Mluví se stále o reakci. Víme všichni, že v podzemí pracují reakční živly a že čekají na příležitost. Nejsou to však čeští studenti. (Potlesk.) Reakci tvoří zejména ti, kdož byli zbaveni hospodářské a politické nadvlády ve státě. Tato reakce bude mít radost z každého neúspěchu, který by nás potkal, zejména však z neúspěchu na poli hospodářském. Tato reakce se utěšuje, že se nám naše velké revoluční dílo, zestátnění průmyslu a akciových bank, nepodaří a že ona zase přijde ke slovu. Tato hospodářská reakce, která se za první republiky nespokojila s absolutní nadvládou hospodářskou, která se snažila uchvátit také moc politickou, se nikdy nesmíří s dnešní svou posicí. Toho jsme si všichni dobře vědomi. Jenže tuto reakci nepotřeme žádnými pouličními demonstracemi našeho průmyslového dělnictva, naopak, musíme provádět veliké demonstrace dělníků i vedoucích úředníků, kteří našli svůj kladný poměr k našemu velkému revolučnímu dílu, tím, že budeme v továrnách usilovně pracovat, abychom dokázali, že to dovedeme lépe, nežli to dokázala tato hospodářská a politická reakce. (Potlesk.) To je podle mého soudu nejspolehlivější cesta k naprostému potření jakékoli reakce, které tím bude odňata veškerá živná půda pro reakcionářské pletichy.

Slavná sněmovno! Jsme všichni přesvědčeni, že práce politických stran v Národní frontě a její jednota je požehnáním pro národ a stát. Chceme se všichni svorně podílet na všech strastech a starostech, které dnešní zlá poválečná doba s sebou přináší. Chceme z hospodářských trosek našeho státu vybudovati zdravý a silný stát na nových a lepších hospodářských základech. K tomu potřebujeme spolupráce dělnictva s inteligencí. Musíme se proto vystříhati všeho, co by tuto jednotu a spolupráci mohlo ohroziti. Je to v zájmu klidného a rychlého vybudování zdravých hospodářských a politických základů naší, námi všemi milované republiky Československé. (Potlesk.)

Podpredseda Gottier (zvoní): Ďalším rečníkom je pán posl. Šling. Dávam mu slovo.

Posl. Šling: Vážená sněmovno!

Dovolte mi několik poznámek k událostem v Brně, které - jak prohlásil poslanec Langer - vzbudily značný zájem celé české veřejnosti a které je nutno objektivně zde vylíčiti.

Dne 31. ledna 1946 major generálního štábu Šoffr zahájil přednášky o brannosti. Na zahájení pozval všechen tisk. Dne 31. ledna 1946 deník komunistické strany Rovnost podrobil přednášku kritice, a to proto, že byla s hlediska morální výchovy studentů naprosto pochybná a neměla úroveň. (Výkřiky.) Čekejte, počkejte. Pan major Šoffr prohlásil, že u nás je inteligence bita stejně jako dělnictvo. (Výkřiky.) Račte, pánové, podat důkazy. Obhajoval studenty, kteří studovali v Německu, obviňoval dělnictvo ze šmelinářství a prohlásil, že nepotřebujeme výhodných hranic ani aliancí. Po uveřejnění kritického článku Rovnosti navštívila delegace studentů techniky redakci Rovnosti a žádala odvolání článku.

