Z vlastní prakse je mně známo, jaké potíže činí administrativně objektivní zjišťování národností a jaká je různost indicií, které by mohly býti podnětem k úsudku, že tu či onu osobu jest považovati za osobu národnosti německé. Sporná je také národnost Židů, kteří se při sčítání lidu přihlásili k národnosti židovské. Ministerstvo vnitra vydalo sice velmi důkladné směrnice, které však při rozsáhlé kasuistice prakse nestačí a následkem toho není u národních výborů patrně jednotnosti v rozhodování.

Zavedení národních výborů do naší administrativy, schválené zástupci naší strany již v exilu, považujeme jako zásadní demokraté za jedinou možnost, aby demokracie ve veřejné správě působila ve všech složkách a aby také v ní rozhodoval jedině lid. Ze zkušenosti víme, že národní výbory se ve veřejné správě osvědčily. Oceňujeme také plně jejich záslužnou a úmornou práci v době revoluční, kdy jejich členové neznajíce oddechu, překonali obětavě veškeré svízele doby a bez právních norem, bez spojení s vládou, přirozeným právním citem a demokraticky snažily se uvésti rozrušený život do normálních kolejí a zavésti právní řád. Nekalé živly, jež se tu a tam do národních výborů vetřely, byly postupně jak v nich, tak i ve správních komisích v pohraničí už skoro úplně odstraněny. Se stanoviska lidovlády bylo opravdu už na čase, aby byla ve správě státu odstraněna dvojí kolej samosprávy a státní správy, která někdy za první republiky se stala výhybkovým seřadištěm, a že v národních výborech nastalo její kýžené sjednocení. Za prvé republiky jen v nejnižších svazcích územní samosprávy, v obcích a autonomních městech, se uplatňovali zástupci lidu skoro plnoprávně. V okresích a zemích byli pod řízením a kontrolou vedoucího úřednictva, což nebylo demokratické, a byl jim vymezen jen úzký obor samosprávní působnosti. Do státní správy zasahovati nesměli, takže v celé bývalé administrativě byli vlastně jedinými zástupci lidu ministři, pokud ovšem také nebyli úředníky, a státní správu vlastně obstarávala toliko byrokracie. Zavedením národních výborů do správy přešla vládní a výkonná moc plně do rukou lidu a jest si jen přáti, aby politické strany, vysílajíce své zástupce do národních výborů, určovaly, jak jsme se o to pokusili i my, zase jen své nejlepší odborníky a pracovníky, kteří by tam neuplatňovali osobní nebo stranické zájmy, ale především dbali předpisů zákonných, vyvarovali se všech excessů de pouvoir a měli na zřeteli jen zájem celku. Členové národních výborů musí nabýti vědomí, že nejsou exponenty svých stran, nýbrž lidovými úředníky, pro něž platí především nápis na památné budově Karolina "Lex civium dux" a jejichž rozhodování musí býti naprosto objektivní, poněvadž podléhá prozkoumání odvolacími správními instancemi i mimořádnému opravnému prostředku, stížnosti na nejvyšší správní soud. Za první republiky bylo chloubou jednotlivých resortů, když jejich konečná rozhodnutí byla co nejřidčeji u nejvyššího správního soudu napadána. Jistě by nepůsobilo ve veřejnosti dobrým dojmem, kdyby rozhodnutí lidovlády, zejména národních výborů, byla nejvyšším správním soudem rušena pro vadnost řízení nebo dokonce pro nezákonnost.

Zavedení lidovlády do národních výborů má ovšem za následek zdražení administrativy, poněvadž tím byl rozšířen počet správních orgánů. Nelze požadovati od zástupců lidu, aby při výkonu funkce utrpěli újmu na svém výdělku. Leč i při náhradách je nutno míti na zřeteli hospodárnost, poněvadž dnešní stav státních, zemských, okresních i obecních financí je více než neutěšený. Každý člen národního výboru se musí proto snažit, aby za náklad náhrady jemu poskytnuté dal ve své práci přiměřený ekvivalent, třebaže náhrada nebude nikdy taková, aby kryla újmu, jež dotyčnému při výkonu veřejné funkce vzniká.

Zavedením národních výborů do správy byla sledována administrativní decentralisace, která je u lidovlády nezbytna. Musíme však s politováním konstatovat, že tento záměr a snaha ministerstva vnitra není jinde do důsledků prováděna, ba naopak že ve většině oborů se centralisace ještě utužuje, což je na škodu zájmům lidu. Ke konkrétním výtkám v tomto směru se naše strana ještě příležitostně vrátí. Také otázkou oddlužení a sanace financí samosprávy bude se náš klub zabývati ještě v této debatě.

