Ve světle těchto zkušenosti se zdá, že volbu soudců lidových by se nedoporučovalo u nás zavésti. Zlidovění našeho soudnictví jest ovšem nezbytné a zejména s hlediska socialismu velmi nutné. Tuto reformu však je třeba provésti jiným způsobem, a to tak, že v jednotlivých soudech budou zasedati vedle soudců z povolání soudcové laikové, ustanoveni z osob, které samy nejsou soudci. Arci při různých soudech musí býti tato účast upravena různým způsobem.

V trestním soudnictví rozhodují porotní soudy. Sbor porotců rozhoduje o vině či nevině obžalovaného samostatně a odděleně od soudců z povolání. Toto zařízení pro tento obor vykazuje v zásadě mnoho výhod a bude třeba ponechati jeho základy, i když budou některé podrobnosti znovu a moderněji upraveny. V jiných oborech rozhodují senáty, v nichž zasedají soudcové z povolání vedle přísedících laiků. Jak podle zákona č. 48/1931 o trestním soudnictví nad mládeží, jenž jest odborníky považován za velmi moderní a zdařilý, rozhodují senáty o dvou soudcích z povolání a jeden přísedící, nebo dva soudcové a dva přísedící. Podobným způsobem jest upraveno soudnictví v celé řadě jiných případů, někde již dosti dlouho tak u soudů obchodních někde takový způsob rozhodování byl zaveden teprve za republiky. Úspěch těchto zařízení není všude stejný. Úhrnem však množno říci, že se tento způsob soudní organisace osvědčuje a že jej lze postupně rozšířiti i na jiné obory. Vedoucí zásadou by mělo býti, aby malé věci byly souzeny soudcem odborníkem jako samosoudcem, naproti tomu věcí důležitější buďtež souzeny v senátech ať jde o věci občanské nebo trestní v nichž by byl zastoupen dostatečně živel laický. Soudce z povolání je povinen dbáti formální správnosti řízení a dáti soudcům laikům potřebný výklad právních ustanovení a přístupným způsobem vyložiti, jak se dá právní norma na souzený případ aplikovati. Soudcové laici pak přispějí k hodnocení důkazů a přizpůsobení aplikace právní normy s hlediska dnešních poměrů. Třeba však zdůrazniti, že i soudce laik musí zásadně býti neodvislým soudcem, který se řídí jenom zákonem a svým svědomím.

Podle dosavadních zkušeností dlužno čekati, že se přísedící laikové do věci brzy zapracují a budou přinášet, zejména na příklad v právu pracovním, obchodním a pod., cenné odborné znalosti a bezprostřední zkušeností v tom kterém oboru hospodářského života, zaměstnání nebo povolání. Není třeba se obávati ani toho, že by při jmenování soudců laiků z určitých skupin, na př. zaměstnanců a zaměstnavatelů, tito tvrdošíjně hájili zájem svých skupin. Bohatá prakse nás poučuje, že soudci laici velmi dobře chápou své poslání a skutečně pomáhají nalézti právo. Účast laického živlu vzbuzuje a utvrzuje i důvěru občanů k soudu.

Tak na příklad v pracovním soudnictví velké služby prokázali přísedící právě proto, že byli účastni jak přísedící ze skupiny zaměstnavatelské, tak přísedící ze skupiny zaměstnanecké. Velké procento sporů, a často právě těch nejtěžších a nejsložitějších, skončilo smírem díky zásahu přísedících, neboť tito, žijíce v týchž poměrech jako strany sporu, nejen lépe rozuměli životním poměrům stran, ale měli k nim i lidsky blíže a požívali v tomto směru větší důvěry stran než soudce z povolání, který je přece jenom pravidelně stranám poněkud vzdálen.

Styk přísedících pak pří jednání samém často umožňoval i mimosousední dohody a úpravy poměrů a zabraňoval tak dalším zbytečným sporům. Když byly rozhodnuty určité základní otázky pravoplatně, přísedící velmi často mimosoudně působili u svých vrcholných organisací, aby věc byla upravena tak, aby otázka nebyla předmětem dalších sporů. Tím nejen byl usnadněn úkol soudu, ale právo bylo tím přiblíženo lidu, zlevněno a zjednodušeno, vše díky účasti laického živlu při soudním řízení.

