Má-li však býti náležitý rozdíl v sazbě trestů pro nepřístojnost a trestů kárných, je třeba tuto hranici náležitě zvýšiti. Při tom ovšem je třeba pro kandidáty advokacie stanoviti hranici poměrně nižší (viz § 118).

Vyskytlo se dále mínění, že není důvodu místo nedobytné pokuty ukládati trest odnětí práva na výkon advokacie. Než proti tomu budiž uváženo, že by pak mnohdy skutečně nezbývalo než sáhnouti k přísnějšímu trestu vůbec, kdyby bylo lze míti za to, že trest nebude lze provésti. Omezení, že nesmí náhradní trest trvati déle než 6 měsíců, a možnost přizpůsobiti jeho velikost provinění, jsou dostatečnou ochranou.

K § 62.

O zásadní změně, kterou zavádí tento paragraf, viz všeobecné odůvodnění před tímto oddílem.

Zde se jen podotýká:

Druhá věta odstavce 1 má za účel zameziti příhody, že by byl kárný čin promlčen a trestný čin, který je jeho podkladem, nikoli. To by byla nesrovnalost.

Odstavec 3 má na mysli jednak imunitu, jednak i případ uvedený v § 7, odst. 8, totiž že ministr nemůže býti kárně stíhán po dobu, kdy vykonává svůj úřad (tedy i není-li chráněn imunitou).

K § 63.

Organisace kárné rady je v podstatě stejná jako podle disciplinárního statutu a uherského advokátního řádu.

§ 5. disciplinárního statutu ve znění čl. I zákona ze dne 16. listopadu 1906, č. 223 ř. z., upravil složení kárné rady podle počtu advokátů zapsaných u jednotlivých advokátních komor. § 75 uh. adv. řádu stanoví, že se disciplinární soud skládá mimo předsedu ze čtyř členů výboru.

Protože jednak nejsou obvody komor ustáleny, jednak se mění časem i počet disciplinárních případů, je vhodnější, aby jednací řád ustanovil také počet členů kárné rady a jejich náhradníků i počet náměstků komorního zástupce. Ale, jak bylo již zpředu uvedeno, v § 66 stará se ovšem osnova o to, aby o každém případě rozhodoval stejný počet členů.

Volba všech činovníků kárné rady se vyhrazuje valné hromadě advokátních komor i v § 7 disciplinárního statutu i v §§ 22 a 75 býv. uh. adv. ř.

Ustanovení odstavce 6 je nové; jeho účelem je zajistiti potřebu rychlého rozhodnutí (na př. o prozatímních opatřeních podle § 76 osnovy).

V paragrafu tomto je přihlíženo i k resoluci poslanecké sněmovny N. S. o účasti zástupců kandidátů advokacie v kárném řízení proti nim vedeném.

K § 64.

Z ustanovení § 63 a dalších je viděti, že komorní zástupce není komorním žalobcem v tom smyslu jako veřejný žalobce ve věcech trestních. Komorní zástupce nepodává obžalobu, podává jen návrh a vyjadřuje se. Zda je důvod, aby bylo disciplinární jednání nařízeno, rozhoduje kárná rada samostatně, aniž je vázána návrhy nebo vyjádřením komorního zástupce. Komorní zástupce může třeba navrhovati, aby bylo řízení zastaveno, a kárná rada se může přesto usnésti, že se kárné řízení zahájí. Bylo-li však usneseno, že se má kárné řízení zahájiti, zastupuje komorní zástupce žalobu, jsa takto nucen podříditi se vůli kárné rady. Jeť právě zástupcem komory, t. j. představitelem advokacie v komoře zahrnuté, a ne žalobcem. V kárném řízení neplatí tedy princip obžalobní.

Naproti tomu není podle osnovy komorní zástupce nikterak závislý na komorním výboru. Zvláště mu nemůže komorní výbor ukládati, aby použil opravného prostředku (dosud bylo v § 24 disciplinárního statutu ustanoveno, že má komorní zástupce stíhati i z příkazu komorního výboru; viz o tom odůvodnění ve všeobecné části).

