Tito zaměstnanci neměli z platové úpravy podle platových novel z r. 1944 žádného užitku a proto navrhovaný zákon o drahotním přídavku pamatuje i na tyto zaměstnance. Jde zejména o zaměstnance v nižších kategoriích s nízkými platy, a je proto jenom spravedlivé, když se zvýšení pensí o částky, rovnající se zvýšení drahotních přídavků u staropensistů, dostane i těmto zaměstnancům, t. j. těm, kterým je sice pense vyměřena už podle novely platového zákona, ovšem s vyrovnávacím přídavkem.

Proti stavu před 1. srpnem 1945 bude činit zvýšení pensí jednak ve formě zvýšení drahotního přídavku podle navrhovaného zákona, jednak ve formě zvláštního přídavku podle zákona ze dne 13. prosince 1945, čís. 159 Sb., tyto částky: Zvýšení drahotního přídavku se zpětnou platností od 1. srpna 1945 u ženatých 3.600 Kčs, u svobodných 3.600 Kčs, u vdov 2.700 Kčs, u sirotků 900 Kčs a u dobrovolných dávek 600 Kčs. Od 1. prosince 1945 byly pense ve formě zvláštního přídavku zvýšeny o tyto další částky: u ženatých o 3.600 Kčs, u svobodných o 1.800 Kčs, u vdov o 1.800 Kčs a u sirotků o 1.800 Kčs. Budou tedy míti pensisté zvýšeny pense od 1. prosince m. r. celkem o tyto částky: ženatí o 7.200 Kčs, svobodní o 5.400 Kčs, vdovy o 4.500 Kčs, sirotci o 2.700 Kčs a u dobrovolných dávek činí toto zvýšení 600 Kčs.

Navrhovaný zákon pamatuje také na zvýšení minimálních příjmových částek, jak už to zde bylo řečeno, v těch případech, kde se střetávají dva nebo více odpočivných, po př. zaopatřovacích platů, nebo odpočivné či zaopatřovací platy s příjmem výdělečným.

V případě pensisty, který je současně státním zaměstnancem, se zvyšuje minimální příjmová částka z 21.000 Kčs na 48.000 Kčs. V případě pensisty, který má více než jeden odpočivný plat, z 15.600 Kčs na 36.000 Kčs. V případě vdovy nebo sirotka, přichází-li v úvahu více než jeden zaopatřovací plat, z 12.000 Kčs na 27.600 Kčs u vdovské pense a ze 6.000 Kčs na 13.800 Kčs u pense sirotčí. V případě pensisty, vdovy nebo sirotka, mají-li výdělečný příjem, se minimální příjmová částka zvyšuje z 36.000 Kčs na 84.000 Kčs.

Navrhovaný zákon odstraňuje také rozdíl v posuzování výdělečného příjmu státních pensistů mezi příjmy z veřejných a soukromých prostředků. Zrušením odst. 1, č. 1, § 27 vlád. nař. čís. 136/1941 se dospěje ke spravedlivému řešení, takže pensista, který nyní vstoupí jako zaměstnanec do veřejných služeb, bude zrovnoprávněn s pensistou, který vstoupí do služeb soukromých. Nyní v obou případech může činit hranice příjmu, t. j. pense s výdělkem dohromady, 84.000 Kčs, aniž by pense byla zkrácena. Doposud činila tato hranice u pensistů zaměstnaných ve veřejné službě 15.600 Kčs, zatím co u pensistů zaměstnaných ve službách soukromých 36.000 Kčs.

Konečně odstraňuje projednávaný vládní návrh zákona krácení pensí v případě provdaných nebo v poměru družky žijících poživatelek odpočivných platů, ať už jsou provdány za státní zaměstnance v činné službě nebo ve výslužbě, nebo ve službách soukromých, nebo s nimi žijí jako družky.

Dostane se jim tedy se zpětnou účinností od 1. srpna 1945 plné výplaty jejich odpočivných platů, na které si získali nárok svým zaměstnáním ve státních službách.

Vládní návrh vyhovuje v tomto případě dávnému volání poživatelek odpočivných platů, zejména z řad učitelských, po spravedlnosti, aby se státním zaměstnankyním, i když se provdají, dostalo plné pense, na kterou si po celou dobu své služby platily a která by jim příslušela, kdyby zůstaly svobodné.

