Rozpočet je a bude středem pozornosti, stane se předmětem usuzování našich občanů a bude posuzován i v cizině. Jeho významnou konsolidační funkci nezneuzná jistě žádný myslivý posuzovatel, stejně jako vezme v počet mimořádnost doby, ve které a pro kterou byl rozpočet sděláván a která mu vtiskuje výraznou pečeť. To však nejsou pochopitelně jediná hlediska, s nichž se lze na předložený rozpočet dívat a s nichž bude rozpočet také ohledáván.

Náš rozpočet je rozpočtem deficitním, nevyrovnaným. Než jenom zcela nekritické přání by si mohlo žádati rozpočtu vyrovnaného v době, v jaké jsme po sotva dozněvších posledních výstřelech války a po šestileté okupaci, kdy jsme byli vydáni na milost a nemilost kořistěným nepřátelům.

Při posuzování rozpočtu není základní otázkou vyrovnanost rozpočtu, nýbrž jeho národohospodářská únosnost, protože i deficitní, avšak národohospodářsky únosný rozpočet není nebezpečím, není sám o sobě příznakem špatně započaté cesty, jako na druhé straně může býti nebezpečím rozpočet, vyrovnaný národohospodářsky neúnosným břemenem. Musíme tedy v prvé řadě hodnotiti národohospodářskou únosnost rozpočtu. To znamená nakonec posuzovati rozpočet v souvislosti s celou naší národohospodářskou problematikou spolu se všemi opatřeními, jež nám bude v oblasti národohospodářské politiky učiniti.

Národohospodářská únosnost rozpočtu deficitního je dána tím, že rozpočet počítá s národohospodářsky únosnými příjmy a s národohospodářsky uskutečnitelným a únosným úvěrem. Národohospodářsky únosnými příjmy jsou ony, které, s hlediska daňově postihovaného národního hospodářství posuzováno, neporušují a nesnižují jeho produktivity. Nezapírejme si, že v tomto směru jsme již vyčerpali všechny možnosti a že by nebylo možné bez vážné újmy na produktivitě národního hospodářství hledati východisko v nových a vyšších daních. Úvěrem je pak odkázán stát na řádný domácí trh peněžního kapitálu a na cizinu. Je-li rozpočet deficitní, znamená to elipso, že deficit třeba krýti úvěrem, a nemůže být tedy deficit větší, nemá-li nastoupit cedulový úvěr, než je státu možno si vypůjčit doma a v cizině. Při tom chci třeba uvážit, že státní hospodářství nemůže bez národohospodářských škod prostě počítat s celým rozsahem daného peněžního trhu a odčerpat z něho všechny prostředky, protože o úvěr s ním se ucházejí také ostatní žadatelé, zejména výroba. V každém případě však platí, že může-li si stát vydlužit a lze-li důvodně čekati, že se v příštích letech nalezne ve státních příjmech prostor pro úmor a úrok dluhů, je deficit národohospodářsky únosný a nemůže býti předmětem obav. Záleží tudíž všechno na tom, abychom vytvořili podmínky, jichž je třeba k státnímu úvěru. Cizina nám vypomáhá a vypomůže, avšak proto přece je základním problémem oživení našeho trhu peněžního kapitálu, tedy oživení spořivosti, tvorby vkladů, aby stát i výroba nalezly na trhu peněžního kapitálu prostředky, jichž potřebují. Nemohou svou úvěrovou potřebu uspokojit ve větší míře, než je dána rozsahem pohotových prostředků na peněžním trhu a výpomocí ciziny. Nemohu ani s dostatek zdůrazniti tuto skutečnost a dále to, že oživení našeho trhu peněžního je nezbytně jednou z hlavních os naší nejblíže příští hospodářské politiky. Fakt rozpočtového deficitu si vynucuje tuto politiku s naléhavostí zcela samozřejmou. Pro státní politiku hospodářskou vyžaduje splnění tohoto naléhavého postulátu, že musí připravovat a zesilovat všechny předpoklady pro tvorbu úspor a ovšem že se musí úzkostlivě střežit všech počinů, které by mohly tento rozvoj podlamovat. Je potřebí učinit všechno, aby se vzkřísila a podpořila důvěra vkladatelů, na jejichž spořivost spoléháme a musíme spoléhati. (Potlesk poslanců čs. strany lidové.) Prozatím je pramen vkladového příjmu do peněžních ústavů skrovný a odhady současné thesaurace hotových doma jsou odstrašující. A uvažme, že jen 5.000 Kčs u jedné rodiny doma thesaurovaných znamená při 2 mil. rodin 10 miliard Kčs.