Z toho, co soudcům jest vytýkáno a čteme v denním tisku bohužel velmi často paušální a nedoložené útoky na celý soudcovský stav mnoho je způsobeno prostě tím, že soudcové žijí uzavření ve svých kancelářích a bez valného kontaktu s ostatním životem. Mnohdy je v novinách i jinde vytýkáno soudcům rozhodnutí tam, kde skutečnou a účinnou cestou k nápravě je odvolání k nadřízené stolici, a proto rozvlékání takových záležitostí v novinách jest prostě zbytečné. Netřeba hned každé mylné nebo unáhlené rozhodnutí vykládati jako úmyslnou sabotáž republiky. Omylů se může dopustiti a dopouští každý. Žádné orgány veřejné správy nejsou neomylné, také ne soudy.

Musíme pamatovati i na to, že naše právo jest dnes nesmírně složité. V republice máme dnes tři právní soustavy, které se nám teprve ponenáhlu daří spojovati. Jest to právo předválečné, dekrety vydávané vládou londýnskou, později pražskou, a právo slovenské, nehledě ještě k předpisům z doby poroby a k situaci území obsazených. Některé z těchto předpisů tak londýnské dekrety jsou z největší části dosud jen těžko přístupny. Jak se má v této změti předpisů, leckdy vzájemně se vylučujících, vyznati soudce, který nadto při dnešním přetížení soudů a při mnohých úkolech jiných, které mu příslušejí, nemá ani čas na zevrubnější studium toho všeho! Není ani věcí soudců, aby řešili rozpory v těchto předpisech nebo vyplňovali mezery, neboť soudce nesmí nic měnit na platném právu a tvořit právo nové, jsa vázán zákonem. Přiznejme si, že je to úkol především náš, sboru zákonodárného, zjednati tu nápravu.

Tam ovšem, kde by byla zřejmá zlá vůle soudcova, bylo by třeba se vší rozhodností zakročiti. Tím spíše pak, kdyby šlo o případy korupce. V tomto směru jest však náš soudcovský sbor přes některé ojedinělé případy dobré úrovně a jakékoliv paušální útoky naň jako na celek by byly těžkou nespravedlností. Dlužno pamatovati také na to, že soudcové jsou osobně odpovědni. Za své rozhodnutí soudce odpovídá, za samosoudcovské sám, za senátní celý senát kolektivně, a to i tak zv. syndikátním ručením, upraveným v §§ 600 a následujících civilního řádu soudního a zákonem č. 112/1872. Zvláště pak jest nespravedlivé obviňovati soudce jako celek z reakcionářství a zpátečnictví, i když se tam snad jednotlivci takového smýšlení vyskytnou.

Takové paušální útoky, ať toho či onoho druhu, si stav soudcovský nezaslouží, také vzhledem k tomu, jak se soudcové chovali za války. O tom již mluvil podrobně pan ministr a nehodlám zde jeho vývody opakovati. Nesmíme si zatajovati, že naše soudnictví prochází kritickou situací. Na jedné straně nedostatek soudců i jiného personálu, na druhé straně přetížení soudů. Jest proto třeba pamatovati především na to, aby se účelným rozdělením práce ulevilo tam, kde je toho třeba. Tím zejména by se pomohlo státním zastupitelstvím, která dnes jsou prací nemožně přetížena. Dále je třeba pamatovati na to, aby se provedly reformy, kterými by se soudům ulehčilo. Dnes na př. naprosto zastaralý trestní zákonník, platný jenom v českých zemích bezmála stoletý přikazuje soudům soudit i pro zcela malicherné přestupky, na které jest uložen trest jednoho až tři dnů. Tak koupání na zakázaném místě, ponechání spřežení bez dozoru, vstup do sklepa s otevřeným světlem to všechno jsou přestupky stíhatelné před soudem. Taková opatření mají však náležeti nikoliv soudům, ale sboru národní bezpečností nebo místním národním výborům. Naproti tomu bude nutno vybudovati síť správních soudů, kde by se občan mohl dovolati práva proti rozhodnutím správních úřadů. Jediný Nejvyšší správní soud na tento úkol již nestačí. Na jeho rozhodnutí třeba čekati celá léta, nehledě k jiným nedostatkům takového rozhodování.

