Bude tedy zpravidla nařízeno k žalobě, pokud jsou splněny i všechny ostatní podmínky, ihned ústní přelíčení. Z toho připouští osnova jedinou výjimku v § 620. Tato výjimka předpokládá, že skutkový stav zdá se býti podle obsahu spisů složitým. Případů takových nebude jistě mnoho, ale nelze je zcela vylučovati, zejména nikoli při sporech o neplatnost manželství, kde namnoze nebude vůbec žaloby, nýbrž oznámení související s jinou věcí a spisy na ni se vztahujícími. Tu bude zajisté vhodným předchozí výslech manželů, jenž nemusí býti současným a může býti konán i okresním soudem, v jehož obvodě manželé obydlí, jako soudem dožádaným.

V § 621 osnovy vyslovena zásada vyhledávací a její důsledky na disposiční úkony procesní a na doznání. Vyhledávací činnost soudu je uznána v plném rozsahu, ale vždy jen s obmezením na důvody, které byly před prvou stolicí do sporu vneseny. Za to však nemá býti překážkou vnésti do sporu důvod, který v době podání žaloby tu byl, ale v ní uplatňován není, a v době, kdy před prvou stolicí je uplatňován, už by samostatný důvod žaloby tvořiti nemohl, poněvadž mezi tím bylo dovršeno jeho promlčení. Podobné ustanovení má také § 667, odst. 2. uh. c. ř. s. Toto ustanovení chová v sobě ovšem nebezpečí, že žaloba (žaloba navzájem) bude podána z venkoncem nicotného důvodu, aby touto cestou odčiněn byl účinek promlčení nároku. Nový, již promlčený žalobní důvod nemá býti jen na podporu prvotně uplatněného žalobního důvodu, nýbrž může býti důvodem zcela samostatným, který obstojí i tehda, když zcela selže původní důvod žaloby. Podle motivů k § 667 uh. c. ř. s. hleděno bylo k tomuto ustanovení jako k ustanovení procesnímu. Na jeho odůvodnění bylo poukázáno k jednotnosti rozepře. Podle toho jest ustanovení § 667 použitím zásady, podle níž, co bylo předneseno do konce ústního líčení v prvé stolici, jest posuzovati tak, jakoby bylo předneseno již v žalobě. Hledí-li se k věci s tohoto stanoviska, jde v ustanovení § 667 skutečně o normu procesní, proti níž nelze nic namítati. Upozorniti dlužno na to, že tímto předpisem nejsou dotčena hmotněprávní ustanovení §§ 84 a 85 manželského zákona pro Slovensko, jež jdou ještě dále. Podle § 84 manželského zákona lze se na podporu žaloby o rozluku ve spojení s rozlukovým důvodem, na němž jest žaloba nebo žaloba navzájem založena, odvolávati i na takový rozlukový důvod, pro který žalobní právo již přestalo. Podle tohoto ustanovení je lhostejno, kdy se ukončilo promlčení žalobního důvodu, zejména, zda se ukončilo již před podáním žaloby (vzájemné žaloby). Potud jest toto ustanovení širším, než ustanovení osnovy. Jest však, dovršeno-li promlčení před podáním žaloby, v účincích potud slabším, že promlčený rozlukový důvod nepřichází již v úvahu jako samostatný rozlukový důvod, nýbrž slouží jen k zesílení a objasnění uplatňovaného rozlukového důvodu, jenž musí býti prokázán, má-li vůbec býti hleděno k illustračnímu faktu důvodu promlčeného. Promlčený rozlukový důvod bude přicházeti v úvahu zejména s hlediska relativních rozlukových důvodů § 80 manželského zákona, hledíc k poslednímu odstavci tohoto paragrafu. Ustanovení § 84 manželského zákona není předpisem procesuálním, neplyne, jako ustanovení § 667 uh. c. ř. s. ze zásady jednotnosti rozepře, nýbrž z hmotněprávního stanoviska, podle něhož rozlukový důvod, jehož promlčení bylo ukončeno před podáním žaloby (žaloby navzájem), neoživne sice podáním žaloby (žaloby navzájem), opřené o jiný nepromlčený rozlukový důvod, ale neztrácí význam jako fakt, osvětlující blíže život sporujících se manželů. Zůstane proto ustanovení § 84 manželského zákona i nadále v platnosti co do rozlukových důvodů, jichž promlčení se ukončilo již před podáním žaloby (vzájemné žaloby), kdežto rozlukovým důvodům, jichž promlčení nastalo teprve za řízení v prvé stolici, zůstane přiznána plná účinnost podle osnovy. Toto ustanovení bude přirozeně platiti i pro země historické a pro sjednocené hmotné právo manželské. O dále sahajícím hmotněprávním účinku promlčených rozlukových důvodů v naznačeném smyslu § 84 manželského zákona netřeba se pro země historické a pro budoucí sjednocené právo manželské zvlášť zmiňovati, poněvadž i tu a bez zvláštního výslovného ustanovení platí a bude platiti totéž. I tu jest a bude třeba, aby ve všech složkách bylo manželské spolužití zevrubně objasněno a bylo při posuzování rozlukového důvodu dbáno předchozích výjevů a příhod, jež vyvrcholily v poklesku, jenž jest uplatňován jako důvod rozluky.