Jsme si vědomi dobře toho, že při daném stavu spotřebních hospodářství, z nichž každé potřebuje důkladné restaurace po několikaleté nemožnosti nákupu spotřebních statků a provádění oprav, nemůže býti naše tvorba úspor stejně silná, jako byla před válkou. Avšak o to více musí se státní hospodářská politika snažit, aby všechny thesaurované peníze, které již úsporami jsou, opouštěly truhlice a putovaly do peněžních ústavů. Že tak nelze učiniti bez vážného dotčení jiných životně důležitých postulátů hospodářských normou, nýbrž pouze politikou, příznivou důvěře vkladatelů, je na bíle dni.

V souvislosti s úvahou o nutnosti oživení tvorby úsporných vkladů považuji také za nutné dotknouti se populárního mylného názoru, že hlásáním myšlenky spořivosti se napomáhá škodlivému ubývání kupní síly a že rozvoj výroby naopak vyžaduje hesla "Kupovat co nejvíce". Vždyť, bude-li se spořit - tak se usuzuje - znamená to, že se bude méně kupovat a že se tedy bude méně prodávat a výroba nenalezne dostatek odbytu. - Takováto hesla by v naší době a v naší nynější situaci mohla způsobiti mnoho škody, když potřebujeme oživení trhu peněžního kapitálu a tvorby úspor jako soli, jak je toho svědectvím deficit v rozpočtu. Třeba si uvědomit, že pouze thesaurace peněz doma přináší úbytek kupní síly se všemi toho nežádoucími důsledky, kdežto spořivost tvorbou vkladů znamená přechod dané kupní síly z jedněch rukou do druhých. Celková kupní síla se o nic nezmenšuje. Místo vkladatele, který uspoří peníze a vloží je do peněžního ústavu, nastupuje na trh jako kupec zadavatel prací atd., dlužník peněžního ústavu, který si od peněžního ústavu peníze vydlužil.

Řekl jsem, že stát nemůže uspokojiti svou úvěrovou potřebu ve větší míře a tudíž ani nakonec nemůže mít větší deficit, nemá-li si vadně vypomáhat cedulovým úvěrem, jenž je dán rozsahem pohotových prostředků peněžních doma na peněžním trhu a finanční výpomocí ciziny. Cizina bude pak o to ochotnější nám vypomoci, oč více bude vidět, že se také snažíme a že jsme s to si vypomoci sami. Třeba pak v zájmu vzniku důvěry znovu a znovu zdůrazňovat, že finanční zákon o tomto rozpočtu počítá dopředu s řádnou zásadou, když stran mimořádného rozpočtu stanoví, že práce a dodávky, jejichž náklad má býti hrazen z prostředků mimořádného rozpočtu, mohou býti zadány jen tehdy, jestliže potřebné prostředky byly opatřeny a dán souhlas ministerstvem financí, na Slovensku povereníctvem financií. Je to právě mimořádný rozpočet, který vykazuje značný schodek, avšak výdaje, z nichž tento schodek resultue, se činí právě uvedeným ustanovením, přijatým odpovědně celou Národní frontou, závislými na získání potřebných prostředků finančních. Nebude těchto výdajů, nepodaří-li se získati potřebné finanční prostředky, a může jíti pouze o takové získání prostředků, které vylučují inflační účinky.

Pan ministr financí uvedl právě určené ustanovení finančního zákona v souvislosti se svou argumentací, že rozpočet není inflační; na druhé straně si však musíme uvědomit, že mimořádný rozpočet obsahuje výdaje vynucené mimořádnými válečnými poměry a z valné části velmi nutné pro naši hospodářskou obnovu, takže v čím větší míře bude v rámci daných technických možností uveden ve skutek, tím blíže budeme svého cíle. Jsme si vědomi toho, že splnění mnohého úkolu uvedeného v mimořádném rozpočtu nebude prostě možné z naznačených důvodů technických, jako z nedostatku materiálu, příslušných pracovních sil, dopravy a pod., takže v těchto případech nepřijde v úvahu ani otázka financování. Bylo by však zlé, kdybychom z nedostatku finančních prostředků nemohli provést ony restaurační a pro obnovu našeho hospodářského života potřebné práce, k nimž by jinak bylo možno získati technické předpoklady. A zde je právě nejlépe vidět, jak význačnou sociální funkci třeba přikládat oživení tvorby ukládaných úspor, na nichž závisí mnoho možností, aby stát získal potřebný úvěr. Právě u vědomí této významné funkce spořivosti našeho lidu pro celé naše národní hospodářství a tím pro celý náš národní život si klademe za úkol chrániti naše vkladatele a podporovat i vyžadovat takovou politiku, která je s to oživit jejich důvěru.

