Odstavec 3 koresponduje s ustanovením § 61, odst. 2 o tom, kdy má býti advokát ze seznamu vymazán, jde však dále, protože se § 61, odst. 2 vztahuje jen na ty, kdož byli odsouzeni k odnětí práva vykonávati advokacii, kdežto § 111 se týče i těch, komu bylo jen prozatímně toto právo odňato.

K § 112.

Výmaz kárného trestu písemné důtky je znám již dosavadnímu právu. Srv. § 56, odst. 2 disciplinárního statutu. § 102 zák. čl. XXXIV/1874 ustanovuje, že nebyl-li advokát znovu disciplinárně trestán, pozbývají zákonitého účinku výtka po 2 letech, pokuta a suspense po 3 letech. Důvodné je, aby se odsouzený mohl dovolávati kárného senátu nejvyššího soudu. Osnova nezná promlčení trestu. Výmaz zde připuštěný jest obdobou zahlazení odsouzení podle trestních zákonů.

K § § 113 a 114.

Dosud splatný statut disciplinární poukazuje v § 59 toliko na přiměřené užití předpisů tr. ř. o obnově. Nehledíc k tomu, že ustanovení trestního řádu nejsou dosud sjednocena pro obě právní oblasti, všechna ustanovení trestního řádu pro úpravu obnovy se nehodí. Proto je vhodnější dáti ustanovení zvláštní, byť byla vzata z obdoby předpisů trestního řádu. Zčásti bylo zde již použita nových zásad osnovy trestního řádu.

Jak patrno z § 113, nepřipouští se obnova v neprospěch odsouzeného obviněného, aby mu byl uložen vyšší trest. To ovšem zčásti souvisí s tím, že nejsou stanoveny zvláštní tresty na jednotlivé skutkové podstaty jako v právu trestním.

K § 116.

Ustanovení odstavce 3 je novota, ale zcela důvodná. Prakticky nemohou vzejíti obtíže, protože komora vždy má takové prostředky, aby zaplacené částky mohla vrátiti.

K § 117.

Podle nynějšího právního řádu je v kárném řízení nepřípustné navrácení v předešlý stav, byla-li zmeškána lhůta k opravnému prostředku (§ 46 disciplinárního statutu). Nové ustanovení zde navržené má tuto jistou tvrdost odstraniti. Ustanovení odstavce 4 umožňuje, aby osoby tam uvedené, jako se mohou odvolati po smrti odsouzeného, mohly za něho také žádati navrácení v předešlý stav, jsou-li k takové žádosti i jinak podmínky.

K § 118.

V § 12 disciplinárního statutu neliší se pokuty co do výše, ať jde o advokáta neb o kandidáta advokacie, kdežto § 108 zák. čl. XXXIV/1874 zná jako tresty kandidátů advokacie v kárném řízení jen pokárání, prodloužení advokátní praxe nebo výmaz ze seznamu kandidátů advokacie, a opravné prostředky připouštějí se jen proti dvěma posléz uvedeným způsobům kárných trestů.

Osnova vychází z toho názoru, že pokuty, přiměřené majetkovým a výdělečným poměrům, mohou působiti stejně jako daleko citelnější trest prodloužení advokátní praxe, a používá vedle toho trestu odnětí práva substitučního. Tento trest znamená ovšem také trest majetkový, protože je výše platu kandidáta advokacie podstatně závislá i na tom, zda má či nemá právo zastupovati advokáta tam, kde je ve věcech občanských zákony nařízeno zastoupení skrze advokáta.

Z ustanovení odstavce 3 je viděti, že odlišně od řízení kárného proti advokátům nelze konati řízení proti kandidátu advokacie, není-li již zapsán. Důvodem tohoto rozdílu je, že se advokát nemůže vzdáti advokacie, pokud je proti němu vedeno řízení kárné, ale kandidát může přestoupiti kdykoli k jinému povolání a ušel by proto kárnému stíhání ten kandidát advokacie, který by se dal zapsati teprve po uplynutí promlčecí doby.

K § 119.

