Osnova podržuje tento předpis vzhledem k tomu, že připustí-li se k námitkám projednání věci v celé šíři, tak že by bylo možno činiti postupně řadu námitek, ztrácí řízení směnečné své říznosti, která tvoří vlastní jeho podstatu, a směnka pozbývá svého významu, jejž v hospodářském životě má, jsouc určena k cirkulaci jako peníze. Právě proto je určena vlastně jen pro obchodní svět, jenž jednak by těžko snášel průtahy spojené s přijetím zásady slovenskou komisí navrhované, jednak však přísné zásadě § 554, odst. 2. snadno a bez újmy se přizpůsobí. Uvádí-li slovenská komise, že na Slovensku a Podkarpatské Rusi jsou směnky rozšířeny i v kruzích mimoobchodních, zejména venkovských, jimž ze zásady osnovou přijaté hrozí újma, dlužno připomenouti, že rozšíření směnek v těchto kruzích je samo o sobě zlem, jemuž nutno čeliti i úpravou právní, a nikoli je touto úpravou ještě podporovati. Předpis právní může působiti výchovně za okolností jen svou přísností.

Změnou v § 557, č. 1 osnovy má býti naznačeno, že třídenní lhůta splňovací vztahuje se i na žalobce, byla-li jeho žaloba zamítnuta a on odsouzen platiti náklady soudní, že ale nemá býti bráněno straně, v jejíž prospěch rozsudek zní, aby navrhla lhůtu delší.

K §§ 562 až 575.

II. Řízení upomínací spočívá rovněž v obou zákonech v podstatě na stejných zásadách, jen v jednotlivostech se jeho úprava v obou zákonech odchyluje. Mohla tedy osnova i zde vzíti za základ úpravu býv. rakouského práva, doplňujíc nebo pozměňujíc ji ustanoveními převzatými z práva uherského. Ale osnova nebere ani tento základ zcela tak, jak byl v právu rakouském, nýbrž mění jej tam, kde se toho jeví potřeba.

a) Rozdíly osnovy od rakouské úpravy jsou v těchto bodech:

1. Osnova nepřevzala ustanovení rak. práva o tom, že podmíněný platební rozkaz nemůže býti vydán proti osobám, jimž by musil býti dodán mimo obvod toho sborového soudu, v němž má své sídlo soud okresní, jemuž přísluší platební rozkaz vydávati (§ 3 zákona ze 27. dubna 1873, č. 67 ř. z., čl. XXVIII uv. zák. k c. ř. s.), ačkoli v tomto bodě je tu souhlas rak. zákona s § 594 uh. c. ř. s. Ustanovení toto mělo svůj smysl, dokud v otázce místní příslušnosti platila zásada, že platební rozkaz smí vydávati jen okresní soud bydliště dlužníkova. Ale jakmile tato zásada byla opuštěna (novelou z r. 1914) a vysloveno, že o místní příslušnosti rozhodují povšechně zásady jurisdikční normy (ve věcech sporných), čímž připuštěny i všechny jiné důvody místní příslušnosti, než soud bydliště, stává se shora uvedené ustanovení nevhodným; neboť značně obmezuje možnost, aby bylo lze upomínacího řízení použíti širší měrou, kdežto změnou, učiněnou ve prospěch jiných důvodů místní příslušnosti, chtělo se právě docíliti rozšíření této možnosti. Mohla tudíž osnova zmíněné ustanovení vypustiti a to tím spíše, že je v ní postaráno dostatečně o to, aby vzdálenost dlužníkova od soudu, jenž vydal platební rozkaz, neznesnadnila mu podání odporu.

Ustanovuje se totiž v osnově - souhlasně jak je tomu v rak. úpravě - že dlužník může odpor prohlásiti také u okresního soudu svého pobytu do protokolu, jenž musí býti ihned zaslán soudu jenž platební rozkaz vydal.

2. Osnova nezmiňuje se o tom, že proti odepření platebního rozkazu a proti usnesení, jímž byl odpor odmítnut a věřiteli uloženo, aby nahradil náklady jeho, je možno podati rekurs (§ 5, odst. 3. a § 12 zákona č. 67/1873 ř. z.). Ustanovení tato jeví se býti zbytečnými vzhledem k tomu, že v osnově tvoří upomínací řízení součást civ. řádu soudního, takže o přípustnosti a nepřípustnosti rekursu rozhodují všeobecná ustanovení tohoto civ. řádu soudního. Poněvadž pak podle nich lze podati rekurs proti každému usnesení, pokud není opravný prostředek proti němu vyloučen, a poněvadž při otázkách našich takového vyloučení není, nutno dojíti při řešení otázky přípustnosti rekursu k témuž výsledku i bez zvláštního ustanovení, které se jeví tedy býti zcela zbytečným.

