Veliké zvýšení státního dluhu důsledkem okupace, stejně jako veliké škody ostatní, které zavinilo Německo, jsme však mravně povinni spojiti především s oněmi aktivy, která máme po Němcích anebo budeme míti po Německu k disposici. Hodnota, respektive výnos ze zkonfiskovaného německého majetku a výnos reparační by měl tvořiti primolokální pramen úhrady škod válečných a dluhu vzniklého tím, že stát převzal pohledávky za Německem. Je třeba vytvořiti tu nejen onu samozřejmou hospodářskou, nýbrž také mravní souvislost mezi německým majetkem a škodami Němci způsobenými. Teprve na druhém místě to, čeho se nebude dostávati, nechť hradí stát z všeobecného daňového příjmu.

Obyvatelstvo přijme se zadostiučiněním a nadšením prohlášení vlády, že i když je si vědoma, že při řešení problému břemene finančního kapitálu nebude možno dosáhnouti absolutní spravedlnosti, bude hleděti, aby dosáhla spravedlnosti co možno nejvyšší. Bude v tom spatřovati příslib, že vláda a ovšem my, Národní shromáždění, chceme se snažiti, abychom zachránili co možno největší část vkladů, které vznikly z práce a znamenají u veliké většiny našich vkladatelů často celoživotní odříkání, a že se tudíž budeme snažit spravedlivě rozděliti břemeno války a nezatížíme jím pouze anebo z převážné části výsledky práce minulé, které si shromažďovali naši občané pro dobu svého životního podzimu.

Každý z nás také souhlasí s vážným mementem vlády, když poukazuje na stav našeho rozpočtu, a jistě nebude nikoho rozumného, kdo by vládu nechtěl podporovat v jejím úsilí o dosažení rozpočtové rovnováhy cestou nejkrajnější úspornosti. Musíme si však býti dobře vědomi, že tato cesta bude nutně mnohdy znamenat bolestivé zásahy a že to nebude cesta krátká, protože dosáhnouti ihned vyrovnaného rozpočtu je holou nemožností.

Jakkoli pak z dalších kapitol vládního exposé, týkajících se jednotlivých úseků hospodářského života, povstává celkem neutěšený obraz, není důvodu k pesimismu. Je to obraz konce války a bude se každým dnem zlepšovat. Co si zde však musíme po mém soudu vždy uvědomovat, je to, že naše hospodářská obnova závisí, jak jsem již podotkl, nejen na nás, nýbrž i na tempu hospodářské obnovy ostatních evropských států. To si musíme uvědomovat zejména vzhledem k známému našemu sklonu k přílišné sebekritice, abychom totiž postupem doby nevinili sebe z věcí, jejichž příčiny leží mimo nás.

Z vládního exposé je jasně patrno, že naše hospodářství, jak spotřební tak výrobní, reálně velmi utrpělo a že na regeneraci výrobních hospodářství závisí růst naší produktivity. Musíme pak zejména zde také při konstrukci dávek dobře na to pamatovat, abychom - zdaňujíce fiktivní majetkové přírůstky - nezatěžovali reálně ochuzená výrobní hospodářství tak, že by se udusila. To platí zejména o hospodářstvích zemědělských.

V průmyslu je, jak správně vidí vládní exposé, hlavní problém v převedení průmyslové výroby, zařízené ještě ze značné části na výrobu válečnou, do stadia mírového řízeného hospodářství. Ukáže se také, že vyřešení tohoto problému bude i řešením ožehavé dnes otázky nedostatku pracovních sil, takže bude možné upustiti od některých norem o pracovní povinnosti, v míru na dlouho neomluvitelných. Musíme se přičinit, aby se výroba dostala do kolejí mírové organisace co nejrychleji.

Druhý hlavní problém, dotýkající se průmyslu, je po provedeném znárodnění jeho části - prakse ukáže, šlo-li se zde příliš daleko čili nic - aby byl znárodněný průmysl rychle organisován jak po stránce osobní, tak věcné. To musí býti nejpilnějším úkolem vlády.

