Posl. Štekl: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Jménem komunistické strany Československa chci přičinit několik poznámek k výkladu pana ministra spravedlností o činnosti jeho resortu. Prohlašuji především, že béřeme s povděkem na vědomí rychlé a účinné zrušení německého a obnovení československého soudnictví. Zároveň chci za svou stranu ohlásit zásadní souhlas s tím, co označil pan ministr za hlavní a aktuální otázku svého resortu, t. j. s výkonem oné mimořádné spravedlnosti, která souvisí s provedením důsledné očisty národa ode všech, kteří se v době nesvobody provinili a pomáhali okupantům, i s nelítostným potrestáním nacistických válečných zločinců. Provedení této očisty uzavře truchlivou kapitolu v dějinách našeho národa. Zločinné vyhlazovací tažení nacistů vyžádalo si statisíce čs. obětí, a na konci tohoto tažení mělo být úplné vyhlazení a zničení národa. Potrestání takových zločinů nemá tedy mnoho společného s normálními trestními zákony, neboť zde jde o zločiny povahou i rozsahem zcela mimořádné.

Právním základem velkého díla národní očisty je retribuční dekret presidenta republiky č. 16, ze dne 19. června 1945, kterým byly zřízeny mimořádné lidové soudy, a dekret č. 17, jímž se zřizuje Národní soud. Tyto dekrety jsou doplněny známým dekretem o národní cti, který orgánům lidové správy, v daném případě okr. národním výborům, umožňuje stíhat, soudit a odsuzovat zrádcovské a kolaborantské činy, které nespadají pod dekret o lidových soudech.

Praxe už dnes jasně ukazuje velkou mezeru, která je mezi malým dekretem o národní cti s nejvyšším trestem na svobodě do jednoho roku a mezi retribučním dekretem s nejnižším trestem 5 let. Při provádění těchto dekretů zápasí orgány očisty i s jinými potížemi. Jednou z největších potíží je zdlouhavost jejich jednání. Je správné, chtějí-li vyšetřující a trestní komise prověřiti každý případ tak všestranně, aby jednak žádný vinník neunikl trestu, a na druhé straně aby žádnému řádnému občanu nebyla učiněna křivda. Právě tím však vzniká nebezpečí, že pro nával materiálu nebude možno vyříditi včas všechny případy, a dnes se ukazuje nutnost prodloužiti terminy pro činnost těchto orgánů tak, aby bylo umožněno důkladné projednání všech případů a zjednání tě spravedlností, po níž všechen lid volá.

Potrestání hlavních nacistických válečných zločinců je věc tak samozřejmá a jasná, že při ní nemůže býti žádných potíží. Otázka kolaborantů je však daleko palčivější a složitější, než se na první pohled zdá. Mravní hledisko a cítění volá po nejpřísnějším potrestání právě těch lidí, které národ a lid učinil strážci svých politických a státních institucí, kterým svěřil representaci národa a státu za hranicemi a správu svého národního bohatství doma. Právní hledisko pak obrací zřetel na zločiny, které byly spáchány, a na zákony, které byly porušeny, a hledá především skutkovou podstatu zrady a kolaborantství, aby je postihlo trestními sankcemi.

S hlediska mravního a právního jsou tyto zločiny otevřené zrady nejtěžší a nejvíce trestuhodné. Tak zv. pouzí kolaboranti jsou však mnohdy pokládání za lidí, kteří zasluhují shovívavosti anebo i beztrestnosti. Nic není politicky nebezpečnější než takový názor. Vyložení a hlavní zrádci byli totiž ihned vyloučení z národa, naproti tomu kolaboranti, kteří prováděli zradu skrytě a řadu let, kolaboranti jako lidé s dvojí tváří, kteří předstírali, že jdou s národem a zrazovali jej, byli tak rafinovaní, že měli často v ohni dvě želízka a zajišťovali se na obě strany, pro případ vítězství nacismu i pro případ vítězství demokracie. Zjevní a hlavní zrádci jsou dnes odhalení a nemohou už škodit. Ale kolaboranti stále unikají, shánějí alibi a svědky, mají namnoze silné posice a velké prostředky a korupci, zastrašováním i šikovností chtějí sítem národní očisty projiti nedotčeni. Právě zde se skrývá veliké nebezpečí pro příští vývoj a dokonce pro samu existenci republiky. A právě zde také musíme prokázati tvrdost a sílu. Jakákoli shovívavost, liknavost nebo kompromis znamenaly by nebezpečí pro příští vývoj republiky, která musí býti budována od samého počátku na zdravých základech. Od falešné sentimentality k novému Mnichovu a fašismu nebylo by tak daleko. Zrada na národě a státě a spolupráce s Němci musí být proto trestána krutě a neúprosně, abychom vytvořili předpoklady, že tato historie se nebude opakovat při nějakém podobném nárazu v budoucnosti, a aby bylo každému jasné, že zločiny proti národu nikomu neprojdou beztrestně.

