Mají-li lidové soudy být opravdu lidovými, demokratickými a spravedlivými, je nutné, aby soudcům z lidu bylo umožněno prostudovat protokoly, poradit se před přelíčením o předvolání svědků, aby sami mohli pak do líčení event. zasáhnout, atd. Tím se důvěra lidu v tuto institucí jen posílí, což prospěje nejenom pověsti lidových soudů, ale také celé republice a celému národu.

Poněvadž pan ministr spravedlností ve svém exposé žádal, aby byl upozorněn na některé případy, kdy skutečný vinník unikl spravedlivému zaslouženému trestu, uvedl jsem jich zde několik a prosím pana ministra spravedlnosti, aby dohlížel na vyšetřování těchto případů a zjednal nápravu k uspokojení všech našich občanů. (Potlesk.)

Místopředseda Tymeš: Dalším řečníkem je pan posl. dr Neuman. Dávám mu slovo.

Posl. dr Neuman: Slavná sněmovno!

Budiž mi dovoleno v úvodu vzpomenout tradice prvního našeho parlamentu, kdy i v nočních schůzích vídali jsme velmi četnou presenci a kdy opravdu poslanci neváhali i v pozdních hodinách účastniti se sněmovního zasedání. Mám dojem, že v příštím týdnu, kdy bude zahájeno jednání v rozpočtovém výboru, budeme si na to muset pomalu zvykat, poněvadž domnívám se ovšem také, že budeme muset přestat být čtenářskou besedou a zahájit opravdu nový způsob projednávání osnov i projednávání jednotlivých předloh i prohlášení ministrů, t. j. tím způsobem, jak je již zvykem u velkých západoevropských i východoevropských národů. Bude také nutno učinit z tohoto domu opravdu dům, v němž se debatuje, v němž se tříbí ideje, a ne kde se prostě předčítají prohlášení.

Mám-li dnes za této účasti sněmovny promluviti k prohlášení pana ministra spravedlnosti, pak mám za povinnost, abych se především jako člen parlamentní delegace, která byla vyslána do Norimberka, odvolal na prohlášení pana ministra spravedlnosti, který sněmovně oznámil, že očekává od členů parlamentní delegace, že promluví o tom, co v Norimberku viděli, co tam slyšeli a jaké závěry pro tento parlament je nutno učinit, má-li být správně pochopeno to, co se dnes v Norimberku děje.

Slavná sněmovno, Norimberk je mezníkem, a to velmi významným mezníkem v tvoření mezinárodního práva. I když se dnes budiž mi to dovoleno jen stručně zmíním o vývoji mezinárodního práva po prvé světové válce a srovnám s tím, co se stalo po této světové válce, uvidíte, jak dlouhou dobu to trvalo, než se konečně došlo k poznání, že lidé na nejvyšších státních m stech, kteří jsou rozhodnuti vést útočnou válku, jsou válečnými zločinci, ale že nestačí někoho za válečného zločince prohlásit, nýbrž že je nezbytné tohoto válečného zločince také postavit před soud a řádným způsobem odsoudit. (Potlesk.)

Nezapírejme si, proč se zhroutila mezinárodní spravedlnost po prvé světově válce a proč se zhroutilo celé politické mezinárodní společenství po prvé světové válce. Stalo se tak proto, že v evropském koncernu státním chybělo sovětské Rusko se svou silou, se svou opravdovostí pro spravedlnost; jedině nedostatek tohoto evropského koncertu způsobil, že byly r. 1919 pořádány anglické parlamentní volby pod heslem "Císař Vilém musí být pověšen", že strana, která toto stanovisko v par amentních volbách anglických hájila, volby také vyhrála a na versailleské konferenci prosadila ustanovení čl. 227 až 230, že váleční zločinci mají být trestáni, ale když toto všechno se stalo skutkem, když to bylo v mírové smlouvě, císař Vilém byl již v Holandsku a pak nastalo dlouhé vyjednávání, které se skončilo tím, že císař Vilém vydán nebyl.