Dosavadní judikatura svědčí o tom, že je podobné ustanovení vhodné. Nejde však jen o podpůrné použití trestního řádu, nýbrž o přiměřené jeho užití. Protože trestní řády nejsou dosud sjednoceny, je vhodný dodatek o tom, kterého trestního řádu má se použíti. Toto pravidlo platí i pro kárný senát nejvyššího soudu; tento soud nemůže užívati jiného trestního řádu, než kterého bylo užito v stolici první.

K § 120 viz § 18 a) zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n., ve znění zákona z 10. července 1934, č. 140 Sb. z. a n.

K § 121.

Ustanovení § 121 se v podstatě neodlišuje od ustanovení § 45 disciplinárního statutu. Výkaz podle odstavce 2 je v podrobnostech dosud upraven nařízením ministerstva spravedlnosti z 12. prosince 1910, č. 225 ř. z.

Poslední odstavec § 45 disciplinárního statutu zmocňuje ministra spravedlnosti obecně a bez omezení, aby rozpustil disciplinární radu advokátní komory a nařídil, aby byla zvolena nová disciplinární rada. Protože nečleněná nyní delegace advokátních komor má povinnost dohlížeti i na práce kárné rady, je možno omeziti právo ministrovo stejným způsobem, jako se navrhuje podle §§ 42 a 57 o advokátních komorách, t. j. tak, že předem musí býti vybídnuta delegace advokátních komor, aby učinila náležité opatření sama.

K oddílu VI.

V této části šlo o to, rozřešiti hlavně tyto otázky:

1. Jaká má býti stanovena přípravná praxe, zvláště pokud jde o její délku;

2. jaká opatření učiniti, aby byla zajištěna řádná a dokonalá příprava budoucího advokáta;

3. dáti jednotné předpisy o advokátní zkoušce.

Ad 1. Unifikace délky praxe byla již provedena zákonem č. 40/1922 Sb. z. a n., který v § 5 od 1. ledna 1924 předepsal nejméně pětiletou právní službu u advokáta, s dodatkem, že se praxe u finanční prokuratury rovná praxi u advokáta.

Před tím byla v zemi České a Moravskoslezské praxe sedmiletá a přechodně od účinnosti zákona do 1. ledna 1924 praxe šestiletá, v zemi Slovenské a Podkarpato-ruské pak již podle zák. čl. VII/1912 praxe pětiletá.

Stálá delegace advokátních komor navrhovala původně, aby byla tato pětiletá praxe prodloužena na sedmiletou. K tomu byla vedena především ideální snahou zvýšiti úroveň čekatelů advokátního stavu.

Podle poznatků zástupců advokátních komor ukázalo se, že pětiletá praxe nedostačuje k tomu, aby čekatel praktické užívání právního řádu poznal tak důkladně, aby byl s to, řádně hájiti zájmů občanstva. Nová doba nesporně zvyšuje požadavky právní erudici advokátní, a to jak na poli práva soukromého, tak zvláště i veřejného. Nelze zapomínati na to, že advokát musí ihned znáti právo všechno a nemůže se postupně školiti v jednotlivých odvětvích, jak je to možné u jiných povolání právnických.

Toto navrhované prodloužení přípravné praxe advokátní na sedm let vycházelo z předpokladu, že bude znovu zavedena jednoroční přípravná praxe advokátní u soudů, že se bude tato praxe konati na začátku a že ji bude stát honorovati. Právě totiž v tam se shledává značný nedostatek nynějších čekatelů advokacie, že nemají praktických vědomostí o složeni soudu a o technice soudní práce, ač mají strany zastupovati před soudem.

Na pětileté praxi u advokáta nemělo se měniti, protože se tato její délka uznává nadále za nezbytnou. Sedmý rok však by se mohla praxe podle návrhu. Stálé delegace konati podle výběru u advokáta, u soudu, u státního zastupitelství, v úřadě správním nebo finančním.

