Není už Mussoliniho ani Hitlera a musí být vyříznut i španělský vřed na těle osvobozené Evropy. "Není spásy pro svět, na němž by se odpouštělo katům," zvolal v jedné své básni francouzský básník hnutí odporu Paul Eluard za okupace Francie. Nesmí být a nebude odpuštěno ani katu Francovi. Každý den naší svobody nám hořkne, pomyslíme-li na krásnou jižní zem a její nešťastný lid. Jeho osud je výčitkou všem svobodným a svobodymilovným národům.

Paní a pánové, slavná sněmovno! Ve Španělsku světová válka vlastně začala a smetením tohoto zbytku evropského fašismu teprve skončí. Ať žije mezinárodní solidarita demokratů celého světa! Ať žije bojové bratrství národů Španělska a Československa! (Potlesk.)

Místopředseda Petr (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je p. posl. dr Bunža.

Posl. dr Bunža: Slavná sněmovno, paní a pánové!

K exposé p. ministra spravedlnosti, který obsáhle vylíčil a uznale zhodnotil práci naší justice, chci říci několik poznámek, které pokládám v dnešní době za velmi aktuální. Pan ministr se zvláště obšírně zabýval t. zv. mimořádnými lidovými soudy včetně Národního soudu, a to právem, neboť v tomto zvláštním úseku našeho poválečného trestního soudnictví spočívá hlavní těžiště celé dnešní problematiky výkonu spravedlnosti nad Němci, Maďary, zrádci a jejich pomahači.

T. zv. velký retribuční dekret čís. 16 z roku 1945 a dekret o trestání některých provinění proti národní cti čís. 138 z r. 1945, kterým byl vlastně doplněn dekret čís. 16, vyčerpávajícím způsobem zachycují zrádnou činnost Němců, Maďarů, zrádců a jejich pomahačů a podrobují tuto činnost trestní sankci přísně, ale před naším svědomím a před světovou veřejností i dějinami přiměřeně a spravedlivě. Lidové soudy, jak bylo konstatováno shodně i s tohoto místa, soudí dobře. Je však důležité, aby toto uznání bylo slyšeno co nejširší naší veřejností, aby si uvědomila, že lidové soudy, v nichž za daných poměrů je lidový prvek náležitě uplatněn, řídí se při svém rozhodování jen zákonem a svým svědomím a nikoli náladou nezodpovědných jedinců nebo ulice. Měl jsem již možnost zhodnotit s tohoto místa činnost mimořádných lidových soudů a zastati se jich proti nevhodným a naší politické úrovně nedůstojným invektivám tisku a ulice. Vítám proto vděčně a se mnou jistě všichni soudcové a žalobci u mimořádných lidových soudů vřelá slova uznání činnosti těchto orgánů panem ministrem spravedlnosti.

Čísla projednaných a projednávaných případů u mimořádných lidových soudů, jak je uvedl pan ministr, že totiž do 31. XII. 1945 napadlo celkem 37.954 případů a očekává se ještě dalších více než 50.000 případů od příslušných vyšetřujících komisí okresních národních výborů, svědčí o vpravdě gigantické práci lidových soudů, která je o to těžší, že ani u lidových soudů, ani u úřadů veřejné žaloby není dostatek soudcovských a konceptních sil pro celkový nedostatek těchto sil.

