Mnozí občané jsou však roztrpčeni, že lidové soudy pracují pomalu, že soudcové z povolání soudí nespravedlivě, že jsou shovívaví, že ovlivňují soudce z lidu. Dovolte mně, abych se tu soudců zastala. Naší soudci se až příliš drží litery zákona, a myslím, že soudci z lidu, z nichž většina jsou bývalí vězňové a pocítili nacistickou knutu, nedali by se ovlivniti žádným soudcem na světě. Senáty lidových soudů se skládají z jednoho soudce a čtyř laiků, takže soudce nemůže mít rozhodující vliv na usnášení senátu. Zločiny Němců a kolaborantů jsou souzeny podle dekretu pana presidenta. My všichni jsme jej přijali s pocity nesmírného ulehčení, známe však svět kolem nás a nikdo nám nemůže mít za zlé, když jsme nedůvěřiví. Po prvé světové válce se totiž rovněž chtěly soudit válečné zločiny, ale zůstalo pouze pří přání. Jak velmi jsme pokročili! Norimberk je svědkem největšího soudu nad největšími válečnými zločinci, ve všech zemích zasedají lidové soudy, aby odčinily následky hnědé brutality.

Chceme-li v našem soudnictví změny zákonů a paragrafů, musíme staré právo zrušit a nahradit je právem novým, lepším. Jsme si však všichni příliš dobře vědomí, že soudnictví je zastaralé, že je třeba je nahradit jiným. Celá struktura státu se mění, musí býti změněn i starý právní řád. Pokud tu však je, musí býti nutně respektován.

Jde o to, aby některé zákony byly zlidštěny, jiné však aby byly rozhodnější a přísnější. Mnohé případy v normálním soudnictví by bylo nutno posuzovat nikoliv podle suchých paragrafů, ale podle pohnutek činů. Mnohým lidem byl uzavřen vstup do života neúprosným paragrafem, aniž se přihlíželo k tomu, co se stalo a co bylo příčinou spáchání trestného činu. Rozdělujeme zpravidla lidi na dobré a zlé. I v řadách našich právníků, zejména advokátů, máme právníky, o kterých můžeme říci, že jsou opravdovými advokáty chudých, máme právníky poctivé a seriosní, jimž jest zákon svatý, bohužel máme však i takové právníky, jimž zákon není výkonem spravedlnosti, nýbrž především zdrojem příjmu. Neměli jsme a nemáme dosud případy, kdy nesvědomitý právník připravil svého klienta o poslední korunu, ač věděl jako znalec zákonů a práva, že tento případ nemůže být úspěšně zakončen? Stává se pak smutnou pravdou, že se pro několik nepoctivých obviňuje celý stav, což je nespravedlivé.

Chceme-li, aby se lékaři stali zaměstnanci státu, myslím tudíž, že i právníci by měli být zařazeni do služeb státních, ale především by právníkům nemělo býti dovoleno, aby za peníze obhajovali ty, kteří se provinili proti státu, proti národní cti a jejichž případy jsou vyloženě asociální. Bylo by ovšem nutné, aby jejich platové zařazení bylo úměrné jejich stavu. Musíme přiznati, že platové podmínky našich soudců a všech soudních úředníků i zaměstnanců jsou zejména v prvních služebních letech neutěšené. I tam chce mládí růst a rozlet; i oni chtějí v mladém věku zakládat rodiny, avšak jejich malé příjmy tomu brání.

A nyní mi dovolte, abych jménem žen připomněla, že se jeví naprostý nedostatek žen v soudcovských službách. Ačkoli je jim theoreticky dovolen přístup ke všem funkcím, k členství v porotách a není zde vůbec zákonného omezení, přece jenom jsou nakonec ženy vylučovány podle starých zvyklostí z nastoupení místa vedoucího s vyšší kvalifikací, mezi něž patří i obsazování míst krajských soudkyní. Podle zjištění bylo k 15. VII. 1945 pouze 43 žen jako soudci u okr. soudů. A což ženy jako lidově soudkyně? I tam se na ně z velké části zapomnělo. Na př. u národního soudu v Praze na Pankráci máme 28 žen přísedících, což z celkového počtu asi 300 přísedících je asi ¹/₁₀. U lidového soudu v Praze máme 24 žen přísedících, což odpovídá méně než ¹/₁₀. A tak je tomu u všech lidových soudů, mnohde je to ještě horší. žádná žena není předsedou lidového soudu anebo veřejným žalobcem. Na ženy se zapomnělo přes to, že ony byly svědky hrozných tragedií, že i ony byly popravovány, že i ony prošly hrůzami plynových komor a ostnatých drátů.

