Po stránce prevence, to je zábrany nemocem, nutno věnovati největší pozornost boji proti tuberkulose. Nejde zde jen o chorobu sociální, jak bývá tuberkulosa označována, ale jde zároveň o chorobu vysoce infekční. A tu položka věnovaná na boj proti tuberkulose, která činí 39 mil. Kčs, je malá, velmi malá se zřetelem na stav, který zde je, neboť příležitost k tuberkulosní nákaze a vnímavost lidského organismu je všeobecná. Československo vykazovalo od ukončení první světové války pravidelný sestup úmrtnosti tuberkulosou až do prvních dvou let válečných, kdy začal přelom k značnému stoupání. Přesná číselná data o válečném rozšíření tuberkulosy není možno ještě dnes podati, poněvadž nacistický režim nedovoloval statistických šetření. Na základě některých dílčích statistik možno odhadnout, že frekvence chorobnosti tuberkulosou se u nás proti stavu z r. 1938 zdvojnásobila a vzestupná směrnice nepochybně nedosáhla ještě svého vrcholu. Dnešní úmrtnost na tuberkulosu se pohybuje na úrovni úmrtnosti v letech 1922 až 1923, t. j. asi 180 úmrtí na 100.000 obyvatel. Úmrtnost na tuberkulosu za poslední čtyři léta stoupla o 20 %. 50 % školních dětí v prvních třídách obecných škol reaguje positivně na tuberkulin a 25 % dětí je nemocno tuberkulosou.

Problém tuberkulosy je jedním z nejvážnějších problémů zdravotnictví, neboť je mimo pochybnost, že cílevědomý a soustavný boj proti tuberkulose je, stejně jako boj proti jiným infekčním chorobám, úkolem státní správy zdravotní a otázkou národní. Tuberkulosu nutno potírati především prostředky sociálními, neboť pouhé odborné léčení bez ochranné zdravotní péče, sociálních opatření, zdravotnické výchovy, správné životosprávy a zdravých poměrů bytových by naprosto nevedlo k cíli. Mnoho závisí také na konstituci ohroženého, neboť organismus dobře živený, nezeslabený nemocemi nebo nepříznivými sociálními okolnostmi se snáze ubrání vniklé infekci. Proto dobré bytové poměry, racionální výživa, hygienická životospráva, tělesná výchova, vyšší stupeň vzdělání, zkrátka zvýšení celkového blahobytu občanstva je největším nepřítelem tuberkulosy. Proto také socialisticky organisovaná společnost má nejlepší předpoklady k tomu, aby toto z největších nebezpečí lidstva mohla řádně překonávati.

Systém široce založeného protituberkulosního boje nutno vybudovat na principu prevence. Hlavním úkolem této metody je zachránit co největší počet lidí před tuberkulosní infekcí a v případě, že jí podlehli, zařídit co nejdříve odborné léčení. Hlavními nositeli protituberkulosního preventivního boje jsou protituberkulosní poradny. Síť těchto protituberkulosních poraden bude třeba doplnit, zlepšit jejich věcné vybaveni a prohloubit jejich odbornou činnost.

Lituji, že až dosud nepřišlo ministerstvo zdravotnictví s osnovou zákona o ochranné zdravotní péči, neboť takovýto zákon byl by podkladem k tomu, aby veškerá zdravotní a sociální péče mohla býti sjednocena a soustředěna, aby bylo zajištěno jednotné řízení a provádění podle společných zásad. Prozatím je třeba postupovat podle vládního nařízení č. 254 z r. 1941, to je z doby poroby, jímž bylo zavedeno povinné hlášení nakažlivé tuberkulosy plic a hrtanu, tuberkulosy kůže a jiných orgánů. Toto vládní nařízení je však třeba novelisovat a dosavadní zlomkovitá a roztříštěná nařízení protituberkulosní nutno shrnout v nový protituberkulosní zákon, podle něhož bude každé onemocnění nebo úmrtí kteroukoli formou lidské tuberkulosy podléhati hlášení. Je třeba evidence nemocných tuberkulosou. Provádění veškerých ochranných zdravotnických opatřeni proti tuberkulose bude příslušet okresním národním výborům a v přenesené působnosti protituberkulosním poradnám, zřízeným v každém okrese nejčastěji jako podstatná součást připravovaných okresních ústavů lidového zdraví. Osoby, které trpí nakažlivou tuberkulosou nebo jsou z nakažlivostí podezřelé, budou musit být buď isolovány, nebo aspoň omezeny v chování a ve volbě místa pobytu, bude jím muset být zapovězen buď částečně nebo zcela výkon určitých povolání nebo činnost v určitých závodech. Každý, kdo trpí tuberkulosou, nechť je povinen dát se léčit. Každý nemajetný tuberkulosní nechť je na útraty státní správy zdravotní léčen buď ambulantně nebo ústavně.

