Už pomaly ³/₄ roka píše sa a hovorí o presťahovaní priemyselných podnikov alebo aspoň závodov z tak zvaného okrajového územia do vnútra republiky, najmä na Slovensko. Tými najkompetentnejšími činiteľmi vlády sa zdôrazňuje, ako je nutné zmeniť dnešnú hospodársku štruktúru Slovenska tak, ako to vyžadujú jeho prírodné a sociálne predpoklady. Celé mesiace vyhlasujú najkompetentnejší činitelia vlády, že sa na Slovensku musí budovať priemysel a že sa počiatok tejto akcie položí presťahovaním tých priemyselných závodov z okrajových území českomoravských, pre ktoré tam niet dostatok pracovných síl. Mnohé komisie zaoberaly sa už touto otázkou, mnoho slovenských delegácií navštívilo už príslušné odbory ministerstiev, mnoho slovenských odborných delegácií prehliadlo si už rozličné podniky, ktoré pre tuto akciu podľa názoru ministerstva prichádzajú do úvahy. Zkrátka, mnoho peňazí, práce i času sa do tejto akcie už investovalo, ale výsledok neukazuje sa doteraz ani ten najmenší; ba dokonca nezodpovedne píše sa o tom, že sa Slovensku dávajú pečené holuby. Ale zatiaľ skutočnosť je podstatne iná. Premiestnily sa síce už časti dvoch menších podnikov zo zemí českomoravských na Slovensko, ale nie v rámci úradnej akcie, ale jednoducho preto, že príslušní podnikatelia považovali toto za výhodné a príslušní činitelia na Slovensku vyšli im v ústrety. Môžeme klásť otázku či takéto pokračovania chceme menovať pokračovaním podľa plánu.

A teraz k tým pečeným holubom. Tento termín použil jeden oficiálny orgán strany ako charakteristiku pre dodávky z Čiech na Slovensko a zapadol do série článkov, ktoré v československej otázke či už na poli hospodárskom alebo politickom uverejnily časopisy niektorých politických strán.

Prv, než sa budem zaoberať stanoviskom k tomuto nezodpovednému písaniu, chcem povedať toto: Na Slovensku nikdy nebolo toľko objektívnych predpokladov pre rozumné riešenie československej otázky ako dnes. Srdce slovenského človeka nikdy tak oddane pre republiku nebilo ako bije dnes a nikdy nebolo slovenskému človeku takou samozrejmosťou ako dnes, že jeho existencia je možná len v jedinom politickom útvare, v Československej republike. (Potlesk.) Toto mnohí redaktori určitých českých časopisov asi nevedia, alebo sústavne zamlčujú a násilne sa snažia oslabiť úprimný vzťah Slovákov k Čechom. Chytili sa písať o slovenskom probléme bez toho, aby poznali dušu dnešného slovenského človeka. Myšlienka československej štátnej jednoty a vzájomnosti prešla na Slovensko mnohými zaťažkávacími skúškami a práca Slovákov v podzemí, v prípravách povstania i v povstaní samom dokázala, čo všetko Slovák vie obetovať pre túto ideu. 162.000 Slovákov bojovalo so zbraňou v ruke za obnovenie Československej republiky. Slovák stal sa úprimným Čechoslovákom, kým mnohí z pánov okolo niektorých časopisov ostali aj naďalej Čechmi a snažia sa nám dokázať, že to s tou štátnou jednotou celkom úprimne nemyslíme. Nuž, takéto ponímanie vecí len jasne dokazuje, ako nás nepoznajú a ako málo im záleží na tom, aby našu najúprimnejšiu príchylnosť k Československej republike ocenili.

Zvláštnu pozornosť musíme v tejto súvislosti venovať úvodníku jedného vedúceho časopisu jednej politickej strany. Hlavné jeho myšlienky možno shrnúť do týchto zásad: Slováci by chceli náš priemysel, robia si naň nároky, ale zabúdajú, že tento priemysel predstavuje výsledok práce českých rúk a že keď im časť z neho dáme, znamená to pre nás ochudobnenie a že im teda dávame bez zásluhy výsledky našej námahy. Je pochopiteľné, hovorí sa v tomto článku, že my nie sme ochotní sami sa ochudobniť, a ak sa tak stane, musíme dokonale zdôrazniť, že Slovákom dávame niečo, čo si nezaslúžili. Píše sa ďalej: Slováci by chceli aj naše uhlie, ktorého sami nemáme dosť. Dáme im ho, ale nech si ho prídu k nám nakopať a nech si ho odvezú. My nie sme ochotní donášať im na podnose už upečených holubov.

