V tejto súvislosti sa žiada upozorniť a vystríhať sa pred hlasmi určitej časti českej žurnalistiky a politického života, ktoré sú namierené proti vymoženostiam našej národnej revolúcie, proti slovanskej zásade "rovný s rovným" a proti uznaniu svojbytnosti slovenského národa. (Potlesk.) Táto snaha je v príkrom rozpore s obsahom a duchom vládneho programu a svedčí iba o tom, že sa niektorí ľudia z chýb minulosti ničomu nenaučili a, ako sa zdá, ani naučiť nechcú. Sme presvedčení, že tieto hlasy nevyjadrujú mienku českého národa a najmä nie českého pracujúceho ľudu. (Potlesk.)

Súčasne ale ešte dôraznejšie chcem z tohoto fóra odmietnuť všetky pokusy, nech prichádzajú odkiaľkoľvek, uplatňovať v novom štátnom spoločenstve Čechov a Slovákov ľudácke metódy, podnecujúce k nedôvere k českému národu, k vláde Národnej fronty a hatiace konsolidáciu nášho spoločného štátu. (Potlesk.)

Dnešné štátoprávne postavenie Slovenska opiera sa o pražskú dohodu z 2. júna 1945, ktorá konkretizovala košický vládny program a provizórne riešila otázku kompetencie vlády a Slovenskej národnej rady. Je žiadúce, aby sa táto dohoda na oboch stranách presne dodržiavala a aby nebola narušovaná úzkoprsými lokálnymi momentami na jednej strane a oživovaním centralistických tendencií na strane druhej. (Potlesk.) So slovenskej strany to znamená, že otázky, uvedené v pražskej dohode ako otázky celoštátne, musia byť riešené ústredne s platnosťou pre celé územie republiky a že jednotný demokratický duch a jednotné demokratické zásady musia sa bezpodmienečne uplatniť v oboch čiastkach republiky, a to prirodzene aj v tých otázkach, ktoré podľa pražskej dohody spadajú pod kompetenciu Slovenskej národnej rady. (Potlesk.)

Z otázok aktuálnych poukazujem na úpravu cien a miezd, na otázku cien roľníckych produktov, na otázky zásobovacie, na otázku konfiškovania majetku Nemcov a Maďarov, ktoré si súrne vyžadujú jednotnej celoštátnej úpravy. Pri tom považujem za otázku stojacu mimo diskusiu, že najmä poštátňovacie dekréty prezidenta republiky, ktoré majú tak historický význam špeciálne s hľadiska Slovenska, platia bezvýhradne na celom území Československej republiky. (Potlesk.)

Ako som zdôraznil potrebu presne dodržiavať pražskú dohodu z 2. júna, tak je to tým dôležitejšie, lebo ona je skúšobným kameňom i východiskom definitívneho riešenia našich štátoprávnych otázok. Je treba si pritom uvedomiť, že pražská dohoda je iba politickou dohodou a že je v záujme právnej istoty a konsolidácie, aby štátoprávne postavenie Slovenska sa mohlo čím skôr opierať aj o zákonný podklad. (Potlesk.) Súdime, že provizorné štátoprávne vyriešenie postavenia Slovenska v duchu vládneho programu, a v smysle pražskej dohody bude jedným z významných zákonodarných opatrení Dočasného Národného shromaždenia. (Potlesk.)

Dočasné Národné shromaždenie predstavuje pritom prechod k Národnému shromaždeniu ústavodarnému, ktoré má v shode s vôľou našich národov právoplatne formulovať nové ľudovo-demokratické sriadenie našej oslobodenej republiky.

S inými problémami vynoruje sa teda na obzore aj ústavné zabezpečenie rovnoprávneho postavenia Slovenska v Československej republike. Slovenský ľud má plnú dôveru, že v novom československom štáte, ktorého nositeľom sú ľudové masy a ktorý si budujeme v smysle dôsledne demokratických ideálov, budú práva Slovákov ústavne zabezpečené v duchu vládneho programu. K tomu nám prichodí poznamenať, že problém Slovenska nie je len problémom administratívnym, je to aj problém nacionálny. Problém Slovenska je problémom nehateného nacionálneho rozvoja slovenského národa, ktorý prispel do společnej kultúrnej pokladnice slovanských národov vlastnými hodnotami a ktorý dokázal svoju životaschopnosť celými svojmi dejinami, najmä svojím lanským slávnym povstaním. (Potlesk.) Ide o úpravu vzájomného pomeru nie niekoľkých administratívnych celkov, ale dvoch slovanských národov sebe najbližších, na seba osudove odkázaných. Ide o takú úpravu ich vzájomného pomeru, aby ich spolunažívanie prebiehalo bez treníc a neshôd v úplnej harmónii, o úpravu, z ktorej by súčasne vyšla posilnená štátna jednota republiky.