3. Ustanovení rak. zákona o tom, že upomínací řízení je přípustno, i když jde o pohledávku v jiných zastupitelných věcech než penězích, osnova nepřejímá, poněvadž, jak bylo konstatováno v komisích, ustanovení tohoto v praxi není užíváno.

4. Rovněž nebylo do osnovy výslovně pojato ustanovení, že pohledávky, které nelze vůbec nebo na ten čas u soudu uplatňovati, nemohou býti vymáhány upomínacím řízením, poněvadž tato zásada se rozumí sama sebou.

5. Vzhledem k tomu, že tvoří upomínací řízení podle osnovy část civilního řádu soudního, bylo lze otázku navrácení v předešlý stav pro zmeškání lhůty k odporu upraviti v osnově (§ 574) ve znění jednodušším.

6. Konečně nepřejímá osnova ona ustanovení zákona č. 67/1873, která spadají do řízení exekučního (§ 15) anebo do jednacího řádu (§ 17).

7. V případech § 570, odst. 2. osnovy bude lze o celkových nákladech rozhodnouti až v konečném rozsudku obdobně jako bylo uvedeno pod I. písm. e).

8. Osnova nepřejímá ustanovení o tom, že k podání odporu jménem dlužníkovým netřeba plné moci. Není příčiny upouštěti v upomínacím řízení od všeobecných zásad a to tím méně, že toto řízení co do svého rozsahu nabývá stále většího významu.

9. V § 573, odst. 2. má býti připojenou citací § 571, odst. 1. naznačeno, že promlčení zůstává zastaveno až do doby, kdy byl věřitel o podaném odporu zpraven.

10. Rozdíl mezi § 575, odst. 4. a § 556 osnovy je vědomý a vysvětluje se růzností podmínek pro zahájení řízení rozkazního s jedné a upomínacího s druhé strany.

b) Při uvažování rozdílů dosavadní úpravy rak. od úpravy uherské bylo nutno zaujmouti stanovisko k těmto otázkám:

1. Podle uh. práva (§ 603) dojde k pravidelnému řízení spornému vždycky, jakmile byl podán odpor, ačkoliv řízení se zahajuje nikoli žalobou, nýbrž pouhou žádostí. Podle rak. práva může věřitel se svou žádostí za vydání platebního rozkazu spojiti žalobu pro ten případ, že bude odpor podán, ale nemusí. Neučinil-li tak, nedojde po podaném odporu k dalšímu řízení. Rozdíl je více povahy formální, osnova podržuje úpravu rakouskou, poněvadž tato poskytuje věřiteli větší volnost v otázce, jakou cestu chce zvoliti, a poněvadž nemá za vhodno uchylovati se od zásady, že ke sporu je zapotřebí žaloby. Také jen při podržení úpravy rak. práva lze usnadniti věřiteli, aby dosáhl platebního rozkazu prostou žádostí zapsanou do rejstříku, jak dovoluje jednací řád. V zájmu urychlení věcí a aby bylo čeleno odpůrcům zcela bezdůvodným, stanoví osnova, že má býti v platebním rozkazu žalovanému uloženo - pod sankcí § 174 - aby, podá-li odpor, uvedl v něm hned jeho důvody a nabídnul o nich důkazy.

2. Za to přijímá osnova z uh. c. ř. s. ustanovení jeho § 603, odst. 2., § 575, odst. 3.

Návrhu slovenské komise, aby v § 573 byl převzat § 600, odst. 2. uh. c. ř. s., osnova nevyhovuje, poněvadž je-li podána pouhá žádost za platební rozkaz a tato bude a limine soudem odmítnuta, nemohou podle předpisů občanského práva v historických zemích (§ 1497 obč. z.) účinky přetržení promlčení vůbec nastati. Je-li však podána žaloba upomínací, pojí se účinky přetržení promlčení k podání jejímu, i když platební rozkaz byl odepřen.

K §§ 576 až 591.