Oceňujíce první vládní sdělení parlamentu v osvobozené vlasti vůbec, jsme si ovšem vědomi, že nám tu byl podán výkaz o činnosti za zlomek doby, za kterou by bylo třeba skládat účty. Československý lid má vládu bez parlamentu už delší dobu, ne teprve od Košic, od 5. dubna 1945. Je dobře si připomenouti, že Fierlingrova vláda začala letos v dubnu stavět na základech, položených vlastně už Národním výborem v Paříži a pak řádnou čsl. Vládou v Londýně. Když 17. listopadu 1939 vznikl vládní orgán, československý Národní výbor v Paříži, jehož předsedou byl president Beneš a úřadujícím místopředsedou Msgre dr Šrámek, měl tento orgán již hlavní vládní prerogativy. Byl také vykonavatelem francouzsko-československé smlouvy, jíž se určovaly podmínky pro tvoření zahraniční armády československé. l o tomto údobí našeho zápasu bude třeba mluvit, s pochvalou i kriticky. Pak v červenci r. 1940 byla na půdě Anglie uznána zahraniční vláda československá. I tato vláda, která vydávala dekrety a uzavírala mezinárodní smlouvy, vládla pochopitelně bez parlamentu. Jak známo, byla to Šrámkova vláda, která podepsala s generálem de Gaulle dohodu o odčinění Mnichova a o jeho odsouzení. Podobnou úmluvu podepsala s vládou britskou. Když pak rok na to byl Sovětský svaz zákeřně napaden Německem, naskytla se dějinná příležitost, uzavřít s SSSR smlouvu o přátelství a spojenectví. Byla pak r. 1942 skutečně panem presidentem Benešem v Moskvě podepsána. Rok na to mohla čsl. vláda podepsat se Sovětským svazem další úmluvu o zatímní správě osvobozeného území, na základě které se vůbec orgány čsl. vlády mohly na Slovensku ujímat pravomoci. Jak vidno, činnost Národního výboru v Paříži, čsl. vlády v Londýně a pak činnost vlády, vytvořené v Košicích, kterou rychlý spád válečných událostí tak brzy proměnil v první vládu pražskou, jsou v podstatě jen jednotlivými dějstvími jediného velkého dramatu, jemuž říkáme československý zápas za svobodu.

Leč všechny tyto vládní organismy měly jedno společné: všechny vládly bez parlamentu, všechny na sebe vzaly též moc zákonodárnou. Z té budou musit všechny skládat účty řádnému Národnímu shromáždění. Než se tak stane, lze jen vřele vítat, že se vracíme, jak pravil pan předseda vlády, k úpravě obvyklé v demokratických právních státech, která záleží v oddělení moci zákonodárné od moci výkonné.

Tomu rozumíme tedy tak, že od nynější chvíle přestává údobí revolučního zákonodárství, vytvářeného dekrety presidenta republiky. Každá osnova zákona musí projít řádným, ústavou předepsaným postupem, aby se stala zákonem. Je to cesta k obnově skutečného právního a ústavního pořádku. Chystaný zákon tiskový, zákon o dávkách a ostatní připravované osnovy budou probrány tímto Shromážděním a pak teprve se z nich stanou závazné zákony. Je to velký krok kupředu, když se vláda bude moci plně soustředit na vlastní své úkoly a nebude od rána do večera zasedat jako sbor zákonodárný, jak jsme toho byli svědky v posledních dnech skutečně horečné legislativní činnosti vlády.

To se ovšem týká zákonodárné činnosti pro budoucnost. Pokud jde o dekrety a státní smlouvy, podepsané v minulosti, a to jak za posledního půl roku, tak za předcházejících 6 let, bude teprve na řádném Národním shromáždění, aby je schválilo a dalo jim definitivní závaznost zákona.

