Tím je vyřízen 1. odstavec pořadu.

Přikročíme k projednávání druhého odstavce pořadu, jímž je

2. Pokračování v rozpravě o prohlášení ministra spravedlnosti dr Drtiny, učiněném v 32. schůzi dne 20. února 1946.

Přihlášeni jsou tito řečníci na straně "pro": p. posl. Zápotocký a pí posl. dr Horáková.

Uděluji slovo p. posl. Zápotockému.

Posl. Zápotocký (uvítán potleskem): Vážená sněmovno, paní a pánové!

Dovolte mi, abych u příležitosti debaty o prvním exposé pana ministra spravedlnosti v naší osvobozené nové lidově-demokratické republice přišel - jak se lidově říká - také se svou troškou do mlýna. Proč? Protože budujeme svoji obnovenou republiku a záleží nám na tom, aby byla co možná nejlepší a abychom si ji vybudovali tak, aby se v ní cítili všichni co možná nejvíc spokojeni a šťastni. (Potlesk.)

Spravedlnost je základem státu. Nestranný a nezávislý soudce je této spravedlnosti vykonavatelem a nositelem. To je základní a nezvratitelný zákon a pravda, která stojí mimo veškeré pochybnosti, o té se, jak tu bylo i panem ministrem Drtinou i celou řadou poslanců zdůrazněno, u nás prostě nediskutuje. Diskutovat však musíme, a velmi mnoho diskutovat o tom, jaká ta spravedlnost má být, jak v naší lidově-demokratické republice má vypadat naše soudnictví a lidově-demokratický nestranný a nezávislý soudce.

Neváhám přiznati, že tak, jak se budou v prvním bodě naše názory stoprocentně shodovat, tak se asi budou v druhém bodě rozcházet. To je v životě vždycky tak. Něco jiného je být nábožensky věřícím křesťanem a něco jiného je skutečně nábožensky a křesťansky žít. (Hlučný potlesk.) Lehké je mít socialismus v programu, těžší je však socialismus v praxi uskutečňovat. (Dlouhotrvající potlesk.). Není proto také nikterak těžké horovat pro spravedlnost, pro nestrannost a nezávislost soudcovskou v teorii, těžší je v praxi ji provádět.

Odpusťte, když řeknu, že se v otázce spravedlnosti považuji do určité míry za odborníka. Měl jsem příležitost studovat různou spravedlnost. Ne v teorii, já právníkem nejsem, ale v praxi. Neváhám také hned říci, že jsem se celý svůj život dostával se současnou vládnoucí spravedlností, která v té chvíli oficielně za nejvýš spravedlivou byla prohlašována, prakticky do konfliktu. Přehlédnu-li po této stránce svůj život, musím prohlásit, že jsem vlastně zločincem z povolání (Veselost. - Potlesk.) Měl jsem čest být občanem různých států a státních zřízení. Všude teoreticky byla spravedlnost jejich základem. Říkala to o sobě už nebožka rakouská monarchie. O mrtvém mluvme jen dobré, a proto buď pokoj jejímu popeli i její c. k. spravedlnosti. (Veselost.) Já jsem proti této c. k. spravedlnosti bouřil a byl jsem pro to oprávněně českými nestrannými a nezávislými soudci několikrát odsouzen do kriminálu. Osobně jsem s nimi vždycky velmi dobře vyšel, říkali mi v soukromí s laskavým úsměvem na rtech: "Nic si z toho, pane redaktore, nedělejte, my víme, že jste pořádný člověk, ale to víte, rozkaz je rozkaz a postup je postup (Veselost.), každý hájíme své".

Přišla světová válka. Narukoval jsem. Byla vojenská spravedlnost a já se s ní zase dostal do konfliktu a vyzkoušel v praxi, co je to vojenský soud a kriminál v Debrecíně. Přišla republika a s ní nová demokratická spravedlnost. Já jsem tak jako mnozí dělníci spravedlnost v nové republice opět jinak vykládal, než jak nám byla pak v praxi oficielně vyložena. Dostal jsem se opět do konfliktu a seděl na Karláku, na Pankráci i na Borech. Když mne pan rada Erhart odsoudil na 2 a půl roku do vězení, protože jsem na Kladně organisoval generální stávku, řekl mi pak také s nejlíbeznějším úsměvem: "Na mne se nehněvejte, pane tajemníku, já si nemohu pomoci, já vím, že je to nespravedlivé, to Vás tam státní návladní Kaplan dostal a nacpal Vám do bot ten zločin vydírání, to byla sprostota, ale stalo se to na vyšší pokyn. Já si nemohl pomoci, to víte, člověk slouží."

