§ 31.

(1) Civilní inženýři, oprávnění podle § 1, písm. a) nařízení státního ministerstva ze dne 11. prosince 1860, č. 36.413, pro všechny stavební obory, podrží svůj dosavadní název "civilní inženýr pro všechny stavební odbory" a vykonávají své dosavadní oprávnění.

(2) Civilní technikové, kteří nabyli oprávnění podle nařízení ministerstva vnitra č. 8152/1886 nebo podle nařízení č. 77/1913 ř. z. nebo podle vládního nařízení ze dne 9. února 1934, č. 38 Sb. z. a n., používají názvů a vykonávají oprávnění podle tohoto zákona. Dosavadní "civilní geometři a kulturní technikové" budou se příště zváti "civilní inženýři zeměměřičtí a kulturní".

(3) Diplomovaní inženýři a inženýři bez přídomku diplomovaný, kteří vykonávají v zemích Slovenské a Podkarpatoruské oprávnění nabytá podle bývalých uherských právních předpisů, mohou tato oprávnění vykonávati i nadále v rozsahu stanoveném těmito předpisy, jsou-li členy inženýrské komory, musí však užívati jen názvů, jež odpovídají označení odborů, které absolvovali na vysoké škole technické v Budapešti nebo na vysoké báňské a lesnické škole v Banské Štiavnici. Užívati názvu a vykonávati oprávnění podle tohoto zákona mohou jen tenkráte, bude-li jim uděleno oprávnění civilního inženýra.

(4) Zeměměřiči, jimž bylo uděleno oprávnění podle nařízení č. 40/1909 J. M. (uh. m. spravedlnosti), o zeměměřičích, nebo podle vládního nařízení ze dne 12. května 1922, č. 148 Sb. z. a n., o knihovním dělení parcel a o činnosti oprávněných zeměměřičů při úpravě majetkových poměrů na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, nebo podle vládního nařízení ze dne 23. května 1930, č. 65 Sb. z. a n., o oprávněných zeměměřičích v zemích Slovenské a Podkarpatoruské, jsou členy inženýrské komory a mohou toto oprávnění vykonávati i nadále v rozsahu stanoveném těmito předpisy, musí však užívati jen názvu "oprávněný zeměměřič".

§ 32.

(1) Uchazečům o oprávnění civilního inženýra, kteří jsou diplomovanými inženýry nebo inženýry bez přídomku diplomovaný v zemích Slovenské a Podkarpatoruské, jsou členy inženýrské komory a československými státními občany a vykonávají oprávnění na základě úředního povolení, může býti po slyšení inženýrské komory ministerstvem veřejných prací po dohodě s ministerstvem školství a národní osvěty zkouška (§ 16) ulehčena nebo zcela prominuta podle kvality odborných studií a doby i kvality praktického zaměstnání.

(2) Těmto uchazečům může býti po slyšení inženýrské komory jejich samostatná činnost plně započítána do praktického zaměstnání (§ 15) od doby, kdy se stali členy inženýrské komory podle § 3 zák. č. 185/190 Sb. z. a n.

(3) V případech, kdy uchazeč vykonal svá studia po 28. říjnu 1918 v cizině, možno provésti toto započtení jen za předpokladu, že jeho cizozemská studia byla podle platných předpisů nostrifikována pro Československou republiku.

§ 33.

Ministerstvo veřejných prací může prohlásiti v dohodě s ministerstvem financí a po slyšení inženýrské komory k žádosti zeměměřiče, který získal a vykonává oprávnění podle předpisů uvedených v § 31, odst. a je československým státním občanem, zda jeho oprávnění nahrazuje oprávnění civilního inženýra zeměměřického podle tohoto zákona.

§ 34.

Pro civilní inženýry zeměměřické, kterým bylo uděleno oprávnění civilního geometra s omezením sídla na určitý soudní okres podle § 15 noř. č. 77/1913 ř. z., platí toto omezení nadále.

