d) neplatnost manželství (§§ 48, 49, 50, 55, 56, 57, 58, 60, 62, 65, 68, 69 obč. z., §§ 5, 12, odst. 3., 25, č. 3, 28 zákona č. 320/1919 Sb. z. a n., §§ 50, č. 2, 76, 100 jur. normy, 13 násl. dv. dekr. z r. 1819, č. 1595 sb. z. s., 8 násl. nař. min. spr. č. 283/1897 ř. z.);
e) přeměnu manželství rozvedených v rozluku (§§ 15, 16, 17, 20, 21 zákona č. 320/1919 Sb. z. a n., čl. II, III vl. nař. č. 362/1919 Sb. z. a n.);
f) spory o nároky nikoli ryze majetkové odvozované z poměru manželského (§§ 50, č. 3, 76, 100 jur. normy).
K manželským věcem nepatří naproti tomu ani spory o nároky nikoli ryze majetkové odvozované z poměru rodičů k dětem (§ 100 jur. normy), ani spory rozloučených manželů o nové uspořádání majetkových poměrů (§ 19 zákona č. 320/1919 Sb. z. a n. ).
2. Dosavadní stav t. zv. manželských věcí na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Právo, jež je dosud v platnosti na Slovensku a v Podkarpatské Rusi uznává tyto věci za manželské:
a) spory o rozvod (§ 639 uh. c. ř. s. ve znění čl. VII, č. 2 lit. f) zákona z 1. dubna 1921, č. 161 Sb. z. a n., § 104 zák. čl. XXXI/1894);
b) žalobu o neplatnost (zmatečnost) manželství (§ 639 uh. c. ř. s. ve znění čl. VII, č. 2 lit. f) zákona č. 161/1921 Sb. z. a n., §§ 6, 11, 12, 13, 41, 44, 45, 46 násl. zák. čl. XXXI/1894);
c) žalobu, jíž se odporuje manželství (§ 639 uh. c. ř. s. ve znění čl. VII, č. 2 lit. f) zákona č. 161/1921, §§ 7, 8, 44 V, 51, 52, 53, 54, 55, 56 násl. zák. čl. XXXI/1894;
d) žalobu o rozluku (§ 639 uh. c. ř. s. ve znění čl. VII, č. 2 lit. f) zákona č. 161/1921, §§ 75 až 80 zák. čl. XXXI/1894);
e) žalobu o určení, že mezi stranami manželství trvá, nebo že jisté manželství netrvá, jakož i žalobu o určení, že manželství jest pro nedostatek určitého důvodu neplatnosti (zmatečnosti) platné (§ 686 uh. c. ř. s.);
f) žalobu, kterou se odporuje manželskému původu dítěte (§ 696 uh. c. ř. s.);
g) žalobu o přeměnu rozvedeného manželství v rozluku (§ 107 zák. čl. XXXI/1894, § 683 uh. c. ř. s.);
h) žaloby majetkoprávní souvislé s poměrem manželským, pokud byly spojeny se žalobami o neplatnost, se žalobou odpůrčí, o rozluku, rozvod nebo se žalobou o neexistenci manželství (§§ 687 až 695 uh. c. ř. s.).
3. Manželské věci podle osnování jednotné úpravy hmotného práva občanského. Podle toho mají býti manželskými věcmi:
a) dobrovolný rozvod (§§ 47 až 50 návrhu subkomitétu pro revisi obč. zákoníka 1924);
b) nedobrovolný rozvod (§ 51 návrhu);
c) rozluka manželství (§§ 53, 54, 56 návrhu);
d) neplatnost manželství (§§ 42 až 46 návrhu);
e) přeměna rozvodu v rozluku pro nepřekonatelný odpor (§ 55 návrhu).
II. Rozsah manželských věcí při nové úpravě manželského řízení.
Při vymezení tohoto rozsahu nutno míti na mysli dvojí:
a) Především to, že nejsou ani v právu dosud platném všechny shora vypočtené věci manželské také předmětem zvláštního řízení manželského. Tak se vymyká z úpravy manželského řízení z věcí uvedených pod II. č. 1 (manželské věci v historických zemích): dobrovolný rozvod, přeměna rozvedených manželství v rozluku a spory o nároky nikoli ryze majetkové odvozované z poměru manželského [tedy věci uvedené pod I, č. 1 písm. a), e), f)].
