímá § 542 rak. c. ř. s., aby se bylo vyvarováno tomu, že po povolení obnovy se provede ihned jednání ve věci hlavní (judicium rescissorium), ale pak vyšší soud vysloví, že obnova vůbec neměla býti povolena.

5. O nákladech řízení o obnovu pojat dodatek do § 546, odst. 4. osnovy, do něhož jako druhá věta umístěn předpis převzatý z uh. c. ř. s. (§ 572, odst. 3.).

6. Rozšířena přípustnost žaloby o obnovu i proti platebním rozkazům v řízení rozkazním, směnečném a upomínacím (§ 554, odst. 6., §§ 561, 574, odst. 2.).

7. O žalobě o obnovu má ustanovení také § 505, odst. 4. osnovy.

Zvláštní způsoby řízení.

Osnova upravuje jako zvláštní způsoby řízení v poslední své části řízení rozkazní, směnečné, upomínací, nájemní, rozhodčí a manželské. Řízení syndikátní nepovažuje za zvláštní způsob řízení, poněvadž podstatných úchylek co do způsobu řízení v něm není; stačí tedy ustanovení o něm v uvozovacím zákoně. Řízení upomínací a manželské, která jsou v historických zemích dosud upravena staršími zákony, civilním řádem soudním z r. 1895 v platnosti zachovanými, bylo nutno pojmouti do osnovy nového zákona, čímž ony starší předpisy pozbudou platnosti.

K §§ 551 až 561.

I. Pokud jde o úpravu řízení rozkazního a směnečného, jsou základní zásady těchto způsobů řízení v obojím dosavadním právu sice stejné, ale v jednotlivostech lze zjistiti rozdíly, jež bylo nutno při sdělávání osnovy vzíti v úvahu.

a) Tak především nezná uh. c. ř. s. rozkazního řízení na základě veřejných listin tuzemských, soukromých listin soudně neb notářsky ověřených a listin vkladných, jako je tomu v historických zemích. Neboť uh. c. ř. s. upravuje vlastně (§§ 606 až 620) jen řízení směnečné, přípustné ovšem nejen na základě směnek a šeků, nýbrž i na základě kupeckých poukázek a závazných listů.

Osnova přijímá v této příčině širší rozsah býv. rak. c. ř. s., zachovávajíc jak řízení rozkazní, tak řízení směnečné. Třebas v praxi nebývá používáno rozkazního řízení na základě veřejných, soudně nebo notářsky ověřených soukromých listin tuzemských nebo jiných listin vkladných příliš často, znamenala by změna, odnímající tuto možnost vůbec, přece jen zhoršení dosavadního stavu, jež nebylo by lze ospravedlniti.

S druhé strany osnova, pokud jde o řízení směnečné, obmezuje se na listinné podklady dané směnkami nebo šeky a nepřijímá stanovisko uh. c. ř. s., aby i kupecké poukázky a závazné listy mohly býti podkladem pro řízení směnečné. Používání těchto papírů v životě kupeckém nemá toho významu, aby si vyžadovalo rozšíření řízení směnečného i na ně. V obchodních kruzích se také potřeba toho nijak nepociťuje.

b) Uh. c. ř. s. (§ 608, odst. 1.) ustanovuje, že u sborových soudů smí předseda senátu sám platební rozkaz jen vydati, naproti tomu, má-li za to, že platební rozkaz nemůže býti vydán, předloží věc senátu k rozhodnutí. Toto ustanovení bývalo i v rak. zákoně (§ 7 jur. normy), bylo ale už novelou o úlevách soudních v r. 1914 nahrazeno ustanovením, že u sborových soudů má samosoudce vůbec vyřizovati návrhy na vydání platebních rozkazů. Toto ustanovení, jež se zcela dobře osvědčuje, bylo také pojato do osnovy zákona o soudní příslušnosti, takže v oddílu jednajícím o řízení směnečném netřeba už se touto otázkou obírati.

c) Za to bylo v osnově i pro směnečné řízení přijato ustanovení o potřebě listinného důkazu přetržení nebo stavení promlčení, jde-li o dobytí pohledávek, jimž může býti promlčení namítáno. V býv. rak. c. ř. s. bylo sice toto ustanovení dáno pro řízení rozkazní, nikoli však i pro řízení směnečné. Mezera tato byla také pociťována jako vážný nedostatek. Vyplňuje-li tuto mezeru nyní osnova (§ 561), činí tak také v souhlasu s uh. c. ř. s., jenž má totéž ustanovení v § 606, odst. 3. Úchylka tato od zásady jinak v občanském právu přijaté, podle níž se hleděti má k promlčení jen k námitce, jest zde odůvodněna vzhledem k mimořádné povaze těchto způsobů řízení. Také zde soud nerozhoduje o tom, nastalo-li promlčení, nýbrž jen o tom, zda-li je podmínka pro vydání platebního rozkazu splněna.