Pak přišla druhá republika. Zase jsem se octl v konfliktu se spravedlností. Nebudu reprodukovat, co říkali soudcové o spravedlnosti tehdejší vládní koalice, když nás na její usnesení zbavovali jako poslance komunistické strany poslaneckých mandátů, jejichž vykonáváním nás lid v demokratických tajných volbách svobodnou vůlí pověřil. Už tenkrát byl lid teoreticky podle neporušitelných ústavních zákonů také jediným zdrojem státní moci v republice.

Nebudu mluvit o protektorátu a době okupace. Tam se vůbec ani v teorii o spravedlnosti nemluvilo a proto bylo pro mne samozřejmé, že jsem více než 6 let byl zavřen a seděl v kriminále i v lágru.

To jsou tedy moje praktické studie. K sečtení let, která jsem na těchto vysokých školách strávil, uče se poznávat, co je spravedlnost a soudcovská nezávislost v praxi, nestačí mi už dnes prsty na obou rukou.

Nyní budujeme opět novou republiku. Má to být lidově-demokratická republika. A tu je samozřejmé, že lid je jediným zdrojem státní moci. Spravedlnost je základem státu, nezávislý a nestranný soudce je jejím nositelem a vykonavatelem. O této teorii není žádné pochyby, o té nediskutujeme a tu nepopíráme.

Jde však nyní o praxi. Nedivte se, že po zkušenostech, které pracující lid nastřádal za poslední léta, mnohému se naučil a i trochu politicky vyspěl. Nestačí mu již jen hezká programová slova a sliby. Posuzuje činy, dívá se na to, jaká je skutečnost. Jsme na začátku budování našeho nového státu. Vytyčili jsme si mnoho krásných plánů a cílů. Řekli jsme např., že odstraníme staré soukromo-kapitalistické vykořisťovatelské bezpráví, znárodníme výrobu, budeme vyrábět ne pro kapitalistické zisky, ale pro ukojení potřeb a zvýšení blahobytu všeho lidu. Vydali jsme dekrety o znárodnění atd.

Jestliže mi však položíme otázku: Máme už znárodněnou výrobu, chápou všichni naší státní úředníci, nově ustanovení ředitelé a techničtí i administrativní správci naší znárodněné výroby, chápou i všichni dělníci, jaké jsou jejich povinnosti k znárodněné výrobě, a konají je již opravdu správně? A tu vám řeknu otevřeně: Ne. Budeme muset ještě dlouho pracovat, dlouho vychovávat, kontrolovat a mnohé měnit v praxi i v osobách, nežli se skutečně dopracujeme k všestranně prosperující, řádně fungující a své úlohy plnící znárodněné výrobě. Dosáhneme toho tím dříve, čím poctivěji budeme všechny chyby a nedostatky zjišťovat, přiznávat a odstraňovat. Platí-li to pro novou výrobu, platí to tím více pro novou spravedlnost.

Abychom mohli budovat novou znárodněnou výrobu, křísit novou pracovní morálku, bylo potřebí především provést důkladnou národní i sociální očistu ve vedoucím výrobním aparátu. (Potlesk.) Bylo nutno odstranit vše zrádné, bezcharakterní, beznadějně reakcionářské, nesociální a přebudovat, převychovat a stavět nejen na nových programových základech, ale namnoze i na nových lidech. Vrátím se ještě k této věci. Chci jen říci, že co platí pro výrobu, platí také pro spravedlnost.