Sociální zaopatření tuberkulosních a jejich rodin nelze na trvalo řešit systémem podpor, nýbrž v rámci připravovaného národního pojištění. Bude třeba vzhledem k dlouhotrvajícímu průběhu choroby zajistit zvláštní výhody, pokud jde o poskytování peněžitých dávek a o náležité zvýšení invalidního důchodu.

Stejně důležitá jako boj proti tuberkulose je i péče o matku a dítě. Statistická data o úmrtnosti matek v souvislostí s těhotenstvím, porodem a šestinedělím a statistická čísla o úmrtnosti kojenců u nás jsou těžkou obžalobou celého našeho zdravotnictví. Téměř 5 % rodiček ztrácí svůj život, to znamená, že z tisíce žen umírá každých pět v nejlepším věku při plnění mateřských úkolů. Úmrtnost kojenců dosahuje téměř 10 %, zatím co všechny kulturní státy vykazují čísla daleko nižší, pod 5 % nebo i pod 3 %. Sto mrtvých dětí z tisíce narozených je smutným svědectvím naší nízké zdravotnické kultury. Bude třeba celé řady opatření, abychom tento stav zlepšili. Především musíme zhustiti síť odborných dětských lékařů, dále musí být vybudována dětská a gynekologická oddělení při všech nemocnicích, zřízeny poradny pro matky a děti, útulky pro rodičky ve všech okresních městech, a k tomu je třeba dále, abychom měli dostatečný počet dobře vzdělaných, sociálně zajištěných a rovnoměrně usazených porodních asistentek.

Mnoho se u nás mluví o populaci, o jejím zvýšení, avšak velmi málo se pro ni ve skutečnosti činí. Zase už se v naší daňové politice objevují protipopulační tendence. Zas již mají bezdětní přednost při získávání bytů a zaměstnání, jak se můžeme přesvědčiti v insertech denních listů. (Potlesk.) A dokonce i státní správa při přidělování bytů ve státních domech neměří nijak přednostně rodičům s dětmi. Populační problém má ovšem několik stránek, a to především 1. stránku mravní, 2. stránku hospodářsko-sociální a 3. stránku zdravotní. Je třeba, abychom věnovali všem příslušnou péči, ministerstvo zdravotnictví aby se staralo hlavně o otázku poslední.

Jedním z hlavních předpokladů úspěšné zdravotnické politiky je, abychom měli dobře vzdělané, své práci oddané a po celém území státu rovnoměrně usazené, hospodářsky, právně a sociálně zajištěné příslušníky zdravotnických povolání. Nemám při tom na mysli jenom lékaře. Jde při tom i o veterináře, lékárníky, ošetřovatelky, zubní techniky, zubní pomocníky, porodní asistentky, zdravotně-sociální sestry, dietní pracovnice, desinfektory, řidiče sanitních aut, ale jde také o pomocné síly v léčebných ústavech, ambulatóriích a o síly administrativní. Úkolem ministerstva zdravotnictví je, aby vypracovalo dlouhodobý plán na potřebu a usídlení všech těchto kategorii, aby se postaralo spolu s ministerstvem školství a osvěty o jejich řádné teoretické i praktické školení, aby vymezilo přesný okruh působnosti té nebo oné kategorie, aby mezi nimi nedocházelo ke sporům, ale aby také náležitě hájilo a prosazovalo jejich oprávněné hospodářské a sociální zájmy.

Chci při této příležitosti poukázati opětovně na nevyhovující pracovní a platové poměry sekundárních lékařů, ošetřovatelek a některého jiného nemocničního personálu, jak jsme již učinili také ve společné resoluci ve výboru zdravotnickém a ve výboru rozpočtovém, a žádám, aby náprava byla sjednána bezodkladně.

