Jsem přesvědčen, že ve věci 14. a 15. března celé slavné Národní shromáždění nezná žádného kompromisu a žádného shovívání. (Potlesk.) Jen toto bylo a nic jiného příčinou našeho nedělního protestu. Nechci se zabývat tím, co pan dr Lettrich uvedl na obhajobu dr Zaťka, ale soudím, že to nepatří nebo to alespoň ještě nepatří sem a že to patří před lidový soud, a táži se, zda pan předseda dr Lettrich neznevažuje předem výrok lidového soudu, když dr Zaťkovi dává rozhřešení dříve, než mu je dal tribunál, který podle zákona je k tomu jedině kompetentní.

Opakuji, že velmi lituji, že pan předseda dr Lettrich se celým tímto případem zabýval. (Výkřiky poslanců slov. strany demokratické: Nemali ste začínať! - Ako sa do lesa volá, tak sa z lesa ozýva!) Ozvalo se především jméno dr Zaťka, podpisovatele odtržení Slovenska od Československé republiky.

Druhou stěžejní otázkou Československé republiky byla vždy otázka jejích minorit, a to především minority německé. V souladu s celkovým národním cítěním našeho lidu, jenž prošel skoro pekelnými útrapami německého nacistického útisku, jsou všechny strany Národní fronty zajedno v principu vystěhování Němců z našich zemí. To je radostné. Požadavek takovéhoto radikálního a konečného rozřešení německé otázky u nás byl veřejně několikrát vysloven našimi politickými zahraničními představiteli již za války, a to již od dob řádění Heydrichova a Daluegova od roku 1942, a první jej světové veřejnosti jasně postavil - nemýlím-li se, v projevu na universitě v Aberdeenu - sám president republiky dr Beneš. Zdá se mi, že vládní prohlášení nevyzvedlo dostatečně velikost tohoto historického úspěchu, který pro náš národ znamenalo rozhodnutí velkých Tří na postupimské konferenci o mezinárodním transferu německého obyvatelstva. Také toto rozhodnutí bylo připravováno soustavnou dokumentární memorandovou činností naší zahraniční vlády v hlavních centrech spojenecké mezinárodní politiky. Nyní ovšem jde o to, aby další odsun byl připravován a prováděn co nejintensivněji a nejrychleji, i když plně souhlasíme s prohlášením pana předsedy vlády, že se tak má díti humánně, v duchu čsl. demokracie a ne v duchu protektorátního nacismu. Pokud pak zde mají zůstat Němci, kteří se ničím neprovinili, je třeba, aby mohla být obecná důvěra, že jejich zjišťování bude prováděno velmi obezřetně a s vyloučením všech stranických zřetelů a že v žádném případě nemohou mít ve státě, který podle vládního programu je národním státem jen Čechů a Slováků, jakýchkoliv zvláštních politických práv, která by se ve skutečnosti stala privilegiemi. (Potlesk.) Totéž, co bylo v této věci řečeno o Němcích, rozumí se samo sebou, že platí též o Maďarech a maďarské otázce ve státě.

S tím úzce souvisí problém osidlování uvolněného území. Je to jeden z nejobtížnějších úkolů, který před sebou máme. Na tom, jak tento úkol rozřešíme a zvládneme, závisí do velké míry také celá hospodářská prosperita země. Vítáme, že vláda položila základ k zvládnutí tohoto úkolu zřízením osidlovacího úřadu v Praze a v Bratislavě na základě dekretu presidenta republiky, ale naskýtá se otázka, neměla-li by tak mimořádně rozsáhlá a důležitá agenda být opatřena přímo zřízením zvláštního ministerstva pro osidlování. Za pobytu v Londýně jsme se zabývali myšlenkou a zřízení tohoto ministerstva a domnívám se stále, že by to byla cesta, která by lépe odpovídala velikosti tohoto úkolu, tím spíše, že je třeba, aby celá vláda měla možnost bezprostředního vlivu a kontroly na provádění tohoto mimořádného díla.

Pokud dekretu o osidlování se týče, domnívám se, že by bylo nyní v zájmu národohospodářském, kdyby výměra přídělu pozemků, stanovená na 13 ha, byla zvýšena, aby malé a střední usedlosti v pohraničí nemusely být dále děleny a zmenšovány. Usnadnil by se totiž celý osidlovací úkol.

