Ďakujeme predovšetkým za vyhlásenie pána ministra, ktoré znie: "Bylo a jest pro nás samozřejmým předpokladem, že řešení, na nichž se velmoci dohodnou, budou vždy v souladu se zásadami práva a spravedlnosti a že bude při nich dbáno oprávněných zájmů národů menších." Teda dôraz na existenciu a na zvláštne postavenie národov malých, stredných a najmenších, na ich zvláštne chúlostivé úlohy je v reči pána ministra dôkazom toho, že nám nejde o politiku blokov, o politiku soskupovania sa namiereného proti nejakým ideológiam vo svete, ale že nám ide predovšetkým o to, aby malé štáty svojim postojom k veľmociam vybudovaly ovzdušie dorozumenia, vzájomnej dôvery a aby paralyzovaly všetko to, čo vedie k rozdvojovaniu veľmoci. Malé a stredné štáty majú nesmierny morálny význam vo svetovej politike a my si ho musíme byť vedomí už aj preto, že my sme vlastne celú svoju politiku založili na určitých pevných mravných zásadách. Keď budeme sledovať tie mravné zásady, ktoré sme sľubovali plniť včera pri slávnostnom uzákonení sviatku narodením prezidenta Osloboditeľa, nemôže sa naša zahraničná politika zmýliť a nemôže urobiť chybného kroku. Malé a stredné štáty spostredkujú, zmierňujú napätie medzi veľmocami, pritom však ich úlohou nie je nečinnosť a ľahostajnosť. Malé štáty nesmia hrať úlohu donašačov, lichotníkov a podnecovateľov. Majú mať svoju politiku, politiku národov, ktoré veria v základné idee humanity a ktoré veria, že sa mier medzi národami bude zdokonaľovať a že Organizácia Spojených národov bude mať úspech. Teda majú mať politiku svetovú a povedal by som, ešte svetovejšiu než veľmoci. Keď veľmoci uvažujú ešte v dnešnej psychóze hlavne mocensky o svojom postavení, malé národy musia myslieť a uvažovať aj svetove čiste s hľadísk morálnych. Sme spojencami Sovietskeho sväzu, to znamená, že veríme vo veľké poslanie Sovietskeho sväzu ako činiteľa konsolidačného a pokrokového, že nedáme sa mýliť podivným upodozrievaním Sovietskeho sväzu z nejakých iných zámerov. Práve preto, že to isté veríme o západných veľmociach, zostávame aj ich srdečnými priateľmi.

Ďakujúc za zmienku o slovenskom povstaní, chcel by som len toľko podotknúť, že i pred povstaním veľká časť a hlavne činiteľov demokratickej strany vykonala veľké veci pre spojenie so zahraničnou vládou v Londýne, a že sú ľudia, spomeniem len meno Ing. Jana Orsága, ktorí za najväčších nebezpečienstiev konali zodpovedné úlohy pre našu zahraničnú politiku, že teda zasluhovali by uznania aj títo, ktorí pripravovali slovenské národné povstanie.

Čo sa týka otázky Maďarov je jasné, že sa nám ju nepodarí vyriešiť rýchle a naraz a že jej úspech závisí od toho, že ako dôrazne budeme túto otázku riešiť a ako budeme vedieť nástrahy, ktoré nám Maďari kladú už dnes pred mierovou konferenciou, paralyzovať vopred. Maďarská koncepcia štátu je stavovská, zemepisná, je to koncepcia, ktorá sa nevie nikdy zbaviť svojho ponímania nacionalizmu, t. j. predstavy Veľkého Uhorska a bude všetko možné podnikať, aby vytvárala ovzdušie priaznivé pre jej zámery a predovšetkým žiaden iný národ v Europe nelpie tak zemepisne na kúskoch etnického územia ako Maďari. Ale Maďari si neuvedomujú náležite svoju úlohu, ktorú konali už 100 rokov v rámci Europy, že už od polovice minulého storočia boli protislovansky naladení a že prihrávali nemeckej imperialistickej a militaristickej politike. My budeme sledovať pozorne, ako sa budú vyvíjať ideové prúdy v Maďarsku a či si náležite uvedomia, čo popáchali a či si uvedomia aj to, že odnárodnili svojim zvláštnym maďarským spôsobom a zavieraním slovenských škôl iste dobrú štvrtinu slovenských príslušníkov. Preto nemajú právo, aby sa dotýkali územia Československej republiky, ktoré bolo týmito dvoma veľkými vojnami potvrdené a zpečetené. (Potlesk.)

