Pokud jde o reaktivaci pensionovaných a propuštěných justičních zaměstnanců, dovoluji si sděliti, že ji provádí justiční správa běžně, že však na upozornění některých pánů řečníků vezmu zřetel a osobně budu usilovat o rychlejší a integrálnější provedení celé reaktivace. ve věci jmenování a zpětného jmenování justičních zaměstnanců mohu slavnou sněmovnu ujistiti, že u zaměstnanců nižších kategorií bylo jmenování větším dílem již provedeno a u ostatních pak - kde v důsledku vypsání konkursů na služební místa řízení se vždy i za normálních poměrů zdrží - je jmenovací akce v plném běhu. I tu justiční správa pečlivě dbá, aby celá akce byla provedena jak nejdříve možno.

Otázce žen v soudcovské službě je věnována rovněž náležitá pozornost. V této věci mám čest ubezpečit slavnou sněmovnu, že justiční správa zařazuje ženy-soudce na všechna služební místa, pro něž mají způsobilost, a vítá jejich služby, zejména při dnešním nedostatku soudců. V lidovém soudnictví však mohou býti ženy účastny a jsou účastny jen potud, pokud příslušné národní výbory je pojmou do svých seznamů. Sám myslím, že doposud podíl žen v těchto seznamech nebyl takový, jak by si zasluhoval statečný postoj české ženy za války. (Potlesk.)

Slavná sněmovno, tím dospívám k závěru svého doslovu. Dovolte mi, abych při této příležitosti připomenul, že stojíme těsně před zahájením nejvážnějších a také nejtěžších procesů našeho mimořádného lidového soudnictví poválečného, zejména procesu proti K. H. Frankovi, o němž bylo právě v dnešním tisku oznámeno, že naň byla podána žaloba - dovoluji si tuto informaci doplniti sdělením, že tato žaloba bude K. H. Frankovi odevzdána dne 15. března - a proti členům t. zv. protektorátních vlád. Jsme si zajisté všichni vědomi historického významu těchto procesů i politického významu toho, jaký bude jejich výsledek. Zde nejde o nějaké dočasné zájmy současné politické situace, o pomíjivá hlediska dnešních starostí denních, které na nás doléhají. Jde o mnohem více. Jde o to, aby výsledky této naší lidové justice obstály též před soudem dějin a aby prospěly fysické i mravní síle národa a jeho šťastné budoucnosti. A abychom takového výsledku dosáhli, k tomu je především třeba, aby soudci z lidu, jež k tomuto těžkému a vážnému rozhodování povolala vůle naší národní revoluce, mohli úkol na ně vložený vykonávat v pocitu jistoty a bezpečí, že jejich dobrá vůle a rozhodnost splnit svoji povinnost sice přísně, ale objektivně a spravedlivě, nebude nikým z nás brána v pochybnost a nebude obklopena nedůvěrou a podezíráním. Apeluji proto důtklivě na Prozatímní Národní shromáždění a všechny jeho členy, ať jsou příslušníky jakékoliv politické strany, aby k této atmosféře důvěry a klidu přispěli vším svým vlivem a vší svou činností.

Mluvívá se často a reakci. Jestli v něčem reakce čeká a číhá na nezdar naší národní revoluce, tedy si můžete býti, paní a pánové, jisti, že je to právě ve sféře našeho souzení válečných zločinců i jiných vin a provinění proti národu a státu. Jistě není v této sněmovně jediného člena, který by chtěl přispět k tomu, aby výsledek naší národní očisty na poli trestním dopadl tak, že by nebyl v souladu s obecným cítěním našeho lidu. Jistě nikdo z nás si nepřeje podrýt důvěru v lidově tribunály, které si naše národní revoluce sama dala jednomyslným souhlasem všech jejích politických představitelů a složek. Proto vás všechny i celou naši veřejnost naléhavě žádám, abychom byli jednotni v plnění tohoto těžkého úkolu a abychom ničím nepodrývali důvěru v lidové soudy i ve spravedlnost. (Potlesk.)

Paní a pánové, nakonec ještě jednou znovu zvlášť vítám v debatě opětovně vyslovené přesvědčení, že soudcovská nezávislost je první a základní podmínkou spravedlivé justice a že nedotknutelnost její musí býti hájena jako základní předpoklad právního života ve státě. Bez soudcovské nezávislosti nebylo by spravedlivého soudnictví a bez spravedlivého soudnictví nebylo by vskutku demokratického státu. Klasickým příkladem, jak vyhlíží život ve státě, v němž není soudcovské nezávislosti, byly státy nacistické. Poněvadž v nich nebylo soudcovské nezávislosti, nebylo v nich - jak náš stát na vlastním těle zažil - ani práva, ani spravedlnosti. Typickým pro postavení soudce v těchto státech byl výrok říšského ministra spravedlnosti dr Thieracka, který prohlásil, že soudce není strážcem zákona, nýbrž pomocníkem státního režimu a vedení. Soudnictví bez soudcovské nezávislosti není proto v demokracii myslitelné. Že o tom není mezi námi sporu, že v tomto základním demokratickém principu jsme tak jednotni, jak rozprava ukázala, to pokládám za nejcennější její ovoce.