Hlava III.

Ustanovená závěrečná.

§ 35.

Dnem účinnosti tohoto zákona pozbývají platnosti, pokud tento zákon jinak nestanoví nebo se z něho jinak nepodává, všechna ustanovení, která odporují tomuto zákonu; zejména se zrušují:

Nařízení státního ministerstva č. 36.413/1860,

nařízení č. 77/1913 ř. z.,

vládní nařízení č. 38/1934 Sb. z. a n.,

vyhláška ministerstva veřejných prací ze dne 5. Června 1914, č. 127 ř. z., o zkouškách pro uchazeče o oprávnění civilních techniků,

vládní nařízení ze dne 4. července 1934, č. 149 Sb. z. a n., kterým byla změněna vyhláška právě uvedená,

nařízení ze dne 4. ledna 1916, č. 13 ř. z., o výhodách pro válečné poškozence ucházející se o oprávnění civilních techniků,

ustanovení oddílu I a II vl. nař. č. 65/1930 Sb. z. a n.,

§ 4 zák. čl. XXXIX/1908, pokud se jím ministr spravedlnosti zmocňuje, aby vydal nařízení o způsobilosti a zkoušce zeměměřičů a jich pomocníků a disciplinární předpisy pro ně,

bod 6 nařízení č. 22.578/1890 V. K. M. (uh. ministra kultu a vyučování).

§ 36.

Tímto zákonem mění se cís. nařízení ze dne 14. března 1917, č. 130 ř. z., kterým se upravuje oprávnění k užívání stavovského názvu "inženýr" potud, že příště mohou užívati názvu "inženýr" (Ing.) také všechny osoby, jimž přísluší podle tohoto zákona název civilní inženýr.

§ 37.

Ustanovení § 251, odst. 2, písm. f) živnostenského zákona pro Slovensko a Podkarpatskou Rus ze dne 10. října 1924, č. 259 Sb. z. a n., že zákonu tomu nepodléhají úkony inženýrů a zeměměřičů podle nařízení č. 22.578/1890 V. K. M. (uh. ministra kultu a vyučování), o užívání názvu "inženýr", a podle zák. čl. XXXIX/1908 a vl. nař. č. 148/1922 Sb. z. a n., mění se tak, že živnostenskému zákonu pro Slovensko a Podkarpatskou Rus nepodléhají úkony civilních inženýrů, diplomovaných inženýrů, inženýrů bez diplomu a oprávněných zeměměřičů podle tohoto zákona.

§ 38.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provede jej ministr veřejných prací v dohodě s ministrem školství a národní osvěty, zemědělství, financí, spravedlnosti a vnitra.

 

Důvodová zpráva.

Instituce civilních techniků (civilních inženýrů a civilních geometrů) byla zřízena v zemích České a Moravskoslezské podle § 27 nařízení státního ministerstva ze dne 8. prosince 1860, č. 268 ř. z., o organisaci státní stavební služby, a jest upravena nařízením ministerstva veřejných prací ze dne 7. května 1913, č. 77 ř. z., ve znění vládního nařízení ze dne 9. února 1934, č. 38 Sb. z. a n., a platnými dosud ustanoveními nařízení státního ministerstva ze dne 11. prosince 1860, č. 30.413.

Pro instituci civilních techniků má velký význam především ustanovení článku V, lit. f), uvozovacího patentu k živnostenskému řádu ze dne 20. prosince 1859, č. 227 ř. z., že na zaměstnání inženýrů se zákon ten nevztahuje a že s nimi bude se nakládati podle platných pro ně předpisů.