Podobně má se věc s ustanovením § 85 manželského zákona, podle něhož žalovaná strana v otázce viny na rozluce může se odvolávati i na takový rozlukový důvod, pro který její žalobní právo sice již přestalo, ale trvalo ještě při vzniku toho rozlukového důvodu, na němž je rozluka založena. Toto ustanovení jest ustanovení hmotného práva a zůstane proto prozatím nedotčeno. Podle něho žalovaná strana může

a) domáhati se v otázce viny jen výroku, aby uznáno bylo i na vinu žalující strany (nikoli jen na vinu žalující strany),

b) dovolávati se jen takových poklesků žalující strany, jež by pro žalovanou stranu mohly býti rozlukovým důvodem, předpokládajíc,

c) že tyto poklesky žalující strany jako rozlukový důvod nebyly již promlčeny v čase, kdy vznikl rozlukový důvod, o který se žaloba opírá. Po této stránce bude ovšem obojí dosud platné manželské právo jeviti značné rozdíly, jež však s procesního hlediska nepřicházejí v úvahu.

Vyhledávací zásada platí pro veškeré manželské rozepře a platí nejen v zájmu uchování manželství, nýbrž vůbec se zřetelem na skutkový základ rozepře. To dlužno podotknouti hledíc k odchylnému stanovisku uh. c. ř. s., jenž uznává plnou platnost vyhledávací zásady jen ve sporech o zmatečnost manželství (§ 669 uh. c. ř. s.), kdežto ve sporech odpůrčích, o rozvázání nebo rozluku manželství uznává vyhledávací zásadu jen v zájmu uchování manželství (§ 670 uh. c. ř. s.). V otázce samé zasluhuje přednost stanovisko osnovy. Jest beze sporu, že stát má vynikající zájem na manželství, základu rodiny a tím základu státní pospolitosti. Tento zájem přestává, kde jde v pravdě jen o manželství zdánlivé. Jako nutno i přísnými procesními předpisy čeliti pokusům o lehkovážné a bezdůvodné odpoutání manželů, nutno s druhé strany i procesními předpisy umožniti manželům, aby se vymanili z manželství jen zdánlivého. Při tom dlužno míti na zřeteli, že v manželských sporech jde ponejvíce o zjevy intimního manželského života, pro něž není důkazů a jež přes to vyšetřiti jest právě úkolem zásady vyhledávací.

Ustanovení § 669, odst. 3. uh. c. ř. s., podle něhož strany nemohou prominouti svědku nebo znalci přísahu, osnova nepřejímá, poněvadž podle osnovy soud není ani v jiných sporech vázán tím, že se strany zřekly přísahy svědka nebo znalce.

Pokud jde o použití průvodních prostředků, nevylučuje osnova ani důkaz přísežným slyšením stran, řídíc se usnesením II. sjezdu čsl. právníků z r. 1925.

Zásada vyhledávací musí svoje důsledky jeviti jednak ve vyloučení rozsudků pro zmeškání, jednak v možnosti přinutiti manžely, aby se k soudu dostavili osobně a tam jednali. Tomuto posléze zmíněnému požadavku snaží se osnova vyhověti v § 622, odst. 2. ustanovením, jež není ani dosavadnímu právu cizím (§ 6 dv. dekr. z 23. srpna 1819, č. 1595 sb. z. s., § 87 zákona o organisaci soudní) a jež bude na místě zejména v případech, o nichž se zmiňuje osnova v § 622, odst. 2.

