Nyní v době, kdy je potřebí každé pracovní síly, musí zmizet neodůvodněné rozdíly mezi státními a soukromými zaměstnanci, kteří větší měrou budou nyní zaměstnanci v podnicích zestátněných, i když se tím nestanou zaměstnanci státními.

Dále přichází v úvahu vyřešiti dnešní postavení rozloučených manželek státních pensistů, které jest zásadně odchylné od postavení manželek soukromých zaměstnanců. Až do vydání vládního nařízení z 27. června 1942, č. 243 Sb. o příspěvcích na výživu rozloučených manželek protektorátních zaměstnanců příslušel nárok na vdovskou pensi zásadně jen vdově po zemřelém státním zaměstnanci, pokud ovšem byly splněny zákonné předpoklady právního nároku na vdovskou pensi. Rozloučená manželka - či žádná z nich, bylo-li jich více - neměla po zemřelém státním zaměstnanci právního nároku na jakékoliv zaopatření pro svou osobu. Jejich nároky vůči státnímu zaměstnanci nebo jeho pozůstalosti se zakládaly jedině na soukromoprávní povinnosti alimentační, založené buď smluvně nebo soudcovským výrokem. Teprve citované vl. nař. č. 243/1942 stanovilo, že zemře-li protektorátní zaměstnanec, jehož manželství bylo rozloučeno bez viny nebo bez převážné viny manželčiny, může ústřední úřad v dohodě s ministerstvem financí povoliti rozloučené manželce do odvolání příspěvek na výživu až do výše vdovské pense. Má-li se povoliti příspěvek na výživu vedle platů zaopatřovacích, které pozůstalým příslušejí po zákonu, nesmí býti jeho povolením v celku překročena příslušná výměra výslužného zemřelého zaměstnance. Toto ustanovení platí obdobně, bylo-li manželství prohlášeno za neplatné.

Naproti tomu v pensijním pojištění soukromých zaměstnanců je stanoveno, že uzavřel-li rozloučený pojištěnec, jehož manželství nebylo rozloučeno z viny manželčiny nebo z viny obou manželů, nový sňatek, má rozloučená manželka, ač-li se rovněž znovu neprovdala, nárok na část vdovského důchodu, který by jinak připadl celý oprávněné vdově, jestliže uplatní tento nárok do 12 měsíců po smrti pojištěncově. Vdovský důchod rozdělí se mezi vdovu a rozloučenou manželku v poměru počtu let jejich manželství se zesnulým pojištěncem. (Potlesk.) Každý započatý rok manželství se považuje za dokonaný. K době od rozvodu do rozluky se při tom však nepřihlíží. (Předsednictví převzal místopředseda Petr.)

Jinak je tomu v sociálním pojištění (zákon o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, vyhláška č. 12/1945 Sb.), kde má nárok na důchod ve výši vdovského důchodu žena, jejíž manželství s pojištěncem bylo soudně rozloučeno z viny manželovy, nevstoupí-li v nové manželství a není-li po pojištěnci (důchodci) vdovy, které přísluší nebo jest zachován nárok na výplatu vdovského důchodu.

Z rozdílu zmíněného rozdílného právního stavu rozloučených manželek jde na jevo, že jest zcela oprávněn požadavek, vyřešiti jednotně právní postavení všech těchto rozloučených manželek bez ohledu na to, zda jde o manželky po státních, veřejných nebo soukromých zaměstnancích, při čemž by bylo v zásadě třeba vřele se přimlouvati za přijetí spravedlivého stanoviska, vysloveného v úpravě pensijního pojištění soukromých zaměstnanců.

Je třeba litovati, že v této souvislosti nebyl také odstraněn § 26 pozměňované normy, a ponechána i nadále v platnosti příkrá fiskální opatření, jimiž se zcela proti zásadám jak formální, tak věcné spravedlnosti krátí pense vdov-zaměstnankyň. Dotčené normy jsou velmi bolavým vykřičníkem postižených žen a bude nutno bez odkladu pracovati k jejich odstranění třebas by se tak muselo státi předpisem speciálním.

