Nemohu proto doslovně souhlasit s názorem pana ministra, že by hospodaření okresů a obcí i ve vnitřní oblasti republiky mohlo být označeno za dosti uspokojivé a že by tudíž otázku uspořádání jejich hospodářství a příslušných právních předpisů bylo lze déle odkládat. Je sice pravda, že se u samosprávných svazků až doposud celkem neobjevily význačnější finanční obtíže, ale to hlavně proto, že většina okresů i měst dosud žije z reserv nahromaděných za války, které byly vytvořeny z toho jednoduchého důvodu, že samospráva za války, a v první době po válce nemohla a nemůže dohromady nic dělat, nic podnikat.

Celkový stav opotřebení všech veřejných zařízení, zaviněného dlouholetým odkladem nutných prací udržovacích a obnovovacích, donutí obce v nejbližší době ke značným vydáním věcným. Úpravy mezd a platů následkem posledních změn cenových zvýší do té míry i náklady osobní, že válečné reservy budou rychle odčerpány a většina samosprávných svazků bude postavena před těžko řešitelné problémy finanční.

Nezapomínejme, že za platnosti dosavadních právních předpisů o finančním hospodářství územní samosprávy jsou hlavní příjmové jejich zdroje přirážky i dávky všeho druhu připoutány limitovanými procentními sazbami na základ nájemného Ježto pak při posledních cenových úpravách právě nájemné bylo ze všeobecného zvýšení cen vyňato, octlo se již tím hospodaření samosprávy v situaci málo hodné závisti. Při tom jsou četné mimořádné případy obcí, na př. bombardovaných a válkou poškozených, jimž značná část nájemních objektů nepřináší dnes vůbec žádného užitku, nebo obcí se značným přesunem obyvatelstva, kde plynulost v bytovém hospodaření značně zakolísala.

Vzhledem k dosavadnímu dluhovému zatížení samosprávy a značné ztrnulosti v oboru peněžním, zejména v oboru dlouhodobých půjček investičních, myslím, že nebude možno nehledě na jiné obtíže technického rázu v nejbližších letech počítati s rozvinutím větší investiční činnosti v samosprávě. Je tady také ještě nevyřešený problém likvidace různých ochranných staveb, krytů, požárních rybníků a pod., provedených za války na účet PO, jichž odstranění samo o sobě si vyžádá dosti značných nákladů.

Myslím, že jsem dobře neporozuměl větě v exposé pana ministra, v níž se zmiňuje o tom, že okresy a obce v pohraničí zdědily desítky milionů říšských marek v hotovosti a ve vkladech u peněžních ústavů a tím částečně mohly zvládnout finanční situaci. Podobně totiž zajistily mnohé místní národní výbory i ve vnitrozemí značné peněžní částky a vklady Němců, ovšem v přesvědčení, že tyto peníze propadají ve prospěch státu, nikoliv obcí. Nám na př. v Jihlavě naopak zbyly po odsunu Němců značné statisícové dubiosní nedoplatky za odebraný proud, plyn, vodu atd., o jejichž úhradu ze zabaveného německého majetku u Fondu národní obnovy se doposud marně ucházíme. Nadto však, poněvadž bývalá německá správa města uložila své peněžní přebytky u německého peněžního ústavu "Creditanstalt der Deutschen", jehož všechny pohledávky jako u německého ústavu byly ministerstvem financí obstaveny, musí se město teprve domáhat uvolnění svých vlastních peněz, s nimiž musí ve svém řádném hospodaření počítat.

V této souvislosti nelze nepoukázat na to, že provedeným zestátněním městských energetických podniků (elektráren a plynáren) a zestátněním městských biografů byl četným městům fakticky odňat vydatný zdroj vlastních příjmů. I když se u energetických podniků má dostat obcím jisté roční náhrady ve výši vykazovaného průměrného bilančního zisku těchto podniků, není to náhrada úplná, poněvadž bývalé obecní podniky přinášely obcím vedle vykazovaných bilančních zisků ještě mnohé jiné naturální a peněžní výhody, které nyní odpadají. Kromě toho jsou tu opět některé speciální případy, kde dochází k příkrostem v tom směru, že obcím zůstávají na krku na př. k elektrárnám přidružené, ale pasivní podniky vedlejší, jako na př. městské malodráhy, které s aktivní elektrárnou postátněny nebyly.