Naproti tomu osnova upouští od donucovacího předvedení manžela, jenž se nedostavil, poněvadž praktický význam tohoto prostředku je v četných případech velmi pochybný. Ovšem donucování nedostavivšího se manžela nebylo by vždy na místě, zejména nikoli ve sporech o rozvod, rozluku a neplatnost manželství, již uplatňovati je ponecháno výlučně na vůli osoby soukromé, je-li stranou, jež se nedostavila, žalobce sám a netrvá-li žalovaný na pokračování ve sporu. V těchto případech je vhodnějším, poněvadž je to v zájmu zachování manželství resp. manželského spolužití, když k žádosti žalovaného prohlásí soud, že považuje žalobu za zpět vzatou. Odstavec 4 osnovy odpovídá § 672 uh. c. ř. s. Odstavcem 5. řešeny případy klidu řízení a tento vyloučen jen ve sporech o neplatnost manželství z důvodu, jejž uplatňovati není ponecháno výlučně na vůli osoby soukromé. V ostatních sporech manželských, jež se zahajují veskrze jen žalobou ze svobodného rozhodnutí žalující strany, není důvodu, aby neměly platiti předpisy o klidu řízení. Tím, že budou platiti i v těchto sporech, bude nezřídka teprve umožněno neb podporováno usmíření se manželů a uchování manželství.

Ustanovení osnovy o obsahu jednacího protokolu je převzato z nař. min. sprav. z 9. prosince 1897, č. 283 ř. z.

Jednání ve sporech manželských týká se většinou velmi choulostivých a intimních okolností života manželského a vymyká se touto svou povahou už veřejnosti. Proto osnova - sledujíc tu vzor původní osnovy rakouské obsažené v původním vládním návrhu civ. řádu soudního z r. 1895 - vylučuje veřejnost jednání i prohlášení rozsudku, nespokojujíc se pouhým právem stran žádati za vyloučení veřejnosti podle § 167, odst. 2. (to doporučuje také Sperl, D. Jur. Ztg. 1928, str. 1130). V komisi ozvaly se sice hlasy, že v ustanovení osnovy spatřovati jest porušení zásady § 101, odst. 2. ústavní listiny. Ale většina komise nesdílela tento názor. Ústavní listina chce předejíti tomu, aby veřejnost byla vylučována libovolně, a chce zaručiti, aby vyloučení veřejnosti nastalo jen tam, kde to zákon sám připouští. Takovýto zákon může se vztahovati jen na určité případy, jsou-li při nich splněny určité podmínky (srv. §§ 172 rak. c. ř. s., 207 uh. c. ř. s.), anebo pro celou kategorii sporů, jako to činí osnova při sporech manželských. Tu i tam spočívá vyloučení veřejnosti v zákoně a vyhovuje tudíž zcela ústavní listině.

Podrobně bylo třeba v osnově (§ 625) upraviti řízení vztahující se na výzvu manžela k návratu do manželského společenství.

Podle § 648, odst. 2. uh. c. ř. s. jest k návrhu oprávněn i zákonný zástupce opuštěného manžela, ale jen v případě § 87 manželského zákona, tudíž jen zákonný zástupce manžela choromyslného. Podle čl. I a), odst. 3. vlád. nařízení č. 362/1919 Sb. z. a n. jest k návrhu oprávněn opuštěný manžel nebo jeho zákonný zástupce. Poněvadž návrh jest prvním krokem k uplatnění rozlukového důvodu zlomyslného opuštění a budoucí spor může pak manžel prováděti samostatně, je-li jen v manželském řízení procesně způsobilý, doporučuje se, přiznati zákonnému zástupci právo k návrhu jen pro případ, že opuštěný manžel není v manželském řízení procesně způsobilý, pro tento případ však bez dalšího obmezení.

V otázce, jak dalece sahá přezkumná činnost soudu, spokojují se §§ 648, odst. 4 a 649, odst. 4. uh. c. ř. s. s povšechným obratem "uzná-li soud přednesené údaje za postačitelné". V čl. I a) odstavec 3. vlád. nařízení č. 362/1919 Sb. z. a n. se praví: "Sezná-li soud z přednesených údajů, že jde o zlomyslné opuštění".

Porovná-li se obojí ustanovení, lze seznati, že řečeným obratem §§ 648 a 649 uh. c. ř. s. nepraví se v pravdě nic v otázce, zda a pokud má soud zkoumati, zda tu zlomyslné opuštění jest, či není, kdežto doslov prováděcího nařízení jde v otázce příliš daleko, poněvadž konečné slovo v otázce musí zůstati vyhrazeno budoucímu sporu o rozluku a tomuto rozhodnutí nelze již nyní předbíhati. Navrhuje se proto doslov zprostředkující, vyhovující povaze věci.

