S maďarskej strany nám nemálo vyčítajú, že takéto hľadisko je nehumánne a ohrožuje demokratické snahy v Maďarsku ako aj úsilie o smierne spolunažívanie so susedmi, teda aj s nami. A niet argumentu, ktorý by nepoužili na podvrátenie našich úmyslov. Jedným z najviac používaných je téza o rovnocennosti Čechov, Slovákov a Maďarov po tejto vojne.

Ak sa Maďarom vyčíta - tvrdia oni - že stáli v boji proti víťazným mocnostiam a pomáhali nacizmu, to isto dá sa vyčítať i Čechom a Slovákom. Ak Slováci a Češi - tvrdia oni ďalej - sa dovolávajú svojho zápasu proti nacizmu i obetí, ktoré priniesli za svoje národné a štátne oslobodenie, majú obete i Maďari a aj u nich boly úsilia protinacistické a protinemecké. Úvahy tieto by neboly zaujímavé, keby sa z nich ďalej nevyvodzovalo, aby sa všetky tri týmto spôsobom zrovnocenené národy dohodly a rovnocenne sa tiež podelily o územia a bohatstvo krajín. V mene týchto vykonštruovaných rovnocenností má sa dnešnému Maďarsku dostať to, alebo časť toho, čo reakčnému horthyovskému Maďarsku priarbitrovali zo Slovenska Ribbentrop a Ciano. Nemienime podceniť jedinú kvapku maďarskej krvi, ktorá bola vyliata v boji proti nacizmu. Nechceme zmenšiť maďarské snahy, ktoré smerovaly za vymanenie Maďarska z cieľavedomého službičkovania nacistickému Nemecku. Želáme maďarskej demokracii, aby si z týchto aktov vedela vyrestovať tradíciu a vzor pre celý národ.

Ale je smiešne a podozrivé, keď po tom všetkom, čím Maďarsko prispelo k aktivite nemeckého nacizmu počas vojny, prichodí sa v mene demokracie s nárokmi na to isté, čo Maďarsko dostalo za svoju činnú účasť v akcii proti demokracii. Záleží nám na úspešnom vývoji demokracie v Maďarsku. A záleží nám tiež na dobrých vzťahoch nášho štátu k Maďarsku. Ale musí byť jasné v Maďarsku, tak ako je jasné u nás, že my tieto veci nemôžeme a nechceme platiť. Všetko toto si Maďarsko musí vybudovať z vlastných fondov a nech nikto v Maďarsku nepomýšľa na to, že by sa to mohlo dosiahnuť koncesiami, dokonca územnými koncesiami s našej strany.

Po druhej trpkej historickej skúsenosti, ktorá stihla maďarský národ v tomto storočí následkom nevyliečiteľného velikášstva a nevyhasínajúcich imperiálnych túžob vedúcej vrstvy maďarského národa, priali by sme Maďarom, aby sa u nich konečne rozmohla jediná zdravá revizná myšlienka, myšlienka revizionizmu všetkých tých svätoštefanských a dunajskokotlinárskych koncepcií, ktoré lákavo svádzajú maďarský národ na dobrodružné scestie, kedykoľvek sa mu k tomu naskytne príležitosť. (Potlesk.) Druhá prehra by už mohla dať Maďarsku dôvod pre takéto hnutie. A som presvedčený, že s maďarskou demokraciou tohoto razenia, bez snahy o získanie toho, čo chcela získať aj maďarská reakcia, naša ľudová demokracia sa nielen dohodne, ale aj vytvorí snesiteľné i priateľské podmienky spolurozhodovania.

Toľko som považoval za potrebné povedať na okraj výkladu min. Masaryka o našich zahranično-politických ťažkostiach, ešte než klub poslancov komunistickej strany Slovenska bude hlasovať za ministrovo exposé. (Hlučný potlesk.)

Místopředseda Tymeš: Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je pan posl. Václav David.