Nemůžeme nikdo za škody, které napáchali okupanti svým šestiletým kořistným hospodařením u nás na vkladatelích, je však třeba tuto škodu spravedlivě rozvrhnout spolu s ostatními škodami na všechny, zachrániti pro ně všechno, co vůbec jen zachránit lze, a pro budoucnost a budoucí vklady, za jejichž osud jsme již plně odpovědni, vésti jasně politiku, jíž by byla zabezpečena jistota vkladatelů. Každá poválečná doba, a zejména naše doba po válce tak ničivé se zcela pochopitelně vyznačuje na jedné straně rozměrností výdajových potřeb a na druhé straně značnou omezeností prostředků. Omezenost prostředků činí teprve problém problémem. Je mnoho velmi naléhavých úkolů, které bychom všechny v době co nejkratší rádi vyřídili, ale je jen málo prostředků k jejich uskutečnění. Tu nezbývá, než rozvrhnouti uskutečňování úkolů na delší časovou periodu tak, jak to dovolují dané prostředky, a mezi úkoly voliti také časově ty nejdůležitější.

Nejdůležitějšími úkoly, před kterými stojíme, jsou nepochybně ony, jichž si vyžaduje oživení a zvýšení naší produkce. Že tyto úkoly mají přednost, je nasnadě. Při posuzování rozpočtu nebude jistě v naší veřejnosti hlasu, který by se zvedl proti oněm preliminovaným výdajům, které mají řečenou povahu. Bude se však velmi podrobně uvažovati o tom, zda rozpočet nenaduřel proto, že se současně uskutečňují také mnohé úkoly, které nejsou buď vůbec, anebo v té míře, v jaké se uskutečňují, časově opravdu naléhavé. Je arci zcela pochopitelné, že zřetel na omezené prostředky a na řečené časové pořadí důležitosti, jakkoli nutný a chladné úvaze samozřejmý, začasté nemá příznivou psychologickou základnu, což je i pramenem historicky známé a stále se opakující nepopularity všech finančních ministrů, jejichž úkolem právě je na tento zřetel stále upozorňovat.

Nehledět k omezenosti prostředků by však znamenalo ve sféře státního hospodářství nakonec otvírati dokořán brány cedulovému úvěru a porušovati princip hospodářství a tudíž pořádku vůbec. Je nutno si stále uvědomovati, že všeho můžeme dosáhnouti, budeme-li pracovat. Nemůžeme však všeho dosáhnouti najednou, v jednom roce. Pro občany je i seberozsažnější a na samé hranici únosnosti národního hospodářství se pohybující rozpočet přijatelný, avšak ovšem pouze tehdy, je-li jeho vnitřní výdajová skladba jasným svědectvím toho, že rozsažnost rozpočtu je opravdu dána a vyvolána důležitými, časově neodložitelnými úkoly, avšak na druhé straně, pokud se týče ostatních úkolů, že rozpočet vykazuje nejvyšší možnou míru úspornosti. Kdyby však rozpočet vykazoval vedle výdajů, nezbytných pro nejnutnější chod státního hospodářství a pro rekonstrukci a oživení hospodářství, také takové závažné položky, které bylo možno odsunouti až do příštích let blahobytu, nebylo by možné pak argumentovati, že roztažnost rozpočtu je vyvolána oněmi nutnými úkoly mimořádné důležitosti, před které postavila stát doba, protože mohly býti z části nebo zcela hrazeny z prostředků, použitých na úkoly méně naléhavé. Čím je rozpočet rozsažnější, tím větší vyžaduje úspornosti.

Deficity obou předložených rozpočtů, rozpočtu řádného i mimořádného, jsou početním výsledkem, totiž rozdílem mezi předpokládanými státními příjmy a preliminovanými výdaji. Jde tedy o deficity předpokládané. Pravdivost předpokladu je pak závislá na tom, ukáží-li se v průměru a celku pravdivými i předpoklady o příjmech. Na tom závisí pochopitelně vše.