Iná vec je so zlomkami maďarskými, ktoré prípadne u nás zostanú. My ich nebudeme považovať za národnostnú menšinu a nebudeme chcieť, aby sa o tomto jednalo vo smysle ochrany menšín na konferencii, pretože dnes nemôže ísť o princíp odnárodnenia alebo ohrozenia menšiny, dnes žiadna menšina, ktorá nechce byť odnárodnená sa proste odnárodniť nedá. Za dnešného rozhlasu a ohromného vzájomného styku medzi jednotlivými národami je nemožné niekoho odnárodňovať. Niečo iné to bolo v minulom storočí, keď nebolo ani novín, ani kníh, ani škôl a keď vzdelanie pre Slováka bolo prístupné len v maďarskej škole a v maďarských knihách. Nemôžeme v budúcnosti znášať, aby menšiny nám tvorily vo vnútri štátu nejaký živel kverulantský, ktorý by večne znepokojoval náš pomer k susedom a k zahraničiu.

Čo sa týka otázky tešínskej, len toľko spomeniem, že podpredseda demokratickej strany a námestok predsedu vlády Ursíny z jara r. 1945 v Moskve na konferencii s poľskými zástupcami vyhlásil kategoricky, že o Tešínsku debatovať nebudeme. Otázka územných zmien je mimo debaty. Priali by sme si, aby Ministerstvo zahraničia predovšetkým sledovalo v dnešnej dobe, ktorá tak túži po psychologickom dorozumení, aj uzavieranie smlúv kultúrnych. My sme uzavreli kultúrnu smluvu s Francúzskom, ale nemáme podobnú, alebo aspoň rovnocennú smluvu so Sovietskym sväzom a priali by sme si, aby sme boli psychologicky o mnoho bližšie, než je to dnes pri dnešných stykoch možné. Najmä čo sa týka výmeny vedeckých pracovníkov a umeleckých predstaviteľov.

Je dôležité, aby Ministerstvo zahraničia nezanedbávalo ani otázky náboženského a cirkevného života v Europe a vo svete, aby umožňovalo aj nám vstúpiť do styku s organizáciami, ktorých zaujíma mravné obrodenia sveta, hlavne aby i náš svet bol náležite informovaný organizáciami, hnutiami vo vysokých kultúrnych kruhoch Spojených štátov a Britskej ríše. Hlavne pre slovenské náboženské pomery tak vyostrené, tak politicky podložené je dôležité, aby sa Slovensko stykom s ostatným svetom vymanilo zo svojho izolacionizmu a hlavne zo starých, povedal by som, príliš úzkych hľadísk náboženských.

Ak môžeme nejakú žiadosť predostrieť Ministerstvu zahraničia, bude to predovšetkým otázka umiestňovania Slovákov v Ministerstve zahraničia, i keď vieme, že náležite sa berie ohľad na jednotlivých zaslúžilých a hodnotných pracovníkov v zahraničnej politike, jednako ale i v tejto veci treba hľadieť na to, aby sme mali vo všetkých významnejších štátoch europských zastúpených aj Slovákov, ktorí by vedeli sprostredkovať priamo styk so Slovenskom a ktorí by vedeli všade podávať správne vysvetlenie o udalostiach, ktoré sa dejú na Slovensku. Tento nedostatok zpravodajskej objektívnej informácie o slovenských veciach sme pozorovali v prejavoch už niektorých rečníkov a je skutočne najvyšší čas, aby o udalostiach a o pomeroch na Slovensku, o postoji obyvateľstva, aj o prejavoch politických činiteľov boly na poli zahraničnom náležité a správne informácie.

Demokratická strana skladá úplnú dôveru v doterajšiu politiku pána ministra Masaryka, aj jeho pomocníka p. štát. tajomníka dr Clementisa a verí, že v zásadách, ktoré tu boly toľkokrát nastolené, ktoré sme toľkokrát zdôrazňovali, bude pokračovať i ďalej a že našu republiku povedie skutočne k šťastnejšej budúcnosti a k sláve nielen tu v malom priestore europskom, ale aj v ostatnom svete.