Vážené panie a páni, nuž toto je azda najstrašnejšia a najnezodpovednejšia reč, ktorá doteraz odznela v debatách o probléme Čechov a Slovákov v tomto štáte. (Potlesk.) Keby Slováci rozmýšľali tak, ako niektorí páni okolo týchto časopisov, mohli by odpovedať takto: Máte podniky a závody v pohraničných krajoch, ale chýbajú vám pracovné ruky, ktoré by kolesá roztočily a ktoré by z tej mrtvej a následkom toho bezcennej hmoty spravily živý organismus, ktorý by bol v stave rozmnožiť národný majetok republiky a zabezpečiť nám lepší život. Nechajte, nech tieto stroje zhrdzavejú, nech sa budovy rozpadnú a uvidíte, či to pre vás bude znamenať obohatenie alebo ochudobnenie. Dúfam, že uznáte, že nie je možné žiadať od Slovákov, aby dali bez zásluhy časti svojej pracovnej sily. Veď keď pečené holuby nemožno podávať zo západu na východ, tým menej ich možno podávať z chudobnejšieho jeho východu na bohatší západ. Nový názor na život zdôrazňuje, že najväčším bohatstvom národa sú pracovné ruky, a treba konštatovať, že už dnes na 17.000 slovenských pracovných rúk pomáha roztáčať kolesá priemyslu českomoravského. My teda už dávame, ba sme už dali a nevyčítali sme, lebo naše úprimné vzťahy k československej štátnej jednote a náš úprimný pomer k tomuto nám najmilšiemu politickému útvaru nám nedovolí, aby sme si vzťah s bratom Čechom založili na takejto kalkulačnej báze.

Takto by sme asi odpovedali, keby sme sa k československej otázke stavali tak, ako sa stavajú páni okolo týchto časopisov. Ale my nechceme takto odpovedať, lebo sme presvedčení, že takéto slová a takýto tón nepatrí do domácnosti československej. Slová o staršom a mladšom bratovi, ako ich uviedol článok v inkriminovanom časopise, hodila sa do domácnosti neusporiadanej, a my chceme mať domácnosť v poriadku, domácnosť, ktorá by pozostávala zo členov, z ktorých má každý k inému len dobré úmysly a v ktorej všetci jej členovia vidia svoju budúcnosť najlepšie zabezpečenú v spoločnom blahu a v ktorej starší brat, alebo lepšie povedané zdravý brat, neodmietne pomoc mladšiemu, lepšie povedané vojnovými udalosťami dokaličenému bratovi. Nechceme a nebudeme chcieť, aby sa otázka nezamestnaných priemyselných závodov v okrajových zemiach českomoravských riešila sentimentálne, ale myslíme, že by sa mala riešiť na báze československej, to znamená, na základe priemyselného plánovania československého. Nie je to úvaha slovenská, ktorá káže, aby tie podniky, ktoré nemajú pracovných rúk a ktoré nehodláme s hľadiska celkových našich potrieb likvidovať, boly prenesené na to územie republiky, ktoré má pre ne vhodnejšie sociálne i prírodné podmienky. Chceme robiť hospodársku politiku slovenskú, ale len ako súčiastku hospodárskej politiky československej. Toto je naše primárne hľadisko, ktoré nemienime opustiť za nijakých okolností a za nijakú cenu, lebo nechceme, aby nám pri tom pomaly vyrástaly dva rozdielne hospodárske celky v jednom štáte. Takéto pokračovanie by bolo nerozumné s hľadiska oboch národov a bolo by vysoko nebezpečné s hľadiska záujmov republiky. Úprimný Čechoslovák, ten, ktorý bojoval a bol ochotný obetovať všetko za obnovu nášho štátu, nemôže súhlasiť s týmito tendenciami a musí použiť všetky prostriedky, aby ich uplatneniu zabránil. Bolo by v záujme veci, aby sme trochu plánovali aj v publicistike, najmä v novinárskej, a činnosť žurnalistickú podmienili skúškou dospelosti z ideí československej vzájomnosti. Reči a články, aké sme čítali v poslednej dobe, nemaly by sa vyskytnúť v československej domácnosti. Má byť povinnosťou nás všetkých zakríknuť nemilosrdne ich autorov a znemožniť ich verejné dejstvovanie. Je predsa jasné, že keď štvú Čechov a Slovákov voči sebe, hrajú si s vrcholnými záujmami republiky. Neide o to, aby sme si vzájomne zamlčovali nesprávnosti alebo nevhodné pokračovanie, ale musí sa tak stať vo vhodnej forme a v prijateľnom ovzduší. Inkriminovaným článkom v týchto časopisoch chybuje jedno i druhé, preto neboly napísané v záujme republiky. (Potlesk.)

