Moderná ľudská spoločnosť sa má starať, aby v jej strede bolo čo najmenej núdznych a trpiacich. Úlohou sociálnej politiky je vymýtiť a odstrániť túto bolesť ľudu a národa vôbec. Sociálna politika, ako ju práve z minulosti poznáme, bola málo uspokojujúca. Snáď, zmierňovala biedu a utrpenie, ale ani zďaleka ju neodstraňovala a pritom nechýbalo mnoho oslavných reči na naše sociálne zariadenia a inštitúcie a mnohokrát sme na naše sociálne zariadenia boli aj pyšní a nezbadali sme, alebo sme nechceli zbadať, že za touto peknou fasádou sa skrýva mnoho sociálnej mizérie, že je tu mnoho reklamy a pretvárky. I v našej zemi sme stretávali mnoho ľudí odkázaných na súcit a na dobré srdce svojich spolubližných. Videli sme mnoho podvyživených, slabých, chorých detí a mnoho deti nezaopatrených, detí bez rodičov. Sociálna politika a jej ustanovizne sa borily mnohokrát veľmi statočne s týmto zlom našej doby, s touto splodinou nepevne stojaceho a kymácajúceho sa hospodárskeho poriadku. Sociálne inštitúcie mnoho urobily, ale ani zďaleka nie toľko, aby nás to mohlo uspokojiť a nechať kľudnými. Inštitúciám, ako sú poradne matiek a detí, sociálne pracovnice, prípadne Masarykova liga proti tuberkulóze, sa nedá nič vytýkať. Ale tieto inštitúcie nemaly pevnú pôdu pod nohami, nemaly hospodárskych a finančných predpokladov pre úspešné plnenie svojich úloh. Tak napr. Masarykova liga proti tuberkulóze bola úplne odkázaná na dobročinnosť. Pracovníci, ktorí mali bojovať proti tuberkulóze, museli veľkú čiastku svojho času venovať na obstarávanie financií a len keď si tieto obstarali, mohli sa venovať svojej pravej úlohe. Nie je možné pevnú inštitúciu, ktorá má zdolávať veľké a dôležité úlohy, založiť len na ľudskom súcite. Tak silného nepriateľa ako je tuberkulóza ťažko zdoláme so silami, ktoré budeme čerpať len z dobročinnosti.

Tieto inštitúcie musia byť postavené na pevný základ a viac počítať s pevným a stálym príjmom zo štátnej pokladnice, ako zo štedrých rúk. Ich sieť sa musí rozšíriť. Aj vidiecka matka sa chce poradiť, aj ona má na poradu nárok a potrebu, práve tak, ako matka bývajúca v meste. Je treba vyškoliť dostatočné množstvo sociálnych pracovníc, aby tieto mohly navštevovať a mať pod neustálym dohľadom celé územie nášho štátu, i najzapadlejšie dediny a celé obyvateľstvo. I počet odborných škôl na ich vzdelanie bude potrebné rozmnožiť a účelne po jednotlivých oblastiach štátu rozmiestniť.

Musíme sa o svoju mládež starať dôkladnejšie ako v minulosti. Nemaly by sa opakovať prípady, že keď choré dieťa treba do nejakého ústavu umiestniť, najprv začne papierová vojna, vyšetrovanie majetkových pomerov rodičov a nakoniec sa zistí, že dieťa bezplatne liečené byť nemôže, lebo rodičia niesu nemajetní, majú drevenú chalupu. Tak naozaj ideálne chudobných, aby tieto inštitúcie zaj ideálne bezplatne do liečenia bez všetkého vzaly, sme skutočne vďaka Bohu mali veľmi málo. Dnešná sociálna politika má úlohy o mnoho väčšie. Jednak rozšírením svojej úlohy starať sa nielen o sociálne slabých, ale aj o rozvoj pracovných siľ národa. Starať sa o to, aby tieto hodnoty neboly ohrozené, aby sa nimi neplytvalo a aby ich bolo čo najlepšie a najúčelnejšie využité pre dobro celku. Preto dnes sa hovorí o ochrane práce. Práca je ten kapitál a hodnota, na ktorú v svojom podnikaní hlavne spoliehame a ktorá sa bude tešiť nášmu hlavnému záujmu a našej starostlivosti. Hlavná pozornosť v tomto rezorte sa bude teda obracať k organizácii a ochrane práce, pričom sa nesmie zanedbať ani starostlivosť o tých, ktorí jej potrebujú a sú na ňu odkázaní, a tých je dnes po vojne veľmi mnoho. Nesmieme zabúdať na vdovy, siroty a vôbec na pozostalých po padlých v boji za slobodu a za lepší a spravodlivejší svet.