Toto stanovisko osnovy, až na posléze uvedenou dosud pochybnou otázku, souhlasí se stanoviskem disciplinárního statutu. Podle uherského advokátního řádu je postavení komorního zástupce obdobné.

Ustanovení odstavce 2 je třeba k tomu, aby bylo zajištěno právo poškozeného podle § 93, domáhati se zavedení kárného řízení pro provinění porušující povinnosti povolání, a jde-li o advokáta nebo kandidáta advokacie, také pro porušení cti a vážnosti stavu, a má i právo použíti stížnosti.

Jinak se totiž může státi, že se kárné radě ani nedá příležitost rozhodnouti o stížnosti poškozeného; rozhodne o ní výbor a poškozený nemůže proto použíti práva stížnosti, vyhrazeného mu již v § 53 dosavadního disciplinárního statutu.

K odstavci 3 se podotýká, že se u některých advokátních výborů komorní zástupce obyčejně již účastní jednání komorního výboru o stížnostech podle § 13. Přispívá to ku zkrácení jednání, protože pak není třeba písemného oznamování.

K § 65.

Ustanovení daná pro komorní výbor o tom, kdo nemůže býti volen, kdo může volbu odmítnouti, kdy zvolený pozbývá práva vykonávati úřad nebo nemůže jej vykonávati a jaké následky má, nevykonává-li jej, mohou platiti jistě obdobně pro kárnou radu.

Vedle toho však se stanoví inkompatibilita členství v komorním výboru s členstvím v kárné radě; to proto, že komorní výbor podle § 13 často jedná o téže věci dříve, než věc dospěje ke kárné radě, a mohl by tedy býti zaujat vlivem jednání v komorním výboru.

Ustanovení odstavce 2 o vyloučení komorního zástupce je rovněž nové. Podle návrhů nejvyššího soudu bylo v § 65, odst. 2, § 67, odst. 2 a § 68 rozhodnuti přeneseno na delegaci advokátních komor.

K § 66.

Kdežto na jiných místech ponechává se valné hromadě advokátní komory, aby stanovila počet členů orgánů komorních, stanoví se zde hned předem pevný počet členů : předseda a 4 členové. Není totiž vhodné, aby na nahodilé větší nebo menší presenci byl závislý výsledek jednání kárné rady, a je dokonce náhodné, aby byl počet členů kárného senátu ve všech kárných radách stejný.

Kdežto v trestním řízení nemůže vyšetřující soudce býti členem senátu rozhodovacího, osnova připouští, aby byl vyšetřovatel členem kárné rady. Důvod je v tom, že počet členů kárné rady je daleko větší než počet členů senátu v řízení trestním, takže vliv vyšetřovatelův je menší.

K § 67.

Příslušnost se určuje stejně jako v § 26 disciplinárního statutu, kdežto § 76 býv. uh. adv. ř. umožňuje, aby bylo řízení zahájeno buď u disciplinárního soudu advokátní komory, u které byl obviněný zapsán v době, kdy byl čin spáchán, nebo podle oznámení poškozeného u disciplinárního soudu té advokátní komory, u které jest obviněný zapsán v době oznámení.

K odstavci 2. Podle § 77 býv. uh. adv. ř. je příslušný vždy nejvyšší soud, podle § 26 disciplinárního statutu však jen tehdy, jde-li o kárné rady v obvodu různých soudů.

K § 68.

Podobné ustanovení má § 27 disciplinárního statutu, ustanovuje však příslušnost vrchní soud, jde-li o kárné rady v obvodu vrchního soudu; podle něho může návrh činiti obviněný nebo zástupce komory.

Bývalý uherský advokátní řád podobného ustanovení nemá.

K § 69.

Autonomní vyšší orgán, jímž je delegace advokátních komor, může vykonávati velmi silný dohled, aby řízení nevázlo, a to i ve veřejném zájmu.

K §§ 70 a 71.

