V souvislosti s těmito zjevy se v diskusi vedle otázky právní jistoty nebo nejistoty objevil též problém reforem našeho soudnictví ve smyslu volby soudců a byla dotčena i otázka soudcovské nezávislosti. Budiž mně dovoleno konstatovat, že se všechny tyto problémy namnoze navzájem nesprávně směšují a že z toho právě vznikají některá nedorozumění. Dovolte, prosím, abych učinil několik poznámek k otázce soudcovské volby, jež jinak s otázkou soudcovské nezávislosti nemá přímo nic společného. (Předsednictví převzala místopředsedkyně Hodinová-Spurná.)

Problém volby soudců není objevem dnešní doby. Volba soudců byla zavedena v některých státech již v minulém, ba i v předminulém století. V některých z nich bylo však od ní později upuštěno, jinde opět se udržel systém volební až do dneška anebo jinde zase se dnes zavádí. S všeobecného hlediska nutno říci, že ve světovém soudnictví je zjevem ojedinělým a pravidlem není prováděn důsledně u všech druhů soudů.

Zastánci tohoto systému zdůrazňují, že je požadavkem demokracie, aby lid byl souzen od soudců, které si sám zvolí, a nikoliv od soudců, které jmenoval stát. Zdůrazňují, že jen volení soudci mají úplnou nezávislost na výkonné moci.

Naproti tomu odpůrci tohoto systému - z něhož již dlouholeté zkušenosti mají Spojené státy americké - mu vytýkají, že soudnictví svěřuje do rukou soudců závislých na politické straně, která je zvolila, a nutká je, aby soudili ve prospěch této strany, a tak podvrací právní bezpečnost ve státě a podrývá důvěru k soudům. Poukazuji zejména na to, že při tomto systému by byly v různých okresích a krajích soudy ovládané různými stranami podle toho, která politická strana má v tom kterém okrese a kraji většinu. Namítají tudíž proti tomuto systému, že soudce přestává při něm býti "orgánem nad stranami" a stává se "orgánem jedné strany" a tak ztrácí charakter nezávislého soudce.

Zájem demokratického státu na řádném výkonu spravedlnosti a zabezpečení práva všech vůči všem je v kategorii stát. zaměstnanců na prvém místě a ovlivňuje předpoklady pro uspořádaný život občanstva státu. Proto otázka zavésti či odmítnouti systém volby soudců i pro čs. soudnictví se dotýká elementárních zájmů státu a přímo jeho právních základů. Vyžaduje tudíž tento problém, zejména ve státě s větším počtem politických stran a se složitým rozvrstvením lidu na různé zájmové skupiny, nejpečlivějšího a nejstarostlivějšího rozvážení a studia.

Avšak řešit tento problém znamená rozhodovat o základním principu ústavy. Náleží proto jeho řešení do řešení komplexu otázek ústavních, které jsou vyhrazeny až ústavodárnému Národnímu shromáždění.

Naproti tomu otázka "nezávislosti soudců" není pro lidovou demokracii vůbec problémem a je proto mimo diskusi. (Potlesk.) Pro výkon soudnictví v demokracii je "nezávislost v rozhodování" základním a primérním znakem. Bez ní by soudce přestal být soudcem a stal by se vykonavatelem vůle dočasných držitelů vládní moci a byl by proto postaven na roveň správnímu úředníku. Systém soudců závislých na vládní moci byl systémem absolutistických a autoritativních režimů. (Potlesk.) Byl to právě nacistický režim, který se ve svých pokynech pro říšské soudy snažil prosazovat zásady, že soudcové nejsou vázáni zákonem, nýbrž že musí případně podle potřeby rozhodovati i proti zákonu, když je to v zájmu vládního režimu. Nacistická justice se snažila dokonce i našemu soudnictví vnutit zásadu, že soudce není strážcem zákona, nýbrž přímým pomocníkem vládní moci. Naše soudnictví, věrno tradicím lidu a našeho národa, u něhož smysl pro spravedlnost a humanitu vyjádřený předními jeho muži, zvláště Chelčickým a Masarykem, je základním rysem národní povahy, muselo uvedenou zásadu odmítnouti nacistům a muselo by ji odmítnouti komukoli jinému. (Potlesk.) Opuštění zásady nezávislosti soudců je neslučitelné s principy demokracie a proto v moderních ústavách západních demokracií i v Sovětském svazu je princip soudcovské nezávislosti samozřejmou zásadou, která nepřipouští diskuse. Tak na příklad ústava SSSR výslovně stanoví v článku 112: "Soudci jsou nezávislí a podléhají jedině zákonu." (Potlesk.)