Co se týče lhůty, do níž se navrhovatelovu odpůrci ukládá návrat do manželského společenství, jest podstatný rozdíl mezi obojím manželským právem.

Podle § 13 c) novely o právu manželském je lhostejno, po jakou dobu se provinivší manžel oddaluje od manželského společenství. Dosti na tom, že se na soudní výzvu nevrátí do manželského společenství. Okolnost, zda jest či není neznámého pobytu, má význam jen pro způsob vyzvání. Ve shodě s tímto ustanovením předepsáno pak v čl. I vl. nař. č. 362/1919 Sb. z. a n., že navrhovatelovu manželi určí se šestiměsíční lhůta k obnovení manželského společenství, nechť si jeho pobyt jest nebo není znám.

Podle § 77 manželského zákona dlužno rozeznávati:

a) Pobyt rušitele manželského společenství jest znám (§ 77 a) manž. zák.). Tu muselo před podáním návrhu k vyzvání uplynouti již šest měsíců, počínajíc ode dne, co navrhovatelův manžel opustil manželské společenství. V soudním usnesení bude navrhovatel vyzván, aby obnovil manželské společenství do lhůty, již soud v usnesení určí dle uvážení ne více než třiceti, po případě ne více než devadesáti dny (§ 77 a) manž. zák., § 648 uh. c. ř. s.).

b) Pobyt navrhovatelova manžela není znám (§ 77 b) manž. zák.). Podmínkou jest, že navrhovatelův manžel jest nejméně od roku neznámého pobytu a že, byv soudem vyzván, aby do roku obnovil manželské společenství, této výzvě bez ospravedlnění nevyhověl (§ 77 b) manž. zák., § 649 uh. c. ř. s.).

Aby co do lhůty, do níž se navrhovatelovu manželi ukládá návrat do manželského spolužití, byl kryt i případ § 77 a) manželského zákona, navrhuje se, aby bylo řečeno: "Není-li lhůta k obnovení manželského společenství ustanovena zákonem, určí ji soud podle uvážení, hledě zejména ke vzdálenosti místa pobytu navrhovatelova manžela". Stanoviti podle vzoru § 648 uh. c. ř. s. pro tuto soudcovskou lhůtu nejzazší mez se nedoporučuje.

Zákaz doručiti vyzvání zmocněnci pro doručování nebo veřejnou vyhláškou, převzat v posléz uvedeném směru z § 648 uh. c. ř. s., v prvém směru jest zákaz odůvodněn povahou věci.

K odstavci 5: Podle čl. I b) nař. č. 362/1919 Sb. z. a n. není třeba v návrhu udati a osvědčiti, od kdy jest navrhovatelův manžel neznámého pobytu, poněvadž s hlediska § 13 c) novely o právu manželském na tom nezáleží. Ovšem ale záleží na tom s hlediska § 77 b) manželského zákona, poněvadž vyzvání musí předcházeti skutečnost, že manžel, jemuž výzva svědčí, jest nejméně od roku neznámého pobytu. Důsledně proto požaduje § 649 uh. c. ř. s., aby i tato okolnost byla v návrhu tvrzena a osvědčena. Aby po této stránce byla shoda s manželským zákonem, předpisuje osnova, aby v návrhu bylo též tvrzeno a osvědčeno, od kdy manžel, jemuž výzva svědčí, jest neznámého pobytu. S hlediska § 13 c) novely o právu manželském jest to sice zbytečné, ale nikterak to není závadné.

K odstavci 6: Nepřípustným po zákonu bude návrh podle § 77 b), není-li manžel, jemuž výzva svědčí, alespoň jeden rok neznámého pobytu.

Je-li navrhovatelův manžel neznámého pobytu, jest lhůta, do níž má podle soudního vyzvání obnoviti manželské společenství, pevně stanovena v právu hmotném, podle § 13 c) novely o právu manželském lhůta šestiměsíční, podle § 77 b) manželského zákona lhůta jednoroční. Bude proto vyhověno obojímu právu ustanovením, že soud vyzve navrhovatelova manžela vyhláškou, aby do zákonné ve vyhlášce vyznačené lhůty obnovil manželské společenství.