Toto ustanovení odůvodňovala důvodová zpráva takto:

"U obchodů a podniků, které musely zůstati za všech okolnosti vyloučeny z platnosti živnostenského řádu lze rozeznávati dvě skupiny: takové obchody a podniky, které se sice jeví skutečnými živnostmi (výdělečnými podniky), o nichž však nemůže býti jednáno podle obecných živnostenských norem pro zvláštní veřejné ohledy, které při tom přicházejí v úvahu, a pro speciální předpisovou úpravu tím podmíněnou, dále takové, které sice podle obecné mluvy neplatí za živnosti (na př. zemědělství, lesnictví, domácí vedlejší zaměstnání), u nichž však bylo radno pro větší určitost a spolehlivé provádění zákona výslovně prohlásiti, že nespadají pod platnost živnostenského zákona.

Co se týče první skupiny, není třeba bližšího odůvodnění, proč tyto obchody a podniky

(advokáti, notáři, inženýři atd.) byly postaveny mimo živnostenský zákon. Jest jasno, že kdyby zákon byl chtěl z předpisů užívaných pro tato odvětví obchodu pojmouti jen zásady, vzrostl by na znetvořený kodex, a neměl by povahu zákona, nýbrž sbírky zákonů." (Dr. Otto Hatschek: Die Stellung des Ziviltechnikers im österreichischen
Recht, str. 5).

Z citace důvodové zprávy k živnostenskému řádu z roku 1859 je zřejmo, že tento řád pokládal obchody a podniky inženýrů za skutečné živnosti, což ostatně se podává i z čl. IV ve spojení s čl. V uvozovacího patentu k tomuto živnostenskému řádu.

Povolání a činnost inženýrů bylo však nutno podrobiti předpisům přísnějším, než jsou ustanovení živnostenského řádu, která se většinou na tuto činnost nehodí, stejně jako na činnost advokátů, notářů, obchodních dohadců a pod., a proto byl výkon oprávnění civ. inženýrů upraven zákony a nařízeními zvláštními.

Ustanovení čl. V, lit. f) uvozovacího patentu k živnostenskému řádu z roku 1859 bylo částečně omezeno, pokud jde o inženýry, § 22 zákona ze dne 26. prosince 1893, č. 193 ř. z., o stavebních živnostech, který stanoví, že oprávnění úředně autorisovaných soukromých techniků není tímto zákonem (t. j. zákonem o stavebních živnostech) dotčeno, že však jmenovaní, pokud provádějí pozemní stavby a jiné příbuzné stavby vlastním živnostenským pomocným personálem, jsou podrobeni ustanovením šesté hlavy (t. j. o živnostenském pomocnictvu) a sedmé hlavy (t. j. o společenstvech) živnostenského řádu.

Jaký je smysl citovaného § 22 vysvětluje důvodová zpráva vládní předlohy zákona o stavebních živnostech (§ 18 vládní předlohy a § 21 návrhu výboru odpovídaly § 22 zákona č. 193/1893 ř.z.) takto:

"§ 18 této vládní předlohy souhlasí s § 21 usnesení výboru v tom, že oprávnění úředně autorisovaných soukromých techniků, kteří dosáhli autorisace již před účinností zákona, o který jde, není tímto zákonem dotčeno, dále, že úředně autorisovaní soukromí technikové - ať již dosáhli autorisace před nebo po účinnosti zákona o stavebních živnostech - podléhají ustanovením VI a VII hlavy živnostenského řádu, pokud chtějí prováděti pozemní a jiné příbuzné stavby vlastním pomocným personálem. Naproti tomu liší se § 18 vládní předlohy od § 21 návrhu výboru v tom, že podle vládní předlohy nemá býti dotčeno tímto zákonem ani oprávnění těch úředně autorisovaných soukromých techniků, kteří dosáhnou autorisace po účinnosti zákona o stavebních živnostech, kdežto § 21 usnesení výboru upravuje rozsah oprávnění jmenovaných soukromých techniků po stránce stavebně-živnostenské.

