Podle vládního programu a příkazů vlády věřily úřady a česká veřejnost, že spolupráce Čechů a Poláků po zapomenutí událostí z r. 1938 bude možná. Avšak podle posledního vývoje věcí na Těšínsku a po nabytých zkušenostech se ukázalo, že Poláci svou iredentistickou činnost obnovují všude, dokonce i v úřadech, školách a průmyslových závodech, jako v Třinci a Bohumíně. Polští bojůvkáři, kteří ohrožovali až do konce roku 1938 bezpečnost česko-těšínského pohraničí a kteří se nyní opět snaží aktivně vystupovati, jsou známi českým bezpečnostním úřadům. Jejich teroristická činnost může být prokázána knihou "Zaolzie jest nasze", která byla vydána polskými úřady po příchodu polské armády na Těšínsko v roce 1938, a četnými relacemi bezpečnostních úřadů. Český lid těšínský těžce nese, že polští desertéři, kteří se vyhnuli na podzim roku 1938 vojenské povinnosti a pak se zbraní v ruce se vrátili s polskou armádou na Těšínsko, se dosud pohybují volně na svobodě. Na Těšínsku, to jest v okrese českotěšínském a fryštátském, žije nyní 11.478 polských státních příslušníků. Z tohoto úhrnného počtu polských státních příslušníků jest asi 5300 tak zvaných polských okupantů, to jest Poláků, kteří se během událostí v době od 1. října 1938 až do dnešní doby usadili nelegálně na Těšínsku, tedy bez souhlasu příslušných československých státních úřadů.

Navrhuji proto, aby zákon o pobytu cizinců byl upraven tak, aby v pohraničí nebyl povolen jakýkoliv trvalý pobyt cizích státních příslušníků v tak zvaném pohraničním pásmu.

Minulý týden, to jest právě v době, kdy dlela v Praze početná polská delegace, udála se na pohraničí česko-polském v Českém Těšíně přestřelka. S polské strany bylo bez nejmenší příčiny stříleno na naši pohraniční stráž. Takto smýšlejí ještě dnes někteří beckovští šovinisté. To je jen malá ukázka fašistické kliky a věříme, že vláda varšavská nemá s těmito živly nic společného.

Situace v železárnách v Třinci je co do složení závodní rady velmi povážlivá a český dělník právem žádá nápravu. Zastoupení v závodním výboru je takovéto: z 20 členů a 20 náhradníků závodní rady je 16 členů a 17 náhradníků polských. Tato závodní rada nedovolí velké řadě Čechů návrat do závodů. V železárnách v Třinci je zaměstnáno mimo jiné na 180 polských státních příslušníků, t. j. úředníků a dělníků, zatím co čeští obyvatelé čekají na přijetí do železáren. Tito polští státní příslušníci docházejí denně k nám za prací z Polska.

Český lid na Těšínsku odmítá kategoricky, aby byl v pohraničí zřízen polský konsulát. Je tam ještě v živé paměti proslulý polský konsulát v Mor. Ostravě, který byl spravován Klocem a Malhommem. Když by již jednou mělo dojíti ke zřízení polského konsulátu, pak ať je ve vnitrozemí.

Říká se o nás, že jsme malý národ; ve všech možných zemích světa žije však úctyhodný počet našich krajanů. Zvláště v letech po první světové válce se naši lidé hromadně stěhovali do ciziny, aby tam hledali svou lepší budoucnost. Nyní nadešel okamžik, abychom tyto naše krajany povolali zpět do vlasti a dali jim tak možnost, aby i oni byli činni při budování našeho nového státu. Naši krajané zahraniční nejsou jen nepatrnou menšinou, neboť dosahují počtu 3 mil. duší. V samé Americe žije dnes něco přes 1¹/₂ mil. Čechoslováků, z toho v Chicagu samém 125.000. Dokonce i v Australii je malá skupina našich krajanů. Dnes máme ještě na 200.000 Slováků v Maďarsku, které si hraje na uraženého pána a chce světu namluvit, že patří mezi státy vítězné. Víme však, jak účinně podporovalo Hitlera v zotročení světa. Vzpomeňme jen letmo, kolik tisíc rudoarmějců položilo svůj život při dobývání Budapešti. Proto musíme s Maďarskem vyměnit své krajany Slováky, ne však hlavu za hlavu, neboť to by nebylo spravedlivé řešení. Myslím, že jim můžeme dát za jednoho Slováka až 6 Maďarů.