Československé soudnictví, které právem a v duchu svých pokrokových tradic chce a musí se důstojně řaditi jako moderní soudnictví ke všem ušlechtilým demokraciím světa, ctí a bude ctíti zákony svého lidu, a proto nemůže připustit, aby porušením zásady nezávislosti zasahovaly do aplikace zákonů vnější vlivy, ať jakéhokoli druhu. To je zásada, od které prostě nemůžeme upustit a o níž se vůbec nediskutuje. (Potlesk.)

To jsou má sdělení a mé poznatky, jež jsem považoval za nutné Národnímu shromáždění sdělit. K ostatním problémům resortu spravedlnosti - jak jsem naznačil v úvodu - si vyhrazuji vrátit se v rámci rozpočtové debaty.

Dnes bych, rád ukončil, slavná sněmovno, svůj výklad připomenutím, že soudcovský stav v době okupace dostal jako celek plně své národní vlastenecké povinnosti.

Nenávist Němců vůči české inteligenci, jak ji známe zejména z veřejných projevů K. H. Franka, von Gregoryho, Wolframa von Wolmar, Moravce a ostatních jejich spřeženců, vybíjela se též surově na českých soudcích. Příčina byla nasnadě. Byla to česká justice, která se postavila nejen proti germanisaci tím, že jediná uhájila před našimi soudy českou úřední řeč, nýbrž i při výkonu soudnictví za okupace neohroženě stála na půdě zákona a nedala se ovlivnit německým nátlakem, který požadoval, jak jsem o tom již mluvil, aby se soudce při výkonu soudnictví nevázal na platné zákony, nýbrž aby soudil podle nacistických zásad, na nichž bylo vybudováno německé veřejné mínění (t. zv. Volksempfindung). V tomto tvrdém boji stáli soudci - až na zcela ojedinělé vyjímky - věrně na svém místě a byli neústupní. A tento jejich pevný národní postoj vynesl jim tvrdé pronásledování. Okupanti učinili vše, aby stav českých soudců a státních zástupců zdecimovali. Výsledek persekuce byl, že počet soudců v Čechách a na Moravě poklesl počátkem roku 1945 přibližně na jednu polovinu stavu systemisovaného v roce 1938. K persekuci používali okupanti všech prostředků, které měli po ruce. Tak více než 50 % soudců a státních zástupců nakomandovali na nucené práce v pracovním náboru a dokonce i do t. zv. Todtovy organisace. Velký počet soudců předčasně odstranili z činné služby a vehnali do pense. Z celkového počtu soudců a státních zástupců téměř každý desátý byl od Němců uvězněn a z uvězněných plných 40 % bylo popraveno nebo umučeno. Na př. na Moravě ze 450-500 soudců a státních zástupců bylo 45 uvězněno a z nich 18 popraveno. Hrdinnou mučednickou smrt popravou nebo umučením z rukou okupantů přijalo plných 40 soudců a státních zástupců a 2 z nich padli v revolučním boji. Tato data jsou přesvědčivým dokladem obětí, které české soudcovstvo přineslo svému úsilí zachovati i v tak těžkých dobách své národní i právní poslání. V boji za svobodu a právo přinesli oběť krve soudci všech hodností, ba i presidenti krajských soudů (president krajského soudu Konáš, správce krajského soudu dr Sazyma, a známá je naší veřejnosti zejména poprava přednosty okresního soudu ve velvarech, známého vynikajícího mistr šachu dr Karla Treybala). Sdostatek je také znám podíl, kterým čeští soudci a justiční zaměstnanci vůbec přispívali k zmírnění tíživé situace českého obyvatelstva mírnou sazbou při ukládání trestu, ale nedostalo se ve známost širší veřejnosti risiko a pronásledování se strany okupantů, jež s takovou praxí byla spojena. Také fakt, že nelze vytýkat soudcovstvu celkem korupčnost a že tedy jako stav je vysoké mravní integrity, zasluhuje zmínky (Potlesk.)