Slavná sněmovno, nezapomeňme, že německé válečné zločiny byly potom předány německému říšskému soudu v Lipsku, a nezapomeňme rovněž na licitaci, která se tehdy dělala s počtem vinníků. Spojenci si dovolili předložit německému říšskému soudu v Lipsku seznam 3.000 válečných zločinců, načež v Německu vznikl ohromný povyk. Spojenci na to pokorně snížili tento počet na 1.500, ale Německo hrozilo revolucí, a tak váleční vítězové prvé světové války ustupují opět a snižují tento počet na pouhých 900. Je pochopitelné, že spojenci druhé světové války se již za války dohodli, že se chyby z r. 1919 nedopustí. Musím říci, že to dalo velkou práci přesvědčiti reakční politiky západních evropských demokracií, že nelze formálním právem zabít spravedlnost, a po dlouhých a velkých obtížích došlo konečně 1. listopadu 1943 k moskevské deklaraci tři velmocí, t. j. Spojených států, Sovětského svazu a Velké Britannie, kterou ve jménu 32 spojených národů bylo prohlášeno toto prohlášení moskevské je tak důležité, že prosím o dovolení, abych alespoň několik vět z něho mohl citovat: "v den, kdy bude jakékoliv vládě, která v Německu bude zřízena, povoleno příměří, němečtí důstojníci a vojáci a členově nacistické strany, kteří byli odpovědní nebo se zúčastnili se svým souhlasem na zvěrstvech, masakrech a exekucích, budou posíláni zpět do zemí, v nichž jejich odporné činy byly spáchány, za tím účelem, aby byli souzeni a potrestáni podle zákonů těchto osvobozených zemí a svobodných vlád, které v nich budou zřízeny." A k tomu bylo poznamenáno: "Nechť ti, kteří dosud neposkvrnili si své ruce nevinnou krví, jsou si toho vědomi dříve, než se připojí k řadám vinníků, neboť zcela určitě tři spojenecké velmoci budou je pronásledovat na kraj světa a vydají žalobcům za tím účelem, aby se spravedlnosti učinilo zadost."

Slavná sněmovno! Po tomto prohlášení v Moskvě již 15. prosince 1943 zasedal první soud, soud v Charkově. Byl to proces se třemi nacistickými zločinci Langheldem, Retzlavem, Ritzem a jejich ruským pomahačem Bulanovem. Byly to strašné delikty. Tito tři nacističtí vrazí a jeden ruský pomahač mají na svědomí smrt 65.000 mužů, žen a dětí, které popravili v Charkovském kraji. Ilja Ehrenburg v Rudě hvězdě 18. prosince 1943 napsal: "Zapamatujeme si 15. prosinec. Onoho dne jsme zastavili diskusi o soupisu zločinců a počali jsme je soudit."

Již za této války se cítilo, ža právo musí vystoupit z knihoven a bojovat o spravedlnost. Vznikl velký právní problém. Dosud byla zločinnost ojedinělým zjevem, společnost byla slušná, poctivá a stíhala zločince, ale nyní mezinárodní právo stálo před novou zkušeností, totiž že zločinnost byla organisována státem. Německo a Italie zločinnost přímo organisovaly, a tu je pochopitelné, že bylo nutno připravit se na všechny obtíže, které tu byly.

Při této příležitosti budiž mi dnes dovoleno říci, že to byli čs. právníci v čele s dr Ečerem, kteří pomáhali Komisi spojených národů pro vyšetřování válečných zločinců překonat právní obtíže, se kterými se setkávali právníci, jsoucí stále ještě v předpokladech a právních názorech staré doby. Byla to šťastná ruka ministra spravedlnosti dr Stránského a naší zahraniční vlády, že našli člověka tak schopného a obratného, jako je dr Ečer. Myslím, že je naší povinností poděkovat dnes jemu i všem jeho pomocníkům, kteří mu věrně pomáhali jak za hranicemi, tak i nyní v komisi pro stíhání válečných zločinců, čs. komisi osvobozených politických vězňů, neboť celý materiál, který byl sebrán a odevzdán žalobcům francouzskému, anglickému, ruskému i americkému, materiál, který jsem měl příležitost si přečíst, je strašnou obžalobou nacistického režimu a jedním ze závaží na vážkách, která budou v Norimberku rozhodovat.

