Dokud nebude důchodové pojištění sjednoceno, je třeba vybudovat jen první organisační článek, t. j. okresní národní pojišťovny, a orgán jim nadřazený, pověřený dozorem nad nimi. Je neúčelné, nehospodárné a předčasné zřizovat mezičlánek, jimž by byly t. zv. národní pojišťovny - zemské organisační složky - v Čechách a na Moravě.

3. Osnova zákona o vybudování národního pojištění stanoví v článku VIII, že pojistné má nésti podnikatel celé ze svého a že se potřeby pojištění uhradí vedle pojistného i příspěvkem státu. Národní pojištění počítá se všeobecným zlepšením nemocenských dávek, zejména naturálních, a s dalším pronikavým zvýšením dávek. Zda a do jaké míry je to možné a únosné, nutno posuzovati s náležitým přihlédnutím k dnešní hospodářské situaci pojišťoven a k jejich dnešnímu zatížení. Jen u vnitrozemských dělnických nemocenských pojišťoven v Čechách a na Moravě bez pohraničí si náklady na léky vyžádají zvýšení asi o 100 %, t. j. asi o 125 mil. Kčs, náklady na nemocnice se zvýší minimálně o 80 %, t. j. asi o 100 mil. Kčs ročně. U nemocenské pojišťovny soukromých zaměstnanců se zvýší roční náklad na léky asi o 81 mil. Kčs a asi o 40 mil. Kčs náklady ošetřovného. Celkové stoupnutí nákladů u dělnických nemocenských pojišťoven je odborníky odhadováno na více než 60 %. Dojde-li k zamýšlené úpravě § 1151 b občanského zákona, podle niž by nemocenské pojišťovny vyplácely nemocenské teprve od 8. respektive 15. dne pracovní neschopnosti místo od 4. dne jako dosud, činilo by zvýšení asi 50 %.

Zajímavé je, kolik dnes činí pojistné v procentech výdělku. Za dělníka se odvádí na pojistném nemocenském s příspěvkem k účelovému jmění a na pojistném důchodovém dohromady cca 14¹/₆ % výdělku, za úředníka pojištěného u Všeobecného pensijního ústavu 20,5 %, za horníka 23,5 % výdělku. Připočítáme-li u dělníka k tomu ještě průměrně 1³/₄ % na pojištění úrazové a 4²/₃ % příspěvku na rodinné přídavky - neboť pojistné se platí z jeho výdělku za 7 dní - u horníka pak průměrně 3 % na pojistné pro pojištění úrazové a 4 % příspěvku na rodinné přídavky a u úředníka 1³/₄ % na pojistné pro pojištění úrazové a 4 % příspěvku na rodinné přídavky, dospíváme k těmto pozoruhodným číslům: za dělníka činí již dnes pojistné všech druhů cca 20¹/₂ % výdělku, za úředníka pojištěného u VPÚ cca 25³/₄ % výdělku, za horníka cca 30¹/₂ % výdělku.

K úhradě zvýšených nákladů na zlepšené dávky bylo by třeba zvýšit pojistné. Z toho, že dnes v dělnickém pojištění nemocenské pojistné dosahuje fakticky již 7 % a návrh na sjednocené pojištění nemocenské počítá s úhradou pojistného 8 % z příjmů, k čemuž má stát přispívat dalšími 4 %, vidíme, před jak těžký finanční problém jsme postaveni. Jen si vzpomeňme na zákony, které jsme odhlasovali minulého roku v oboru sociálního pojištění. Tak pojišťovny vyplatily na jednorázových přídavcích k důchodům v prosinci minulého roku částku 600 mil. Kčs. Zákon o přídavcích k důchodům invalidního, starobního, pensijního a provisního pojištění, odstupňovaných měsíční částkou u důchodů invalidních a starobních 500 Kčs, u vdovských důchodů 300 Kčs a u sirotčích důchodů, důchodů rodičů a jiných pozůstalých 200 Kčs, vyžaduje roční částky přes 2¹/₂ miliardy Kčs. A na úhradu zatím není pamatováno v rozpočtu letošním vůbec. Přídavky na děti jen po 150 Kčs měsíčně representují podle odhadu více než 3 miliardy Kčs ročně. Zlepšení dávek v nemocenském i důchodovém pojištění si vyžádá miliardových nákladů. Z výše uvedených čísel je zřejmo, že se i za dosavadního stavu dávek setká snaha po dosažení a udržení hospodářské rovnováhy pojišťoven s velikými obtížemi. Zvýšení bylo tedy možné jen za předpokladu všeobecného zlepšení hospodářské a finanční situace státu, neboť pojistné nelze zvyšovat nad rozumnou míru. Úhradu zvýšených nákladů bylo by nutno vyžadovati především od státu, což vzhledem k téměř 30 miliardovému deficitu v roce letošním není možné, chceme-li se snažit opravdu poctivě, aby jednou zvýšené dávky nemusily býti v budoucnu snižovány.