Mezitím byl celý případ vyšetřován a vojenští činitelé žádali, aby až do vyšetření nebylo o tom psáno, takže Rovnost více nic nepsala. Zároveň bylo prohlášeno, že major Šoffr v zimním semestru přednášet nebude, že bude jen testovat. Dne 5. února 1946 vývěskou na technice bylo vyhlášeno, že se přednáška v kinu Metro nekoná. Přesto se dne 6. února 1946 ke kinu Metro dostavili studenti, a to organisovaně. Dostavil se tam i rektor university prof. dr. Neuman a pan generál Žák, kteří již večer před tím na plese právníků byli informováni, že se organisují demonstrace. (Výkřiky.) Přišli zabránit demonstracím. Vysvětlili, že pan major Šoffr je nemocen a že v přednáškách se bude pokračovat v letním semestru. Vyzvali studentstvo, aby se klidně rozešlo. Asi dvě stě studentů se seřadilo do průvodu a na výzvu zjištěných studentů pochodovalo k Rovnosti. Při této demonstraci před Rovností byla vykřikována hesla proti naší vládě a proti Sovětskému svazu. (Výkřiky.) Je zjištěno, že mezi studenty byly kolportovány ručně psané letáky s nálepkami Moravcovy ligy proti bolševismu. (Výkřiky.) Když se dělnictvo Zbrojovky dovědělo o demonstracích reakcí poštvaných studentů proti Rovnosti, na všeobecné přání dělníků předseda odborové skupiny Zbrojovky vyzval dělnictvo, aby zastavilo práci a v 10 hodin jednotně nastoupilo. (Výkřiky.) Část Zbrojováků pochodovala k technice, kde byla na rektorát vyslána delegace manifestujícího pracujícího lidu, která tlumočila děkanovi a rektorovi stanovisko pracujícího lidu, žádala vyšetření původců studentských demonstrací, odhalení reakčních živlů, vyšetření případu maj. Šoffra a očistu vysokých škol od reakce. (Výkřiky.) Potom sdělila delegace táboru lidu výsledky jednání na rektorátě a dělnictvo se odebralo k redakci Rovnosti, kde se připojilo k velikému táboru lidu na náměstí Rudé armády a v přilehlých ulicích. Na tomto táboru lidu promluvili řečníci Národní fronty a ÚRO. Tato velká manifestace pracujícího lidu končila slibem, postupovat jednotně proti všem reakčním pokusům rozbít národní jednotu, proti všem pokusům vrazit klín mezi dělníky a studenty, proti všem pokusům rušit klidnou výstavbu republiky. (Potlesk. - Výkřiky.) Tato manifestace prokázala, že pracující lid nepřipustí, aby výstavba republiky a náš zestátněný průmysl byl rušen reakčními štváči.

Máme důkazy, že demonstrace studentů - té malé části studentů reakcí poštvaných - byla připravována a studenti byli poštváni proti deníku Rovnost, orgánu vládní strany, strany, která je nejpřednějším bojovníkem za upevnění Národní fronty. (Potlesk poslanců stran komunistických.) Tak na př. po příjezdu z Prahy do Brna ráno 6. ledna pan gen. Procházka prohlásil, že přijel, protože se dověděl o připravovaných demonstracích. Rovněž věděl o demonstracích pan gen. Žák.

Z toho, co jsem uvedl, můžeme si utvořit obraz, za co demonstrovala část studentů, vedená reakčními živly, a za co manifestoval jednotný pracující lid. Demonstrace byly inscenovány před budovou Rovnosti, protože deník velké vládní strany podrobil přednášky doc. maj. Šoffra kritice. Je to příznačné, jak si někteří páni představují volnost kritiky a svobodu tisku a slova. Při této demonstraci byla vykřikována hesla proti naší vládě a proti našemu nejspolehlivějšímu spojenci, Sovětskému svazu. (Výkřiky: Fuj!) Při této demonstraci se ukazují v jasném světle prsty reakce, prsty zbytků fašistické sebranky, která by pod takovýmito záminkami chtěla získávat přízeň studentstva a která by dávno měla sedět za mřížemi. (Potlesk. - Výkřiky odporu.)

Nikdo netvrdil, že studentstvo je reakční, ale musíme vyzvati studenty, aby včas přiskřípli prsty těmto fašistickým štváčům, a věříme, že žádný poctivý student nepůjde demonstrovat za pochybnou věc a ve službách reakce. (Výkřiky.) Již ten fakt, že demonstrace byla vedena proti orgánu vládní strany pracujícího lidu měst a venkova, proti komunistické straně, ukazuje, že touto demonstrací měla být rozražena Národní fronta.

