Uvedu jenom malý příklad. Je tu otázka důchodové daně. V této dani je zahrnuta daň ze mzdy a daň z platů. Každý národohospodář a každý organisátor naší nové výroby nám řekne otevřeně, že náš daňový systém, zatěžující mzdy a platy, je do budoucnosti neudržitelný. On překáží organisaci výroby snižuje výkony, ubíjí chuť k práci a znemožňuje soutěžení. Kdyby daňový systém, tak jak dnes existuje neměl býti změněn, zabrání nám vůbec, abychom mohli zvýšit výkony a abychom dělníky ke zvyšování výkonu donutili, poněvadž blázen by byl každý, aby svůj výkon zvyšoval jen k vůli tomu, aby mu berní správa konfiskovala výsledky jeho snažení. (potlesk.) Kdyby nebyl změněn tento systém, nedostali bychom se s výrobou kupředu. Daněprosté minimum nebylo zvýšeno přiměřeně podle cifer zvýšených cen a tím už bylo přivoděno velké a nové finanční zatížení, které se ve výrobě těžce projevuje.

Výnos důchodové daně činí 5.800 mil. Kčs a je největší příjmovou položkou našeho rozpočtu. Jen daň z obratu se mu přibližuje částkou 5 miliard. O dani důchodové vám však řekne státní rozpočet v jediné řádce: Důchodová daň: Zemské finanční ředitelství v Praze 4.600 mil. Kčs, Zemské finanční ředitelství v Brně 1.160 mil. Kčs, expositura v Opavě 580 mil. Kčs, úhrn 5.800 mil. Kčs. A to je všecko. Puntík. (Výkřiky.) Nic víc tady rozpočet o této tak eminentně důležitě věci neříká. A přece by bylo potřebí, aby poslanci znali při nejmenším bližší rozvržení této daně. Bylo by potřebí v zájmu organisace naší výroby znát, kolik činí daňový výnos z mezd dělníků, po př. i podle jednotlivých odvětví výrobních, kolik činí výnos daně z platů státních a veřejných zaměstnanců, řemeslníků, obchodníků, rolníků atd. Jen na základě těchto znalostí je možno skutečně měnit rozpočty do budoucnosti, činit závěry, podávat nové návrhy a náš daňový systém dnešním potřebám, hlavně potřebám naší výroby, přizpůsobovat a měnit.

Hledáte ve vysvětlivkách, že se tam snad dovíte něco více. Co se z nich dovíte? - "Veřejné dávky. Důchodová daň. Počítá se, že v důsledku všeobecného zvýšení platů a mezd v službách soukromých i veřejných nastane přesun do vyšších daňových sazeb." - To je všecko. To prosím, má sloužiti k vysvětlení poslancům. To má sloužiti k vysvětlení Národnímu shromáždění. Jestli někdo z toho vysvětlení zmoudří, nevím, já se přiznávám, že já ne. - Při tom je zajímavé, vezmete-li tutéž stránku vysvětlivek, že vysvětlivky řeknou více o vydržování a ošetřování a výcviku služebních psů. Zde se říká: "Vydržování, ošetřování a výcvik služebních psů. Z úvěru hradí se jak výdaje zřejmé z označení položky, tak i prémie za odpovědnostní pojištění těchto psů. atd." - Tedy o psech jsou tu aspoň 3 řádky o důchodové dani jsou ve vysvětlení jenom 2 řádky. Náklad na ty psy činí 210.000 Kčs.

Tomu se říká právem naprostá ignorance a neporozumění potřebám nové hospodářské epochy. Rozpočet řídí se znovu starou zásadou, dát poslancům co možná nejméně informací, nedat možnost nahlédnouti do alchymie finančního státního hospodářství, poněvadž státní finanční hospodářství bylo vždycky tajnou diplomacií do které obyčejný občan neměl vidět (Potlesk.) a do které obyčejný občan neměl právo co mluvit. Všeobecný rozpočet zachovává tutéž diplomatickou linii. Nechce dáti nahlédnouti do diplomatických tajů státního finančního hospodářství. (Potlesk.) A to je to, co bude potřebí v příštích rozpočtech změnit. Jestliže sděláváme státní rozpočet, jestliže - a je to samozřejmé - musíme činit a musíme mít státní vydání a musíme opatřovati také státní příjmy, pak se nemusíme stydět za to, kde je opatřujeme a jak je opatřujeme, nemusíme se stydět, za co vydáváme. A jestliže by měl náš státní rozpočet a naše státní hospodářství i v lidové demokratické republice vypadat tak, že by občané nesměli vědět, na co a komu se co vyplácí, jestliže bychom se za to, co komu vyplácíme, musili a měli stydět, pak bychom neměli žádnou lidově demokratickou republiku. (Potlesk.)