Činnost trestních komisí i lidových soudů která vyžaduje mnoho namáhavé a obětavé práce, a její výsledky ukazují, že soudci z povolání i z lidu jsou z veliké většiny prodchnuti vědomím o nutnosti očisty. Přiklad lidového soudu v Budějovicích, který za leden vyřídil 112 a za únor 114 případů a s nímž je ve veřejnosti naprostý souhlas, ukazuje veliké výkony našeho lidového soudnictví a dokazuje zároveň, že soudci jsou uvědomělými demokraty a vlastenci, řídí se ve výkonu své funkce jen zájmy národa a státu a ničím jiným a nebojí se odpovědnosti za svá rozhodnutí. Takovým lidem patři právem uznání a dík za to, že věrně chrání zájmy republiky, národa a lidu. Jsou však bohužel i výjimky z tohoto pravidla, třeba nečetné, které vyvolávají oprávněné rozhořčeni a stížnosti a které podle názoru nejen stěžovatelů, ale všeho obyvatelstva působí v mnoha místech rozruch a neklid. Je naší povinností kritisovat takové výjimky poctivě a otevřeně se zřetelem k zjednání nápravy. Bylo by omylem domnívati se, že stížnosti proti nim jsou inspirovány některou politickou stranou nebo politickými motivy, a přehlížeti nebo podceňovati takové stížnosti. Jsou často celonárodní, nadstranické organisace, jako na př. Svaz osvobozených politických vězňů. které konstatují souhlasně, bez ohledu na příslušnost svých členů ke všem politickým stranám Národní fronty, že někteří úřední činitelé, kteří byli pověřeni prováděním očisty, neplní svoje povinnosti v duchu retribučního dekretu a vládního programu, že mají málo vůle rádným výkladem zmíněného dekretu postihnouti skutečné vinníky a že retribuční dekret nerespektují a sabotují. Dokladem tohoto tvrzení je Klatovsko, kde se rejdům agrárních a mnichovských reakcionářů daří mařiti výkon lidové spravedlnosti takovým způsobem, že to vyvolává vření a pobouření v celé pokrokové veřejnosti. Krajský sekretariát Svazu osvobozených politických vězňů v Plzni informoval o některých z těchto případů, a zejména o případu národního zrádce a kolaboranta Kohouta z Úsilova, o kterém jsem se zmínil při svém nedávném projevu v plenu tohoto shromáždění, poslance všech politických stran. Mohl bych se dovolávati svědectví poslance lidové strany Limpoucha, poslanců nár. soc. strany dr Horákově a Děda i poslance soc. demokratické strany Hatiny, že stížnost Svazu osvobozených politických vězňů na tento případ jsem tlumočil pravdivě a nezkresleně. Na toto pravdivé vylíčení poměrů došel od vyšetřujícího soudce krajského soudu v Klatovech, který se tímto případem zabývá, dr Milady Piťhové, redakcím časopisů Pravda v Plzni a dále Svobodného slova, Práva lidu, Lidové demokracie a Svobodných novin tento dopis:

"Otevřený list panu poslanci KSČ Karlu Šteklovi: V čísle 37 deníku KSČ Pravda, ze dne 13. února 1946 jest otištěn Váš projev v Prozatímním Národním shromáždění ze dne 12. února 1946. V projevu tom je mimo jiné uvedeno toto: ... jsou známy případy, že se soudí tvrdě malí a nemajetní provinilci a že důsledně unikají milionářští kolaboranti za vydatného přispění některých advokátů a funkcionářů justiční služby. Jedním z takových pobuřujících případů je případ statkáře Kohouta z Úsilova u Klatov. Tento důvěrný přítel gestapáků, hostitel E. Moravce, jenž u něho trávil své dovolené, a usvědčený udavač českých lidí byl krajským soudem v Klatovech, kde je funkcionářem jistý jeho příbuzný, po třídenní vazbě propustěn. U téhož soudu v Klatovech je referentem trestní komise jiný funkcionář, proti němuž je vedeno očistné řízení závodní radou a jemuž nebylo vydáno osvědčení o národní spolehlivosti.