Našim krajanům v Rakousku žije se po stránce kulturní poměrně dobře. Počet je asi 130.000 duší. Mají tam své školství a ve Vídni jsou dvě české střední školy, které vydržuje spolek Komenský.

U našeho nejbližšího souseda, Polska, máme taktéž svou menšinu, která čítá na 40.000 duší, nepočítaje v to moravské obyvatelstvo v území zatímně spravovaném Polskem, t. j. na Ratibořsku, Hlubčicku, Kladsku a Kozlí. Do dnešního dne nemají naši krajané v Polsku ani jediné soukromé nebo veřejné školy. Věříme však, že nynější polská vláda odstraní tento nesoulad. 30.000 až 35.000 našich příslušníků žije na Ukrajině na Volyni. Je proto nutno, aby se ministerstvo zahraničí o naše krajany staralo a podle možnosti je povolalo zpět do vlasti.

Českému obyvatelstvu na Opavsku se nikdy nezdálo o tom, že by se mohlo stát skutkem, aby hraničili sotva na 3kilometrovou vzdálenost od Opavy s Poláky. V podzemním hnutí za svobodu, v odboji, v revolučních kroužcích, v žalářích a koncentračních táborech se mluvilko o připojení moravských krajů horního Slezska k republice jako o věci samozřejmé. Slezská národní rada vytyčila tento požadavek jako základní podmínku svého zásadního programu a také se slavnostně zavázala, že neupustí od splnění tohoto oprávněného a historicky odůvodněného požadavku. Rovněž 23. září 1945 na manifestačním projevu slezského lidu na Ostré Hůrce byly přesně vytyčeny požadavky, opravňující nás k připojení těchto krajů k naší republice. Stotisícová účast lidu slezského a jeho přísaha, složená před zástupcem vlády, nás zavazuje slavnostním slibem, že neustaneme, dokud svému právu nezjednáme průchod a dokud se naši bratři na modré, t. j. z Hlubčicka, Ratibořska, Kozelska a Kladska, nestanou příslušníky svého mateřského národa a částí osvobozené republiky Československé. Ze skutečnosti, kterou nyní prožíváme, je známo, že polští šovinisté beckovského ražení jsou sousedy velmi nepříjemnými, a proto také Slezsko a naši Slezané budou bedlivě střežit své spravedlivé požadavky a nikdy nedopustí, aby se Opavice stala hranicí nenávistných a zlomyslných přání velikášských šovinistických snah ojedinělých dobrodruhů z řad polských. (Místopředseda Petr zvoní.) Poláci plně prokázali, že nejsou schopni spravovat a nadále vést prozatímně jim svěřené území Horního Slezska.

Nezměnitelnost těšínské hranice jest odůvodněna právně i politicky. Mezinárodně-právně se opírá o rozhodčí výrok z 28. července 1920, podepsaný Amerikou, Anglií, Francií, Italií a Japonskem a přijatý Československem a Polskem. Historické, národnostní a hospodářské důvody tohoto rozhodčího výroku trvají i dnes. Hornoslezská hranice spočívá na smlouvách z let 1742 a 1763. Je výsledkem pruského tažení za velmocenským postavením v Evropě, jehož největší cenu zaplatilo Slezsko. (Místopředseda Petr zvoní.) Podle postupimského rozhodnutí je Polsko jen okupačním správcem západních oblastí včetně Slezska. Polsku se dostalo správy území, na jehož část má i československý stát při nejmenším stejné nároky jako Polsko.

Rozdílný mezinárodně-právní i politický ráz těšínského a hornoslezského hraničního úseku vnucuje různé hodnocení. Oba hraniční úseky jsou na sobě vzájemně závislé, jeden podmiňuje druhý. Těšínsko je součástí čs. státu a stojí pod jeho svrchovaností. Horní Slezsko je součástí německého státu, stojí pod svrchovaností Spojenecké rady a Polsko je jen jeho okupačním správcem.