Avšak přesto, že je toto stanovisko myšleno ideálně, nebylo možno je úplně přijmouti pro překážky rázu hospodářského a sociálního. Není sice pochybnosti o tom, že je stav advokátní až nezdravě přeplněn, jak ukazuje srovnání se stavem z let předválečných, naznačeným v příloze č. I až III, ale toto přeplnění, které se asi během příštích let nezmění, musí míti následky i pro výchovu čekatelů advokátního stavu.

Poměry hospodářské a sociální jsou zvláště v nynější době stísněné.

Proto je také nemožné zavésti znovu povinnou praxi u soudu, byť jen na jeden rok, protože hospodářské poměry nedovolí ani, aby stát tuto praxi honoroval, ani aby méně majetní nebo nemajetní vnesli praxi bezplatnou.

V této kolisi zájmů byl přijat návrh kompromisní: zvýšení advokátní praxe na šest let, ale s fakultativní a nikoli obligatorní praxí soudní. Nelze popříti, že je prodloužení praxe pětileté na šestiletou odůvodněné zvláště v době, kdy se právní řád, platný v obou bývalých oblastech právních, sjednocuje, takže se jednotlivé zákony, často obsáhlé, reformují, a v době, kdy složitější život hospodářský a sociální žádá stále nové a nové zákony. Osnova proto vychází z praxe šestileté a z praxe soudní nikoli obligatorní, nýbrž fakultativní. Fakultativní praxe soudní má význam proto, že dává kandidátu advokacie možnost, aby se seznámil se zařízeními soudu ještě dříve než vstoupí do praxe u advokáta a tedy než začne zastupovati strany před soudem. Protože tato potřeba se ukazovala naléhavou, byla již provedena, před sjednocením advokátních řádů zákonem ze dne 26. května 1936, č. 144 Sb. z. a n.

Ad 2. Tomu, co bylo shora pověděno o potřebě dokonalejší výchovy kandidátů advokacie, musí vyhovovati také kontrola praxe u advokáta. Tato praxe musí býti skutečná, nesmí býti praxí na oko, a je třeba, aby bylo kárně přísně stíháno provinění advokáta, kryjícího takového kandidáta, který praxi vůbec nekoná, nýbrž je jinde zaměstnán, na př. v bance, v průmyslovém závodě a pod.

Ale praxe musí býti nejen skutečná, nýbrž musí býti také konána tak, aby se kandidát advokacie vyškolil pokud možno ve všech oborech. Je sice pravda, že praxe kandidáta advokacie může býti někdy značně rozdílná, i když je plně zaměstnán, podle toho, jakou praxi vykonává advokát, u kterého je zapsán: totiž zda má advokát zastupování v různých věcech, v agendě soudní civilní i trestní, správní a finanční, či zda se věnuje buď úplně nebo převážně praxi jednoho druhu, na př. praxi jen ve věcech trestních. Avšak je možno a nezbytno žádati takové zaměstnání kandidáta advokacie, aby měl co největší příležitost seznati různé druhy práce a vycvičiti se v nich. To by ovšem nebylo, kdyby advokát přijímal tolik kandidátů, že by nemohli býti skutečně zaměstnáni.

Osnova zde dává komornímu výboru možnost, že smí zasáhnouti a omeziti právo advokátovo, přijímati kandidáty do praxe takovou měrou, která se s jeho agendou naprosto nesrovnává. V některých cizích advokátních řádech mají právo přijímati do praxe jen ti advokáti, kteří vykonávají praxi delší řadu let, zpravidla aspoň 5. Osnova takové obmezení nepřijímá. Po šestileté praxi může míti nový advokát brzy takový rozsah práce, že by bylo obmezení tíživé. Není-li však nadprůměrně schopný, nebude zpravidla v prvních letech, než si svou prací získá dobrou pověst, vůbec moci přijmouti do praxe kandidáta advokacie.

Možnost podati opravný prostředek k delegaci advokátních komor dává záruku, že se těchto ustanovení bude užívati v duchu předpisů.