Pan ministr spravedlností uvedl, že veřejnost podrobuje někdy nepříznivé kritice rozsudky lidových soudů, pokud zněly na mírný trest nebo osvobození, a velmi správně vyložil, že tato kritika je obyčejně výronem neinformovanosti a naprosté neznalosti spisů a důkazního materiálu. Kritik je zpravidla jednostranně informován těmi, kteří za všech okolností mají zájem jedině na odsuzujícím rozsudku a neuvažují, že soudcové a veřejní žalobci při rozhodování o vině a trestu vycházejí ze zjištění na podkladě všech důkazů, ať svědčí ve prospěch obžalovaného nebo proti němu. Zpravidla nejzávažnějšími důkazy bývají svědecké výpovědi osob, svědčících pro nebo proti obžalovanému. Na výpovědích svědků závisí převážně rozhodnutí soudů, pokud není jiného závažnějšího důkazního materiálu. Je smutnou skutečností, že není u mnohých osob, defilujících u soudů v úloze svědků, dostatek mravní odpovědnosti k pravdomluvnosti, jak si mi několik soudců od mimořádných lidových soudů stěžovalo. Tady nutno také hledat příčinu, proč někdo není v jednotlivých případech spokojen s rozhodnutím lidových soudů. Musíme však také připustit, že je kritika i s druhé strany, že totiž lidové soudy soudí příliš přísně, třebas tato kritika není tak otevřená. Ale již pouhá skutečnost, že jsou tyto soudy kritisovány s obou stran, svědčí o tom, že se asi nejspíše drží rozumného a objektivního středu a že soudí dobře. Je tedy nezbytně třeba, aby nikdo, kdo se náležitě a podrobně neinformoval o daném případě, zbytečně nekritisoval a nepodrýval důvěru v naše soudnictví. Neboť není v našem veřejném životě snad ničeho tak třeba, jako důvěry k našim soudům a zejména k soudům lidovým, jako k jednomu z nástrojů naší revoluce. Vždyť převahu v těchto soudech mají laičtí soudcové jako zástupci lidu a jsou to vesměs osoby, které samy trpěly pod německým útlakem. V pětičlenných senátech lidových soudů jsou čtyři laici a jediný soudce z povolání, který hlasuje poslední. Nezapomínejme, že lidové soudy jsou vlastně výtvorem revoluce a orgánem lidu stejně jako národní výbory, závodní rady, ÚRO. Nevěcně kritisovati a hrubě napadati lidově soudy je totéž, jako kdybychom stejným způsobem kritisovali a napadali národní výbory, závodní rady, ÚRO a jiné revoluční instituce.

V druhé řadě je pak třeba, aby před soudy vůbec a v daném případě před mimořádnými soudy byla mluvena pravda a nic jiného než pravda. Na pravdomluvnosti svědků závisí spravedlnost soudního výroku.

Bylo by snad ještě vhodné připomenouti, že při výkonu spravedlnosti v lidovém soudnictví fungují dva orgánové, veřejný žalobce a soud. Jejich činnost je poněkud odlišná. Veřejný žalobce má postavení strany a navrhuje, při čemž podléhá nadřízeným svým orgánům a v poslední řadě ministru spravedlnosti a je povinen případně říditi se direktivami shora. Soudcové pak rozhodují na základě návrhu a provedení důkazů nezávisle na kterémkoliv nadřízeném orgánu, a při veřejné kritice činnosti lidového soudnictví musí se bráti zřetel na to, od kterého z těchto dvou orgánů pochází akt, který je předmětem kritiky, a kritiku správně adresovati.

Pan ministr spravedlnosti dotkl se také diskutované otázky, zda má míti obžalovaný před mimořádnými lidovými soudy možnost zvoliti si obhájce. Správně poukázal na předpis § 27 dekretu retribučního a § 10 dekretu o národním soudě, který přiznává obžalovanému právo zvoliti si obhájce, a odůvodnil správnost tohoto oprávnění samou podstatou řízení, totiž rovnosti stran v procesu na jedné straně veřejný žalobce, proti němu obžalovaný a zásadou vyhledávati a zhodnotiti vše, co by mohlo přispěti k usvědčení obžalovaného právě tak jako k jeho obhajobě. K tomu bych jen dodal, že ani německá pseudojustice nebrala obžalovanému možnost zvoliti si volně obhájce, a nemůžeme v tom směru my býti horší, neboť zásadou našeho řízení před lidovými soudy není slepá odplata, nýbrž přísný a spravedlivý trest. Je také platnou zásadou našeho právního řádu rovnost stran v trestním řízení, aby, když na straně žalobce vystupuje vzdělaný právník, mohl si obžalovaný tento nedostatek na své straně doplnit volbou obhájce z řad právníků. Obhájci z řad advokátů u lidových soudů mají tedy svou důležitost, ovšem musí mít na mysli jen spravedlnost pro svého klienta, a ne jeho peníze a úspěch za každou cenu. (Potlesk.) V tom směru veřejné mínění je velmi citlivé a právem.