Podpredseda Cvinček: Ďalším prihláseným rečníkom je paní posl. Švermová. Udeľujem jej slovo.

Posl. Švermová: Paní a pánové! Chtěla bych doprovodit náš souhlas s exposé pana ministra Laušmana některými vývody, jež se týkají zejména rozvoje naší průmyslové výroby. Ústřední problém našeho znárodněného průmyslu je zvýšení výroby. Na tom nezměníme nic žádnými kouzly, ani sebe hlubším rozjímáním a proto je třeba zde nasadit všechny páky, abychom dosáhli rychlých výsledků. Nepodaří-li se nám zdolat tento úkol, bude otřesena měnová reforma a ztížen ozdravovací proces celého našeho hospodářství.

Máme obtíže, velké obtíže, a nikdo z nás před nimi nezavírá oči. Je nedostatek surovin, uhlí, jsou obtíže s dopravou, poklesla výrobnost práce a mnohdy se zdá, že je to začarovaný kruh. Mnozí dokonce toto zdání přijímají za skutečnost, skládají resignovaně ruce v klín nebo bezmocně naříkají, mnozí se zlomyslně pošklebují a jiní zase neplodně kritisují. Je jediná možnost, jak rozbíti tento zdánlivě začarovaný kruh: lidská práce, tvoření nových hodnot, rozmach tvůrčích sil nejen jednotlivců, nýbrž všech pracujících lidí, zejména dělnictva a technické inteligence. Mnohým se bude zdát tento prostředek příliš prostý, ale každá pravda je prostá.

K tomu, abychom mohli tvořit co nejvíc hodnot, kterých je tolik zapotřebí, je třeba učinit urychleně všechno, co pomůže zvýšiti výrobu. A tu považuji za nutné zdůraznit, že především je třeba urychlit v znárodněném průmyslu včasné jmenování členů představenstev ústředních a oblastních orgánů a jich náhradníků, jmenování ředitelů a představenstev národních podniků, aby tak byl ukončen stav nejistoty, který neprospívá žádnému podnikání.

Při tom chci zdůraznit, že naše strana důsledně zastává stanovisko, že jmenováni mají být především odborníci, bez ohledu na politickou legitimaci, a to takoví odborníci, kteří mají kladný vztah k národnímu průmyslu a chápou dnešní dění a nový styl práce, který umožní rozvinout všechny tvůrčí síly dělnictva i technické inteligence, odborníci, kteří se nebojí osobní odpovědnosti, jež je nejlepším a nejúčinnějším prostředkem proti zbyrokratisování znárodněného průmyslu.

Značně pomohou i další měnová opatření, která zjednají závodům možnost kalkulace.

A co je dále nutno? Aby znárodněné podniky konečně věděly, na čem jsou, s čím mohou počítat, do čeho se mají pustit, jaké plány mohou dělat aspoň pro nejbližší budoucnost. S tím úzce souvisí i rozestavení pracovních sil, při čemž bude třeba mít zvláště ohled na nedostatek pracovních sil na venkově, i na přitažení žen do průmyslu, a to zejména do průmyslu textilního a potravinářského. Že při tom bude třeba řešit i otázku neproduktivních sil, je, doufám, více než samozřejmé.

Znovu však chci zdůraznit, že půjde hlavně o to, abychom použili všech tvůrčích sil, kterými je náš lid tak bohatý. Tak jako v boji proti fašismu platilo heslo: "Lid ve zbrani, celý národ ve zbrani!", tak dnes platí heslo: "Lid v práci, celý národ v práci!" Jen tak budeme schopni znovu vybudovat to, co zničil fašismus, zvládnout hospodářský rozvrat, způsobený Němci v takovém rozsahu, že mu není rovno v novodobých dějinách. Bez účasti lidu nebylo možno dosáhnout vítězství nad fašismem ve velké válce, a bez účasti lidu nedosáhneme ani úspěchu při odstraňování škod, které Němci způsobili.