Na Horním Slezsku nejde jen o hraniční korektury, nýbrž o reklamování německých krajů jež nám patří z důvodů historických, etnografických a hospodářských, podpořených hledisky mezinárodně-politickými. (Potlesk.)

Místopředseda Petr (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Šabršula, uděluji mu slovo.

Posl. Šabršula: Slávne Národné Shromaždenie, panie a pánovia!

Dovoľte mi, aby som urobil toto vyhlásenie:

Politický vývoj na Slovensku v posledných časoch jasne ukázal, že systém dvoch strán je na Slovensku nevyhovujúci a neudržateľný. Veľké úlohy, pred ktorými Slovensko stalo a stojí, nie je možné totiž s plným úspechom zvládnuť vtedy, keď krčovité pridržanie sa parity týchto dvoch strán hatí každé voľné počínanie a všetko sa posudzuje len podľa toho, či sa tým alebo oným opatrením zmenší alebo zväčší vplyv vlastnej strany. Značná časť Slovenského ľudu z rozličných príčin nenašla si miesto v doterajších dvoch stranách a tak nezúčastňovala sa na veľkom diele budovania nového Slovenska a celej Československej republiky. A práve Slovensko potrebuje, aby vtedy, keď ľudacka a iná reakcia dvíha tam stále viac a viac hlavu, sa urobily všetky opatrenia demokratické a aby všetky opravdové demokratické složky národa sa do tohoto zapojily.

Preto dochádza dnes k tvoreniu nových strán na Slovensku. Preto sa ustanovila 20. januára aj strana práce na Slovensku, ku ktorej sa hlásim a menom ktorej robím toto vyhlásenie. (Potlesk.)

Slovensko bolo kruto postihnuté najprv otravnou činnosťou tisovsko-tukovského režimu a jeho zradcami a potom všetkými následkami vojny, ktorá sa prehnala cez celé slovenské územie. Svojím národným povstaním smylo síce so seba hanu, ktorú na slovenské meno pred celým svetom naniesli zradcovia a zapredanci. Týmto svojím počinom pred celým svetom súčasne dokumentovalo, že slovenský národ chce žiť v jedinom naozaj svojom štáte, v štáte Československej republiky. (Potlesk.) Krv prelievaná spoločne za tohoto povstania i za oslobodzovacích bojov Slovákmi a Čechmi a príslušníkmi slávnych sovietskych vojsk určila navždy miesto Slovenska v Československej republike a po boku Sovietskeho sväzu. Súčasne víťazné ukončenie týchto bojov a obnovenie slobodnej našej republiky poskytlo nám všetkým možnosť v zaistení medzinárodného postavenia a bezpečnosti nášho štátu budovať svoju vlasť ako národný štát rovnoprávnych Slovákov a Čechov a ako opravdivú ľudovo-demokratickú republiku, v ktorej vôla pracujúceho ľudu jediná má určovať jej ďalší zdarný vývoj. (Potlesk.)

Strana práce na Slovensku vo svojom ohlase na slovenský ľud prihlásila sa s plným vedomím svojej zodpovednosti k svojmu podielu na tom úsilí, ktoré nás ešte čaká, aby sme zaistili a dobudovali dielo, vykúpené mnohými obeťami. Nadväzujúc na práce a boje slovenského pracujúceho ľudu v našej prvej republike, v domácom i zahraničnom odboji, v slovenskom národnom povstaní i v oslobodzovacích bojoch a v doterajšom budovateľskom úsilí chce sdružiť pokrokové, demokratické a socialistické sily Slovenska (Potlesk.), ktoré sa dosiaľ náležite neuplatnily, aby podporila zdarný vývoj Slovenska i celej našej Československej republiky. Oceňuje pozitívne výsledky diela vykonaného dosiaľ našou vládou a národnými orgánmi Slovenska v politike domácej i medzinárodnej. Stavia sa plne najmä za veľké znárodňovacie dielo a chce zo všetkých svojich síl pričiniť sa k jeho zdaru v priemysle, peňažníctve i v poľnohospodárstve. A rovnako plne súhlasí aj so zahraničnou politikou našej vlády, ako ju predniesol aj v Národnom shromaždení pán minister zahraničia.