Predstavujeme si, že nové ústavné riešenie československého pomeru by malo byť podložené týmito hlavnými zásadami: 1. Československá republika je slovanský štát dvoch rovnoprávnych bratrských národov (Potlesk.), národa českého a slovenského; 2. slovenský národ ako národ nacionálne svojbytný samostatne si spravuje svoje veci prostredníctvom slovenského zákonodarného orgánu, ako ho má dnes vo Sovenskej národnej rade, a prostredníctvom vládneho a výkonného orgánu, ako ho má vo sbore povereníkov (Potlesk.); 3. zákonodarná, vládna i výkonná moc a štátna správa v celej Československej republike je vedená jednotným demokratickým duchom a jednotnými demokratickými zásadami. Táto jednotnosť vyžaduje, aby ústredná vláda a ústredný parlament boly - popri rešpektovaní právomoci slovenského zákonodárného a vládneho orgánu - vybavené celoštátnou kompetenciou a autoritou. Pritom majú ústredné ministerstvá uskutočňovať svojú výkonnú moc v celoštátnych veciach na Slovensku prostredníctvom povereníctiev.

Len takéto riešenie považujeme za demokratické a trvalé, len ono môže uspokojiť prevažnú väčšinu slovenského národa, pričom - ako ukázaly doterajšie skúsenosti - toto riešenie blahodárne vplýva na utúženie bratských sväzkov medzi slovenským a českým národom a je teda potrebné s hľadiska pevnosti a jednotnosti Československej republiky. (Potlesk poslancov KSS.)

Pre takéto definitívne vyriešenie vzájomného pomeru oboch našich bratských národov prihovárajú sa aj neblahé skúsenosti z predmníchovskej Československej republiky, za ktorej pomýlená a chybná politika takzvanej československej národnej jednoty viedla k posilneniu separatistickej a fašistickej politiky ľudáckych vodcov, ktorá vyústila napokon v potupný a zhubný 14. marec. Politiku 14. marca odsúdil náš národ politikou 29. augusta: proklamovaním suverenity Československej republiky na území, oslobodenom vlastnými silami vo chvíli, keď naše malé Slovensko bolo zo všetkých strán obkolesené presilou dobre vyzbrojených a ešte s fanatickou zúrivosťou bojujúcich nemeckých vojsk. (Potlesk poslancov KSS.)

Vážené Národné shromaždenie! Na naliehavú a nástojčive opakovanú žiadosť Slovenskej národnej rady, boli nedávno na Slovensko dopravení najväčší zradcovia a vojnoví zločinci: Tiso, Mach a spoločníci... (Výkriky: Fuj! z riad poslancov KSS.), aby boli sudení a trestaní slovenským národným súdom. Proces proti Tisovi a spoločníkom musí znamenať úplné a definitívne skoncovanie s ľudáckym fašizmom a separatizmom. (Potlesk.) Čo najrozhodnejšie odmietame akékoľvek pokusy ospravedlniť politiku 14. marca, politiku takzvaného slovenského štátu a tým zľahčiť vinu tých, čo za túto politiku nesú zodpovednosť. (Potlesk.) Bolo by nanajvýš nebezpečné, zo špekulácie na priazeň živlov, ovplyvnených ľudáckym fašizmom, robiť akékoľvek koncesie tejto zhubnej a zločinnej politike. Tiso a jeho klika svojou politikou pripravovali a aktívne sa zúčastnili na rozbití Československej republiky. Oni odbúrali demokratické politické práva slovenského ľudu, oni vyhlásili vojnu Sovietskemu sväzu a západným spojencom, oni vedome vydali na istú smrť - v rozpore so zásadami ľudskosti a kresťanstva - desaťtisíce našich spoluobčanov - oni dovŕšili svoje zločiny tým, že vo chvíli, keď slovenský národ povstal do boja za svoju česť a slobodu, povolali proti jeho bojujúcim synom esesácke divízie a organizovali oddiely gardistických bratovrahov. (Potlesk.) Tým zavinili, že povstanie bolo zatlačené do hôr a že Slovensko mohlo byť oslobodené iba za cenu veľkých obetí. Tým padá na Tisu a spoločníkov priama bezprostredná zodpovednosť za všetky zverstvá Nemcov a gardistov, za masové hroby, za vypálené dediny, za stovky a tisíce našich padlých a umučených, za všetky materiálne škody a ľudské obete, ktoré si nemecká invázia, nemecká ústupová vojna a boje o oslobodenie Slovenska vyžiadaly.

