Jen všeobecnou spoluprací a krajně vypjatou snahou orgánů správy justiční i správní a policejní a také, prosím, všeho obyvatelstva našeho státu může býti zaručeno úspěšné dokončení a správné naplnění národní očisty tak, aby odpovídala představě spravedlnosti a nezpronevěřila se na ideálech, pro které umírali naši nejlepší občané. Bylo by však nesprávné a nebezpečné, kdyby kritika, která se vyskytuje a která jednou vytýká přísnost a jindy zase přílišnou mírnost - spojuje se to s osobami - kdyby tato kritika měla způsobit v našem soudnictví, že justičně-právnický aparát, který ve své převážné většině - a o tom se tu všichni řečníci vyjádřili - vešel do obnovené republiky s poctivou vůlí sloužit jejímu právu a spravedlnosti, ať ve formě žalobce nebo soudce - kdyby tento justičně-právnický aparát byl zmaten ve své správné orientaci a kdyby neprávem bylo otřásáno důvěrou, kterou lid v něj skládá.

Pan ministr spravedlnosti mi dovolí ještě, abych upozornila na něco, co patří k legislativním úkolům, připadajícím pro nejbližší období ministerstva spravedlnosti. Chtěla bych upozornit na naléhavou potřebu vyřešit skutečný stav, který nastal tím, že některá manželství byla v době okupace rozloučena na oko z toho důvodu, že manželé, anebo jen jeden z nich, pracovali v odbojové činnosti a žili ilegálně nebo byli stíháni z rasových důvodů a svého spolumanžela ušetřili před persekucí rozlukou. V těch případech, kdy se oba manželé vrátili, přečkavše dobu okupace, je to snadné, znovu uzavřou sňatek. Ale přežila-li tuto dobu pouze manželka a zůstává zde podle zákona bez možnosti nároku na pensi a ztrácí po případě i své dědické a jiné nároky, tu je potřebí zvláštním zákonem tuto situaci rychle upraviti, aby bylo těmto krutě postiženým a již za dobu okupace hrdinně se chovajícím ženám dopomoženo k jejich právu. Jsou zde i mnohé případy, kdy po rozluce na oko - ilegálně žijící manžel se svou manželkou tajně stýkal a vzešlo z tohoto manželství dítko, které je prokazatelně jeho, ale považuje se dnes za dítě nemanželské. Také v tomto případě je nutno zákonným předpisem dopomoci k uznání těchto dětí za manželské, aby jim vzešly jistě především jim náležející všechny právní i hmotné nároky po jejich hrdinném otci. Žádám pana ministra spravedlnosti, aby urychleně nařídil zahájiti přípravné práce k zákonnému uspořádání uvedených poměrů. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Hřebík. Dávám mu slovo.

Posl. dr Hřebík: Vážená sněmovno, paní a panové!

Neměl jsem v úmyslu hovořiti k exposé p. ministra dr Drtiny, neboť dost řečníků z naší strany osvětlilo naše stanovisko. Pokládám však, za nutné, abych promluvil k této věci po řeči p. kol. Zápotockého, a to o té části, která jedná o prokurátorech mimořádných lidových soudů. Jsem jedním z nich, a to prokurátorem u mimořádného lidového soudu v Praze. Mou kvalifikací k tomuto prokurátorství při jmenování ministerstvem bylo, že jsem prošel také koncentračním táborem, a to tím nejhorším, táborem osvětimským.

Chtěl bych zdůrazniti, že v akci, v které já jsem byl zatčen, bylo zatčeno najednou 830 osob, a to vedoucích činovníků Československé obce sokolské, a že z těchto 830 činovníků zůstalo za osm měsíců na živu 68. Paní a pánové, nikdo mě nebude podezírat z toho, že při památce těchto téměř 800 umučených kamarádů a přátel chtěl bych někdy obhajovati nebo nadržovati někomu, kdo se provinil na našem národě, kdo se provinil proti našemu státu. Znám všechny prokurátory mimořádného lidového soudu v Praze a mohu zde v plném pocitu odpovědnosti prohlásiti, že neznám čestnějších lidí, než jsou tito prokurátoři (Potlesk.), že také znám jejich nezměrnou práci, poněvadž nikdo, kdo s touto prací nemá co dělat, nedovede si představiti, jaká je to práce. Jsou to tisíce a tisíce spisů, kterými se tito prokurátoři musí probírat, nejen ve dne, ve svých pracovních hodinách, ale i v noci, v sobotu, o nedělích, aby stačili všechny případy, které jim byly přiděleny, vyřídit a co nejdříve předložiti soudu. Je to práce skutečně nadlidská, když z vlastní zkušenosti vím, že jen nepatrný, řekl bych, přímo směšně nepatrný aparát úřednický je těmto lidovým soudcům a prokurátorům k disposici.