Ešte raz ďakujeme a prehlasujeme, že expozé pána ministra Masaryka má úplné schválenie demokratickej strany. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Dalším řečníkem jest p. posl. Vilém Pavlík. Dávám mu slovo.

Posl. Pavlík: Slavná sněmovno!

Myšlenka sebeurčení národů, která se stala heslem nynější doby, přinesla s sebou oživení snah o obnovu starých států českého a polského, přizpůsobených ovšem novým ideám. Tím se stala pojednou také těšínská otázka důležitou, neboť jde v ní o území na rozhraní obou států.

Za války třicetileté vymřel r. 1625 na Těšínsku vládnoucí piastovský rod knížetem Bedřichem Vilémem. V jazykových poměrech těšínských nastala osudná změna teprve za vlády Marie Terezie a Josefa II. po odstoupení větší části Slezska Prusku a po zrušení české dvorské kanceláře. Ještě potvrzení těšínského zřízení r. 1750 se stalo česky: - V městském úřadování ustupovala čeština ponenáhlu němčině. Ve Skočově a Fryštátě úřadovalo se česky do r. 1760. Ve Frýdku a Jablunkově udržela se čeština - třebas omezeně - až do doby ústavní. Přetrvala tedy čeština germanisační příval osvíceného a policejního absolutismu. - Ve zprávě patrimoniální, tedy ve styku se selským lidem, po celém Těšínsku, jak svědčí registra gruntovní, která jsou v první polovici 19. století vesměs česká, udržela se rovněž čeština.

V této době až do r. 1848 národní zápas na Těšínsku vede se jen mezi češtinou a němčinou. O polštině není tu valných zmínek. Lid na celém Těšínsku se označuje za Moravce, tedy za Čechy, a výslovně odmítal, že by byl polské národnosti. Literatury polské tu v podstatě nebylo. Polsky se vyučovalo jen na několika evangelických školách na hranicích Haliče. V kostele se neužívalo polštiny nikde. Tu a tam v dědinných registrech najdeme v českých zápisech polonismy.

Jde tedy při Těšínsku o starou českou zemi, která kulturou svou i minulostí je spojena s českým státem a které teprve v posledních desetiletích nezřízenou agitací dodali Poláci pod patronancí Němců částečně polský ráz. Obyvatelstvo Těšínska nikdy nebylo a není polské, nýbrž na západě jsou Češi, na jihu v horách Horalé, příbuzní nejblíže Slovákům, a na východě přechodné kmeny, které nikdy polskými se necítily, jsouce školou a kostelem až do polovice 19. století spojeny s Čechy.

Česká kulturní oblast a také stará příslušnost k českému státu šla však ještě dále na Těšínsku až do Osvětimska a Zátorska. Již v tom je koncese Polákům, že se těchto svých nároků nedovoláváme, ač nesporně bychom se k nim hlásiti mohli, snad větším právem než Poláci na Těšínsko, neboť přijetí české kultury až ke branám Krakova znamenalo tehdy pokrok a povznesení země ze tmy středověku. Avšak umělé popolšťování, prováděné z těšínského centra šovinistické politiky, neslo těšínskou kulturu k úpadku, v jakém byla celá Halič, kde o idei pravé demokratičnosti, opřené o zorganisované a vyspělé dělnictvo a demokratické vrstvy inteligence a sedláků, není ani stopy.

Na severovýchodě a východě Těšínska nejsou možné ústupky pro podzemní sloje uhelné. Hranice je stejně geopoliticky i hospodářsky pro nás již nevhodná, poněvadž doly jsou takřka u hranic, které jsou často v agresi polské propagandy "Ostravica-Polská hranica", vnášející neklid v pracovní i hospodářskou morálku nejdůležitějšího průmyslového kraje republiky Československé.