Pro stanovisko vlády byly směrodatny tyto důvody:

Podmínky, které nutno splniti pro dosažení autorisace soukromého technika, jsou od podání poslední vládní předlohy na úpravu stavebních živnosti podstatně přísnější. V důsledku změny v osnově vyučování na vysokých školách technických a na vysoké škole zemědělské a změny příslušných zkušebních předpisů byly zvýšeny požadavky ohledně vědeckého vzdělání. Ministerským nařízením ze dne 8. listopadu 1886 o rozdělení úředně autorisovaných soukromých techniků byl podstatně zpřísněn také průkaz o způsobu praktického zaměstnání, který má býti podán uchazeči o taková oprávnění, a to tím, že stavební inženýři, architekti a inženýři pro stavbu strojů mají prokázati pětiletou odbornou praxi po ukončení předepsaných studií. Tato praxe musí býti potvrzena uspokojivými hodnověrnými vysvědčeními, která potvrzují delší samostatné působení při projektování a provádění příslušných. staveb. Tím jest však dána záruka, že soukromý technik, který dosáhne autorisace, je prakticky vzdělán ve všech příslušných stavebních odvětvích a že mu bez obav může býti přiznáno oprávnění k provádění všech staveb do jeho oboru spadajících.

Ježto není důvodu omeziti rozsah oprávnění soukromých techniků autorisovaných ode dne platnosti ministerského nařízení ze dne 8. listopadu 1886 proti těm, kteří byli autorisováni před touto dobou, a ježto na zaměstnání inženýrů podle čl. V, lit. f) uvozovacího patentu k živnostenskému řádu z 20. prosince 1859 ustanovení živnostenského řádu se nevztahují, omezila se vláda na to, že v § 18, odst. 1 stanovila, že oprávnění jmenovaných. osob není dotčeno zákonem o stavebních. živnostech." (Mayrhofer, první svazek, str. 475 až 476 pátého vydání.)

Znění § 22 zákona č. 193/1893 ř. ž. a uvedené důvodové zprávy svědčí o tom, že úředně autorisovaní soukromí technikové byli i po vydání zákona o stavebních živnostech oprávněni prováděti na základě své autorisace všechny stavby, spadající do jejich oboru, a že tato jejich činnost byla v celém rozsahu vyňata z platnosti živnostenského řádu. Vydáním zákona o stavebních živnostech nastala změna jen v tom, že prováděli-li úředně autorisovaní soukromí technikové pozemní stavby a příbuzné stavby vlastním živnostenským personálem, podléhali ustanovení VI a VII hlavy živnostenského řádu.

Civilní technici v zemích České a Moravskoslezské vykonávají tedy práce do jejich oprávnění spadající na základě získané příslušné autorisace.

V Uhrách tomu bylo jinak, neboť tam nebyl zaveden stav civilních techniků v našem slova smyslu. Uherským živnostenským zákonem (zák. čl. XVII/1884) nebyla činnost inženýrů vyňata z platnosti tohoto zákona a proto technické úkony a práce, příslušející v zemích České a Moravskoslezské civilním technikům, vykonávali v Uhrách inženýři podle předpisů citovaného živnostenského zákona a nařízení k jeho provedení vydaných.

Vysoká škola technická v Budapešti byla rozdělena podle statutu pro rigorosa, vydaného nařízením uh. ministra kultu a vyučování č. 65.883/1883 na čtyři odbory:

odbor stavitelský - odpovídající odboru architektury a pozemního stavitelství na tuzemských vysokých školách technických,

odbor strojnický,

odbor inženýrský - odpovídající odborům stavebního inženýrství na tuzemských vysokých školách technických,

odbor chemický.

K dosažení diplomu bylo třeba složiti v každém odboru dvě rigorosa, první po absolvování čtyř semestrů, druhé po absolvování dalších čtyř semestrů. Skončila-li obě rigorosa s

výsledkem výborným nebo dostatečným, obdržel kandidát ihned diplom (diplom stavitelský, diplom strojnický, diplom inženýrský a diplom chemický), který prokazoval jeho "výborné technické vzdělání" nebo prostě "technické vzdělání". Podle dřívějšího statutu z r. 1867 musel kandidát před vydáním diplomu vykázati - kromě složení tří rigoros - praktické zaměstnání v některém technickém závodě nebo továrně v trvání dvou roků.