Také v řízení nesporném bylo by možno celou řadu úkolů přenechati zplna anebo zčásti osobám, které nemají plné soudcovské kvalifikace, tedy především úředníkům aktuárským. Vedle toho je třeba pečovati o to, aby pro soudcovskou službu se získával právnický dorost, a to pokud možno nejlépe kvalifikovaný.

Je-li takový nedostatek soudců, jak uvedl pan ministr, pak by bylo těžkým omylem šablonovitě uzavřít přijímání nových sil, protože snad v jiných oborech státní služby je nepoměrně vysoký počet státních zaměstnanců. Nejenom to však. Je třeba také po sociální stránce soudce pokud možno zabezpečit. Vždyť soudce právě pro svou nezávislost má velmi odpovědné postavení, a to musí dojíti výrazu i v úpravě jeho platových i jiných poměrů.

Jest známo, že právníci po svých studiích k soudům nežádají a že soudci, zejména mladší, odcházejí do centrálních úřadů a do průmyslu. Příčinou nechuti mladých právníků k soudní službě jsou především poměry sociální.

Soudce má službu těžkou a odpovědnou. Ručí, jak jsem již uvedl, za svá rozhodnutí. Přece však vtěsnal platový zákon soudce do systemisace, která nutila většinu soudců dosluhovati ve funkci okresního soudce. Vládními nařízeními č. 59 a 90 z loňského roku sice se poněkud zle síly poměry přednostů okresních soudů, ale i podle nich dosluhují soudci většinou ve funkci krajských soudců v VI. stupnici funkčního služného. Toto platové i společenské podhodnocení, zákaz jakékoliv jiné výdělečné činnosti a úmorná práce jsou důvody, které odvádějí právníky od soudní služby. K tomu přistupuje nevlídné pracovní prostředí v budovách vybavených starým nábytkem, nedostatečně osvětlených a vytápěných. Za práci přes čas nesprávně určovanou podle bodového klíče jsou odměňováni soudci, kteří musí pracovati nejen za chybějících 50 % soudců, ale i v úkonech mimo soudní služby, za rok částkou 1.000 až 1.500 Kčs. Soudci pracující u rozhodčích soudů, dostávají a to ještě opožděně odměny kolem 20 Kčs za hodinu, ačkoliv i přísedící laici dostávají jen za účast více a znalci lékaři dostávají odměnu i desetkrát větší. A soudci, kteří konají i jiné služby, nedostávají ani t. zv. budovatelské odměny, protože prý soudcovská práce není prací budovatelskou.

Soudcové proto kladou tyto požadavky, na které si dovoluji pana ministra upozorniti:

1. Nový platový zákon, který by přihlédl ke zvláštní povaze soudní služby a který by byl sdělán za pomoci organisace soudcovské.

2. Do té doby, než bude vydán nový zákon, úprava platových a služebních poměrů podle poměrů soudců na Slovensku, a to automatický postup do V. stupnice funkčního služného a převedení zemských soudců do IV. stupnice funkčního služného. Jest zajímavé, že bývalý slovenský stát poměry soudců upravil a náš stát tuto úpravu slovenským soudcům ponechal, českým ji vsak nedal. Jest přece nemožné, aby soudci jednoho státu a jedné kategorie měli jiné služební a pracovní poměry, podle toho zda konají službu na Slovensku nebo v českých zemích. Dále řádné honorování všech mimořádných prací, které soudci konají, odměnami odpovídajícími povaze práce a včas vyplácenými.