Posl. Václav David: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Pokládám si za velikou čest, že se mohu účastnit rozpravy ke zprávě pana ministra zahraničních věcí Masaryka o zahraniční politice Československé republiky. Pokládám to za velikou čest proto, že jde po prvé v historii naší republiky o politiku prováděnou za naprostého souhlasu zdrcující většiny českého a slovenského lidu. Ve svém projevu jen vyjádřím to, co naplňuje srdce každého čestného občana našeho státu: nesmírnou lásku, vděčnost a úctu našeho lidu k Sovětskému svazu. (Potlesk.) Promluvím zde o přátelství a bratrství mezi dvěma státy, jaké nenajdeme ve světě, o přátelství, jež je důkazem naší politické a mravní vyspělosti. Musely se přihodit události jistě dalekosáhlé, musely se získat zkušenosti jistě nesmírné ceny, vyjádřila-li vláda ve svém programu svůj poměr k druhému státu takovýmito větami: Vyjadřujíc neskonalou vděčnost českého a slovenského národa k Sovětskému svazu, bude vláda pokládat za neochvějnou vůdčí linii československé zahraniční politiky nejtěsnější spojenectví s vítěznou slovanskou velmocí na východě. Smlouva československo-sovětská z 12. prosince 1943 o vzájemné pomoci, přátelství a poválečné spolupráci bude určovat pro veškerou budoucnost zahraničně-politickou posici našeho státu.

Co předcházelo tento jasný závazek? Předcházely ho události, v nichž se naše národy dostaly do smrtelného nebezpečí, jež jim hrozilo se strany německých okupantů, a vysvobození z tohoto nebezpečí slavnou Rudou armádou - osvoboditelkou. Předcházela jej druhá světová válka, v níž byla ohrožena svoboda a civilisace lidstva a kdy zásluhou hlavně Sovětského svazu a jeho Rudé armády byl poražen a zničen fašistický nepřítel, Hitlerovo Německo. Celé svobodymilovné lidstvo je hluboce zavázáno Sovětskému svazu, jemu děkují především malé národy za svůj dnešní život. Nebýti jeho síly, která dovedla odolat zběsilé nacistické vášni a ztrestat ji, přestaly by malé národy, mezi nimi i národ český a slovenský, prostě existovat. Nesmírné oběti na životech i na majetku, jimiž Sovětský svaz vykoupil svobodu národů, nesmí být nikdy zapomenuty.

Náš poměr k národům Sovětského svazu nevyvinul se až nyní v poslední době. Naše vzájemné vztahy upevňovali již dávno naši buditelé Kollár, Štúr, Šafařík, Jungmann, Havlíček a mnoho jiných vlastenců. Ti všichni seznamovali naše národy se životem zejména ruského národa a s bohatstvím jeho umění. Ti všichni pěstovali v našem lidu víru v jeho pomoc a ochranu. Náš český a slovenský člověk se vždycky živě zajímal o vše, co se v Rusku dělo, a konečně ve velké Říjnové socialistické revoluci viděl událost, která svým významem daleko přerůstá rámec carského Ruska a bude míti vliv i na náš další osud. A skutečně zrození Sovětského svazu umožnilo a urychlilo i zrození naší republiky, neboť Říjnová revoluce měla za následek i jiný vývoj poměrů ve střední Evropě a uspíšila rozpad rakousko-uherské monarchie. Náš pracující člověk, zejména dělnictvo, pochopil již od začátku, že na Východě se odehrávají události, jež se ho velmi dotýkají, že se tam rodí nový život. Miloval Sovětský svaz, hlásil se za jeho přítele, bránil jej, i když to bylo dlouhou řadu let spojeno s velkým risikem. Toužebně si přál, aby láska pracujícího lidu k Sovětskému svazu nalezla také výraz v celé politice naší republiky. Bohužel, byly dlouho u moci síly, které dusily a trestaly každý projev sympatií k Sovětskému svazu. Teprve rostoucí nebezpečí ohrožení republiky se strany hitlerovského Německa způsobilo, že naše zahraniční politika, představovaná tehdy ministrem zahraničních věcí dr E. Benešem, zahájila novou epochu vztahů k Sovětskému svazu, a 16. května 1935 uzavřeli jsme s ním smlouvu o vzájemné pomoci. Byl to nejvýznamnější čin naší zahraniční politiky v předmnichovské republice a setkal se s nadšením a souhlasem našeho lidu. Měli jsme smlouvu, která zaručovala pomoc mohutného Sovětského svazu, a nebylo jeho vinou, že do ní byla mocnými stoupenci politiky sedění na dvou židlích vsunuta vložka, jež se nám tři roky nato stala osudnou, že totiž Sovětský svaz smí nám přijíti na pomoc jen tehdy, přijde-li nám na pomoc Francie.