Přes všechny protesty žen zůstává v platnosti § 26 vlád. nař. z 18. února 1941, který je pokračováním vládního nařízení č. 180 z roku 1938 o úsporných opatřeních personálních v době předmnichovské. Dnes mělo by býti toto neblahé dědictví odstraněno. Nemůžeme na jedné straně volati lidi do práce a zároveň je za to trestat krácením pensí a dokonce odnětím pensí, (Potlesk.) jakmile odejdou do výslužby, přes to, že mají zaplacený pensijní příspěvky a řádně odslouženu služební dobu. Toto nezná sociální pojištění soukromých zaměstnanců, které je k pracující třídě mnohem spravedlivější. Nemůžeme se proto divit, že do státní služby půjdou lidé většinou jen takoví, kteří by se v soukromých službách neuplatnili. Proto také nejschopnější utíkají již dnes ze státní služby do soukromé, která si jich lépe váží a dle výkonu práce je také přiměřeně honoruje.

Mluví se dnes tolik proti nadměrnému počtu státních a veřejných zaměstnanců. Jsme pro snížení, ale rozhodně se stavíme za spravedlivé honorování. Bylo by smutné, aby vláda lidové demokracie nenašla lepší řešení než snižování existencí sociálně slabých a nejméně odolných tak, jako to dělaly vlády dřívější.

Stejně tak je nezbytně zapotřebí celkové zákonné jednotné úpravy těchto právních předpisů. V první republice se k takové úpravě nedošlo a státní finanční správa se spokojovala pouhými novelami, které dosud ani úplně neodstranily německý autentický text původních předpisů. Srovnej na příklad novelu č. 2 z roku 1920, novelisující rakouské zákony č. 74 z roku 1896, č. 105 z roku 1906 a jiné. Podstatné zásahy, které do těchto předpisů přinesla úprava platového práva v roce 1926 a zejména pak úpravy o úsporných opatřeních ve státní službě z doby nesvobody, zejména vládní nařízení č. 378 a 380 z roku 1938 a pozdější, roztříštily pensijní právo státních zaměstnanců takovým způsobem, že jen odborník může toto právo ovládati, nikoli však práva neznalý zaměstnanec a zejména jeho pozůstalí, jejichž právní nároky se tímto právem zakládají. Není proto možné tříštit toto právo dalšími novelami, vyvolanými potřebou doby, nýbrž je třeba všecky předpisy pensijního práva státně zaměstnaneckého řádně upraviti, aby se jejich shrnutím v jeden zákon umožnilo nejen samým poživatelům odpočivných a zaopatřovacích platů, nýbrž i státním organům používání těchto předpisů a odstranily se tak předpisy z doby nesvobody, jejichž použivatelnost je stejně jen prozatímní. (Potlesk.)

Ke schválení se předkládá jenom dílčí úprava předpisů o odpočivných a zaopatřovacích platech a právních poměrech jejich poživatelů. Úprava má platiti jenom na území Čech a Moravy. Je nejen přáním, nýbrž i povinností Prozatímního Národního shromáždění, aby samo přispělo k jednotě a celistvosti státu tím, že při každé příležitosti doplní náš právní řád tak, aby byl jednotný pro celý stát. Takovéto sjednocení předpisů o odpočivných nebo zaopatřovacích platech státních zaměstnanců je dnes více nutné než kdy jindy, protože tyto předpisy z doby nesvobody, které v každé části státu jsou jiné, nebyly dosud odstraněny a ani důvodová zpráva takové sjednocení závazně nepřislibuje. Poněvadž odchylnost odpočivných a zaopatřovacích platů v každé části státu by měla být s hlediska státní jednoty co nejdříve odstraněna, což platí též o služebních platech aktivních státních zaměstnanců, bylo by potřebí vyvolati alespoň závazný příslib vlády, že v určité lhůtě předloží osnovu o sjednocení těchto předpisů o odpočivných a zaopatřovacích platech a o úpravě právních poměrů jejich poživatelů.

Čs. strana lidová bude hlasovati pro návrh zákona přes jeho nedostatky, jen aby umožnila aspoň částečnou pomoc v něm poskytovanou. Na odstranění nedostatků, týkajících se zejména žen, bude nutno s veškerým důrazem nekompromisně ihned pracovati. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Dalším řečníkem je pan posl. Jura. Dávám mu slovo:

Posl. Jura: Slavná sněmovno!