Nebudu mluvit o tom, že se v rozpočtu nebere zřetel na znárodněný průmysl a podobně. O tom bylo už dosti řečeno. Nebere se také žádný zřetel na to, že jsme znárodnili banky a peněžní ústavy. Zkrátka v rozpočtu pro r. 1946 se všechny tyto veliké události, které právě dávají rys a vtiskují ráz naší nové lidové demokracii, prostě pomíjejí tak, jako by neexistovaly. (Hlas: Vzaly se na vědomost!) Ve velké řadě případů vysoká byrokracie v ministerstvu financí nechce brát na vědomost ani dekrety, usnesené vládou podepsané panem presidentem a schválené parlamentem. To je nesporné.

Stále a stále musí lid zdola urgovat, aby se také v otázce znárodnění bank a znárodnění peněžních ústavů něco hnulo. Páni na ministerstvu financí mají stále dostatek času na to, aby se v našem peněžnictví vykonávaly nějaké změny. A přitom pochopitelně existuje tu celá rozvětvená síť určitých intrik, které se snaží vykonávat různé vlivy a které se snaží ještě v poslední chvíli v peněžních ústavech urvat, co se urvat dá, a zašmodrchat finanční záležitosti tak, aby pokud možno stát při zestátnění bank a při zestátnění peněžních ústavů vyšel nejvíce naprázdno.

Nechci se dotýkat otázky předimensování našeho státního aparátu. O této otázce slyšíme stále mnoho a mnoho řečí. Slyšíme je i se strany našich finančníků, se strany ministerstva financí, ale rozpočet na tuto otázku zase nebere žádného zřetele, nedává na ni žádnou odpověď a vůbec se ani nesnaží naznačit, že by se tato ožehavá otázka měla nějak řešit a jak by se měla řešit. A přece je potřebí, aby se o této věci velmi mnoho mluvilo.

Zastavuji se na příklad u tak zv. mimořádných platů na odčinění křivd veřejných zaměstnanců. kteréžto položky, jak se proslýchá, jdou do miliardových částek. Rozpočet je však zase nevyčísluje. Nikdo neví, jak jsou v rozpočtu obsaženy anebo jsou-li vůbec v rozpočtu obsaženy. Říkám, zase se tady uplatňuje ta tajná alchymie. Důvodová zpráva o tom nic neříká, rozpočet o tom nic neříká. a přece už jsou zálohy na tyto odměny a náhrady vypláceny. Je to důležitou součástkou našeho státního finančního hospodářství a veřejnost má právo žádat, aby se odpovědělo, jak má být tato otázka řešena, podle jakého klíče má zde být postupováno a jak mají být ty náhrady vypláceny. Vzniká tu důvodné podezření, zdali se nemá jíti po té linii, po jaké šel bývalý ministr protektorátní vlády pan Feierabend, který - jak se dnes dovídáme - žádá inkasování na účet svého ušlého platu po dobu, co byl v zahraničí, 1,035.287 Kčs od Kooperativy. (Výkřiky.)

V tom je právě ta otázka. My nemáme nic proti vyplácení náhrad sociálně slabým a potřebným obětem nacistické persekuce. Jestliže však je někdo schopný práce a dostává dostatečně vysoký plat nebo má majetek, který mu plně zajišťuje existenci, pak je vyplácení náhrad a odškodného za čas strávený ve vězení, v koncentráku, nebo v zahraničí nejen nesociální, ale přímo nemravné. (Potlesk.) To je potřeba si uvědomit. Dnes kolují již pověsti o tom, že také ve státní správě jsou anebo mají býti - podle Feierabendova systému - vypláceny náhrady. Kdyby se to mělo skutečně potvrdit, pak by to bylo přímo pobuřující. Vžijte se do situace, kdyby komunističtí poslanci, kteří byli neoprávněně zbaveni mandátu ještě za druhé republiky, postavili dnes požadavek, aby jim za celou dobu, kdy byli neoprávněně těchto mandátů zbaveni, byla vyplácena náhrada a poslanecký plat. Co by zasloužili komunističtí poslanci? Zasloužili bychom, aby nám lidé naplivali do očí (Potlesk.), kdybychom něco takového žádali. A zde se takovéhle požadavky kladou. Je potřeba se nad tím pozastavit. Kdo bude vyplácet náhrady za dobu kdy byli v koncentrácích, dělníkům, zemědělcům, řemeslníkům a jiným a jiným příslušníkům různých zaměstnání? A kam bychom asi došli s naším státním hospodářstvím, kdybychom postavili požadavek, že každý, kdo v republice trpěl a kdo přišel o určité příjmy, kdo přišel o určitý plat, bez ohledu na to, zdali má pracovní schopnost, bez ohledu na to, zdali má majetek, který mu zajišťuje dostatečnou existenci, bez ohledu na to, zdali je zdráv a má dostatečný příjem, aby mohl uživit sebe a svoji rodinu, má dostat plné odškodnění a plný plat za celou dobu okupace? (Výkřiky komunistických poslanců.) Dovedete si přestavit, jak by to vypadalo s celou naší lidově-demokratickou republikou? Dovedete si přestavit, kam bychom spěli za takových poměrů?