Diplomovaní inženýři odborů strojního, inženýrského a chemického směli prováděti práce spadající do jejich oboru - vyjímajíc pozemní stavby - jen na základě živnostenského listu, který jim vydal živnostenský úřad na jednoduché oznámení, vyhověli-li ustanovením cit. živnostenského zákona a podali-li předepsaný průkaz způsobilosti (inženýrský diplom a průkaz o odborné praxi).

Jako ukázku uvádíme živnostenský list ze dne 21. července 1919, č. 15.530/1919, vystavený policejním kapitánským úřadem města Bratislavy jako živnostenským úřadem I. Stolice:

"Bratislavský obyvatel

Laszló Batisz

v hořejším úřadě oznámil podle předpisů, že v obvodu Bratislavy chce provozovati inženýrskou a stavební kancelář.

Poněvadž podle zák. čl. XVII. z r. 1884 dokázal, že k provozování této živnosti jest oprávněn, zanesli jsme

pana Laszló Batisze

pod č. A 229 do seznamu živnostníků a vystavili jsme pro něho tento živnostenský list."

Diplomovaní inženýři odboru stavitelského směli v Uhrách provozovati praxi a prováděti pozemní stavby bezvýjimečně, jen měli-li stavitelskou koncesi.

Způsobilost k provozování stavitelské živnosti bylo možno prokázati podle nařízení uh. ministra orby, průmyslu a živnosti č. 46.188/1884:

buď diplomem stavitelského odboru vystaveným nebo nostrifikovaným vysokou školou technickou v Budapešti a průkazem, že majitel diplomu byl nejméně dva roky zaměstnán v oboru stavitelském,

nebo vysvědčením zkušební komise v Budapešti o složení zvláštní zkoušky stavitelské.

Diplomovaní inženýři odboru inženýrského, kteří chtěli nabýti koncese stavitelské, museli složiti stavitelskou zkoušku; ministr obchodu odpouštěl jim však zpravidla ústní část této zkoušky a požadoval od nich složení písemné zkoušky a průkaz o nejméně dvouleté praxi v živnosti stavitelské. Podobný postup byl zachováván také u diplomovaných inženýrů strojních, avšak s tím rozdílem, že tito byli povinni složiti ještě doplňovací ústní zkoušku.

Stavitelskou koncesi obdrželi tedy beze zkoušky jen inženýři, kteří se vykázali diplomem odboru stavitelského a prokázali nejméně dvouletou praxi ve stavitelské živnosti.

Oprávnění diplomovaných inženýru k provozování praxe nebylo tedy v Uhrách upraveno žádnými zvláštními předpisy. Kromě citovaného již statutu pro rigorosa na vysoké škole technické v Budapešti z r. 1883 bylo sice vydáno ještě nařízení uh. ministra kultu a vyučování č. 22.578/1890, jeho účelem bylo však jen zameziti zneužívání titulu "diplomovaný inženýr" a "inženýr" bez přídavku diplomovaný a chrániti na tomto titulu založená práva těchto inženýrů, pokud šlo o určité technické úkony a znalecké posudky.

Nařízení toto stanovilo v 6 bodech v zásadě toto

1. Titulu "diplomovaný inženýr" mohou užívati jen ti, kdož před r. 1850 obdrželi inženýrský diplom na tehdejším inženýrském ústavě při universitě v Budapešti, dále ti, kdož po r. 1850 obdrželi inženýrské absolutorium a inženýrský diplom na vysoké škole technické v Budapešti nebo na některé cizozemské vysoké škole technické na roveň ji postavené.