III. Řízení ve věcech nájemních a pachtovních spočívá v obou dosavadních zákonech na zásadách v podstatě totožných. Bylo lze tedy i tu vzíti za základ předpisy rak. c. ř. s., při čemž bylo však třeba míti na zřeteli předpisy osnovy občanského zákoníka o úpravě lhůt při smlouvách nájemních. Tento zřetel dochází výrazu v § 576.

V jednotlivostech jsou ovšem i zde jisté rozdíly, jež bylo třeba vzíti v úvahu.

Po vzoru slovenského práva a na podnět slovenské komise obmezuje osnova působnost mimosoudní výpovědi na výpověď notářskou. Bylo to odůvodňováno tím, že na Slovensku a Podkarpatské Rusi jsou v těchto směrech obecní úřady nedosti spolehlivé, takže bylo by se obávati z přípustnosti jiných druhů mimosoudních výpovědí v životě jen zmatků. Tímto stanoviskem osnovy, jež lze přijmouti i pro historické země, nejsou ovšem dotčena ustanovení hmotného práva připouštějící mimosoudní výpověď vůbec. Neboť tato v občanském právu připuštěná výpověď netvoří sama o sobě exekuční titul, nýbrž slouží jen za základ žalobě na zrušení nájemního poměru.

Naproti tomu nepřevzala osnova z uh. c. ř. s. ustanovení, vylučující možnost nápravy formálních nedostatků výpovědi (§ 623, posl. odst.), poněvadž toto obmezení není nikterak odůvodněno; rovněž vyloučiti dovolání ve věcech nájemních, jak činí § 634 III. uh. c. ř. s., se nedoporučuje. Podnět slovenské komise, aby bylo převzato ustanovení § 635, odst. 2. uh. c. ř. s. vyhrazující žalobu na náhradu škody, kterou utrpěla strana řízením nájemním, nebyl přijat, poněvadž jde o otázku výlučně hmotného práva.

Jinak dlužno k jednotlivým ustanovením osnovy ještě připomenouti:

K § 578, odst. 1.: Předpis vztahující se na námitky má jasně naznačiti, že nestačí jen uvésti tolik, čeho je třeba k pouhé přípravě ústního líčení, nýbrž že musí v námitkách býti shrnuto vše, co proti výpovědi v daném případě uvésti lze. To je požadavek tím oprávněnější, že jde jednak o poměry v podstatě právně jednoduché, jednak že je třeba rychlého vyřešení situace, jež je námitkami vyvolána.

K § 581: Slovy "výpověď dána" rozuměti dlužno tolik jako "doručena".

K § 581 a 590, odst. 4.: Na podnět slovenské komise a za souhlasu komise pražské prodlužuje osnova lhůtu v těchto ustanoveních stanovenou při pachtech na 30 dnů.

K § 587, odst. 2.: Tento odstavec vyslovuje zásadu dosavadní judikaturou přijatou, jíž má býti naznačeno, že o účinnosti výpovědi není rozhodující dobou konec ústního líčení, jako je tomu ve sporech jiných, nýbrž doba, kdy výpověď byla podána.

K § 590, odst. 4.: Odstavec tento přijímá zásady vyslovené v rep. nálezů č. 196 a byl pojat do osnovy na výslovnou žádost Svazu československých soudců.

K §§ 592 až 613.

IV. Řízení rozhodčí upravené osnovou čerpá více z předpisů uh. c. ř. s., než jiná zvláštní řízení, poněvadž úprava uh. c. ř. s. je podrobnější a zamlouvá se v mnohých směrech více než úprava v historických zemích. Úpravě rozhodčího řízení bylo také nutno věnovati zvláštní pozornost proto, že toto řízení nabývá v životě praktickém stále více půdy a že snahy mezinárodního obchodu, podporované Společností národů, právě v poslední době nesou se za tím, aby rozhodčím nálezům byla přiznána mezinárodní vykonatelnost [srv. protokol o doložkách o rozsudím (č. 191/1932 Sb. z. a n.) a úmluvu o vykonatelnosti cizích rozhodčích výroků (č. 192/1931 Sb. z. a n. )].