Manželský zákon v § 77 b) spokojuje se s vyzváním navrhovatelova manžela vyhláškou. Podle § 649 uh. c. ř. s. uloženo však soudu dále, aby pro manžela, jemuž výzva svědčí, byl ustanoven opatrovník, dále aby navrhovatelův manžel byl ve vyhlášce vyzván, by vyrozuměl soud o svém pobytu, an by ho jinak ve sporu o rozluku s pominutím opětovné ediktální výzvy zastupoval ustanovený opatrovník. Nedoporučuje se, aby tato ustanovení byla převzata. S hlediska manželského zákona není jich třeba. Zejména je lhostejno, že navrhovatelův manžel do lhůty oznámil soudu svůj pobyt. Záleží jen na tom, zda do lhůty obnovil či neobnovil manželské společenství. Ustanovovati pak již rok před tím, než snad dojde ke sporu, navrhovatelovu manželu opatrovníka, aby se, jakž zdůrazněno v motivech § 649 uh. c. ř. s., ušetřilo obeslání veřejnou vyhláškou, jest čirou zbytečností.

K odstavci 8: Toto ustanovení převzato z § 648 (§ 649), poslední odstavec uh. c. ř. s. Povšechný doslov čl. I a) posl. odstavec vlád. nař. č. 362/1919 Sb. z. a n. "Do usnesení není stížnosti" zavdává podnět k pochybnostem, zda není stížnost vyloučena vůbec, tudíž i do zamítavého vyřízení návrhu. Toto stanovisko nelze však schvalovati. Předchozí marná výzva k obnovení manželského společenství jest hmotněprávním prvkem rozlukového důvodu zlomyslného opuštění. Dlužno proto opuštěnému manželi zjednati možnost, aby podle potřeby i opravným prostředkem uskutečnil řečený předpoklad rozlukového důvodu. Přiznávati opravný prostředek i navrhovatelovu manželi, není jednak třeba, poněvadž ve sporu bude míti s dostatek příležitosti, aby své stanovisko uplatnil, jednak se nedoporučuje ani proto, aby nebylo předbíháno budoucí rozepři o rozluku.

V původní osnově byla řešena také otázka o podržení jména manželova při rozluce manželství souhlasně s návrhem jednotné úpravy manželského práva. Komise pražská se však usnesla, aby toto ustanovení bylo škrtnuto, poněvadž pokud jde o Slovensko a Podkarpatskou Rus, je tato otázka upravena v manželském zákoně (§ 94), jenž zůstává nedotčen, pro země historické pak nepřichází tento předpis podle dnešního práva vůbec v úvahu, v budoucnosti pak má býti věc upravena v jednotném právu manželském.

Důsledky vyhledávací zásady pro řízení odvolací obsahuje § 628 osnovy. Rozumí se, že tato zásada nepřipouští, aby se odvolací soud z úřední moci zabýval i částí rozsudku prvé stolice, jež vůbec odvoláním napadena nebyla. Otázku, mají-li novoty býti připuštěny i v otázce viny, již dosavadní praxe neguje, osnova neřeší, ponechávajíc řešení její praxi.

Osnova upravuje také řízení o návrzích na výživné, povolení odděleného bydliště neb na vzetí manželky do společné domácnosti, poněvadž návrhy tyto a jednání o nich jsou v nejužší spojitosti s manželskými spory. Přes to, že mají povahu prozatímních opatření, je vhodné a se zřetelem ke Slovensku a Podkarpatské Rusi nutné, aby tyto otázky byly upraveny v části, jednající o řízení manželském.