3. Řádné odměňování prací, konaných na neobsazených místech soudcovských, ne podle bodového klíče, ale podle hlav v takové celkové výši, která by odpovídala částce, kterou by stát musil vynaložiti na platy soudců při normálním obsazení.

4. Vyplácení budovatelských odměn podle hlav.

5. Řádné vybavení soudních budov vnitřním zařízením.

Tyto požadavky mají jistě mnoho oprávněného a jest třeba jim věnovati veškerou pozornost.

Vedle toho jest třeba pečovati o další školení soudců. Soudci buďtež povinni absolvovat v určité lhůtě, dejme tomu za 5 let, několikatýdenní kursy, které pro ně uspořádá ministerstvo a v nichž se seznámí nejen s novým právem, ale i s vývojem sociálním a politickým, neboť dobrý soudce musí své rozhodování založiti na dobré znalosti státního života a celé současné společnosti.

Vedle soudců je třeba se zmínit i o advokátech. Nesmíme zapomenouti, že většinou jsou to lidé, kteří jen vytrvalou a houževnatou prací opatřují chléb sobě a své rodině, pomáhajíce za celkem malou odměnu všem, kdož potřebují jejich rady a pomoci. Také mezi advokáty bylo mnoho osob, které se činně, ba velmi činně účastnily revoluční práce. A bylo mezi nimi také velmi mnoho obětí německých okupantů. Tak jen v obvodu pražské advokátní komory bylo ke dni 15. března 1939 1.300 členů, nepočítaje advokáty židovského původu. Z těchto bylo zatčeno 143, tedy 11 %. Popraveno pak bylo nebo zemřelo v koncentračních táborech 44. Advokátů židovského původu bylo tehdy 673, z těch zahynulo v koncentračních táborech asi 550. To jen v obvodu jediné advokátní komory. Jinde jsou poměry obdobné. Vyskytnou-li se tu a tam případy, že advokát překročí v přílišné horlivosti meze své působnosti, nelze z těchto jednotlivých případů vyvozovati důsledky proti celému tomuto stavu. Jest ovšem oprávněn požadavek, aby obhajoba před lidovými soudy a národním soudem a rovněž intervence pří udělování státního občanství, aby to vše nebylo pramenem obohacení, ale bylo pojímáno jako povinnost, za niž náleží obhájci jen náhrada skutečných výloh. Nebylo by však účelné vylučovati v zásadě advokáty ze zastupování znárodněných podniků. Se zřetelem k tomu bylo by vhodno nově řešit organisaci finanční prokuratury. Jest třeba také pamatovati na advokáty při nové úpravě národního nemocenského pojištění a zajistiti je a jejich rodiny pro případ stáří a invalidity.

Důležité jsou úkoly, které čekají Československou republiku v oboru unifikace a kodifikace práva. Pan ministr sdělil, že se touto otázkou hodlá zabývati později při jiné příležitosti, proto nechci předbíhat tomuto jeho výkladu. Budiž však dovoleno, abych se zmínil jen o některých nejdůležitějších bodech.

Unifikace a kodifikace právního řádu je nezbytností jak proto, že nelze, aby v jednom státu bylo vedle sebe dvojí právo, tak proto, že ustanovení některých obsáhlých zákoníků jsou velmi zastaralá. Ba dokonce občanské právo na Slovensku vůbec nebylo kodifikováno a soudy tam rozhodují z velké části podle práva zvykového. Již za prvé republiky se tíživě pociťoval tento stav. Byly vypracovány obsáhlé osnovy zákoníka občanského a trestního, bohužel však k jejich uzákonění již nedošlo. Dnes bude třeba navázat na tuto práci dřívější, avšak vzít přiměřený zřetel k novým poměrům a k novým úkolům našeho státu. S tohoto hlediska je třeba na př. položit otázku, je-li účelné, aby řada předpisů, upravujících služební a pracovní poměr, byla pojímána do obsáhlého občanského zákoníka a nebylo-li by účelnější usilovat o novou kodifikaci t. zv. práva pracovního, materiálního i formálního. Kodifikace a unifikace právního řádu nesmí se omezovat na obory práva občanského a trestního, ale musí být provedena i v ostatních oborech státní správy, tak zejména v právu finančním. Možno říci, že prvním velkým unifikačním zákonem našeho státu bude ústava republiky, kterou vypracuje ústavodárné Národní shromáždění. To jsou ovšem práce, jichž příprava přesahuje rámec ministerstva spravedlnosti. Naskýtá se proto otázka, nebylo-li by účelnější zřídit zvláštní úřad nebo ústav, pověřený přípravou těchto unifikačních prací. Jistě že by se tím tyto unifikační práce urychlily a dostaly by jednotný základ. Doporučuji rovněž, aby ústavodárné Národní shromáždění ihned po volbách zvolilo zvláštní výbor pro otázky unifikační a kodifikační.