Náš národ nikdy nedopustí, aby sa do života na Slovensku vpašovaly v akejkoľvek forme čo i len zvyšky a náznaky tejto zločinnej protinárodnej, protištátnej, protislovenskej politiky a ideológie.

Chystaný proces proti Tisovi a spoločníkom musí tiež slúžiť za pohnútku, aby sa na poli očisty verejného života zlikvidovala akákoľvek váhavosť a pomalosť, aby naše úrady a hospodárske inštitúcie boly energicky a dôsledne očistené od zradcov a kolaborantov (Potlesk.), aby sa zintenzívnila činnosť ľudových súdov vôbec, aby celé naše Slovensko bolo raz navždy zbavené posledných zvyškov a ohnisiek fašizmu a reakcie, po čom tak vášnivo volá väčšina nášho národa. (Potlesk.)

Nech sa nik nemýli. Dnešné Slovensko, to nie sú ojedinelé protištátne letáky gardistických darebníkov. Na Slovensku, preporodenom protifašistickým bojom a slovenským narodným povstaním, sú dnes v nástupe pokrokové demokratické sily a nie dešperátne temné fašistické živly. Ak sa dnes tu a tam opovažujú ešte zvyšky ľudáckeho fašizmu vytŕčať rôžky, sú to posledné zúfalé pokusy tejto diskreditovanej protinárodnej fajty, ktorá je odsúdená k zániku nielen svetovým a československým, ale i vnútorným slovenským vývinom. Na Slovensku dnes panuje slovanský duch slovenského národného povstania a nie protislovanský duch Tisov a Tukov. Najnovšie to opäť ukázaly veľkolepé manifestácie na oslavu 28. výročia októbrovej socialistickej revolucie. (Potlesk.) Tieto manifestácie, akých dosiaľ Slovensko nebolo svedkom, opäť dokumentovaly, že Slovensko verne stojí pri slovanskej orientácii našej republiky a že spotánne prejavuje svoju vďačnosť a vernosť nášmu osloboditeľovi a veľkému spojencovi - Sovietskému sväzu. (Potlesk.)

Záverom chcem ešte menom Klubu poslancov komunistickej strany Slovenska uvítať slová pána ministerského predsedu, ktorými ohlásil, že vláda v súčinnosti s Dočasným Národným shromaždením v krátkom čase pripraví voľby do ústavodarného Národného shromaždenia na podklade všeobecného, tajného, rovného a priameho hlasovacieho práva pri pomernom zastúpení. (Potlesk.) V uskutočnení týchto volieb do ústavodárného Národného shromaždenia vidíme ďalší krok ku konsolidácii republiky a k upevneniu jej ľudovodemokratického poriadku. Súhlasíme najmä s tou časťou prejavu pána ministerského predsedu Fierlingera, v ktorej hovorí, že voľby do ústavodarného Národného shromáždenia nemajú byť úzkoprsým straníckym bojom, ale demokratickým súťažením strán, plne zodpovedných pred štátom i ľudom. (Potlesk.) Je to zvlášť dôležité na Slovensku, kde treba sústrediť všetky sily na budovateľské dielo: na odčinenie škôd, spôsobených vojnou a nacismom, a na plné rozprúdenie hospodáskeho života. Komunistická strana Slovenska a slovenský pracujúci ľud hodlá k tomuto budovateľskému a konsolidačnému dielu prispeť všetkými svojimi silami a tvorivou podporou vlády súčasne k výstavbe našej vlasti, Československej republiky, a preto náš klub bude hlasovať pre vládne vyhlásenie. (Potlesk.)

Podpredseda Gottier: Ďalej má slovo p. posl. dr. Zenkl.

