Posl. Harus: Slavné Národní shromáždění, paní a pánové!

Projednáváme osnovu zákona, jíž se vymezuje pojem "československého partyzána". Vyžádala si toho praktická potřeba v několika směrech. Za prvé proto, že se za partyzány prohlašovalo mnoho lidí, kteří nejen partyzány nebyli, ale neměli nikdy s partyzány nic společného (Potlesk.); prostě to byli podvodníci, kteří spekulovali s partyzánstvím. Nutno určiti partyzánům v národním odboji to místo, které jim přísluší. Je také nutno zastat se toho slova, neboť se nelíbí mnohým.

Vládní návrh zákona přiznává tento hrdý název jen těm, kteří si ho zasloužili. Pojem partyzána vchází do našeho zákonodárství po prvé v dějinách našeho českého a československého práva. Zdálo by se, že je to slovo našemu jazyku cizí, ačkoliv tak zdomácnělo. Je však cizí ve všech jazycích. A přece vešlo do slovníku všech jazyků na světě a stalo se přijatelným, laskavým a hrdým slovem. Každý národ si našel své výrazy pro cizí slova, dokonce i pro taková slova jako auto, aeroplán, avšak slovo partyzán vešlo do novodobých dějin lidstva tak, jak se narodilo. Není to slovo nové, setkáváme se s ním v historické literatuře téměř všech válek, které vedl veliký ruský národ v 18. století, zejména pak válek napoleonských, a hlavně ve veliké vlastenecké válce roku 1812, kdy se partyzánská válka a taktika staly součástí válečné taktiky největších ruských vojevůdců Suvorova a Kutuzova. Je to slovo slavné více než století. A hlavně právě skončená největší válka lidských dějin, válka vlastenecká, proslavila toto slovo na celém světě, a proto nebylo třeba vymýšlet pro naše vlastence, patrioty své země, bojovníky svého národa za svobodu jiný pojem, který by výstižněji mohl vytvořit představu vlasteneckého bojovníka, ozbrojeného bojovníka v týlu nepřítele. Je to slovo, které se zrodilo v boji s naším největším německým nepřítelem, třeba ne v naší zemi, ale je to slovo naše, které přijímáme do své mateřštiny i do svého zákonodárství.

Co všechno je spojeno s tímto slovem, jakou hrůzu nahánělo německým esesbanditům! Každý keř, každý strom, zejména v noci, byl pro ně partyzánem a jméno partyzán zvučelo pro ně jako jistá smrt. Na druhé straně co radostí bylo a je s ním spojeno! Na Ukrajině, Bělorusí, v Karpatech, v Polsku, Jugoslávii, v Řecku, na Slovensku i u nás v Čechách, ať na Českomoravské vysočině či v Krušných Horách a Krkonoších: partyzán národní mstitel za všechnu bídu a strádání, do něhož Němci uvrhli slovanské národy, mstitel za všechna příkoří, vraždy a loupeže.

Když se v létě r. 1941 fašistické Německo, vojensky i materiálně důkladně připraveno a zabezpečeno, zákeřně vrhlo na Sovětský svaz, nemohl Sovětský svaz v této počáteční periodě války v odporu proti německým armádám plně využitkovat své ohromné síly proto, že k tomu bylo zapotřebí mnoho času, aby tyto síly mohly býti mobilisovány a přichystány proti německo-fašistickým uchvatitelům. Už v té době, kdy Rudá armáda utrpěla řadu neúspěchů a kdy hlavní její bojová taktika spočívala v úporných obranných bojích, ve kterých byly ničeny nejlepší fašistické útočné kolony, vzali na sebe sovětští partyzáni velikou část této těžké války. A nehledě na to, že se fronta vzdalovala do hlubokého vnitrozemí sovětské země a že Německo dosáhlo nakonec hlavních center Sovětského svazu na frontě víc než 3.000 km dlouhé od Leningradu k Moskvě, Voroněži, Orlu, Stalingradu a Kavkazu, sovětští partyzáni jak v hlubokém týlu, tak i při frontě nedali Němcům ani den, ani hodinu klidu. Po celé Ukrajině, Bělorusi, při baltických sovětských republikách, na Krymu i na Kavkaze, v holých stepích právě tak jako v horách rozhořela se veliká, fanatická válka sovětských vlastenců, národních mstitelů partyzánů.