To samo o sobě i postoj československého soudcovstva v době nesvobody zasluhuje ocenění a uznání při příležitosti, kdy po prvé opět člen čs. vlády spravující resort spravedlnosti podává čs. Národ. shromáždění zprávu o svém resortu a o všech otázkách justiční správy. A jsem přesvědčen, že soudcovstvo i v budoucnu tak jako za války a okupace vykoná svoji povinnost loyálního strážce zákona, spravedlnosti a práva ve prospěch zdravého a zdárného vývoje naší lidové demokracie a v plném souladu s jejím duchovním, politickým a zákonodárným vývojem. (Hlučný dlouho trvající potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná (zvoní): Poslanci Vilím, Slánský, dr Krajina, dr Hodža, Červenka, Bašťovanský a druhové podali návrh, aby podle § 65 jedn. řádu byla o prohlášení pana ministra spravedlnosti dr Drtiny zahájena rozprava příští týden.

Dám o tomto návrhu hlasovati.

Kdo souhlasí s návrhem posl. Vilíma, Slánského, dr Krajiny, dr Hodži, Červenky, Bašťovanského a druhů, aby podle § 65 jedn. řádu byla o prohlášení pana ministra, spravedlnosti dr Drtiny zahájena rozprava, a to v příštím týdnu, nechť pozvedne ruku! (Děje se.)

To je většina. Návrh je přijat.

Přikročíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž je

1. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 101) o dani z obratu (tisk 157).

Zpravodajem je p. posl. inž. dr Ješ. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. inž. dr Ješ: Slavná sněmovno!

Osnova, kterou rozpočtový výbor předkládá Prozatímnímu Národnímu shromáždění, je první od základu nově zpracovanou daňovou osnovou, kterou v této sněmovně projednáváme. Schválili jsme již sice ve schůzi 20. prosince minulého roku zákon nově upravující daň důchodovou a ve včerejší schůzi dvě osnovy upravující zákonodárství v oboru nepřímých daní a monopolů a poplatků, ale to jsou vesměs jenom úpravy a doplňky dřívějších zákonů, na které se navazuje. Naproti tomu osnova, kterou dnes máme na pořadu, má býti úplným novým zákonem o dani z obratu, který tento důležitý úsek daňového práva jednotně kodifikuje a po některých stránkách nově upravuje pro celé území republiky Československé. Proto jí rozpočtový výbor věnoval mimořádnou pozornost a podrobně ji projednal v pěti svých schůzích ve dnech 23, 24., 30. a 31. ledna a 5. února tohoto roku, doplnil a pozměnil na četných místech původní vládní návrh a doporučuje takto upravenou osnovu Prozatímnímu Národnímu shromáždění spolu se dvěma resolucemi uvedenými ve zprávě výborové.

Dovolte mi, paní a pánové, abych krátce odůvodnil dosah a význam této osnovy. Daň z obratu se počíná význačněji uplatňovati v daňovém zákonodárství evropských států, nejprve Franice a Německa, po první světové válce. Byl to následek tehdejšího již značného ochuzení válkou postižených zemí a rozvratu jejich státních financí. Donutil tak finanční ministry, aby hledali nové zdroje příjmů. A tak i u nás první ministr financí Československé republiky dr Alois Rašín pojal do svého finančního plánu v roce 1919 všeobecnou daň z obratu, ovšem ve výši ještě velmi mírné, toliko půlprocentní a s předpokládaným výnosem 300 mil. Kč. A činil tak se značnými rozpaky. Obával se nepopulárnosti této daně, technických obtíži při vybírání a upíral jí jakékoliv národohospodářské poslání. "Nebyla daní mého srdce," píše o ní, "nýbrž čistá válečná daň z nouze." Je zajímavé, že tento úsudek nebo snad předsudek Rašínův sdíleli všichni potomní finanční ministři i parlamentní referenti, avšak již tehdy, když 12. prosince 1919 došlo za vlády Tusarovy v prvním Národním shromáždění k projednávání osnovy zákona o dani z obratu, a to ve zdvojnásobené, tedy jednoprocentní výši a s předpokládaným výnosem 700-800 milionů Kč, vyjádřil se tehdejší referent finančního výboru dr Engliš o ní takto:

"Daň tato není pouze proto špatná, že je nová, nýbrž ze všech důvodů, které vůbec můžete snésti v ohledu hospodářském, sociálním a měnovém, a jen jediný důvod rozhodl o tom, že vám ji doporučujeme, a to je nouze státních financí. Je to největší daň, která snad kdy obyvatelstvu uložena byla a která snad kdy uložena bude."