Tím vším chci říci, že v praxi vypadá věc bohužel docela jinak, než by se podle slov exposé díti mělo, neboť samosprávě se ukládají stále další úkoly nové školy, kulturní úkoly, řízené hospodářství, zvýšené platy atd., ale zdroje jejich příjmů se nejen nerozmnožují, nýbrž trvale ještě oklešťují. Myslím proto, že by nebylo jak pan ministr uvádí již dnes předčasné alespoň uvažovat o tom, jak ozdraviti samosprávné finance a po př. postaviti na novou, spolehlivější základnu. Počítat trvale jen se státními příděly na vyrovnávání schodků není možno ani s hlediska zdárného rozvoje samosprávy, ani s hlediska únosnosti státní pokladny. Je s podivem, že se na př. nepočítalo s mimořádnou dnešní příležitostí, jak rozmnožit základní jmění obcí, okresů i zemí ze zabaveného majetku Němců, Maďarů a zrádců, zejména rozšířením lesního majetku samosprávných svazků, jehož výnos u četných měst na př. tvoří jednu z hlavních příjmových položek a pomáhá tak vydatně ke zdolávání četných budovatelských úkolů.

Je zde ještě velmi mnoho bolestí a stížností podobného rázu, které vesměs ukazují na to, že mnohé otázky byly řešeny bez žádoucího zřetele na potřeby samosprávy, této primérní správní a hospodářské jednotky, na které má býti budována naše moderní lidová veřejná správa. Snad se tak neděje úmyslně, vinu spíš nese revoluční kvas a chvat, se kterým bylo nutno některé věci rychle řešiti. Musíme proto na potřebnou revisi takových opatření pamatovati při pozdějším přezkušování jich parlamentem, nebo při vydávání příslušných prováděcích vyhlášek a úředních směrnic.

Tak na př. dalo by se vytknouti, že presidentovy dekrety o zabavení nemovitého majetku Němců, Maďarů a zrádců jsou zaměřeny převážně jen na úzký zájem zemědělského osidlování. Myslím, že by tento majetek i s majetkem domovním, pokud leží v zastavovacím obvodu měst a obcí, měl býti zásadně postoupen příslušným městským správám, které by prováděly další jeho distribuci především se zřetelem na zájmy veřejné, veřejných investic a podle svých regulačních plánů. Kdybychom se na př. v praxi měli držeti doslova znění dekretů o přidělování půdy k účelům stavebním, bylo by tím natropeno s hlediska účelné a plánovité výstavby našich obcí více zlého než dobrého.

Je proto zcela oprávněné volání, aby bylo napříště potřeb a zájmů naší lidové samosprávy při tvorbě právních a zákonných norem, jakož i v denní správní praxi více dbáno, než tomu bylo doposud, a aby jí bylo dáno více příležitosti k účasti při všech normativních pracích, které se jí přímo dotýkají.

A na konec mi dovolte, abych s této tribuny s povděkem kvitoval slova pana ministra, že i pro samosprávné zaměstnance, mezi něž mám čest se počítati, byly uvedeny v chod, podobně jako ve státní správě, akce k odčinění křivd, napáchaných v době okupace, a že bude i u nich provedena rozsáhlá akce renominační, kterou mají býti odstraněny nesrovnalosti, vzniklé v osobních stavech těchto zaměstnanců za okupace. Naše samosprávné zaměstnanectvo tvoří stejně jako ostatní zaměstnanci veřejné správy kádr republice věrných veřejných pracovníků, kteří zejména za okupace, ačkoliv byli vystaveni přímému a bezprostřednímu tlaku po většině poněmčelých správních orgánů našich měst, svou věrnost k republice a k českému lidu nejlépe osvědčili. Mohou proto právem doufati, že panem ministrem ohlášená osnova zákona o úpravě personálních poměrů ve veřejné správě bude pamatovati plnou měrou také na zaměstnance samosprávné a že jim zejména zachová a upevní plnou jejich rovnoprávnost s příslušnými kategoriemi zaměstnanců státních. (Potlesk.)