Z věcí manželských podle osnovy obč. zák. vymyká se z úpravy manželského řízení dobrovolný rozvod a přeměna rozvodu v rozluku [věci shora uvedené pod I, č. 3 písm. a) e)].
b) Dále dlužno dbáti toho, aby nová úprava manželského řízení vyhovovala jak dnešnímu, tak i příštímu právu hmotnému. Uskutečnění tohoto účelu neobejde se ovšem bez norem nového řízení manželského, jež budou naproti dosavadnímu stavu v obvodě historických zemí znamenati rozšíření, v obvodě Slovenska a Podkarpatské Rusi naopak zúžení dosavadního rozsahu řízení manželského.
Nesnáze konečně působí i to, že v historických zemích přeměna rozvodu v rozluku [I č. 1 písm. e)] a rovněž podle osnovy obč. zákona [I č. 3 písm. e)] do manželského řízení nepatří, jsouc upravena v řízení nesporném, kdežto na Slovensku a v Podkarpatské Rusi [I č. 2 písm. g)] i toto řízení spadá do řízení manželského.
Pochybným není ovšem, že i v novém manželském řízení nutno upraviti to, co je v dosavadním hmotném právu (zdejším i slovenském) oběma společné, a co zůstane nedotčeno i novou úpravou občanského práva. To jsou tedy spory o rozvod, rozluku a neplatnost (incl. odporovatelnost) manželství.
Rovněž nebudí pochybnosti to, že řízení manželské nebude se vztahovati na dobrovolný rozvod.
Obtíže působí však, jakou cestou se dáti u věcí, o nichž se v historických zemích zákon jako o věcech manželských vůbec nezmiňuje (to jsou věci uvedené pod č. I č. 2, písm. e), anebo jež tento zákon řízení manželskému nepodřizuje (pod I č. 2 f, h), kdežto na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jsou to věci, spadající pod toto řízení.
1. Je tedy především nutno řešiti otázku, má-li tam, kde rozsah manželského řízení v historických zemích a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi se nekryje, býti pro příští úpravu přijato stanovisko toho neb onoho dosavadního práva, či má-li býti hledáno východisko samostatné. Aby bylo lze na tuto otázku správně odpověděti, nutno si uvědomiti, o jaké věci tu jde, jaká je jejich povaha a jestli zjištěná jejich povaha mluví pro zařazení jich v řízení manželské či proti němu.
Věci, o něž tu jde, jsou tyto:
a) žaloba o určení, že mezi stranami manželství trvá, nebo že jisté manželství netrvá, jakož i žaloba o určení, že manželství jest pro nedostatek důvodu neplatnosti (zmatečnosti) platné (§ 686 uh. c. ř. s., srv. I č. 2 písm. e).
Žalobu o určení, že manželství trvá, mohou podati jen manželé sami (srv. znění zákona: "že mezi stranami manželství trvá", jakož i § 686, odst. 2.); totéž plat pro žalobu o určení, že manželství je platné. Naproti tomu jsou k žalobě o určení, že manželství netrvá, oprávněni nejen manželé, nýbrž také státní zástupce, jakož i každá osoba třetí, jež prokáže, že má na neexistenci manželství právní zájem (§ 686 II uh. c. ř. s.).
Jde zde tedy o určovací žalobu, jejímž předmětem je právní poměr manželský. Podmínky pro ni, zejména i v otázce náležitosti právního zájmu na určení (§§ 130, odst. 1., 686, odst. 2.), řídí se tedy všeobecnými předpisy o určovacích žalobách, a to bez ohledu na to, kdo je žalobcem.