Prostředky, které se dávají nyní do rukou komornímu výboru, jsou daleko účinnější než dosud: komorní výbor může nejen dáti vymazati kandidáta ze seznamu proto, že praxe vůbec nekoná, a odepříti mu potvrzení o řádně vykonané praxi, nýbrž může také praxi kandidátovi advokacie prodloužiti proto, že ji nekonal náležitě, avšak nejdéle o rok. Ovšem je také kandidát advokacie proti těmto opatřením chráněn: má stížnost k delegaci advokátních komor a dále i k nejvyššímu soudu.

Ad 3. Ustanovení o výkonu advokátní zkoušky shodují se v obou oblastech právních v tom, že se zkouška koná před smíšenou komisí vrchního soudu, složenou jednak ze soudců z povolání, jednak z advokátů.

Bylo tedy jen třeba sjednotiti ustanovení o tom, kdo rozhoduje o připuštění ke zkoušce. Protože jde o úkon správy, je povolán k rozhodnutí o tom president vrchního soudu. Podmínky žádosti za připuštění ke zkoušce musí býti vesměs prokázány listinami a není proto třeba, aby o připuštění rozhodovala komise sama nebo vrchní soud.

Opravný prostředek k nejvyššímu soudu zajišťuje však ochranu nároku lépe než ustanovení § 20 zák. čl. LIII/1913 o stížnosti na zkušební komisi v zesíleném senátu.

Při tom se také přihlédlo k tomu, aby byla zkušební komise podle potřeby doplněna odborníky, zvláště pro obor práva správního a finančního. § 133, odst. 2 to umožňuje.

Jinak se poukazuje na jednotlivosti, které jsou dále uvedeny k jednotlivým paragrafům osnovy.

K § 122.

K odstavci 2. V debatě o přání, aby bylo lze do praxe započítati delší dobu než jeden rok, poukazovalo se na to, že zvláště v nové době má pro výkon advokacie zvláštní význam znalost praxe správní a finanční. Přes to, že se význam této praxe nepodceňuje, není možné ji rozšířiti, poněvadž podle zkušeností nelze upustiti od pětileté praxe u advokáta. Ustanovení tohoto odstavce má dvojí význam: Praxe se může konati u soudu, u úřadu správního nebo finančního, pokud to připustí jednotlivé obory státní správy, a to s výslovným označením, že je to přípravná praxe pro kandidáta advokacie. Taková praxe bude určována úkolem, dáti kandidátovi příležitost, aby pokud možná všestranně poznal organisaci a agendu; pro obor justiční budou o výkonu této praxe vydána zvláštní nařízení.

Může však také jíti o právní praxi, získanou v poměru veřejnoprávním, ať čekatele, ať úředníka. I taková praxe má nárok na započtení. Ale vždy může jíti jen o konceptní službu, konanou na základě vysokoškolského studia.

Odstavec 4 přináší potud změnu, že se žádají všechny teoretické zkoušky státní.

K § 123.

Negativní podmínky jsou přizpůsobeny těm, které jsou stanoveny pro zápis do seznamu advokátů.

Kandidát advokacie zastupuje nejen advokáta, u kterého koná praxi, nýbrž i strany před soudy a úřady a musí činiti za stranu pro jevy, je proto vhodné, aby měl tytéž náležitosti jako advokát, a je to jak co do svéprávnosti, tak i co do sourodosti svého povolání nebo zaměstnání s úkoly advokáta, i co do mravní hodnoty. Pokud jde o svéprávnost, není již třeba uvažovati o prominutí tohoto nedostatku; neboť hranice fysické svéprávnosti byla snížena na 21 let; v tomto věku pravidelně studium na vysoké škole ještě nebývá ukončeno.

K § 124.

Ustanovení odstavce 2 je dáno ve prospěch kandidátů advokacie. Umožňuje, aby kandidát advokacie neztrácel ani tu dobu, které vyžaduje normální vyřizování žádosti.