Podle odhadu ministerstva financí vyžádá si celkový náklad na navrhované zvýšení drahotních přídavků přibližné částky 600 mil. Kčs ročně.

Paní a pánové, jménem rozpočtového výboru, který předložený návrh projednal ve své schůzi 13. února 1946, navrhuji, aby Prozatímní Národní shromáždění přijalo vládní návrh tak, jak byl vládou předložen a jak jej také k přijetí doporučil výbor soc.-politický. (Potlesk.)

Předseda: K této věci jsou přihlášeni řečníci. Zahajuji rozpravu.

Přihlášeni jsou: pp. posl. Uhlířová, Trojanová, Jura.

Uděluji slovo pí. posl. Uhlířové.

Posl. Uhlířová: Vážené Národní shromáždění, paní a pánové!

Dovolte mně, abych se několika slovy dotkla připravovaného zákona, kterým se mají podstatně upravit odpočivné platy pensistů, jakož i některé jejich právní poměry. Uvedením této zákonné předlohy zařaďuje Národní shromáždění mezi zákony sociálního charakteru nový přínos a dokumentuje, že v tomto sboru je pochopení pro odstranění všech křivd, tedy i rázu sociálního, jež byly napáchány minulým režimem za doby protektorátu. Chystaná úprava je opravdu dosti velkým přínosem k nadlepšení, třeba opět nezabrání úplnému rozdílu mezi starými a novými pensisty, poněvadž platovou úpravou zákonem čís. 103 a pro učitele čís. 104 z roku 1926 byly u nás vytvořeny dvě kategorie pensistů, a to novo- a staropensisté. Staropensistům byly pak postupně vyrovnávány platy ve čtyřech etapách. Čtvrtá etapa v úpravě platů pensistů byla však provedena až v roce 1942, takže tato úprava trvala plných 16 let. Ihned nato za dva roky vyšly platové novely čís. 15 a 19 z roku 1944, které vytvořily opět nový druh pensistů, to jest ty, kteří šli do pense po této úpravě. Máme tedy zase nové staropensisty, kterým se nyní dávají vyšší drahotní přídavky.

Je nutno konstatovati, že tato zákonná předloha, kterou dnes schvalujeme, byla na pořadu sněmovního jednání již před několika týdny a že na zákrok národně-socialistických poslanců byla vzata s pořadu a dána k novému projednávání. Proti původnímu návrhu je jeho konečná úprava daleko lepší, pokud se týká zvýšení hranic, o kterém jedná druhý článek zamýšlené úpravy. Tak se zvyšuje hranice z dosavadních 6.000 Kčs na 13.800 Kčs místo původně vládou navrhovaných 12.000 Kčs a rovněž tak částka 12.000 Kčs na 27.600 Kčs místo původně navrhovaných 18.000 Kčs, jakož i částka 15.600 Kčs je touto konečnou úpravou zvýšena na 36.000 Kčs místo původně navrhovaných 24.000 Kčs atd.

Zde chci vyzvednouti zejména fakt, že v článku III uvedené paragrafy 30 a 31 vládního nařízení č. 380 z roku 1938 a vládní nařízení č. 136 z roku 1941 se zrušují. Jsou to nařízení z éry Beranovy vlády a pak pokračujícího Háchova režimu, zhoršovaná ještě dále za protektorátu, kdy se provdané zaměstnankyně bezohledně propouštěly ze státních a veřejných služeb a pense se jim stále více a více krátily, až klesly na polovinu toho, co jim podle zákona patřilo.

Bolavým místem zůstávají však nadále §§ 26 a 27 vládního nařízení č. 380 z r. 1938, které musí býti změněny, jakmile budou nově upraveny platové předpisy veřejnozaměstnanecké. Všecka tato zhoršení, jak jsem je nahoře uvedla, dotýkala se velké armády zaměstnaných žen, obzvláště učitelek obecných a měšťanských škol celé republiky, které tímto nařízením byly postiženy nesmírně těžce, protože z jejich řad bylo nejvíce provdaných zaměstnankyň veřejné služby.