Za okupace stlačoval nacistický režim mzdy a platy těch dělníků a zaměstnanců, kteří nebyli přímo zapojeni do válečné výroby. Samozřejmě, že nejvíce byli biti důchodci, poněvadž pro tehdejší režim nebyli upotřebitelní. Státní pensisté, kteří odešli do výslužby před 1. lednem 1944, byli vyřazeni z platové úpravy provedené v r. 1944. Desetitisíce důchodců, vdov a sirotků po veřejných zaměstnancích v pravém slova smyslu živořilo a dosud žije v neutěšených poměrech.

Návrhem zákona na zvýšení drahotního přídavku pro tyto důchodce, pro vdovy a sirotky se v mezích daných možností odčiňují křivdy způsobené okupanty a splňuje se košický program. Pomáhá se opravdu těm nejpotřebnějším.

Návrh zákona zvyšuje také drahotní přídavek pro příjemce t. zv. pensí z milosti, a to o 50 Kčs měsíčně. Ve výboru sociálně politickém jsem navrhoval vyšší drahotní přídavek, neboť pense z milosti, to je jeden ze smutných pozůstatků doby předmnichovské, kdy protisociální systém udržoval nižší zaměstnance deset až dvacet let ve smluvním poměru a teprve v pokročilém věku je jmenoval čekateli. Zemřel-li zaměstnanec v tomto čekatelském poměru, neměli pozůstalí nárok na pensi. Vdova pak byla odbyta nepatrnou pensí z milosti.

Návrh zákona upravuje dále krácení důchodů při dvojím příjmu. Pensistům i vdovám byly pense kráceny v tom případě, když mimo pensi měli ještě jiný příjem. Hranice krácení se nyní zvyšuje. U státního pensisty, zaměstnaného v soukromé službě, se nebude pense snižovat, nepřekročí-li zdanitelný příjem 84.000 Kčs ročně. Toto opatření je vyvoláno velkou pracovní potřebou. V liberalistickém režimu a v dobách nezaměstnanosti sloužilo krácení důchodů k tomu, aby nutilo důchodce a ženy opouštět práci. Lidové hospodářství potřebuje pracovní síly. Proto i pensisty a vdovy volá do budovatelské práce pro výstavbu lidové republiky.

Konečně ruší osnova zákona krácení příjmů manželských dvojic, kde manželka je pensistkou a muž aktivním zaměstnancem. Také v tomto případě se uplatňuje rozumná tendence doby. Lidová demokracie ne slovy, ale skutky provádí zrovnoprávnění žen.

Projednávání této předlohy bylo svízelné. Byla soc.-politickým výborem vrácena vládě. Její uzákonění se zdrželo, ale vláda uznala důvody vrácení a předloha byla zlepšena proti původnímu návrhu. Nadto její účinnost je zpětná, platí od 1. srpna 1945. Po poskytnutí zvláštního přídavku pensistům od 1. srpna 1945 je tento návrh další úpravy opravdovým důkazem, že vláda Národní fronty i v těžkém údobí budovatelském plní košický program, že dává i důchodcům, že pamatuje i na ženy dříve opomíjené a vyřazené.

Při této příležitosti musím si stěžovati, ne na vládu, ale na ty, kteří usnesení vlády a parlamentu mají plnit a uskutečňovat. Dne 13. prosince byl usnesen zákon čís. 159 o zvláštním přídavku pro veřejné zaměstnance a důchodce. S platností od 1. prosince měly býti přídavky vyplaceny. Je smutné, že důchodci, ač již uplynuly víc než 2 měsíce, nedostali dosud ani haléře. To není vina vlády, tady nese vinu administrativní aparát, především ministerstvo financí. Od 1. prosince byly zvýšeny ceny, pensisté si dluží u obchodníků s poukazem, že dosud nedostali doplatky. Vždyť stačilo poskytnouti všem pensistům zálohu na tento přídavek. Zde bych chtěl zdůraznit, že v lidové demokracii nelze strpěti, aby usnesení vlády a parlamentu se zdržovalo a neprovádělo a byrokratickou ztrnulostí dokonce oddalovalo. Jsem přesvědčen, že kdyby šlo o výplatu pro sekční šéfy, že by to bylo vyplaceno hned druhého dne po vyhlášení ve Sbírce.