Protože jako vyšetřující soudce krajského soudu v Klatovech vedu přípravné vyšetřování proti obviněnému Josefu Kohoutovi a Miladě Kohoutové pro zločin podle § 3, odst. 1 retribučního dekretu a pro některé jiné činy podle obecných zákonů trestních, žádám Vás, abyste krajskému soudu v Klatovech neprodleně sdělil důkazy pro své tvrzení a zejména uvedl:

1. Se kterými gestapáky udržoval obviněný Kohout důvěrné styky, od které doby, zda před svým zatčením gestapem pro přechovávání zbraní či po svém propuštění, jak často, kde a v čem pozůstávala důvěrnost těchto styků,

2. za jakých bližších okolností se dostal a byl ve styku s Moravcem a kterými konkrétními činy se tento jejich styk projevil jako podpora a propagace nacismu ve smyslu retribučního dekretu,

3. koho z českých lidi obviněný Kohout udal, kolik jich udal, a důkazy, jimiž je z udavačství usvědčen,

4. důkaz pro Vaše tvrzení, že obviněný Kohout byl propuštěn po třech dnech vazby, a to krajským soudem v Klatovech,

5. zda Vaše zmínka o "funkcionáři" krajského soudu příbuzném s obviněným je míněna v nějaké souvislosti s propuštěním Kohouta a když ano, jaké důkazy máte pro toto své tvrzení,

6. zda vaše zmínka o jiném funkcionáři krajského soudu referentu trestní komise je rovněž v nějaké souvislosti s Kohoutem a když ano, v jakém směru. Pro Vaši informaci uvádím, že u soudů rozeznáváme úředníky soudcovské a nesoudcovské, senáty nebo samosoudce, nikoliv však funkcionáře nebo referenty trestních komisí. Uveďte, prosím, proto důkaz, z něhož by bylo patrno, že některý člen trestního senátu nebo některý soudce vůbec vykonává svůj úřad, ačkoliv je proti němu vedeno očistné řízení.

Protože je nutno předpokládat, že důkazy ohledně tohoto nově najevo vyšlého a soudu dosud neznámého materiálu, o jejichž předložení Vás žádám, máte po ruce protože jinak byste zajisté nebyl o tom mluvil před forem Národního shromáždění nebude vám zajisté činiti obtíží, když Vás požádán, abyste je shora zmíněným úřadům předložil obr tem a abyste podání na soud, resp. na státní zastupitelství, ony důkazy obsahující dal otisknouti rovněž v deníku Pravda, případně též v novinách jiných, aby veřejnost byla o nich informována stejně jako o Vašem projevu parlamentním.

Nestane-li se tak do týdne od uveřejnění tohoto otevřeného listu, který současnou poštou posilám redakcím Pravdy, Svobodného slova, Práva lidu, Lidové demokracie a Svobodných novin, byla bych nucena pokračovati ve vyšetřování proti Kohoutovi zjišťováním podle § 96 trest. řádu průvodních prostředků příhodných k usvědčení nebo k obhájení obviněného na podkladě materiálu dosud ve spisu se nacházejícího, v přesvědčení, že jste byl, vážený pane poslanče, mystifikován někým, jemuž jde pod pláštíkem očisty národa o všechno jiné, jenom ne o zjištění objektivní pravdy, což naproti tomu je právě úkolem neodvislého a nezávislého soudce.

A myslím, že po zrušení této soudcovské neodvislosti bychom neměli volat, neboť v ní tkvi právě mnohými snad ještě dnes nechápaný rozdíl mezi soudci našimi a soudci a státními zástupci nacistického Německa, kteří stojí dnes před našimi soudy právě proto, že nedbali své soudcovské přísahy, nýbrž že se stali vykonavateli vůle a přání strany, která si osobovala právo mluviti jménem národa a lidu. V Klatovech dne 14. února 1946. Milada Piťhová, vyšetřující soudce krajského soudu v Klatovech."