Kvitujeme s povděkem příslib pana ministra vnitra, že míní ještě letos úspěšně vyřešit transfer Němců. Mluviti s národního a státního hlediska o jeho nutnosti bylo by nošením sov do Athén. Celý český a slovenský národ je jednotného názoru, že němečtí kazimíři musejí co nejdříve z našeho státu zmizet, abychom konečně po tisíci letech měli od nich pokoj. (Potlesk.) Naši sudetští Němci byli vždy daleko zavilejšími nacionálními šovinisty než Němci v říši, do níž je vždy srdce táhlo a kam nyní přijdou. Jejich "Besitzstand" u nás konečně zmizí. Byli vždy držiteli nepravými, nepoctivými a lstnými a svévolně rušili naši českou pokojnou držbu. Celá naše česká veřejnost už na urychlené provádění transferu nedočkavě čeká. Teprve až poslední Němec překročí hranice našeho státu, můžeme si klidně oddechnout a říci "Pán Bůh zaplať". (Potlesk.) Sudetští Němci pak, jež u nás v prvé republice dobré bydlo pálilo, mohou zase tentokráte zaslouženě vykřikovati své nacistické: "Wir danken unserem Führer". Nesmíme také zapomenout na vyhoštění Němců, odsouzených podle retribučního dekretu, jakmile si odpykají trest.

Bude ovšem naší povinností, abychom mezery, jež vzniknou transferem Němců v podnicích a zemědělství, co nejdříve nahradili našimi lidmi, pozvedli pracovní morálku a zamezili tak hrozící úbytek na produkci, jíž nutně potřebujeme jak pro spotřebu vnitřní, tak zejména pro export.

Pan ministr vnitra dotkl se velmi případně problému smíšených manželství, jež se stala rakovinou na těle našeho národa. Příliš lehkovážně naši lidé uzavírali sňatky s Němci, kteří vždy v manželství uplatňovali nacionální převahu a zvlažňovali národní cítění příslušníků našeho národa. Největší procento zrádců a kolaborantů vzešlo z prostředí smíšených manželství. Pakli se český manžel opřel nacionálním choutkám manžela Němce, znamenalo to obvykle rozvrat manželství. Němec se velmi těžko asimiloval. Německé ženy byly převážně nejzuřivějšími nacistkami. Dobře jsem si jejich činy zapamatoval. Osudného 15. března 1939 zasypávaly německé žoldáky květinami. Před Hitlerovým obrazem rozsvěcovaly lampy. Byly by si uběhaly nohy za sbíráním Winterhilfe. Byly nešťastny a rouhaly se Bohu, když porodily děvče místo chlapce, budoucího Hitlerova žoldáka. Když slehla u nás v Olomouci čtrnáctiletá Němka a když jí německý lékař za to z důvodů mravních pokáral, odsekla mu: "Pane, Vy urážíte ve mně německou matku" a hrozila mu gestapem. Dnes ovšem Němky shánějí u českých lidí podpisy na prohlášení, že byly neviňátky. Takové ženy nemohou u nás zůstati, byť i manžel byl Čech. Jeho povinností vlastně bylo, aby uvedl za doby nesvobody svou manželku do příslušných mezí. Rovněž Češka i Slovenka, která dříve neuvažovala o svém sňatku s německým šovénem, musí nyní nésti důsledky. Exponovaný nacista půjde do říše. Vítězil-li u něho za nesvobody nacismus nad láskou k manželce a dětem, neměl rodinu rád a způsobil její rozvrat. Je žalostné vzpomínat, že ještě za doby nesvobody Češi a Češky uzavírali sňatky s Němkami a Němci. Tito Čechové jistě způsobili mezi Čechy veřejné pohoršení, které tvoří součást skutkové povahy provinění podle presidentova dekretu o národní cti.

Tento dekret byl předmětem četných úvah a pochybností naší veřejnosti, zejména právnického světa, ježto ve svém obsahu nebyl dostatečně právně ujasněný a v ohledu materiálního i formálního práva vzbuzoval důvodné pochybnosti, takže se ozývalo mnoho žádostí o jeho novelisaci. Teprve směrnice pana ministra vnitra, uveřejněné v Úředním listě č. 157/45, daly dekretu aspoň postačitelnou formální i materiální náplň a zaručují, že řízení proti osobám, z přečinu proti národní cti podezřelým, bude prováděno objektivně a že výroky lidových trestních senátů při okresních národních výborech mohou býti pořadem instančním přezkoumávány. Dekret je dokonce po stránce materiálního práva i správního řízení výhodnější pro obviněného, než předpis čl. 3 organisačního zákona č. 125 z r. 1927, jenž je sice rovněž proti takovým osobám použivatelný, v němž však definice stihatelného jednání jest uvedena příliš široce: "Všeliké nepřístojné jednání nebo chování na místech veřejných nebo veřejně přístupných, kterým se ruší nebo ohrožuje veřejný pořádek, klid, bezpečnost, dobrý mrav nebo slušnost, nebo se vzbuzuje veřejné pohoršení."