Je třeba také řádně ohodnotiti práci administrativních sil na našich vysokých školách, které jsou při svém desolátním stavu věcném a při ohromném počtu studentů v daleko těžším postaveni, nežli byly před válkou. Tato výzva je adresována spíše ministerstvu školství a osvěty, avšak poměry na lékařských fakultách jsou po této stránce snad nejtíživější, a proto i ministerstvo zdravotnictví musí míti zájem o úspěšné vyřízení této věci.

Končím, pánové a paní, svých několik poznámek k činnosti ministerstva zdravotnictví s prosbou k vám všem, abyste věnovali zdravotnickým otázkám svou pozornost a podporu. Chceme si vybudovati krásný a šťastný život v našem státě. K tomuto štěstí a kráse patří především zdraví. Učiňme vše, abychom měli zdravý národ, a to ostatní, budeme-li míti všichni dobrou, upřímnou a poctivou snahu, bude nám již přidáno. Držte také ochrannou ruku nad všemi příslušníky zdravotnických povolání. Nejde při tom o nějaké prosazování nadpráví, jde o to, abyste je podpořili v jejich těžké a odpovědně práci, kterou konali dobře před válkou, konali ji dobře za okupace a stovky vězněných a popravených jsou toho výmluvným dokladem - konali ji obětavě za revoluce a chtějí a budou ji konat i nyní.

Příslušníci zdravotnických povoláni v čele s nejsilnější složkou, československým lékařstvem, stavějí se plně za ideovou náplň naší lidové demokracie třetí republiky. Mohu to zde jako předseda Lékařské komory pro zemi Českou prohlásiti zcela závazně, prosím však, aby byli jako zdravotničtí odborníci ve všech otázkách, kde běží o národní zdraví, slyšeni a aby se mohli svými znalostmi na budování lepší národní společnosti také účastnit. To se týká především připravovaného národního pojištění. Nejde jim při tom ani o hmotný prospěch, ani o mocenský vliv, ani o prestiž, jde jim o to, aby se nestalo nic, co by mohlo býti proti zdraví a blahu našeho lidu. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Uděluji slovo panu posl. dr Burešovi.

Posl. dr Bureš: Paní a pánové, slavné Národní shromáždění!

V úvodu svého výkladu ve zdravotnickém výboru formuloval pan ministr zdravotnictví program svého resortu velmi pěkně tím, že zdůraznil jako povinnost státu a úkol svého ministerstva, pečovat o zdraví každého jednotlivce právě tak, jako je poskytováno každému příslušníku zdarma školní vzdělání. Z této devisy ministerstva zdravotnictví vyplývá ovšem také daleko aktivnější poměr ministerstva ke všem složkám zdravotní péče preventivní i kurativní než tomu bylo dříve, kdy stát svými orgány dělal spíše jen zdravotního policajta, zasahoval aktivně zpravidla jen ve věcech veřejné hygieny, po případě zdravotnická opatření jiných institucí tu a tam subvencoval, kdy předmětem přímé státní péče zdravotnické byli vlastně jen obecní chudí. Dnes bere na sebe rozsáhlé a nebývalé úkoly: plánovati, organisovati a říditi v podstatě celou preventivní i léčebnou péči, lékařské výzkumnictví i vzdělání zdravotnického personálu, výrobu léčiv a jejich distribuci, přejímá či hodlá převzíti do svého vlastnictví léčebné ústavy, lázně a léčivé prameny, vykonává vliv a dozor na výživu lidu, zasahuje či hodlá zasáhnouti i do tělesné výchovy. To je program ministerstva zdravotnictví. A je jisto, že provedením tohoto programu dostalo by se Československo mezi nejpokročilejší státy po stránce organisace zdravotnické péče. To jsou směrnice, které jsou dány ministerstvu zdravotnictví do vínku už košickým vládním programem.