V historických zemích se zákon, jak řečeno, o těchto určovacích žalobách nezmiňuje; je to zcela pochopitelno, poněvadž v době vydání dvor. dekretu z r. 1819, na němž manželské řízení dosud spočívá, určovacích žalob nebylo. Ale je zcela nepochybno, kdyby došlo k podání určovací žaloby obsahu shora uvedeného, že bude i v historických zemích musit býti použito na takovou žalobu předpisů o manželském řízení. K tomu vede zejména i § 236, odst. 2. c. ř. s., vylučující mezitímní návrh určovací, jde-li o předmět, v němž lze projednávati "výlučně ve zvláštním, pro věci tohoto druhu předepsaném řízení". Nebude tedy pražádné závady, zahrnouti jako předmět manželského řízení do příští úpravy, v souhlase se slovenským právem, i zmíněné žaloby určovací.
b) Žaloby, jimiž se odporuje manželskému původu dítěte (§ 696 uh., srv. I, č. 2, písm. f). Nepatří sem ani žaloba, jíž se po smrti manželově uplatňují práva podmíněná nemanželským původem dítěte, ani žaloba o určení otcovství k nemanželskému dítěti (§ 701 uh.).
Ptáme-li se, proč asi uh. c. ř. s. podrobuje řízení o žalobách, jimiž se odporuje manželskému původu dítěte, těmže předpisům jako jiné spory manželské, dojdeme k poznání, že tak činí proto, poněvadž i zjištění manželského původu má pro státní celek stejný význam, jako spory vztahující se na svazek manželský sám. Manželství je - a doufejme, že i v budoucnosti zůstane - jedním ze základních pilířů života lidské společnosti; jím je dán základ rodině, jež je a zůstává nositelkou státu. Jde-li tedy o to, aby rozsudkem soudním bylo vysloveno, že ten, kdo je zrozen v manželství, přece nemá býti účasten právního postavení dítěte manželského, jde jistě o zcela zvláštní pathologický zjev, jenž se dotýká jak manželů, tak i dítěte, o něž jde, ale také státního celku. Je tedy pochopitelno, že projednávání rozhodování takovýchto sporů musí býti věnována největší pozornost a že soudní výrok musí spočívati na nejspolehlivějším podkladě právě tak, jako když jde o manželství samo. Proto dlužno stanovisko uh. c. ř. s. jenom schváliti a do budoucí úpravy manželského řízení pojmouti i spory o popření manželského původu dítěte. Občanský zákon, platný dosud v historických zemích, vychází také z myšlenky, že státní celek má na těchto sporech vynikající zájem, a to nejenom, žaluje-li manžel, nýbrž také - a snad ještě ve zvýšené míře - žaluje-li (podle § 159 obč. z.) dítě samo. Dává tomu výraz tím, že předpisuje, aby žaloba byla (v obou případech) podána proti opatrovníkovi určenému k obhajobě manželského zrození. Bude tedy v souladu i s dosavadním občanským zákonem (i s osnovou nového obč. zák.) a vlastně žádoucím pokračováním a doplněním zásadního nazírání jeho na tyto spory, ale zároveň i vydatným podepřením zmíněného opatrovníka a ulehčením jeho postavení, když také spory o popření manželského původu dítěte budou podrobeny zásadám řízení manželského. Námitka, že se tím jen prohloubí rozdíl mezi manželskými a nemanželskými dětmi, nebyla by odůvodněna. Neboť při žalobě o nemanželské otcovství je už nemanželský původ dítěte dán a jde jen o to, aby tomuto dítěti byl dán také ten, kdo by musil otcovské povinnosti k němu plniti. Při žalobě o popření manželského původu jde však o to, aby dítě, pro něž jsou zevně dány všechny podmínky manželského původu, bylo tohoto postavení zbaveno a aby mu byl ten, kdo jeví se býti jeho otcem, dodatečně a se všemi důsledky vzat. Je tedy situace dětí, o něž v obou případech jde, v podstatě různá a právní statky, o něž se v obojím sporu jedná, nejsou téže povahy.
c) Žaloby majetkoprávní související s manželským poměrem (I, č. 2, písm. h). Podle § 687 uh. c. ř. s. mohou býti se žalobami o neplatnost (zmatečnost) manželství, i se žalobami odporujícími manželství, se žalobou o rozvod, o rozluku i se žalobou o určení neexistence manželství spojeny i žaloby majetkoprávní s poměrem manželským související; rovněž mohou býti tyto majetkoprávní nároky proti uvedeným manželským žalobám uplatňovány žalobou navzájem, a to i tehdy, kdyby jinak patřily k věcné příslušnosti soudu okresního. Je to tedy výjimka ze zásady v historických zemích (§ 227) a i na Slovensku a v Podkarpatské Rusi (§ 132) jinak uznávané, že nelze hromaditi v jedné žalobě nároky, není-li pro ně týž soud příslušným a nelze-li použíti na všechny téhož způsobu řízení.