Z hospodářských otázek, jimiž se prohlášení vlády zabývá, stojí na prvém místě zajisté zpráva o vydání dekretu o postátnění a znárodnění klíčového průmyslu a o postátnění bank a pojišťoven, které znamenají nesporně úplný převrat v našem celém hospodářském řádu. Je to přechod od kapitalistické soustavy hospodářské k soustavě socialistické, od hospodaření dřívější společnosti liberální k řízenému hospodaření kolektivistickému. Jako socialisté jsme na tomto díle spolupracovali nejen celou svou energii, nýbrž i celým svým srdcem. Jsme si vědomi, že tím podnikáme něco, zač před námi bojovaly celé generace socialistických předbojovníků, které by nám přímo záviděly, že my, generace žijící, jsme ve šťastné situaci, že ideály socialismu můžeme uskutečňovat. Bereme-li spoluodpovědnost za uskutečňování tohoto velkého socialistického díla, nečiníme nic jiného, než že provádíme a uskutečňujeme svůj starý program. Proto všechny pověsti, dohady a pomluvy, že naše strana v této otázce byla snad váhavá nebo dokonce se zásadně stavěla proti zestátnění a znárodnění, nejsou nic jiného, než právě jen pověsti a pomluvy. Naopak pro nás uskutečňování tohoto socialisačního díla bylo samozřejmostí, i když vláda právě na tomto poli šla podstatně dále, než k čemu ji vázal košický vládní program. Nám socialistům demokratickým jde totiž přece též o to, aby se při tomto skutečně revolučním procesu neztratilo nic z oněch věcných hodnot humanitních a demokratických, jež jsou tak drahé našemu národu. Žádali jsme proto, aby také tento závažný a dějinný úkol byl uskutečňován s potřebnou rozvážností a plnou odpovědností. Právě nám jako socialistům musí jít o to, aby se tento socialisační úkol zdařil a ne aby se nezdařil. Neboť provésti zestátnění a znárodnění velké části průmyslové výroby i bankovnictví úspěšně, to je přece jen velký a odpovědný experiment, a to experiment, který se prostě zdařit musí, protože kdyby se nezdařil, nemělo by to jen neblahé důsledky pro celkovou životní úroveň nejširších vrstev našeho obyvatelstva, ale mohlo by se to stát i osudným pro samu myšlenku socialismu. Mohli bychom tím zdiskreditovat socialismus v očích nejen našeho lidu, nýbrž i jiných národů a zemí.

A bylo-li řečeno, že se na nás budou jezdit dívat z ciziny - souhlasím. Ale právě to vědomí nás tím více zavazuje, neboť musíme zajisté míti ctižádost, aby se na nás jezdili dívat jako na příklad hospodářské prosperity a ne jako na hospodářské ruiniště. Závažná slova, která o tom pronesl president republiky ve svém poselství i ve svém projevu na václavském náměstí, nás musejí nabádat k tomu, abychom při provádění zestátňovacích dekretů dbali toho, aby jednotlivé průmyslové podniky se řídily ve své výrobě zásadami rentability - populárně řečeno, aby na sebe prostě vydělávaly. Kdyby těchto zásad nebylo dbáno, stát by nepochybně neunesl břemeno, jež by na něj zestátněné podnikání průmyslové výroby uvalilo. Souhlasím, že prohlášení předsedy vlády mluví slovy střízlivými o možnostech bezprostředních výhod, jež by mohlo zestátnění průmyslu přinést dělníkům a všem pracujícím v průmyslové výrobě. Z těchto všech důvodů jsme byli toho názoru - a jsme dosud - že při uzákonění postátnění se mělo postupovat spíše etapově a po jednotlivých oborech výroby. Byl bych vítal, kdyby ve vládním prohlášení bylo řečeno, že bylo úmyslem vlády, aby se v praxi postupovalo etapově a aby se při tom využilo všech zkušených sil, zejména inženýrů a techniků. Jsme stále toho názoru, že by bylo lépe vyzkoušet účinky a možnosti provádění postátňovacích dekretů především na některých těžkých odvětvích průmyslových, jako na průmyslu báňském, kovodělném, v hornictví, v těžkém průmyslu chemickém a v energetických zdrojích.