Kdežto dosud bylo podle § 31 disciplinárního statutu ponecháno úvaze zpravodaje nebo vyšetřujícího komisaře, zda má obviněného vyslechnouti čili nic, ukládá se mu nyní, aby před usnesením o zahájení nebo zastavení řízení byla obviněnému dána možnost ospravedlniti se. Souvisí to s dříve uvedenou snahou zjednati obviněnému účinnou ochranu podle vzoru moderních řádů trestních a kárného práva.

Uvažovalo se také o námětu stanoviti, že křivá výpověď svědka nebo znalce před vyšetřovatelem má tytéž následky jako křivé svědectví před soudem. Upuštěno bylo od tohoto ustanovení proto, že taková trestnost vyžaduje zvláštních záruk, zvl. co do protokolární výpovědi, a že není vyloučena trestnost podle všeobecných ustanovení o podvodu.

K § 73.

Ustanovení odstavce 1 přizpůsobuje se jednak trestnímu řádu požadavkem, aby byl přesně označen čin, který se obviněnému dává za vinu, jednak praxi.

Jako podle dosavadních ustanovení § 29 disciplinárního statutu a § 79 býv. uh. adv. ř. ve znění § 4 zák. čl. XXIV/1907 i příště nebude přípustno zvláštní odvolání proti odkazovacímu usnesení.

Podle § 53 disciplinárního statutu má dosud ten, kdo je zkrácen přečinem ve svých právech, právo - stěžovati si, že nebylo zahájeno disciplinární řízení; nerozeznává se tu, zda jde o čin proti povinnostem povolání nebo zda čin porušuje čest a vážnost stavu. Je sice známo, že nejvyšší soudy měly několikráte příležitost obírati se touto otázkou, a že se někdy dovozovalo, že nemusí jíti jen o porušení povinnosti povolání, protože na př. advokát sám má zájem o to, aby byl potrestán v kárném řízení jeho kolega v povolání, který ho na cti napadl, když se uražený nechce dovolávati trestního soudu. Pro tyto případy ovšem je vhodno učiniti výjimku. V této úloze má žádost za stíhání jiný význam. Jde o čestný soud. Jde-li však o jinou osobu než člena komory, nemusí míti tato osoba zájem o to, co porušuje jen čest a vážnost stavu, nikoli však povinnosti povolání. Zástupcové Stálé delegace právem poukazovali na to, že zájem osob třetích nevyžaduje takového rozšíření práv stěžovatelů.

K § 74.

Viz obdobná ustanovení § 44 disciplinárního statutu, který ještě dodává, že není dovoleno zaváděti řízení ediktální nebo vyhlašovati nález veřejnými novinami.

K§75.

Dosud byla hájena zásada, že kárná rada musí přerušiti kárné řízení, je-li zahájeno řízení trestní. Jako důvod se uvádělo, že by se jinak předbíhal výsledek trestního řízenu, a že by snad osoby, jejichž výslechu je třeba, musily býti slyšeny dvakrát; jednou v řízení kárném a po druhé v řízení trestním.

Osnova nemá této obavy: podle zkušenosti kárná rada dovede posouditi, zda je vhodné vyčkati výsledků řízení trestního či zda trestní řízení nemůže míti podstatný vliv na otázku, zda má býti zahájeno kárné řízení a jak má býti ukončeno.

K § 76.

Prozatímní suspense jest opatření dalekosáhlé a proto musí býti zajištěno, že se k ní sáhne jen tehdy, kdy je toho třeba na ochranu buď občanstva neb advokátního stavu. § 17 disciplinárního statutu dává to právo kárné radě při každém řízení trestním, tedy i při přestupku, a nehledíc na to, v jaké souvislosti může býti domnělý trestný čin s potřebou ochrany občanstva. Nezná však této ochrany, jde-li o sebe těžší čin disciplinární, Osnova oba tyto nedostatky odstraňuje. V obou případech, ať jde o čin trestný či závažný přečin kárný, je předpokladem pro opatření obava, že by obviněný v činu pokračoval nebo jej opakoval a že by s tím byla spojena buď škoda pro stranu nebo značná újma na cti a vážnosti stavu.

