Srovnejte slova posl. Slánského s citovaným projevem ministra Ripky z r. 1942. A to zde necituji některé důvěrné elaboráty ministerstva zahraničních věcí, o němž tu dnes diskutujeme, z nichž by časové rozpětí mezi daty generálního tajemníka komunistické strany a mezi daty skutečnými vyniklo ještě nápadněji. Straně lidové by bylo velmi za lehko všechny ty veliké úspěchy naší zahraniční akce - smlouvu s Ruskem, dohodu o UNRRA, likvidaci Mnichova se strany Anglie a Francie - připisovat jen sobě s odkazem na skutečnost, že všechny tyto činy provedla vláda Šrámkova. Nečiníme tak a pokládáme je jistě v souladu s výkladem pana ministra zahraničních věcí prostě za úspěch celého národa, celé Národní fronty a všech jejích složek. (Potlesk.) Leč nelze mlčet k tomu, když v dnešní době v rozporu se skutečností a ve snaze získat sympatie zemědělců, osidlujících půdu po odsunutých Němcích, zatahuje jedna strana Národní fronty zahraničně-politické úspěchy a zásluhy o ně do předvolebních agitek a kampaní. (Potlesk.)

Zahraniční politika, i když je pochopitelně též výsledkem úvah vnitropolitických, měla by být ušetřena nárazů dočasné vnitropolitické konjunktury a stranických bojů. V našem postavení ve střední Evropě jsme příliš exponováni, je nám celou Evropou a naší zeměpisnou polohou svěřen úkol příliš obtížný, než abychom jej promarnili ve zbytečných stranických polemikách, do nichž bychom zatahovali zahraničně-politické problémy. Vždyť konec konců i zájem Sovětského svazu na nás vyjádřený tím, že s námi uzavřel dalekosáhlou smlouvu ještě dlouho před koncem války, zakládá se na důvěře v naši rozumnou politiku zahraniční a v naši schopnost splnit úlohu, k níž nás klíčové postavení v srdci Evropy předurčuje. Svůj úkol solidního pilíře bezpečnosti ve střední Evropě můžeme splnit jen tak, že budeme dělati politiku vskutku celonárodní a že zahraniční politiku budeme kritisovat, neboť s Masarykem věříme, že kritika je předpokladem a methodou skutečné demokracie nikoliv s úzkých hledisek stranických nebo dokonce volebních, nýbrž s hlediska národního zájmu a bezpečnosti. V této věci se strana lidová od vytčeného cíle nikdy neuchýlí. My věříme, že k Masarykovu státu patří masarykovsky pojímaná a prováděná politika zahraniční. (Potlesk.)

Podpredseda Gottier: Ďalej sa o slovo prihlásil pán posl. dr Bernard, ktorému udeľujem slovo.

Posl. dr Bernard: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Přistupujeme-li k rozpravě o naší zahraniční politice, musíme si především uvědomit, že jde o obor, jehož význam stále stoupá, neboť mezinárodních vztahů a mezinárodních souvislostí ustavičně přibývá. Dnes již není odlehlých nebo neznámých zemí, kam by nedolehly přímo nebo nepřímo důsledky vývoje mezinárodní politiky a vývoj politických poměrů v kterémkoliv státě. Má svůj odraz v politické situaci všech zemí ostatních i sebevzdálenějších. Co se dnes stane v Číně nebo v Argentině, ve Španělsku nebo v Indii, v Řecku nebo v Indonesii, nezůstane bez vlivu i na politickou situaci naši. Převratná změna ve válečné technice a ve způsobu vedení války urychlila neobyčejně tento vývoj. Staré geopolitické pojmy a z nich vyplývající politické závěry o bezpečnosti státu, dané vzdáleností, přírodními překážkami nebo ostrovní osamoceností, ztrácejí na dřívějším významu, jak názorně v nejednom případě ukázala minulá válka.

Není dnes na světě národa a státu, který by mohl lhostejně přihlížeti k tomu, co se děje ve světě, a jehož osud by nebyl spojen tisícerými pouty s celým světovým společenstvím národů. Staré pojmy autarkie, neutrality a státní svrchovanosti patří ve velké míře minulosti. Je třeba si uvědomiti toto nové hodnocení starých pojmů dříve, než by nás o tom mohla názorně poučiti nová mezinárodní krise. Až do Mnichova jsme si ani dobře neuvědomovali, jak úzce je spjata otázka naší bezpečnosti s vývojem mezinárodní politiky, a teprve úder způsobený Mnichovem nás poučil, že se v Evropě a ve světě mnoho změnilo. Tohoto poučení by nemělo býti zapomínáno.