A tak již po dvou letech války, když veliký stratég vlastenecké války, velký Stalin, dělal bilanci války, prohlásil k celému světu, že Rudá armáda rozbila pověst vytvořenou. Goebbelsovou propagandou okolo německých armád a jejich neporazitelnosti, a prorocky řekl, že Rudá armáda je nejen schopna vydržet nápor německých armád, ale i rozbít je v otevřeném poli. Tehdy také generalisimus Stalin vzdal hold sovětským partyzánům a prohlásil je za velkou armádu vlastenecké války v týlu nepřítele. Už tehdy dověděli jsme se i první číslice. V té době sovětští partyzáni, aktivně působící po celém teritoriu okupovaném Němci, zničili neméně než 300.000 německých banditů, vyhodili do vzduchu více než 3.000 vlaků, vyhodili a spálili okolo 1.000 skladů s municí a proviantem, rozrušili víc než 3.265 železničních a silničních mostů a víc než 1000 tanků a obrněných automobilů. To byla bilance dvouleté partyzánské války s Němci v týlu jejich armád. Nemám po ruce závěrečná čísla, ale tato už uvedená byla jistě zmnohonásobena. Není potřebí připomínat, co znamenalo 3.000 vlaků s municí a potravinami, které Němci odesílali na frontu, co znamenalo oněch 1000 zničených skladišť a několik tisíc železničních nebo silničních mostů pro přísun, odsun a přeskupování německých armád. Sovětští partyzáni do puntíku splnili rozkaz generalisima Stalina, vytvářet pro Němce v týlu jejich armád nesnesitelné podmínky, pronásledovat a ničit je na každém kroku.

Neméně slavnou epopej vytvořili partyzáni naší bratrské Jugoslavie pod vedením velikého partyzána maršála Tita. Na vzdory všem zrádným opatřením jugoslávské reakce, fašistického Michajloviče a jeho protipartyzánských skupin vytvořila se z partyzánských oddílů slavná armáda jugoslávská, která po celou dobu války zaměstnávala neméně než 30 německých divisí, to je dvakrát více nežli spojenecké armády v Africe. Němci kromě mnoha jiných strategických a taktických chyb udělali i tu, že se domnívali, že na vojně jde vše podle plánu, podle "Vorschriftu". A také kde to mohlo jíti podle "Vorschriftu", tam rozuměli vojně. Ale jakmile vojna přestala jít podle služebních předpisů, i tito "věhlasní" generálští hrdlořezové až po untroficíry a obyčejné bandity, teutonské rytíře a Fridricha Velikého přestali rozumět vojně. Proto Němci tak nenáviděli partyzány, že partyzáni měli své plánování vojny a svou taktiku, která se v zásadě odlišovala od německé nebyla totiž napsána v knížce, partyzáni se jí neučili ve vojenské akademii; ona se rodila v dané situaci a na daném místě a proto byla vždy pro Němce nová, neznámá, nepředvídaná. Partyzánská taktika hatila všechny, i nejlepší německé plány na frontě i v hlubokém jejím týlu. Boj partyzánů velmi účinně přispěl k porážce německých armád také proto, že Němci po celém okupovaném teritoriu museli zanechat příliš mnoho vojska, jehož nutně potřebovali na frontě k ochraně důležitých objektů a komunikací, jež dnem ani nocí nebyly jisty před partyzány. Němci si nemohli osvojit a pacifikovat dobytá území za celou dobu mnohaleté okupace, protože partyzáni to nedovolili. Toho svědectvím je i naše Slovensko, kde ani po likvidaci povstání si Němci nemohli dovolit, aby si Slovensko osvojili. Na Slovensku jsou místa v rozloze desítek čtverečních kilometrů, kam nevkročila německá noha, a jestli někdy, tedy ne na dlouho. A proto právem možno říci, že okupace Slovenska Německem byla i po zdolání povstání velmi problematická. Na Slovensku bylo mnoho partyzánských pluků a brigád, které měly stovky kilometrů telefonického vedení.

Lze jenom litovat, že i u nás v Čechách vinou mnoha pesimistů i v zahraničí, zejména na západě, kteří prohlašovali u nás v Československu partyzánskou válku za nemožnou a dokonce škodlivou, nerozhořela se partyzánská válka od samého počátku okupace Němců. Dnes po zkušenostech partyzánské vojny u nás je jasno, že se i naše území hodí k válce partyzánských bojovníků a že ani pro budoucnost se nemůžeme v obraně země takovéhoto účinného boje vzdát. Musíme nejenom pěstovat slavné partyzánské tradice, ale také učiti naše vojáky, dělníky i naši mládež taktice a methodám partyzánské války.