Hlavní zásady osnovy, jež jsou novotou jednak vzhledem k dosavadnímu právu v histor. zemích, jednak vzhledem k právu platnému na Slovensku a Podkarpatské Rusi, jednak však vzhledem k obojímu tomuto právu, jsou tyto:

1. Především řeší osnova, sledujíc tak vzor uh. c. ř. s. (§§ 770 až 772), otázku, jaký význam má, když rozhodce, jmenovaný podle smlouvy o rozsudím, odepře přijmouti rozhodčí úřad nebo splniti své závazky. V rak. c. ř. s. řeší se otázka tato jednak v § 581, jednak v § 583, č. 2 - ale v každém z těchto ustanovení jinak a způsobem takovým, že tato ustanovení se ocitají spolu v rozporu. Podle § 581 lze způsobiti jmenování jiného rozhodce - po případě soudem (§ 582) - kdežto podle § 583, č. 2 může býti smlouva o rozsudím prohlášena soudem za bezúčinnou. Osnova tento rozpor odstraňuje, rozeznávajíc přesně mezi případy, kdy rozhodce je už v samé smlouvě o rozsudím jmenován, kde tedy jeho jmenování tvoří podstatnou část této smlouvy, a mezi případy, kdy ku jmenování rozhodce dojde teprve po smlouvě o rozsudím a podle ní.

 V prvém případě je důsledno, aby, odpadne-li rozhodce přímo ve smlouvě jmenovaný, ať proto, že zemře, bude odmítnut, odepře přijmouti rozhodčí úřad, od smlouvy s ním ujednané odstoupí, nebo své závazky plniti odpírá, vzala i celá smlouva o rozsudím za své. To vyjadřuje osnova v § 598.

Naproti tomu však ve druhém případě je na místě, umožniti stranám, aby mohly setrvati na smlouvě o rozsudím, i když zmíněné překážky postihnou osobu rozhodce podle smlouvy jmenovaného, a aby tento neměl možnosti prostým odepřením své povinnosti nebo protahováním jejího plnění - jež by se mohlo díti v dorozumění se stranou, jíž se stala smlouva o rozsudím nepohodlnou - způsobiti prohlášení celé smlouvy o rozsudím za bezúčinnou. Tuto myšlenku vyjadřuje osnova v §§ 596 a 597. (K tomu srv. Sperl, Weigerung eines Schiedsrichters und Aufhebung des Schiedsvertrages, Allg. öst. Gerichts-Zeitung 1924, zvláštní vydání na oslavu 70. narozenin Frant. Kleina, str. LIII a násl.). Ustanovení tohoto § 597 osnovy bylo doplněno přijetím zásady v § 772, odst. 2. uh. c. ř. s.

2. Osnova věnuje také větší pozornost předpisům o povinnostech rozhodců, přimykajíc se i zde k uh. c. ř. s. (§§ 773, 780). Proto především ustanovuje, kdy je přijetí rozhodčího úřadu závazné (§ 594, odst. 2) a jaké právní následky se pojí k tomu, neplní-li rozhodce bez podstatného důvodu své povinnosti nebo protahuje-li jich splnění (§ 594, odst. 3.). Kromě toho pro tento posléze zmíněný případ stanoví osnova ještě další následek (§ 602, odst. 7.). S druhé strany upravuje osnova otázku odměny rozhodců v § 602, odst. 6. souhlasně s § 776 uh. c. ř. s.

3. Osnova má ustanovení v § 595 o tom, jak dlužno voliti rozhodce, jsou-li na některé straně společníci v rozepři, sledujíc zde vzor § 768 uh. c. ř. s.

4. Osnova rozšiřuje jednak důvody pro odmítání rozhodců, jednak upravuje řízení pro toto odmítání v § 601. V prvém směru nevystačí se totiž zcela s odkazem na důvody opravňující k odmítání soudců, poněvadž rozhodcem může býti jmenován někdo, kdo by za těchže podmínek vůbec soudcem býti nemohl, na př. osoba nesvéprávná, úpadce, dlužník nalézající se v řízení vyrovnacím, osoba slepá, hluchá nebo němá, nebo volebního práva z trestu zbavená. Je tedy na místě dáti v takových případech stranám resp. jedné z nich právo odmítnouti rozhodce.

V otázce řízení a rozhodování o odmítacím návrhu nezdá se býti správným stanovisko rak. c. ř. s., jenž ponechává rozhodnutí rozhodcům samotným. Tato úprava ztroskotává zejména tam, kde je rozhodcem jediná osoba, případy to v životě velmi časté. Přijímá tudíž osnova (v § 601, odst. 3.) úpravu podle uh. c. ř. s. (§ 774), vyhrazujíc rozhodnutí o odmítacím návrhu řádnému soudu. S tím souvisí pak také důvod bezúčinnosti rozhodčího nálezu uvedený v § 609, č. 7.