Otázky, jež dříve byly považovány za vnitřní záležitosti jednotlivých států, nabývají stále více a více povahy mezinárodní a mají-li býti úspěšně vyřešeny, je třeba je řešiti jen mezinárodní cestou, to znamená dohodou všech zúčastněných států a nikoliv opatřením každého z nich, prováděným nezávisle na ostatních. V období mezi oběma světovými válkami nešla, bohužel, Evropa touto cestou. Nešla jí ani na poli vzájemných styků hospodářských, a tento nedostatek spolupráce a solidarity byl jednou z příčin hospodářské krise a politických důsledků, které krise vyvolala, fašismu a nakonec i války. Poučeny těmito zkušenostmi snaží se dnes státy a jejich vlády vyhnouti se dřívějším chybám, a tak jsme svědky úsilí o organisovanou spolupráci, a to nejen v základní otázce organisace světového míru, ale i v otázkách měny, poskytování úvěrů, zásobování i výživy obyvatelstva. Můžeme jen uvítati, že se také naše vláda účastní tak intensivně této spolupráce.

Společným rysem všech těchto dílčích snah je právě poznání, že otázky, o něž jde, mohou býti vyřešeny jen mezinárodně, že samostatný postup jednotlivých států bez dohody s ostatními by vedl k novým krisím, otřesům a konfliktům. Nakonec ovšem půjde o to, kdo bude nositelem tohoto úsilí o mezinárodní spolupráci, které politické a sociální síly se ujmou úkolu, který je nutně dán dnešním vývojovým stupněm lidské společnosti. Půjde o to, budou-li to síly včerejška, anebo síly představující lepší socialistický zítřek Evropy a světa. Byli jsme po řadu let svědky toho, že to byl německý nacismus, představující nejkrajnější reakci politickou, hospodářskou a sociální, který se - na štěstí pro Evropu a lidskou civilisaci jen dočasně - ujal úlohy sjednotiti Evropu nikoliv k účelům mírové spolupráce, směřující k stále většímu rozvoji svobody a blahobytu, nýbrž k účelům zločinné imperialistické války. Ale jedno je jisté. Nacismus se uchopil funkce, kterou nesplnila před tím dřívější evropská demokracie, a bohužel vyrovnal se s ní po svém. Toto poučení mělo býti zároveň výstrahou a kategorickým příkazem všem, kterým znovu připadl složitý, ale nutný úkol spojiti národy a státy k vzájemné spolupráci a organisaci světového míru.

Také Československo je součástí světového společenství národů a jeho osud je s ním nerozlučně spojen. Dějiny Mnichova a dějiny minulé války přinesly o tom nový výmluvný důkaz. Řada dalších okolností mluví pro co nejrozsáhlejší naše styky s ostatním světem. Po šest let jsme neměli možnost účastniti se rozvoje kultury a techniky ostatních demokratických států světa a je v našem zájmu, abychom po tak dlouhém období osamocenosti otevřeli dokořán dveře všem pramenům poučení, kterého se nám může dostati z ciziny. Náš hospodářský život již svým složením nutně vyžaduje orientace na mezinárodní spolupráci, nehledíc k naléhavým potřebám poválečné hospodářské obnovy. Nesmíme zapomínati, že po dobu války ve všech státech, které byly ušetřeny německé okupace, rozvoj techniky, vědy, literatury i umění se nezastavil, a budeme proto přijímati s povděkem všechny podněty a veškerou pomoc, z kterékoliv strany se nám ji dostane. V tomto smyslu musíme prováděti politiku skutečně evropskou a světovou.

Naše rozhodnutí musí však zníti zcela jednoznačně, jestliže se zabýváme nikoliv našimi zahraničními styky v nejširším smyslu, nýbrž ryzí zahraniční politikou, jejímž úkolem je zabezpečiti naší republice co největší míru bezpečnosti. S tohoto hlediska se opírá naše mezinárodní postavení o spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem, a již tento smluvní základ tohoto spojenectví nasvědčuje tomu, že jde o poměr zvláště úzký. Ano, československo-sovětská smlouva musí zůstat i nadále jádrem naší zahraniční politiky, neboť spojenecký svazek se Sovětským svazem je nejspolehlivější zárukou samostatnosti naší republiky a jejího zabezpečení proti jakémukoliv útoku v budoucnosti. Zkušenosti z období Mnichova, zkušenosti z minulé války a vynikající účast Rudé armády na osvobození Československa jsou přesvědčivými a dnes ostatně již obecně uznávanými důvody této naší zahraničně-politické orientace.