To vše jsou obtíže, s nimiž se budování národního pojištění setkává. Proto jsouce vedeni poctivou snahou uskutečnit národní pojištění, jsme pro řešení etapové. První etapa: Vydat rámcové předpisy o národním pojištění, jichž účinnost by nastala současně se zákonem o jednotném pojištění nemocenském, vztahujícím se i na osoby samostatně výdělečně činné, při organisačním soustředění nositelů nemocenského pojištění v okresních národních pojišťovnách.

Nároky by bylo nutno upraviti tak, aby se vystačilo s úhradou nejvýše 9-10 % pojistného z příjmů, aniž by bylo počítáno se státním příspěvkem. Okresním národním pojišťovnám by byla prozatím ponechána samostatná právní osobnost a byly by podrobeny dozorčí pravomoci ústředí nositelů pojištění. Do správního sboru ústředí by byli přibráni i zástupci Slovenska.

Druhá etapa: Ústředí nositelů pojištění by koordinovalo činnost nositelů důchodového pojištění a připravovalo postupně podle hospodářských možností sjednocení předpisů o pojištění důchodovém s hlavním zřetelem na vyrovnání důchodů.

Třetí etapa: Po dosažení cílů uvedených sub 2 by došlo k likvidaci ústředí, ke zřízení ústředny, t. j. Ústřední národní pojišťovny a národních pojišťoven v Čechách a na Moravě, při současném vydání zákona o důchodovém pojištění.

Uzavírám: Kdo vážně a odpovědně a především se zřetelem na pojištěnce, kteří budou tvořit 97 % národa, počítáme-li i rodinné příslušníky, uvažuje o cestách, jak nejrychleji a při tom solidně a trvale bez budoucích otřesů budovati národní pojištění, narazí na mnohé obtíže. Jde o problém nesmírného dosahu hospodářského, finančního a sociálního, který je možno řešiti se zdarem za předpokladu, že naše hospodářství a naše finance budou v nejlepším stavu, chceme-li, aby naděje v toto národní pojištění kladené nebyly zklamány.

Rozhodujícími musí být jen a jen zájmy pojištěnců a žádné zájmy mocenské či osobní. Pří přesunech obyvatelstva z oboru do oboru, ze zaměstnání námezdného do zaměstnám samostatného, při nedostatku podkladů k zjištění pevné pojistně matematické základny nelze než si uvědomit - jak to řekl pan ministr dr Šoltész ve svém exposé v soc. politickém výboru sněmovny 4. prosince 1945 - že, dílo tak významné a takové sociální a hospodářské důležitosti musí být vybudovano obezřele".

K tomu jen dodávám: První zákon o invalidním a starobním pojištění vyžádal si dlouhých a pilných porad. Národní pojištění musí být připravováno sice pokud možno rychle, ale ještě s větší důkladností, aby nakonec dobře míněné dílo se nezhroutilo a nezpůsobilo více škod než prospěchu.

Široké vrstvy lidové musí dobrodiní národního pojištění ucítit co nejdříve a trvale. Proto naléháme, aby jeho organisační úprava byla připravena zároveň s jeho nejpodstatnější náplní materiální - to jsou dávky, úhrada atd. - abychom jako Národní fronta vytvořili dílo nejen revoluční svým pojetím, t. j. zabezpečením celého národa, ale i zajištěné pro budoucnost se všemi předpoklady stálého zlepšování. Je to třeba učinit co nejdříve. Ale ani předvolební taktika nesmí nikoho vést k tomu, aby jen dočasný a zdánlivý úspěch byl vykoupen nedokonalostí díla. Čili jasně, stručně a po pravdě: Československá strana nár. socialistická, když předstoupí před lid, musí od něho slyšet hlas: "Ano, dobrodiní národního pojištění pociťujeme ve své zvýšené životní úrovni, cítíme se zabezpečeni."