Chtěl bych zdůrazniti, že je správné, že tak veliké procento případů, o kterých se zmínil pan kol. Zápotocký, bylo vyřízeno, a mohu - říci jak bylo vyřízeno. Bylo vyřízeno zastavením, zastavením trestního řízení, protože státní - zástupce - prokurátor při své nejlepší vůli, při prostudování všech spisů, při doplnění řízení, při výslechu nesčetných svědků, nemohl dospěti k přesvědčení, že tyto spisy zakládají - skutkovou podstatu podle retribučního dekretu. Není to vinou prokurátorů, není to také vinou vyšetřujících komisí. Vždyť nutno uvážiti, že spisy se sestavovaly v době, kdy retribuční dekret tu ještě nebyl. Byly to hned prvé případy z doby prvních dnů porevolučních a tak nikdo ještě nevěděl, jak tyto retribuční dekrety budou vypadat, nikdo si také nemohl uvědomiti, jaká bude skutková podstata těch činů, které budou stíhati prokurátoři u lidových soudů. Výsledkem ovšem bylo, že se dostaly k soudům i takové případy, které s hlediska retribučního dekretu jsou někdy přímo směsné. Mohu vám ze své zkušenosti vykládati o některých spisech, které neobsahují žádný průkazní materiál. Chtěl bych tu zdůraznit, paní a pánové, že vina podle retribučního dekretu se nedá měřiti velikostí nebo vahou spisů. Kdybychom my měli rozhodovati podle toho, že když je spis veliký, je také vina veliká, pak by byl úkol lidových soudů velmi jednoduchý. (Potlesk.) Pak by stačilo takový spis dáti na váhu, stanoviti určité maximum a říci: Jestliže spis váží 5 kg, tak je to zralé na šibenici, a jestliže má méně než 5 kg, je pro to trest o něco menší, 5 nebo 20 let. - Chtěl bych zdůrazniti, že někdy stačí spis velmi slaboučký, ale v tom spise musí býti svědecky prokázáno, že se dotčený člověk dopustil činu, který stíhá retribuční dekret. Pak je to velmi jednoduché, není potřeba velkého spisu. neboť prokurátor může klidně na základě tohoto malého a slabého spisu vypracovati obžalobu, která "sedí" a podle které musí býti takový člověk odsouzen. Ale, vážení pánové a paní, často se stává, že spis skutečně váží půldruhého kilogramu, ale v celém tom spise není vůbec nic, co by mohlo býti oporou pro zjištění skutkové podstaty. Tak např. v obci Lipanech se pohádali dva lidé, jeden z nich byl veřejným strážníkem a zajal druhému husy. Za to, že se ten druhý potom domáhal násilím otevření vrat a husy si odvedl, byl odsouzen na dva dny pro útisk. Tento člověk, odsouzený pro útisk, pokládal v prvních porevolučních dobách za vhodné udati toho strážníka podle retribučního dekretu. Spis vyrostl na ohromnou váhu, a výsledkem bylo, že kromě toho, o čem se zmiňuji, tam nebylo naprosto nic. Není přece možné, aby prokurátor na základě takového spisu někoho odsoudil. Ale jsou i jiné spisy. Nebyl jsem prokurátorem v případu Zloského a také mu nebudu dělat obhájce. Prokáže-li se však, že tento člověk má na svědomí několik lidských životů, patří mu šibenice, a také ji musí dostat. Ale co je ve spisech? Ve spisech není prokázáno téměř nic, je tam prokázána jedině ta skutečnost, že když byly vyzvány obecní úřady - ne starosta, v tomto případě onen Zloský - aby hlásily, kdo za kterou stranu kdy do obecních voleb kandidoval, tu všechny obecní úřady musely předložit výsledky ze všech těch voleb minulých. Musely to udělat všechny obecní úřady, a kdyby to nebyly udělaly, tak to na okresních úřadech stejně bylo. Nic dalšího pak nebylo zjištěno, a je na těch lidech, kteří něco vědí a kteří něco tvrdí, aby to prokázali veřejnému žalobci, který se snažil spisy doplniti, sháněti svědky, sháněti důkazy. Ale jak má ty důkazy sehnat, když po tom všichni, kdo jsou vyslýcháni, nepotvrdí nic jiného než takovou skutečnost, o které nelze vůbec tvrdit, že by to bylo nějaké udavačství. Jistě prokurátor - v tomto případě prokurátor dr Kotva, jeden z nejčestnějších prokurátorů lidového soudu v Praze - tento člověk zcela určitě nemohl míti na mysli, aby někomu pomáhal; ale není možno, abychom si představovali, že spravedlnost se dá dělati tím způsobem, že místo aby přišli svědci a přihlásili se prokurátorovi a oznámili: tady jsme a tady toho člověka usvědčíme, aby místo toho bez jakéhokoliv usvědčování chytli člověka na ulici, vlekli ho na Pankrác a cestou mu vrazili nůž do zad a způsobili mu osmicentimetrovou ránu, aby musel pak rovnou do nemocnice. To neznamená, že tímto způsobem se ta spravedlnost vykoná, naopak, tím se budí dojem bezpráví a dojem nejistoty. A na čem nám všem záleží? Na tom, abychom soudili spravedlivě na základě dokladů a důkazů. A v tom směru potřebujeme součinnosti celého národa. Nic není platno prokurátorům, když dostanou tlusté spisy, když v nich naprosto nic není. Mohl bych vám z vlastní zkušenosti vyprávěti o řadě případů, které byly zastaveny. Některé byly zastaveny definitivně, jiné jsou zastavovány s tím, že se postupují okresním národním výborům, poněvadž je tam skutečně vina, ale prokurátor nemůže žalovati podle retribučního dekretu, poněvadž žádný z těch činů, které jsou v retribučním dekretu vyjmenovány, není v těch spisech uváděn. Ale jsou tam uváděny jiné skutečnosti, členství ve vlajce, mimořádné konání členských povinností; takováto skutková podstata však nepatří podle retribučního dekretu před lidový soud, nýbrž před okresní národní výbor, jemu se takové spisy postoupí a teprve tam se na jejich základě může podle dekretu o národní cti postupovat a odsuzovat.