2. Titulu "inženýr" bez přídavku diplomovaný mohou užívati ti, kdož úplně nebo částečně poslouchali v době do r. 1874/75 - t. j. v době, kdy nabyti diplomů nebylo povinné - předměty z geodesie, z technických stavebních věd, ze stavby silnic a železnic, z vodního a mostního stavitelství a z těchto předmětů složili aspoň částečně také zkoušky, jakož i ti, kdož poslouchali od r. 1874/75 na vysoké škole technické v Budapešti všechny povinné předměty inženýrského odboru a z těchto bez výjimky složili zkoušky.

3. Zeměměřické diplomy, vystavené vysokou školou technickou v Budapešti do r. 1880, neoprávňují užívati titulu "inženýr", majitelům těchže náleží jen titul "diplomovaný zeměměřič".

4. Ti, kdož užívají titulu inženýr na základě zastávaného jimi veřejného úřadu nebo státního oprávnění (inženýři katastrální, státní, železniční, komasační atd.), mohou tohoto titulu užívati i nadále bez ohledu na jejich odbornou kvalifikaci, dokud jsou oprávněni působiti v některém zde uvedeném odvětví.

5. Neoprávněné užívání titulu diplomovaný inženýr nebo inženýr se trestá. Správní úřady jsou povinny vyžádati si v každé vyskytnuvší se přestupkové záležitosti odborný posudek vysoké školy technické v Budapešti.

6. Úřady smějí nadále přijímati k úřednímu projednání jen inženýrské práce (zaměřování půdy, silniční a železniční přípravné práce, plány mostů a vodních staveb) zhotovené diplomovanými inženýry neb inženýry bez diplomu, případně - pokud jde o čistě zeměměřické práce - diplomovanými zeměměřiči, a smějí upotřebiti jen těchto osob za znalce v otázkách sem spadajících. Ustanovení toto nevztahuje se na technické úkony a znalecké posudky vykonané ve vlastní působnosti osobami, které mohou užívati titulu inženýr na základě zastávaného jimi úřadu.

Provádění zeměměřických prací upraveno bylo nařízením uh. ministra spravedlnosti č. 40./1909 o zeměměřičích, které třeba zaměstnávati ve věcech úpravy majetkových poměrů; jmenovitě urbariálního oddělování, úměrného rozdělování a scelování pozemků v mezích platnosti zák. čl. XXXIX/1908.

Pokud jde o oprávnění zeměměřičů, stanovilo nařízení to v podstatě toto

Technické práce při úpravě majetkových poměrů, jmenovitě při oddělování, rozdělování a scelování pozemků mohli prováděti jen oprávnění zeměměřiči.

Takovými zeměměřiči byli:

1. Ti, kdož obdrželi zeměměřické oprávnění od ministra spravedlnosti a

2. ti, kdož obdrželi zeměměřické oprávnění od zkušební komise v Budapešti.

ad 1. Ministr spravedlnosti mohl do konce r. 1909 uděliti zeměměřické oprávnění bezúhonným uherským státním občanům,

a) kteří se vykázali technickou způsobilosti podle bodů 1, 2 a 3 nařízení uh. ministra kultu a vyučování č. 22.578/1890 a prokázali, že byli prakticky činní jako inženýři (zeměměřiči) již 10 roků před platnosti tohoto nařízení ve věcech úpravy majetkových poměrů nebo

b) kteří podle nařízení ministra spravedlnosti č. 600/1908 mohli působiti v mezích platnosti tohoto nařízení jako oprávnění zeměměřiči, v předpokladu, že neobdrželi oprávnění to podle § 7, bodu 3 nařízení ministra spravedlnosti č. 9654/1891.