Proti desetitisícům trestních procesů u lidových soudů stojí několik desítek procesů u soudu národního. Zde nejde vsak jenom o spravedlivé potrestání viny toho nebo onoho jedince, nýbrž o něco více. Budou to případy právně i historicky velmi závazné. Zde bude na lavici obžalovaných sedět přede vším ostatním určitá politická koncepce, ona koncepce, která se ukázala tak škodlivou a nemorální a kterou dnes odsuzuje celý svět. Je to koncepce odporného přisluhovačství násilí a fašismu. Ale právě proto, že půjde o procesy historické, jejichž spisový materiál a protokoly budou snad ještě po staletí pramenem pro budoucí historiky naší národní tragédie z let 1938-1945, bude nutno je připravit co nejpečlivěji a rozhodovati s úzkostlivou přísností a spravedlivostí. Zde bude souzen největší nepřítel českého národa K. H. Frank, který s vášnivou zločineckou nenávistí připravoval systematicky vyhlazení našeho národa v době co možná nejkratší. Bude proto nutno tyto procesy připravit a vést velmi přísně a svědomitě, neboť budou probíhat před zraky celého světa, ba i před zraky budoucího pokolení. A tu výrok soudců musí býti přísný a naprosto objektivní, aby tito soudcové jednou sami nebyli historii souzeni.

Pan ministr spravedlnosti vyzvedl ve svém exposé pro naše soudnictví historický fakt, že československé soudy v době poroby v žádném případě nezklamaly. Soudy, státní zastupitelství a vězeňské úřady po celou dobu poroby uchovaly si charakter úřadů okupanty nerozrušených a neponěmčených a byly snad jedinými úřady, které jakoby i za doby poroby zůstaly jedinými úřady československými. Měl jsem již čest ve své řeči o soudcovské nezávislosti v 25. schůzi Prozatímního Národního shromáždění dne 24. ledna 1946 uvésti, kolik zaměstnanců justice trpělo za poroby a kolik z nich položilo život za naši svobodu. Jsem vděčný a se mnou všichni zaměstnanci justice panu ministru spravedlnosti, že znovu připomenul ve svém exposé naší veřejnosti číslice vězněných a popravených soudců a státních zástupců a že uznal a ocenil jako člen vlády spravující resort spravedlnosti postoj československého soudnictva v době poroby. K tomu bych si jen dovolil dodat, že i ostatní zaměstnanci justice z řad úředníků a zřízenců bylo jich popraveno a umučeno 65 přinesli velkou oběť krve pro naši svobodu a že díky a uznání, vyslovené s tohoto místa, patři stejným dílem také jim. (Potlesk.)

Toto uznání a díky zůstaly by však akademickými řečmi, kdyby se neměly promítnouti v hmotném zaopatření našeho soudnictví. Dovoluji si jen připomenouti, že není dosti rychle prováděna reaktivace justičních zaměstnanců předčasně pensionovaných nebo propuštěných. Také jmenování a zpětné jmenování zejména soudců a státních zástupců není dosud provedeno a je opravdu nutno provésti je s největším urychlením, poněvadž je těžko vysvětliti soudcům a státním zástupcům potíže s provedením jmenování a zpětného jmenování, když v ostatních resortech se tak již dávno stalo.

Pan ministr spravedlnosti zde uvedl, že schází téměř polovina soudců a státních zástupců a asi jedna čtvrtina ostatního personálu v poměru ke stavu z r. 1938. To je třeba mít na paměti, až v rámci příští platové úpravy státních a veřejných zaměstnanců budou upravovány platy soudců, státních zástupců a ostatních justičních zaměstnanců. Služba u soudů a státních zastupitelství nebyla nikdy přitažlivou a není ani nyní, což je nejlépe patrno z obsazení našich justičních úřadů proti obsazení ostatních úřadů. Soudy budou potřebovati dorost, zejména právnický, a k tomu, aby se mladý právník rozhodl věnovati se soudcovské službě, nestačí jen idealismus, ale musí míti také vyhlídku na dokonalé a soudcovského úřadu důstojné hmotné zaopatření. Správně konstatoval pan ministr spravedlnosti, že naše demokracie z dob první republiky dala do vínku naší justici nedostatečné hmotné zaopatření, spojené v důsledku toho s nepatrným zájmem o soudcovskou službu. Toto dědictví převzala nyní i naše nová lidová demokracie a musí být snahou naších odpovědných činitelů, aby toto dědictví odstranili celkovým zlepšením platových poměrů soudců, soudcovských kancelářských úředníků a členů vězeňské služby. To bude také jedna z možností, jak dodati vážností a důstojností soudcovskému úřadu.