Odvolání na § 3 znamená zvláště, že má kandidát advokacie možnost dovolati se pořadem delegace advokátních komor a nejvyššího soudu, byla-li jeho žádost odmítnuta. Tu dlužno uvážiti, že je také v jiných oborech povolání možno domáhati se výroku centrálního úřadu a že si lze zpravidla na výrok ten stěžovati k nejvyššímu správnímu soudu, nejde-li o volné uvážení při udílení nějakého oprávnění provozovati životní povolání. Protože je advokacie dosud výkonem převážné praxe včleněna do organismu soudního, je vhodné neupouštěti od dosavadního stavu, že totiž v nejvyšší stolici rozhoduje nejvyšší soud a nikoli nejvyšší správní soud.

K § 125.

Legitimace mají u kandidátů advokacie týž důvod jako u advokátů, totiž usnadniti ve styku se soudy a úřady průkaz identity a oprávnění k zastupování.

K § 126.

Uvažovalo se o tom, zda lze vykonávati praxi současně u několika advokátů, mají-li společnou kancelář. V souhlase s vyjádřením Stálé delegace advokátních komor osnova takového ustanovení nepřijímá. Je sice pravda, že je zvláště ve velkých městech pro úsporu režie takové společenství čím dál častější, avšak jisté obtíže by vzcházely v otázce odpovědnosti, zvláště při rozšířené odpovědnosti, jakou stanoví návrh. Domněnka, že je takového ustanovení třeba proto, že by jinak nemohl kandidát advokacie také společníka zastupovati před soudy nebo úřady, není případná: tomu hoví přenesení plné moci.

Prostředky, kterými zakročuje komorní výbor jak proti advokátovi, tak i kandidátovi advokacie, určují ustanovení o moci dozorčí a moci kárné; srv. § § 25, 118.

Rozhodnutí podle ustanovení odstavce 2 přezkoumá, podle potřeby delegace advokátních

komor a nejvyšší soud. Komorní výbor totiž odepře zápis do seznamu kandidátů advokacie, jestliže advokát nevyhoví pokynu komorního výboru a proti takovému odepření je rekurs podle § 124, odst. 3.

Ustanovení odstavce 4 umožňuje, aby byli kandidáti advokacie školeni i mimo praxi u advokáta jak teoreticky, tak i prakticky. Má to význam zvláště v době, kdy se časněji mění právní řád. Tyto změny si lze lépe osvojiti v soustavném kursu než pouhým vlastním studiem, zvláště ve velkých městech, kde praxe u některých advokátů může býti třebas dost jednostranná.

Lze vítati, že komorní výbory míní zavésti takové kursy.

Je otázkou, zda kandidát advokacie, který vykonává praxi jinde než u advokáta, na př. u soudu, má býti nicméně podroben kárné moci komory. V souhlase s vyjádřením Stálé delegace ponechává se dozor jen kárné moci soudu neb úřadu, u něhož se praxe toho druhu koná. Jinak by musila býti pro výkon kárné moci příslušná nejen komora, nýbrž oba orgány, neboť by nebylo možno spokojiti se výkonem kárné moci u orgánu autonomie správy. Může jíti také o porušení zvláštních povinností ke státu a jeho správě.

K § 127.

Právo zastupovati před soudy sborovými v těch věcech občanských, ve kterých je nucené zastupování advokátem, a ve věcech trestních přísluší jen těm, kdož dosáhnouce doktorátu práv vykonají advokátní zkoušku, nebo kdo dosáhnou po dvouleté praxi od výboru t. zv. substitučního oprávnění. Komorní výbor má zkoumati, zda v oné dvouleté době nabyl kandidát advokacie takové zkušenosti, jaké je třeba k účelnému zastupování. Na žádost zástupců kandidátů advokacie a v souhlase se Stálou delegací navrhuje se, aby byl připuštěn proti zamítavému vyřízení žádosti opravný prostředek k delegaci advokátních komor.

Odstavec 2 vylučuje však zastupování skrze kandidáta advokacie nejen před nejvyšším soudem jako dosud, nýbrž i před nejvyšším soudem správním. Důvod pro to je stejný jako pro omezení práva zastupovati před nejvyšším soudem: jednak má býti zajištěna dokonalá ochrana strany v poslední stolici, jednak se dbá toho, aby nebyl nejvyšší tribunál zatěžován tím, že vystupují před ním jako zástupcové ti, kdož nemají dostatečné praxe.