Partyzáni splnili své poslání v jednom směru, jako ozbrojení bojovníci, ale dnes vcházíme do druhé etapy, etapy budovatelské, a v této etapě přináleží partyzánům také důležitě místo. Partyzáni nesloží ruce v klín. Není na to doba. Nepřítel byl pouze odzbrojen, ale on působí dále, změnil pouze svoji methodu a taktiku, kterou přizpůsobuje dnešní situaci. Jde nyní o to, aby bylo zabezpečeno to, zač bojovali partyzáni. Jde o zabezpečení a dovršení naší národní revoluce. A tu partyzáni nemohou zůstati stranou, i když by si mnozí přáli, aby partyzáni žili jen v minulosti.

Nevím, proč se mnozí tak bojí partyzánů. Jestliže se jich báli Němci, to bylo možno chápat, ale kdo se bojí partyzánů dnes, kdy nemají již zbraně, ten má jistě špatné svědomí. Partyzáni přece tmelili národní jednotu, nikdo se neptal: kdo jsi, jsi-li komunista, národní socialista, sociální demokrat nebo lidovec? Jedinou podmínkou bylo: Nenávidíš Němce, okupanty, zrádce, kolaboranty? Pojď s námi, bij Němce, bij zrádce! (Potlesk.) Dnes Němci jsou již vyřízeni, nejsou nám nebezpečni jako hlavní nepřítel. Zato naším největším nepřítelem a nebezpečím stali se ti bývalí přisluhovači Němců, všichni tajní i odkrytí kolaboranti. Na ně se musí nyní zkoncentrovat všecka naše pozornost. A proto, ať se to komu líbí či nelíbí, musí se spokojit s tím, že nejen dělníci, nýbrž i partyzáni reagují a budou reagovat na všecky pokusy této chásky, která buďto odkrytě, anebo tajně v podzemí, ať uvědoměle či neuvědoměle, ať z nějaké sentimentality nebo zbytečného humanismu bere v ochranu tuto sebranku.

Proto prosím vás, aby sněmovna návrh zákona o vymezení pojmu "československého partyzána" schválila, aby se tak partyzánům dostalo oficiálního, zákonem přiznaného místa, které jim právem v nové historii našeho národa náleží. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná (zvoní): Dále je přihlášen pan posl. Strechaj. Dávám mu slovo.

Posl. Strechaj: Slávna snemovňa!

Keď mám vyjadriť stanovisko klubu poslancov komunistickej strany Slovenska k predloženej osnove, dovoľte mi, prosím, aby som sa zaoberal podrobnejšie celkovým vývojom za doby násilného odtrhnutia nášho slovenského národa od bratského národa českého v posledných 7 rokoch na Slovensku slovenského národa od bratského národa tak nešťastného obdobia našej histórie.

Už v roku 1938 pri prvej mobilizácii našich síl do boja proti nemeckej rozpínavosti a za obranu našich spoločných hraníc mohli sme pozorovať, že pracujúci ľud Slovenska práve tak ako i jeho bratia v Čechách a na Morave išiel s tým najväčším oduševením chrániť republiku a jej ľud pred fašistickým násilím. Fašistická klika Hlinkovej slovenskej ľudovej strany snažila sa vnášať rozkladné prvky do týchto sjednotených síl, vtedajšej československej armády, zvlášť však medzi jej slovenských príslušníkov.

Svojho cieľa však nedosiahla, dosiahnuť nemohla, hoci slúžila jej vtedy ako argument nespravodlivá a tým i nezdravá národnostná politika, vedená pražským čechoslováckym centralizmom v neprospech slovenského národa. Pracujúci ľud Slovenska a všetky pokrokové složky vedely už vtedy, že túto politiku nerobí český pracujúci ľud na čele se svojou pokrokovou inteligenciou, ale že jú robia páni z agrárnej strany na čele s Beranom a ostatnými zradcami.

Dnes môžem smelo prehlásiť, že naši vojaci slovenskej národnosti v týchto kritických a osudových chvíľach predmníchovskej republiky nesklamali na našich spoločných severných hraniciach a že odhodlane a nebojácne stáli vedľa svojich bratov Čechov proti značnej presile nacistických bánd.

Mnoho argumentov súvisiacich s mojím tvrdením by som mohol predostrieť. Spomínam si ešte i dnes na výroky prichádzajúcich našich vojakov, ktorí po demobilizácii vracali sa na Slovensko a nadávali na zradcov, ktorí sedeli vtedy na vysokých a zodpovedných miestach v teplom zázemí. Mnohí z nich nevedeli presne ani definovať, kto má túto zradu na svedomí, avšak vedeli to hlavné, že tam hore na zodpovedných miestach ich niekto zradil a že jediný Sovietsky sväz bol zo všetkých našich spojencov ochotný do poslednej litery hájiť smluvu sovietsko-československú a tým nedotknuteľnosť našich spoločných hraníc.