Osnova (§ 629) přejímá z uh. c. ř. s. ustanovení § 666 o tom, že lze žalobu vzíti zpět žalobcem jednostranně až do právní moci rozsudku; ovšem jen, pokud nejde o neplatnost manželství z důvodu, jejž uplatňovati není ponecháno výlučně na vůli žalujícího manžela. V takovémto případě nemá zpětvzetí žaloby žalobcem účinku a spor půjde dále. Skončí-li pak rozsudkem, jimž se žaloba o neplatnost zamítá, budou zajisté v otázce nákladů tohoto sporu platiti zásady všeobecné (§ 40). Otázky obnovy proti rozsudkům vydaným ve sporech o neplatnost, rozluku nebo rozvod manželství, bude třeba posuzovati podle obecných zásad. Rozeznávati rozsudky, kterými byla žaloba o neplatnost manželství, rozluku nebo rozvod zamítnuta, a rozsudky, kterými bylo těmto žalobám vyhověno, není odůvodněno. Usnesení III. sjezdu čsl. právníků v Bratislavě z r. 1930, jemuž byla původně osnova v § 630, odst. 2 přizpůsobena, bylo opět a opět předmětem kritiky, jíž při bedlivé úvaze nelze upříti oprávnění. Nejzávažnější námitka týká se toho, proč právě rozsudek vyslovující rozluku nebo neplatnost manželství má býti vyloučen z možnosti obnovy, když všechny jiné rozsudky obnově podléhají. Poněvadž pak zákonodárným důvodem přijetí procesní instituce obnovy je, aby rozsudek, který se jeví podle nově na jevo vyšlých skutečností jako nespravedlivý, mohl býti odstraněn a novým, spravedlivějším nahrazen, bylo by opravdu těžko pochopitelné, proč právě u rozsudků rozvazujících svazek manželský měl by tento procesní prostředek býti odepřen. Tím by manželovi, který chce se domáhati obnovy, byla možnost, zjednati platnost idei spravedlnosti, naprosto odňata. Byla by také odůvodněna výtka nedůslednosti zákona, který přijímá právě v manželských věcech, a jenom v nich, zásadu vyhledávací, ve snaze, aby rozsudek odpovídal materielní pravdě, kdežto této snahy by se naprosto vzdal po právní moci rozsudku, ačkoli v jiných sporech, kde neuznává vyhledávací zásadu, této právní moci nedbá a obnovu připouští. K tomu přistupuje i úvaha další, že v manželských sporech, právě vzhledem k vyhledávací zásadě je ovládající, bude žalob o obnovu co nejméně. Ale bylo by zajisté nesprávným, chtít snad právě se zřetelem na tento malý počet ospravedlniti úplné vyloučení obnovy. Naopak, právě tato okolnost ukazuje, že obavy, jež byly pohnutkou pro usnesení právnického sjezdu v r. 1930, totiž chrániti druhé, po rozsudku uzavřené manželství, nezasluhují, aby do zákonodárství našeho byl vnášen prvek odporující obecným zásadám procesním. Ostatně i otázka, které z obou manželství spočívá na zdravějších základech a tedy zasluhuje větší ochrany, bude vždy velmi problematická. O tom, že přípustnost obnovy i proti rozsudkům vyslovujícím rozluku nebo neplatnost manželství, nepůsobí v životě nějak zhoubně, aby bylo třeba ji odstraniti, svědčí nejpádněji téměř 40leté zkušenosti nabyté v historických zemích s právním stavem dosud platným. Ačkoli tu obnova je neobmezeně přípustna, nezavdalo toto ustanovení v nejmenším příčinu k nespokojenosti nebo stížnostem. Zvláštní zmínka v § 630 odst. 1 o možnosti čeliti žalobě v obnoveném řízení skutečnostmi žalobní nárok podle hmotného práva rušícími, i když vzešly po pravomoci rozsudku původního sporu, je na místě proto, že jinak v obnoveném řízení platí zásada, že hlavní věc má býti znovu projednávána jen potud, pokud je stižena důvodem obnovy; poněvadž pak zde důvod obnovy směřuje k tomu, aby neplatnost, rozluka nebo rozvod byly povoleny, nebylo by lze v obnoveném řízení bez výslovného ustanovení uplatniti nové skutečnosti, kterými má býti prokázáno, že zamítnutí žaloby původním rozsudkem je nicméně správné.

V § 634 vrací se osnova k původní myšlénce, jak zaručiti možnost přezkoumání rozsudků prvé stolice, jimiž se manželství uznává za neplatné pro veřejnoprávní překážku, v těch případech, kdy manželé sami odvolání z tohoto rozsudku nepodali a manželství není bezdětné. Poněvadž jde zde zcela nepochybně o velmi důležitý zájem veřejný, o jehož zastupování není jinak postaráno, ustanovuje osnova, opírajíc se o § 1 odst. 4 zák. č. 97/1933 Sb. z. a n., aby spisy byly ihned po uplynutí odvolací lhůty předloženy finanční prokuratuře, aby tato je přezkoumala a uzná-li to za vhodné, podala opravné prostředky, t. j. odvolání a podle okolností i dovolání, proti výroku o neplatnosti manželství. Lhůta k odvolání ovšem může finanční prokuratuře počíti až ode dne, kdy k ní došly spisy.

V Praze dne 4. března 1937.

Předseda vlády:

Dr M. Hodža v. r.

Ministr pro sjednocení zákonův a organisace správy:

Dr Šrámek v. r.