d) Uh. c. ř. s. má ustanovení o tom, když je v směnečné žalobě uplatňováno několik samostatných pohledávek, pro něž se žádá za vydání platebního rozkazu, a soud uzná, že by sice pro některou z těchto pohledávek mohl platební rozkaz vydati, pro jinou však nikoli (§ 608, odst. 4). Ustanovuje pak, že tyto samostatné pohledávky dlužno při vyřizování posuzovati také samostatně, totiž o prvých vydati platební rozkaz, o druhých však zavésti řízení pravidelné (§ 608, odst. 6). Ustanovení toto je v odporu se zásadou - i uh. c. ř. s. uznávanou (§ 132) - že lze v téže žalobě shrnouti několik nároků jen tehdy, je-li o všech přípustný týž způsob řízení. Přijímati výjimku z této zásady právě pro řízení rozkazní a směnečné nezdá se býti shodným a to tím méně, že znamená to pro soud i po technické stránce značné ztížení, jež není ospravedlněno ani zvláštním snad ohledem, jehož by zasluhoval žalobce; neboť od tohoto lze právem žádati, aby nároky, pro něž není dán podklad pro vydání platebního rozkazu, v téže žalobě nehromadil řešení otázky, jak má soud ve případech takovéto nepřípustné kumulace formálně postupovati, ponechati dlužno judikatuře.

e) Osnova přejímá v § 555, odst. 2. ustanovení § 616, odst. 2. uh. c. ř. s., aby nevznikly v praxi pochybnosti o vykonatelnosti platebního rozkazu co do pohledávek, proti nimž námitky podány nebyly. V takovýchto případech bude ovšem o nákladech celkových býti moci rozhodnuto až v konečném rozsudku.

f) Také ustanovení uh. c. ř. s. (§ 610, odst. 2) o tom, že nesmí býti platební rozkaz doručen žalovanému veřejnou vyhláškou, nepřijímá osnova. Znamená to ztížení postavení žalobcova a usnadnění postavení žalovaného, jenž by se mohl snadno důsledkem tohoto zvláštního způsobu řízení vymknouti. Ani ono ani toto není odůvodněno, a to tím méně, že s doručením veřejnou vyhláškou bude musiti býti podle osnovy vždy spojeno ustanovení opatrovníka žalovanému, takže tento opatrovník bude moci podniknouti a zajisté podnikne všechny kroky ve prospěch žalovaného.

g) Uh. c. ř. s. konečně vytýká obsah námitek, ale nežádá, aby už v námitkách bylo uvedeno všechno, co má žalovaný proti platebnímu rozkazu (§ 612). Jen pro sborové soudy ustanovuje, že námitky mají sloužiti také k přípravě ústního jednání, aniž vyslovuje právní následky, nestalo-li se tak. Stačí tedy projev formální, obsahující prohlášení, že se odporuje platebnímu rozkazu. Naproti tomu žádá rak. c. ř. s., aby už tento projev obsahoval také jednotlivé důvody, pro které je platební rozkaz napaden, a sice důvody všechny. Osnova přijímá toto stanovisko, jež je v plné shodě se zvláštní říznou povahou těchto způsobů řízení i se zásadou - již ostatně uznává i uh. c. ř. s. - že všechny námitky musí býti podány včas, jinak budou odmítnuty.

h) Osnova nepřijímá princip nuceného zastupování advokáty pro směnečné řízení u okresních soudů. Zkušenosti, jež byly získány s tímto řízením u okresních soudů v historických zemích od r. 1923, kde není nuceného zastupování advokáty, jsou zcela uspokojivé, takže se nejeví potřeba onen princip rozšiřovati.

Jinak budiž k jednotlivým ustanovením osnovy připomenuto ještě toto:

V § 553, odst. 4. vyjadřuje myšlenku, že pro posuzování účinnosti platebního rozkazu je rozhodnou dobou nikoliv konec ústního jednání (srv. § 411), nýbrž doba, kdy byl platební rozkaz vydán (srv. také § 587, odst. 2. osnovy).

Proti zásadě přijaté v § 554, odst. 2. činěny byly ve slovenské komisi námitky a bylo žádáno, aby bylo převzato ustanovení § 612, odst. 2. uh. c. ř. s., podle něhož námitky slouží jen k přípravě ústního jednání, a jakmile jsou podány, nabývá věc rázu pravidelného a není překážky aby nebyla projednána v celé šíři a aby tedy i dodatečně byly nové skutečnosti a průvody jakožto námitky uplatňovány. Naproti tomu vyslovila se pražská komise jednomyslně pro předpis § 554, odst. 2.