Chtěl bych ještě jednou prohlásit, že obsah přednášek pana majora Šoffra je v rozporu s duchem košického vládního programu. Pan major Šoffr není způsobilý být vychovatelem naší mládeže. (Výkřiky.) Hned dostanete fakta, pánové. Pan major Šoffr zúčastnil se odbojové skupiny, která byla vedena ministerským radou Schmoranzem. Ministerský rada Schmoranz vycvičil 26 důstojníků pro odbojovou zpravodajskou službu. Dne 24. srpna 1939 svolal všechny účastníky a dával jim instrukce. Zakázal, aby si přítomní psali poznámky. Šoffr přes zákaz poznámky psal a při zatčení Gestapo tyto poznámky dostalo. Šoffr prohlásil spoluvězňům, že všechno řekne. Ministerský rada Schmoranz byl popraven. Major Šoffr (Výkřiky.) jako vězeň vzbudil svým chováním a politickými názory rozhořčení mezi spoluvězni. (Výkřiky.) Jeho názory byly označeny za nacistické. Pan major Šoffr se pokusil přihlásit se do německé armády (Hluk.), aby unikl koncentračnímu táboru. (Výkřiky.) Pan major Šoffr přednášel o neporazitelnosti německé armády. (Výkřiky.) Tak tedy vypadá váš idol reakce a muž, kterého se zastalo "Svobodné slovo". Prohlašujeme pana majora Šoffra za nezpůsobilého býti docentem branné výchovy a aktivním důstojníkem československé armády. (Potlesk.) Dále máme zjištěno, že mezi studenty se pohybují a pracují lidé jako student pan Kukačka Miroslav, který spolu s kamarády při diskusi o článku Rovnosti prohlásil, že bojovat nikdy nebude, že kdyby byla republika někdy ohrožena, bojoval by jen tehdy, když by mu hrozilo zastřelení, protože se snaží projíti vždy s co nejmenšími ztrátami. Dále prohlásili tito studenti, že dekrety nejsou správné, že je to diktát, a když jim bylo řečeno, že je podepsal pan president dr Edvard Beneš, řekli, že je diktátor. Takovým lidem nesmí býti trpěno šíření těchto názorů. Naproti tomu šel náš pracující lid do ulic, aby manifestoval jednotu pracujícího lidu a národa proti všem pokusům mařit klidnou a úspěšnou výstavbu naší republiky, aby podpořil vládu v provádění vládního programu a aby žádal urychlenou očistu veřejného života. Tak zněla hesla i projevy všech řečníků, mezi nimiž byli zástupci všech stran Národní fronty. Někteří lidé namítají, že na slabou demonstraci 200 studentů nebylo zapotřebí mohutného nástupu dělnictva. Nejde a nešlo o těch 200 studentů; jsme svědky nejrůznějších reakčních pokusů zabrzdit vývoj lidové demokratické republiky. Před nedávnem byla odhalena zrada prchalovské kliky a není tomu dávno, co se naší reakci podařilo poštvat část studentů k demonstracím proti ministru informací soudr. Kopeckému.

Reakce šíří šeptanou propagandu, která má diskreditovat vedoucí činitele a vedení komunistické strany a vlády. Šíří t. zv. tajné rozkazy náměstka předsedy vlády Gottwalda o přípravách k puči, tajnými letáky chce rozeštvávat živnostníky a rolníky proti vládě. Není tomu dlouho, co jsme byli svědky sabotážních činů v našem průmyslu. Jednotný pracující lid nastoupil proti strůjcům všech těchto štvanic, aby v zárodku potíral jakoukoliv činnost reakce, aby naši reakční štváči pocítili, že v naší lidové demokratické republice jejich štvanice nebudou trpěny. (Potlesk.)