V některých státech jsou oprávněni vystupovati před nejvyššími soudy dokonce jen advokáti s mnohaletou praxí.

Pokud však jde o porotu, předpokládá zápis do seznamu obhájců zkoušku advokátní, soudcovskou nebo notářskou, a řečnická průprava před porotními soudy není pro nastávajícího advokáta také bez ceny.

K odstavci 3. Výkon advokacie jest osobní; proto není dovoleno, aby kandidát advokacie bez odpovědnosti advokáta mohl zastupovati neb aspoň sepisovati podání. Proto má advokát sám podpisovati podání. Hledíc k této odpovědnosti, i civilně právní, nebylo možno vyhověti přáním kandidátů advokacie, aby v mezích dovoleného zastupování mohli také podání podepisovati.

K odstavci 4. Tato zásada souhlasí s postavením advokáta na jedné straně a postavením kandidáta advokacie na druhé. Výkon praxe jako doby přípravné práce nemůže býti na újmu občanstvu, hledajícímu právní pomoci.

K § 128.

I doba nemoci se musí započítávati do advokátní praxe, avšak jen do té míry, aby úbytek praxe nemohl podstatně působiti na výcvik kandidátů.

Delší dovolenou než zákonnou advokát udíleti nemůže; mohlo by tím býti zmařeno ustanovení § 126.

Ustanovená odstavce 3 vyhovuje potřebě praxe, aby kandidát advokacie, který je obeznámen s agendou zemřelého advokáta, mohl zůstati v kanceláři činný i po jeho smrti, arciť pod dohledem a odpovědností advokáta substituta, pokud trvá jeho substituční úkol.

úprava, v jakém rozsahu lze zkrátiti tuto přípravnou praxi těm, kdož konali vojenskou službu presenční, vhodněji se ponechává vládnímu nařízení, aby mohlo býti přihlíženo k hlediskům, která budou rozhodná pro vliv konání vojenské služby presenční na službu veřejnou.

(K tomu viz dále čl. II uv. zák. a jeho odůvodnění.)

K § 129.

Viz všeobecné odůvodnění k této části.

K § 130.

Podmínky, za kterých se ztrácí právo k zápisu do seznamu kandidátů a vykonávati praxi, jsou obdobné těm, jichž nedostatek brání zápisu do seznamu kandidátů advokacie. I zde se může kandidát dovolati stížností nejvyššího soudu.

K § 131.

Již dosud bylo podmínkou žádosti za připuštění k advokátní zkoušce (srv. § .5, odst. 4 zák. č. 40/1922 Sb. z. a n.), aby měl žadatel nejméně tříletou praxi u advokáta.

Zvláštní zmínky zasluhuje, proč se ustanovuje, u kterého vrchního soudu se má konati zkouška. Jest ovšem možné, že kandidát advokacie koná praxi v obvodu různých oblastí právních. Nebylo by však správné, aby bez zvláštního důvodu konal zkoušku u vrchního soudu, v jehož obvodu praxe vůbec nekoná. Podle zkušenosti značí taková žádost obyčejně snahu vyhnouti se některé zkušební komisi. Proto se žádá, aby předcházela aspoň půlletní praxe v tom obvodu.

K § § 132 a 133.

Ustanovení o výkonu zkoušky jsou přizpůsobena ustanovením o výkonu zkoušky soudcovské, přihlížejí však více k úkolům advokátního povolání.

Ustanovení § 133, odst. 1, v. 2 umožní, aby mohl předseda povolávati střídavě úředníka správy politické a finanční.