Ale ku podivu přes všechna tato zaklínání a všechny výhrady byla daň z obratu schválena s daleko menším odporem než jaký byl očekáván, a od té doby se nejen stala trvalou a nepostradatelnou součástí daňového systému, ale rostla a tloustla vůčihledě. Její sazba z původního 1 % byla záhy zdvojnásobena, potom zase stydlivou prozatímní 50 % přirážkou fakticky zvýšena na 3 % a pro některé případy t. zv. filiálkovou přirážkou dosahuje již dnes 5 %. Její výnos přesáhl brzy 2 miliardy Kč a v posledních letech před druhou světovou válkou blížil se 2¹/₂ miliardám Kč. Připadlo tedy na př. v r. 1936 z jejího výnosu na každého obyvatele republiky 156 Kč, kdežto všechny přímé daně dohromady vynášely na jednoho obyvatele průměrně 123 Kč.

Je tedy patrno, že vývoj poměrů v období mezi oběma světovými válkami šel svou cestou a vlekl za sebou teoretiky a národohospodáře přes všechny jejich námitky a výhrady. A nejenom u nás. Také ve všech ostatních státech, zejména také v Sovětském svazu, stává se daň z obratu a jiné t. zv. nepřímé daně trvalým a už nepostradatelným pilířem státního hospodářství. A jistě nebude nikdo očekávat, že po druhé světové válce, po nesmírném ochuzení všeho hospodářství a po velikých změnách společenských, které se odrážejí také ve stupňovaných nárocích na státní pokladnu, by bylo možné očekávati pronikavou změnu této vývojové tendence.

Je tedy otázkou, zda se při posuzování samého principu daně z obratu můžeme omeziti jenom na negaci a výtky, nebo máme-li právě v této věci viděti podnět k hlubším národohospodářským úvahám. Proto rozpočtový výbor, pojednávaje o této osnově, provedl obsáhlou generální debatu, ve které pečlivě uvažoval o kladných i záporných jejích stránkách. Za její klady považuje zejména: 1. Osnova tato zavádí pro celou Československou republiku jednotné právo o dani z obratu a sjednocuje tak zatímní rozdílnost zákonodárství, která vznikla tím, že na Slovensku zůstala v účinnosti v podstatě československá úprava z doby předmnichovské, kdežto v zemích České a Moravskoslezské byl zásahem okupantů zaveden německý systém daně. 2. l když se tato osnova v zásadě vrací k úpravě podle československého zákona ze dne 21. prosince 1935, dbá všech poznatků a zkušeností získaných vývojem doby a praxe při provádění dosavadních zákonů. Dodatky a doplňky na původní znění postupně navazované včleňuje nyní soustavně do jednotné stavby zákona, přejímá z nich to, co se prakticky osvědčilo, a neváhá velkoryse se zbavit ustanovení přežilých nebo takových, která sice theoreticky byla na místě, ale způsobují administrativní nesnáze větší než je praktický užitek z nich plynoucí.

Tak zejména zásadně se upouští od daně přepychové, která v r. 1936 vynesla sotva ³/₄ % výnosu daně obratové, upouští se také od zdaňování t. zv. dodávek mezi nepodnikateli - to jsou zejména příležitostné prodeje majetku osobami, které neprovozují žádný obchod protože tyto případy jsou prakticky těžko postižitelné a finanční efekt je velmi nepatrný. Kromě toho zavádí osnova množství změn a doplňků podrobně zmíněných v důvodové zprávě k vládnímu návrhu, které směřují k technickému zdokonalení a přizpůsobení zákonných ustanovení nově vzniklým požadavkům a potřebám.