Vývoj styků mezi naší republikou a Sovětským svazem po 16. květnu 1935 je nepřetržitým řetězem prohlubování a upevňování vzájemného přátelství. Mnichov a další tragické události přervaly na několik let legálně se rozvíjející styky se Sovětským svazem. Způsob, jakým se zachoval Sovětský svaz v době našeho národního neštěstí, zůstane navždy ve vděčné paměti českého a slovenského lidu. Zatím co se západní spojenci dohadovali o našem osudu způsobem urážejícím svobodný stát, zradili a obětovali naši svobodu fašistickému Německu, Sovětský svaz nezúčastnil se hanebného mnichovského spiknutí a nikdy Mnichov neuznal. Sovětská vláda ukázala, že smlouva není pro ni cár papíru. Ještě před Mnichovem vyzvala demokratické státy ke společnému zákroku proti útočníkovi na zachránění Československa. Sovětská vláda jasně prohlásila, že je ochotna splnit všechny závazky, vyplývající ze smlouvy o vzájemné pomoci. Sovětská vláda varovala tehdy polskou vládu před útokem na Československo a pohrozila v takovém případě vypovězením paktu o nenapadení z r. 1932. Ještě těsně před Mnichovem navrhla sovětská vláda zástupci USA svolání mezinárodní konference, jež by poskytla kolektivní pomoc Československu. Přes všechny tyto kroky došlo k Mnichovu, k mnichovskému rozhodnutí, jež vzbudilo v celém Sovětském svazu nesmírné rozhořčení a na druhé straně projevy solidarity a sympatie k českému a slovenskému lidu. Sovětští mistři kultury apelovali na svědomí lidstva a ujišťovali nás, že nebudeme sami, Sovětský svaz že nás neopustí a že nám pomůže. Předseda rady lidových komisařů Molotov 6. listopadu 1938 na slavnostním zasedání moskevského sovětu odsoudil velmi ostře Mnichov a pranýřoval vítězství velmocí, dosažené nad malým Československem. A když přes všechny garancie, obsažené v mnichovské dohodě, o níž se Chamberlain 3. října 1938 vyjádřil, že při nich Československo nabývá záruk bezpečnějších, než jaké mělo kdykoliv v minulosti, přece došlo k 15. březnu 1939, podává Sovětský svaz 18. března 1939 prostřednictvím lidového komisaře zahraničních věcí Litvinova protestní notu, ve které odpovídá na notu německé vlády. Říká v ní: Sovětská vláda nepovažuje za možné, aby obešla mlčením zmíněné noty a tím vzbudila falešný dojem o svém dokonale lhostejném poměru k československým událostem. Pranýřuje dále jednání Háchy, k němuž neměl plných mocí svého lidu a jednal ve zjevném rozporu s ústavou a vůlí lidu. Sovětská vláda dále prohlašuje, že okupace našich zemí musí být považována za akt svévolný, násilný, útočný a že nemůže uznat včlenění českých zemí do Německé říše a Slovenska v té či oné formě za pravoplatné.

Na třetím zasedání Nejvyšší rady Sovětů 31. května 1939 odsoudil předseda rady lidových komisařů Molotov mnichovskou politiku jako takovou, jež nevede k zastavení útočnosti, nýbrž ji naopak povzbuzuje.

Z těchto a jiných prohlášení utvrdila se v našem lidu víra, že Sovětský svaz nás neopustí, že nám pomůže, že nás zachrání. Zákeřné přepadení Sovětského svazu Hitlerovým Německem mělo za následek nesmírný vzrůst sympatií k Rudé armádě. Český a slovenský lid doprovázel bojové akce Rudé armády horoucím přáním zdaru, a různými formami domácího odboje napomáhal k vítězství nad společným nepřítelem.

Uprostřed války v prosinci 1943 dochází k podepsání československo-sovětské smlouvy o vzájemné pomoci, přátelství a poválečné spolupráci. Přivítali jsme tuto smlouvu jako bezpečný důkaz o blízkém vítězství, jako širokou základnu poválečné spolupráce. Souhlasem k ustavení československého vojenského sboru pod vedením generála Ludvíka Svobody vyhověl Sovětský svaz přání českých a slovenských občanů, aktivně se zúčastnil boje proti Hitlerovi - právě nyní vzpomínáme 3. výročí bitvy u Sokolova - a tak spojeni i ve zbrani postupovali ruku v ruce s Rudou armádou, osvobozující naši zemi.

Nezapomeneme nikdy bleskové pomoci, poskytnuté Rudou armádou z rozkazu maršála Stalina povstavšímu pražskému lidu. Nezapomeneme nikdy slavných dnů vítězství, kdy se naplnila slova soudr. Stalina: Odvěký boj českého národa za svobodu je nyní vítězně zakončen. (Potlesk.)