Čs. strana národně-socialistická, jejímž jménem mám čest mluvit, vítá s pocitem zadostiučinění tuto úpravu, o níž spolupracovala, jako prostý akt spravedlnosti vůči všem ženám-pensistkám ze státní a veřejné služby. (Potlesk.) Zrušením těchto nařízení dostane provdaná zaměstnankyně plný odpočivný plat a také příslušný drahotní přídavek. Tímto aktem dokazuje naše Národní shromáždění, že pasus vládního programu z dubna minulého roku o naprosté a plné rovnoprávnosti žen v Československé republice není jen prázdnou frází, ale že v tomto směru je dostatek pochopení, snahy i dobré vůle, aby sociální křivdy byly v naší republice odstraňovány, ať se týkají kterékoli vrstvy národa. (Potlesk.) Vždyť zmíněná vládní nařízení, která se tímto novým zákonem ruší a jež krátila zaměstnankyním pense na polovinu, ač celý život poctivě sloužily a také řádně platily plné pensijní příspěvky, byla naprosto nemorální a nesociální. Proto rozhodnutí, přinášející nápravu této těžké křivdy, je všemi zaměstnankyněmi kvitováno s povděkem. Toto rozhodnutí je však také základem spravedlivé sociální politiky vůči veřejným a státním zaměstnancům.

Především, paní a pánové, posílí důvěru těch, kteří spolehlivě po celý svůj život státu sloužili a věnovali mu všechny své nejlepší síly. Toto rozhodnutí je také důkazem toho, že naše Národní shromáždění při provádění finanční politiky v tomto státě nebude vždy sahat při zavádění úsporných opatření, která snad v budoucnu přijdou, nejdříve na platy těch, kteří se mohou nejméně bránit, to jest na veřejné a státní zaměstnance (Potlesk.), protože srážky z jejich platů zůstávají vždycky přímo ve státní pokladně a bývala to tedy nejpohodlnější cesta začínajících úspor ve finanční politice státu. Tuto politiku nemůže, ba nesmí sledovat socialistický stát, protože spolehlivý správní aparát z veřejných a státních zaměstnanců je základem dobrého chodu veřejné a státní správy. (Potlesk.) Naši pensisté uvítají toto naše rozhodnutí, jímž se zlepšují jejich sociální poměry, s pocitem uznání a úlevy, že se konečně také jim dostalo spravedlivější platové úpravy. Zejména je přijmou vděčně jako akt naprosté spravedlnosti všecky československé učitelky-pensistky, které se marně po dlouhou dobu dovolávaly svých spravedlivých nároků.

Chci se při této příležitosti zmíniti ještě o jedné důležité věci, týkající se žen ve státní a veřejné službě. Nebylo doposud jednotnosti při vyplácení pensí vdovám po zemřelém učiteli nebo profesoru. Byla-li učitelka vdovou po profesoru nebo jiném státním zaměstnanci, pak se jí krácení vdovské pense netýkalo. Jinak je tomu u učitelky, byl-li zemřelý manžel učitelem, protože potom vdovská pense krácení podléhá. Těchto případů je dnes, vážení, velmi mnoho, protože celá armáda učitelů a profesorů za posledních 6 let zahynula v koncentračních táborech a na popravištích. Máme tedy dvě stejně postižené ženy, z nichž jedna nemá vdovské pense a druhá ano. Proto je naprosto nutné a správné, aby i v této věci byla zavedena jednotná úprava.

Zvláštní kapitolu však tvoří vdovy po odsouzených německými soudy, kteří byli pak popraveni nebo umučeni. Od takovýchto vdov vyžadují úřady, jež vyměřují vdovské pense, aby žádaly náš soud, aby vynesl nicotnost trestního rozsudku, kterým byl jejich manžel odsouzen. Nevím, jak označit tento fakt, ale domnívám se, že setrvávání na tomto nařízení by nebylo přinejmenším dosti taktní vůči těmto vdovám tak těžce postiženým, které se dnes mají dožadovat, aby byl zrušen rozsudek nacistických soudů, které odpravovaly naše vlastence. Nechť jsou zcela neplatny tyto rozsudky, poněvadž je vynášeli Němci, nehledě ani k tomu, že o těchto řízeních bývalých německých soudů není vůbec žádných soudních spisů.

Považuji za svou povinnost, abych při této příležitosti a na parlamentním foru poukázala také na osud nešťastných žen, vdov a matek z Velkého Meziříčí, které ztratily své muže a syny při hrozném vraždění mužů za ústupu německých hord před postupující ruskou frontou. 7. května 1945 bylo nelidským způsobem umučeno na 100 mužů tohoto nešťastného města, na 100 rodin přišlo o své živitele. Po celou dobu až do dnešního dne dostávaly rodiny, jež neměly jiného příjmu, podporu od sociální péče, a to ve výši 600 Kčs měsíčně, a to ještě nepravidelně.