Vojna a roky neslobody poškodily našu mládež fyzicky i morálne a tu stojíme pred veľkými úlohami. Tisíce a tisíce detí je v stave podvýživy, náchylnosti k nemociam, zle zaopatrených obuvou a šatstvom. Naša najmladšia generácia zažila vo svojom živote len nedostatok, biedu a strach. Nepoznala bezstarostné a rozpustilé detstvo. Tisíce detí stratilo svojich rodičov. Napraviť toto, pokiaľ sa dá, je veľkou úlohou našej sociálnej politiky a povinnosťou nás všetkých. Ďalej nesmieme púšťať so zreteľa, že musíme venovať veľkú pozornosť celej mládeži, že sa musíme starať o celú mládež so zreteľa o tzv. sociálne prípady. Nesmieme so zreteľa strácať najmä našu pracujúcu mládež, hlavne učňov a pomocníkov. Zdá sa, že v minulosti sa tejto otázke venovalo málo pozornosti. Preto máme dnes pred sebou tak pálčivý problém učňovského dorastu.

Ak telo dospelého človeka potrebuje sústavnej pozornosti, platí to tým viac pre telo vyvíjajúce sa, najmä po dobe tak vyčerpávajúcej a stravujúcej všetky telesné a nervové sily, ako bola táto vojna. Starostlivosť o telo a zdravie mladého človeka po dobe tak silného strádania a tak hlbokého nedostatku je dôležitým a vážnym problémom. Je nutné, aby táto mládež vyrastala pod lekárskym dozorom. Treba pomýšľať na založenie domov kultúry a rekreácie pre mládež. Touto starostlivosťou a pozornosťou budeme sa starať nielen o zdravie tejto mládeže, ale dostane sa jej týmto aj veľkej morálnej posily, pracujúca mládež bude v tom vidieť zhodnotenie svojej práce a svojho postavenia. Týmto spôsobom treba hľadať aj cestu k riešeniu pálčivého problému, nedostatku remeselníckeho dorastu. So všetkými týmito faktormi musí štátne hospodárstvo a štátna pokladnica počítať. Stať sa stará aj o tých, ktorí svoj podiel práce už vykonali, a tiež o tých, ktorí boli nemocou alebo úrazom z pracovného procesu vyradení, o používateľov odpočivných a zaopatrovacích platov. Toto je složka najslabšia a najmenej bojovná a preto jej požiadavky boly aj najmenej rešpektované. Chovanie Tisového štátu k penzistom môžeme nazvať krivdou. Uberalo sa najviac tam, kde sa najmenej odvážili kričať. Nepomerne horšie to bolo a aj dosiaľ je s požívateľmi platov za opatrovacích. Robotník, baník, ktorý celý život ťažkou pracou vytváral hodnoty pre život nepostrádateľné, po 30-35ročnej práci dostával čiastku, ktorá sa nemôže nazývať ani platom, ani dôchodkom, ani rentou, jej charakter vystihuje slovo almužna. Bohužiaľ dosiaľ žijeme v stave, že ľudia, ktorí svojou prácou budujú a udržujú svet, sú na starosť živení drobkami a zbytkami so stolov, ktoré sami zásobujú. Robotník dosiaľ nemal nikdy pred sebou jasnú perspektívu, vždy sa musel a vôbec pracujúci človek bol zbavený obavami. Doterajšie poistenie mu nedávalo záruk, musel sa ináč zaisťovať a počítať s inými faktormi na dni svojej staroby. Je nutné, aby sa tieto chmáry a zlé vidiny pred očami robotníka rozplynuly, je nutné, aby robotník a vôbec pracujúci človek byľ zbavený obáv o svoju starobu. Naša doba musí dať deťom radostné detstvo a tým, ktorí už životom prošli, kľudné dni na sklonku života. Dúfame, že sa tak stane v národnom poistení.

Předseda (zvoní): Uděluji slovo panu posl. dr Káclovi.

Posl. dr Kácl: Slavná sněmovno, paní a pánové!

K předložení státnímu rozpočtu pro r.1946, prvému opět po mnoha letech ve svobodné republice, bylo by mnoho co říci. Omezím se však jen na několik poznámek, a to k rozpočtu ministerstva zdravotnictví, při čemž podotýkám výslovně, že i v rámci rozpočtu tohoto ministerstva dotknu se jenom některých problémů.