Rudá armáda za svého krátkého pobytu u nás byla zahrnuta projevy vděčnosti a lásky. Po splnění svého úkolu - zlikvidování roztříštěných skupin fašistů a zajištění našich hranic - odešla Rudá armáda do své vlasti, zde srdečně provázena a tam toužebně očekávána. Odchodem Rudé armády byla vyvrácena jedna ničemná lež reakce, že prý tu zůstane a bude ovlivňovat naši politiku. Sovětský svaz jasně potvrdil, že úzkostlivě respektuje naši svrchovanost. V předvečer výročí velké Říjnové socialistické revoluce 6. listopadu 1941 prohlásil soudr. Stalin: Naším cílem je pomoci zotročeným národům v jejich osvobozeneckém boji proti hitlerovské tyranii a potom jim dát právo, úplně svobodně se zařídit na jejich území, jak budou chtít. Žádné zasahování do vnitřních záležitostí jiných národů.

Skutečnost nám znovu stejně bezpečně dokazuje, že soudr. Stalin a Sovětský svaz plní dané slovo. Způsob, jakým jsme vyřešili otázku Zakarpatské Ukrajiny, respektujíce vůli tamnějšího lidu, je důkazem pevného a nerozborného přátelství mezi národy Československa a Sovětského svazu. Několik měsíců života v osvobozené vlasti potvrzuje dále, že Sovětský svaz přes své vlastní poválečné obtíže nám vydatně napomáhá jak po stránce vojenské, opatřováním výzbroje a výstroje, tak i po stránce hospodářské. Rychlé dodávky potravin zažehnaly kritickou situaci v Moravské Ostravě, Brně a jinde. Naše továrny dostaly již několikráte zásilky surovin ze Sovětského svazu pro svou výrobu a mohly tak uvésti závody do chodu. Sovětští vojáci, pokud ještě u nás pobývají, pomáhají válkou postiženým krajům na stavbě komunikací, opravě mostů a jinde. Sovětský svaz jako vítěz ve válce mohl zabavit jako válečnou kořist a odvést cenná zařízení, suroviny, pohonné látky a různé zboží. Použil tohoto práva vítěze jen nepatrně a velikou část ponechal našemu hospodářství. Sovětský svaz nám účinně pomáhá při zabezpečení naší republiky. Nezapomeneme mu nikdy, - jak spojenecky a bratrsky se k nám zachoval a nás se zastal při projednávání odsunu Němců na Postupimské konferenci. Dal předtím zásadní souhlas k odsunu již r. 1943, když v té době na Západě dostávalo se nám jen diplomaticky vyhýbavých odpovědí. (Slyšte!)

Byl to Sovětský svaz, který jediný od počátku jasně a rozhodně za tímto naším životním požadavkem stál. K uskutečnění tohoto požadavku je potřeba jednoty národa, která však je občas porušována v tisku strany pana posl. dr Ducháčka, zejména v časopise "Obzory", jichž je právě pan posl. dr Ducháček redaktorem, neboť rozhodně poškozuje náš požadavek odsunu Němců tisk, který v době, kdy se vede proti Československu v určité části anglického tisku pomlouvačná kampaň, v této věci béře Němce u nás v ochranu a dává našim odpůrcům proti nám do rukou argumenty. (Potlesk komunistických poslanců.)

Sovětský svaz projevil plné porozumění také pro naše oprávněné požadavky vůči Maďarsku. Nepochybujeme, že najdeme v Sovětském svazu upřímného zastánce svých zájmů i na budoucí mírové konferenci, a věříme, že i zde nám pomůže upevnit naše mezinárodní postavení.

A záleží ovšem i na nás, jak my jednotou národa právě v těchto vážných chvílích svou mezinárodní posici upevníme. Se Sovětským svazem postupujeme společně i v různých mezinárodních jednáních, zejména v Organisaci Spojených národů. Společně s ním pomáháme k vybudování a upevnění míru, společně zdviháme hlas k boji proti temným silám reakce a fašismu, za svobodu dosud potlačovaných národů, Španělů, Řeků, Arabů, Indů, Indonesanů. Spolu se Sovětským svazem žádáme, aby s banditou Francem bylo co nejdříve spravedlivě zúčtováno. Se Sovětským svazem máme mnoho společných zájmů, je nám neobyčejně blízký a dobře si spolu rozumíme. Jeho i naší zemí prošla válka a proto tak dobře chápeme jeho úsilí o vybudování trvalé mírové soustavy obecné bezpečnosti, o znemožnění nové světové války, o níž není jistě nikdo na pochybách, že by měla pro lidstvo katastrofální následky.