Vítáme, že vláda počítala, jak se toho dotýká i vládní prohlášení, s potřebou koordinace podnikání zestátněného s podnikáním malých a středních podniků soukromých i s podnikáním družstevním. Budeme dbát toho, aby soukromé podnikání bylo plně podporováno, neboť na jeho vývoji a správné souhře s průmyslovou výrobou státní záleží naše schopnost soutěživosti na domácím i mezinárodním trhu. Totéž platí o našem stanovisku k soukromému vlastnictví a zemědělskému podnikání, o řemesle a živnostech ani nemluvíc. Strana, jejíž názory tlumočím, bude chránit zemědělské vlastnictví soukromé nejen z důvodů hospodářských, nýbrž také z důvodů psychologických i národních. Neboť víme, že zemědělské podnikání na vlastní půdě odpovídá tradičním vlastnostem v podstatě individualistické povahy našeho zemědělce a jeho vysoké kulturní úrovni. Mimo to zemědělské obyvatelstvo v dobách národního útisku je nejvíce imunní proti odnárodňovacím snahám a na konci osmnáctého a začátku devatenáctého století byl to doslova venkovský lid, který zachránil národ od hrozící mu zkázy. Proto právě jako strana socialistická i národní současně máme mimořádný zájem, aby existence drobného a středního rolníka byla zajištěna a zabezpečena tak, aby nám obyvatelstvo zemědělské nezačalo s půdy utíkat, kdyby míra beztak dost těžkého a namáhavého uhájení jeho existence začala býti v dnešních podmínkách neúnosnou. Aby se tak nestalo, je nezbytně nutno najíti dostatečný příliv stálých pracovních sil pro zemědělství na jarní měsíce. Cifra 200.000 osob v prvních dnech svobody v zemědělství, je tak veliká, že vládní prohlášení mělo říci, co bylo podniknuto, aby tento katastrofální nedostatek byl nahrazen. Po této stránce budeme pečlivě sledovat cesty naší zemědělské politiky, a to v zájmu celého našeho národního hospodářství. To je zájem nejen našeho zemědělského obyvatelstva, ale právě tak zájem dělnictva a všeho městského obyvatelstva, neboť jeho zásobování je též ohroženo právě tímto nedostatkem pracovních sil v zemědělské výrobě. Též příděl šatstva a obuvi zemědělcům je otázka zvláště naléhavá.

Zpráva vlády o situaci v zemědělství a o zásobování neprozrazuje žádné iluse a neoprávněný optimismus, zejména pokud jde o příští zimní měsíce. To je mužná řeč. Tato klesající hospodářská tendence po skončení války není nic ojedinělého a není tomu tak jen po této válce. Kdo si vzpomene na rok 1919 a 1920, ví, že tomu po minulé válce nebylo jinak. A zhoršení zásobovacích a hospodářských podmínek po této válce není nějakým specifickým úkazem československým, nýbrž odpovídá situaci ve všech obsažených a osvobozených zemích. Na příklad i ve Velké Britanii se hospodářská a zásobovací situace po válce značně zhoršila ve srovnání s lety válečnými. Je to tedy zjev obecný. Přes to je třeba, aby všichni odpovědní činitelé si byli vědomi, že výživa obyvatelstva není dostatečná, neboť kalorické hodnoty našich běžných přídělů, na něž je odkázána velká část našich žen, činí pouze 1440 kalorií, což je o 1000 kalorií méně než je normální potřeba. Trvale se tím poškozuje lidský organismus, zejména jde-li o ženy jako dárkyně nových životů.

V oboru stavebnictví nebylo dosud postaráno o finanční řešení rekonstrukce válečných škod; není náležitě organisováno provádění těchto rekonstrukcí a vzniká tím plýtvání pracovními silami, což je tím povážlivější, že je obecný nedostatek pracovních sil. Rovněž není ve vládním prohlášení zmínka o letectví a vodní dopravě.

V oboru sociálního pojištění budeme usilovat o takovou úpravu, která by vedla k nejvyššímu možnému zhospodárnění a nejvyšší možné úpravě dávkové, kterou pokládáme za mnohem naléhavější než věci organisační.

Měnová opatření. Vítáme je, ale chceme-li dosíci skutečného a trvalého ozdravění měny a tím i nové základny pro možnosti spolupráce a veřejného podnikání, musí nejen následovat, ale musí současně s měnovou reformou býti obnovena i hospodárnost nejen ve veřejné správě, ale v celém našem hospodářském životě. (Potlesk.) Nemůžeme býti ani dost vděčni presidentu republiky, že ve svém poselství tak důrazně na tuto nezbytnost upozornil a že také připomněl odpovědnost, která tu připadá nyní Národnímu shromáždění samému. Také vládní prohlášení dosti rozhodně připomíná nutnost návratu k hospodárnosti, ale nevysvětluje podle mého mínění dostatečně, proč nebylo anebo nemohlo býti dbáno této zásady od samého počátku činnosti vlády. Klub poslanců, jehož jsem mluvčím, má plné pochopení pro nezbytnost znovuzískání hospodářské rovnováhy a je rozhodnut přispět celou svou vahou k tomu, aby co nejdříve bylo zavedeno řádné rozpočtové hospodaření. Vláda v tomto úsilí má plnou naši podporu a budeme všemožně usilovat, aby Národní shromáždění si vymohlo a přikročilo co nejdříve a na prvém místě k provádění svých povinností i práv ve věcech rozpočtových.