Podpredseda Cvinček (zvoní): Udeľujem slovo ďalšiemu rečníkovi, ktorým je p. posl. Tymeš.

Posl. Tymeš: Paní a pánové!

Prohlášení pana ministra vnitra a sněmovní rozprava o jeho exposé obrátily naši pozornost k mnohým palčivým otázkám, o nichž se stále živě diskutuje nejen u nás, nýbrž i v ostatních evropských zemích. V popředí obecného zájmu je především otázka viny a trestu za národní a státní zradu, za válečné zločiny proti míru a humanitě. K této věci chci dnes říci několik poznámek.

Právě v těchto dnech se projednává před mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku sovětská obžaloba, v jejímž rámci je i československá obžaloba proti nacistickým zločincům. Norimberský proces je procesem nesmírného historického významu. Vzpomeňme jen událostí po skončení prvé světové války, kdy se prakticky váleční zločinci nestíhali, porovnejme s dobou dnešní a uvidíme jasně ten úžasný rozdíl.

I když ani po druhé světové válce nebylo původně jednotné mínění o této věci, přece vlivem především Sovětského svazu, který se prvý rozhodl, že všechny válečné zločiny bude trestat, rozhodným postupem Američanů a vítězstvím Labour Party v Anglii podařilo se vytvořit předpoklady pro mezinárodní řešení.

Také Československo žádalo přísné a spravedlivé potrestání válečných zločinců. Ve smyslu prohlášení presidenta dr E. Beneše ze dne 13. června 1942 žádal náš delegát v komisi pro válečné zločiny v Londýně dr Ečer, aby byly stíhány všechny zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti humanitě. Tyto požadavky byly spojenci přijaty a vtěleny ve statut. Dr Ečer navrhoval s úspěchem, aby byli zatíženi osobní a trestní odpovědností: A. Hitler a jeho vláda, gen. štáb a vrchní velení německé branné moci, SS, SA a gestapo a aby německé organisace státní a stranické byly prohlášeny za zločinecké.

Mezinárodní dohoda o zřízení mezinárodního vojenského soudu a potrestání válečných zločinců má velký význam i pro budoucnost. Tvoří se nové normy mezinárodního práva. V budoucnu si každý útočník bude muset být vědom, že ani válečné zločiny se nepardonují. Československý příspěvek k žalobě proti německým zločincům je velmi cenný. Dodali jsme písemný materiál, a to základní dokument o 118 stranách a 12 dodatků s přílohami, mezi nimi film o zničení Lidic. Všichni žalobci, zejména americký a sovětský, čerpají z našich dokumentů. Rusové to zvláště před soudním tribunálem zdůraznili. Soudím, že ministerstvo vnitra a jeho orgány, vláda, dr Ečer a jeho spolupracovníci v Norimberku si zaslouží dík a uznání za práci, kterou v tomto směru vykonali. (Potlesk.) V Norimberku jsme se přesvědčili, že čs. delegace má tam dobrou posici a dobré jméno. Pionýrskou práci dr Ečera zvláště ocenil hlavní americký žalobce Jackson.

Poděkoval jsem v Norimberku jménem čs. parlamentní delegace sovětským žalobcům, zvláště gen. Ruděnkovi a plukovníkovi Pokrovskému za to, že ve své obžalobě, která je velkým historickým dokumentem, věnovali tak velkou pozornost Československu a všem slovanským zemím. (Potlesk.) Ačkoliv Sovětský svaz trpěl německou brutalitou nejvíce, přece zdůraznila sovětská žaloba především zločiny páchané nacisty v ostatních slovanských zemích. Byla tím před celým světem dokumentována solidarita slovanských národů.

Soudní tribunál v Norimberku jedná o obžalobě přímo úzkostlivě s největší objektivitou, zkoumá všechny dokumenty a dává plnou možnost k obhajobě vinníků. To ovšem při úžasném množství materiálu má nesporný vliv na délku procesu. Často se to kritisuje. Není pochyby o tom, že kdyby válku vyhráli Němci, nikdy by takto s poraženými nejednali. Šlapali po právu a spravedlnosti ještě když nebyli vítězi a pány světa. Je rovněž pravda, že by stačila pouze nepatrná část obžaloby a důkazů, aby tito zločinci mohli být odsouzeni k nejtěžším trestům. A přece je správné, že soudní tribunál v Norimberku připouští obžalobu tak obsáhlou, že dává mnoho času obhajobě, neboť je třeba, aby se na věčné časy přesně zjistily všechny zločiny nacistů a jejich přisluhovačů.