Dámy a pánové, ze slávy a zásluh mrtvého nemohou pozůstalí žít. Je potřebí zaopatřit tyto vdovy a jejich děti tak, jak by se byli o ně postarali jejich otcové, kdyby byli zůstali na živu. (Potlesk.) Jsem přesvědčena, že nemluvím k hluchým a necitelným, ale že moje slova budou slyšána tam, odkud může a musí přijíti pomoc pro tyto rodiny, kterým se v rámci sociálních zákonů musí dostat ne pomoci, ale řádné úpravy jejich zaopatřovacích platů.

Je nutno poukázati zde také na dvojí měřítko, jehož se používá při nápravě křivd u veřejných zaměstnanců. Ani tady není jednotné úpravy. O odčinění křivd na čs. veřejných zaměstnancích jedná dekret presidenta republiky č. 53, kdežto o nápravě týchž křivd u veřejných zaměstnankyň jedná dekret č. 74, který se týká především provdaných zaměstnankyň ve veřejné službě a jejich opětovného ustanovení. Tento dekret ani zdaleka neodstraňuje křivdy na nich spáchané, protože jejich reaktivace není právním nárokem, ale zůstala odvislá od určité libovůle nadřízených služebních úřadů. Pro praksi by bylo daleko lepší a v zájmu spravedlnosti nutné, aby zde byla jednotná kolej jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnankyně.

Chci-li shrnout všechno to, co jsem zde v krátkosti řekla, musím znovu proklamovat a zdůrazňovat požadavek naprosté spravedlnosti vůči ženám nejen pokud jde o spravedlivé platy a pense, ale také pokud jde o obsazování míst, a to obzvláště míst přednostenských ve státních a veřejných úřadech nebo míst ředitelských na všech druzích škol v Československé republice. Státní a veřejné zaměstnankyně svou prací, svědomitostí a odpovědností za prvních 20 let republiky i svým pevným a nekompromisním postojem za doby protektorátu dokázaly své schopnosti, výkonnost i odpovědnost, a je proto v zájmu spravedlnosti a opravdového ocenění jejich práce, aby byly také povolávány na vedoucí místa, nemají-li míti při neustálém přezírání a opomíjení pocit těžké křivdy. Dovolávám se ústavní listiny naší republiky i programu vlády Národní fronty z 5. dubna 1945, které mluví o naprosté rovnoprávnosti žen na všech úsecích politického, hospodářského i kulturního života. Je na tomto zákonodárném sboru, aby dokázal, že to s rovnoprávností žen myslí vážně a opravdově, a mělo by být samozřejmostí u všech, kteří zde zasedají, aby sliby, které dali, také do důsledků plnili. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Uděluji slovo paní posl. Trojanové.

Posl. Trojanová: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Ujímám se po druhé slova v plenu Prozatímního Národního shromáždění v záležitosti týkající se státních zaměstnanců a jejich rodin. Jménem klubu čs. strany lidové přimlouvám se vřele za každé zlepšení ve prospěch poživatelů státních odpočivných a zaopatřovacích platů a za úpravu jejich právních poměrů. Vyslovuji jen politování, že jde zase jen o provisorium místo definitivního řešení, jak by toho státní zaměstnanci, ať muži či ženy, za svou poctivou, obětavou, odpovědnou a vyčerpávající práci zasloužili. Státní zaměstnanci nikdy nestávkují, nikdy stávkami nevynucují uskutečňování svých spravedlivých požadavků, jako jsme toho svědky v cizině, ale to neznamená, že by stát měl této svaté trpělivosti a slušnosti svého zaměstnanectva nadužívati a jeho bolesti ignorovati. (Potlesk.)