Druhý případ tam uvedený směřuje proti umělým průtahům v dokončení kárného řízení, které se v I. stolici skončilo odsouzením k výmazu ze seznamu advokátů.

V § 17 disciplinárního statutu nebylo zvláštní ustanovení o možnosti prozatímní suspense pro případ uvedený v § 4 disciplinárního statutu, totiž když někdo vyloudí zápis do seznamu advokátů nebo kandidátů advokacie, ačkoli je mu nějaká překážka na závadu. Taková suspense mohla tedy býti uvalena jen tehdy, bylo-li zavedeno trestní řízení.

V § 4 zák. čl. XXVIII/1887, který nastoupil na místo § 105 býv. uh. adv. ř. a . upravuje možnost suspense, není rovněž ustanoveno nic o možnosti suspense v podobném případě.

Je tedy suspense možná jen tehdy, bylo-li zahájeno trestní řízení.

Osnova upustivši od úpravy zvláštní skutkové povahy vyloudění zápisu nepokládá za potřebné, aby se možnost suspense rozšiřovala nad tento objem.

Odstavec 2 dává sice kárné radě to právo i tehdy, jsou-li pro suspensi jiné závažné důvody, avšak odstavec 3 nutí, aby se zkoumalo svědomitě, zda jsou příčiny takového opatření a jak dlouho trvají.

Odstavec 5 zabezpečuje ochranu advokáta proti suspensím nedosti zrale uváženým.

Jak již dříve řečeno, osnova nepokládá za potřebné konstruovati zvláštní skutkovou povahu vyloudění zápisu.

K § 77.

Nahlédnutí do spisu ještě za trestního řízení - pokud je to přípustné - umožní často, aby bylo disciplinární řízení provedeno, aniž se vyčká ukončení řízení trestního (§ 75). Proto je v odstavci 3 nařízeno zaslati spisy kárné radě jen tehdy, požádá-li o to.

Ustanovení dosavadního § 31, odst. 3 disciplinárního statutu vztahuje se výslovně toliko na konání výslechu a jiného šetření; ustanovení § 24, odst. 3 týče se toliko oprávnění zástupce komory, a ustanovení § 18 má na mysli jen takové případy, kdy bylo proti advokátovi nebo kandidátu advokacie zahájeno trestní řízení. Proto je třeba takového ustanovení, které poskytuje kárné radě nárok na právní pomoc všeobecně.

K § 79.

K odstavci 1 srovnej podobné ustanovení § 33, odst. 2 disciplinárního statutu a § 85, odst. 1 býv. uh. adv. ř.

K § 80.

Podle § 35 disciplinárního statutu může obviněný odmítnouti dva členy disciplinární rady neuváděje pro to důvodů. Podle § 78 býv. uh. adv. řádu ve znění § 17 zák, čl. LIV/1912 mohou býti členové kárného soudu odmítnuti na námitku veřejného žalobce neb obžalovaného v mezích ustanovení § 64 trestního řádu a § 24 adv. ř.

Podle osnovy musí býti právo odmítací vykonáno včas (podle § 35 disciplinárního statutu do počátku ústního jednání), aby se třeba nemusilo odročiti jednání. V jednacích řádech bude pak ustanoveno, že musí býti obviněnému zároveň s obsílkou k jednání doručen seznam členů kárného senátu s vybídnutím, aby oznámil v krátké lhůtě, zda některé členy odmítá a které, aby se k tomu mohlo přihlížeti při rozesílání pozvánek k ústnímu jednání, zejména při volbě zpravodaje a předsedy.

K § 82.

Ustanovení § 33 disciplinárního statutu a § 85 býv. uh. adv. ř. nejsou valně odlišná.

K § 83.

Ze srovnání s § 34 disciplinárního statutu je patrné, že je nové jen ustanovení odstavce 1, věty 3 a 4. Podle bývalého uherského advokátního řádu je zde ovšem podstatná změna v tom, že je řízení neveřejné. Kontroly veřejnosti při disciplinárním řízení není třeba. Bylo by to také v odporu s ustanovením § 120, jež zakazuje výsledky jednání veřejně publikovati. O kontrolu správnosti jednání stará se jak komorní žalobce, tak i vrchní prokurátor.