Připomínám slavné sněmovně demonstrace stejnou reakcí poštvaných studentů proti pokrokovému studentstvu z roku 1935, na kterých byl vedoucí pokrokových studentů, za okupace umučený hrdina boje za svobodu českého národa soudr. Sinkule do krvava a do bezvědomí zbit a kde fašističtí štváči volali: "Bolšána Sinkule bolí dnes kebule", a to v době, kdy byla již republika ohrožena Německem a kdy šlo o to vytvořit národní jednotu na obranu republiky. Je to táž reakce, která chce dnes rozrazit národní frontu a mařit klidnou výstavbu naši vlasti. (Předsednictví převzal místopředseda Petr.) Nechť je zrada prchalovské kliky, nechť jsou ohně na dole Julius v Rosicích, sabotážní činy v závodech a štvanice reakce pobídkou, abychom byli na stráži a abychom stůj co stůj likvidovali reakci u nás. Národ nebude čekat, až by projevy reakce zesílily, bude reakci potírat v zárodku, bude ji potírat, ať je kdekoliv, v řadách studentstva nebo v jiných vrstvách, bude ji potírat všude, kde by se pokoušela mařit výstavbu republiky. (Potlesk.) Náš národ chce jednotně vybudovat zdravou, silnou, lidovou, demokratickou republiku, zbavenou všech zrádců a pomahačů Němců. Dělnictvo Zbrojovky dalo jednotným nástupem na jevo svoje odhodlání zarazit v zárodku provokace reakce. V celé době po osvobození prokázalo dělnictvo Zbrojovky, že je si vědomo svých vlasteneckých povinností, příkladně pomohlo venkovu při žňových pracích, při stavbě mostů a při organisování uhelných brigád. Připomínám to zde, aby si ti páni, kteří posměšně komentovali, když veliké hnutí pracovních brigád zachvátilo závody, aby si uvědomili, co tvůrčí síla a jednota pracujícího lidu dokáže. Jednota lidu a národa zajistí vymoženosti národní revoluce a bude zárukou klidného a úspěšného rozvoje republiky. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Ke slovu je přihlášen pan posl. Adam. Uděluji mu slovo.

Posl. Adam: Paní a pánové!

Vládní návrh zákona o odčinění některých křivd způsobených českému pracujícímu dorostu je první osnovou, která se blíže dotýká některých problémů naší mládeže. Je škoda, že příležitostí k rozpravě o naší mládeži a jejích problémech je právě na půdě Národního shromáždění a hlavně v jeho plenu tak málo.

Otázka mládeže je otázkou existence národa. Národy, které zanedbávají soustavnou a cílevědomou péči o výchovu mládeže a její přípravu pro život, podkopávají samy základy své národní existence. Je proto třeba, abychom se v souvislosti s předloženou osnovou zákona zabývali v hrubých rysech problémem naší mládeže vůbec. Není také možno řešiti dílčí otázku, jakou je odčinění křivd jenom českému pracujícímu dorostu, aniž bychom znali příčinné souvislosti tkvící v celkové problematice nadhozené otázky.

Především je nutno si ujasnit, proč rozlišujeme občany tohoto státu nejen podle pohlaví, ale též podle věku, lépe řečeno podle generací. Namítá se často, že takové odlišení je nezdravé a zbytečné a někde se dokonce šmahem zavrhuje. Při pečlivém zkoumání jeví se však vztah mladých a dospělých zcela jinak. Rozlišení to není totiž výsledkem nějaké početní věkové hranice u všech stejné; naopak, v praxi je jasné, že věk, kdy člověk přechází z generace mladých mezi dospělé, a to svou duševní vyspělostí, je u různých lidí různý. Nelze však přece jenom říci, že by neexistovalo jednotné dělítko, platící s obměnami a výjimkami pro velkou část mladých lidí. Dělení lidi na dospělé a mládež je výsledkem přirozené skutečnosti, že zájmy a potřeby lidí tělesně a duševně dospívajících, mužů a žen v životě nezkušených jsou sice ne podstatně, ale přece jen v mnohém odlišné.

Jak již bylo řečeno, otázka mládeže je otázkou existence národa. Stačí několik málo pohledů do národních dějin, abychom si osudový význam mládeže objasnili. V dobách, kdy mládež byla v čele národa, prožíval národ slavná údobí svých dějin. Historické epochy, kdy mládež stála v ústraní, byly dobami národního a státního úpadku. Stačí vzpomenout nešťastné Bílé hory, abychom si uvědomili osudnou nepřítomnost mládeže na poli válečném i v řízení osudů státního a národního života. Naproti tomu účast mládeže v slavných vojscích husitských byla nezvykle vysoká. Česká vesnická mládež přicházející za vzděláním do zgermanisovaných měst způsobila záchranu českého národa před utonutím v moři germanisace. A opět mládež vedla boj o národní svébytnost a sociální pokrok v slavném roce 1848.