Praví se o ženách, že jsou citlivé, že nemohou dost dobře soudit. Ano, jsme citlivé, ale nejsme přecitlivělé. Většina čs. žen nemá naprosto nic společného s ufňukanou citlivostí, je si vědoma svého poslání v osvobozeném státě a odmítá narážky, že se nehodí k povolání, které rozhoduje o životě nebo smrti. Což naše lidické ženy, jež prošly těžkým životem koncentračních táborů, ztratily muže, syny, otce, jimž byly ukradeny děti a zašantročeny bůhví kam, a ty všechny ostatní, jež stihl podobný osud ty že by toto nejhnusnější novodobé darebáctví a zvěrstvo nedovedly soudit po právu?

Když se ženám nakládají na. bedra nejtěžší starosti a největší odpovědnost za rodinu, nikdo se jich neptá, zda tím neutrpí jejich citovost. A což ženy na frontě? Nepřinesly nesčetné oběti, nezastínily svou odvahou někdy i muže? Je třeba vzpomenout těchto hrdinných žen, které se za nejhorší válečné vřavy nebály ošetřovat raněné a odnášeti je do bezpečí a tím mohly být příkladem mnohým mužům vojínům. Tam se jich také nikdo neptal na citlivost.

Ženy se za své city nestydí, ale přesto jsou pracovité, svědomité a umějí být i tvrdé. ženy na mezinárodním sjezdu v Paříži dokazovaly, že mají nejenom zájem, ale také povinnost zabývat se všemi světovými otázkami, a jsem přesvědčena, že. kdyby ženy úplně spolurozhodovaly, nebyli bychom mohli býti svědky všech těch hrůz a útrap, jimiž lidstvo muselo projít. ženy československé mají jedno veliké přání: Abychom soudili přísně a spravedlivě; ať celý civilisovaný svět ví, že i malý národ si dovede zjednat respektování jeho práv a že si nedá předpisovat, jak má postupovat při souzení zrádců a nepřátel republiky a národa. (Potlesk.)

Místopředseda Tymeš (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Hobza. Dávám mu slovo.

Posl. dr Hobza: Pane předsedo, slavná sněmovno!

Úsek, do kterého nám dal nahlédnout pan ministr spravedlnosti ve svém exposé, tvoří právě ten obor z jeho resortu, o který se jeví ve veřejnosti největší zájem: mimořádné soudy lidové a soud národní. Děkujeme panu ministru, že nás ciferně přesvědčil o tom, jak velikou prácí vykonali naši soudcové a veřejní žalobcové, jakož i ostatní činitelé zasazení v mimořádném soudnictví od zahájení činnosti až do poslední doby. Sám jako člen soudu lidového i národního a jako odborník-právník mohu tento obrovský pracovní výkon z vlastní zkušenosti jen potvrditi. Neváhám také zaň všem zúčastněným s tohoto veřejného místa poděkovat. I při tom velikém návalu práce se pracuje přesně a odpovědně, odpovědně před zákonem, jak to velí nedotknutelná zásada soudcovské nezávislosti. Jsme vděčni p. ministru spravedlnosti, že se nevyhnul ani tomuto problému, právě v poslední době tolikrát diskutovanému.