Nemá-li býti lidově-demokratická spravedlnost jen pouhou frází, pouhým odvarem c. k. rakouské spravedlnosti, jejíž zákony jsou dnes ještě stále stěžejní základnou našeho práva, je potřebí tyto zákony změnit. Ale změnu těchto zákonů musí předcházet i změna vedoucích osob v aparátu justice tak jako ve výrobě. Naše spravedlnost má tolik kazů a nedostatků proto, že jsme zde doposud nezačali vůbec provádět základní požadavek národní revoluce, t. j. důkladnou národní očistu. (Potlesk.) Kdybychom si byli počínali ve výrobě tak jako v justici, ručím vám za to, že by výkony našich havířů nebyly dnes ještě dosáhly ani poloviny výkonů dnešních a my bychom neměli vyhlídky na zažehnání uhelné kalamity, ale měli bychom u nás uhelnou katastrofu. (Potlesk.)

Nedivte se proto, že se i my laici zajímáme a máme obavy o vývoj nové naší spravedlnosti. Kdyby tento vývoj měl být závislý na takových nositelích a vykladačích spravedlnosti, jako se jevili v Kutné Hoře, anebo pí Milada Piťhová v Klatovech, o které tu včera mluvil posl. Štekl, tak bych asi šel znovu co nejdříve studovat praktickou spravedlnost do některého lidově-demokratického kriminálu. (Potlesk.) Při mém stáří a kuráži takových vykladačů spravedlnosti, jako je pí Piťhová, by to asi bylo už doživotně. Nedivte se, že k tomu nemám již chuť ni já, ani většina našich pracujících, a že se proto o spravedlnost nejen v teorii, ale i v praxi také trochu zajímáme.

Pan ministr nám ve svém exposé uvedl, že do 31. prosince 1945 bylo u lidových soudů 37.954 případů; z toho bylo vyřízeno 14.905 případů. Soudně bylo do 31. ledna 1946 projednáno 3.934 případů. Z toho skončilo odsuzujícím rozsudkem 3.151 případů, 272 případů bylo postoupeno řádným soudům a pouze 461 rozsudků bylo osvobozujících. Z toho vyvodil pan ministr následující závěr: "Vysoký počet odsuzujících rozsudků ze všech před soud postavených případů také dává podle mého mínění jiný obraz o rozhodnosti a přísné důslednosti, s kterou se provádí v oboru trestně právním očista našeho národního života, než několik ojedinělých případů osvobozujících výroků lidových soudů, které vzbudily pozornost veřejnosti a které - ať již právem, ať neprávem - byly kritisovány".

Když vedle toho pan ministr spravedlnosti přiznává, že se vyskytly některé osvobozující rozsudky, nad nimiž se lze pozastavit, a že nařídil v některých případech nápravu, zdálo by se, že očista našeho národního života v oboru trestně právním je na dobrých kolejích. - Mně však do očí padá rozdíl mezi číslem 3.934 případů vyřízených soudně a 14.905 případů vyřízených vůbec. Kde se ztratilo a jak bylo vyřízeno oněch 11.071 případů? Tady jsme u jádra věci, tady je, jak se říká, ten pes zakopán. (Předsednictví převzala místopředsedkyně Hodinová-Spurná.)

Ukazuje se, že většinu kolaborantů a zrádců, proti nimž byla vznesena obvinění a podány důkazy, nesoudí lidové soudy, nýbrž že je soudí jen prokurátorové. Pak se však čísla, která nám zde uvedl pan ministr, jeví v docela jiném světle. Osvobozených není jen oněch 10%, která uvádí pan ministr, nýbrž 70%. Snad se tato cifra o něco sníží, poněvadž v oněch 11.000 mohou býti některé případy odevzdané prokuraturou soudu a neprojednané, ale na 60% osvobozených to jistě zůstane.

Opírám to o toto zjištění: Mám čísla z několika okresů náhodně vybraných ze všech částí českých zemí. Jsou to okresy: Uherské Hradiště, Skuteč, Nové Město nad Metují, Humpolec, Vysoké Mýto, Vrchlabí, Mladá Boleslav, Uherský Brod, Litomyšl, Poděbrady a Písek. Zde bylo zjištěno, že do konce ledna letošního roku bylo vyřízeno celkem 893 případů. Odsouzeno bylo 223 osob, t. j. 25,25% všech projednaných případů, osvobozeno 38 osob, t. j. 4,25% případů, krajským soudům trestním bylo odevzdáno 23 osob, t. j. 2,05%, ale soudní řízení bylo zastaveno veřejnými žalobci v 609 případech, t. j. 68%. (Slyšte!) Jak vidíte, činí procento skutečně odsouzených v těchto okresech ne 4,25%, ani 10%, nýbrž 72%.