Pokud se týká názvu tohoto resortu, chtěl bych říci, že nevyhovuje a měl by býti změněn buď na ministerstvo veškerého zdravotnictví, anebo snad ještě lépe na ministerstvo pro ochranu zdraví. Nejde při tom o pouhý název, jde o skutečnost, že v moderní socialistické státní organisaci, jejímž podstatným rysem je - mimo základní snahu prováděti vše se zřetelem k prospěchu a blahu veškerého lidu - plánováni, musí býti veškeré zdravotnictví plánováno a ústředně řízeno, a to ministerstvem pro ochranu zdraví. Toto ministerstvo musí se v socialistickém státě starati nejen o zdraví lidu, ale také o zdraví zvířat i rostlin, protože jedno na druhém závisí, jedno z druhého vychází, nižší zvířata budují svá těla z rostlin, vyšší zvířata z rostlin a zvířat, člověk z rostlin a ze zvířat. I když mnohé zdravotnické úkoly a úkony budou prováděti i jiní, nežli ministerstvo zdravotnictví, jako na př. ministerstvo národní obrany, ministerstvo ochrany práce a sociální péče, ministerstvo školství a osvěty, národní pojištění a pod., přece jen veškeré plánování a řízení náleží ústřednímu zdravotnímu úřadu, tedy ministerstvu zdravotnictví, jemuž se musí všichni ostatní podříditi a s nímž musí svoji činnost koordinovati.

Budiž mi zde při této příležitosti dovoleno říci, že tento princip hájilo a také obhájilo ministerstvo zdravotnictví až dosud velmi chabě, a že do zdravotnictví zasahují mnohdy způsobem nevhodným i jiné resorty, a že se o lidské zdraví, o tento nejvyšší a nejcennější statek života také licituje, je předmětem kompetenčních a prestižních zájmů a pod. A přece, jestliže v naší socialistické aneb alespoň socialisujíci společnosti činíme vše pro blaho lidu, a to lidu nikoliv jako abstraktního pojmu, ale pro blaho každého jednotlivce, pak veškeré toto snažení po sociální a hospodářské spravedlnosti bude málo účinné a málo prospěšné, nebudeme-li míti zdravé lidi. Jen zdravý člověk bude míti ze sociální a hospodářské rovnoprávnosti prospěch a užitek, a proto péče o zdraví musí pronikati veškeré naše činění, musí býti plánována a svěřena resortu skutečně silnému, jenž v otázkách zdravotnických musí míti nade všemi ostatními vliv skutečně suverénní, bez ohledu na to, kdo je toho času ministrem, a bez ohledu na to, ke které politické straně tento ministr náleží v ideálním slova smyslu musí být resort zdravotnický prvým resortem ve státě, neboť úspěchy v obraně státu, úspěchy ve výrobě, úspěchy ve výchově národa budou vždycky záviseti na tom, zdali ti, kteří se obrany státu zúčastní, kteří se zúčastní i výrobního procesu, kteří se zúčastní výchovy národa, jsou tělesně i duševně zdraví. Je tedy povinností ministerstva zdravotnictví pečovati o zdraví každého jednotlivce, a je povinností socialistického státu, aby poskytoval zdravotní péči každému svému příslušníku zdarma tak, jako mu poskytuje školní vzdělám a jako mu poskytuje ochranu osobní a majetkovou. V rukou státu nejsou ovšem absolutní možnosti, jsou však možnosti veliké a stále jich přibývá, neboť pokrok v lékařství jde zrychlujícím se tempem. Vzpomeňme jen na dva objevy posledních let, na sulfamidy a na penicilin. Těchto objevů bude přibývati a jde jen o to, abychom všech prostředků a všech možností, které máme jak v terapii, tak v prevenci, také krajně použili a využili.

Ministerstvo zdravotnictví přichází v rozpočtu na r. 1946 s celkovým obnosem výdajů 1.330,730.000 Kčs. Z celkové potřeby státního rozpočtu 38.924,301.600 Kčs činí to 3.42 %. v tom je zahrnut i náklad na zdravotnictví na Slovensku ve výši 551,441.000 z celkové potřeby slovenské 5.080,291.100 Kčs, což činí 10.85 %. Je tedy mezi položkou, věnovanou na zdravotnictví v celém státě, a ta činí z celkových výdajů státních přibližně 3¹/₂ %, a položkou, věnovanou z celkových výdajů na zdravotnictví, jež činí cca 11 %, značná disparita. Menší výchylka ve smyslu zvýšení v rozpočtu slovenském byla by snadno vysvětlitelná tím, že Slovensko bylo více postiženo válkou a vyžaduje tudíž zvýšené zdravotnické asanace, a dále také tím, že ve slovenském rozpočtu odpadají výdaje na armádu a na zahraniční politiku. Avšak i při zhodnocení těchto okolností je procento, věnované na zdravotnictví na Slovensku, značně vyšší než zdravotnické procento celého státu. A tento dílčí slovenský rozpočet nám říká, že jsme na zdravotnictví v našem státním rozpočtu věnovali málo. Jsme tu, pánové a paní, všichni pro to, abychom se státními penězi hospodařili co nejúsporněji, abychom uvážili každou částku, kterou vydáváme, avšak některé položky jsou a musí býti nesporné. A to jsou položky věnované na zdravotnictví, ať už na složku léčebnou nebo na složku zábrannou.