Táto zrada tam hore slúžila veľmi dobre vtedy reakcii na Slovensku práve tak ako i v Čechách. Následok tejto zrady bol 6. október 1938 a s ním t. zv. žilinská dohoda, v ktorej boli zástupcovia politických strán, až na stranu komunistickú a značnú časť statočných členov sociálnej demokracie, ktorí v roku 1944 17. septembra spojili sa v mohutné sjednotené socialistické hnutie, v komunistickú stranu Slovenska. Títo statoční synovia slovenského národa, ktorí 6. októbra 1938 nesklamali, vyzývali a pripravovali slovenský ľud do boja proti zrade a pripravovali na Slovensku mohutné ilegálne hnutie proti slovenskej reakcii. Táto zrada bola znovu posiľňujúcou injekciou slovenských fašistických elementov a zradcov národa vôbec. Pri tejto príležitosti treba však spomenúť, že sú ešte i dnes na mnohých zodpovedných miestach ľudia, ktorí či už priamo alebo nepriamo brali účasť na tejto hanobnej zrade. Toto bol prvý veľký úder pre oba naše bratské národy a pre celú republiku.

Po tomto prvom údere prišiel ešte hroznejší druhý úder, a to bol 14. marec 1939. Zástupcovia pracujúceho ľudu vtedy už mali zorganizované ilegálne hnutie a prvý, kto začal reagovať, bola komunistická strana, ktorá k 14. marcu 1939 vydala letáky s heslom: Spolu s bratským národom českým. V týchto letákoch bola presne rozobraná politická situácia, odhalená zrada slovenskej reakcie na slovenskom národe a poukázané na služby reakcie českej v tomto smere. Už vtedy rukovali prví statoční vlastenci z radov pracujúcej triedy a našej pokrokovej slovenskej inteligencie do Tukom otvoreného koncentračného tábora v Ilave. Tu začala krížova cesta slovenského národa a boj zdravých síl národa proti domácej a zahraničnej reakcii.

Len v tento jediný deň tesne pred vyhlásením t. zv. Slovenského štátu bolo len v Novom Meste nad Váhom zaistených 64 príslušníkov nášho ilegálneho hnutia. Strach reakcie pred týmto mohutným ilegálnym hnutím diktoval zo dňa na deň ostrejšie opatrenia proti slovenským vlastencom, ktorých momentálny úspech slovenských zradcov nepomiatol a ktorí ostali so svojím ľudom, aby ho viedli po ťažko skúšanej ceste k lepšej budúcnosti. Avšak teror a tlak vzbudzoval protitlak a naše ilegálne hnutie zo dňa na deň rástlo, takže už ku koncu r. 1939 komunistická strana mala svoje tlačené noviny Hlas ľudu, svoju ilegálnu tlačiareň ústrednú a niekoľko oblastných menších tlačiarní. Ústredný orgán našej strany Hlas ľudu odhaľoval každým dňom kroky slovenskej reakcie podnikané proti slovenskému národu, spoluprácu s naším odvekým nepriateľom nemeckým impériom a takto pripravoval národ k rozhodujúcemu kroku, ktorý prišiel v auguste r. 1944.