Hanbili bychom se a všichni by se musili hanbit, kdyby v lidové demokracii lid nám právem vmetl ve tvář slova: Slibovali jste nám, nic jste nám však nedali, nýbrž vytvořili jste jen novou instituci s novými funkcionáři, a na pojištěnce zatím nedošlo. Budujme proto národní pojištění svědomitě, solidně, a mysleme při tom především na pojištěnce, na celý pracující národ, kterému má národní pojištěni přinést bezpečné sociální zajištění a tím i zvýšení životní úrovně. (Potlesk.)

Podpredseda Cvinček (zvoní): Ďalším rečníkom je pán posl. dr Uhlíř.

Posl. dr Uhlíř: Slavná sněmovno, paní a pánové! Chci dnes učinit několik připomínek k rozpočtu ministerstva školství, který dosahuje výše, jaké náš rozpočet nikdy před tím nedosáhl. I když jsme vedeni smyslem pro největší šetrnost, jsme si vědomi, že je třeba československé škole a osvětě poskytnout plné možnosti k rozvoji, neboť na nich spočívá duchovní a mravní síla národa. Je také třeba uvážit, že málokterý úsek našeho národního života byl tak postižen persekucí, jako právě naše školství a kultura.

Projektovaná parlamentní kontrolní a úsporná komise jistě potvrdí oprávněnost položek, které jsou preliminovány na školství a osvětu. Můžeme být právem hrdi na své školské a kulturní pracovníky a na jejich chování. Když jsme za hranicemi sledovali germánský útok na českou školu i zločinné počínáni Emanuela Moravce, byli nám učitelé našich dětí nadějí a vírou, že přes sebe větší teror nevydají svých škol a nepokřiví duše naší mládeže. Když jsem hovoříval k našim pedagogům z Londýna a žádal je i rodiče o nejužší spolupráci, byl jsem si jist, že tlumočím jenom to, o čem učitelé, matky i otcové byli z hloubi duše přesvědčeni.

Čeští učitelé a profesoři přinesli na oltář vlasti jednu z největších obětí, jakou který stav u nás přinesl. Po mém návratu z ciziny jedna z mých prvých návštěv v Brně - a to ještě za bojů o Brno - platila zemské školní radě. Šel jsem tam proto, abych si vyžádal seznamy popravených, umučených a persekvovaných profesorů a učitelů z Moravy a Slezska, a ujišťuji slavnou sněmovnu, že jsem se až zachvěl při prohlížení seznamů, obsahujících sta a sta učitelských jmen. Jenom z národních škol bylo k smrti umučeno 555 učitelů. Jsem šťasten, že mohu dnes vyzvednout věrnost a statečnost našeho učitelstva i velikost oběti, kterou přineslo za naší svobodu. Naši učitelé a profesoři zůstali ve své zdrcující většině věrni slibu, který dali svému velikému učiteli Tomáši G. Masarykovi, že jeho odkazu věrni zůstanou. Ty řady umučených a persekvovaných pak potvrzují, že o českém učiteli platí Cambronnova slova: "Strážce umírá, nikdy se však nevzdává". (Potlesk.)

A tak jako v letech naší poroby, tak i dnes v nové republice je naše učitelstvo mezi prvními, kdož s nadšením a bez pobízení se od počátku zapojili do budovatelské práce. Tisíce se jich hned v prvních dnech vracelo do pohraničí zajišťovat školy a shledávat děti. Mnozí neměli po několik měsíců platu, byli bez bytů, žili nuzně, neboť zásobování bylo nedokonalé - a přece nezklamali. Vzpomínám, jak např. čeští učitelé zazdívali poškozené stěny svých škol a spravovali rozbitá okna tříd sklem ze svých obrazů, jenom aby děti, které o tolik přišly ve výchově, se mohly rychle učit. Budiž zde zdůrazněno, že u učitelů a profesorů nebylo a není pokleslé pracovní morálky. (Potlesk.) Bylo by záhodno, aby učitelé a profesoři exponovaní v pohraničí a pracující za zvlášť těžkých podmínek byli ve své práci podepřeni zvláštními pohraničními přídavky.