I pro nás mají dokumenty předložené norimberskému soudu velký význam. Odůvodňují především správnost naší zahraniční politiky. Tvrdili jsme, že německá expanse se může zastavit jenom společným postupem západních demokracií a Sovětského svazu. Kdyby se byly západní státy připravily na válku a byly ochotny bojovat tak; jako my, nebylo by došlo k válce ani k rozbití Československa (Potlesk.), neboť Hitler se v r. 1938 obával vésti válku současně proti Sovětskému svazu, západním státům a Československu. Podle dokumentů Hitler již v r. 1937 rozhodl o zničení Československa. Tím se potvrzuje správnost našeho stanoviska, které jsme hájili v boji s československou pravicí, že změna zahraniční politiky nemohla zachránit náš stát. Hitler potřeboval našeho území, aby boj o panství nad Evropou mohl náležitě rozvinouti. Je známo, že ještě v r. 1938 se snažily pravicové skupiny u nás vyloučit sociální demokracii z vlády, aby mohly spolupracovat s henleinovci, změnit zahraniční politiku a splněním henleinovských požadavků získat přízeň Berlína. Po Mnichovu se nám často z pravice vytýkalo, že jsme svým nekompromisním postojem k nacismu zavinili mnichovskou katastrofu. Tehdy se nám dávala za vzor"moudrá a prozíravá" politika plukovníka Becka a ministra Stojadinoviče, která musela být konfrontována s válečnými událostmi, aby se ukázalo, že přisluhováním nacismu nelze se před ním zachránit. (Potlesk.)

Z dokumentů je dále patrno, že náš národ měl být zničen a že Němci připravovali vyhubení 30 milionů Slovanů, aby získali nová území pro německou expansi. Tyto dokumenty velmi přispívají k zdůvodnění našeho rozhodnutí o vypovězení Němců a posilují vědomí nutnosti spolupráce a jednoty slovanských národů. Dále je z dokumentů zjevná účast německého kapitalismu na nacistickém hnutí a jeho imperialistické záměry. Proto před norimberským procesem nejsou souzeni pouze zločinci, kteří sedí na lavici obžalovaných, ale celá ta nacistická barbarská společnost, která uvrhla lidstvo do bídy a neštěstí a připravovala zotročení a vyhubení svobodných demokratických národů. Aby se lidstvo mohlo svobodně rozvíjet a žít, musí býti tato bídná, nelidská společnost zneškodněna, zlo musí být zničeno až do kořene. (Potlesk.)

Němečtí nacisté v Československu měli velký podíl na zločinech spáchaných za války zvláště na českém národě a právem si zaslouží přísných trestů, jimiž jsou a budou postiženi. Naše soudy trestají přísně i české zrádce a nacistické přisluhovače. Avšak naše vůle po očistě byla často doma i za hranicemi nesprávně chápána. Nejde o persekuci ani třídní, ani stranickou, a je to buď neinformovanost, nebo zlá vůle, jestliže se v cizině tvrdilo, že jsme národem kolaborantským. Odporuje tomu již sama duchovní i materiální příprava na válku s nacismem, neboť kromě Sovětského svazu ani v jediném státě nebyl lid r. 1938 tak připraven a odhodlán k obraně, jako u nás. Ani skuhrání našich reakcionářů, ani vědomí, že válkou budeme nejvíce zasaženi, nezlomilo bojové odhodlání národa a jeho skvělý mobilisační nástup r. 1938. Jen nepatrná část v našem národě, pouze jedinci to byli, kteří nesdíleli tuto vůli k odporu a kteří z důvodů třídních nebo ideologických zrazovali nebo se postavili na stranu nepřátel národa. Ti musí býti potrestáni a budou potrestáni. Budeme však dbát a musíme dbát, aby se u nás revoluční zákony plně respektovaly, aby u nás nebylo a - ono také není - bezpráví a aby se u nás nikomu bezdůvodně nekřivdilo. (Potlesk.)