Bohužel musíme konstatovat, že v této své části košický program splněn nebyl a že se vlastně s jeho plněním ani nezačalo. Je toho nejvýš litovati, protože perspektivy, které se v této velkolepé koncepci našemu národu otevírají, jsou nesmírné. Neběží tu totiž o nic více a nic méně než o radikální ozdravění národa, o záchranu statisíců tím, že se jim dostane odborné péče v nemoci, která bude stát skutečně na vysoké úrovni současné lékařské vědy, a to bez ohledu na jejich vlastni hmotné prostředky, která, prostě řečeno, bude každému bez rozdílu dosažitelná. V této nedosažitelnosti toho, co je s to vysoká úroveň lékařské vědy poskytnout širokým vrstvám obyvatelstva, v tom právě je kořen tragických nedostatků našeho zdravotnictví.

Budiž mi, paní a pánové, dovoleno uvésti některé skutečnosti, které jako lékař praktik pociťuji jako nejkřiklavější a nejnaléhavěji volající po nápravě. V první řadě jsou to zdravotní poměry našeho venkova. Není lživější pověry než ona, která vynáší zdraví našeho venkovského lidu. Pravý opak je pravdou. Těžký, na radosti svrchovaně chudý život, dřina od úsvitu až do tmy, život v hrozných poměrech bytových, kde se v jedné místnosti jí, spí, vaří, stůně, rodí a umírá, kde se lidem ani nezdá o takovém komfortu lázně nebo sprchy, život v isolaci vesnice bez jakékoliv rekreace, na kterou prostě není času. A což ten životní osud venkovské ženy! Jak dobře jsem jej poznal ze své zkušenosti venkovského lékaře. Těla zmučená a zničená předčasně těžkou prací, tak těžkou, že věru v průmyslu by byla už dávno pro ženy zakázána, nezdravým přepínáním a dřinou ne do 6 neděl před porodem, ale až do samého porodu, a ne 6 neděl po porodu, ale už druhý a třetí den. Ty nohy venkovských žen, zdroj trápení a bezesných nocí, se strašnými bércovými vředy a křečovými žilami, ty ruce s pokřivenými klouby, plné puklin a ran, ta vleklá a nevyléčitelná onemocnění břišních orgánů jako důsledek předčasné práce a nešetření se po porodu, - to je zdraví našich venkovských žen. A což ty děti, děti, které by jejich matky také rády vychovávaly v čistotě, péči a pohodlí pod dozorem lékařů, kdyby nebyly štvány bez oddechu, bez milosti, kdyby si nemusily krást ty chvilky jako otrokyně, aby podaly dítěti prs, aby je převlékly. Kolik jsem viděl těch tragických nocí mezi nimi, nocí, kdy zápasily, samy na smrt vyčerpané celodenní dřinou, o život svého umírajícího dítěte.

Kolik případů zmrzačení, smrtelných úrazů venkovských děti, které musí být tak často zůstavovány bez dozoru. Kolik těch zbytečných infekcí, těch diftérií a spál jen následkem nedostatečné péče a dozoru o ty, které jsou i pro venkovské matky vším na světě.

A budiž mi dovoleno s tohoto místa konstatovat, jak statečně a bez reptáni tyto ženy po celý život nesou svůj těžký úděl.

Pani a pánové, uvedl jsem tento příklad proto, že se tu jeví zmíněná nedosažitelnost řádné léčebné péče nejdrastičtěji, vzdálenost od města, od dráhy, nedostatečná telefonisace, vzdálenost od lékárny, vzdálenost od lékaře a následkem toho i nesmírné zatížení a zdražení lékařské pomoci, to vše zaviňuje, že na venkově nelze mluvit, jak se to také kdesi formulovalo, o rozumném užíváni léčebné péče, nýbrž o vysloveném nedostatku léčebné péče.

Patří k nejtrapnějším a nejpalčivějším vzpomínkám každého lékaře pomyšlení na ty nemocné, kteří musili umřít, protože jim naše společnost nedala k disposicí prostředky k záchraně. A dodnes ještě musíme mít odvahu si to přiznat. Umírají děti, umírají tuberkulosní a mnozí jiní, u kterých by bylo bývalo možno nemoc předejít, po případě ji vyléčit, kdyby byli bývali předmětem kvalitní preventivní či léčebné péče.