Je třeba vítat prohlášení pana ministra o brzkém zahájení nejdůležitějších procesů před národním soudem. Rovněž je třeba vítat, že pan ministr vnitra, do jehož oboru vyšetřování těchto národních zrádců dosud náleželo, učinil vše, aby toto řízení bylo provedeno co nejdůkladněji a pokud možno rychle.

Snad si ani dosti neuvědomujeme, o jak významný historický akt zde jde. Procesy s těmito národními zrádci nejsou jen jejich soukromou záležitosti, nejsou také pouze sensací pro noviny, na kterou se za několik dnů zapomene; tyto procesy budou zúčtováním s celou politikou t. zv. druhé republiky a protektorátu. Ostré světlo, které vrhnou na dobu poroby, musí prosvítit nejtajnější zákoutí tohoto pásma lží a pletich. Doklady, které tam budou předneseny, budou trvalou součástí naší historie. Dosud můžeme býti s průběhem jednání tohoto soudu plně spokojeni. Byl to sám americký šéf obžaloby z Norimberku Jackson, který o našem národním soudu pronesl slova: "Byl vznešený, důstojný a veskrze slušný." A jeho kolega Dodd, který také viděl proces proti Lavalovi ve Francii, prohlásil, že nelze s tímto procesem srovnat vysokou úroveň našeho soudu.

K chystaným procesům třeba však pronést některé poznámky. Je jeden ze členů Háchovy vlády, který dosud není v zajišťovací vazbě, ba snad pokud bylo možno zjistit nebyl ani podroben vyšetřování. A přece se zúčastnil oné osudné schůze vlády v noci ze 14. na 15. březen 1939, která schválila Háchův postup a tím se stala spoluvinicí na těchto událostech. Je to bývalý profesor Kapras. Jsou-li zde nějaké zvláštní důvody, které vedly k tomuto nápadně mírnému postupu, bylo by třeba je sdělit veřejnosti. (Předsednictví převzala místopředsedkyně Hodinová-Spurná.)

Je také třeba žádat, aby všechny procesy proti členům vlád jak před 15. březnem, tak po tomto dni úhrnem podle dosavadních výsledků řízení bude obžalováno na 30 bývalých ministrů se konaly před jediným senátem a byly vedeny jediným zástupcem obžaloby. Je třeba, aby veškeré toto jednání mělo jednotnou linii, jinak je nebezpečí, že jeden proces vytvoří nebezpečný prejudic pro proces druhý.

Paní a pánové! Řecký filosof Platon, jsa tázán sicilskými Řeky, jak zařídit dobrou vládu, odpověděl: "Nepodrobovat Sicílii ani jinou obec panování lidí, nýbrž zákonů." Tato prastará pravda platí právě tak dnes, ba snad v dnešních složitých poměrech daleko více než tenkrát. Chceme-li toho docílit, musíme především pečovat o to, aby tento obor státní moci, který je strážcem řádného uplatnění zákonů, totiž naše soudnictví, bylo řádně vybudováno a spravováno. A k tomuto cíli bude směřovat veškeré naše úsilí. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Dalším řečníkem je p. posl. Štekl. Dávám mu slovo.