K § 84.

§ 36 disciplinárního statutu má sice sankci, že nemusí býti připuštěn ani obhájce, jestliže se obžalovaný nedostaví, avšak o její vhodnosti třeba pochybovati.

K § 85.

Protože kárné řízení může míti v zápětí ztrátu celé existence, i výmaz ze seznamu advokátů, je vhodno dáti ustanovení o tom, kdy jen lze konati řízení v nepřítomnosti obviněného.

§ 96 býv. uh. adv. ř. má jen ustanovení, že se má řízení konati v nepřítomnosti obviněného, jestliže se nedostaví, aniž se řádně omluví a aniž pošle za sebe zástupce; jinak však musí býti rok odročen.

K § 86.

Průběh ústního jednání se zde upravuje zevrubněji než v § 37 disciplinárního statutu; zvláště se stanoví, komu přísluší právo dávati otázky a činiti připomínky, a jaká práva má předseda vůči těm, kdož jednání ruší, ať je to obviněný, jeho důvěrníci, obhájce nebo zástupce poškozeného.

Odkaz na § 71 znamená, že ani příště kárná rada nebude míti práva nutiti svědky a znalce, aby se dostavili před kárnou radu. Povinnost osob nenáležejících ke stavu advokátnímu vydati svědectví nebo podati znalecký posudek platí tudíž i nadále jen proti soudům.

Dosud platí důvod, že jednak není vhodné, aby byly zvětšovány povinnosti občanstva dostavovati se, jednak, že chybějí kárné radě prostředky, aby mohla dostavení se vynutiti.

K § 87.

Ustanovení odstavce 3 souhlasí s judikaturou. Zkoumání kárné rady přestává na otázce, zda se obviněný advokát provinil proti předpisu disciplinárnímu tím, že spáchal trestný čin, zvláště zda porušil povinnosti povolání (srv. rozhodnutí nejvyššího sudu z 26. února 1921, č. Ds II/ 20/5).

Nepřímo však plyne také z tohoto ustanovení, že kárná rada není vázána rozsudkem osvobozujícím, ať v otázce, zda jistý čin zakládá skutkovou povahu činu trestního, ať při důkazech.

Ustanovení odstavce 4 řeší některé otázky v praxi pochybné, tak zvláště otázku, zda je vyloučeno právo komorního žalobce a vrchního prokurátora na stíhání, jestliže při ústním jednání vyjde najevo kárný čin, a nebude-li jednání na něj rozšířeno, nebo nebude-li tento z jednání vyloučen.

Zároveň se arciť dbá toho, aby byl obviněný slyšen před rozšířením jednání na nový kárný přečin.

K § 89.

Ustanovení odstavce 1 má význam, pro zkoumání odvolacího práva vrchního prokurátora a toho, kdo se pokládá proviněním advokáta za zkrácena. Přijatá kvalifikace není však rozhodná.

Ustanovení odstavce 2 bylo sem vloženo na přání nejvyššího soudu, jenž měl za to, že by jinak bylo pochybné, zda obdoby § 265 tr. ř. rak. lze užíti.

K případu uvedenému v odstavci 3 může dojíti arci jen tehdy, jestliže komorní zástupce nebyl přítomen při jednání komorního výboru a neměl proto příležitost navrhnouti ihned při jeho jednání, aby věc byla postoupena kárné radě.

K odstavci 4. Toto ustanovení má obdobu v trestním zákoně o započítávání vazby.

Ustanovení odstavce 5 přihlíží k tomu, že je vzhledem k provinění někdy žádoucí, aby byla lhůta k výmazu trestu odstupňována.

O tom, že rozhoduje o výmazu kárná rada, je dáno ustanovení v § 112.