Dovolte mi, abych tu prohlásil, že zde vlastně vůbec o žádný problém nejde, nýbrž o věc naprosto samozřejmou, která je mimo jakoukoli diskusi, jak to také pan ministr spravedlnosti jasně prohlásil. Musíme být šťastni, že soudcové sami si nezávislost žárlivě střeží, a musíme je v zájmu národa a státu v tomto jejich odpovědném postoji před zákonem jako jedinou absolutní autoritou všemožně podporovat a posilovat. Znám také výjimky soudců nehodných, ale tu nejde o vadu v systému, o vadu instituce, nýbrž o normální zjev lidské nedokonalosti, vyskytující se v každém oboru a stavu a ve všech dobách a politických režimech. Tyto ojedinělé zjevy nelze generalisovat, ba právě soudcovský stav by si takového paušálního odsuzování nejméně zasluhoval. Znám naše soudce ze zkušenosti z dob mírových, znám je z doby války z nacistických kriminálů a koncentráků a všímám si jejich práce jako praktický právník i teď v naši znovu osvobozené vlasti. Prohlašuji proto s vědomím plné odpovědnosti, že můžeme býti na náš soudcovský stav plným právem hrdi, a neváhám dodat, že právě proto, poněvadž máme soudce odpovědné toliko zákonu a nikoli tomu či onomu právě vládnoucímu politickému režimu. Kdybychom jim vzali jejich nezávislost a degradovali je tím na pouhé správní úředníky, ztratili bychom tím úplně právní stabilitu, poněvadž s každou změnou politického režimu a kursu by se chtěj nechtěj měnil i výklad a aplikace zákonů při soudcovském rozhodování.

Tím bychom pozbyli dosavadní stálosti judikatury a dostavila by se právní nejistota, které by žádný stát dlouho nevydržel. Otázka nezávislosti soudcovské je proto přímo otázkou existence našeho demokratického státu. Děkuji proto panu ministrovi spravedlnosti za jeho mimořádně rozhodné a nekompromisní stanovisko v této zásadní věci. Národ český a slovenský nesmí ani ve svém politickém soudnictví klesnout na úroveň, lépe řečeno spodinu politického soudnictví nacistického, neboť my, bývalí političtí vězňové, si přece všichni ještě příliš dobře a živě pamatujeme, čemu říkali v Německu právo a právní řád. Vzpomínám si na Hitlerovu řeč, tuším někdy z roku 1942, v niž německý führer oficiálně vyhlásil poslušnost a odpovědnost soudců před politickým diktátem nacistické strany a vyhrožoval nemilosrdným odstraněním těm německým soudcům, kteří by snad cítili svou odpovědnost místo před politickou stranou pouze před zákonem. Podle toho to pak také u těch lidových soudů vypadalo. Pouhá domněnka, Vermutung, jak říkalo nacistické soudní názvosloví, pouhý cit německého národa byl povýšen na důkaz a stačil úplně německým soudcům k odsuzujícím rozsudkům, podle nichž sta a tisíce našich lidí skončilo na popravišti. Bývali političtí vězni, kteří prošli tou nacistickou komedií, které se v Německu říkalo lidové soudnictví, vědí nejlépe, že to byl přímo výsměch všemu právu a opravdovému soudnictví. Těchto nacistických metod, před kterými jsme se s hnusem otřásali, nikdy u nás napodobovat nesmíme. To nám vložil na srdce sám president republiky dr Edvard Beneš, který vyhlásil zásadu: odnacizovat se v každém směru a do všech důsledků.

Čs. strana národně socialistická má k naší národní revoluci a ke všem jejím politickým, kulturním, hospodářským a sociálním vymoženostem stanovisko bezvýhradně kladné, jak to ostatně již tolikrát bylo z úst našich oficiálních mluvčích zdůrazněno. Není to konečně ani jinak možné, když právě příslušníci naší strany zaujímali tak čestné místo v našem národním odboji jak zahraničním, tak domácím. A této své krásně tradici, tomuto svému vyhraněnému programu národnímu a socialistickému zůstává československá strana národně socialistická věrna i ve své nynější praxi. Proto mi dovolte vyjádřiti můj údiv nad tím, jak je možno po všem tom, jak se naše strana v národní revoluci za hranicemi i doma skvěle uplatnila a osvědčila, házeti nás do jednoho pytle s reakcionáři, kolaboranty či dokonce s Prchalovci. Je to zjev nejvýš smutný a trapný, poněvadž je důkazem nedosti dobré vůle mezi stranami Národní fronty. Naše strana si těchto urážek nezasluhuje. Náš program národní i socialistický není včerejšího data. Dal ho straně do vínku už hned její zakladatel bratr Václav Klofáč a od té doby jde strana za nim neohroženě a nesmlouvavě. Po stránce národní byli jsme dlouho samojediní ze socialistických stran, kteří jsme šli tak přímočaře a zřetelně za programem ušlechtilého, ale pevného vlastenectví Tyršova a Masarykova. Ano, byly doby, a máme je dosud všichni v živé paměti, kdy jsme byli za toto své uvědomělé vlastenectví od svých kolegů z druhých socialistických řad naprosto nechápáni, ba mnohdy přímo i zesměšňováni. A může dnes kritický posuzovatel věřit, že strana s tak vyhraněnou národní tradici a s tak nekompromisním národním programem a praxí je schopna se zastávat národních zrádců a kolaborantů? Vždyť by tím plivala po své celé dosavadní práci a po své krásné minulosti.