Nemožná hranice u Těšína byla způsobena naivním požadavkem Poláků, že prý Piastovská věž musí býti v Polsku. Je ku podivu, že tato věc mohla být měřítkem ku vztýčení hranice, a je možno soudit pouze na tehdejší mezinárodní situaci Polska, která dopomohla jim k vítězství i v této malichernosti. Polský Těšín je pro Polsko hospodářským balastem, ale vynikající posicí pro šíření propagandy a i iredenty mezi Poláky v ČSR. - Na to hranice opouští Olzu a prochází po pahorkatině Beskyd, aby aspoň z části byl kryt Jablunkovský průsmyk. Důležitost košicko-bohumínské trati je nejen v tom, že tvoří nejvhodnější a nejpřímější magistrálu Čech se Slovenskem, ale i pro odvoz uhlí z karvínského revíru na Slovensko a Balkán. Severovýchodní a východní hranice Těšínska postrádá přirozeného zázemí.

Rakousko-uherská vláda podporovala polonisaci, vznikající národní neuvědomění a propagovala šlonzáctví německo-polského ražení, aby lid byl konečně poněmčen. Těšínsko i Opavsko mělo být poněmčeno, aby se národ český octl jako ostrov v moři Německa, a měl ho stihnout osud Lužických Srbů. Měl býti zamezen jakýkoliv styk Čechů se slovanským východem, aby neměli odkud čerpati podporu slovanského vědomí - to je reakce na Kollárovo slavjanofilství. Těšínsko je mostem mezi východem a západem a muselo proto býti podle německé ideologie poněmčeno.

Poláci tvrdí, že naše statistiky o sčítání lidu jsou buď falešné, anebo že byli u nás násilně čechisováni. Rakouské sčítání v okresích Českého Těšína a Fryštátu r. 1910 uvádí 123.224 Poláků, československé sčítání r. 1921 68.034 Poláků a při sčítání r. 1930 76.230 Poláků. Proč tedy klesl počet Poláků? Snad ani ústřední úřady v Praze o tom nevědí. Je to patrně zásah místních správních úřadů. Tvrdí, že při sčítání mohli na Těšínsku udávati národnost slezskou, a ti všichni byli počítáni ve statistice za Čechy. - Víme přesně, že bohužel byli všichni počítáni za Poláky, i když udali národnost slezskou, t. j. československou.

Podle polského tvrzení bylo nebo musilo býti na Těšínsku r. 1921 118.529 Poláků a v celé zemi Moravskoslezské 137.617 - bez rozdílu státní příslušnosti - počítajíc totiž všechny cizince za Poláky. Podle polského tvrzení r. 1930 muselo býti Poláků 141.820 a ne 79.450 podle statistiky naší. - Stěžují si na zavedení menšinových škol českých a že dlouho nebylo polské gymnasium v Orlové zestátněno. Víme, že se zestátnění bránili.

V září 1945 byl stav všeho obyvatelstva na Těšínsku tento: Čechů 230.698, t. j. 75¹/₂ %, Poláků 62.546. t. j. 20¹/₂ %, a jiné národnosti 12.138, t. j. 4%. Je proto prokazatelným faktem, že Poláci nebyli původními obyvateli Těšínska, nýbrž že se sem přistěhovali z Haliče, donuceni hospodářskou situací. Toto naše tvrzení dokonale objasní tato statistika: V roce 1869 se přistěhovalo z Haliče na Těšínsko 4517 osob, avšak v roce 1910 dokonce již 58.545. Tito občané byli všichni bez výjimky domovem příslušni do Haliče. Že se polský živel dostal na Těšínsko přistěhováním, dokazují také poměry školské, které zcela určitě přesvědčí každého o českém původu území.

Na celém Těšínsku bylo v roce 1831 celkem 116 škol českých, polské školy žádné; v roce 1910 českých škol jen 70, polských však již 154. Jak již z výše jmenované statistiky patrno, byly první polské školy na Těšínsku zřízeny teprve po roce 1848. Sám polský badatel Londzin říká, že nenašel z doby před tímto rokem ani 20 knih vyšlých na Těšínsku. Dekretem ze dne 2. září 1848 dala vídeňská vláda souhlas k zavedení polských učebnic na místo moravských do škol, v čemž vidí Londzin zrození polské školy na Těšínsku. Uvádí ovšem také, že již roku 1853 protestovaly obce Německá a Polská Lutyně, jakož i Dětmarovice u školní rady v Opavě a žádaly opětné zavedení moravských učebnic.