Štatistika uväznených Ústredňou štátnej bezpečnosti najlepšie dokazuje, koľko obetovala slovenská pracujúca trieda, robotník, roľník a naša inteligencia vlastnej slobody a týrania, kým sme sa dostali k slovenskému národnému povstaniu. R. 1941, v dobe vyhlásenia vojny Hitlerovho Nemecka Sovietskemu Sväzu, naše ilegálne hnutie zaujalo jasný postoj, ktorý mal nemalý podiel na tom, že prevážna väčšina slovenských vojakov túto vojnu odsudzovala a pri prvej príležitosti robila i patričné závery tým, že prechádzala na stranu Červenej armády, čím argumentovala nespravodlivosť tejto vojny v očiach slovenského národa. Vtedy už nielen slovenská Ústredňa štátnej bezpečnosti, ale i nemecké gestapo urobilo si na Slovensku svoje filiálky, aby takto čelilo proti vtedy už mohutným silám nášho podzemného hnutia, ktoré sa stávalo zo dňa na deň nebezpečnejšie pre Tisov režim. Len v auguste 1944 razie nemeckého gestapa a Ústredne štátnej bezpečnosti pripravily o slobodu vyše dva tisíce slovenských bojovníkov za novú republiku a za nové usporiadanie pomerov. Len turčiansko-sv.-martinský a ružomberský okres maly za mrežami vyše 180 príslušníkov ilegálneho hnutia, statočných slovenských vlastencov. Hoci vyšetrovacie metódy v tomto t. zv. Slovenskom štáte, na čele ktorého stál zradný kňaz dr Tiso, nestotožňovaly sa s demokraciou a demokratickými formami, ktorých sa teraz táto zradná klika, ktorá príde pred súd ľudu, dovoláva a v ktorej jej pomáhajú ešte i dnes niektoré reakčné kruhy na Slovensku. Vtedy nepočuli hlasu ľudu, ktorý sa dovolával demokratickej štátnej formy, hoci na agitačných schôdzach bývalej predmníchovskej republiky i sám Hlinka tvrdieval, že sú za demokratickú štátnu formu. To samozrejme tvrdil len zatiaľ, kým sa mu nepodarilo uchvátiť zákonodarnú a výkonnú moc nad ľudom a potom celý národ vohnať do veľkého nebezpečia, ba skoro až k zániku. Vtedy sa neozval ani jediný hlas z týchto kruhov o vyšetrovaní nemeckého gestapa na Slovensku, ktoré zpravidla končilo rozbitím čeľustí, prípadne ruky alebo iných častí tela, nehovoriac ani o tých strašných modrinách, ktoré pokrývaly telo vyšetrovanca prv než sa dostal do cely dnes chceli by hovoriť o hrúzovláde na Slovensku, hoci terajšie vyšetrovanie je skutočne ľudské a demokratické. Dnes nikto na Slovensku nenajde človeka, ktorý po vyšetrovaní našou národnou bezpečnosťou mal by znaky trestného týrania a mučenia. A preto ohradzujem sa proti všetkým týmto kuvičím hlasom čo najostrejšie, nech pochádzajú odkiaľkoľvek.

V druhej polovici augusta 1944 už prevážna väčšina národa včetne našich statočných vojakov a dôstojníkov bola pripravená vstúpiť do otvoreného boja proti slovenským zradcom a nemeckým fašistom. Prvé papršleky nového obdobia našej histórie začaly sa rysovať už v mesiaci máji, na niektorých miestach i skôr, a prichádzaly zo slovenských hôr. Perzekvovaní a terorizovaní slovenskí vlastenci následkom rozšírenia gestapáckeho a ÚŠbáckeho aparátu nachádzali najistejšie prístrešie v našich krásnych slovenských horách, kde už na mnohých miestach nachádzali svojich najvernejších priateľov, sovietskych kamarátov, z ktorých sa mnohí dostali na Slovensko z koncentračných táborov z Nemecka na jednej strane a druhí prichádzali priamo zo Sovietského sväzu, aby nám v našej ťažkej bitke o slobodu pomáhali. Slovenský ľud vítal ich v našom strede čo najsrdečnejšie a poskytoval im skutočne všetko, zvlášť náš slovenský roľník, aby im krutý život v horách spríjemnil výdatnejšou stravou. Kto by sa ešte i dnes opovážil tvrdiť, že by bolo možné robiť povstanie bez podpory širokých vrstiev slovenského národa? Tieto rady už otvorených bojovníkov zo dňa na deň rástly a nabývaly čo raz väčších a väčších rozmerov. Mladí slovenskí chlapci, dozvediac sa o týchto partizánskych jednotkách, organizovane k nim utekali, vyhľadávali spojenia, varovali ich pred nebezpečenstvom, ktoré pripravily pre nich na niektorých miestach nemecké jednotky, vedené len malou čiastkou zradnej kliky bývalého slovenského žandárstva. S radosťou musíme dnes konštatovať, hoci teror bratislavských mocipánov sa zostroval, že sa našlo hodne statočných slovenských synov u vtedajšieho slovenského aparátu, zvlášť u žandárstva, ktorí po dohodnutí s ilegálnym hnutím naväzovali styk s partizánskými jednotkami, týmto pomáhali a v mnohých prípadoch falošne zavádzali horkokrvných príslušníkov tohoto sboru, ktorí boli tesne spojení so slovenskými zradcami i nemeckými pomáhačmi. Vďaka tomuto a vďaka podpore širokých vrstiev slovenského národa, preukázanej našim partizánom, bolo možné ich rady zväčšovať, vyzbrojovať ich a pripraviť pre konečný úder.