Pokud jde o národní osvětu a kulturu, je vládní prohlášení neúplné. Chybí nám v něm zejména konstatování, jež slouží vládě ke cti a jež je splňováním vládního programu z 5. dubna, že president republiky vydal dekret o zrušení všech německých vysokých škol. (Potlesk.) I když tyto školy fakticky zrušila spontánní vůle lidu sama, přece okamžik, kdy zákonodárné opatření československého státu před celým světovým veřejným míněním určuje, že vysoké školství německé v naší zemi přestává existovat i právně, a to jednou pro vždy, je s hlediska našeho národního rozvoje vpravdě historický. (Potlesk.) Vzpomeňme jen pestré historie osudů university Karlovy od jejího založení, kdy již po prvém půlstoletí jejího života byly svedeny prudké národní boje o její českost, jež vyvrcholily pro tuto českost vítězně památným dekretem kutnohorským, vzpomeňme jejího pozdějšího poněmčení, jejího protinárodního znešvaření na universitu Karlo-Ferdinandovu a konečně jejího zničení Hitlerem 17. listopadu 1939. Je to tudíž zcela jedinečný akt zákonodárný v našich dějinách vůbec. Proto též péče o Karlovu universitu a o všechny ostatní vysoké školy si vyžaduje, aby veliké ztráty personálního stavu vysokých škol, zaviněné zvláště persekucí, byly rychle odstraňovány, hlavně tam, kde jsou k tomu k disposici vhodné osoby. Musíme býti opatrní při budování nových vysokých škol a především dobře vybavit ty, které už máme. Též otázky vysokoškolských studentů je nutno co nejpečlivěji řešiti. Vůbec přímo osudově záleží na výchově naší mládeže a přejeme si, aby byla vedena upřímně v duchu národním, státním a vpravdě demokratickém. (Potlesk.)

Stejně oceňujeme dekret o vzdělání učitelstva a dekret o zřízení výzkumného pedagogického ústavu Jana Amose Komenského, jež oboje je dávným přáním našeho učitelstva, které se tak znamenitě osvědčilo ve svém odporu proti nacistům za války a které přineslo ze svých řad tak veliký počet obětí gestapácké persekuce.

Nezapírám, že mně dělá starost otázka divadelní a že se obávám, že počáteční rozběh v tomto směru byl na naše poměry trochu předimensován. Mimo to postrádáme v prohlášení pana předsedy vlády formulování stanoviska vlády k volnému rozvoji kulturních organisací všech druhů, i když jsme pro zjednodušení a takové soustředění, které by ovšem nikterak neomezovalo svobodu uměleckého projevu a rozvoje. A konečně neméně důležitá otázka: naši umělci, naši tvořící lidé na duchovním poli ve všech jeho sektorech musejí míti pro svou tvůrčí činnost konečně zjednán klid. Nezastávám se vinníků z doby války, ale zastávám se toho, aby byla očista kulturního života provedena rychle a se stejnou spravedlností ke všem, aby bylo možno přejít k normálním tvůrčím poměrům. V každém případě, je-li přísnost na umělce z domova, třeba byl jeho umělecký význam zcela mimořádný a nadčasový, který se něčeho dopustil pod nátlakem a ohrožen gestapem, musí býti při nejmenším stejná přísnost na umělce, který byl za války v emigraci, nebyl ohrožen gestapem a přesto nesplnil všech svých občanských a vlasteneckých povinností. (Potlesk.) Ale hlavně chceme, aby nikdo cenný nebyl zbytečně z tvůrčí činnosti vylučován a aby v oblasti kulturní byl zjednán co nejdříve klid, aby se naše kulturní tvorba po tolikerém utlačování a ponižování mohla rozběhnout k novému a bohdá správnému rozkvětu.

Rovněž prohlášení o armádě, jejíž důležitost pro zdárný vývoj republiky navenek i uvnitř je jistě mimo jakoukoli pochybnost, zejména v dnešních ještě neurovnaných a poválečných poměrech, je málomluvné a příliš všeobecné. Zejména neříká nic o tom, jak se v životě armády osvědčuje v praksi provádění hesla košického programu o skoncování s t. zv. nepolitičností armády. Je to otázka, která, jak jsem přesvědčen, zajímá tento dům vrcholného lidového zastupitelstva nad všechny ostatní. Výchovná práce mezi příslušníky branné moci, o níž vládní prohlášení mluví, by měla být taková, aby v nejmenším jí nebylo možno vytknout třeba jen stín podezření z jednostrannosti. Deník "Svobodné Československo", který armáda vydává -což je u nás zcela nové - nevyhovuje dosud ani složením své redakce, ani svým obsahem v tomto smyslu představám, jež o tom chová moje strana.