Několik slov chci uvésti k otázce tak zvané renominace čili zpětného jmenování, jímž podle dekretu presidenta republiky z 20. srpna 1945 se mají veřejným zaměstnancům odčinit křivdy z doby nesvobody. U železnic čeká na jeho provedení 40.000 železničářů, u pošt asi 20.000 zaměstnanců. Několik set tisíc veřejných zaměstnanců ze všech resortů státní a veřejné správy netrpělivě očekává povýšení. Návrhy procházejí z centrálních úřadů přes ministerstvo financí a nejvyšší účetní kontrolní úřad do vlády, ale na ministerstvu financí si dají na čas. Tito pánové úřadují po staru. Nevědí asi nic o tom, že železničáři provedli úspěšnou soutěž v dopravě a tím zachránili řepnou a bramborovou kampaň. Bez této úspěšně soutěže by si vysocí páni úředníci v ministerstvu financí ani nemohli osladit kávu, ani si zatopit.

Chci upozorniti, že několik desetitisíc zaměstnanců je opravdu zbytečně znepokojováno byrokraticky ztrnulým protahováním této akce. Vysocí úředníci ministerstva financí brzdí zpravidla projednávání zaměstnaneckých otázek, i těch, které nemají finanční dosah. Jsem dalek toho dotýkati se p. ministra financí, ale jak se zdůvodní, že renominace byla provedena pouze pro ministerstvo financí a nikoliv pro zaměstnance finanční služby? Už v prosincovém oběžníku ministerstva financí bylo uveřejněno povýšení zaměstnanců tohoto ministerstva. Zaměstnanci berních správ, berních úřadů, finanční a důchodkové služby, zavalení velkou administrativní prací, odpovědnou prací spojenou s měnovou, poplatkovou a daňovou akcí, jmenováni nebyli. Tak rozumí, tak chápe a tak si vykládá vysoká byrokracie z finančního resortu lidovou demokracii. Sami se dají povýšit - a desetitisíce úředníků a zaměstnanců nechají čekat za dveřmi.

Proti těmto ošklivým zvyklostem, přineseným z předmnichovkého režimu, jménem veřejných a státních zaměstnanců co nejostřeji protestuji.

A to není jen jeden případ byrokratické ztrnulosti a protilidového postupu. v oblasti zestátněného a znárodněného průmyslu jsou jmenováni ředitelé, je vydán statut národních podniků, provádění dekretů je v plném proudu - a ve znárodněném peněžnictví a pojišťovnictví je ticho jako na pěšině. Zatím co peněžnictví jako instituce, která průmyslové podniky vedla a ovládala, by měla i v tomto případě vést, vidíme, že zůstala daleko pozadu, že pokulhává, přešlapuje na jednom místě a dokonce pošilhává do starých byrokraticko-policejních časů. V tom ovšem není jen ztrnulost. Tak jako se záměrně brzdí projednávání zaměstnaneckých otázek, tak se stejným postojem brzdí i provádění dekretů o zestátnění peněžnictví.

Jménem netrpělivě čekajících železničních, poštovních a ostatních veřejných zaměstnanců žádám vládu, aby dala příkaz, aby renominační akce byla provedena nejpozději do konce března t. r.

Je zajímavé, proč si pánové z ministerstva financí tak pospíšili s renominací sami pro sebe. Podle dekretu má povýšení i zpětnou finanční účinnost. Veřejní zaměstnanci budou dostávat s povyšovacím dekretem i t. zv. doplatky. U zřízence to bude dělat asi 1.000 až 3.000 Kčs a u sekčního šéfa až 90.000 Kčs. Vysocí úředníci ministerstva financí si už vypočítali, kolik jim to vynese, a proto tolik pospíchali se svým vlastním povýšením. A tady jde o morálku. Zde jde o to, jaký má kdo poměr k lidové republice. Byl jsem na několika schůzích, kde železničáři, kteří měli dostat ani ne 3.000 Kčs doplatků, prohlásili: "Moc se budu rozpakovat, než ty peníze vezmu, když vidím, v jakých těžkostech je budování naší republiky." Jiný železničář prohlásil: "Dám to na poklad republiky."