Strana práce uvedomuje si, že pomery v celej republike a na Slovensku zvlášť vykazujú ešte mnohé nedostatky a že pre uzdravenie týchto pomerov bude treba ešte vykonať hodne práce. Ale súdi, že odovzdaním všetkej moci do rúk ľudu, ako sa to javí v zásade národných výborov, dané sú predpoklady, aby rany, spôsobené porobou a vojnou, boly zacelené a odstránené.

Strana práce na Slovensku prihlásila sa už k spolupráci v slovenskej Národnej fronte a hlási sa aj k spolupráci v Národnej fronte Čechov a Slovákov. Chce pracovať v duchu pokrokovom, demokratickom a socialistickom (Potlesk.) medzi slovenským pracujúcim ľudom a za jeho záujmy, chce a bude pracovať za radostný a spokojný život slobodných a rovnoprávnych Slovákov a Čechov v ich jedinej vlasti, v Československej republike. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Dalším řečníkem je pan posl. Wünsch. Dávám mu slovo.

Posl. Wünsch: Paní a pánové!

Exposé pana ministra zahraničních věcí o zahraniční činnosti a akcích naší prozatímní vlády v emigraci za války a o směrnicích naší zahraniční politiky od obnovení naší státní samostatnosti do dneška vyvolalo obecnou pozornost naší nejširší veřejnosti, ale upoutalo i mimořádný zájem nejpočetnější složky našeho národního společenství, pracujícího lidu republiky.

Tuto živou odezvu v zaměstnaneckých vrstvách vzbudil jak realistický způsob výkladu pana ministra, který nám podal podle strohé skutečnosti a bez příkras obraz naší mezinárodní situace a načrtl linii vývoje naší zahraniční politiky, tak i jeho zdůraznění našeho opravdového, trvalého a důsledného spojenectví se Sovětským svazem a naší těsné spolupráce s ostatními slovanskými národy i přátelských vztahů k demokraciím světa, zejména však ta část výkladu pana ministra, v níž vyzdvihl úlohu mezinárodního odborového hnutí jako jednoho z důležitých a iniciativních činitelů mezinárodní politiky. (Potlesk.)

Není to po prvé, kdy zhodnotil pan ministr Masaryk význam pracujícího lidu na výstavbě nového světa. Učinil tak již před dvěma měsíci na valném shromáždění Organisace Spojených národů v Londýně za debaty o otázce účasti Světové odborové federace na jednáních této organisace a zastoupení federace v Hospodářské a sociální radě. Byl jedním z nemnohých, kteří se společně s členem sovětské vládní delegace Kuzněcovem, ukrajinským delegátem Manuilským a francouzským ministrem zahraničí Bidaultem přimlouvali za těsnou spolupráci světového odborového hnutí s Organisací Spojených národů. Pan ministr Masaryk nalezl tehdy zvláště vřelá slova o osvíceném dělnickém hnutí světa jako skutečném představiteli pracujícího lidu a významném faktoru hospodářském a sociálním, jehož hlas musí býti slyšen při budování nového světového pořádku, a vzpomněl velmi uznalými slovy i sjednocených odborů československých.

Toto vystoupení našeho ministra zahraničí vyvolalo tehdy ohlas ve světovém tisku i v celém mezinárodním hnutí dělnickém, jak jsme se o tom přesvědčili hned v zápětí, když docházely naší Ústřední radě odborů od odborových organisací nejrůznějších zemí četné telegrafické i písemné projevy souhlasu a sympatií s tímto postupem představitele naší vlády.

A plním tedy jen svou povinnost, jestliže jménem své strany, která se opírá o široké kádry zaměstnanecké, i jménem Revolučního odborového hnutí zde dnes vyjádřím panu ministru zahraničních věcí upřímné díky za jeho zájem a porozumění, které projevil s řečniště londýnské konference a nyní opětovně ve svém exposé pro úkoly a poslání pracujících vrstev. (Potlesk.) Neboť jsou to dělníci práce fysické i duševní, u nás právě tak jak v ostatních zemích, kteří jsou nejspolehlivější oporou světové demokracie a na nichž záleží, jak rychle a s jakým zdarem bude uskutečněno dílo hospodářské obnovy.