ad 2. Uchazeči o oprávnění zeměměřické musili se podrobiti zvláštní zkoušce před zkušební komisí zřízenou v Budapešti. Ke zkoušce té mohli býti připuštěni ti, kdož

a) byli diplomovanými inženýry podle citovaného min. nařízení č. 22.578/1890,

b) byli podle téhož nařízení oprávněni užívati názvu "inženýr" bez přídavku diplomovaný,

c) obdrželi včetně do r. 1880 zeměměřický diplom vysoké školy technické v Budapešti (diplom ten obdrželi podle nařízení uh. ministra kultu a vyučování z r. 1867 o inženýrských diplomech a polytechnických zkouškách ti, kdož se vykázali polytechnickými vysvědčeními z matematiky a praktické geometrie, podrobili se rigorosu z praktické geometrie a zákonů pozemkových a prokázali dvouroční praxi u ředitelství inženýrských prací zeměměřických a katastrálních),

d) sloužili při krajinském katastrálním vyměřování jako katastrální inženýři nebo úředníci vyšší platové třídy a ze služby vystoupili, v předpokladu, že místo to obdrželi na základě technické praxe a nevystoupili ze služby v důsledku disciplinárního řízení.

Zkouška se vztahovala na právní předpisy o rozdělování a scelování pozemků (komasace), právní předpisy týkající se úpravy majetkových poměrů vůbec, dělení majetku, pozemkových knih, dále na předpisy katastrálního vyměřování a katastru daně pozemkové. Obstál-li kandidát při zkoušce, obdržel po složení přísahy, případně slibu, od předsedy zkušební komise zeměměřické oprávnění.

To jsou všechny uherské předpisy, které se týkaly práv diplomovaných inženýrů a absolventů vysoké školy technické v Budapešti.

Tento stav trval nezměněn, pokud jde o činnost diplomovaných inženýrů a inženýrů bez přídavku diplomovaných, až do vydání živnostenského zákona pro Slovensko a Podkarpatskou Rus ze dne 10. října 1924, č. 259 Sb. z. a n., a vládního nařízení ze dne 26. května 1925, č. 103 Sb. z. a n., o stavebních živnostech na Slovensku a Podkarpatské Rusi, pokud jde o oprávnění zeměměřičů, až do vydání vládního nařízení ze dne 12. května 1922, č. 148 Sb. z. a n., o knihovním dělení parcel a činnosti oprávněných zeměměřičů při úpravě majetkových poměrů na Slovensku a Podkarpatské Rusi, které bylo nahrazeno vládním nařízením ze dne 23. května 1930, č. 65 Sb. z. a n., o oprávněných zeměměřičích v zemích Slovenské a Podkarpatoruské.

Těmito vládními nařízeními byla instituce oprávněných zeměměřičů na Slovensku a Podkarpatské Rusi i nadále ponechána, jen podmínky nabývání tohoto oprávnění byly nově upraveny se zřetelem k změněným poměrům a bylo dále stanoveno, že zeměměřické oprávnění mohou obdržeti určité osoby také beze zkoušky a že za oprávněné zeměměřiče uznávají se i civilní geometři, kteří nabyli oprávnění podle nařízení státního ministerstva č. 36.413/1860 nebo podle nařízení č. 77/1913 ř. z. o civilních technicích. Tím bylo vlastně oprávnění civilního geometra rozšířeno již v r. 1922 na celé území Čsl. republiky.

Podstatné změny nastaly, pokud jde o oprávnění diplomovaných inženýrů k provozování praxe.

Jednak byl zrušen uh. živnostenský zákon (zák. čl. XVII/1884) a prováděcí nařízení k němu vydaná, podle kterýchžto předpisů byly vydávány živnostenské listy, opravňující inženýry k provozování praxe, jednak byly ustanovením § 251, odst. 2, písm. f) živnostenského zákona č. 259/1924 Sb. z. a n. vyňaty z jeho platnosti úkony inženýrů podle min. nařízení č. 22.578/1890 a úkony zeměměřičů podle citovaného již vládního nařízení č. 148/1922 Sb. z. a n.

Podle právní úpravy na Slovensku a Podkarpatské Rusi dnes platné mohou tam tedy nyní vykonávati inženýrské práce jen inženýři, kteří dříve obdrželi živnostenský lišt k tomu je opravňující.