S Prchalovci vedli její zahraniční příslušníci a přátelé boj už hned od r. 1939, kdy ještě u mnohých jiných straníků nebylo přesvědčení o bezcharakternosti a zrádcovství Prchalově tak pevné. A stejně nesmiřitelný boj vede naše strana proti domácím kolaborantům a zrádcům národa. Tato spodina českého a slovenského národa musí být nemilosrdně a do všech nejjemnějších důsledků z národa vyoperována jako zhoubný nádor ze zdravého organismu. Kdyby nebyly podchyceny všechny odnože a cévky této houbovitě rozvětvené choroby, nemohli bychom říci, že se operace podařila, poněvadž by ve zdravém národním organismu zůstaly zbytky, zárodky zhoubné rakoviny a ty by se za vhodných podmínek mohly přihlásit znovu k životu a zdraví našeho národa opětně ohrozit. Mezi opravdovými kolaboranty a naší stranou není proto smíření. Toho nejlepší zárukou je nám všem náš ministr spravedlnosti dr Drtina, jehož nekompromisní stanovisko vůči kolaborantům a zrádcům národa je všeobecně známo a jemuž plně důvěřujeme. Jestliže však někdo nás zesměšňuje pro náš smysl pro právní řád a pořádek a označuje nás ironicky za "ochránce právního pořádku", pak jsme na to hrdi. My totiž při svém nesmiřitelném stanovisku vůči kolaborantům a zrádcům národa nesnížíme se nikdy na úroveň nacistického gestapa. Trestající spravedlnost musí býti důstojná kulturního národa, aby o nás jednou nemohli říci to, co dnes říkají v Norimberku o Němcích. Neuchýlíme se proto nikdy k hnusným nacistickým metodám, které jsme tolik nenáviděli, zejména ti z nás, kteří jsme to zkusili na vlastní kůži v koncentrácích a německých kriminálech. Chceme proto postupovat i vůči svým největším nepřátelům sice přísně a nemilosrdně, ale při tom zákonně. Musíme mít také dost rozvahy a odpovědnosti k sobě, abychom dovedli rozeznat skutečné vinníky od lidi nevinných, které pouze osobní msta dostala do neštěstí. To není žádná nemístná útlocitnost ani sentimentalita, to je zkušenost, to jsou fakta. Statistika od všech vyšetřovacích komisi a lidových soudů mluví o tom jasnou řečí, jak vysoké procento udání spočívá pouze na osobní pomstychtivosti a nevraživosti bez objektivního podkladu. A v takových případech musíme mít odvahu zakřiknout tyto lidské hyeny, pasoucí se na utrpení svých nevinných spolubližních, a hnát je k odpovědnosti.

Znám z vlastní zkušenosti - a jistě téměř každý z vás, paní a pánové - případy takových nevinných obětí, které dnes bloudí bez cíle a bez radostí ze znovu nabyté svobody, s pocitem Kainova znamení na čele jen proto, že se našel spolubližní, neznající základního zákona Kristova. A nejen spravedlnost, ale přímo lidskost velí těchto lidí nevinně trpících se zastat. Za to se nemusí nikdo stydět, je-li v tomto smyslu ochráncem právního pořádku. Proto by svědčilo určitým kruhům a lidem méně rozčileného křiku, ale více klidného posuzování a rozvahy; ale hlavně více dobré vůle pro porozumění druhému. Mám tak někdy dojem", že jsme si přestali rozumět v základních pravdách a normách, bez kterých se lidská duše neobejde a bez nichž lidské společenství nevydrží", jak svou obavu vyjádřil nedávno prof. dr Hromádka. Ale nemyslíte, paní a pánové, že by to bylo příliš brzo po tak strašném utrpení, které jsme společně prožili?