A ještě několik čísel. Ve státním rozpočtu na r. 1920 činily náklady na zdravotnictví necelého ¹/₂ %. R. 1924 1 %, r. 1925 1¹/₂ %, v letech 1936 a 1937 2 % a v letošním rozpočtu 3¹/₂ %. v příštích letech se tato procenta nesporně budou ještě zvyšovati. V řádně organisovaném socialistickém státě budou musit obnášeti alespoň 10 % veškerých státních výdajů. Nelekejme se a nebojme se této položky. Částka zde vydaná se ušetří několikráte na položkách jiných a současně si buďme vědomi i toho, že jestliže v prvních letech tohoto plánovitého zdravotnictví bude hlavní část vydané částky věnována léčbě nemocných, bude se postupem času stále větší a větší částka obracet na zábranu, prevenci, při čemž řešením otázek zdravotnictví preventivního budou zároveň řešeny i mnohé problémy sociální, jako zejména otázky bytové, vyživovací, pracovní hygieny a dokonce i mzdové.

A nyní k problému našich nemocnic. Nemusím při tom podotýkati, že je to jen jeden úsek zdravotnické politiky, úsek však důležitý a dodnes nevyřešený. I když máme mnohé krásné, dobře vybavené a vyhovující nemocnice - a tyto nemocnice jsou namnoze velmi dobrou visitkou našich samosprávných pracovníků a také nemocničních lékařů - je vcelku v otázce nemocniční ještě mnoho nevyřešených problémů. Jde především o to, aby veškeré nemocnice byly podřízeny jednotnému plánování, jednotnému vedení a jednotnému hospodaření, to znamená, že je třeba zestátnit veškeré nemocnice. Zestátnění nechť provede ještě toto Prozatímní Národní shromáždění. Není na ně sice v rozpočtu ministerstva zdravotnictví - titul 2, § 2 - pamatováno, avšak schodky zemských, okresních a jiných nemocnic hradí stát stejně, mimo to část nákladů na nestátní nemocnice je umístěna ve výdajích zemských a dále jsou zde ještě prostředky mimořádného rozpočtu ministerstva zdravotnictví. V příštím rozpočtu musí již být veškerá nemocniční léčba shrnuta pod položku jednu, položku řádně diferencovanou a přehlednou, abychom mohli léčit řádně, ale při tom také hospodárně.

S otázkou zestátnění nemocnic těsně souvisí otázka plánování nemocnic. Není to věc, s kterou bychom nyní přicházeli po prvé jako s novinkou. Již před válkou bylo na toto plánováni pamatováno. Zabývali jsme se jim v revolučním hnutí lékařů a řešili jsme je od prvních dnů květnové revoluce ve zdravotnické komisi České národní rady. Zabývá se jím nyní zemský národní výbor v Čechách, zemský národní výbor v zemi Moravskoslezské a je přislíbeno plánování celostátní. Je dnes již v podstatě shoda v tom, že je třeba vybudovat 3 typy nemocnic: 1. nemocnice universitní čili klinické v místech, kde jsou lékařské fakulty, 2. nemocnice oblastní neboli krajské a 3. nemocnice okresní.