Řeknu vám ještě jiný případ. Kdyby dnes všichni dělníci, kteří jsou zaměstnáni v našich znárodněných podnicích, postavili požadavek, že jim mají znárodněné podniky vyplatit ušlou mzdu za celou dobu okupace, kdy byli v koncentrácích anebo ve věznicích, co by asi říkala naše veřejnost, co by říkal pan Feierabend a vysoká státní byrokracie? Spustili by jistě strašlivý kravál a ptali by se, jaké to jsou nemravné požadavky a jak je vůbec možné, aby dělníci stavěli podobné požadavky. Jak je možné, aby znárodněné podniky takové nemravné odměny vyplácely? To byste viděli, jaký by to byl křik, jak by se pan Peroutka ve svém humanismu rozčiloval a jak by říkal: "Kampak to spějeme?" (Potlesk.), jak by vystupoval v úloze mravokárce a jak by říkal: co to je za komunistický materialismus a kam se ztratily národní ideály? Já jsem žádostivý, zdali také tak vystoupí vůči požadavkům pana Feierabenda. (Hlas: To je demagogie.) Jaká demagogie? Jde o vyplacení toho milionu nebo ne? Žádá to Feierabend nebo ne? Jaká je v tom demagogie? (Výkřiky komunistických poslanců.) U nás je možno všechno kritisovat, nad každou nemravností se smíte rozčilovat, ale nesmíte nikoho jmenovat, kdo tu nemravnost spáchal. Dokud kritisujete jen všeobecně a říkáte: To je svinstvo, to by se nemělo dělat, tahle by se neměla republika vyžírat, to by přece neměla Kooperativa platit - všichni s vámi budou souhlasit. Celá Národní fronta bude za vámi v tom směru, a všechny časopisy vás budou citovat. Jakmile však k tomu přidáte jméno, kdo tu nemravnost spáchal, pak je zle. To už potom je demagogie, poněvadž když se kritisují nemravnosti, nemají se k tomu uvádět jména. (Potlesk.)

My se domníváme, že je potřebí, aby zaměstnanecké rady ve státních úřadech prováděly kontrolu a žádaly předkládání výkazů, komu se co vyplácí a proč se komu co vyplácí. Stejně je tomu s výkonnostními přídavky. Jen v ministerstvu financí činí částka preliminovaná na výkonnostní přídavky 3,646.000 Kčs. V státně-zaměstnaneckých kruzích se zase diskutuje otázka, podle kterého klíče jsou tyto výkonnostní přídavky vypláceny a kdo je dostává. Podívejte se, když dělník pracuje v továrně a dostává za zvýšený výkon nějaké vyšší odměny, tedy může celé osazenstvo závodu vždycky zkontrolovat, zda dělník skutečně toho zvýšeného výkonu dosáhl a zdali mu skutečně zvýšený přídavek anebo prémie patří, zdali si jí zaslouží. Proč se nemá také takto postupovat ve státní správě? Proč tam mají býti výkonnostní přídavky rozdělovány illegálně a bez kontroly? Vždyť to není správné a není to mravné. Jestliže někdo ve státní správě skutečně poctivě pracoval, podal vyšší výkon, dobře, ať se mu za ten výkon zaplatí. Ale když ten člověk skutečně podal vyšší výkon, pak se za to nemusíme stydět, že jsme mu za ten vyšší výkon dali vyšší odměnu. Proč to zakrývat, proč z toho dělat otázku tajného odměňování? Proč s tím znepokojovat a rozrušovat všechny státní zaměstnance? (Výkřiky.) Mezi státními zaměstnanci koluje jediné a všeobecné přesvědčení, že zvýšené odměny za zvýšené výkony nedostávají ti, kteří je konají, ale že si je rozděluje mezi sebou pár vyšších úředníků bez kontroly. A tomu je potřebí zabránit v zájmu lidové demokracie, v zájmu nás všech, v zájmu klidu a pořádku. Jestliže uznáváme, že je třeba někoho zvýšeně odměňovat, poněvadž dobře pracoval a podal lepší výkon, nestyďme se za to. Hajme docela veřejně tuto otázku. My to u dělníků také hájíme a pořád a znovu doporučujeme: zvyšujte výkony, abyste dosáhli vyšších příjmů a vyššího platu; a žádáme také, aby ty zvýšené výkony byly kontrolovatelné, aby všichni byli přesvědčeni, že se tu nešvindluje, že zvýšenou odměnu dostává skutečně ten, kdo si jí právem zaslouží.