Ukázaly-li by se příjmy, jichž stát skutečně dosáhne, podstatně menšími, měnil by se úsudek o národohospodářské únosnosti rozpočtu a celá situace. Toho je si dobře vědom pan ministr financí a odpovědně dvakrát prohlásil ve svém exposé, že vše je závislé na rozvoji výroby v tomto roce.

Rozpočet je vypracován jak co do příjmů, tak co do výdajů na předpokladu trojnásobného zvýšení soustavy hospodářských čísel. Pravdivost rozpočtu závisí tudíž podstatně na tomto zvýšení. Vychází se přitom z toho, že byly především trojnásobně zvýšeny ceny, a vše se propočítává na této nové, trojnásobné cenové hladině. Tu si však musíme suše a střízlivě říci, že jakkoli byla zvýšena na trojnásobek cenová hladina a také byly zvýšeny jednotlivé důchody, nebylo tím na trojnásobek zvýšeno hospodářské číslo.

Z čeho je vycházeti při úvaze o hospodářských číslech jako ze základního poznatku je to, že zvýšení cen, resp. cenového indexu na trojnásobek neznamená o sobě zvýšení soustavy hospodářských čísel na trojnásobek. Byl by osudný omyl to se domnívat. Hospodářské číslo znamená totiž úhrn, součet všech cen, všech statků skutečně kupovaných spotřebními hospodářstvími, resp. úhrn všech důchodů, resp. úhrn všech objektivních výnosů podniků. Výše cenové hladiny sama o sobě je pak jednou z konstituant hospodářského čísla, není však sama hospodářským číslem, které vedle toho závisí také na množství statků a služeb kupovaných na trhu. Měli jsme v r. 1938, ze kterého vycházíme, tehdejší cenovou hladinu a tehdejší rozsah výroby, tedy také tehdejší množství reálných statků a služeb kupovaných za tehdejší ceny. Hospodářské číslo bylo dáno tehdy součtem tehdejších všech cen placených na trhu za statky a služby. Ono ukazovalo úhrnnou hodnotu celé národní spotřeby a zároveň národní produkce v penězích.

Vyšli jsme při sdělávání tohoto rozpočtu z trojnásobku hospodářských čísel, avšak zvýšili jsme pouze cenový index na trojnásobek, čímž jsme nezvýšili nikterak hospodářská čísla na trojnásobek. A o toto zvýšení zde jde. Zvýšení jednotlivých cen a jednotlivých důchodů tak, že jejich indexy jsou dnes u srovnání s r. 1938 na přibližně trojnásobné výši, by znamenalo současně i zvýšení soustavy hospodářských čísel na trojnásobek tehdy, kdybychom měli dnes také onen reálný hospodářský podklad, který jsme měli v roce 1938, jinými slovy, kdybychom vyráběli a kupovali přibližně totéž množství reálných statků a služeb jako v r. 1938. Je dostatek známo, že naše výroba a tudíž také spotřeba není dosud a nemůže býti na předválečné úrovni a že její rozsah je důsledkem válečné konflagrace o velmi značnou dávku menší.

Proděláváme se světem poznenáhlý ozdravovací proces, a jakkoliv lze důvodně čekat, že dojdeme tohoto roku již pozoruhodných výsledků, zejména učiníme-li v oboru hospodářské politiky vše, čeho je k tomu cíli potřebí, nelze čekati, že by tento ozdravovací proces, jehož průběh také není závislý pouze na nás, byl tohoto roku ukončen. To má však zcela rozhodující vliv na úsudek o předpokladu, z něhož vychází náš rozpočet, totiž z řečeného trojnásobného zvýšení soustavy hospodářských čísel.

Není tedy správné, mluvíme-li o tom, že činíme východiskem trojnásobné zvýšení soustavy hospodářských čísel, že jsme dosáhli ztrojnásobení hospodářských čísel, nýbrž správné je tvrditi, že vycházíme z trojnásobných cen, jimž při daném rozsahu produkce a tudíž národního produktu odpovídá jisté hospodářské číslo, které však samo není trojnásobkem. Je nižší. To není jenom věc pojmové vědecké správnosti, abychom dobře rozlišovali cenovou hladinu od hospodářského čísla a zvýšení cenové hladiny od zvýšení hospodářského čísla, nýbrž jde o záležitost eminentně důležitou prakticky. Při stanovení státních výdajů je totiž pochopitelně v popředí úvahy cenová hladina, protože celá otázka se zde, uvažována separovaně od problematiky příjmové, obmezuje na výpočet toho, kolik bude stát ve vyšších cenách splnění toho nebo onoho úkolu. Jinak však je tomu po stránce příjmové, kdy jde o to, kolik stát dostane na příjmech z jednotlivých příjmových pramenů, což je závislé pochopitelně nejen na cenách, nýbrž také na rozsahu produkce, tedy na onom dnes tak zpopularisovaném "hospodářském čísle".