Je tedy nutno seznámiti se s příslušnými ustanoveními slovenského práva zevrubněji, chceme-li se rozhodnouti, mají-li i tato ustanovení býti přijata do příštího manželského řízení čili nic.
Připomenouti dlužno, že na Slovensku a v Podkarpatské Rusi nutno ve všech manželských sporech nejprve konati přípravné řízení (§ 655 ve znění čl. VII, č. 2, písm. h) zákona č. 161/1921). Byla-li tedy s těmito věcmi spojena žaloba majetkoprávní nebo proti nim podána žaloba navzájem, vztahující se na takové nároky majetkoprávní, je přirozeno, že i na ně vztahuje se pak toto přípravné řízení. Předpisuje tudíž § 689, že soudce konající toto přípravné řízení má se v něm postarati také o zjištění skutkového stavu věci vztahujícího se právě na zmíněné nároky majetkoprávní. Tím ovšem může býti do přípravného řízení vnesen prvek působící jeho průtah; v takovém případě soudce z příkazu činný vyloučí majetkoprávní nároky z obsahu přípravného řízení a poukáže strany, aby si vyměnily, pokud jde o majetkoprávní nároky, přípravná podání ve lhůtě jim soudem určené (§§ 197 až 200, 689). V takovémto případě tedy jednání, jež míněno původně jako jednotné, rozpadne se zase v řízení dvojí; v manželské ve vlastním smyslu a v řízení o nárocích majetkoprávních. Poněvadž pak právě vzájemné vypořádání těchto majetkoprávních nároků bude často asi složitější než rozhodnutí otázky spadající do řízení manželského, poněvadž pak ve vyhledávací zásadě, ovládající manželské řízení, sluší spatřovati prvek ženoucí toto řízení zároveň i k rychlému vyřízení, kdežto při jednání o majetkoprávních nárocích závisí obsah jednání i jeho spád především na stranách, lze se nadíti, že soudce konající přípravné řízení velmi často použije shora zmíněného ustanovení.
I když nedojde k rozdělení obojího jednání už v přípravném řízení, může k němu dojíti později, ukáže-li se, že objasňováním majetkoprávních nároků je zdržováno vyřízení manželského sporu. V takových případech obmezí se soud na spor manželský, kdežto v jednání o majetkoprávních nárocích bude pokračováno, až vejde rozsudek manželský v právní moc, a to jen k návrhu některé strany (§ 690). Zní-li ovšem rozsudek v manželském řízení zamítavě, vysloví soud, že odpadá další jednání o majetkoprávním nároku (§ 694), takže veškerá práce, jež byla dosud na jednání o tomto nároku vynaložena, ukáže se marnou. Potíže vyskytují se i při opravných prostředcích. Jednak proto, že proti rozsudku vydanému v manželském sporu jsou opravné prostředky vůbec přípustny, kdežto proti rozsudku o majetkoprávním nároku je vyloučeno odvolání, nepřesahuje-li cena předmětu tohoto majetkoprávního sporu 1000 Kč, a dovolání, nepřesahuje-li tato cena 5.000 Kč [§ 691, čl. VII, č. 1, lit. a), f) zákona č. 161/1921]. Jednak proto, že může býti podáno odvolání jen z rozsudku o majetkoprávním nároku, což zůstává bez vlivu na rozsudek manželský, anebo jen z rozsudku manželského, což ovšem staví pravomocnost i vykonatelnost také rozsudku majetkoprávního (§§ 692, 694). Konečně proto, že i když je podáno odvolání proti oběma rozsudkům, může se odvolací soud obmeziti nejprve na rozhodnutí věci manželské, což může míti za následek buď, že rozsudek o majetkoprávním nároku pozbude svého předpokladu (§ 694), anebo, že se bude o odvolání z něho jednati před odvolacím soudem odděleně, až rozsudek odvolacího soudu o manželské věci nabude právní moci (§ 693).