Bylo tu již řečeno, že rozpočet je více určitou rámcovou směrnicí pro naše finanční hospodářství a že operuje jen s nedoloženými dohady, takže není skutečným obrazem našich příštích příjmů a vydání.

Proto je potřebí každé vydání kontrolovat, a kde je to možno bez ohrožení existence jak státních zaměstnanců, tak i nezbytných potřeb státu, šetřit každou korunou.

Státní hospodaření podle zásad moderních a hospodárných lze uskutečnit jen za předpokladu, že celý státní aparát bude věrně sloužit našim společným lidově-demokratickým ideálům a každý jednotlivý příslušník státního a veřejného úřadu si uvědomí odpovědnost, kterou má při výkonu své služby vůči národu a pracujícímu lidu.

Státní aparát a způsob, jak je u nás doposud organisován, neodpovídá požadavkům moderní lidové správy. Je vybudován starorakouským způsobem a svým početním rozsahem, jak jsem již upozornil, je příliš nákladný, při čemž všichni velmi dobře víme, že jednotliví státní úředníci jsou na tom bídně. Vláda i celá Národní fronta mají před sebou v budoucnosti veliký úkol, zorganisovati státní aparát tak, aby byl hospodářsky a správně účelný, při čemž každý státní úředník by měl býti placen tak, jak toto odpovídá jeho kvalifikaci a také jeho výkonnosti. Nutno se zcela vážně zabývati převedením většího počtu veřejných zaměstnanců ze státního aparátu do sektoru průmyslového a zemědělského, ovšem tak, aby při tomto přechodu nebyli státní zaměstnanci poškozeni, aby jejich sociální a společenské postavení bylo ještě zlepšeno, zvláště aby se necítili poníženi. Toho zásahu si vyžaduje nejen rozsah našeho státního aparátu, ale také tomu odpovídající nedostatek pracovních sil v průmyslu a zemědělství. Vyžaduje toho celá naše národní situace, kde je naším nejbližším úkolem, co nejrychleji nahraditi pokles naší produktivnosti, způsobený odchodem Němců i válečnými událostmi a škodami.

Stojíme arciť u strašlivě těžké otázky. Je to kyselé jablko, o kterém sice všichni mluví, ale nikomu se nechce do něho kousnout. A je to marné, ať se zdráháme jak chceme my jednou do toho kyselého jablka budeme muset kousnout. Nikdo nás od toho neuchrání. Nikdo tyto otázky nerozřeší, my je musíme rozřešit. Jsme za ně odpovědni, a čím více budeme řešení těchto otázek uhýbat, čím více se budeme od nich oddalovat, čím více je budeme odkládat, tím hůře se budou řešit a tím tíže nám celé naše státní a finanční hospodářství znešvaří a zatíží.