Uvědomme si, že všechny vládní režimy, které se domnívaly, že se mohou ubrániti hitlerovskému náporu t. zv. regulerním, normálním vedením války, podlehly, a teprve tehdy, když po velkém utrpení a nesmírných ztrátách se vzchopily k osvobozeneckému boji nejširší vrstvy národa, bylo možno zničiti síly okupantů. A to, co platilo v boji proti fašismu, platí i při obnově, při znovuvybudování všeho toho, co bylo fašismem zničeno.

Je zapotřebí míti víru v lid, v jeho sebevědomí, v jeho budovatelské tvůrčí síly. Tak jako bylo třeba vésti svatou, hrdinstvím lidu posvěcenou válku k zničení fašismu, tak je třeba dnes vyvolati svaté nadšení lidu pro výstavbu země, použít jeho schopností, věřit v něj. V tom spočívá skutečné pochopení demokracie, zde nechť se projeví opravdové vlastenectví.

A tak jako ve chvílích, kdy šlo o obranu republiky a její existenci, pouhá lhostejnost a resignace byly těžkým proviněním a každé podkopávání důvěry a sebevědomí národa hraničilo se zradou, tak i dnes je stejně trestuhodná lhostejnost, resignace a nedůvěra v tvůrčí síly lidu.

Nejde o kritiku. Budeme vděčni každému, kdo chyby vidí, kdo na ně upozorní a kdo chce pomáhat je odstranit. Opakuji, nejde o kritiku. Jde nám o více, jde nám o pojetí celého toho nového procesu, všech našich nových hospodářských opatření, nového pracovního stylu v znárodněném průmyslu a o pochopení toho, že mimořádné poměry si vyžadují mimořádných opatření a že nejkrásnějším vysvědčením pro všechen náš lid a pro dělnickou i technickou inteligenci jest, chopí-li se z vlastní vůle organisování národní soutěže a pracovních brigád, když stupňují své výkony, takže udivují na slovo vzaté odborníky, když přinášejí vlastní návrhy na snížení neproduktivních výdajů závodů, na zvýšení produktivity práce, na zlepšení pracovního procesu, když ve výrobních výborech projednávají dělníci společně s technickou inteligenci všechny tyto otázky u vědomí, že rentabilita podniku a zvýšení výroby je v jejich vlastním zájmu. A to je to nové, co je třeba vidět a zároveň vědět, že je to výsledek znárodnění a že by nic podobného nebylo možné za vlády kartelů a monopolů, které utloukaly každou iniciativu a ukládaly nové vynálezy do nedobytných pokladen, poněvadž jim šlo hlavně o okamžitý prospěch, když nad dělníky visel bič nezaměstnanosti při každém novém racionalisačním opatření.

Teprve dnes je možno uplatnit a rozvinout tvůrčí síly odborníků i dělníků, a v tom je hluboký smysl demokratisace, který je třeba pochopit, vstřebat do sebe, nadchnout se jím a mít při tom před očima dělníky, kteří nezůstali bezradně stát nad troskami závodů a dílen, ale pustili se do práce za podmínek nejtěžších. Je třeba vidět ku př. takové textilní dělnice z brněnské Kemky, které pracují chráněny jen tenkou prkennou stěnou před mrazem a chladem; daly do pořádku své stavy a s hrdostí hlásí, jaké výkony již dokázaly, že mohly odevzdat republice přes ¹/₂ mil. kg vyprané vlny. Je třeba, abychom viděli ty veliké snahy ústeckých železničářů, abychom viděli všechno to, co dělají naši havíři pro republiku.

Toto dělnické úsilí je třeba vidět a znát a pochopit také, odkud pramení. Pochopit hlubokou souvislost mezi znárodněním průmyslu a mezi všemi těmi nadějemi, které dělnictvo do tohoto aktu vložilo. A je třeba, aby s úsilím dělníků bylo spojeno i úsilí inteligence, na kterou klademe velikou odpovědnost a v níž věříme, aby pomohla oživit všechny dělnické návrhy, aby pomohla dosáhnout nejvyšších pracovních výkonů a vytvořit celé školy, ve kterých by byly uplatněny zkušenosti nejlepších našich dělníků.