Důvody pro udržení a prohloubení našeho obranného spojeneckého svazku se Sovětským svazem nejsou však určeny pouze našimi zkušenostmi z let minulých. I dnešní situace a střízlivý odhad perspektiv budoucího vývoje dává nám věru mnoho nových důvodů, abych důsledně trvali na našem dnešním spojenectví se Sovětským svazem, abychom je dále rozvíjeli a prohlubovali, abychom svědomitě plnili všechny povinnosti, jež z tohoto spojenectví pro nás vyplývají, a abychom se vyhnuli všemu, co by mohlo třeba jen v nepatrné míře ohroziti tuto nejjistější záruku naší samostatnosti. Situace v Evropě a ve světě není dosud taková, abychom se mohli domnívati, že bezpečnost republiky nevyžaduje naší ustavičné pozornosti a bdělosti.

Ve světě jsou dosud neobyčejně živé síly reakce, které se dosud nevzdaly naděje na to, aby z Německa byl opět vybudován silný militaristický stát, a v jejichž plánech má znovu vyzbrojenému Německu opět připadnouti významný úkol.

Jestliže se dovídáme, že v západních okupačních pásmech Německa nacisté leckde zastávají vynikající funkce ve veřejné správě a v hospodářském životě, jestliže jsme byli svědky pokusu dosadit a podporovat v Bavorsku reakční a monarchisticky orientovanou vládu, jestliže jsme dokonce četli zprávu o pobytu příslušníků bývalé habsburské dynastie na území Rakouska, bylo by osudnou chybou, kdybychom složili ruce v klín a nevěnovali nejbdělejší pozornost znepokojujícím zprávám tohoto druhu. Není pochybnosti o tom, že všechny tyto zpátečnické snahy mají jeden společný cíl a jsou jen článkem systematického úsilí mezinárodní reakce o přípravu nových konfliktů v Evropě i ve světě. Sledujeme-li pozorně vývoj událostí, neopravňuje nás nic k přesvědčení, že by šlo jen o dílčí pokusy, o episody, které jsou pro budoucnost bezvýznamné. Jestliže si uvědomujeme dosah těchto zpráv, vynikne nám ještě více význam našeho spojeneckého svazku se Sovětským svazem.

Jde snad o věci až příliš známé, ale pravda často zasluhuje, aby byla připomínána znovu a znovu. Naše spojenectví se Sovětským svazem není ostatně u nás předmětem nějakého vnitropolitického sporu, a každý, komu záleží na bezpečnosti republiky a kdo s otevřenýma očima pozoruje vývoj ve světě, musí být upřímným stoupencem této naší zahraničně-politické orientace. Jde ovšem o to, aby všichni, kdož zastávají toto všeobecné přesvědčení, byli si zároveň vědomi plného smyslu i dosahu tohoto spojenectví se Sovětským svazem a aby zejména důvěra v něj nebyla ani v nejmenší míře zeslabována nebo podrývána.

Musíme proto se vší rozhodností odmítnouti názor, podle něhož je náš úzký spojenecký svazek se Sovětským svazem na újmu našim přátelským vztahům se západními velmocemi. Jde o věc příliš vážnou a každý stín pochybnosti a každá neuvážená kritika, která by mohla uvésti v omyl, směřuje proti nejvyšším zájmům republiky. Nic ostatně nenasvědčuje tomu, že by názor, o němž jsem se právě zmínil, neodpovídal skutečnosti. Vždyť naše styky se západními velmocemi se rozvíjejí neobyčejně úspěšně, jak již z výkladu pana ministra Masaryka vyplývá, a nikde jsme se nesetkali s ohrožením těchto styků snad z důvodů, že jsme spjati tak úzkým spojenectvím se Sovětským svazem.

Představitelům mezinárodní reakce jest ovšem spojenecký svazek československo-sovětský trnem v očích, ale jim je nežádoucí i samostatná Československá republika, jež z vlastního rozhodnutí nastoupila novou cestu ve své politice hospodářské a sociální, cestu, která ovšem neodpovídá vkusu a zájmům mezinárodního kapitálu. Nedivme se proto, že u nich naráží na odpor všechno, co zajišťuje samostatnost naší republiky, a že tím spíše vyvolává jejich odpor spojenecký svazek československo-sovětský, který je právě její nejspolehlivější zárukou.