Chtěl bych uvésti jen některé maličkosti, které svědčí o tom, že naši prokurátoři si počínají opravdu spravedlivě. Přijde případ, kde se ukáže, že jistý příslušník četnictva zběhl od četnictva v dobách pro republiku opravdu nejtěžších, v měsíci září 1938. Kdyby takový prokurátor byl člověkem, který skutečně má zájem na tom, aby napomáhal lidem, kteří nedobře smýšleli s českým národem, pak by se ovšem podroboval tomu, že pro tyto případy jsou zde zákony, podle kterých všechna tato zběhnutí z r. 1938 byla amnestována, a onen zběh by tedy nemohl být znovu souzen. Ale prokurátor, který cítí, že i když tu ten zákon "nesedí", že se ten člověk přece jen provinil proti národu, snaží se najíti všechny možné způsoby, aby takového člověka odsoudil a dostal pod retribuční dekret. Ale není možné, aby stejně horlivě postupoval u případů, kde se např. ukáže, že je někdo nespravedlivě stíhán podle retribučního dekretu. Když veřejný prokurátor dospěje k přesvědčení, že není toho nejmenšího důkazu proti obžalovanému, a když se naproti tomu ukáže, že usvědčovatelé, kteří za každou cenu chtěli někoho dostat pod retribuční dekret, jsou lidé, kteří se jen schovávají za toto udavačství, aby sami nebyli stíháni pro něco, co provedli, pak ovšem má prokurátor povinnost zakročit proti udavačům. (Potlesk.)