Nejsou to však jen příklady z minulosti, ale i sama přítomná doba nás poučuje o významu mládeže pro národní existenci. Vzpomínám s úctou a hrdostí těch mladých chlapců, kteří prolévali svou krev na francouzských, italských a ruských bojištích a ztráceli své životy na rakouských šibenicích v boji za osvobození svého národa v prvé světové válce. S pohnutím myslím na mladé ženy a muže, kteří položili své životy na oltář vlasti v nacistických koncentrácích a na jejich popravištích. Skláním se s obdivem a pýchou před našimi chlapci a děvčaty, kteří zhynuli v boji za vlast a sociální pokrok jako vojíni zahraničních armád v Polsku, Francii, Sovětském svazu, na Středním a Dálném východě, v Italii a Jugoslavii, skláním se před našimi hrdinnými letci a před našimi slavnými partyzány. Také památka banskobystrických povstalců a pražských barikádníků je nesmazatelně vryta v naši pamět. Památka těchto mladých mrtvých hrdinů nás všechny zavazuje. Jejich životy vykoupily nám svobodu v prvé válce a vrátily samostatnost v druhé válce světové. Ve zdravé a silné mládeži je celý národ zdravý a silný a nikdo se nemusí obávat o jeho šťastnou budoucnost.

Z uvedených příkladů by se mohlo zdát, že mládež je první jen v boji; nikoliv, také v práci je mládež na vedoucím místě. Kdo by nevzpomněl, že mládež se nejvíce zasloužila o úplné provedení sklizně v minulém roce, že mládež podstatně pomohla při otvírání českých vysokých škol a vynikajícím způsobem působila také při roztáčení kol v našich továrnách. Je tedy mládež jednou z nejdůležitějších složek celého národa. Toho si byli vědomi především nepřátelé našeho národa. Když po otevřených a veřejných demonstracích českých vysokoškoláků v památném roce 1939 seznali, že česká mládež je ve svém celku protiněmecká a protifašistická, sáhli k nejkrutějším prostředkům a methodám, kterými chtěli zničiti českou mládež v celé její většině. Z půl milionu Čechů, odvlečených na práce do Německa, tvořily hlavní část ročníky 1920 až 1924. V říši byli mladí Češi nuceni pracovat na nejohroženějších místech, vystavených častým a tvrdým útokům spojeneckého letectva. Pracovali často 84 i více hodin týdně, soustavně podvyživováni a otravováni nejrůznějšími zdraví škodlivými chemikaliemi. A aby dokázali svou germánskou důkladnost, nezapomněli Němci na systematické podlamování fysického a morálního zdraví mládeže pracující v jejich robotárnách.

Také doma byl nacistický tlak na českou mládež neobyčejně silný. Znacisované protektorátní ministerstvo školství vyvinulo všechno možné úsilí, aby mládež, tato budoucnost národa, podlehla jedu nacismu a tlaku germanisace. Nakonec bylo zřízeno pověstné kuratorium, které pod rouškou tělovýchovy mělo prováděti intensivní nacisaci a fašisaci. I na Slovensku podnikali Němci a fašisté podobné pokusy. Pokoušeli se nahnati mladé Slováky do Hlinkovy mládeže a tam je získat pro své odporné cíle. Výsledek jejich práce byl však opačný, nežli očekávali. Tlak Němců způsoboval ještě zvýšené úsilí mládeže o osvobození národa z německého jařma, které na Slovensku vyvrcholilo srpnovým a v českých zemích květnovým povstáním. Dnes tu stojí naše mládež silná a zdravá, morálně nedotčena a plna elánu naplnit socialistický, demokratický a národní program našeho národa a státu. V práci tak jako v boji ukazuje a ještě ukáže naše mládež skutečně hrdinské výkony nadšeného mládí.

Mládež nezklamala a nezklame. Proto si zaslouží veškeré péče a pozornosti. Zaslouží si té podpory, která jí má napomáhati, aby z ní mohla vzniknout nová generace lidí národně uvědomělých, demokraticky smýšlejících a socialisticky založených. Co tedy zasluhuje, slavná sněmovno, nejvíce pozornosti? Je to problém populační, problém množení národa. Nemůžeme si při veliké vitalitě sousedních národů dovolit sestupnou populační tendenci, nemůžeme si dovolit nechat trvale při veliké hustotě obyvatelstva našich sousedních států nezalidněna naše pohraniční území. Nakonec bychom se tak jako za doby Přemyslovců trvale neubránili pronikání cizího, dnes po takové námaze vystěhovávaného obyvatelstva do našeho území.