Toto Národní shromáždění, vyslechnuvši výpočet činnosti vlády za posledních 6 měsíců, oceňuje, jak velké obtíže to byly, které se první naší t. zv. domácí vládě kladly v cestu, a jakého úsilí a jaké píle bylo třeba, aby se obnova našeho hospodářství a administrativy dostala ku předu. Toto Národní shromáždění nemůže však zatím učinit nic více, než vládní sdělení vzít na vědomost. Nic více a nic méně. Schvalovat mimořádně vydané dekrety a tím jim dávat definitivní platnost zákona, není možno na základě nějakého vota důvěry nebo akademického projevu radosti nad vykonanou prací. Je třeba, aby každý z dekretů prošel řádným parlamentním procesem, jednáním, jemuž je normálně podrobena každá zákonná osnova. To bude moci učiniti jen řádně zvolené Národní shromáždění. President republiky ve svém poselství to vyjádřil velmi jasně závaznými slovy: "Definitivní Národní shromáždění bude mít přímo za úkol všechny dekrety znovu probrat, tu a tam revidovat, eventuálně po velmi zralém uvážení změnit." Připomínajíce tato slova presidentova, bereme tedy na vědomost výkaz o činnosti naší vlády a nemůžeme než znovu doporučit, aby urychlila přípravu voleb a tím i řádné schválení své činnosti od svého ustavení v zahraničí a pak v Košicích až do svolání Zatímního Národního shromáždění. (Potlesk.)

Než dojde k řádným volbám, bude tedy v souladu s přáním lidu a s představami pana presidenta a vlády vykonávat Zatímní Národní shromáždění zákonodárnou moc. Zatímní Národní shromáždění bude také, jak řekl předseda vlády Fierlinger, spolehlivým výrazem veřejného mínění a účinným nástrojem demokratické kontroly vlády a její činnosti.

Uvědomujeme si plně, že jde o Zatímní Národní shromáždění, které vzniklo delegačním, vlastně velmi zastaralým způsobem, proti kterému se už v letech 1904 a 1905 úspěšně bojovalo. Všech šest stran, z nichž je toto Shromáždění paritně složeno, je zároveň vládními stranami. Není oposice a při tom každý poslanec je spoluodpověden prostřednictvím své strany za každý úkon vlády. Tato spoluodpovědnost a tato souvislost nesmí však jít tak daleko, aby se z poslanců vládních stran stal ochotně přitakávající sbor. (Potlesk.) Zatímní Národní shromáždění musí s vládou spolupracovat, to je samozřejmé, ale ta spolupráce spočívá právě v každodenním pozorování činnosti vlády, v každodenní kontrole toho, jak vláda plní program a zákony. V každodenní kritice, která nebude ovšem negativní a destruktivní, nýbrž positivní a konstruktivní. Dnes, kdy vznikl i orgán veřejného mínění musí zmizet též ono dědictví z doby nesvobody, jímž je šuškaná propaganda a napovězené polopravdy. Národní shromáždění má právo se ptát vlády na různá vysvětlení, a bude se také ptát. (Potlesk.)

Pan president ve svém poselství jasně řekl, že Nár. shromáždění bude nyní vedoucím a rozhodujícím činitelem ve všech věcech rozpočtových a že si musí proto svoje povinnosti, ale především také práva uvědomit a důrazně je vykonávat. Jsme-li tedy tímto vedoucím činitelem a máme-li svá práva důrazně vykonávat, jak se neptat na příklad ministra financí, jak je dnes vedeno státní hospodářství? To z vládního sdělení dost jasně nevysvítá. Jsou hlasy, které tvrdí, že náš schodek dosahuje velké výše. Chtěli bychom jeho výši znát. Vláda má před sebou dospělý, zralý lid. I je-li pravda velmi zlá, dovede ji náš lid jako dospělý muž snést. (Potlesk.) Bude nás též zajímat, jaké procento zaujímají v tomto schodku náklady spojené s pobytem spojeneckých armád v Československu. (Výborně! - Potlesk.) Jistě bude též položena ministru výživy otázka, jak dalece má přítomnost cizích armád vliv na naši vyživovací situaci. (Potlesk.)

Máme-li být věrnými orgány veřejného mínění, pak musíme klásti též otázku, proč vůbec na území spojeneckého, nezávislého, suverenního Československa jsou půl roku po skončení války spojenecké jednotky, proč v rozporu s naším vnitřním správním rozdělením. V nesouladu s našimi státními hranicemi je jakási demarkační čára mezi Plzní a Prahou. Kladu-li tyto otázky, dobře si uvědomuji vděčnost, kterou jsme povinováni našim velkým spojencům. Ale právě proto, že by tento poměr neměl být ničím zakalován, právě proto, že dobře víme, že pobyt těchto armád není na prospěch vztahu našeho lidu k našim spojencům, je třeba tyto otázky klást a se strany vlády na ně odpovídat. Při politické vyzrálosti našeho lidu a při jeho nesmírné vděčnosti k Rudé armádě osvoboditelce postačí jasně vysvětlit důvody, proč tu tyto armády vlastně jsou. Ale je třeba o tom mluvit. Nikdo to však ještě uspokojivěji nevysvětlil, naopak, právě pan předseda vlády ohlásil před 2 měsíci novou dislokaci spojeneckých jednotek k hranicím, která se pak neuskutečnila.