K tomuto dopisu chci především ke chvále všech časopisů, které zmíněný dopis dostaly, zjistit, že v žádném z nich nebyl uveřejněn. Je to pro mne dokladem naprosté nevhodnosti tohoto dopisu. Už nemožná forma dopisu, který nebyl poslán na mou adresu, nýbrž jako otevřený list redakcím pěti časopisů, ukazuje, že nebyl psán v zajmu věcného zjištění materiálu proti Kohoutovi. Toho by byl soudce dosáhl jednoduše tím, že mne mohl obeslat jako svědka přímou svědeckou obsílkou. Pouze jiná snaha, snaha omýt a očistit veřejně Kohouta, mohla býti důvodem pro napsání otevřeného listu, který se mi dostal do rukou jenom oklikou. K mému projevu o případu kolaboranta Kohouta došlo jen proto, abych upozornil pana ministra spravedlnosti, že se strany vyšetřujícího soudce se nepodniká naprosto nic ke Kohoutovu usvědčení. Doufám, že pan ministr je se mnou stejného názoru, že je to nejen mým právem, nýbrž mou přímou povinností, a že vystoupení tohoto soudce i forma, jíž se to stalo, jsou svrchovaně nevhodné. Dopis sám to dokazuje a usvědčuje pisatele i z toho, že nechápe, že obstarání důkazů a dokladů proti Kohoutovi, kterých je víc než dost a které jsou na Klatovsku notoricky známy, je povinností a funkcí vyšetřujícího soudce a ne povinností a funkci poslance. Přímo negramotně působí pak výzva v dopise obsažená, abych podání ony důkazy obsahující dal otisknout rovněž v denníku Pravda, případně též v novinách jiných. Pro poučení tohoto vyšetřujícího soudce musím poznamenat, že vyšetřování je totiž tajné a že mne ani nemůže napadnout, abych z jejího návodu porušil příslušný předpis. Tím by bylo také kolaborantu Kohoutovi umožněno, obstarávati si předem důkazní prostředky proti důvodům žaloby, které mají býti obžalovanému věcně sděleny až po ukončení vyšetřování.

Paní vyšetřující soudce mi tento dopis poslala ne soukromě, ale formou otevřeného listu, zaslaného pěti časopisům, formou veřejnou. Považuji za svou povinnost dát na tento otevřený list otevřenou a nevyhýbavou odpověď, jak to vyžaduje důležitost případu tohoto velikého kolaboranta s mnoha vlivnými přáteli a interventy a jak to vyžaduje také vážnost tohoto shromáždění.

Celé Klatovsko zná a mluví o případu Josefa Kohouta z Úsilova u Klatov. Tento muž dlouhá léta okázale pěstoval styky se členy klatovského gestapa a s jeho vedoucím kriminálním radou Winkelhoferem, okresním hejtmanem Němcem Stauberem z Domažlic, hauptmanem Sicherheitsdienstu dr Patygem z Plzně, ředitelem Herdanym ze Kdyně a Untersturmführerem Erichem Schneiderem z Teplic-Šanova. Na svém statku v Úsilově pořádal časté pitky pro tyto své kumpány a bohatě hostil jejich ženy i konkubíny. Řada úředně ověřených svědeckých výpovědí, které mám po ruce, mluví o tom, že mnoha lidem nepokrytě vyhrožoval gestapem. Svého zaměstnance Němce Jana Zettela přiměl, aby udal gestapu Aloise Hrabíka z Úsilova pro výrok o Hitlerovi, pronesený v hostinci Tomáše Mayera v Úsilově. Při svém zatčení dne 16. 6. 1943 pro nedovolené ukrývání zbraní udal Josef Kohout jako spolupachatele praporčíka legionáře Šmída, ačkoliv jmenovaný orgán bezpečnosti nebyl v žádné spojitosti s jeho činem. Kohout sám byl po krátké vazbě na intervenci Emanuela Moravce propuštěn Četnický praporčík Šmíd byl však poslán do koncentračního tábora v Terezíně a Flossenbürgu, odkud se vrátil až v květnu 1945. Celé řadě osob jemu nepohodlných vyhrožoval Kohout pracovním úřadem a prostřednictvím svých styků zařídil jejich přikázání na práci do říše. Tak tomu bylo v případě Jana Hambeka z Úsilova, Marie Kvitové z Dlažova, Anežky Machové z Dlažova a Ladislava Svobody z Úsilova.