Z těchto předpisů plynou tyto poznatky: Možnost spojiti žalobu majetkoprávní se žalobou manželskou je ceny velmi pochybné, poněvadž často dojde buď hned v přípravném řízení, nebo v pozdějším období řízení prvé stolice anebo v řízení odvolacím k opětnému rozdělení; i tam, kde k němu nedošlo, může se ukázati jednání o majetkoprávních nárocích zcela zbytečným ve všech případech, kde bude zastaven spor manželský nebo kde povede k výsledku zápornému (§ 694); ustanovení uh. c. ř. s. nabývají rázu nevhodné kasuistiky, jež má svou příčinu právě ve spojování nároků majetkoprávních s nároky manželskými.
Tyto poznatky vedou k závěru, že se nedoporučuje tyto zásady uh. c. ř. s. převzíti do příštího řízení manželského.
2. Konečně zbývá uvážiti, jak zachovati se v příštím manželském řízení k úpravě přeměny rozvodu manželství v jeho rozluku, vzhledem k tomu, že, jak uvedeno, v historických zemích děje se tato přeměna v řízení nesporném [I, č. 1, písm. e)], což má býti zachováno i podle jednotné úpravy občanského práva [I, č. 2, písm. g)], kdežto na Slovensku a v Podkarpatské Rusi v řízení sporném [I, č. 2, písm. g)].
Jest tedy třeba řešiti, má-li úprava této otázky býti pojata vůbec do příštího manželského řízení, či má-li v něm býti pominuta; v tomto druhém případě by pak zůstala ovšem přeměna rozvodu v rozluku upravena až do vydání příští jednotné úpravy manželského práva tak, jak je upravena dosud, a po jejím uskutečnění řídila by se předpisy této.
Úprava přeměny rozvodu v rozluku mohla by býti pojata do příštího manželského řízení jen tehdy, kdyby pro ni mělo býti voleno řízení sporné. Dá-li se však přednost řízení nespornému, vymykala by se z rámce civilního řádu soudního.
V historických zemích zvoleno bylo řízení nesporné jednak proto, aby rozvedení manželé byli ušetřeni nutnosti podstoupiti ještě jednou cestu, kterou už jednou vykonali, a prožíti ještě jednou všechny ty trapné chvíle, které jsou s tím spojeny, jednak proto, poněvadž lze v řízení nesporném dosíci téhož cíle stejně spolehlivě, ovšem ale mnohem rychleji, s menším vzrušením a jednodušším postupem.
Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi volena cesta sporná, ale ve skutečnosti nejde ani tam o něco, co by se nedalo vyříditi v řízení nesporném. Neboť k žalobě o přeměnu rozvodu v rozluku nařídí soud rok k ústnímu jednání, při němž jediné zjistí, uplynula-li od pravomocnosti rozvodového rozsudku dvě léta; vše ostatní je z jednání o této žalobě vyloučeno (§ 683).
Bude tudíž jistě dáti přednost při příští úpravě této otázky řízení nespornému. To je také podle návrhu jednotné úpravy manželského práva zamýšleno. Tím však vymyká se tato věc civilnímu řádu soudnímu.
Zůstala by tudíž až do jednotné úpravy manželského práva u nás v platnosti ustanovení zákona č. 320/1919 a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi § 683.
Vzhledem k těmto úvahám vymezuje osnova jakožto věci, jež mají býti předmětem manželského řízení, spory uvedené v § 614 pod a) až e). K jednotlivým tam uvedeným sporům dlužno připomenouti:
K lit. c): Manželský zákon na Slovensku (zák. čl. XXXI/1894) sice rozeznává zmatečnost a odporovatelnost, shrnuje však v hlavě IV (§§ 41 až 72) i to ono pod společným označením "Neplatnost manželství". Rozdíly mezi manželstvím zmatečným a manželstvím odporovatelným nepřicházejí v úvahu s hlediska práva procesního, nýbrž práva hmotného. Je proto kryto navrženým označením obojí hmotné právo manželské a bude zajisté vyhovovati sjednocenému hmotnému právu manželskému.