Národní shromáždění bude ovšem dbát také o to, aby se velký program postátňovací stal skutečně velkým úspěchem pro tuto zemi a její průmyslový potenciál. Objeví se možná námitka, že po politickém schválení principu zestátnění nemá už politická platforma nic společného s odborným vedením zestátněných podniků. Viděli jsme však v minulosti, že pod pláštikem odbornosti a odpolitisování dosazovala reakční agrární strana všude t. zv. odborníky, kteří jako by náhodou měli též zelenou legitimaci. Proto i v této zdánlivě ryze odborné otázce bude třeba ostražité kontroly zástupců všech politických stran, jež jsou sdruženy v Národním shromáždění.

Kapitolu vládního sdělení o zahraniční politice a mezinárodních jednáních jsme vyslechli se zvláštní pozorností, zejména část, kde se mluví o definitivním souhlase spojenců s odsunem Němců od nás. Bylo na čase, že československá vláda ústy svého předsedy a nyní znovu ve vládním sdělení ohlásila nutnost lidského, nenacistického, spořádaného odsunu. Ve sběrných a v pracovních táborech a při několika odsunech nebylo vše v pořádku. Náprava v tomto směru je vítána nejenom proto, že nelidskost a mstivost je v rozporu s naší národní tradicí, neboť jeví se spíše přežitkem z dob nacismu, nejenom proto, že výstřelky jednotlivců ohrožovaly naše dobré jméno v cizině, ale zejména prostě proto, že spořádaný odsun za souhlasu všech spojenců bude také nakonec nejrychlejší a nejúspěšnější. A o to nám přece jde především. (Předsednictví převzal místopředseda Petr.)

Jinak však kapitola o naší zahraniční politice, kromě jinak blíže nevysvětleného ujištění, že postavení Československé republiky nebylo nikdy tak pevné jako dosud, neobsahovala zvláště konkretních informací. Konstatujeme s radostí vřelost poměru našeho k Sovětskému svazu. (Potlesk.)

Naše prozíravá zahraniční politika usilovala od vstupu Sovětského svazu do války, aby tradiční naše přátelství k slovanské říši bylo vyjádřeno i smluvně, zvláště nyní, kdy jsme se po prvé v našich dějinách stali sousedy Sovětského svazu. Spojenectví s ním stalo se tak neoddělitelnou součástí naší politiky, jako sousedství se Sovětským svazem stalo se nesmazatelnou zeměpisnou skutečností. To z našich mozků a srdcí nikdy nikdo nevymaže.

Je jen přirozené, že tento základ naší politiky je doplňován prohlubováním našich tradičních styků se západem, zejména se západními demokraciemi anglosaskými a s Francií. (Potlesk.)

Naše základní spojenecká smlouva se Sovětským svazem obsahuje doložku, v níž obě strany činí návrh doplnit dvoustrannou dohodu na obranu proti "Drang nach Osten" dohodou s Polskem tak, aby vznikla dohoda trojstranná, aby tak na východě vznikl nerozborný systém států totožně interesovaných na obraně proti Německu. Překvapuje proto, že vedle povšechně poznámky o srdečných stycích se slovanskými státy není ve vládním prohlášení zmínky o Polsku. Víme, že mlčení často může být výmluvnější než mnoho slov. Proto i v této věci bude dobře, když vláda najde chvíli k tomu, aby potvrdila nebo vyvrátila ony zprávy, které tvrdí, že polská vláda k vůli Těšínsku zadržuje a nepropouští onu vzácnou pomoc v surovinách, kterou nám tak velkoryse poskytuje Sovětský svaz. Bude třeba povědět, zda jsou tu skutečně srdečné vztahy nebo latentní napětí, při kterém polská vláda nepropouští přes své území jak ruskou bavlnu, tak také švédskou rudu, bez jejíhož přísunu by mohly vítkovické pece přece vychladnout. (Potlesk.) Bylo by strašným zklamáním, kdyby lid Československa, který se upřímně těšil na dějinnou příležitost bratrské slovanské spolupráce s obrozeným lidovým Polskem, měl zjistit, že je Těšín a rozvoj našeho průmyslu ohrožován slovanskou Varšavou, stejně jako byl ohrožován prohitlerovskou Varšavou plukovníka Becka. (Potlesk.)