Spojené státy severoamerické už 2. května 1945 rozhodnutím presidenta Trumana pověřily vynikajícího amerického právníka Jacksona, aby vypracoval zprávu, která má býti přípravou pro event. stíhání válečných zločinců na mezinárodním soudu. Dovolte mně, abych se o této zprávě blíže zmínil. Jde o dvě zajímavé právní doktríny. Dosud se hájila doktrína, že hlava státu je vyňata z trestní odpovědnosti, ale Jackson prohlašuje, že tato doktrína je zastaralá, poněvadž vezmeme-li k tomu druhou doktrínu, která se hájila a byla omluvným důvodem, že totiž rozkaz nadřízeného omlouval, pak vlastně obě tyto doktríny vedly k závěru, že nikdo by nebyl odpovědný za spáchaný zločin.

8. srpna 1945 došlo konečně k londýnské dohodě o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropské Osy. K této osnově byla připojena charta mezinárodního vojenského tribunálu, byla stanovena pravomoc vojenského tribunálu a podle této charty jsou nyní také stihány zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti humanitě.

6. října r. 1945 byla podána mezinárodnímu vojenskému tribunálu žaloba na politické, vojenské, finanční a průmyslové vůdce Německa, kteří jsou žalováni jednak jako osoby, jednak jako členové říšské vlády, SS včetně Sicherheitsdienstu, gestapa, SA, německého generálního štábu a vrchního velení. Bude i slavnou sněmovnu zajímat, že americkou žalobu zastupuje Robert Jackson, ruskou žalobu generál Ruděnko, francouzskou Francois de Menthou a anglickou Hartley Schawcross, kteří obviňují Göringa a jeho druhy ze spiknutí za účelem spáchání zločinů proti míru, zločinů válečných a zločinů proti humanitě. Na návrh žalobců mají býti říšská vláda a všecky nacistické organisace včele s SS a SA prohlášeny za zločinné. Mezinárodní vyšetřující komise do dnešního dne zajistila ne 3.000 lidí, ne 1.500, ne 900 jako po prvě světové válce, ale ¹/₂ milionu Němců, kteří budou souzeni co do viny zároveň s norimberskými zločinci, a budou-li nacistické orgány uznány vinnými jako celky, podřízené soudy vyměří jim toliko trest.

Budiž mi ještě dovoleno, abych pověděl, že československá delegace předložila publikaci celkem o 118 stranách, která se jmenuje "Německé zločiny proti Československu", potom dodatek o odpovědnosti Konstantina v. Neuratha za zločiny proti Československu a konečně 2. prosince dodatek č. 2.

Je mou povinností, abych při této příležitosti poděkoval panu ministru spravedlnosti dr Drtinovi i celému resortu za ochotu, se kterou vycházel vstříc našim orgánům u mezinárodního norimberského soudu, pomáhal shánět příslušný materiál, a mohu vám prohlásit, že jsme byli svědky toho, jak velice opatrně a obezřetně se zkoumá každý předmět, každý problém a úsudek. Na př. zevrubně se jednalo o tom, zda fotokopie je dostatečným průkazným materiálem.

U soudu se jedná právem pomalu. Já považuji za velmi správné a potřebné, že se postupuje pomalu, poněvadž je nutno německému národu a budoucím generacím jasně ukázat to dno pekla, které Německo vneslo do celé Evropy, ba do celého světa, a je nutno varovat budoucí generace před tím, čeho jsme byli svědky my a naše generace, poněvadž druhá generace, myslím, by se už těžko při zdokonalených válečných prostředcích mohla naživu dočkati toho, čeho jsme se dožili my.

Postup československé delegace, ačkoliv byl naprosto oddělený od delegace ruské, representované profesorem Traininem a jeho knihou "Trestní odpovědnost hitlerovců", byl přesto naprosto konformní, takže když se naši zástupci v roce 1944 sešli s ruskými právníky, zjistili, že naše stanoviska jsou naprosto totožná.