Sovětská zahraniční politika je nám proto tak blízká a tak dobře jí rozumíme, protože její kroky neřídí nějaká hrstka salonních diplomatů, hájících zájmy své vykořisťovatelské menšiny, vzdálené národu, nýbrž lid v tom nejlepším smyslu, lid pracovitý, pokrokový, mírumilovný a spravedlivý. (Potlesk.) Sovětská zahraniční politika je nám také tak blízká proto, poněvadž je to politika slovanská. Opíráme se o mohutný vítězný stát, v němž Slované tvoří rozhodující část obyvatelstva, mezi nimi především hrdinský veliký národ ruský, který má největší podíl na vítězství a který také přinesl největší oběti. Snad je to stát, který svým v dějinách lidstva nejpokrokovějším společenským zřízením vylučuje jakoukoliv formu útlaku a výbojnou imperialistickou potlačovací politiku. Zásluhou Sovětského svazu stojí nyní slovanské národy na prahu slibné budoucnosti, jakou neměl nikdo v dějinách. Ony jsou především nositeli pokroku ve světě, u nich vznikají a provádějí se nové úspěšné způsoby uspořádání poválečných poměrů. A košický program vlády Národní fronty i jeho uskutečněná část naznačuje, že Češi a Slováci zaujímají ve velké slovanské rodině čestné místo. Dosavadní výsledky spojenectví a spolupráce se Sovětským svazem jsou dostatečným důkazem pro tvrzení, jakou cenu má pro nás Sovětský svaz, čím nám je tento mocný a věrný spojenec. Nejít po jeho boku, neměli bychom republiku jako národní stát Čechů a Slováků. Sovětský svaz vyšel z války jako vítěz a jeho autorita po válce nesmírně vzrostla; využívá jí pak k upevnění míru a k posílení demokratických sil ve světě. Jeho mistrovská diplomacie nezadá si v ničem s mistrovským uměním Rudé armády. Plody této diplomacie slouží věci míru a pokroku.

Jsme spojenci Sovětského svazu. Každý jeho úspěch je i úspěchem naším, znamená i posílení naší republiky a její autority. Země, která má před sebou takové možnosti vývoje, dává svému spojenci i příležitost k hospodářské spolupráci. Sovětský svaz je a bude ještě více v budoucnosti nesmírný dodavatel i odběratel. Opření o Sovětský svaz budeme mít jistotu, že u nás nedojde již nikdy k Mnichovu. Spojenectví se Sovětským svazem je pro nás otázkou národního života. Musíme proto rozhodně odmítnout jakýkoliv pokus o oživování politiky mostu a sezení na dvou židlích, s nichž jsme již jednou spadli. (Potlesk.) S takovou politikou máme tragické zkušenosti. S největším rozhořčením musíme odmítnout každý pokus o kalení našeho poměru k Sovětskému svazu. S politováním zjišťujeme, že se u nás vyskytlo několik lidí, významných sice svým postavením, ale nijak počtem, kteří si dovolují pomlouvat Sovětský svaz a Rudou armádu, kteří zlehčovali spojenectví se Sovětským svazem. Ve své zlobě šli tak daleko, že obviňují Rudou armádu, že žije z cizího, z krádeží lokomotiv, nazývali ji okupační armádou. Vyskytli se lidé, kterým bylo proti srsti vyvěsiti sovětskou vlajku vedle naší a dokumentovati tak věrné přátelství dvou slovanských národů. Některým se zdálo nevhodné zahrání sovětské hymny vedle naší. Těmto horlivcům je třeba připomenout, že nebýti Sovětského svazu, nezpívala by se tu ani hymna naše a místo ní by zde vřeštěly prušácké marše. Největšího odsouzení zasluhují takové živly tam, kde se snaží působit mezi mládeží, na školách, a zasévat u ní nenávist a demoralisující pomluvy Sovětského svazu. Pan ministr zdůraznil ve své zprávě, že spojenectví se Sovětským svazem je trvalé a upřímné a nestane se nikdy předmětem stranických diskusí. Chraňme proto toto přátelství, pranýřujme útoky jako nejbídnější vlastizradu. Vyvozujme z toho tvrdé důsledky. Kdo sahá na přátelství k Sovětskému svazu, sahá na život republiky, na život každého z nás. Sovětskému svazu, svému zachránci, zůstaneme věrni a nikdy se s ním nerozejdeme.