Pokud jde o odstavec 6, uvažovalo se o tom, zda je vhodné zkrátiti postup tak, že by kárná rada sama uložila pořádkový trest. Stálá delegace vyslovila se proti tomu s odůvodněním, že je vhodnější, aby komorní výbor stanovil výši pořádkového trestu podle jednotných směrnic. Komorní výbor je podle znění odstavce 6 vázán nálezem o tom, že je provinění nepřístojností, a jeho pravomoc se obmezuje na stanovení trestu.

Uvažovalo se dále o tom, zda je vhodné dáti ustanovení, jaké soukromoprávní povinnosti má obviněný, zvláště zda má povinnost dáti poškozenému náhradu. Osnova však v souhlase s platným právem od toho upouští. Bylo by to zasahování do kompetence soudů, byť i šlo o rozhodnutí ve prospěch poškozeného. Dokonce by nebylo dobře možné činiti takové rozhodnutí exekučním titulem, aniž by měl soud možnost přezkoumati je.

Zásadní otázkou je, zda je v kárném řízení užíti instituce podmíněného odsouzení. Stálá delegace se vyslovila proti tomu.

K § 92.

Ustanovení odstavce 1 souhlasí s § 41, odst. 1 disciplinárního statutu.

Místo pouhého poukazu na ustanovení trestního řádu jsou dána příslušná ustanovení odstavce 3 a 4.

Ustanovení odstavce 6 je nové. Ustanovení odstavce 5 řeší vhodným způsobem otázku nákladů ve zvláštních tam uvedených případech.

K § 93.

Postavení toho, kdo byl přečinem ve svých právech zkrácen, je značně rozdílné jednak podle disciplinárního statutu, jednak podle zák. čl. XXXIV/1874. Podle disciplinárního statutu má sice poškozený právo učiniti oznámení a má i právo stěžovati si na usnesení, že není příčiny proti obviněnému disciplinárně zakročiti (§ 53), avšak nemá práva vystupovati v řízení jinak činně; zvláště nemůže v jednaní před kárnou radou vystupovati ani sám ani skrze zástupce a nemá právo odvolání proti osvobozujícímu nálezu. Naproti tomu podle § 101 býv. uh. adv. ř. může se stěžovatel jako soukromý žalobce účastniti řízení; může jak za vyšetřování, tak i při ústním jednání činiti návrhy směřující k průkazu viny; může užíti opravných prostředků, a to vesměs i co do nároků soukromoprávních; může činiti tyto návrhy i tehdy, když veřejný žalobce nebo komorní žalobce práv svých neužijí. Může to však učiniti jen skrze svého zástupce advokáta.

Osnova, jak viděti, je středem mezi oběma ustanoveními. Nepřipouští opravný prostředek, nejde-li o zastavení řízení, ale připouští, aby domněle poškozený skrze zástupce advokáta uplatnil jinaká práva účasti v řízení. Náhradou za právo opravného prostředku je předpis, že účastník musí býti uvědoměn o tom, že právo opravného prostředku náleží jen vrchnímu prokurátorovi. Lhůta patnáctidenní je dosti dlouhá, aby mohl účastník podle potřeby upozorniti vrchního prokurátora, že by bylo vhodno použíti opravného prostředku.

V souhlasu s nynější ustálenou judikaturou omezuje se uplatňování těchto práv na ty případy, ve kterých dojde ke zkrácení proviněním proti povinnostem povolání. O výjimce, že advokát dotčený ve svých právech může uplatňovati tato práva, i jde-li o provinění, ubližující cti a vážnosti stavu, viz odůvodnění u § 73.

K § 94.

Osnova rozeznává podobně jako platný disciplinární statut opravné prostředky proti výrokům o vině a trestu od opravných prostředků proti jiným rozhodnutím. Ony slují odvolání, tyto pak stížnost.

Podle § 47, č. 1 disciplinárního statutu (ve znění zákona ze dne 16. listopadu 1906, č. 223 ř. z.) nepřísluší obviněnému právo odvolati se, bylo-li nalezeno na trest písemné důtky. Avšak § 95 zák. čl. XXXIV/1874 připouští odvolání bez obmezení.