A tak 20. listopadu loňského roku byl norimberský proces zahájen. Byla to světová sensace. 21 vedoucích činitelů fašistického Německa zasedlo na lavici soudní, ovšem obžalovaný pan Ley spáchal sebevraždu, pan Krupp je smrtelně nemocen žije v Solnohradě a pana Bormanna dosud hledají.

Budiž mi dovoleno jen několik slov z Jacksonovy obžaloby povědět sněmovně. "Individuální osud obžalovaných", volá soudce amerického státu Jackson", nepadá na váhu, ale tito obžalovaní představují temné živly, které budou číhat na Evropu i po konci tohoto procesu". Německá armáda je dnes rozdrcena, ale v žádném Němci nebyla pokořena nacistická pýcha. A já jsem přesvědčen, že to, co řekl Američan, jsme cítili všichni, kteří jsme byli v Norimberku. Po odchodu vojenských spojeneckých sil dnes, budou zítra nové německé uniformy a bojové pochody německých uniformovaných složek. S Tím musíme také počítati.

Je samozřejmé, že se obhájci snaží pomoci svým pánům a dokazují, že obžalovaní nemohou býti souzeni podle zákona, vydaného po spáchání trestného činu. Proč to říkají páni obhájci? To má býti gesto pro budoucí generace,. až budou chtít rehabilitovat předky. Chtěl bych jen říci, že tato námitka je formálně také bezpředmětná, neboť útočná válka byla prohlášena za mezinárodní zločin již ženevským protokolem z r. 1924, podepsaným 48 státy, Protokolem Společnosti národů z r. 1927 s podpisem Německa a konečně Briand-Kellogovým paktem, který Německo podepsalo 27. srpna 1928. Pakt odsuzuje válku a útočníka staví mimo zákon. Ale Německo podepsalo, slavná sněmovno, již úmluvy Haagské z r. 1897 a 1907 a schválilo tehdy, že zabíjení zajatců a rukojmí je zločinem stejně jako mučení zajatců hladem a že hromadné deportace a konfiskace majetku jsou nepřípustné; také podle těchto úmluv jsou všichni obžalovaní v Norimberku zločinci.

Ptáte se, proč se právě Norimberk stal sídlem mezinárodního vojenského tribunálu, když faktickým sídlem má býti Berlín? Právem. Norimberk je symbolem německé brutality. Pamatujete se, kdo jste byli v Norimberku ještě v době, kdy nebyl v takovém stavu, jako je nyní, že se tam vystavovaly popravčí nástroje, mučidla, nejsadističtější popravy byly v Norimberku, právě odtud byly vyhlašovány nacistické zákony a bylo to místo Hitlerových hrozeb celému světu. Odtud právě dne 12. září 1938 pršela síra z jeho úst na Československo a především na jeho presidenta dr Edvarda Beneše. Jsme šťastni, že právě Norimberk bude souditi všechny ty zločiny, Norimberk je mezníkem v dějinách lidstva, je revolucí v mezinárodním právu, neboť smlouvy se mění anebo trhají, ale zákon nelze roztrhat, zákon možno toliko přestoupit, aby trestními sankcemi dolehl na toho, kdo ho přestoupil. V Norimberku jde o to, aby byla prokázána vina Německa, a jestliže se při začátku procesu uvažovalo o půl milionu obviněných, dnes se již mluví o 780.000 a ke konci procesu se odhad může pohybovat kolem jednoho milionu Němců, kteří budou souzeni a také odsouzeni.

Norimberk je pevnou vůli všeho civilisovaného světa po nové a trvalé epoše lidskosti a míru. Norimberk soudí zločinné spiknutí proti míru, Norimberk je počátkem nové epochy mezinárodního práva, které začalo započetím procesu.