Naše díky patří ovšem i celé vládě Československé republiky za její ochotu, s jakou umožnila našemu odborovému hnutí, aby se jeho zástupci mohli účastnit jako poradci československé vládní delegace zasedání Organisace Spojených národů. Kvitujeme s radostnými pocity toto vlídné gesto naší vlády, jímž znovu prokázala svůj kladný poměr k sjednocenému odborovému hnutí Československa, a chápeme toto positivní stanovisko i jako nové a zřetelné odmítnutí jakýchkoliv reakčních snah, které by, ať dnes nebo v budoucnu, chtěly rušivě zasahovat do jednoty odborů. Tato jednota jest jedním z největších přínosů naší revoluce a stala se nedotknutelnou posvátností pro celou dělnickou třídu Československé republiky. Pochopení pana ministra zahraničí i celé vlády pro význam organisovaného dělnictva jako nejdůležitější složky národního celku právem spatřujeme i v jeho zmínce o zamýšlených nových opatřeních v naší diplomatické službě.

Pan ministr prohlásil v této části svého středečního výkladu, že ministerstvo zahraničí uvažuje v dohodě s odbory o zřízení sociálních přidělenců v našich zastupitelských úřadech. Toto prohlášení z oficielních míst je nám potvrzením, že se ministerstvo zahraničí konkretně zabývá návrhem ÚRO na ustavení příslušných oddělení, vedených sociálními attaché při našich zahraničních legacích. Uskutečnění tohoto návrhu bude znamenat další zlepšení našich mezinárodních styků, neboť řádné poznání cizího národa není dobře myslitelné bez znalosti jeho většiny, t. j. pracujícího lidu. Je samozřejmé, že také evidence československého dělnictva v cizině, ochrana jeho pracovního poměru a smluv, regulování vystěhovalectví a repatriace, spolupráce při tvorbě mezinárodních pojišťovacích smluv, obecná, sociální, právní a rekreační péče i všechny další povinnosti by byly úkolem těchto sociálních přidělenců, jichž jmenování doporučuje Ústřední rada odborů zatím ve 14 státech.

Používám dnešní příležitosti i k tomu, abych slavnou sněmovnu, naše vládní místa i celou veřejnost upozornil na hluboký mezinárodně politický význam sjednocených odborů československých.

Soustavná práce čs. odborového hnutí na poli zahraničních styků vykazuje za necelých 10 měsíců svého trvání velmi patrné výsledky, zvláště od pařížského kongresu, na němž byla loni v říjnu založena Světová odborová federace, sdružující dnes 66 milionů odborově organisovaných dělníků rukou i ducha, a na němž naše delegace navázala přátelské vztahy k zástupcům odborářů celého světa. Od té doby jsme v permanentním styku s dělnickým hnutím zahraničním, které má dnes tak vynikající podíl na politice svých vlád. Tyto styky se projevují nejen korespondencí, výměnou zpráv a publikačního materiálu, jímž pronikáme do zahraničního tisku a světové veřejnosti, a to nejen jako odboráři, ale i jako příslušníci československého státu, nýbrž i zájezdy zahraničních delegátů k nám a našich do ciziny. Tyto vzájemné zájezdy poskytují našemu odborovému hnutí možnosti dříve nebývalé. Otevřely našim odborům dokořán okna do světa a poskytly jim široké pole působnosti v mezinárodním měřítku. Ukázaly, jak může čs. odborové hnutí nejen prospět svému členstvu a pracujícím svého národa, ale jak může být prospěšno i státu. Tato uvědomovací práce, paralysující nepřátelskou propagandu známých zahraničních kruhů a ukazující světu skutečný obraz poměrů v naší lidově-demokratické republice, je novým dokladem, jak značný i politický a mezinárodní význam mají naše sjednocené odbory a jakou výhodou pro náš národ jest jejich jednota a touto jednotou jim propůjčená síla a vliv. (Předsednictví se ujal předseda David.)