Osnova se rozhodla pro to, popřáti obviněnému odvolací právo v nejširším rozsahu. Poukaz na zatížení nejvyššího soudu nemůže stačiti, aby bylo advokátu vzato právo hájiti se proti odsouzení, které má samo o sobě pro advokáta dbalého své cti začasté větší význam než uložený trest. Často jde o řešení otázek zásadních, co advokát smí činiti a co nesmí činiti. Odsouzení k nejmenšímu trestu, z kterého není odvolání, vydává jej úplně v ruce kárné rady, byť bylo jeho právo nejen subjektivně, nýbrž objektivně sebe lepší.

Za to však bylo připojeno omezení, jde-li o možnost odvolání proti rozhodnutí o nákladech. Vedle otázky viny a trestu nemá toto rozhodnutí pro advokáta takového významu, aby bylo třeba zatěžovati rozhodováním nejvyšší soud. Na návrh tohoto byla stížnost na rozhodnutí o nákladech přenesena na delegaci advokátních komor.

K § 95.

O tom, že obviněnému přísluší právo odvolací i proti nálezu odsuzujícímu jen k trestu důtky, viz poznámky u § 94.

Komornímu zástupci přísluší odvolací právo proti každému rozhodnutí, tedy i ve prospěch obviněného.

Odvolací právo vrchního prokurátora mělo již dříve podle § 47 disciplinárního statutu ten rozsah, jaký jest shora uveden v této osnově.

Naproti tomu podle § 100 býv. uh. adv. ř. má státní zástupce (ne tedy jen vrchní prokurátor) neomezené právo odvolací, jaké přísluší komornímu zástupci.

Mnoho se uvažovalo o tom, zda podle vzoru § 101 býv. uh. adv. ř. má býti odvolací právo proti zprošťujícímu nálezu dáno tomu, kdo se pokládá za ukrácena činem, pro který na advokáta činí udání. Konečně však přece bylo shledáno, že toto právo v praxi nemá velkého významu, na př. v roce 1931 byly jen 4 případy, kdy bylo tohoto práva použito v řízení u advokátní komory v Turč. Sv. Martině.

Za to bude takový stěžovatel, jak uvedeno v § 93, vždy poučen o tom, že odvolací právo náleží jen vrchnímu prokurátorovi.

K § 96.

Osnova nepokládá za potřebné a ani vhodné uváděti jako odvolací důvod zmatky (formální a materiální). Nečiní tak ani jiné kárné zákony. Bylo by třeba vypočítávati důvody zmatečnosti a tím by se celá úprava komplikovala. Formální zmatky lze nahraditi dobře podstatnými vadami "řízení" a náhradou za zmatky materiální je uvésti jako důvod odvolací nesprávné posouzení věci. Toto zjednodušení lépe vyhovuje právní povaze kárného řízení. Ovšem se také připouští odvolání v otázce skutkové, vždyť má kárné řízení začasté význam existenční. Blíže viz u § 100.

K § 97.

Proč se nařizuje podati odvolání ve 2 stejných spisech, plyne z odstavce 3. Poslední věta odstavce 1 zamezuje zmaření úmyslu, aby bylo poškozenému umožněno informovati vrchního prokurátora o potřebě odvolání. K takovému zmaření by mohlo dojíti, kdyby byl uvědoměn tak pozdě, že by svého práva prakticky již nemohl užíti, protože by lhůta pro odvolání vrchnímu prokurátorovi prošla.

Proti § 48, odst. 2 disciplinárního statutu může kárná rada opožděné odvolání odmítnouti, aniž je třeba předkládati je odvolací instanci. Rozlišování ohlášení a provedení odvolání nebylo do osnovy pojato, poněvadž nemá praktického významu.

O běhu lhůt viz ustanovení společná v § 139, rovněž o podávání opravných prostředků telegraficky.

K § 98.