Schematický příklad to ozřejmí v malém: Kdyby měl stát příjem jenom z tabáku, jehož ceny byly ztrojnásobeny, avšak množství se zmenšilo na polovinu, tak by neměl trojnásobný příjem, avšak kdyby musil kupovat tabák, měl by trojnásobný výdaj. Bylo tedy správné, vycházeti z trojnásobku cen při státních výdajích, nebylo však správné vycházeti při státních příjmech z trojnásobku hospodářského čísla. Tím, že se konfundovaly pojmy cenové hladiny a hospodářského čísla, došlo se k tomuto důsledku.

Proto vidím nejnaléhavější úkol příští finanční naší politiky v tom, aby se během roku velmi bedlivě přiměřovaly preliminované výdaje ke skutečným příjmům, jak budou státní pokladně docházeti, nebo jak lze opravdu důvodně očekávati jejich příliv, protože ovšem dalšího deficitu, který by plynul z podstatné neshody mezi předpokládanými a skutečnými příjmy státními, bychom neunesli. Bude to základní úkol parlamentní úsporné a kontrolní komise, která se zřizuje, úkol hodně složitý, protože to, co jsem právě uvedl, je jen nejletmější náčrt toho, oč jde. Rozpočet vyšel z trojnásobku soustavy hospodářských čísel, musí však býti buď jak buď přizpůsoben skutečnému násobku původní soustavy hospodářských čísel z r. 1938, jak plyne z daných cen a z daného rozsahu výroby. Že bych si osobně přál, aby rozdíl byl co nejmenší, snad nemusím ani zvlášť zdůrazňovat. Problém se bude stávat složitějším a také ožehavějším též tím, že s vývojem produkce budou pochopitelně, jak si toho všichni přejeme, klesat ceny, takže by byl omyl domnívat se, že se bude zvyšovat hospodářské číslo.

Jde právě o to, abychom napjali všechny své síly a všechen svůj hospodářský um k tomu, aby předložený rozpočet především nalezl co do svého deficitu úhradu úvěrem na řádném trhu peněžního kapitálu a výpomocí z ciziny a aby při tom byly přece všechny ony výdaje, které jsou na úvěr odkázány, splněny v míře co nejvyšší. Dále jde o to, aby stůj co stůj se zamezilo tomu, aby případné menší, než preliminované příjmy nevedly ke vzniku deficitu ještě většího, což si nutně vyžaduje opatření dotčeného shora, neboť jedině tak bude splněn i ten základní požadavek kladený na každý rozpočet, aby byl opravdu plánem pro hospodaření do budoucna. Zejména pak jest varovat před oblíbeným a často se vyskytujícím názorem, že v praxi a také v naší praxi za první republiky nakonec většina vyrovnaných rozpočtů také končila schodky, deficity. Naznačil jsem již na počátku, že nejde o deficity a také nikdy nejde o to, zda původně navržený rozpočet jako vyrovnaný, nakonec skončil deficitem, nýbrž, že jde o to, zda nalezne deficit úvěrovou úhradu takového druhu, že nepoškodí produktivitu národního hospodářství a nedotkne se měny. I při sebevětším optimismu musí každý přiznati, že budeme mít ještě po několik let deficity, máme-li však dojíti k pořádku a nemáme-li se octnouti na nakloněné ploše, musí tyto deficity býti národohospodářsky únosné.

Přednesené výklady směřovaly k tomu, aby vynikla souvislost státního hospodářství s národohospodářskou produktivitou a s daňovou únosností národního hospodářství na straně jedné a s tvorbou kapitálu a úvěrovou potřebou veřejnou na straně druhé. Výsledek finanční politiky státní, která by nedbala těchto souvislostí, byl by natrvalo národohospodářsky neúnosný a ohrožoval by ve svých důsledcích stabilitu měny, která je základním pilířem úspěšného vedení státního hospodářství a veškerého hospodářského života vůbec.