Jen hmotně zabezpečený zaměstnanec věnuje veškeru sílu a schopnost svému úřadu a není zneklidňován obavami o existenci svých rodin ve dnech, kdy překročí věkovou hranici a jako pensista odejde do výslužby. Při své práci se také nesmí chvěti o osud své ženy a děti, až jednou navždy od nich odejde. (Potlesk.) Dnes jde o spravedlivé požadavky z měsíce srpna minulého roku, z doby, kdy veřejní zaměstnanci dekretem presidenta republiky č. 58 dostali t. zv. platový přídavek. Veřejní zaměstnanci-pensisté na místo tohoto platového přídavku měli obdržeti zvýšení drahotního přídavku, který tvoří část jejich odpočivných platů. Uvedená osnova se týká právě zvýšení těchto drahotních přídavků a navrhuje zvýšení z dosavadních 4.200 Kčs na 7.800 Kčs ročně, u vdovských pensí ze 3.300 Kčs na 6.000 Kčs a u pensí sirotčích na 4.200 Kčs. Zde bylo sirotkům naměřeno méně než vdovám, ačkoli původně byl drahotní přídavek pro vdovy i pro sirotky ve stejné výši. Osnova navrhuje též zvýšení drahotního přídavku u dávek dobrovolných z dosavadních 900 Kčs na 1.500 Kčs ročně.

Poměry veřejných zaměstnanců v činné službě byly v nové republice upravovány provisorně již několikráte a některá z těchto opatření vztahovala se i na zaměstnance ve výslužbě, kteří, bohužel, nemohou aktivní zaměstnance stále dohonit a řešení jejich otázek zůstává stále pozadu.

Výměra pensí v nižších kategoriích je naprosto nevyhovující. Nejnižší pense u pomocných zřízenců podle vládního nařízení čís. 114 činí 8.700 Kčs ročně, čili asi 700 Kčs měsíčně hrubého příjmu. Vdova téže kategorie dostává 600 Kčs měsíčně. Při tom v této kategorii pozůstalá vdova nemá nárok na úmrtné po zemřelém manželu a pochovává patrně zadarmo. Úředníci s maturitou, nebo i s vysokoškolským vzděláním, dostávají podle § 155 platového zákona až do 13 let služby 10.800 Kčs ročně. Oficianti, kteří nejsou pragmatikálními úředníky, mají podle § 64 ročně 9.300 Kčs. Jejich vdovy mají 7.800 Kčs ročně. Kancelářští pomocnicí podle § 64 vládního nařízení čís. 113/ 1926 mají tytéž požitky jako pomocní zřízenci. U vdov po pomocných zřízencích dostávají se příspěvky na výchovu jen do 18 let místo do 21 u synů a do 24 let u nezaopatřených dcer.

Je to zatímní úprava, která sice nesplňuje všechna přání pensistů, zvláště neřeší úplně zrovnoprávnění všech pensistů veřejnozaměstnaneckých, t. j. jak pensistů státních, tak pensistů jiných veřejných svazků, zejména pensistů - bývalých zaměstnanců - obecních, okresních, zemských s pensisty státními. Vzhledem k tomu by bylo třeba v nejbližší době, aby vláda znovu se zabývala otázkou pensistů, zvláště pokud se týče jejich zrovnoprávnění, a aby aspoň připravovaná celková úprava platových poměrů státních zaměstnanců pamatovala na pensisty ustanovením, které by také pro příště vyloučilo nerovnost, vzniklou náhodnou okolností, že odešli do výslužby za platnosti platového zákona nevýhodnějšího, než je poslední úprava platová. (Potlesk.)

Pro novou budoucí úpravu je třeba vedle zrovnoprávnění všech pensistů řešiti ještě další otázky, z nichž v úvahu přicházejí zejména tyto:

Především by zásadně pro novou úpravu měla být odstraněna ta ustanovení úsporných opatření, která snižují pensijní požitky při výdělečné činnosti pensisty. Takovým omezením pensijních požitků pensista v soukromé službě není podroben. Mělo by se při tom vycházeti z úvahy, že pensijní požitky nemají býti považovány za bezpracný důchod toho, kdo po léta státu řádně pracoval a na pensi si řádně platil. Potřebuje-li stát pracovních sil, neměl by připouštěti zásadně pensionování těch, kdo jsou ještě do té míry práce schopni, že jsou v pensi výdělečně činni. Bude proto nutno zvýšiti věkovou hranici pro pensionování, k jejímuž snížení došlo r. 1938 v době po Mnichovu pro úsporu personálních výdajů a proto, aby pensisté nezaujali místa nezaměstnaným mladým lidem a místa, jež musila být reservována zaměstnancům zabraných oblastí.