5. Osnova (§ 606, odst. 2.) předpisuje, aby rozhodčí nález byl odůvodněn, pokud smlouva neustanovuje jinak. Toto ustanovení je žádoucí, poněvadž je s to spolupůsobiti k správnosti rozhodčího nálezu a brániti nálezům nepromyšleným. S tím souvisí důvod bezúčinnosti rozhodčího nálezu v § 609, č. 8.

Jestliže v těchto zde uvedených bodech přidržuje se osnova uh. c. ř. s., podržuje naproti tomu z rak. c. ř. s. předpisy o doručování a uschování rozhodčího nálezu. Uh. c. ř. s. předpisuje (§ 782), aby byl prvopis rozhodčího nálezu uložen u soudu a aby tento také opatřil doručení jeho, pokud nález nebyl přímo vydán stranám rozhodčím soudem. Naproti tomu ustanovuje rak. c. ř. s., že prvopis nálezu s výkazy o jeho doručení uschovává se u osoby ustanovené smlouvou a rozsudím, není-li takové úmluvy nebo zemřel-li určený uschovatel, že o způsobu uschování rozhodnou rozhodcové sami, v pochybnosti pak, že mají býti tyto listiny uschovány u veřejného notáře okresu, v němž měl rozhodčí soud své sídlo. Doručení pak rozhodčího nálezu, že díti se má, pokud se nestalo přímo rozhodčím soudem, poštou nebo veřejným notářem.

Ustanovením rak. c. ř. s. byla dána přednost, poněvadž jsou pružnější, dbají více vůle stran a neukládají soudům nových povinností, jež při častém používání rozhodčího řízení mohly by se státi snadno značným břemenem, a to tím více, když by mělo býti, - jak bylo ve slovenské komisi navrhováno - vyloučeno vůbec doručování poštou.

Konečně má osnova ustanovení nová, odchylná jak od rak., tak od uh. c. ř. s. Tomu je tak zejména v těchto bodech:

a) Osnova pamatuje na případy, kdy je strana v rozhodčím řízení nezvěstna, předpisem § 602, odst. 3. činí tak na souhlasný návrh slovenské komise.

b) Osnova předpisuje sice, že vyhotovení i prvopis rozhodčího nálezu musí býti podepsán všemi rozhodci (§ 606, odst. 3), ale neprohlašuje zanedbání tohoto předpisu samo o sobě za důvod bezúčinnosti nálezu, jak činí oba shora zmíněné zákony. Důvodem pro toto stanovisko osnovy je úvaha, že by velmi snadno mohl se státi rozhodčí nález bezúčinným, kdyby jediný rozhodce odepřel svůj podpis, ať z jakéhokoli důvodu nebo zcela bezdůvodně.

S druhé strany nelze však nechati situaci, která odepřením podpisu některého rozhodce vzniká, neřešenu. Neboť nelze přehlížeti, že rozhodce může míti vážné důvody k svému počínání, na př. byl-li při své funkci obmezován ve volném projevu své vůle a p. Otázka tato byla podrobně projednávána ve slovenské komisi, jejíž stanovisko osnova přejímá (srv. také Toronský, Právny Obzor 1927, str. 652 násl.). Právo navrhnouti u řádného soudu, aby byl odpor rozhodcův, spolupodepsati rozhodčí výrok, prohlášen bezdůvodným, nutno ponechati oběma stranám. Ale aby nejistota, jež odepřením podpisu rozhodcova vzniká, netrvala příliš dlouho, dává se stranám k podání návrhu lhůta 15denní. Uplyne-li marně, pozbývá rozhodčí smlouva své moci; neboť strany dávají zajisté dostatečně najevo, že na této smlouvě netrvají. Navrácení v předešlý stav proti zmeškání lhůty ovšem vyloučeno není.