Je také nutno při úpravě platů soudcovských vzíti v úvahu jednu skutečnost, která se vždy objevovala a bude objevovat u všech úřadů a zejména u soudů, a to je ta stinná stránka lidské povahy, že někdo hledí svého nároku nebo svého práva dosáhnouti, když to nejde cestou právní a mravní, tedy neprávní a amorální, úplatkem. Soudcové jsou jistě nejvíce vystaveni této morální zkoušce, poněvadž rozhodují o základních právech člověka, o majetku, ctí a svobodě. Lidé, o jejichž právu nebo povinnosti soudce rozhoduje, vědomě, někdy i bez zlého úmyslu, navrtávají mravní sílu soudce v tom smyslu, aby měl větší zřetel na jejích zájmy, a to zpravidla větší, než to zákon dovoluje. K tomu, aby soudce odolal, je třeba především pevné mravní síly, ale je k tomu také třeba, a to musím říci, i když to zní příliš realisticky, aby měl soudce od státu takový plat, že od nikoho nepotřebuje nic bráti. (Potlesk.) Přispěje proto zlepšení platových poměrů soudců a ostatních soudních zaměstnanců nemálo také k mravní pevnosti našeho soudcovského stavu, bez níž by nebylo spravedlnosti.

Byla zde již dříve nadhozena otázka volených soudců a také pan ministr spravedlností se jí ve svém exposé zabýval. Rozebíráme-li si tuto otázku, musíme si především uvědomiti, že nejsou jenom soudy trestní, nýbrž i civilní, exekuční a nesporné. Volání po volených soudcích týká se, pokud tomu rozumím, jen soudů trestních. V ostatních oborech soudní agendy stěží někdo bude požadovati soudce volené. Všude tam totiž, kde je sociálně a politicky žádoucí účast živlu laického, je už v naší soudní organisaci na to pamatováno. Připomínám jen soudy pracovní, sociálně-pojišťovací a obchodní senáty. V oboru trestním pak jsou to soudy porotní, kmetské, lidové a Národní soud.

Musíme rozlišovati soudce právníky, t. j. t. zv. soudce učené, a soudce laiky. U soudců učených jde při jejich dosazování o vybírání podle míry odbornosti a schopností, a k tomu není podle mého názoru lidová volba nejvhodnějším měřítkem. Náš společenský a hospodářsky život je určován toliko právními předpisy, že jejích znalost vyžaduje velké odbornosti, které je možno dosáhnouti jen právnickým školením. Tohoto předpokladu není ovšem u soudců laiků.

Dále však nutno rozlišovati mezi soudci, jejichž soudcovské povolání je povoláním životním a tedy i existencí, a soudci, jejichž soudcovská funkce je povoláním vedlejším a funkcí čestnou. U prvého druhu je soudcovská nezávislost otázkou nejen právní a politickou, nýbrž i sociální. Chceme soudce, kteří se nemusí nikoho obávat, že ho ohrozí existenčně. Jen takový soudce je skutečně nezávislý, neboť jen on je odpovědný zákonu a svému svědomí. Jakmile však zavedeme volbu soudců na určitá časové období, pak okamžitě se soudce stává fakticky i psychologicky i když právně je proklamována jeho nezávislost a neodpovědnost závislým na těch, kteří stavějí kandidatury soudců pro příští volby, tedy po př. na činitelích stranicko-politických, a takových soudců, myslím, žádná z našich stran nechce a nepotřebuje.

Musím se nakonec ještě dotknouti otázky nezávislosti soudců, i když pan ministr velmi vhodně zdůraznil, že není pro lidovou demokracii problémem a že je mimo diskusi. Tento závažný výrok pana ministra je míti stále na mysli a otázku soudcovské nezávislosti postaviti mimo jakoukoli politiku. (Potlesk.) Soudce nesmí býti závislým na nikom, nesmi odpovídat nikomu, jen zákonu a svému svědomí. (Potlesk.) Soudcové plnili a střežili v dobách prvé republiky poctivě právní řád a budou jej plnit a střežit i nyní a jejich činnost a jejich rozhodování budou vždy odpovídat vůli lidu, pokud bude v zákoně vyjádřena. Nesprávně se soudcům vytýká, že nepochopili dobu, že nejsou strážci výsledků naší národní revoluce a že nesoudí se zřetelem na změny, provedené touto revolucí. Mohu zdůraznit, že soudcové mají plný smysl pro výsledky naší národní revoluce, ale tyto výsledky musí být vtěleny do zákonných předpisů a ne jen do pouhých přáni, poněvadž přání nemohou býti podkladem soudcovského rozhodování. (Potlesk.) Soudcové ve své naprosté většině odmítli sloužiti autoritativnímu násilnickému režimu nacistickému a jistě by odmítli kdykoli v budoucnu státi se nástrojem k násilnému uplatňování zájmů stojících mimo vůli lidu vyjádřenou řádným zákonem. (Potlesk.) Dovoluji si tvrditi, že soudcové měli a mají důvěru lidu, poněvadž pocházejí z lidu, a také si jí - až na několik nehodných jedinců, kteří se najdou v každém stavu - zaslouží.