To arciť bude vyžadovat nejen zcela nového uspořádání našich příštích rozpočtů, ale především změny celého našeho společenského nazírání. Jestliže nám utíkají lidé dnes od manuální práce, je to důkazem, že jsou dělníci, řemeslníci i zemědělci u nás pořád považováni nejen sociálně, nýbrž i společensky za méněcennou vrstvu. To se nedá nijak oddiskutovat, to vidíme v celém našem hospodářství a nejlépe ku př. v našem soc. pojištění, kterým se chlubíme. V soc. pojištění se jasně ukazuje, že zemědělec, řemeslník, živnostník a dělník, který pracuje manuálně, je pokládán za méněcenného tvora. Tak jak stoupá společenský žebříček, stoupá také otázka sociálního zabezpečování. To jsou důvody, pro které utíkají lidé od řemesla, od manuální práce v továrnách, od manuální práce v zemědělství, proč mění často poměrně zajištěnou existenci za t. zv. pozlacenou úřednickou a panskou bídu. V tom jsou skryty naše problémy a naše otázky. Daly by se pro to uvádět řady dokladů, příklady a případy, které jsou přímo groteskní, ale nebudu se dnes těmito otázkami zabývat. My se jim, jak jsem již řekl, nevyhneme, budeme je muset řešit a rozřešit. Způsobí nám mnohé obtíže a mnohé těžkosti a budeme muset také hodně vysvětlovat. Dám vám jen jeden příklad. V naší kovodělné výrobě trpíme naprostým nedostatkem slevačů. Právě pro tento nedostatek se nemůžeme v řadě kovodělných továren dostat s výrobou kupředu, poněvadž nám chybí polotovary a odlitky. Půjdeme-li do řad státních zaměstnanců nebo do řad elektrikářů a pod., najdeme tam celé desítky vyučených řemeslných slevačů, kteří třeba na pražských elektrických tramvajích proštipují lístky. Každý jistě uzná, že proštipování lístků by mohla zastat každá odborně nekvalifikovaná ženská síla. Kdyby se nám podařilo dostat slévače z míst, kde jich není dnes potřebí, do výroby, kola našich továren by se daleko rychleji roztáčela. (Potlesk.) Měl jsem příležitost zmíniti se o této otázce na jedné naší krajské odborové konferenci v Praze, a byl oheň na střeše. Jak je prý možné něco takového žádat, jak je možné nějaké takové otázky postavit? V tom se dnes ještě namnoze vidí největší křivda, největší bezpráví, které by mohlo být spácháno, a je to přece náš přirozený a nutný vlastenecký požadavek. Potřebuje to naše výroba, potřebuje to celé naše hospodářství, potřebujeme to, chceme-li rozřešit všechny ožehavé problémy mzdové, platové, sociální a pojišťovací, které před námi stojí, poněvadž je rozřešíme jen tenkrát, když rozvineme svoji výrobu a když budeme více, lépe a laciněji vyrábět (Potlesk.), když vyrobíme nové hodnoty, dostaneme se z těch těžkostí a z bídy, ve které dnes vězíme.

Když dnes přichází člověk do některých našich továren, plakal by nad tím, jaké jsou tam poměry. (Potlesk.) A přes to přese všechno nemusíme upadat do paniky, nemusíme zoufat, nemusíme ztrácet hlavu, poněvadž na druhé straně vidíme, že je možno přesvědčit lidi o tom, co je třeba dělat a jak je třeba dnes postupovat.

Myslím, že se dnes můžeme před celým světem chlubit naším dělnictvem a poměry v naší republice. (Potlesk.) Zdolali jsme těžké překážky a svízele, které se nám stavěly v cestu. Nikdo z nás nevěřil, že letošní zimu přečkáme poměrně tak lehce, jak jsme ji přečkali -- při všech těch těžkostech a obtížích, kterými jsme procházeli. Nevěřili jsme, že se nám podaří zdolat cukerní kampaň tak, jak jsme ji zdolali. Nevěřili jsme, že se nám podaří odstranit všechny těžkosti a nedostatky dopravy, které se na nás hrnuly a které hrozily katastrofou. Ze začátku jsme nevěřili, že se nám podaří v deseti měsících dostat naši uhelnou těžbu na předválečnou výši, když jsme k tomu po první světové válce potřebovali celá 4 léta. (Potlesk.)

Tato fakta svědčí o tom, že jsme u valné části dělníků nalezli pochopení. To, že naše uhelná těžba a naše uhelná produkce jde v popředí celé naší průmyslové výroby, je právě důkazem toho, že když se dělníkům dají perspektivy, výhledy, a když se jim dají také podmínky, aby mohli rozvinout svoji tvůrčí iniciativu, je ještě dnes v dělnících tolik skrytého idealismu, tolik národní obětavosti a tolik vlasteneckého nadšení, že skutečně můžeme říci, že toto nadšení hory přenáší. (Potlesk.)

Musíme k těmto věcem obrátit svůj zřetel. My všichni se musíme před nastávající volební kampaní předstihovat v tom, jak získat celý národ, aby se skutečně jeden každý podle svých možností zařadil do práce (Potlesk.), aby v ní neviděl něco špatného a nečestného, aby v ní neviděl trest, jak nás tomu učili nacisté a okupanti. To je právě to nejhorší morální zlo, které jsme zdědili po okupantech, že práce, zvláště manuální, byla za nacismu trestem. Lidem se manuální práce zošklivovala. Musíme v sobě najít prostředky a sílu, abychom každého přesvědčili, že manuální práce není ponížením, že je také důležitá a nutná, že musí býti tak ctěna jako každá jiná práce. (Bouřlivý potlesk.)