Civilní inženýři přeloživší své sídlo na Slovensko nebo Podkarpatskou Rus nemohou tam vykonávati praxi na základě své autorisace, poněvadž nařízení č. 77/1913 ř. z. o civilních technicích tam neplatí. Civilní inženýři stavební a civilní inženýři pro kulturní techniku berou si proto povětšině stavitelskou koncesi, kterou vzhledem k ustanovení § 34 citovaného vládního nařízení č. 103/1925 Sb. z. a n. obdrží beze zkoušky, a provádějí na základě této koncese nejen práce spadající do oprávnění stavitele, ale i t. zv. stavby inženýrské. Také civilní inženýři pro architekturu a pozemní stavby provádějí pozemní stavby jen na základě stavitelské koncese. Z toho však nelze vyvozovati, že by tak zv. inženýrské stavby mohli na Slovensku a Podkarpatské Rusi prováděti stavební živnostníci, neboť vládní nařízení č. 103/1925 Sb. z. a n. o stavebních živnostech na Slovensku a Podkarpatské Rusi lze vztahovati jen na obor stavitelství a nižších stavebních živností, nikoli však na inženýrské stavby. Civilní geometři vykonávají na Slovensku a Podkarpatské Rusi své oprávnění podle vládních nařízení č. 148/1922 Sb. z. a n. a č. 65/1930 Sb. z. a n. V několika případech provozují civilní inženýři praxi na Slovensku a Podkarpatské Rusi via facti jen na základě svého oprávnění civilního technika.

Počet diplomovaných inženýrů, inženýrů bez diplomu, civilních techniků a oprávněných zeměměřičů, kteří na Slovensku a Podkarpatské Rusi vykonávají práce do jejich oboru spadající, je patrný z počtu členů pracovní sekce představenstva inženýrské komory v Bratislavě.

Tato pracovní sekce měla 1. ledna 1936 celkem 270 členů, t. j. z celkového počtu 1660 členů inženýrské komory as 16'3 %, z čehož bylo

diplomovaných inženýrů......................................117, t. j. as 43,3%, civilních techniků............................................ 112, t. j. as 41,5 %, oprávněných zeměměřičů....................................... 41, t. j. as 15,2%,

při čemž oprávnění zeměměřiči, kteří jsou kromě toho diplomovanými inženýry nebo civilními inženýry, jsou uvedeni mezi těmito.

Z diplomovaných inženýrů a inženýrů bez diplomu bylo:

pro obor stavební a kulturní..........................................	86 členů,
pro obor architektury...............................................	7 členů,
pro obor strojní a elektrotechnický....................................	7 členů,
pro obor strojní....................................................	1 člen,
pro obor elektrotechnický............................................	1 člen,
pro obor lesní.....................................................	14 členů,
pro obor horní.....................................................	1 člen,
celkem..........................................................	117 členů.

Z civilních techniků bylo:

civilních inženýrů stavebních......................................	52 členů,
civilních inženýrů pro architekturu a pozemní stavby...................	3 členové,
civilních inženýrů pro kulturní techniku..............................	13 členů,
civilních geometrů...............................................	35 členů,
civilních inženýrů strojních........................................	1 člen,
civilních inženýrů pro elektrotechniku...............................	2 členové,
civilních inženýrů pro lesnictví.....................................	1 člen,
civilních inženýrů pro technickou chemii.............................	2 členové,
civilních inženýrů konstruktivních a dopravních.......................	2 členové,
civilních inženýrů vodohospodářských a kulturních.....................	1 člen,
celkem........................................................	112 členů.

Stran diplomovaných inženýrů a inženýrů bez diplomu, kteří vykonávají na Slovensku a Podkarpatské Rusi obdobnou činnost jako civilní technikové a náležejí jako členové k inženýrské komoře, stanoví zákon o inženýrské komoře ze dne 18. března 1920, č. 185 Sb. z. a n., v § 3, že "pokud bude jim prokázati neb si osvojiti náležitou další kvalifikaci, ustanoví se pro přechodnou dobu pěti let vládním nařízením".