Pokládám za svou povinnost jako soudce poděkovat panu ministru spravedlnosti za ocenění práce československého soudnictva a plné pochopení pro jeho práva a těžkosti a jako mluvčí čs. strany lidové prohlásiti, že s exposé pana ministra plně souhlasíme a budeme pro ně hlasovat. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Dalším řečníkem je pan posl. dr Peška. Dávám mu slovo.

Posl. dr Peška: Slavné Národní shromáždění!

Především prohlašuji jménem čs. soc.-demokratické strany, že také my protestujeme se vším důrazem proti krvavému teroru, který se odehrává ve Španělsku. Také my stojíme na zásadě solidarity demokratických republik celého světa. Proto se připojujeme k protestu, který zde byl přednesen, a prohlašujeme doufáme, že jménem všech směrů zde zastoupených že tento protest je protestem nejenom jedné strany, nýbrž celého národa, všech Čechů a všech Slováků. (Potlesk.)

Vážené Národní shromáždění! Dovolte, abych ke zprávě, kterou podal pan ministr spravedlnosti, připojil několik poznámek s hlediska strany, kterou v tomto shromáždění zastupuji.

Právem pan ministr prohlásil, že princip soudcovské nezávislosti je tak významným základním článkem moderního státního zřízení, že o něm nelze ani diskutovati. Doplňkem k vývodům pana ministra budiž poznamenáno, že i nejnovější ústava evropská, ústava státu nám zvláště blízkého, Jugoslávie, uznává tuto zásadu, když praví: "Soudy jsou při vyhledávání práva nezávislé." Rozhodnutí soudu může změniti pouze příslušný soud vyšší. Soudy soudí podle zákona." To jsou zásady, které ovládly i naše ústavní zřízení viz IV. hlavu naší ústavní listiny a jistěže budou přijaty i budoucím ústavodárným Národním shromážděním.

Paní posl. Škrlantová nedávno projevila v tomto sboru názor, že soudcovskou nezávislost lze zabezpečiti pouze tak, budou-li soudcové voleni lidem. Tento názor však třeba označit za mylný. Zcela jiná je situace v tomto směru ve Svazu sovětských socialistických republik, jehož příklad tonul patrně paní poslankyni na mysli, a jiná je situace u nás. Tam existuje jen jediná politická strana, jež je páteři veškerého politického života ve státě. Naproti tomu u nás třeba počítati dnes i v budoucnosti s větším množstvím politických stran vzájemně si konkurujících. Tyto politické strany by se patrně uplatnily také při volbách soudců. Nelze pak předpokládati, že by soudce nestál pod vlivem strany, která by mu při volbě dopomohla k jeho místu a na niž by závisela veškerá jeho budoucnost a chléb jeho rodiny. Můžeme zde přihlédnouti ke zkušenostem státu, jehož vnitřní politický život je v tomto směru obdobný našemu. Především jsou to Spojené státy americké. Zkušenosti tam získané jsou zvlášť poučné. Mají totiž od samého počátku dvojí druh soudů: soudy federální a soudy státní. Soudcové federálních soudů jsou jmenováni federálními úřady, po př. presidentem republiky se souhlasem senátu. Naproti tomu soudcové soudů jednotlivých států jsou nyní většinou voleni lidem. Tu pak je známým zjevem dovolávám se zde autority proslulého státovědce Bryce a jeho knihy o Americké republice že soudcové soudů federálních jsou daleko schopnější než soudcové soudů státních a že tito podléhají v dalekosáhlé míře vlivu politických stran, které jejich volbu prosadily, ba dokonce že jsou přístupni i korupci.