K lit. d) a e): V komisi bylo uvažováno, má-li se ustanovení o těchto sporech do osnovy vůbec pojmouti. Ale bylo to uznáno nutným vzhledem k nynějšímu manželskému zákonu (zák. čl. XXXI/1894, §§ 49, 50 a 70), jenž zůstane v platnosti až do nového jednotného práva manželského. Ostatně nelze žaloby tyto ani v historických zemích a priori vylučovati: Otázka přípustnosti těchto žalob je vyhrazena právu hmotnému. Procesnímu právu náleží však upraviti otázku, zda předpisy o manželském řízení platí jen o těch určovacích rozepřích, pro něž dosud platily, či zda dlužno jich použíti i v určovacích rozepřích, jež byly zahájeny teprve po zániku manželství a pro něž dosud manželské řízení neplatilo. Rozšiřovati toto řízení i na tyto rozepře se, hledíc k zásadnímu stanovisku manželského zákona k obojí skupině určovacích rozepří, nedoporučuje. V určovacích rozepřích zahájených po zániku manželství není jejich výsledkem dotčen ani zájem veřejný, ani zájem třetích osob, nýbrž výlučně jen zájem stran rozepře. Toto hledisko platí i pro historické země, pokud určovací žaloby [§ 614d), e)] budou, jak již řečeno, vůbec uznány za přípustné. Vyloučením určovacích rozepří, zahájených po zániku manželství, bude zároveň ve sporech o nároky, vyvozované z toho, že tu manželství bylo nebo že ho tu nebylo, uvolněna cesta pro mezitímní určovací návrhy. Proto byl přijat odstavec druhý.
Tím je rozsah přípustnosti manželského řízení vymezen. Podrobně bylo uvažováno o tom, nemají-li býti mezi spory, v nichž by bylo nutno postupovati podle zásad manželského řízení, zahrnuty "všecky ostatní, nikoli ryze majetkové spory vzniklé mezi manžely z manželského poměru". Komise pražská se usnesla na tom, aby tyto spory sem zahrnuty nebyly. Především není ani v historických zemích jednotnosti názorů o tom, které právní rozepře jsou tím míněny. Tím méně bude věc jasnou právníkům na Slovensku. Než, nehledíc k tomu, není věcných důvodů, aby i tyto spory byly odkázány do manželského řízení. V úvahu mohou přicházeti spory o výživné a o t. zv. manželské sledování. Ve sporech o žalobách manželky na manžela o placení výživného v penězích jest chráněným zájmem po výtce majetkový zájem manželky, najmě, je-li s to, aby se sama živila. Ve sporu jde o dvojí: zda manžel znemožňuje manželce žíti v manželském společenství a o výši výživného v penězích. V onom směru jest ovšem možno, že základem žaloby mohou býti i takové manželovy poklesky proti manželským povinnostem, jež by snad postačily i jako důvod rozvodu nebo rozluky manželství. Než rozborem a zjišťováním těchto poklesků nepředbíhá se jich případnému zhodnocení jako důvodů rozvodu nebo rozluky, poněvadž pro spor o výživné jest lhostejno, zda jsou či nejsou postačitelnými pro rozvod anebo pro rozluku. Není se proto obávati, že výsledek sporu o výživné mohl by míti vliv na spor o rozvod a o rozluku manželství. Co se pak týče výše výživného, není zajisté věcného důvodu, aby použitím vyhledávací zásady byly do nejmenších podrobností odhalovány a vyšetřovány veškeré složky hospodářské mohoucnosti manžela. Tím spory o výživné, jež podle své povahy vyžadují co nejrychlejšího vyřízení, staly by se, alespoň v otázce výše výživného, nad potřebu složitými a byly by spojeny s útratami, jež by snad ohrozily hospodářskou mohoucnost manžela daleko více, než požadované výživné.
Spory o manželské sledování nejsou v praxi příliš častými. O zjišťování skutkového základu žaloby a o poměru těchto zjištění k případnému budoucímu sporu o rozvod aneb o rozluku platí v podstatě to, co bylo po této stránce řečeno o sporech o výživné. Ostatně praktický význam sporů o manželské sledování je více než problematický. Odsouzen-li manžel, aby přijal manželku do společné domácnosti, nebo naopak, odsouzena-li manželka k návratu do manželského společenství, jest vykonatelnost rozsudku v pravdě bezobsažnou. Snad lze vynutiti exekučními prostředky, aby manžel manželku ve společné domácnosti trpěl nebo aby se manželka vrátila k manželovi, nelze však podle přirozené povahy věci exekučně donutiti rušitele manželského společenství k tomu, by ve společné domácnosti dostál povinnostem z manželství.