Úkolem klinických nemocnic je vedle léčení nemocných hlavně vyučovat mediky, školit odborné lékaře a vědecky bádat. Úkolem oblastních nemocnic, vybavených mnoha primariáty, by bylo léčit, školit odborné lékaře, pomáhat při školení mediků a podle možností a schopností vedoucích lékařů i bádat. Úkolem nemocnic okresních by bylo obstarávat naléhavou a drobnou léčbu ve svém úseku. Měly by 2 až 4 oddělení, a to hlavně chirurgické, interní, ženské a dětské. O tom, kde který typ nemocnice bude, nebudou a nemohou rozhodovat jen místní činitelé, nýbrž odborníci v celostátní plánovací komisi, kteří ovšem budou přihlížet k odůvodněným potřebám toho kterého kraje. V podstatě je tento problém již teoreticky vyřešen, a podle mého soudu dobře. V celé republice nám dnes chybí - počítáme-li s potřebou 10 lůžek na 1000 obyvatel - 30.000 lůžek. Činí-li náklad na vybudování jednoho nemocničního lůžka 250.000 Kčs, bude si vyžadovat vyřešení nemocničního problému nákladu 6.5 miliardy Kčs. Není to částka malá a je zřejmé, že celá věc bude muset být řešena etapově, aby byla únosná. Přes to však musí být vyřešena v době několika málo roků a musíme se také na ni dívat s hlediska investičního programu státního, kde se značná část nákladu vrátí ve formě daní zpět a kde podstatně přispěje také k rozkvětu některých živností, továren a obchodů. Mimo to celá požadovaná částka nebude muset být hrazena z prostředků státních, nýbrž jsou zde peníze z akce UNRRA, které jsou poměrně značné a především k těmto účelům určené, takže požadovaný nárok by se mohl, pokud jde o státní pokladnu, zmenšit snad na pouhých 60 až 50 %. Za těchto okolností a při dobré vůli a náležité pružnosti mohla by velkorysá nemocniční akce započít do jednoho roku a do 10 let by mohla být dokončena.

Při projednávání této záležitosti je třeba upozorniti na nejkřiklavější zjev, a tím je stav pražské universitní nemocnice. Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí. Je to budova v mnohých svých částech přes 300 let stará, budova, která by měla být vzorem, je však evropskou ostudou. K tíži všech zdravotníků i ostatních činitelů dřívějších budiž konstatováno, že mimo nehospodárné přístavby a adaptace, které byly provedeny, nebylo vyřešeno nic kloudného. Považuji za otázku své osobní cti, abych jako předseda zdravotnického výboru otázkou výstavby klinické nemocnice pohnul a aby bylo s ní skutečně započato. (Potlesk.) Navrhl jsem za tím účelem resoluci, která byla jednomyslně přijata a v niž se vláda vyzývá, aby zřídila meziministerskou komisi, jež by se zabývala touto otázkou. Komise již byla skutečné zřízena; budeme její činnost sledovat a budeme trvat na tom, aby její činnost bylo co nejdříve také vidět.

Záležitost pražské universitní nemocnice není jen záležitostí pražskou, je to otázka celostátní. Není také jen záležitostí nemocniční, nýbrž otázkou zdravotnickou vůbec. Sídlo pražské universitní nemocnice nemůže býti nikde jinde nežli tam, kde dosud je. To je dnes už naprosto nesporné. Pokud se týká budování, musí se dít etapově, a to tak, aby jedna část plánovitě zapadala do druhé. S jejím budováním musí býti současné dobudována motolská nemocnice, kde by na přechodnou dobu našly útočiště některé kliniky. Plány na všechno jsou, je jen třeba dobré vůle, shody a iniciativy a přikročit okamžitě k práci. Byl bych šťasten, kdyby se parlament stal strážcem této celostátní akce.

Dovolte mně, paní a pánové, abych jako poslanec kladenského kraje také upozornil na naléhavou pomoc kladenské nemocnici. Nečiním tak ze sobeckých důvodů Kladeňáka, nýbrž proto, že o kladenské nemocnici bylo již dávno rozhodnuto, že to bude velká oblastní nemocnice, dobře vybavená, jak odpovídá velikosti města Kladna i hustému zalidněni celého kraje, jak si také vyžaduje jeho rychlý průmyslový tep a jak si konečně obyvatelstvo Kladenska, jež se tak intensivně účastní na výstavbě republiky, plně zasluhuje. (Potlesk.) Je třeba pokračovat ve výstavbě této nemocnice, jež byla za okupace přerušena, a to jednak z toho důvodu, že je toho věcně zapotřebí, jednak proto, že to, co bylo dosud vybudováno, se nedokončením znehodnocuje.

Jako zcela nevyhovující nemocnici chtěl bych při této příležitosti jmenovat nemocnici žateckou, jež je ve stavu, který člověka prostě přivádí v úžas. V tomto bohatém kraji exportního chmele zanechali němečtí vykořisťovatelé ubohé, několikrát nastavované přízemní stavení, které by se hodilo nanejvýš na chudobinec v tom starém, špatném slova smyslu a nikoli na nemocnici. Nežli bude tato budova odstraněna, měla by býti ve fotografii a ve filmu dobře zvěčněna jako doklad často vynášené německé kultury a německého sociálního cítění.