Posl. Dr. Zenkl (uvítán potleskem): Slavné Národní shromáždění! Dovolím si uvésti k programovému prohlášení vládnímu jménem československé strany národně socialistické několik poznámek. Naše strana má k vládě plnou důvěru a bude ji v jejích pracích důsledně a poctivě podporovat. Jsme ochotně odhodláni, právě tak jako ona, usilovat o to, aby naše národní revoluce byla dovedena k úspěšnému konci, a učiníme v tom směru jako strana věrná svému programu národnímu a socialistickému všechno, co bude v našich silách. Zdůrazňuji toto stanovisko proto, abych odmítl v našem dnešním politickém životě tu a tam se vyskytující metody, které by rády ve věcné kritice spatřovaly nikoliv snahu o zlepšení revolučních metod a projev poctivé vůle hledat nejlepší cestu řešení, nýbrž oposici a odmítavé stanovisko k věci samé. Od počátku jsme stáli za vládním programem košickým a loyálně se snažili o soustavnou spolupráci při jeho plnění. Vycházeli jsme se stanoviska, že náš správný a demokratický postup již pro minulost naší politické strany a zejména také pro její účast v boji za národní svobodu nám dává právo, abychom od druhých politických stran očekávali loyální posuzování svých snah. Poněvadž pak plně oceňujeme význam národní fronty a chceme udělat všechno, co bude na nás, k jejímu utužení a zachování, a poněvadž plně souhlasíme se snahou vyslovenou vládním prohlášením, aby se místo úzkoprsého stranického boje u nás uplatnilo demokratické soutěžení politických stran, očekáváme, že i naše kritika a poznámky k vládnímu prohlášení budou posuzovány jen a jen s tohoto stanoviska.

Prohlášení pana předsedy vlády se dotýká samozřejmě řady velmi důležitých otázek. O některých z nich mluví podrobněji, mnohých se dotýká jen náznakem, ale, bohužel, o některých, a to i velmi vážných, se nezmiňuje ani slovem. Pokud pan předseda vlády úvodem konstatuje, že žádná politická strana nepoužila při jmenování vlády práva vyslati do vlády eventuelně osobnosti vyšlé z domácího odboje, nebere přitom dostatečný zřetel na to, že se naší stranou do vlády delegovaný dr Prokop Drtina stejně jako ministr Laušmann účastnil domácího odboje od jeho počátku a byl s ním ve stálém účinném styku po celou dobu své činnosti za hranicemi.

Předem bych se chtěl zastavit u jednoho z nejzákladnějších a nejobtížnějších problémů, kterými se nám bude zabývati, totiž u vzájemného poměru Čechů a Slováků a u praktických otázek, které z toho plynou. Pevně věřím, že všichni chceme zabezpečiti československou státní jednotu, která byla základní myšlenkou našeho zahraničního a domácího odboje a kterou proklamovalo jako svůj cíl také slovenské povstání. Mohou býti ovšem různé názory na to, jak nejlépe zabezpečíme jednotnost a trvalost československého státu, jak můžeme nejlépe čeliti zahraniční propagandě, která viděla pro své nekalé cíle od počátku největší nebezpečí v československé soudržnosti a bratrství, že tato propaganda nespí, dokazují i poslední zprávy v tomto směru z Rakouska i letáky na Slovensku.

Jistě se nám mnohým zdálo, že právě utrpení této války nejlépe vyřeší základní poměr Čechů a Slováků v tom smyslu, že přesvědčí všechny věrné Čechoslováky po obou stranách Moravy, že patříme nerozlučně k sobě, že nemůže býti žádné politické konstelace, ve které by Češi a Slováci nešli ruku v ruce a za jedním cílem, ledaže by chtěli pracovati sami proti sobě. Souhlasím s kolegou Lettrichem, že půjde především o důsledné, jmenovitě praktické uvedení do života zásady rovnoprávnosti obou našich stát tvořících národů. My Češi jsme jistě dokázali i v počátcích nového společného života, že rovnoprávnost Čechů a Slováků bereme skutečně do opravdy. Ano, jsme pro naprostou rovnoprávnost Čechů a Slováků. (Potlesk.) Nikdy Slovákům méně, ale ani Čechům méně! Vezměme na vědomí, že se bratří Slováci, aspoň ti, kteří tomu dali jasný výraz, cítí samostatným, samobytným národem. Ale ani pak není zapotřebí vyslovovat dnes tak často a apodikticky amathema nad krásnou a vznešenou myšlenkou československé jednoty národní. Nestyďme se za to, že tato myšlenka, kterou vyznávalo tolik našich velikánů od Kollára až po Masaryka, Štefánika a Hviezdoslava, skutečně byla a doufejme v budoucnosti zase bude nejbezpečnější zárukou naší státní samostatnosti a jednoty. Je třeba, abychom se skutečně hleděli sbližovat, poznávat a milovat a abychom tomu dávali výraz v každém svém praktickém počinu. I tu musí býti zásadou v našem postupu úcta k poctivému přesvědčení každého z nás. Mám úctu ke každému, kdo se cítí příslušníkem jen českého nebo jen slovenského národa, ale nemůže mi býti pokládáno za hřích, cítím-li se já příslušníkem národa československého. (Potlesk.)