Učiní-li některá strana návrh, obmezí se soud na zjištění skutečností, o něž rozhodce svoje odepření podpisu opírá, a na posouzení, jestli tyto skutečnosti odpor odůvodňují čili nic. K rozhodnutí této, povahou skutkovou i právní celkem jednoduché otázky, vystačí soud zajisté se zásadami řízení nesporného; ale dlužno mu ponechati i možnost ústního jednání. Osnova výslovně předpisuje, které okolnosti nemohou ospravedlniti odepření podpisu rozhodcova, totiž okolnost, že rozhodčí výrok nesouhlasí s právním přesvědčením rozhodcovým nebo že byl přehlasován; snad by nebylo takové ustanovení ani nutným, ale osnova je přes to přejímá, jakožto vhodné k vytčení směrnic činnosti řádného soudu. Význam rozhodnutí řádného soudu, byl-li odpor rozhodcův uznán bezdůvodným, je ten, že tímto usnesením je nedostatek podpisu rozhodcova nahrazen a rozhodčí výrok, opatřený doložkou tohoto obsahu, nabývá účinnosti. To je zajisté mnohem výhodnější a kratší než poukazovati stranu na žalobu proti rozhodci o splnění převzatých povinností a na exekuci rozsudku k této žalobě vydaného (Sperl, 1. c. LIV, pozn. 7).

Bude-li odpor rozhodcův uznán bezdůvodným, lze ovšem proti rozhodci vysloviti také všechny důsledky s nesplněním jeho povinnosti spojené, zejména uložiti mu i náhradu nákladů způsobených řízením před řádným soudem. Byl-li však odpor rozhodcův uznán za odůvodněný, je to zjevem pro to které rozhodčí řízení tak povážlivým, že je odůvodněno spojiti s tím důsledek, že i sám základ jeho, totiž rozhodčí smlouva, je tím zbaven moci. Rozhodnutí soudní - ať zní tak či onak - je povždy tak významné, že by nebylo odůvodněno obmezovati přípustnost rekursu proti němu.

c) Osnova předpisuje, aby v rozhodčím nálezu bylo uvedeno vždy také místo, kde byl vydán. Toto ustanovení má svůj význam při otázce mezinárodní vykonatelnosti rozhodčího nálezu, poněvadž hlavní podmínkou její je, aby nález odpovídal zákonům místa, kde byl vydán.

d) Osnova pamatuje, určujíc příslušnost řádného soudu (§ 612), na případy, kde by pro věc, o niž jde, vůbec nebyla dána příslušnost zdejších soudů. To má význam vzhledem k tomu, že v mezinárodním životě obchodním množí se případy, kdy strany si umluví rozhodce v jistém státě, ačkoliv žádná v tomto státě nebydlí a také jinak není pro soudy (řádné) tohoto státu dán důvod místní příslušnosti. Mezeru v takových případech vznikající vyplňuje osnova v § 612, odst. 2.

Pokud ustanovení v oddíle o řízení rozhodčím jsou povahy dispositivní a dopouštějí tedy jinakou úpravu v úmluvě o rozsudím nebo v jiné dodatečné úmluvě, jde z jednotlivých ustanovení najevo. Všude tam, kde taková výhrada obsažena není, jsou míněna ustanovení osnovy jako nezměnitelná úmluvou stran. Vzhledem k tomu není třeba, aby osnova zvláště vytýkala jednotlivá ustanovení, jichž se strany vzdáti nemohou (jako to činí § 598 rak. c. ř. s.). Ustanovení takové bylo by po případě i povážlivé, poněvadž by připouštělo výklad, že ve všech ostatních případech mají strany volnost vzdáti se použití toho neb onoho předpisu zákonného. Snahou zákona naopak musí býti, aby i řízení rozhodčí ve všech směrech, v nichž není připuštěna výslovně úchylka ve prospěch jinaké úmluvy stran, pohybovala se na pevných základech zákonem předepsaných.

Povšechně budiž k jednotlivým ustanovením ještě poznamenáno:

K § 592: Ve slovenské komisi byla nadhozena otázka, jsou-li i knihovní věci předmětem rozhodčí smlouvy, a navrhováno, aby tyto věci byly z rozhodčího řízení vyloučeny, při čemž poukazováno na tamní praxi, opírající se o názor, že tam, kde není přípustna co do příslušnosti úmluva stran, není přípustnou také rozhodčí smlouva. Ale vzhledem k tomu, že tato praxe, jak zjištěno, není jednotná a že není ani dosavadním uh. civ. řádem soudním ospravedlněna a vskutku také nelze najíti důvodu, pro který by právě knihovní věci měly býti z rozhodčího řízení vylučovány, když se mu svěřují spory mnohem složitější a mnohem větší majetkové ceny, osnova tento námět nepřijímá, a to tím důvodněji že právě po poradách slovenské komise vyneseno bylo zásadní rozhodnutí 11členného senátu nejvyššího soudu (ze dne 8. prosince 1927, č. pres. 1345/27, viz Právny Obzor 1927, str. 669 a násl.), jež shora zmíněnou praxi prohlašuje za nezákonnou.