To vše jsou otázky, které si kladou tisíce našich občanů. V tom smyslu, myslím, jsme Věrnými tlumočníky veřejného mínění, když tyto otázky opakujeme. Nejsou to otázky, jejichž podkladem by snad byla zlá vůle a jichž cílem by bylo působiti rozpaky nebo obtíže československé vládě. Leč národ náš žil velmi dlouhou dobu v ovzduší přetvářky a v prostředí lží. Překrucování, vykrucování, přetvářka a vytáčka jsou našemu lidu dnes cizí a nepříjemné. Stejně horoucně se u nás toužilo po svobodě slova a po právu otázky, jako po pravdivé odpovědi. Není třeba se bát pověděti našemu lidu plnou pravdu. V každém případě je to lepší, než nechati růst šuškandě, na jejímž šíření mají reakční živly stále zájem. Náš lid během války uzrál úžasnou měrou. Prázdná hesla, demagogie, opakování lží do omrzení, až by se ze lží stala pravda, za tím dnes již nikdo nepůjde. Lid prošel takovým utrpením fysickým i mravním, že má právo na to, aby se s ním jednalo jako s plně dospělým. Lidé neumírali za to, aby v tom či onom podniku v pohraničí byl ten či onen národním správcem, nýbrž umírali prostě za svobodu a úctu k lidské důstojnosti. (Potlesk.) Duše našeho lidu byla přeladěna do daleko vyšších tónin. Jeho postoj k lidem a režimu dostal základ mravní. Lidé dnes odmítají posuzovati věci podle materiálních výhod, které okamžitě skýtají. I kladný postoj všeho našeho občanstva k tak aktuálním problémům dne, jako je zestátnění, má základ mravní. Vidí se v tom uskutečňování příkazu rovnosti a bratrství daleko více než realisace některého z postulátů marxistického programu. Proto také tento bod vládního programu nebyl věcí jen jedné strany, nýbrž nás všech. Více než kdy jindy se v tomto národě chápe, že rovnost lidí, hlavní předpoklad demokracie, má svůj vlastní původ v křesťanské víře v nesmrtelnost lidské duše a v křesťanské lásce k bližnímu. (Potlesk.) Masarykovo zdůvodnění demokracie jako politického uskutečňování lásky k bližnímu je našemu lidu po mukách posledních let bližší než kdykoliv před tím.

Vláda pro svou další práci potřebuje důvěry parlamentu. Má ji. Je však potřebí, aby též vláda měla důvěru ve zralost a dospělost lidu, který k ní mluví a klade jí otázky ústy parlamentu.

Konče nemohu při této první veřejné diskusi po sedmiletém mlčení nepřipomenouti znovu Masarykova slova, že demokracie, to je hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů před celou veřejností. A to je možné jen tam, kde si lidé vzájemně důvěřují a společně poctivě hledají pravdu. (Potlesk.)

Místopředseda Petr (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž jest p. posl. dr Lettrich.

Posl. dr Lettrich: Slávne Národné shromaždenie! Čosi zvláštneho, priamo slávnostného pociťujem, keď sa mám prvý raz ujať slova s tohoto miesta, aby som 30. októbra ako zástupca demokratickej strany a Slovák prehovoril k sedmimesačnej činnosti vlády Národnej fronty Čechov a Slovákov.

Touto miestnosťou kráčaly dejiny československého spolužitia v prvých dvoch desaťročiach republiky, tu sa kládly politické základy našej demokracie, táto budova bola sídlom slobodného slova. Pražské Rudolfínum bolo dielňou sjednoteného čs. zákonodarstva, ktoré formulovalo náš politický, hospodársky, sociálny a kultúrny život. Verní demokratickým tradíciám a ideálom, znova sa vraciame k slobodnému slovu, aby sme s parlamentnej tribúny hájili pravdu nášho ľudu a jeho duchovné a hmotné záujmy.