I němečtí členové Stálé delegace advokátních komor schválili, že se má zkouška konati v jazyku státním a na žádost kandidáta v jazyku menšinovém v obvodu toho vrchního soudu, u kterého se zkouška koná. Dosud ustanovuje § 20 nař. ministerstva spravedlnosti z 11. října 1854, č. 264 ř. z., že s kandidáty, kteří kromě jazyka platného jako řeč jednací u vrchního soudy znají také některý jazyk druhý obvyklý v okrsku vrchního soudu, má se zkouška konati zčásti také v tomto jazyku, žádají-li za to. Ustanovení odstavce 3 přihlíží k přání německých členů Stálé delegace, aby nebyli stiženi ti, kdož neznají úplně jazyk státní v písmě.

K § 136.

Nepraktické je staré ustanovení § 15 cit. nař., že jeden ze zkušebních komisařů má posudek o písemné práci a posudek zkušební komise přednésti v soudcovském gremiu (radním shromáždění) a že se teprve toto shromáždění usnáší o výsledku zkoušky. Zkušební komise musí sama odpovědně rozhodnouti, jako při jiných zkouškách státních.

Ustanovení odstavce 3 o možnosti reprobace souhlasí celkem s podobnými ustanoveními zkušebních řádů jiných zkušebních komisí (srv. § 21 zák. čl. LIII/1913) .

K oddílu: Ustanovení společná a závěrečná.

Zdá se vhodné, aby byla v tomto oddílu uvedena některá ustanovení, která jsou společná nebo jsou doplňkem celkové organisace.

K § 139.

Ustanovení zde uvedená platí celkem také pro řízení soudní. Jsou však obsažena jednak v organisačním zákoně, jednak v jednacím řádě, a proto místo pouhého odkazu se jich přiměřeně užívá v zákoně samém.

Poslední věta odstavce 4 zni jinak než v jednacím řádě soudním. Na př. spojení Podkarpatské Rusi s Prahou je velmi nepříznivé. Kdyby se doba poštovní dopravy měla počítati do třídenní lhůty, nezbývalo by dosti času k vypracování opravného prostředku.

K § 140.

Toto ustanovení nepotřebuje zvláštního vysvětlení.

K § 141.

Často se pocítí potřeba vyplniti některou mezeru v zákoně stran norem, které platí o řízení při používání advokátního řádu. Jde na př. o provádění řízení při výmazu ze seznamu advokátů. Jest otázka, odkud má býti taková mezera doplněna. Jde o řízení správní a proto se ovšem doplnění může státi jen z oboru norem o řízení správním. Na věci nic nemění ta okolnost, že jde o správní řízení v agendě, podrobené dohledu ministerstva spravedlnosti. Také justiční řízení správní má se říditi zásadami řízení správního a ne řízení před soudy, snad řízení nesporného. Předpisy o věcech náležejících do působnosti politických úřadů jsou t. č. dány ve vládním nařízení č. 8/1928 Sb. z. a n.

Ustanovení druhého odstavce užívá vhodně zásad o výslechu svědků a znalců, uvedených v § 71.

K uvozovacímu zákonu.

K čl. I. Nařízení ministerstva spravedlnosti č. 264/1854 ř. z. týče se advokátních zkoušek.

Čl. LIII/1913 o jednotné soudcovské a advokátní zkoušce platí nyní právě jen pro zkoušky advokátní, protože pro zkoušky soudcovské platí zákon o organisaci soudní, takže jednotná zkouška přestala tím ve skutečnosti býti jednotnou.

Zákon z 12. července 1913, č. 139 ř. z., byl vydán na čas války. Pokud jde o státní zaměstnance, je dána možnost jednotné úpravy podle § 142 platového zákona (viz II. resoluci k § 142, odst. 2 plat. zák. a k tomu vl. nař. ze dne 29. prosince 1934, č. 279 Sb. z. a n.); pokud však jde o kandidáty advokacie a notářství, je vhodné, aby se úprava nekřížila s úpravou zásad, jaké budou přijaty pro zaměstnance státní a proto také odkazuje § 128, odst. 2 na vládní nařízení. Vydání takového bylo již umožněno zákonem č. 144/1936 Sb. z. a n.