Vyzvedám tato fakta, paní a pánové, v souvislosti nejenom s rozpočtem školského resortu, ale též u příležitosti výročí Jana Amose Komenského, jež připadá na dnešní den. Jsem šťasten, že jeho prvé výročí ve svobodné vlasti můžeme vzpomenout spravedlivým oceněním zásluh českého učitelstva.

Vždy jsme volali po úzké součinnosti školy s rodinou. Nejpevnější základy k této součinnosti byly položeny za války, kdy obě tyto instituce spojovala láska k českému dítěti a obava o ně. Toto pouto rodiny a školy je třeba upevňovat a prohlubovat zejména dnes ve svobodném státě. Na obapolné důvěře a spolupráci rodiny a školy závisí skutečná a pravá demokratisace naší školy i skutečná socialisace vzdělání poskytovaného rovným dílem a se stejnou láskou dětem všech sociálních vrstev bez rozdílu politického, náboženského či jiného přesvědčení. Spojí-li se rodina a škola za jediným cílem, vytvoří-li jednotný duchovní a mravní proud národní kultury, není moci, která by otřásla naším národem.

Vedle našich učitelů připadá zde krásna úloha zejména matkám našich dětí, které prokázaly v době národní poroby takové uvědomění, spolehlivost a věrnost duchovnímu odkazu našich dějin, že se nejenom zapsaly na nejslavnější stránky novodobé české historie, ale staly se důležitým faktorem národního pokroku a zárukou čistoty duchovního života národa i do budoucnosti. (Potlesk.)

Hodnotím-li dnes tyto zdravé síly národa, musím na druhé straně konstatovat, že nebyla u nás ještě náležitě zhodnocena velikost služby, kterou naše škola a učitel národu prokázali. Vysvětluji si to přílišným pracovním tempem, které nám doposud nedopřálo zaujmout stanovisko ke všemu, co je spjato s léty národní poroby i dobou současnou. Jen uvažme, že stále ještě čekají vdovy a sirotci po umučených a v důsledku persekuce předčasně zemřelých učitelích a profesorech. Pobírají sice pensi, která však nenahradí ztrátu živitele ani velikost přinesené oběti. Také pensijní základna jejich je nízká, ježto jde většinou o lidi mladší, a procento, které na výslužné jim připadá, je malé. Tyto rodiny nesmírně strádaly za okupace, kdy plat jejich živitelů byl buď úplně zastaven nebo zredukován na polovinu. Jsou to rodiny zadlužené a je třeba urychlené výpomoci pro ně, aby byly přesvědčeny, že republika si váži těch, kdož pro ni trpěli a obětovali zdraví i životy.

S touto otázkou souvisí další nevyřešené bolesti. Je to na př. reaktivace učitelů a profesorů, mužů i žen, kteří byli nepřátelským režimem předčasně posláni do pense, nebo kterým v důsledku persekuce byl plat snížen, případně byli jinak postiženi. Jejich reaktivaci je třeba provádět rychleji, než se děje doposud, aby škody, které utrpěli, byly také rychle napraveny. Do této kategorie patří také provdané učitelky, které byly nuceny za fašistického režimu odejit ze služby. Dostávají sice vyrovnávací přídavek, avšak jejich služební poměr není upraven, takže v případě propuštění nebo úmrtí zůstává jim stará základna pro výslužné nebo zaopatřovací požitky. Je naléhavé třeba, aby léta která byly nuceny strávit mimo službu, jim byla také plně do postupu a do pense započítána.

Považuji dále za nespravedlivé, aby se dělal rozdíl mezi staropensisty a novopensisty, aby byl křiklavý nepoměr mezi pensisty, kteří odešli do výslužby před 1. lednem 1944, a těmi, kteří odešli po tomto dni. Je potřebí všecky pensisty zrovnoprávnit a jejich požitky upravit tak, aby po celoživotní poctivé práci mohli lidsky žít vzhledem k současným drahotním poměrům.