Je pravda, že protivníci československé národní myšlenky navěsili na tuto krásnou ideu mnoho nedobrého; všechny křivdy, nepravosti a hříchy připisovali na vrub této jednoty. Také minulé politické režimy napáchaly snad mnoho zla rovněž ve jménu československé národní jednoty. Toho všeho musíme se ve svém novém - věřím skutečně zdravějším - vzájemném poměru vyvarovat a musíme se snažit očistit náš bratrský poměr od vší zloby, sobectví a malicherného hašteření. Ale naší snahou - Slováků i Čechů - musí být: k sobě blíž! Musíme se při nejmenším, a to od počátku, hlásit k naprosté, neochvějné jednotě ducha a cílů.

Budeme-li prodchnuti tímto ideálem, věřím, že neztratíme svou jedině správnou cestu v labyrintu každodenních problémů a nesnází. Na jeden z těchto problémů poukazuje i vládní prohlášení. Stojíme totiž před neodkladnou otázkou, jak upraviti poměr tohoto Národního shromáždění jako celostátního zákonodárného sboru k Slovenské národní radě. Kdybychom otáleli s vyřešením tohoto naléhavého problému, ponechali bychom v našem státním zřízení zárodek dualismu, který by vedl nejen k vnitřnímu chaosu, ale také k stálým sporům kompetenčním (Potlesk.) a z toho vyplývajícím hořkostem. Každý Čech a Slovák musí míti stále na mysli a v srdci jednotný československý stát. Nemůže se dopustiti ničeho, co by mohlo i jen vzbuditi dojem úsilí o dvojici států. Souhlasím se stěžejní zásadou vládního prohlášení: Uznávajíc v poměru českého a slovenského národa zásadu "rovný s rovným" vláda považuje s hlediska státního za nezbytné, aby v otázkách celostátního zákonodárství rozhodovalo Prozatímní Národní shromáždění a ve věcech státní správy vláda. Na tom bude nutno důsledně trvati, ačkoliv na druhé straně je uznávána Slovenská národní rada jako zákonodárný orgán na Slovensku pro věci slovenské a obdobně Sbor povereníků jako orgán exekutivní. Je zajisté v zájmu Čechů a Slováků, aby naše zákonodárství ve věcech celostátních a též výkon vládní moci v těchto věcech byly neseny v duchu našich skutečných společných potřeb. Mám jenom pochybnosti, zda tato stylisace vládního prohlášení je dosti jednoznačná. Je úplně jasné, co jsou věci celostátní a co jsou věci slovenské? A je koncepce státní jednoty československé v politických hlavách slovenských, jak se tu a tam projevuje, slučitelná se státem doopravdy jednotným? Musíme si dobře uvážiti, je-li správné mínění, které vyslovil kolega dr Lettrich za demokratickou stranu, že si jednotnost republiky nevyhnutelně vyžaduje, aby i český národ měl rovnocenný a rovnoprávný orgán, jaký má Slovensko ve Slovenské národní radě, a že nad těmito institucemi má stát president republiky, Národní shromáždění a československá vláda. Dovedlo by nás to skutečně k jednotnosti republiky?

Což specifický národní charakter slovenské země vylučuje, aby její ústavní struktura a subordinace pod československou suverenitu státní měla svůj protějšek v analogické ústavní úpravě jednotlivých zemí českých, aniž by se dualismus národní vyjadřoval také dualismem ústavním, který by státní jednotu činil problematickou?