Pokud jde o vnitropolitické otázky, neřeklo vládní prohlášení nic konkretnějšího o těch otázkách zvláštního zájmu pro veřejnost, jež spadají do kompetence ministerstva informací, zejména o otázce tisku, rozhlasu a filmové výroby. Zejména pokud jde o rozhlas, máme své připomínky a výhrady jak ke složení jeho dnešní správy, tak i k jeho politickému a kulturnímu obsahu. (Potlesk.) Prohlašuji za svou stranu co nejrozhodněji, že budeme neústupně hájit splnění v bodu košického programu v otázce znovuobnovení všech našich ústavních svobod a jejich naprostého zaručení (Potlesk), t. j. svobody osobní, shromažďovací, spolčovací, projevu mínění slovem, tiskem i písmem, domovního a listovního tajemství, svobody učení a svědomí a náboženských vyznání. (Potlesk.) Jsme přesvědčeni, že některé přehmaty, které se s počátku staly proti těmto ústavním občanským právům a které se snad tu a tam dosud stávají, byly a budou vládou co nejenergičtěji potírány. (Potlesk.)

O ministerstvu vnitra mluví vládní prohlášení jen zcela nepřímo, a to v kapitole o lidové správě. Slavnou sněmovnu by nepochybně zajímala též konkretnější sdělení o otázkách bezpečnosti a její organisace, jejíž výkonnost velmi závisí na odborné i charakterové kvalitě těch, kteří ji tvoří, zejména na vedoucích místech. Jinak nemohu dost důrazně prohlásit, že se plně stavíme za zásadu zlidovění veřejné správy. Jsme přesvědčeni, že vhodným k tomu prostředkem může býti právě systém národních výborů. Zastávali jsme tento názor i v londýnském rozhlase a bylo dávným požadavkem strany, aby naše veřejná byrokratická správa, převzatá ze systému rakouskouherského, byla přebudována v duchu lidovém. To neznamená ovšem, že by taková správa nepotřebovala vzdělaných a školených odborníků, ať již jsou to právníci, technikové, lékaři nebo všichni ostatní. Právě naopak, lidová demokracie a lidová veřejná správa se osvědčí jen tehdy, bude-li míti k disposici co nejlepší a co nejkvalifikovanější síly všech vědních oborů. Souhlasím s tím, co zde již bylo řečeno, že k tomu je třeba také stejné ochoty ke spolupráci na straně inteligence. Ale na druhé straně musí býti zabráněno tomu, aby o potřebách lidu rozhodovali činitelé, kteří se po případě svým postojem a životem odcizili a vzdálili smýšlení a potřebám nejširších vrstev lidu. To je požadavek správný, prospěšný i pokrokový. Je to demokratické a jsme přesvědčeni, že je to demokraticky dokonalejší než byl náš systém dosavadní.

Ale lidová demokracie nezbytně vyžaduje, aby byla vskutku lidová. To znamená, že musí býti výrazem přání všeho lidu, a ne jen některé jeho části, stavu, třídy nebo dokonce jen strany. (Potlesk.) A že se tato vůle projeví vskutku svobodným způsobem, to jest všeobecným, přímým, rovným, tajným hlasovacím právem s poměrným zastoupením ve všech orgánech lidových zastupitelstev. (Potlesk.) Z toho důvodu lituji, že prohlášení pana předsedy vlády nesdělilo Národnímu shromáždění, jaké přípravy byly vládou a ministerstvem vnitra učiněny, aby volby podle těchto zásad mohly býti provedeny do ústavodárného Národního shromáždění co nejdříve. (Potlesk.) Neradi bychom viděli, aby se v některé formě opakovala poněkud zdlouhavá historie se svoláním Prozatímního Národního shromáždění, jež moje strana usnesením svého předsednictva žádala již 16. června a jež jsme považovali za uskutečnitelné již během měsíce července nebo srpna. Takto podle mého osobního mínění byla vláda zbytečně příliš dlouho zatížena onou mimořádnou mírou odpovědnosti, kterou pro ni znamenala její mimoústavní účast na výkonu moci zákonodárné. Vláda je si toho plně vědoma, jak konstatuje vládní prohlášení. Vítáme, že se období revolučního zákonodárství dekretálního končí svoláním Prozatímního Národního shromáždění. Jsem přesvědčen, že se toto Shromáždění ujme svého zákonodárného úkolu s plnou energií.