Podle § 24, odst. 2 retribučního dekretu a všeobecných ustanovení trestního řádu jsou veřejní žalobci u mimořádných lidových soudů podřízeni ministru spravedlnosti, a toto ministerstvo má dbát, aby veřejní žalobci při výkonu své funkce neporušili smysl a obsah retribučního dekretu. Je správné, poukazuje-li pan ministr spravedlnosti dr Drtina na skutečnost, že u mimořádných lidových soudů nefunguje vůbec osoba, která by neprošla výběrem národního výboru, avšak jmenovací právo přísluší vládě nebo z jejího pověření ministru spravedlnosti, a je fakt, že vedoucí veřejní žalobci u mimořádných lidových soudů jsou ve velké většině případů prokurátory z povolání.

Mně se nechce opravdu vůbec věřit, že by tato všem požadavkům národní očisty se příčící činnost veřejných prokurátorů byla zaviněna ve všech případech zlou vůlí a že by všichni prokurátoři byli opravdu zakuklení kolaboranti. Vyslovuji zde proto - a myslím, že oprávněně - podezření, že tu jde o velikou chybu se strany ministerstva spravedlnosti, která zavinila tento neudržitelný stav, jež vyvolává nebezpečí, že podlomí u nás v nové republice víru v poctivý úmysl provést skutečně důslednou a spravedlivou národní očistu.

Kladu zde otázku: instruovalo ministerstvo spravedlnosti řádně celý svůj aparát státních prokurátorů, za jehož činnost je odpovědno? Vydalo instrukce, pořádalo kursy, na nichž by bylo upozornilo a zdůvodnilo, že úkolem prokuratury není soudit, zda obviněný je vinen nebo nevinen, zdali zde byly nějaké polehčující okolnosti apod? Úkolem prokuratury že je podávat žalobu, usvědčovat viníky, neopomenout položit na váhu všechno, co viníkům přitěžuje a co je usvědčuje? Hájit viníka a uvádět polehčující okolnosti je věcí obhajoby. A při tom ani obhajoba nemá operovati nepravdami a podvody. Ale soudit, co je těžší a závažnější, zda důkazy žaloby anebo obhajoba, polehčující okolnosti atd., to není věcí prokurátorů, to je výhradně věcí lidových soudů. (Potlesk.)

Nevěřím, kdyby byli bývali prokurátoři tímto způsobem ministerstvem spravedlnosti instruováni, nejen písemně, ale v přednáškách a kursech, že by bylo mohlo dojít k takovému ohromnému nedorozumění, k jakému došlo, že se naše nová spravedlnost, která má být základem státu, ocitá v přímém rozporu s vůlí lidu, který je zdrojem veškeré státní moci.

Druhá příčina, že naši prokurátoři sklouzli v trestním oboru provádění naší národní očisty na tak šikmou a nesprávnou plochu, vězí také v psaní a volání oněch našich stoupenců starého práva a spravedlnosti, kteří skuhrali a brečeli nad nespravedlností, křivdami a bezprávím, kterých prý se naše nové demokratické instituce, národní výbory, jejich vyšetřující komise, Sbor národní bezpečnosti, závodní rady a pod. na kolaborantech dopouštějí. Není divu, že z toho vzniklo u mnohých prokurátorů přesvědčení, že každé obvinění je vlastně křivdou páchanou na nevinném člověku a že prokurátor je tady od toho, aby tuto křivdu napravoval. Následky toho dneska prožíváme. Je potřebí si uvědomit, že se do rukou veřejných žalobců dostává materiál sebraný a prozkoumaný již vyšetřujícími komisemi okresních národních výborů a Sboru národní bezpečnosti.

Podle mého názoru by bylo povinností prokurátorů, aby sami opatřovali usvědčující materiál, aby sami předvolávali svědky, o kterých se domnívají, že by mohli obviněné usvědčiti. My přece známe z dřívějška, že státní prokurátoři nečekali, až jim bude dodán usvědčující materiál na komunisty a na komunistické dělníky, že sami ten usvědčující materiál sháněli a podávali žaloby proti nim.