Složení kárného senátu nejvyššího soudu upravuje dosud § 10 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 216 Sb. z. a n., tak, že se disciplinární senát pro věci advokátní skládá z prvního presidenta nebo z jeho náměstka jako předsedy, dva další členy a dva náhradníky stanoví vždy president nejvyššího soudu na začátku roku a dva členy povolává ze členů zvolených advokátními komorami.

Ustanovení odstavce 2 znamená rozšíření nynějšího ustanovení § 8 vl. nař. ze

dne 23. května 1919, č. 273 Sb. z. a n. v tom směru, že je vyloučen i ten, kdo se účastnil ve věci i jako činovník komorního výboru.

Podle odstavce 4 je zpravodajem jeden přísedící advokát.

K §§ 100 až 104.

Na podnět nejvyššího soudu upravuje se v § 101 formální postup při odvolacím ústním líčení - obdobným použitím zásad trestního řádu.

V §. 103 se pak řeší otázky, zda odvolací instance má býti vázána odvolacími důvody a návrhy, zda má přihlížeti z úřední povinnosti k tomu, že byla věc nesprávně právně posouzena v neprospěch obviněného nebo že je skutkový základ nálezu nesprávný (analogie §§ 290 a 362 tr. ř.).

V § 104 se upravuje otázka vázanosti skutkovými zjištěními první stolice. Vázanost důvody odvolacími zdá se téměř nepochybná. Pokud jde o druhou otázku, třeba uvážiti, že skutková podstata kárného přečinu nikdy nemůže býti tak přesně vymezena jako skutková podstata činů trestných soudně, na druhé straně však, že jde v tomto řízení o obviněné, kteří jsou kvalifikovanými právníky, takže není třeba jejich ochranu přespříliš rozšiřovati.

Proto se nezdá zapotřebí přezkoumávati skutková zjištění nebo zrušovati nález pro nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, nebylo-li to stranou uplatňováno. Je tu spíše vycházeti z toho, že zjištění neodporuje pravdě materiální, byť se nestalo formálně bezvadné. Nelze však žádati, aby kárný senát nejvyššího soudu nesměl přihlížeti z úřední moci k nesprávnému posouzení právnímu. Možnost taková má jistě i význam pro proti kárných rad v první stolici.

K § 106.

Obmezení vrchního prokurátora uvedené v odstavci 1, písm. c) souvisí s tím, co se uvádí úvodem o postavení vrchního prokurátora.

Pokud má poškozený právo stížnosti, jest uvedeno v § 93.

K odstavci 2. V jiných druzích kárného řízení není rovněž stížnost na usnesení, která mají za předmět jen vedení tohoto řízení.

K § 107.

Samostatným prostředkem opravným je toliko odvolání proti disciplinárním nálezům podle § 94 a stížnost podle § 106.

K § 108.

Shoduje se s § 55 disciplinárního statutu. Vylučuje se odkladný účinek podle § 76.

K § 110.

Také dosud náleží komornímu výboru a nikoli kárné radě starati se o výkon trestů uložených kárnou radou. Ustanovení druhé a třetí věty odstavce 1 odstraňuje pochybnosti vzešlé o tom, komu náleží vymožená pokuta, je-li v době, kdy se vymáhá, advokát již zapsán u jiné advokátní komory.

S tím souvisí také ustanovení odstavce 2, že povolení splátek rozhoduje komorní výbor. Ani zde nejde již o trestní pravomoc, nýbrž o administrativní agendu. Dosud tato otázka nebyla výslovně upravena a mnohdy byla řešena opačně tak, že je příslušná kárná rada (srv. Lohsing u § 57 adv. ř.) .

§ 106, odst. 2 býv. uh. adv. ř. ustanovuje zbytečně, že advokát nemůže od strany požadovati náhradu za vyměřenou pokutu. Takového ustanovení výslovně třeba není, rozumí se samo sebou, protože by takový požadavek neměl v ničem zákonný podklad.

K § 111.

Ustanovení odstavce 1 má za účel stanoviti, od které doby vzcházejí účinky nálezu o zastavení práva vykonávati advokacii. Je to důležité pro následky [viz § 61, odst. 2, písm. d)].