Nakonec mí dovolte poněkud politicko-etický závěr. Nikdy jsem nepatřil a nebudu patřit k politickým štváčům, fanatikům a demagogům. Nehoví to mému vkusu, jsem příliš střízlivý a kritický na všechny strany i vůči sobě a své vlastní organisaci. Ale tu mne mrzí něco, čeho se v našem veřejném životě lekám: že není mezi námi dosti pochopení pro tuto věčnost a kritičnost politického nazírání. Lidé a politické strany jsou příliš prestižní, malicherní a nedůtkliví, každou i sebe poctivější kritiku považují hned za výpad reakce. Zapomínají, že podle Masaryka demokracie je diskuse, ale že je také vzájemnou kontrolou. A podle Beneše "demokracie bez plného a důsledného respektu svobody, tolerance a objektivity, plné svobody přesvědčení a názoru a jejích projevu je nemyslitelná. Svoboda projevu pak znamená vždy a všade říci poctivou pravdu na všechny strany, ať se to komu líbí nebo nelíbí, ale vždy s cílem posloužit dobré věcí národa a státu." (Potlesk.).

Schází nám, paní a pánové, prostředí vzájemné důvěry. Co nám pomohou všechna krásná slova o tom pronášená na schůzích Národní fronty a hlásaná našimi vůdčími politiky a státníky, když praxe je jiná? Nedávno jsem děkoval v duchu Ferdinandu Peroutkovi a dnes mu děkuji veřejně, že sáhl do hlubin duše velkého nesmrtelného ruského spisovatele a revolucionáře Maxima Gorkého a ocitoval nám z něho několik hlubokých pravd, které i dnes se nám jeví stejně aktuálními jako v prvých letech ruské revoluce r. 1917 a 1918, kdy je Maxim Gorkij psal. Poslyšte aspoň ty nejkrásnější z nejkrásnějších:

"Morálky jako pocitu organického odporu ke všemu špinavému a špatnému, jako instinktivní touhy po duševní čistotě a krásném činu, takové morálky není v našem denním životě. Její místo odedávna je zaujato chladným rozumovým rozsuzováním o pravidlech, podle nichž je třeba se chovat a tyto úvahy, nemluvě ani o jejích protivné scholastice, vytvářejí ledové ovzduší jakéhosi nekonečného, nudného a nestoudného vzájemného odsuzování. zákeřného přepadávání a nahlížení do duše druhého kosým pohledem nepřítele. Podívejte se, jak nepatrné množství sympatie u každého a kolem každého z nás, jak slabě rozvit je pocit přátelství, jak vřelá jsou naše slova a jak strašidelně chladné jsou naše vztahy člověka k člověku.

Je třeba vůdců, kteří se nebojí říci pravdu přímo do očí, a jestli by socialistický tisk neobviňoval jen buržoasií, nýbrž také ty, které on sám vede. získal by tím v budoucnosti. Je třeba být přísným a nemilosrdným nejen vůči odpůrci, ale i vůči přátelům. Bible praví: "Suď moudře a budou tě milovati."

Svoboda slova! Zdálo se, že právě ona přispěje k tomu. aby se u nás vyvinul cit úcty k osobnosti bližního, k jeho lidským právům. Ale prožíváme epidemií politického impresionismu a všichni více nebo méně pokrytecky obviňují se navzájem a nikdo ničeho nepodniká, aby proti bouři emoce postavil sílu rozumu, sílu dobré vůle."

Slyšíte z těchto hlubokých slov Gorkého, paní a pánové, myšlenky Masarykovy a Benešovy? Toho Masaryka, který politicky budoval na Františku Palackém. jenž nám tutéž věčnou pravdu vyjádřil svým známým českým způsobem: "Ve velkých věcech budiž mezi námi jednota, v malých svoboda, ale ve všech láska." Ano, vážení přátelé, i pro náš vzájemný stranicko-politický život musí platit Masarykovo: "Ne Caesar, ale Ježíš!"

Vždyť se konečně už jednou odpoutejme od té přízemní živočišné a směšné povýšenosti jedněch k druhým a doveďme myslet a jednat sub specie aeternitatis, pod zorným úhlem věčnosti, jak nás tomu učil Masaryk a pochopme abych mluvil ústy předsedy této slavné sněmovny Jožky Davida že strany byly a nejsou, strany jsou a nebudou, ale národ je a musí býti věčný. (Potlesk.)

Místopředseda Tymeš (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je p. posl. dr Hlaváček.