K § 593: Další otázka v obou komisích projednávaná týkala se zásady vyslovené v § 593 osnovy. Otázka tato je nyní i pro Slovensko a Podkarpatskou Rus rozřešena už zákonem č. 23/1928 (čl. III č. 20) v témže smyslu, jako ji řeší osnova, takže netřeba se jí dále obírati. Připomenouti dlužno, že i v Maďarsku z. čl. VIII z r.1925 dosavadní § 774 byl změněn a soudcům v činné službě pod zmatečností rozhodčího výroku zakázáno působiti jako rozhodcové. Stanovisko, jaké zaujímá § 578 rak. c. ř. s. a jaké nyní platí, jak řečeno, v československém státě všeobecně, dlužno zachovávati i pro budoucnost, poněvadž je diktováno zájmy soudnictví.

K § 597, odst. 3.: Jen věcné vyřízení návrhu na jmenování rozhodce soudem nepodléhá opravnému prostředku, nikoli tedy případ ten, kdy by soud vůbec odmítl rozhodce jmenovati, maje snad za to, že tu nejsou dány podmínky pro návrh. V tomto případě by rekurs přípustný byl.

K § 601, odst. 3.: Ve slovenské komisi byla nadhozena otázka obmeziti anebo vůbec vyloučiti rekurs proti rozhodnutí o odmítacím návrhu. Vzhledem k tomu, že jde tu pro strany o důležitou otázku, kdo bude rozhodcem v jejich při, a že nejsou vyloučeny případy, kde by teprve vyšší stolice návrhu odmítacímu vyhověla anebo odmítnutí vyslovené v nižší stolici zrušila, osnova opravný prostředek nevylučuje, avšak má za to, že netřeba dávati rekurs k stolici třetí.

K § 602, odst. 1.: Poslední věta, jež je vlastně zbytečna, byla převzata na žádost

slovenské komise vzhledem k tomu, že § 776, odst. 2. uh. c. ř. s. výslovné ustanovení o přípustnosti advokátského zastoupení má a z vynechání jeho v novém zákoně by mohly tam býti vyvozovány nesprávné důsledky.

V odstavci 5. řešena otázka, kdy nastávají účinky s podáním žaloby spojené, podle vzoru § 220 něm. obč. zák.

K § 604: Slovenská komise doporučila, aby ve případech v odstavci 2. uvedených jeden člen rozhodčího soudu byl oprávněn účastniti se na roku s dotazovacím právem a aby rozhodčí soud byl o roku včas zpraven. Ale vzhledem k tomu, že k roku budou vždy obeslány strany samy a tyto mohou plně svého dotazovacího práva využíti, dále že v úvahu přicházejí značné vzdálenosti, při nichž by se ustanovení podobné jevilo neúčelným, osnova přikloňuje se k zápornému stanovisku pražské komise a ustanovení podobného nepřijímá.

K § 605, odst. 2.: Ustanovení toto platí i tehdy, když rozhodce odmítne hlasovati anebo, byv při předchozí otázce přehlasován, odepře v dalším svůj hlas, pokud většina hlasů není už ostatními členy rozhodčího soudu zjednána.

K § 608: Podnětu, aby přijaty byly předpisy § 779 uh. c. ř. s. do osnovy, nebylo vyhověno, poněvadž zásada v tomto předpisu vyslovená rozumí se sama sebou, a to tím více, že rozhodcům je podle § 602, odst. 1. osnovy dána při úpravě řízení značná volnost; neznamená tedy nepřevzetí tohoto předpisu změnu dosavadního stavu.

K § 609, odst.1.: Úvod tohoto ustanovení má naznačiti, či nelze se dovolávati bezúčinnosti rozhodčího výroku pouhou námitkou.

K §§ 614 až 635.

V. Manželské řízení. Úprava jednotného manželského řízení naráží na značné obtíže, jež mají svůj původ v tom, že při úpravě tohoto řízení je procesní právo závislé na právu hmotném a že v československém státě platí dosud dvojí hmotné právo manželské. Při tom však sluší míti zároveň na zřeteli, že práce připravující jednotnou úpravu občanského zákona zasahují přirozeně také přípravy k jednotné úpravě hmotného práva manželského.