Mohu uvésti případ z nedávné zkušenosti. Jistý člověk byl od lidového soudu poslán pryč, protože nebyla shledána skutková podstata; přišel před okresní národní výbor a osmičlenná vyšetřovací komise po 1^1/2 hodině výslechu zjistila, že se ničeho nedopustil, naopak že zastával tak jednoznačně vlastenecké stanovisko, že mu komise, která se skládala ze zástupců čtyř politických stran, řekla: "Musíme tento případ ukončit, poněvadž bychom vám museli dát vyznamenání místo toho, abychom vás odsoudili". Ale druhý den byli lidé, kteří tomuto člověku dávali potvrzení spravedlnosti a poctivosti, předvoláni k vyšetřovací komisi na Žižkov, kde celé dopoledne čekali a sháněli se, kdo je předvolal. Nebylo spisů, nikdo se nemohl s nimi dohodnout, poněvadž nevěděl, proč byli předvoláni. A nakonec se objevil jeden z vyšetřovací komise, který si vzal tyto lidi stranou a řekl jim: Vy darebáci, vy se zastáváte kolaboranta! On přijde před lidový soud, a budete-li dávat takováto potvrzení, půjdete před lidový soud také. Ale výsledek byl ještě radostnější. Hlavní udavač, který tvrdil, že ho zaměstnavatel dostal do pracovního tábora, a který s tím chodil po světě, se mimořádnou shodou okolností objevil u nemocenské pojišťovny, kde byl lékař, příslušník komunistické strany - o jehož pravdomluvnosti nebude nikdo z vás pochybovat - a ten se nad tímto člověkem pozastavil a řekl: "Co tu dělá tento člověk? Vždyť on mne, komunistu, dostal do koncentračního tábora!" (Slyšte!) A jaký byl výsledek? Zjistilo se, že si tento udavač za války - docela správně, a také to nikdo neodsuzuje - způsobil popálení na ruce a šel k českému lékaři, ten mu však řekl: Milý kamaráde, zde máš předpis, který jsem dostal. Takové poranění, na kterém je na první pohled patrno, že si je někdo způsobil sám - a na něm to mohl vidět každý laik - nemohu posoudit sám, s tím bys musel k německému lékaři, ale já ti radím, abys tam nechodil a nepokoušel osud. Tento člověk však neuposlechl, šel k německému lékaři a řekl mu: On mně říká, abych nechodil do práce a na doktory se vykašlal. Důsledek toho byl, že český lékař byl zatčen a poslán do koncentračního tábora. A takový člověk měl býti dostatečným usvědčujícím materiálem proti člověku, který se jinak ničeho nedopustil.

Říkám to proto, abych znázornil, že prokurátoři si počínají poctivě a spravedlivě. Chci zdůraznit - aby mně nebylo vyčítáno, že o tom nemluvím - že je mnoho prokurátorů také z řad advokátů; ovšem jsou to advokáti, kteří mají nejvyšší kvalifikaci, protože prošli věznicemi a koncentračními tábory. Jsou to advokáti, kteří za tuto prokurátorskou práci nejsou placeni, nejsou jim hrazeny ani hotové výlohy, např. cestovné do Prahy, ale dělají to rádi a ochotně, poněvadž vykonávají tím spravedlnost vůči těm, kteří pomáhali jejich kamarády usvědčovat a popravovat. Ovšem záleží na celém národě; máme-li s úspěchem provést národní očistu, nesmíme povykovat po ulicích a bez usvědčování chtít, aby byl někdo odsouzen, nýbrž musíme se snažit předložit dostatečný materiál jak lidovým soudům, tak okresním národním výborům, aby měly skutečný podklad proto, aby mohly provést očistu v zájmu národa a republiky. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: K věcné poznámce se přihlásil p. posl. Zápotocký. Dávám mu slovo.

Posl. Zápotocký: Ctěná sněmovno!

Dovolte mi jen krátkou faktickou poznámku k řeči p. posl. dr Hřebíka. Nechci s ním polemisovat, poněvadž bychom si nerozuměli, neboť - jak se lidově říká - já o voze a pan poslanec o koze. Tak se polemisovat nedá. Mluvil jsem zde o případu Zloského a řekl jsem, že tam bylo 53 spisů vážících několik kilogramů, že státní prokurátor ve dvou dnech byl s prozkoumáním těchto spisů hotov a hned vydal propouštěcí dekret. To hlavní na věci je, že za tu dobu nemohl materiál ani prozkoumat. A pan posl. dr Hřebík přijde a říká, že chci, aby prokurátoři vážili spisy a vinu na kilogramy: podle toho, kolik spis váží, je ten člověk vinen čili nic. Tak se polemisovat nedá. Pan poslanec pronesl obhajovací řeč, aby kolaboranti nebyli odsuzováni. (Potlesk poslanců komunistických stran.)

Místopředseda Petr (zvoní): K věcné poznámce se přihlásil p. posl. dr Hřebík.

Posl. dr Hřebík: Chtěl bych panu kol. Zápotockému odpověděti, že jsem řek zcela jasně, že se vina nedá měřit počtem listů, vahou jednotlivého spisu nebo jeho rozsahem. Lze-li v tom spatřovat obhajobu kolaborantů, prosím, abych byl poučen, byl-li kolaborantem ten darebák, který se snažil poctivého a čestného českého člověka dostat do kriminálu, nebo ten komunistický lékař, v jehož zájmu jsme zařídili, že darebák musil být odstraněn a musilo být proti němu zakročeno. (Potlesk.)