Slavná sněmovno, nerad bych unavoval a myslím, že by bylo také zbytečné uváděti podrobnosti, které se zde ve výborech a klubech již také probíraly a kde se hovořilo o tom, jak to v soudní síni vypadalo a jak to na nás působilo. O jednom jsem, slavná sněmovno, přesvědčen: Lidé, kteří jsou souzeni v Norimberku, nejsou přesvědčeni o své vině. Není s nimi přesvědčen ani německý národ, a jenom vím, že litují a že byli omráčeni jedině tím, že válku prohráli. Jackson ve svém závěrečném projevu prohlásil, že pravou žalobkyní před zábradlím tohoto soudu je civilisace. Je ještě nedokonalá a bojuje ve všech našich zemích. Netvrdí, že Spojené státy nebo jiné země jsou bez viny na tom, že se německý lid tak lehce stal obětí nacistických spiklenců. Ukazuje však na strašné následky útoků a zločinů, na rány, které byly způsobeny, na síly, které jsou vyčerpány, na vše, co bylo krásné nebo užitečné na světě a nyní je zničené, a na to, že zničení by mohlo dosáhnouti ještě většího rozsahu. Není opravdu nutné v troskách tohoto starého a krásného města, pod jehož ssutinami ještě četní jeho občane jsou pochováni, hledati zvláštní odůvodnění pro tvrzení, že po stránce mravní nejhorším zločinem je začíti nebo vésti útočnou válku. Útočištěm obžalovaných může býti jen naděje, že mezinárodní právo zůstane tak daleko za mravním uvědoměním lidí, že co je zločinem pro mravní cítění, nebude před zákonem považováno za vinu. Civilisace se ptá, zda právo je tak váhavé a líné, že proti tak těžkým zločinům, spáchaným zločinci v tak vysokém postavení, je zcela bezmocné. Ještě však očekává, že rozsudek soudu podepře silu mezinárodního práva a jeho předpisy a zákony, aby mužové a ženy dobré vůle ve všech zemích mohli žíti nikomu nepoddáni pod ochranou práva.

Podle informací, které jsme obdrželi v Norimberku, má býti tento historický soud ukončen v měsíci květnu. Norimberk znamená, jak jsem již řekl, dějinnou výstrahu německému lidu pro budoucnost, nezbavuje však nebezpečí sousedy Německa. Se starými římskými senátory volám proto do dnešní naší sněmovny: Caveant consules! Proti budoucímu nebezpečí germánskému máme jenom jedinou obranu, pevnou jednotu Čechů a Slováků (Potlesk.), vybudování silného demokratického a socialistického Československa. (Potlesk.) Opřeni spojeneckou smlouvou o sovětské Rusko a spojeni přátelstvím s demokraciemi evropskými, můžeme býti zajištění pro budoucnost. Jde o budoucnost naší, o definitivní vítězství nad nacismem naše a hlavně, slavná sněmovno, také našich dětí. (Potlesk.)

Místopředseda Tymeš (zvoní): Uděluji slovo paní posl. Bělíkové.

Posl. Bělíková: Slavná sněmovno!

K exposé pana ministra spravedlnosti mi dovolte několik připomínek, jež zajímají zejména nás laiky. Byly to především lidové soudy německé, jež v dobách nacistických vládců připravily tisíce našich mužů i žen o život a jež se staly za Hitlerova režimu tribunálem nejsurovějšího gangsterství a zločinů. Teprve po skončení války pochopil užaslý svět západních mocností, že zločin v Německu je projevem normálního způsobu života. Němci nesoudili vraždy a loupeže, na ty neměli dost času. Soudili lidi a odsuzovali je k smrti a strašlivým útrapám v koncentračních táborech proto, že byli příslušníky jiného národa s odlišným světovým názorem.

Civilisovaný svět se dívá na soudce jako na strážce práva a zákona. V nacistickém Německu jsme se setkali se soudci, jimž páchané zločiny na nevinných obětech se staly rovněž právem. Jaký rozdíl mezi jejich a našimi lidovými soudy! Tam zločin, zde zákon a právo. Šest dlouhých let jsme čekali na toto právo a přísné potrestání největších zločinců světových dějin. Představovali jsme si ve své zoufalé bolesti, jež živila nenávist vůči tyranům, že půjdeme do ulic, schytáme darebáky a ověšíme jimi ulice. Nic by na tom nebylo nového, vrátili bychom se pouze k methodám Němců. V československém národě však zvítězila vůle a převaha vysoce vyspělých a kulturních lidí, odmítla lynchování a ponechala souzení provinivších se Němců i příslušníků vlastního národa právu a zákonu.