Nemenším kladem osnovy je dále to, že celý obsáhlý materiál zákona o dani z obratu, vtělený do 37 paragrafů na 44 stránkách tisku č. 101, je zpracován po stránce legislativně-technické velmi pečlivě, že je úplně logický a že i laik se v něm snadno vyzná. Osnova se snaží s velkým zdarem o přesné definice pojmů věcí i osob, na něž se jednotlivá ustanovení vztahují, i o jasné vymezení práv i povinností poplatníka i finančních úřadů. Není zde možností protichůdných výkladů a vytváří se tak dílo zákonodárné, které po odborné stránce zaslouží plné chvály.

Rozpočtový výbor plně oceňuje tuto odbornou dokonalost osnovy, jakož i spolupráci, kterou věnovali při projednávání osnovy ve výboru příslušní referenti ministerstva financí. Na druhé straně byl si rozpočtový výbor od počátku vědom nedokonalostí a závad díla, které předkládá sněmovně ke schválení. Je to na prvním místě anomalie, že v revoluční době, která převratným způsobem zasahuje a přestavuje samy základy společenského zřízení, mění a nově pořádá zásadní vztahy mezi jednotlivcem a společností, mezi státem, občany a jejich skupinami navzájem, se ve finančním a daňovém zákonodárství v zásadě vracíme o několik let zpátky a nově budujeme daňový systém, jehož hlavní zásady jsou zakotveny v dobách dávno minulých. Všechny principy dosavadního daňového práva, všechny theorie o incidenci neboli dopadu daňovém, to jest o tom, kdo nakonec nese tíhu daňového břemene, všechny tyto theorie předpokládaly výslovně nebo mlčky volnou soutěž hospodářských sil, liberalistický systém hospodářského podnikání, ve kterém prodejní cena byla výslednicí nabídky a poptávky, ve kterém mzdová a platová složka výrobních nákladů, získává šarže podnikatelská a v nejširších důsledcích důchodová úroveň celých skupin hospodářských byla určována mocenským zápasem složek, které byly vybaveny nestejnou mírou politického vlivu. A tento zápas byl jenom nedokonale regulován společenským zřízením.

Všechny tyto theorie nutně musí selhávati v době, kdy ceny, mzdy a platy jsou z největší části řízeny a určovány zásahem státní moci, kdy od liberální automatiky hospodářského dění přecházíme k socialisticky řízenému hospodářství, alespoň potud, pokud naše hospodářství se může řídit pouze výlučně vnitřními zřeteli. Ale i když tento socialistický princip fakticky již působí ve státech velkých i malých a i kdybychom ho sebedokonaleji uplatnili i ve státě svém, nemůžeme zapomínat, že není ještě zaveden ve vztazích mezinárodních, ve kterých funguje dosud volná soutěž, a to ve formách mnohdy dravějších a bezohlednějších než v jakémkoliv styku soukromém. V zemi, která nemá úplných surovinových základen, jejíž hospodářská aktivita a blahobyt občanstva je v takové míře závislý na mezinárodní směně statků a služeb, musíme míti stále na paměti účinky každého hospodářského opatření nejen na vnitřní, ale také na zahraniční vztahy a závislosti, které se po případě řídí zcela různými zásadami a principy.

S těchto hledisek je třeba si povšimnout zásadních námitek, které bývají uváděny proti dani z obratu, a zkoumat jejich oprávněnost. Je pravda, že daň z obratu je generální daní spotřební, která bývá řazena do skupin nepřímých daní a jako taková jednak zavrhována narodohospodáři proto, že jako daň, "obchodová" zatěžuje produkty před dohotovením a ztěžuje soutěživost na mezinárodním poli, jednak je kritisována jako nesociální, protože zatěžuje relativně nejvíce chudší vrstvy obyvatelstva. Ale právě ten pozoruhodný fakt, že ve státech socialistických tato daň a jiné nepřímé daně ve státních rozpočtech stále více nabývají místa proti tak zv. daním přímým, ukazuje, že je tu třeba revise pojmů a názorů. Socialista Hugh Dalton ve své knize o základech veřejných financí správně upozorňuje na nepřesnosti dosavadních schematických rozlišování daňových skupin, ať už je to dělení na daně přímě a nepřímé, osobní nebo věcné, důchodové nebo kapitálové nebo jiné. Podstatná je vlastní konstrukce daně, která může její hospodářské a sociální účinky v širokých mezích měnit, ba dokonce převracet.