Připomenouti dlužno, že komise, vylučujíc spory právě zmíněné z okruhu sporů, pro něž je předepsáno řízení manželské, byla si vědoma toho, že je tím vyloučena kumulace manželčiny žaloby o výživné se sporem o rozvod nebo rozluku. Tím však zájem manželčin není ohrožen, neboť tato má možnost domáhati se výživného dalším sporem samostatným. Význam přípustnosti kumulace je ostatně při podrobnějším rozboru zcela pochybný. Dlužno si uvědomiti, které možnosti přicházejí v otázce prakticky v úvahu. Bylo již poukázáno
k tomu, že spory nikoli ryze majetkovými z poměru manželského vznikajícími jsou spory jednak o t. zv. manželské sledování, jednak o placení výživného.
a) Spory o manželské sledování: Spojení žaloby o manželské sledování se žalobou o rozvod neb o rozluku není logicky myslitelným, poněvadž jedna žaloba jest protikladem žaloby druhé. V úvahu mohla by tudíž přicházeti jen vzájemná žaloba žalované strany o obnovení manželského společenství a i tato jen pro případ, že manželské společenství bylo již žalující stranou bezdůvodně přerušeno. Nelze popírati, že v tomto případě bylo by účelným, aby připuštěním vzájemné žaloby byly poměry manželství i v tom i v onom směru objasněny. Nelze však s druhé strany přehlédnouti procesní nehospodárnost, vyplývající z odvislosti vzájemné žaloby na osudu žaloby o rozvod aneb o rozluku manželství. Vzájemná žaloba přicházela by v úvahu jen pro případ zamítnutí žaloby o rozvod neb o rozluku, takže by bylo nehospodárným, vynaložiti snad zcela zbytečně mnoho času a značné náklady na jednání o vzájemné žalobě. Ostatně bylo již k tomu poukázáno, že se spory o manželské sledování zřídka vyskytují a že jest více než mizivý a v pravdě téměř bezcenný exekuční výkon rozsudku vyhověvšího žalobě o manželské sledování.
b) Spory o placení výživného: Poněvadž manželka nemá zákonné povinnosti k vyživování manžela, mohlo by jíti jen o nárok manželky na výživné. Tu by arciť bylo dobře myslitelno, že by manželka se svou žalobou o rozvod aneb o rozluku manželství spojila žalobu o placení výživného nebo proti manželově žalobě o rozvod aneb o rozluku podala navzájem žalobu o placení výživného.
aa) Spojila-li manželka se svou žalobou o rozvod nebo o rozluku manželství žalobu o placení výživného, bude o základu žaloby o výživné rozhodnuto rozhodnutím o žalobě o rozvod aneb o rozluku. Zbývalo by jako plus jednání a rozhodování, vyvolané sdruženou žalobou o placení výživného, jednání a rozhodování o výši výživného. Bylo však již k tomu poukázáno, že není ani vhodným ani účelným, aby vyhledávací zásada k vůli vyměření výživného byla rozšířena i na vyšetření majetkových a hospodářských poměrů manžela.
bb) Podala-li manželka, žalovaná manželem o rozvod neb o rozluku, vzájemnou žalobu o placení výživného, jest v tom, co se týče skutkového a právního základu vzájemné žaloby, dvojí: popření oprávněnosti žaloby, v nejhorším případě uplatňování výlučné manželovy viny na žádaném rozvodu nebo rozluce, a za druhé uplatňování, že manželka má oprávněný důvod, žíti mimo manželské společenství. V onom směru netřeba co do základu nároku na výživné zvláštní žaloby navzájem, v druhém směru rozbíhá se manželský spor na pole docela jiné a platí tu, co se týče otázky procesní hospodárnosti, totéž, k čemu bylo již poukázáno. Co se týče výše výživného, bylo již potřebné řečeno.
Podotknouti sluší, že mimo úvahu zůstalo by hromadění žalob o rozvod a rozluku a žaloby o placení výživného podle dv. dekretu ze dne 4. května 1841, č. 531 sb. z. s. při rozvodu z obapolné viny.
Touto úpravou nechce se osnova dotýkati řešení otázky, zda při sporu o výživné manželky jde o spor ryze majetkoprávní.