Dekret o národní cti se svými směrnicemi je daleko precisnější normou speciální. Bývalo by bylo ovšem se stanoviska jasného práva vhodnějším, kdyby ona ustanovení, jež jsou obsažena ve směrnicích ministra vnitra, byla pojata už do původního obsahu dekretu nebo vyřešena aspoň vládním nařízením. Ostatně případné nedostatky dekretu může Prozatímní Národní shromáždění podle potřeb prakse po jeho ratihabici vždy novelisovati. Věříme, že lidové trestní správní senáty budou ve věcech národní cti povšechně rozhodovat tak objektivně, jak rozhodují lidové soudy o deliktech podle retribučního dekretu. Obojí senáty jsou složeny převážně ze zástupců lidu a soudcovský živel je v nich representován jen jediným členem, takže zástupci lidu mají rozhodující převahu. Proto vzbudily u nás podivení nedávné výtky, které byly činěny našim soudcům. Soudcové byli u nás vždy, jak za první republiky, tak i za doby nesvobody na výši doby. Pro jejich rozhodování platil jedině předpis zákona a nic jiného než zákon, a to zákon demokracií usnesený. (Potlesk.) Stejně nás udivily výtky, činěné obhájcům u lidových soudů, kteří tam konají též pouze svou zákonem přikázanou povinnost. Obhajoba je podle dekretu presidenta republiky obligatorní; obhájci jsou vázáni předpisy advokátního řádu a obhajoba zrádců a kolaborantů jim nepůsobí žádné potěšení, ba přináší jim citelnou majetkovou újmu. Bylo by proto záhodno, aby se o těchto věcech objektivně uvažovalo a rozvážněji mluvilo.

A na konec ještě několik slov o byrokracii, jíž rozumíme úřednický správní aparát. V revolučních dnech se namnoze neinformovaně volalo po vymýcení byrokracie z veřejné správy, při čemž nebyl činěn rozdíl mezi byrokraty ve špatném slova smyslu a mezi demokraticky poctivě pracujícím úřednictvem, které vlastně tvoří páteř celého státního ústrojí. Vládní systémy, zejména v demokraciích, přicházejí a odcházejí, kdežto byrokracie v dobrém slova smyslu je věčná a zůstává, mnohdy v politických krisích byla jediným faktorem, který udržoval kontinuitu demokratického právního řádu a pořádku. Po revoluci, když vznikají nové problémy a plány a je třeba k jejich provedení mnoha osob, zejména odborníků, trpí obvykle státní administrativa překrveností - hypertrofií, která se pak postupně musí léčiti odbouráváním personální překrvenosti. Tak tomu bylo po vzniku první republiky a tak tomu jest i nyní. Úřednický aparát státních úřadů, u národních výborů a správních komisí se na mnoha místech tak rozmnožil, že se stanoviska jejich rozpočtu se stane finančně neúnosným. Bude nezbytné, aby nadbytek zaměstnanců byl postupně restringován a uveden na míru nezbytnou. Zásadou řádné administrativy musí vždy být raději udržovat menší počet odborně vzdělaného a zdatného úřednictva, ale dobře placeného, než přebytek nezkušených lidí mizerně honorovaných, kteří opustili svá bývalá povolání jen proto, aby prý měli lehčí chleba; tyto lidi je však třeba vrátit tam, kam patří, a zapojiti je do výrobních odvětví, kde dnes každého mozku a každé paže potřebujeme jako soli. (Potlesk.)

Demokratický úřednický aparát pak po jeho očistě od živlů nespolehlivých musí pracovat ve veřejné správě ruku v ruce s volenými zástupci lidu a dát jim plně k disposici své odborné znalosti. Zástupcové lidu naproti tomu musí si dát poraditi úřednictvem znalým zákona a právní prakse a pak kriticky rozhodovati v demokratickém duchu. Obě kategorie veřejné správy, byrokratická a lidová, nechť uváží, že jsou na sobě vzájemně závislé a že v zájmu státu nesmí jedna druhou majorisovat, neboť při převaze jedné složky nad druhou by buď mohl vzniknouti neklid a zmatek, nebo by bylo obnoveno panství nežádoucího a koženého byrokratismu.

Schvalujíce exposé p. ministra vnitra přáli bychom si, aby se veškerá snaha nového správního lidového aparátu nesla k tomu cíli, aby se obnovený náš stát nestal v rámci nového právního řádu státem policejním, nýbrž státem opravdu demokratickým, zaručujícím každému státnímu občanu veškeré ústavní svobody, zejména svobodu osobní, svobodu projevu a svobodu tisku, a aby se občan nestal rabem státu, nýbrž aby stát sloužil občanu, neboť jen tak dosáhneme opravdové demokratické svobody a jen tak zavládne u nás spokojenost, klid a vnitřní pořádek. (Potlesk.) Pokoje a blaha státu si jistě všichni přejeme.