Předseda Cvinček: Udeľujem slovo pánu posl. Langrovi.

Posl. Langr: Slavná sněmovno!

Jsem zmocněn jednomyslným usnesením klubu čs. strany národně socialistické, abych učinil toto prohlášení, kterým naše strana odpovídá na včerejší prohlášení klubu komunistické strany Československa i na ostatní útoky proti nám v poslední době učiněné i s jiných stran. Úterní projev našeho klubu byl klidný, věcný, bez jediné urážky, dokonale uvážený; proto jsme nečekali, že se strana národních socialistů stane předmětem nekvalifikovaných útoků, jež byly co slovo, to urážka a nepravda. Nezasloužili jsme si toho již proto, že nás vedla vždy snaha uchrániti republiku před veřejným projednáváním věcí, které by nesloužily cti národa ani státu. Litujeme velice, jestliže si náš věcný a uvážený postup vyložil klub komunistické strany jako nějaký předvolební manévr a útok na ministra vnitra. Náš klub přece jasně a spontánně a se vší upřímností prohlásil, že věří v nejlepší vůli pana ministra vnitra spravovat významný jeho resort tak, jak je v zájmu republiky. Nic nám nebylo při našich úvahách tak vzdáleno - dovoláváme se při tom všech svých kolegů v klubu, kteří jednomyslně prohlášení klubu schválili - jako myšlenka, těžit z vážných problémů státní bezpečnosti výhody pro volební agitaci. Byl to klub KSČ a list sociálně demokratické strany Právo lidu, které vnesly myšlenku volební agitace do veřejnosti. Při této příležitosti kategoricky odmítáme nařčení, že straně čs. národních socialistů jde o získání hlasů kolaborantských, reakčních a šmelinářských. Z projevů všech odpovědných našich lidí jasně vysvítá, že do svých řad přijímáme a zveme výhradně ony občany, kteří se ničím neprovinili proti národní cti a kteří přijímají bez výhrad program naší strany. Naše strana - a to je přece i našim oponentům známo - nemá zapotřebí spekulovat a ucházet se o hlasy reakce. Statisíce poctivých pracovitých lidí měst i venkova stálo v minulosti v pevně sevřených řadách za ideami československého národního socialismu, stojí i dnes a budou ještě v počtu daleko mohutnějším stát i v budoucnosti. Ačkoli považujeme dnes, v době tak vážných hospodářských a sociálních starostí, takové debaty za předčasné, neuzavíráme se konečné analyse dějů minulých, zejména dějů z první republiky, ovšem za předpokladu, že bude provedena na podkladě věcného historického materiálu. Ukáže se potom jasně, že naše vřelé národní, socialistické a slovanské cítění se nedatuje teprve od 5. května 1945. Ukáže se potom, že neneseme vinu, že socialismus po první světové válce u nás tak silný a mocný, že měl v rukou předsednictvo vlády, předsednictvo sněmovny a nejdůležitější resorty, byl podlomen a rozvrácen ve vzájemných bojích obou marxistických stran. Každý objektivní historik bezpečně zjistí, že po rozpadu jednotné strany sociálně-demokratické jsme to byli my, čs. národní socialisté, kteří odráželi nápor reakce na vymoženosti socialismu a pracujících mas, a že jsme to byli zase my, kteří byli předmětem nenávisti a útoků těchto hospodářsky a politicky zpátečnických živlů. Jestliže od tohoto tragického rozlomu socialistických stran marxistických ztrácel socialismus a pracující lid u nás posici za posicí a jestliže tím rostla moc a vliv pravicových stran ve státě, nenese na tom strana čs. národních socialistů žádné viny. Nebude také sporu o tom, že kdyby byla KSČ spolupracovala v první republice s dnešními stranami Národní fronty, bylo by to znamenalo posílení socialistických složek ve vládách první republiky a mohlo se zamezit mnohému, co je dnes předmětem laciné agitace. I ministerstvo vnitra mohlo být spravováno socialistou a tak nemusilo dojít k zjevům, kterých prohlášení KSČ vzpomíná.