Sporům, jimiž se odporuje manželskému původu dítěte, věnována jsou z důvodů soustavnosti na konci ustanovení zvláštní.
Pokud se týče vlastní úpravy řízení, dlužno vytknouti, že osnova upravuje řízení jednotně jak pro spory o rozvod, tak i pro ostatní manželské spory, nečiníc tedy rozdílu mezi spory o rozvod a spory o rozluku a neplatnost manželství, jímž se vyznačuje dosavadní řízení platné v zemích historických. Důvody rozvodu jsou s důvody rozluky po výtce už podle dosavadního občanského práva v zemích historických totožné; podle návrhu jednotného manželského práva má tomu tak býti bezvýjimečně, stejně jako podle manželského práva platného na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.
K tomu přistupuje, že už podle dosavadního práva (zákon z 22. května 1919, č. 320 Sb. z. a n.) slouží rozvod za základ rozluky manželství, což má s jistými obměnami zůstati i podle příštího jednotného práva manželského. Nebylo by tedy správno, připustiti pro spory o rozvod úchylky od všeobecných zásad manželského řízení, jak to činí dosavadní řízení v historických zemích.
Druhý všeobecný znak nové úpravy manželského řízení je, že osnova nepřijímá vůbec součinnost státního zastupitelství v tomto řízení, jak činí předpisy v jiných státech, zejména i uh. c. ř. s. Zkušenosti s tímto zařízením nabyté nasvědčují tomu, že se neosvědčuje. Státní zastupitelstva jsou plně zaujata a zaměstnána svým působením na poli práva a řízení trestního a nejsou ani fysicky s to, aby úkoly, jež jim úprava manželského řízení ukládá, splnila. Proto zůstávají ustanovení, jež se vztahují na působnost státních zastupitelstev v manželském řízení, více nebo méně bez života. Tomu nasvědčuje i to, že v Německu při úvahách o reformě manželského řízení se žádá, aby byla ustanovení, vztahující se na působnost státních zastupitelstev v něm, vypuštěna (Lehmann, Zeitschrift für den deutschen Zivilprozess 1927, str. 392). V zemích, kde těchto ustanovení není, jako v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, se soudnictví ve věcech manželských bez spolupůsobení státních zastupitelstev zcela dobře obešlo. Příslušná ustanovení, nutná vzhledem k dosavadnímu stavu na Slovensku a Podkarpatské Rusi, byla pojata do uvozovacího zákona.
Ustanovení o procesní způsobilosti nesvéprávných manželů ve sporech manželských odpovídá dosavadnímu právu v hist. zemích i na Slovensku a Podkarpatské Rusi platnému. Ustanovení toto však nemůže se přirozeně vztahovati na osoby, jichž vůle hmotné právo pro duševní závady neuznává vůbec anebo uznává jen částečně.
Předpis § 618 osnovy převzat z uh. c. ř. s. (§ 642); přes to, že způsob řízení je totožný a zásadně by tedy společnému jednání nepřekážel, jsou předpoklady a účel žalob v tomto paragrafu uvedených po výtce zcela protichůdné, takže společné jednání o nich by působilo pravý opak toho, k čemu směřuje spojení žalob i žaloba navzájem. Vyjdou-li za sporu o rozvod neb rozluku manželství najevo skutečnosti svědčící neplatnosti tohoto manželství, zahájí soud za sporu rozvodového neb rozlukového řízení o neplatnosti manželství, jsou-li tu podmínky § 616 a přeruší spor o rozvod (rozluku).
Také prvý rok ve sporech manželských jest bezúčelným. Jeho hlavním účelem je, aby bylo zjištěno už v počátečním období sporu, dojde-li v dalším průběhu jeho k jednání spornému či bude-li věc vyřízena beze sporu. Tohoto účelu nemůže prvý rok v manželských sporech splniti, když nejsou připuštěny ani disposiční úkony stran ani rozsudek pro zmeškání. Pokud pak je přípustný smír, lze se oň pokusiti zajisté i při ústním přelíčení. Stejně lze i případným procesním obranám zjednati platnost až při něm. K tomu konečně přistupuje, že i kdyby se chtělo trvati na prvém roku, nebude lze při něm žalovanému uložiti odpověď na žalobu, poněvadž není tu nuceného zastoupení advokáty.