Kdybychom se chtěli ve své politice zahraniční říditi stanoviskem těchto kruhů, ohrozili bychom tím samostatnost naší republiky. Ale je třeba říci, že Západ není v našich očích představován jen silami reakce, dědici a pokračovateli mnichovské politiky, která již jednou uvrhla naši republiku do zkázy, naopak, Západ - to jsou také nové mladé síly demokracie a socialismu, které ve vnitřní politice nastoupily stejnou cestu, i když po ní jdou dosud jiným tempem a méně důsledně než my. V žádném případě se jejich zájem neztotožňuje se zájmy mezinárodního kapitálu, samostatné Československo nepovažují za nežádoucí politickou skutečnost, naopak dnešní Československo je jim v mnohém směru vzorem, předmětem sympatií a chápající kritiky, a tím spíše naši orientaci na Sovětský svaz plně schvalují jako cenný příspěvek k organisaci evropského míru.

Naše spojenecká smlouva se Sovětským svazem se ostatně nakonec setkala i se souhlasem anglické vlády. Jest ovšem třeba dodat, že podepsání této smlouvy si vyžádalo neobyčejně dlouhé diplomatické přípravy Ale nezapomeňme, že i v našich řadách bylo třeba tuto orientaci prosazovati, že dříve než se projevila tak manifestačním způsobem, docházelo i k pokusům orientovat naši zahraniční politiku jiným směrem, zejména dohodnouti se s tehdejší reakční polskou vládou o vytvoření polsko-české konfederace, jež měla býti státoprávním svazkem a ne spojeneckou smlouvou dvou rovnoprávných národů. Vývoj posledních let války a dnešek znovu jasně dokazuje celou zvrácenost této koncepce a můžeme jen tomuto vývoji děkovati, že se naše zahraniční politika neoctla na scestí, kam ji tyto snahy mohly zavésti.

Naše spojenectví se Sovětským svazem nebrání tedy ani v nejmenší míře rozvoji našich styků se západními velmocemi. Je pochopitelné, že náš poměr k západním státům - nejen z důvodů politických, o nichž jsem se zmínil, ale ani z prostých důvodů zeměpisných - nemůže býti vyjádřen ve stejné formě jako náš poměr k Sovětskému svazu. To ovšem neznamená, že by se naše vztahy k západním velmocem, které již dnes jsou neobyčejně přátelské, neměly ještě prohlubovat a rozšiřovat. Jsme také všichni vděčni Anglii a Spojeným státům za veliký podíl, kterým přispěly k vítěznému ukončení války proti Německu a tím i k obnově naší samostatnosti. Náš poměr k západním velmocem se stane ještě bližším v tom rozsahu, v jakém síly reakce na Západě budou utsupovat do pozadí. Stane se velice úzkým a dojde k úplnému sblížení mezi námi a Západem, jakmile bude jasno, že Mnichov patří opravdu překonané minulosti, že nebyl likvidován pouze po stránce právní, ale i politicky, jakmile ztratí navždy půdu pod nohama ty hospodářské a sociální síly, které by opět jednou mohly dovésti k nové politice mnichovského ražení. Poněvadž dobře víme, že mnichovský diktát měl své hospodářské a sociální kořeny, že byl výrazem imperialistických snah a sobeckých zájmů mezinárodního kapitálu, který se na čas dohodl s německým, nemůžeme nevidět souvislost mezinárodní politiky s poměrem mezi silami uhasínajícího kapitalismu a nastupujícího socialismu ve světovém měřítku. Tento proces musíme bedlivě pozorovat a podle jeho průběhu rozhodovat o směru i o formách naší zahraniční politiky, nikoli snad z nějakého doktrinálního zaujetí, nýbrž se zřetelem na reálné činitele evropského a světového vývoje.

Paní a pánové, jestliže jsem věnoval poněkud větší pozornost Mnichovu, pak jsem tak učinil z toho důvodu, že se domnívám, že Mnichov a všechno, co k němu vedlo, zůstává pro nás i dnes zdrojem poučení a výstrahy.