Nutno si též všimnouti práce a složení vyšetřujících komisí u okresních národních výborů. Zde je třeba konstatovati, že tyto komise pracovaly dobrovolně, neúnavně a vedeny jen zájmem o věc, sbíraly a zjišťovaly materiál usvědčující zrádce a kolaboranty. Kdo měl možnost pozorovati tuto činnost blíže, uvědomuje si, jak úzkostlivě a poctivě tyto lidové orgány dbaly toho, aby jen případy dokázané a přísně prozkoumané šly k veřejným žalobcům lidových soudů. Členové těchto vyšetřujících komisí jsou většinou osoby, které prošly německými koncentráky a věznicemi a které jsou příslušníky všech politických stran a všech společenských vrstev. Dále jsou to osoby, které se aktivně zúčastnily podzemního hnutí. Jde tedy o lidi, kteří po vlastních zkušenostech s německým gestapáckým právním řádem byli vedeni zásadou, aby očista byla provedena v duchu demokratickém, pokrokovém a důsledně. jestliže takoví lidé vedli vyšetřování, lze předpokládat, že materiál jimi zpracovaný byl takového rázu, že v tolika případech nebylo důvodu k zastavení trestního řízení veřejnou žalobou. Vzhledem k povážlivému množství zastavených případů uvádím příklady, z nichž je vidno, že vyšetřující komise okresních národních výborů připravovaly materiál dobře a řízení nemělo býti zastavováno.

Do očí bijící je např. veřejná žaloba v Kutné Hoře, která zastavila řízení v 83 případech okresním národním výborem v Humpolci jí odevzdaných a pouze 4 případy dala k soudnímu řízení před mimořádným lidovým soudem. (Hlas: Prokurátor Suk!) Mezi jinými bylo zastaveno řízení proti Alžbětě Kalouskové, kde vyšetřující komise okresního národního výboru zjistila, že přechovávala ve svém bytě členy gestapa; proti Bohumíru Nejedlému, který spolupracoval s Němci, pořádal s nimi domácí pitky, hostil členy gestapa, podporoval silně finančně německé instituce; proti Žofii Trocksteinové, která je rodilou Němkou, která se stýkala s Němci v Humpolci, chodila do schůzí NSDAP, ač byla manželkou českého úředníka, a která se obohatila židovským majetkem. Bylo zastaveno řízení proti Rudolfu Šoulovi, kterému byly dokázány společenské styky s Němci, hoštění členů gestapa, obohacení se židovským majetkem, vychvalování nacistického režimu při každé příležitosti a vyhrožování gestapem a výcvik mezi Němci. Bylo zastaveno řízení proti Václavovi Šroglovi, který se přihlásil k německé národnosti, spolupracoval s Němci, byl členem německých organisací atd. Nemohu tu vypočítávat všechny případy, které jsou jen u jediného okresu v Humpolci.

Důležitým faktem je, že řada obviněných, kde trestní řízení bylo zastaveno, pochází z vrstev velmi zámožných. Uvedu několik případů. Z vazby mimořádného lidového soudu v Hradci Králové byl propuštěn inž. Slavko Rosmann, bývalý závodní ředitel Škodových závodů v Hradci Králové, ačkoli vyšetřující komise shledala, že se dopustil trestních činů podle retribučního dekretu. Veřejný žalobce při zastavení řízení nepřihlížel k řadě protokolů, obsahujících velmi závažný materiál. lnž. Rosmann byl mimo jiné usvědčován, že seškrtal dálnopis Němce inž. Netrleho, kterým chtěl tento německým místům v Praze hlásit, že nemůže dodat požadovaný počet tanků. Rosmann tuto dodávku slíbil a skutečně také zhotovení tanků do stanovené lhůty prosadil. V tom neshledal státní návladní žádný přestupek. (Hlas: Mohl dodat třeba jen šest tanků!) Kdyby byl dodal Němcům i jen těch šest, nebylo to správné, když ani Němec je dodat nechtěl.

Veřejnou žalobu v Chrudimi bylo zastaveno řízení proti zrádci a kolaborantovi Markovi, bývalému majiteli firmy J. Marek, kotlárna v Holicích. Ani v tomto případě nebyly vůbec uváděny důkazní prostředky proti obviněnému, a deset svědků, kteří chtěli proti němu svědčit, nebylo vůbec k soudu předvoláno.