Na svém statku v Úsilově - jak o tom přinesla zprávu také Práce - hostil často bývalého ministra Em. Moravce, a to konkrétně od 24. VII. do 6. VIII. 194 2, 3. XI. 1942, 5. a 6. I. 1943 a od 15. V. do 17. V. 1943, spolu s jeho konkubínou Jolanou a synem Emanuelem. S Moravcem si tykal, byl s nim ve velmi přátelském a důvěrném poměru a v častém telefonickém styku a byl hostem na jeho poslední svatbě. Podle svědecky ověřeného Kohoutova výroku slíbil mu Moravec statek na Kavkaze. Asi na revanš zprostředkoval Kohout pro Moravce jak rovněž uveřejnil časopis Práce prodej 2 ha pozemků u Úsilova, prodej, který vynutil pohrůžkou gestapem. Dále je po ruce opis Kohoutova dopisu Moravcovi z 15. dubna 1945, kde Kohout sděluje, že v okolních lesích byli shozeni parašutisté. Podle zjištění četnických stanic z okolí se toto tvrzení opravdu shodovalo se skutečností. Konečně Kohout ve funkci vládního komisaře obce Úsilova, jímž byl ustanoven na přímluvu Moravce a svých německých přátel, vymáhal na osobách jemu nepříjemných větší kontingenty v dodávkách a předpisoval vysoké pokuty. Rozvracel národní a mravní vědomí obyvatelstva obce Úsilova, rozleptával vzájemnou důvěru občanů, rozséval nesvár v obci a popouzel jednoho Čecha proti druhému. Tento Josef Kohout byl v květnové revoluci zatčen, krátkou dobu vězněn ve Kdyni, v Domažlicích a konečně u krajského soudu v Klatovech. Do Klatov byl převezen 26. září 1945, ale propuštěn dne 16. října 1945 na příkaz veřejného žalobce dr Vrby, který podle spisu o propuštění Td 42/45 nezjistil, že by trestné činy jím spáchané byly dostačující pro stíhání podle retribučního dekretu. Na Klatovsku se má všeobecně za to, že se tak stalo vlivem jeho příbuzného, presidenta klatovského krajského soudu vrch. rady Baumgartnera, jehož dcera má za muže statkáře Leo Kohouta ze Soustova, bratra kolaboranta Josefa Kohouta. Tímto příbuzenstvím se také všeobecně vysvětlují průtahy ve vyšetřování, odklady rozhodnutí a podivný způsob vyšetřování, který v celém kraji vyvolal rozruch. Mám po ruce písemné výpovědí dvou svědků, kteří tvrdí, že vyšetřování bylo vedeno tak, aby Kohoutoví ulehčilo a vyznělo v jeho prospěch. Jeden svědek výslovně. uvádí, že se ho vyšetřující právnička ptala, zda ke Kohoutoví jezdili Moravec a gestapo, a pak říkala, že k němu jezdili možná proto, aby něco skryli nebo někomu pomohli. "Od chvíle, kdy jsem pravdivě vypovídal proti Kohoutoví," praví svědek", osopila se na mne vyšetřující a začala na mne křičet, takže jsem se musel ohradit."

Když byl Kohout před krátkou dobou opětně zatčen a uvězněn v Klatovech, říkalo se otevřeně v celém kraji, že mimořádný lidový soud v Klatovech bude posuzovat zločiny Kohoutovy pod dojmem všech intervencí vlivných osob Kohoutoví nakloněných. Kohoutův šafář Vosmík, který by měl být korunním svědkem proti němu, nebyl soudem dosud vůbec vyslýchán. Nelze se divit, že se lidé v kraji domnívají, že jejich svědecká výpověď u klatovského soudu je úplně zbytečná, a nehlásí se za svědky, protože, jak říkají, stejně prý Kohouta jeho přátelé znovu pustí. Veřejný žalobce lidového soudu v Klatovech dr Vrba prohlásil v rozhovoru se čtyřmi svědky, z nichž tři byli právníci, že Kohout byl propuštěn mimo jiné i proto, že na př. dopis Kohoutův Moravcovi, v němž se mluví o vysazení parašutistů, prý nesvědčí o podávání zpráv Moravcovi, nýbrž naopak svědčí pro Kohouta, poněvadž prý chtěl Moravce tímto dopisem odradit od cesty do Úsilova. To, že Kohout odposlouchával pomocí telefonního automatu, ve svém bytě umístěného, a dvou drátů telefonické hovory četnických stanic a jiných účastníků, prý není nic závažného, naopak by bylo nutno stíhat poštmistra, který odposlouchával v době okupace nezákonně telefonické rozhovor mezí Kohoutem a Moravcem. Mám za to, že všechny uvedené okolnosti, doloženě úředně ověřeným materiálem, který jsem ochoten předložit panu ministru spravedlností, budou dostatečným důvodem, aby ve vyšetřování Kohoutova případu učinil podobné rázné opatření, jako učinil už v případě kutnohorském, které s povděkem kvitují, a aby pro projednání Kohoutova případu delegoval jiný mimořádný lidový soud, nejlépe v blízké Plzni, která má pro svědky také příznivé spojení.