Jistě právem mohu říci, že debata ve svém celku vyzněla jako požadavek i obrana principu spravedlnosti, práva a pravdy a byla přesvědčivým výrazem víry v právo a jeho kult v československém státě. Věřím, že touto rozpravou byla posílena v našem státě právní jistota i důvěra ve vnitřní zdravé základy státu a že touto rozpravou byla především posílena naše znovu osvobozená demokracie sama.

Děkuji ještě jednou všem řečníkům, kteří k takovému výsledku svým dílem přispěli, a prosím, aby slavná sněmovna moji zprávu schválila. (Dlouhotrvající potlesk.)

Předseda (zvoní): Ke slovu není již nikdo přihlášen, rozprava je skončena.

Podle § 65 jedn. řádu jest rozpravu o vládním prohlášení zakončiti hlasováním, zda Prozatímní Národní shromáždění prohlášení schvaluje.

Budeme tudíž hlasovati.

Kdo souhlasí s tím, aby Prozatímní Národní shromáždění schválilo prohlášení pana ministra spravedlnosti, učiněné v 32. schůzi dne 20. února 1946, nechť pozvedne ruku! (Děje se.)

To je většina. Prohlášení pana ministra spravedlnosti je schváleno. (Potlesk.)

Tím je vyřízen 1. odstavec pořadu.

Přerušuji projednávání pořadu schůze.

před schůzí:

vládní návrh finančního zákona republiky Československé, kterým se stanoví státní rozpočet na rok 1946 (tisk 230).

Výboru rozpočtovému přikázal předseda vládní návrh tisk 230.

Na návrh předsedův stanovilo PNS hlasováním výboru rozpočtovému k podání zprávy o vládním návrhu tisk 230 lhůtu do 26. března 1946 do 14. hod.

Předseda: Slovo si vyžádal pan ministr financí dr Šrobár k výkladu o vládním návrhu finančního zákona a rozpočtu pro rok 1946.

Dávám mu slovo.

Minister dr Šrobár (uvítaný potleskom): Slávne Národné shromaždenie, panie a pánovia!

Odo dňa, keď posledný raz predstúpil minister financií pred zástupcov českého a slovenského ľudu, aby sprevádzal svojím výkladom návrh štátneho rozpočtu, uplynulo už viac ako 8 rokov. Týchto 8 rokov bude tvoriť, až história o nich bude spísaná, jednu z najdramatickejších kapitol našich národných dejín. (Predsedníctvo prevzal podpredseda Tymeš.)

Obrovská búrka, ktorá zachvátila skoro celú Europu, ba skoro celý svet, preliala sa už v samých svojich počiatkoch cez naše hranice a v ostatných záchvevoch dohasla opäť na našom území. Boli sme najdlhšie zo všetkých národov Europy pod mocou nemeckého nacizmu, ktorého záhubné metódy odhaľuje práve teraz norimberský proces. Z tejto búrky vyšli sme ako víťazi, avšak s ťažkými stratami. Pomery nie sú dnes ešte tak urovnané, aby už bolo možné sostaviť definitívnu bilanciu celého tohoto obdobia.

Predsa však dnes, keď zahajujeme po tak dlhom prerušení opäť riadne parlamentné prejednávanie štátneho rozpočtu, želal by som si obrátiť vašu pozornosť najprv k podstatným rysom tejto minulosti, ako sa nám javí s hľadiska národného a štátneho hospodárstva. Považujem to za nutné, pretože potreby prítomnosti vyrastajú vždy z minulosti a pretože prítomnosť nemožno dobre hodnotiť bez zreteľa k týmto jej koreňom.

Obdobie, ktorého význačné rysy chcem vám aspoň stručne pripomenúť, bolo mimoriadne dlhé. Okrem toho ešte jedna vec výrazne charakterizuje rozdiel medzi retrospektívou dneška a rokom 1938. V rokoch pred Mníchovom bolo možné založiť hospodársky plán na výsledkoch bezprostrednej minulosti. Tieto výsledky vzišly z práce slobodného ľudu a z činnosti vlády svojmu ľudu zodpovednej. Naproti tomu obdobie, o ktorom teraz chcem hovoriť, je obrazom doby, keď náš ľud bol zbavený práva vlády nad svojimi vecami. To platí nielen v českých zemiach, ktoré boly pod priamym panstvom cudzincov, ale i o oklieštenom Slovensku. Tam hospodáril režim, ktorý zapredal budúcnosť slovenského ľudu za zdánlivé zabezpečenie politickej samostatnosti a hospodárskeho blahobytu, ktorý ochotne prisluhoval nemeckým vojnovým cieľom a pokúšal sa strhnúť Slovensko do záhuby spolu s porazeným Nemeckom. Nepodarilo sa mu to, lebo slovenský ľud povstaním dal jasne na javo svoj odpor k nacizmu a svoju vernosť k myšlienke Československej republiky.