Tyto nesnáze by mohly dáti v úvahu dvojí cestu: buď spojiti osudy sjednocení procesního řízení vůbec s osudem sjednocení občanského práva a vyčkati s celou osnovou procesního řízení až do doby, kdy bude vypracována a předložena také osnova občanského zákona, aneb vyloučiti z jednotné úpravy civ. řádu soudního řízení manželské a ponechati zatím v platnosti dosavadní předpisy. Žádné z těchto východisek se však nedoporučuje. Východisko prv zmíněné znamenalo by oddáliti jednotnou úpravu celého řízení procesního, o níž lze očekávati, že nenarazí na zásadní obtíže při zákonodárném projednávání aneb alespoň ne v té míře, jako lze očekávati při úpravě občanského práva. Poněvadž pak právě nejednotností procesního práva je dotčen poměrně větší kruh osob, nejednotnost tato také na venek je citelnější a tím i volání po jednotném procesním právu důtklivější, nedoporučuje se toto sjednocení oddalovati k vůli obtížím s úpravou manželského řízení a vázati je na osud sjednocovacích prací konaných na poli práva občanského.

Ale ani druhé shora naznačené hledisko nevyhovuje. Jeho velkou vadou je, že by nebylo civilní řízení soudní sjednoceno celé a najednou jediným zákonem, že by tu tedy zůstala i po sjednocení procesního řízení civilního velká a velmi důležitá oblast, na níž by zůstala dvojitost právní, a že by civilní řád soudní ani po svém (částečném) sjednocení, ani pak po dodatečné úpravě jednotného manželského řízení netvořil celek.

 Těchto nevýhod netřeba sice přeceňovati, ale nebylo by také správné, chtíti je vůbec podceňovati. Je nutno postaviti se na stanovisko střední a říci: je-li na jedné straně žádoucím, aby civilní řád soudní byl sjednocen bez ohledu na osudy nového občanského zákona, je-li však na druhé straně vůbec nemožno zároveň už upraviti řízení manželské, dokud není sjednoceno hmotné právo manželské, bude nutno sjednotiti civilní řád po kusech ve dvou částech a přenésti se tedy přes shora naznačené nevýhody, jež jsou s tím zcela nepochybně spojeny. Ale, lze-li i při nejednotnosti hmotného práva manželského upraviti alespoň řízení ve věcech manželských jednotně a tak, aby vyhovovalo i dnešní dvojitosti hmotného práva manželského i budoucímu jednotnému právu hmotnému, pak sluší rozhodně dáti přednost tomuto postupu a pokusiti se o takovou úpravu. Tento pokus činí osnova.

Pokus takový vyžaduje ovšem důkladnou přípravu a zevrubné ohledání oblasti, na níž má býti předsevzat. Je třeba nejprve ohledati a zjistiti samotný základ, na němž mají se zvláštní předpisy o manželském řízení osvědčovati, t. j. zjistiti, na které spory má se tohoto řízení používati. Pak teprve lze přihlédnouti k jednotlivým zásadám vlastního řízení manželského.

I. Má-li býti získána spolehlivá odpověď pro posouzení otázky, které věci jakožto manželské bylo by zahrnouti v příští úpravu řízení manželského, nutno zjistiti nejprve dosavadní stav; vedle toho však nesmí býti pouštěn se zřetele ani stav, jaký se rýsuje v osnování jednotné úpravy práva občanského.

 

Dosavadní stav je opět různý v historických zemích a různý na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, takže je nutno zjistiti si každý zvlášť.

1. Dosavadní stav t. zv. manželských věci v historických zemích. Právo dosud platné v historických zemích zná tyto manželské věci:

a) dobrovolný rozvod (§§ 103 až 106 obč. z., § 114 jur. normy);

b) nedobrovolný rozvod (§§ 107 až 109 obč. z., 50, č. 2, 76, 100 jur. normy, 2 až 12 dvor. dekr. z 23. srpna 1819, č. 1595 sb. z. s., 2 až 7 nař. min. sprav. z 9. prosince 1897, č. 283 ř. z.)

c) rozluku manželství (§§ 13, 14, 18 zákona z 22. května 1919, č. 320 Sb. z. a n., 50 č. 2, 76, 100 jur. normy, 13 násl. cit. dv. dekr. z r. 1819, č. 1595 sb. z. s., 8 násl. cit. nař. min. sprav. z r. 1897, č. 283 ř. z., čl. I vl. nař. z 27. června 1919, č. 362 Sb. z. a n. );