Uznáte, že to není obhajoba kolaborantů. (Výkřiky komunistických poslanců.) Můžete se spolehnout, že mne neukřičíte. Já se, zaplať pán bůh, ukřičet nedám. (Potlesk. Výkřiky posl. Zápotockého.) Pokud se budete domnívat, že každý advokát už jen proto, že je advokátem, je také kolaborantem, nemůžeme se s vámi dohodnout. Chci zde zdůraznit, že jsou také advokáti, kteří vyšli z dělné třídy. (Posl. Zápotocký: A jsou poctiví!) Ano, jako např. já. Přijal jsem funkci veřejného žalobce a nemohu a nebudu obhajovat, poněvadž jsem se k tomu čestným slovem zavázal - a také neobhajuji. (Posl. Zápotocký: Některý prokurátor obhajuje lépe než advokát!) To je váš názor, protože nevidíte spisy. Kdybyste je viděl, nemohl byste tímto způsobem polemisovat. Každý občan republiky má možnost přijít se podívat k lidovému soudu na zastavené spisy, a pak by se přesvědčil, jak je to někdy směšné, co vyšetřovací komise lidovým soudům předkládají. Znemožňují tím provedení dekretu presidenta republiky, protože když ministr vnitra vydal směrnice, jak se má postupovat podle dekretu o národní cti, výsledek byl ten, že se v některých vyšetřovacích komisích postavili členové na toto stanovisko: nikoliv, my musíme okresnímu národnímu výboru předložit bezpodmínečně spisy všechny a nejen ty, o kterých pan ministr tak pečlivě napsal; taková a taková skutková podstata musí být prokázána, než předložíme spisy okresnímu národnímu výboru.

A já se ptám slavného Národního shromáždění, jestliže těmto ochotným pracovníkům, kteří v těch komisích u okresních národních výborů sedí a dělají tu Sisyfovu práci z ochoty, nacpeme tisíce a tisíce spisů, které oni nestačí zpracovat, není to sabotování dekretů o národní cti? Nebylo by lépe, kdybychom jim podle směrnic p. ministra vnitra předložili spisy, v nichž je prokázána skutková podstata, a tím jim umožnili, aby mohli včas podchytit opravdové zrádce a kolaboranty? Nemusili by se pak prohrabávat spoustou nesmyslných spisů a zatím by jim neutekli ti, na něž byly dekrety skutečně myšleny. To je naše povinnost, abychom pomohli tuto práci usměrňovat, aby dekrety vykonaly skutečně svoje poslání a splnily to, co od nich všichni bez rozdílu, ať jsme u kterékoliv strany, očekáváme. (Potlesk.)

Místopředseda Petr (zvoní): Přerušuji projednávání tohoto odstavce pořadu, a nebude-li námitek, projednáme nyní 3. odstavec pořadu. (Námitky nebyly.)

Námitek není. Přistoupíme tedy k projednávání třetího odstavce pořadu, jímž je

3. Zpráva výborov soc.-politického a rozpočtového o vládnom návrhu zákona (tlač 95) o odstránení krívd a o niektorých ochranných opatreniach v obore verejnoprávneho sociálneho poistenia (tlač 190).

Zpravodajem za výbor soc.-politický je pan posl. Dvorín. Dávám mu slovo.

Zpravodajca posl. Dvorín: Slávne Národné shromaždenie! Panie a pánovia!

Návrh zákona o odstránení krívd a o niektorých ochranných opatreniach v odbore verejnoprávneho sociálneho poistenia dostáva sa pred snem po uplynutí skoro 8 mesiacov po jeho legislatívnom zrodení sa. Rezortné ministerstvo, to je Ministerstvo ochrany práce a sociálnej starostlivosti, skutočne príkladným úsilím svojho na výške stojaceho legislatívneho a úradníckeho aparátu v tesnej spolupráci so záujmovou organizáciou zamestnancov vypracovalo jeho prvú osnovu krátko po májovej revolúcii, avšak vláda, preťažená návalom mimoriadne súrnych prác, ktorých si obnovenie svrchovanosti štátu vyžadovalo, prerokovala túto osnovu len po Novom roku. Tento časový odstup odôvodňuje niektoré zmeny, ktoré vo vládnom návrhu previedol soc.-politický výbor a čiastočne aj výbor rozpočtový. Tieto zmeny, ako o nich budem ešte hovoriť, týkajú sa nielen posunutia soc.-politickým výborom vo smere sledovať intenciu, aby zákon aj po stránke materiálnej bol v súlade s jeho etickým poňatím a bol nesený duchom národnej revolúcie.