Někdy se mluví o tom, že by Československo mělo vyřešit otázku svého poměru k velmocem vzhledem ke své zeměpisné poloze tím způsobem, že by se stalo pojítkem mezi velmocemi, mostem mezi Západem a Východem, jak se někdy říká. Dovolte mi, dámy a pánové, abych zdůraznil, že úkoly, které by z takového pojetí vyplývaly pro naši zahraniční politiku, byly by nad její síly a nad její možnosti. My ovšem máme přímo životní zájem na tom, aby poměr mezi velmocemi byl co nejlepší, a s uznáním musíme ocenit snahy vedoucích státníků všech tří velmocí o dorozumění a trpělivé odstraňování nedorozumění a sporů, k nimž mezi nimi dochází. Uvažujeme-li o všem realisticky, musíme si přiznat, že nakonec mohou o svém vzájemném poměru rozhodnout jenom velmoci samy a náš příspěvek k tomuto úsilí by mohl míti příliš omezený rozsah, než aby funkce pojítka mezi velmocemi se snad mohla státi jádrem naší zahraniční politiky. Na rozhodování o otázkách, které jsou dosud předmětem diskuse mezi spojenci a které skutečně kalí vzájemný poměr mezi nimi, nemá Československo přímého vlivu.

Tím ovšem nemá býti řečeno, že bychom neměli učiniti všechno, co je v našich silách, abychom přispěli k sblížení mezi spojenci a abychom se zejména vyvarovali všeho, co by mohlo poměr mezi spojenci zkaliti. (Potlesk.) Domnívám se, že naše zahraniční politika v tomto směru svůj úkol úspěšně splnila. Dosáhla totiž toho, že československá věc není dnes spornou otázkou mezinárodní politiky, ani zdrojem nových rozporů mezi velmocemi. Je dobře známo, že ne všem malým a středním evropským státům se podařilo dosáhnout takového úspěchu. Jeho cena pro nás vynikne tím více, jestliže si uvědomíme, že právě proto, že Československo není dnes nijakou spornou otázkou mezinárodní politiky, octli jsme se v té výhodné situaci, že o svých vnitřních věcech rozhodujeme sami, bez jakéhokoliv zásahu zvenčí, přihlížejíce ke svým vnitřním potřebám a poměrům. Víme dobře, že zcela jiná je situace mnohých ostatních evropských států. Jestliže se scházejí ministři zahraničních věcí velmocí, aby na svých poradách rozhodovali o tom, jakou vládu má mít ten který z evropských států, koho má do vlády přijmouti, jaké politické strany má připustit, tak chceme věřit a upřímně přejeme všem státům, jichž se toto rozhodnutí týká, aby rozhodnutí na těchto poradách učiněná skutečně přispěla ke stabilisaci vnitropolitických poměrů dotčených států, k upevnění jejich mezinárodního postavení a k zajištění evropského míru. Sami však můžeme vyvodit z těchto příkladů, pro nás tak povzbuzujících, závěr, že naše situace je zcela jiná, mnohem příznivější a výhodnější, a že tím i prestiž naší republiky na mezinárodním foru stojí neobyčejně vysoko. Není pochybnosti o tom, že tohoto velikého úspěchu jsme dosáhli jak obezřele řízenou politikou zahraniční, tak i naší snahou o stabilisaci politických poměrů uvnitř republiky. Koncepce Národní fronty Čechů a Slováků přinesla i v tomto směru své ovoce.

V několika případech došlo ovšem k pokusům o zasahování do našich vnitřních poměrů. Mám zde na mysli protesty některých zahraničních koncernů proti zestátnění průmyslových podniků, na nichž jsou kapitálově zúčastněny. Zde jsme se střetli právě s těmi představiteli Západu, o nichž se domníváme právem, že jejich zájmy směřují nejen proti naší nové politice hospodářské, ale též proti samostatnosti naší republiky. S tím větším uznáním se musíme vděčně zmínit o těch představitelích anglické Labour Party, kteří s rozhodným protestem vystoupili proti snahám některých anglických koncernů, namířených proti dílu sociální obrody naší republiky, k němuž jsme právě zestátněním důležitých průmyslových odvětví položili první základy. Jsme ovšem přesvědčeni, že mezinárodní postavení naší republiky je tak pevné, že podobné pokusy o vměšování se do našich vnitřních poměrů skončí bez úspěchu a ani v nejmenší míře nás nemohou odradit od toho, abychom odhodlaně a důsledně vytrvali na cestě, kterou jsme nastoupili. Ostatně příklad, který jsem uvedl, sám nasvědčuje tomu, že Západ není nic jednolitého, že obsahuje síly pokroku a reakce - a je při tom jasné, které jsou to síly, jež respektují svrchovanost naší republiky a s nimiž jsme se sešli v úzké spolupráci.