Těšínsko za celou dobu své historie bylo spojeno s českými zeměmi a jenom na krátkou dobu bylo buď ponecháno samo sobě, nebo připojeno k sousednímu státu polskému. Od roku 500 do roku 1000 bylo spojeno s českým národem. Do roku 1039 připadlo Polsku, do roku 1054 bylo spojeno s českým národem, do roku 1163 připadlo Polsku, do roku 1289 bylo ponecháno samo sobě, ale pod vlivem českým, do roku 1305 bylo spojeno s českým národem a od roku 1327 do roku 1918 bylo definitivně přičleněno k zemím koruny české.

Těšínsko je známo svým uhelným bohatstvím. V roce 1920 rozdělením Těšínska na část českou a polskou ztratila Československá republika veliké zásoby uhlí. Před rokem 1938 činily tyto zásoby v Polsku 54.500 mil. tun, v Německu 8670 mil. tun a v Československu jen 5435 mil. tun. Polské uhelné zásoby vzrostly dnes o ekvivalent připadající dříve Německu, takže jeho zásoby činí 63.170 mil. tun. Polsko usiluje o to, aby i zbytek uhelných zásob, které zůstaly Československu, dostalo do své moci. Pro Československo by to znamenalo hospodářskou katastrofu. Tyto důkazy jsou dostačující, aby vyvrátily jakoukoliv kampaň, kterou se Poláci snaží dokázat, že Těšínsko je sporným územím. Těšínsko bylo a zůstane české a jeho příslušnost k republice Československé je mimo jakoukoli diskusi. (Potlesk.)

Nedávno psal polovládní polský orgán "Rzecz pospolita" v článku "Polské děti na Záolší bez škol" toto: "Česká administrativa, která se snaží omezit polské školství na minimum, brzdí, aby polské děti, na nichž jsou páchána krutá příkoří, byly vyučovány v mateřském jazyce. Protipolské vystupování Čechů je až příliš průhledné. Snaží se co nejpronikavěji omezit kulturní život Poláků, neboť polské školy na Těšínsku vlastně prakticky neexistují," atd. Totéž citoval katovický rozhlas.

Před mezinárodní veřejností jsme byli napadeni a naší povinností je se brániti. Jaká je pravda, vysvitne srovnáním číselných údajů o stavu polského školství v roce 1938 a 1945.

V okrese fryštátském a českotěšínském bylo v roce 1938 celkem 98 polských škol národních o 293 třídách s 9270 žáky, roku 1945 84 škol národních o 213 třídách se 7351 žáky, z toho 1200 cizinců.

Školy jsou spravovány samostatným inspektorem polských škol. Styk učitelstva českých a polských škol je naprosto korektní, na mnoha místech je česká škola pod jednou střechou se školou polskou. Školy se dělily bratrsky o jednotlivé lavice a o každý kus inventáře, který zbyl po řádění nacistů. Kromě národních škol mají Poláci ještě 2 gymnasia, a to v Českém Těšíně a Orlové, o 16 třídách s 286 žáky před vyloučením dětí okupantů, dále pobočky při obchodní akademii v Českém Těšíně, při obchodní škole v Orlové, při odborné škole pro ženská povolání v Orlové a při zemědělské škole v Českém Těšíně, jakož i hospodyňskou školu. Tato fakta dosvědčují, na čí straně je nedostatek dobré vůle ke klidnému soužití. Je pravda, že polské školy na Těšínsku neexistují?

Jako rodák z Těšínska chci slavnou sněmovnu informovat o poměrech na Těšínsku a o poměru Poláků k nám. Situace na Těšínsku není zdaleka pro český lid uspokojivá. Iredenta polská vystrkuje opět růžky. Tamější obyvatelstvo české má v živé paměti rok 1938, kdy polská soldateska beckovská pokojné české občany v několika hodinách z jejich domovů vypudila. Český člověk mohl často jen svůj život zachrániti před polskými bojůvkáři. Je nám všem v živé paměti, jak násilně utlačovaly polské úřady všechno, co bylo české. Na celém území Těšínska nebyla ani jediná česká škola, české bohoslužby byly ihned zakázány, české nápisy strhávány a ten, kdo promluvil česky na ulici a byl přistižen polským strážníkem, musel zaplatit vysokou pokutu nebo byl za to žalářován. Takto postupovali proti nám beckovští Poláci, když se ultimativním požadavkem s pomocí Hitlera zmocnili Těšínska.