Musíme konstatovat, že taková dokonalá prevence a dokonalá léčebná péče je dnes nedostupná většině národa. Nesmíme tu podlehnout optickému klamu, který by nás ošálil existencí velikého množství poraden všeho druhu, zvláště dětských a pro tuberkulosní. Musíme si při kritice naší dosavadní preventivní péče uvědomit, že jak problém dětské úmrtnosti, tak problém tuberkulosy mají řadu aspektů nejen odborně medicínských, ale také sociálních a kulturních. Pokud se týče toho medicínského, splývá s problémem včasného rozpoznání choroby, což je ovšem těžší úkol než rozpoznání při propuknuvší už nemoci. Vyžaduje tedy vysoce kvalifikované činnosti odborné, a protože běží v těchto všech příkladech o prohlídky masové, také nesmírně rozsáhlé a drahé činnosti. Pokud se týče toho sociálního aspektu, chtěl bych jen připomenouti k činnosti Masarykovy ligy proti tuberkulose, že tak jak dnes svůj úkol provádí, je tato instituce se svými poradnami jenom registračním aparátem, který nám svými zprávami staví nelítostně před oči tu bídu jedněch a nebezpečí pro druhé, k jichž zmírnění či odstranění nemá však ani zdaleka přiměřených hmotných prostředků. A k problému dětské úmrtnosti budiž připomenuto, že podstatnou složkou jeho sociálního aspektu je otázka bytová. A tu bych chtěl zdůraznit, že jsme odhodláni k nejdrastičtějším akcím v této věci. Nenecháme děti hynout v brlozích, a pokud je překážkou jen nějaký nedostatek zákonné, právní možnosti k opatřením proti nadměrným bytům, odstraníme ho příslušným návrhem zákona. Bytový prostor je v této době životně důležitým národním statkem, který musí být a bude distribuován tak spravedlivé jako distribuujeme potraviny a oděv, a ne podle sociálního postavení. Rodiny s dětmi musejí mít přednost.

Vážným nedostatkem našeho zdravotnictví je rovněž nedostatek a přetížení zdravotnického personálu. Situace je hrozivá, a to jak v nemocnicích, tak v ordinacích a ambulatoriich. Jediná pomoc, racionalisace, předpokládá - pokud se týče lékařů - úplné a dokonalé osvobození lékaře od každé minuty, od každého škrtnutí pera, které by nebylo výslovně odbornou lékařskou činností, to jest diagnostikou, léčebným zásahem nebo posudkem, a krajní využití laického personálu k pracem administrativním a pomocným. Je třeba si uvědomit, že jen tímto opatřením se zabrání kvalitativnímu zhroucení našeho zdravotnictví. Vysoké a draze získané kvalifikace diplomovaného lékaře musí být využito krajně úsporně. Podotýkám, že nechci nijak nemístně heroisovat práci našich lékařů, ale prosím, abyste uvážili, že nezřídka dnes ošetřuje lékař za den 60, ba i sto nemocných ve své ordinaci kromě návštěv v bytech. To jsou výkony, které jsou na hranici lidských možností, které nejsou natrvalo možné a které jen dokazují, že v organisaci našeho zdravotnictví to neklape a že je tu nutná rychlá náprava.

Totéž platí o personálu ústavním. Nebudu tu znovu rozviřovat otázku platů sekundářů a ostatního zdravotnického personálu na oddělení, jen poukazuji na skutečnost, že pracovní doba týdenní u sekundárních lékařů, na př. ve vinohradské nemocnici, je nejméně 84 hodiny, ob týden dokonce 117 hodin aniž je jim dosud tato nadměrná pracovní doba nějak placena. Je třeba, aby zdravotnický personál pracující celý život v prostředí bolesti a úzkosti, v nebezpečí infekce, v zápachu ran a hnisu, nebyl vyčerpáván ještě nad to nedostatkem odpočinku a spánku až ke zhrouceni, aby vůbec bylo lidsky možné očekávat od nich také povzbuzující úsměv, slova útěchy a naděje. To není požadavek jen akademický a nadbytečný, to je jedna ze základních funkcí a úkolů personálu, který představuje okolí nemocného a který má podstatný vliv i na průběh nemocí, který pomáhá svým psychologickým vlivem zvyšovati odolnost nemocného v kritických chvílích. Mohu říci, že každý lékař má příliš mnoho osobních zkušeností, co tato odolnost znamená v boji mezi životem a smrtí.