Ustanovení § 18, odst. 1 až 7 zák. čl. LIV/ 1912 o soudní úpravě odměny advokátní v zemích Slovenské a Podkarpatoruské mají zůstati prozatím zachována. Nejen soudy, nýbrž i Svaz advokátů Slovenska a Podkarpatské Rusi to doporučily.

K čl. II. Zde jsou ustanovení, obsažená dosud v zákoně č. 40/1922 a zák. č. 144/ 1936 Sb. z. a n.

K č. 3. Nepokládá se již za potřebné činiti výjimku ve prospěch zkoušek vykonaných
po 28. říjnu 1918 mimo území Československé republiky.

K čl. III. Pokud se neustaví nové komory, jejich výbory a kárné rady, budou vykonávati dosavadní komory, jejich výbory a kárné rady své dosavadní úkony. Vládní nařízení o obvodu nových komor a o jejich sídlech bude vysláno ještě před účinností zákona. K aktivování nových komor v zemích Slovenské a Podkarpatoruské může dojíti již podle zákona č. 144/1936 Sb. z. a n. V případě, že by měla býti zřízena komora pro obvod, kde dosud není, bude ministr spravedlnosti pro obvody těchto komor jmenovati tříčlenné správní komise, aby provedly ustavení komor podle jednacího řádu, který pro nové komory vydá delegace advokátních komor, konstituovaná podle čl. IV. K tomu, co je uvedeno v odstavci 1 v závorce, upozorňuje se na § 8 zák. č. 40/1922 Sb. z. a n.

K čl. IV. Počet členů, které vyšlou jednotlivé advokátní komory do Stálé delegace, jest určen podle počtu advokátů v nich sdružených. Složení se srovnává se zásadou § 47, že počet členů, vysílaných jednou komorou, nesmí býti větší než počet členů vysílaných ze všech ostatních komor.

Protože zástupci advokátních komor již nyní shodně připravili zásady pro sestaveni jednacích řádů, zvláště co do otázky rozdělení komorních úřadů, nebude činiti vydání těchto řádů potíže.

Ministerstvu spravedlnosti náleží tu jen činnost kontrolní podle § 57.

K čl. V. Po účinnosti zákona bude rozhodovati nejvyšší soud již v novém složení. Jsou-li ve správních věcech advokátů a

kandidátů advokacie k jiným orgánům než k nejvyššímu soudu, tedy k valné hromadě nebo k vrchnímu soudu podány opravné prostředky, o kterých není ještě rozhodnuto, rozhodnou o nich orgány nyní příslušné, tedy delegace advokátních komor.

Věci podle § 66 zák. čl. XXXIV/1874 nebudou již zatěžovati krajské soudy a není proto místa pro jich převod, nýbrž bude o nich rozhodnuto v dosavadním pořadu stolic. Nedošlo-li však ještě k rozhodnutí o stížnosti na advokáta, bude postoupena komornímu výboru, aby o ní jednal podle § 13.

Pro zahájení věci kárné není třeba zvláštního ustanovení. Jde o právo formální a nový zákon bude pro ně platiti od doby účinnosti bez omezení.

K čl.VI

Osvobození od poštovného a od poplatků, platné podle dosavadních předpisů, rozšiřuje se tímto ustanovením na nový orgán autonomní, t. j. na delegaci advokátních komor. Do uvozovacího zákona zařazují se tato ustanovení proto, že jsou částí předpisů o poštovném, resp. částí práva poplatkového a unifikace těchto předpisů nutně se dotkne i jich.

K čl. VII.

Toto ustanovení je zčásti vzato z býv. uh. advokátního řádu. Účelem jeho je chrániti stranu, která by se nedozvěděla o úmrtí advokáta; lhůta 1 měsíce stačí k tomu, aby zástupce ustanovený podle § 24 učinil další opatření.

K čl. VIII.

Tato ustanovení jsou převzata ze zákona č. 144/1936 Sb. z. a n.

K čl. IX.

Protože se volby podle čl. IV mají konati již v časové mezeře mezi publikací zákona a účinnosti advokátního řádu, je vhodno, aby účinnost čl. IV nastala vyhlášením zákona.