Keď teda začíname teraz - po dlhom období, za ktorého hospodárenie nenesieme zodpovednosť - naväzovať na predmníchovskú tradíciu svojej hospodárskej politiky, musíme postupovať s tým silnejším pocitom zodpovednosti voči sebe i voči budúcim generáciam.

Vráťme sa najprv do roku 1938. Rozpamätajme sa, ako vtedy - snáď prvý z národov strednej a západnej Europy - vytušili sme dosah svetovládnych zámerov nacistického Nemecka. A predsa sme neprepadli malomyseľnosti. Somkli sme sa, odhodlaní k odporu za každú cenu a dôverujúc sile a prezieravosti mierumilovných národov. Naše národné i štátne hospodárstvo bolo v tieni hrozivej Hitlerovej moci. Zbrojili sme na obranu zeme v merítku na naše pomery nevídanom, v merítku, ktoré odpovedalo našej vôli k obrane. Občianstvo prinášalo obete. Museli sme zvyšovať daňové bremeno a predsa vedľa toho boly prinášané i obete dobrovoľné. Po pôžičke obrany štátu, ktorá bola prejavom dôvery všetkých vrstiev občianstva v našu republiku, prichádzaly hojne i dary na fond na obranu štátu. Pracovalo sa horlive a radostne. Nevychvaľujeme sa týmto, lebo sme to sami prežili. Ale pripomínajme si to ustavične, najmä dnes, keď budujeme svoj obnovený a národnostne očistený štát.

Ako s týmto obrazom zdravia, sily a dôvery kontrastovalo to, čo prišlo potom rýchle za sebou v niekoľkých jesenných dňoch! Mníchovské rozhodnutie a viedeňský rozhodčí výrok nezostaly bez ďalších následkov. Nacistickému Nemecku nestačilo ochromenie Československa odtrhnutím pohraničného územia. Podnietilo odstredivé živly na Slovensku k ďalšiemu rozleptávaniu jednoty. Dôsledkom toho bolo prehlásenie Slovenska autonomným. Dňa 22. novembra boly vydané ústavné zákony č. 299 a 328 Sbierky o autonómii Slovenska a Podkarpatskej Rusi. Torso bolo tak ďalej zámerne oslabené trializmom. K tomuto oslabeniu sa družila hospodárska závislosť, vznikajúca z toho, že sa Nemci zmocnili naších dôležitých surovinových zdrojov a oblastí sopnutých s okliešteným vnútrozemím živou výmenou statkov.

V dôsledku týchto ústavných zmien rozpadol sa štátny rozpočet na 4 rozpočty dielčie: na spoločný pre územie celého štátu, na štátny rozpočet pre zeme Českú a Moravskosliezsku, pre Slovensko a pre Podkarpatskú Rus. Je zaujímavé venovať dnes pozornosť tomuto usporiadaniu, hoci to bol rozpočet štátu federalistického, ktorú štátnu formu si dnes nikto z úprimných priateľov nášho štátu nepraje. K podrobnejšej informácii o tejto úprave ako i o ďalšom vývoji odkazujem na obšírnu sprievodnú zprávu k svojmu výkladu, ktorú predložím členom rozpočtového výboru a ktorá, dúfam, bude po vytlačení dodaná všetkým členom Dočasného Národného shromaždenia.

Federalizácia republiky bola však len stupňom k roztrhaniu štátu. Český ľud sostúpil 15. marca 1939 do temnôt nemeckého žalára, odsúdený k nútenej práci, ktorá smerovala k jeho vlastnej záhube. Celá jeho výzbroj, všetky jeho prípravy pre prípad konfliktu, prirodzené zdroje energie, kapacita jeho priemyslu a pokročilosť jeho poľnohospodárstva pripadly bohužiaľ k dobru nepriateľovi, ktorý si vytýčil dva ciele: jeden likvidovať českú národnú samostatnosť politicky i hospodársky a ďalej vykoristiť jeho zdroje v prospech vojnového hospodárstva ríše. Čiastka 347 miliárd predmníchovských korún, ktorú sme uplatnili na medzinárodnej konferencii o nemeckých reparáciach, je veľmi opatrný a neúplný odhad škôd, ktoré celej republike a národnému hospodárstvu vznikly touto nemeckou politikou.