Nezavíráme oči před obtížemi, ale lišíme se od těch, kteří vidí jen obtíže, tím, že vidíme i výsledky, a dobré výsledky. Srovnáváme je s tím, čeho bylo dosaženo u nás po poslední válce r. 1918, nebo s tím, čeho dosahují země, které byly osvobozeny daleko dříve, jako Francie a Belgie. A právě proto se díváme s největší důvěrou do budoucnosti. Mnozí ovšem výsledky usilovné a obětavé práce našeho lidu nechtějí vidět. Pošklebují se nad brigádami a stachanovskými výkony, zveličují naše těžkosti, vidí všechno jenom černě. Vidí jen to, co považují za špatně u nás, ale ani je nenapadne hovořit o krisi v Americe, o stávkách a hrozící obrovské nezaměstnanosti, o přebytku zásob i zlata a neschopnosti vyřešit problémy, kterými je zmítána bohatá, hrůzami války nedotčená Amerika.

A všem těm, kdož mají dnes tolik kritických poznámek a tak málo positivních návrhů a tvůrčích podnětů, chtěla bych znovu položiti otázku: jak by chtěli řešit poměry u nás? Co by se stalo s naším, Němci zdeformovaným průmyslem, kdybychom nebyli provedli znárodnění? Kde bychom dnes byli, kdyby lid nebyl přímo účasten na řešení všech hospodářských problémů, kdyby svými obětmi nepřispěl k ozdravění hospodářského života země? Kdo by mohl očekávat, že by dělníci soutěžili o nejlepší výkony a budovali z trosek své závody, fárali do šachet neděli co neděli, kdyby je neposilovalo vědomí, že tak činí pro republiku a tím pomáhají tvořiti budoucnost celého národa? A právě proto, že to víme a že víme také, že zde na prvém místě stojí otázka zvýšení výroby, chceme, aby bylo odstraněno všechno, co brzdí rozvoj výroby a co také znemožňuje, aby výrobky skutečně došly tam, kam patří - do rukou konsumentů.

A je zde hodně věcí, které brzdí tuto dělnickou snahu, snahu našich odborníků v závodech. Jednak jsou naši dělnici znepokojováni stále tím, že se považuje za nutné dělat všemožné pokusy, aby některé podniky, které podléhají znárodnění, byly z toho vyňaty. Z mnoha příkladů chci uvésti pouze několik: Je tu fa Ant. Löschner, továrna jemné strojní mechaniky, Praha-Modřany. Tato firma vyráběla za první republiky pro vojenskou správu letecké fotografické přístroje a tím je dán předpoklad zestátnění podle §u 1, odst. 7 dekretu presidenta republiky čís. 100 ze dne 24. října 1945. Proti jasnému znění dekretu pokouší se pan továrník, za vydatné podpory jednoho z členů PNS, který je členem správní rady a má na tom proto i hmotný zájem, aby byl tento podnik vyňat ze znárodnění. Podnik je zřejmě v dobré hospodářské situaci, neboť v poslední době zvýšil akciový kapitál o třetinu. Majitel i pan poslanec, který má ve správní radě svůj osobní podíl, mají ovšem zájem, aby právě tento podnik byl vyňat ze znárodnění.

Dále je případ fy Jandera, o kterém zde bylo hovořeno. Tato textilní továrna podléhá podle počtu zaměstnanců zestátnění, a majitel podniku se snaží na základě falešných tvrzení, že jde o přechodné zaměstnance, kteří byli zaměstnáni na stavebních pracích, o vynětí tohoto podniku ze zestátnění. Dále jsou tu snahy se strany podnikatelských kruhů, aby od znárodněného průmyslu byla oddělena distribuce ve velkém. Je to případ fy Vacuum Oil Company, kde v prvních dnech po revoluci se snažili zahraniční investoři zachrániti svůj majetek před znárodněním.

Dále zde máme řadu podniků, jichž se týká dekret o konfiskaci nepřátelského majetku a kde se rovněž činí pokusy, aby tyto podniky byly převedeny do soukromých rukou. Tu bych chtěla podtrhnout, že pokud jde o větší podniky, o podniky celonárodního významu, je zde buď možnost připojit je ke znárodněným podnikům, nebo druhá možnost, které je třeba použít, odevzdati větší podniky do rukou národních výborů (Potlesk.), a pouze menší podniky a podniky středního rázu dáti do rukou soukromých.