Tedy drobný a střední zaměstnanec, který potřebuje zaplatit své dluhy, uvažuje, aby nezatížil republiku. Páni sekční šéfové se nemohou dočkat a urychlují si možnost výplaty stotisícových částek.

Paní a pánové, aby nebyl omyl, že omílám starou byrokratickou otřepanou písničku. Nikoli, znám dobře poměry v našich centrálních úřadech a proto konstatuji: Máme v centrálních úřadech, v ministerstvech, sta a sta právníků, inženýrů, techniků, specialistů, zaměstnanců všeho druhu, lidové demokracii věrných a oddaných. Ale v každém centrálním úřadě je tenounká vrstva, někdy jen několik málo osob, starých a zkostnatělých sekčních či jiných šéfů, kteří jako žáby na prameni čisté vody maří každý iniciativní zásah mladších úředníků a kteří se udrželi přes to, že pošilhávají do dob své policejně byrokratické minulosti, kteří místo toho, aby tvůrčí iniciativu lidových mas podporovali, tuto iniciativu na každém kroku dusí.

Uvádím jeden z mnoha případů. Okresní národní výbor z Mor. Šumperku navrhl železnicím, že jim pro automobilové dílny předá bývalou továrnu Trebitsch a zajistí byty pro 500 zaměstnanců. Tato výhodná nabídka byla učiněna v červenci 1945. Železniční správa potřebuje, aby přeplněné dílny v Nymburce byly uvolněny, a vítá uskutečnění nabídky. Věc byla již technickým oddělením ministerstva dopravy kladně projednána. Jelikož objekty neobhospodařováním propadají zkáze, rozjela se závodní rada z výtopny ze Šumperka dne 8. ledna t. r. do Prahy. Na upozornění, že závody chátrají, jim pan odborový rada Kolínský odpověděl: "To nevadí. Čím to bude zničenější, tím to bude lacinější". Při další rozmluvě prohlásil: "Pánové, uvidíte, jaká bude u nás ještě nezaměstnanost." S pobouřením žádalo osazenstvo dílen z Nymburka a ze Šumperku o okamžité odstranění takovýchto osob z našich úřadů, osob, které otevřeně sabotují vůli vlády i lidu. Kdyby takoví reakcionáři byli ponecháni na svých místech, mohli bychom se dočkat s jejich sabotážemi i nezaměstnanosti.

Dále je třeba přibít na pranýř, jak v době předmnichovské vysoká byrokracie ministerstva financí a některých jiných centrálních úřadů, byrokracie, která má tak blízko k reakci, poškozovala statisíce zřízenců a úředníků.

Podle § 142 platového zákona č. 103 z r. 1926 mělo být vydáno nařízení o započtení předchozích služeb. Protože vysocí úředníci na tomto započtení neměli zájem, nemohli na něm nic vydělat, nařízení nevyšlo. Desetitisícům smluvních zaměstnanců v podnicích nebyla v důsledku toho započtena smluvní doba pro účely platového postupu. Tímto zlovolným, proti pokrokovým masám veřejných zaměstnanců namířeným postupem, záměrným překažením vůle zákonodárce byl každý poštovní pomocník připraven o částku 85.000 Kč z doby předválečné. Vypočtěte si škody při tom, když šlo o desetitisíce zaměstnanců takto poškozených. Vinou předmnichovské byrokracie byli státní a veřejní zaměstnanci připraveni o stamilionové částky. Myslíte, že desetitisíce drobných poškozených úředníků a zřízenců vzpomínají s nějakou láskou na období této zlovůle? Chtěl by někdo srovnávati tehdejší t. zv. svobodu se svobodou dnešní? Tyto desetitisíce veřejných zaměstnanců nejen že si váží dnešní svobody, nejenže milují republiku, ale budou ji bránit po boku dělníků proti každé reakci. Oni si nepřejí nic jiného, než aby republika byla očištěna, aby vlna revoluce dosáhla i těch zbytků ztrnulých byrokratů v centrálních úřadech, kteří sloužili Beranům a Machníkům a poškozovali veřejné zaměstnance, vždy věrné republice a lidu.