Obidve uvedené základné smernice sú zjavné na vývoji meny v českých zemiach. Mám pritom na mysli len oklieštené územie, ktoré Nemci nazvali potupne "protektorát Čechy a Morava". Zaviedli tam ríšsku marku ako základnú menovú jednotku, vedľa ktorej platila koruna len do odvolania. Naša Národná banka bola povinná prijímať marky a premeňovať ích na koruny. Obeživo kryté markovými pohľadávkami nebolo vpočítané do objemu obeživa, ktoré podľa zákona malo byť kryté zlatom.

Stav týchto markových pohľadávok od r. 1940 rýchle vzrastal a koncom okupácie dosiahol asi 105 miliárd korún. Tomu zodpovedá primeraný vzrast obiehajúcich platidiel, ktorý dosiahol v máji 1945 čiastky okolo 107 miliárd korún proti okrúhle 14 miliardám na počiatku doby neslobody.

Obe základné smernice nemeckej politiky môžeme sledovať tiež v štátnom hospodárstve. Nemci zaviedli na úhradu vojnových výdavkov t. zv. matrikulárny príspevok. V r. 1940 stanovili ho vo výške 3 miliárd K za rok a zvyšovali ho rýchle až na ročných 15 miliárd v r. 1945, ktoré už na šťastie z najväčšej čiastky neboly zaplatené. Aj tak nás však tento príspevok stál úhrnom viac ako 42 miliardy K. Bolo to bremeno tak veľké, že muselo byť skoro celé uhradené úverom. Hovorím skoro celé preto, lebo keby nebolo tohoto príspevku, nebol by sa musel t. zv. protektorát vôbec zadĺžovať a naopak bol by hospodáril s prebytkami.

Celkom inými cestami, ako v českých zemiach uberal sa vývoj na Slovensku. V mnohých smeroch bolo tam lepšie možné udržať československý republikánsky právny poriadok, ako v zemiach českých. Slovensko malo svoj snem, ktorý verejne prejednával štátne rozpočty. Dokiaľ priblíženie vojenského javiska a dlhé trvanie vojny nevrhalo svoje tiene i na Slovensko, bol tu pomerný blahobyt. Jeho priemysel našiel odbytištia na domácom trhu, na ktorom sa stretával len s ochabujúcou konkurenciou z cudziny a prenikal úspešne i na zahraničné trhy, trpiace nedostatkom tovarov. Nemci však nepustili Slovensko z oka. Už stanovenie veľmi nepriaznivého smenného pomeru ríšskej marky ku slovenskej korune ukazovalo na ráz ich priateľstva. Postupne viac a viac odčerpávali zo slovenského hospodárstva pracovné sily, prenikali tam kapitálove a využívali kapacity slovenského priemyslu. Stali sa ďaleko najväčšími odberateľmi Slovenska. Clearing nemecko-slovenský bol nástrojom, ktorým Slovensko bolo donútené prispievať finančne k nemeckému vojnovému úsiliu. Slovensko neplatilo matrikulárny príspevok, zato však nieslo náklady na svoju armádu; náklady tie značne vzrástly, keď neblahý vládny režim zaplietol zem do vojny po boku Nemecka.

Aj tak celkove ukazuje hospodársky vývoj Slovenska až do r. 1944 pokojnejší obraz ako v českých zemiach. Zato po národnom povstaní, ktoré zachránilo česť Slovenska, dohonili Nemci to, čo tu proti českým zemiam z politických dôvodov zameškali. Zem bola vybrakovaná, dopravná sieť sústavne ničená, inflácia rástla nezadržiteľne a s ňou i slovenský štátny dlh, ktorý za roky 1944-1945 vzrástol osemkrát viac ako za predchádzajúcich 5 rokov.

Doba poroby zasiahla hlboko i štátnu príjmovú sústavu našej republiky. V odtrhnutých územiach českého a moravského pohraničia zaviedli okupanti daňový systém ríšskonemecký, v odseknutých oblastiach slovenského juhu a východu daňový systém maďarský. V českých zemiach a i na oklieštenom Slovensku vyšlo sa síce v marci 1939 z pôvodnej daňovej sústavy, ale vývoj počas vojny bol v týchto oblastiach rozličný. V českých zemiach nastalo postupné násilné prispôsobovanie režimu ríšskemu "vzoru", na Slovensku síce v podstate sa udržoval československý podklad, ale predsa len s určitými zmenami.

Už v Hitlerovom výnose o zriadení t. zv. protektorátu je obsiahnutá hrozba colného zapojenia. Ale ešte skôr, ako došlo k jej prevedeniu, bolo obyvateľstvo českých zemí "zapojené" do platobných povinností na vedení vojny. Od septembra 1939 zaviedli tu okupanti t. zv. vojnovú prirážku pripnutú na články širokej spotreby: na pivo, liehoviny, fajčivo, šumivé víno. Nemci dobre vedeli, ktoré statky podrobiť prirážke.