Jde tu dále o otázku napravení škod těm, kdož přežili útrapy koncentračních táborů, vězení a celé persekuce, stejně jako všem, kdo se aktivně zúčastnili zápasu za svobodu. Jsou to lidé, kteří se vrátili do služby většinou s otřeseným zdravím. Kvitujeme s vděčností, že školská správa na ně zvlášť pamatuje při ustanovování a oceňuje jejich národní a státní spolehlivost. Je však třeba nahradit jim, oč byli připraveni za nesvobody. Jejich platy byly většinou zastaveny nebo silně sníženy, celé rodiny persekvovány, a dnes tito lidé zápasí se zadlužením a nedostatkem. Je třeba, aby ve smyslu dekretu presidenta republiky o odčinění křivd byly jejich náležitosti urychleně vyřizovány, a to mimořádnými opatřeními. Domáhám se také toho, aby učitelům a profesorům, povolaným k vojenské službě, byla presenční služba plně započítána do postupu. Nesmí vzniknouti dojem, že lidé jsou u nás trestáni za to, slouží-li jako vojáci své republice.

Chtěl bych však dnes také poukázat na dávný požadavek našeho učitelstva, t. j. postátnění všeho učitelstva. Už za prvé republiky se domáhalo učitelstvo zrovnoprávnění s ostatními kategoriemi státně zaměstnaneckými a s tím větší nadějí očekává spravedlnost od nové republiky. Nemůže být pochyby o tom, že učitelská práce je pro celý stát tak důležitá, že je možno učitele považovat za státního služebníka. K jakým důsledkům vede dosavadní disparita mezi veřejným učitelem a mezi státním zaměstnancem, je vidět na př. na postavení učitelů a profesorů, přidělených centrálním úřadům. Přesto, že vykonávají veškeré práce s úřadem spojené jako odborníci, zůstávají stále v poměru přiděleneckém a jsou v nevýhodě proti všem kategoriím úřednictva jak po stránce platové, tak i služební.

Jak eminentně důležité je postátněni učitelstva, svědčí dále nesmírné obtíže, se kterými se dnes setkáváme v oboru předškolní výchovy. Naše veřejnost volá po zřizování mateřských škol. Z našeho pohraničí, zejména z vrstev dělnických a zemědělských, jde apel za apelem, aby se rozšiřovala síť těchto škol, neboť zvýšená pracovní potřeba a nedostatek pracovních sil nutí dnes i matky, aby se zapojily do pracovního provozu. Mateřská škola se tak stává nejen důležitou výchovnou institucí, nýbrž přebírá i významnou úlohu sociálně zdravotní, pečujíc o děti v předškolním věku po všech stránkách a usnadňujíc tak jejich rodičům jejich pracovní úkoly. Jaká služba se tím prokazuje republice v době, kdy se hledá každá pracovitá ruka, není třeba ani zdůrazňovat.

A teď si představte, že tento obrovský úkol se má zvládnout nejen nedostačujícím počtem učitelských sil, ale že se mu staví v cestu i potíže organisačně-právní. Máme totiž učitelky státní, obecní, městské, závodní, matiční atd. vesměs dobře kvalifikované, a přece jich nemůžeme plně využíti, protože státní finanční správa se brání, aby na státních školách nebyly umisťovány síly, které dosud zestátněny nejsou, třebas jsou plně kvalifikované. Víc než celá čtvrtina těchto sil nemůže býti náležitě zhodnocena, neboť nemáme to svědomí, ustanovovati na státních školách jako začátečnice učitelky, které mají za sebou dvacetiletou i delší úspěšnou práci, a to jenom proto, že doposud jejich právní poměr nebyl vyřešen. Z toho důvodu se důrazně domáháme brzkého vydání zákona o postátnění všeho učitelstva, aby učitelstvo bylo konečně postaveno na pevnou právní basi.

S tím přímo souvisí dávný požadavek vysokoškolského vzdělání učitelstva všech kategorií, jehož má nabýti na pedagogických fakultách. Vítáme, že zákon o pedagogických fakultách je připraven a že bude brzy sněmovně předložen. Litujeme, že se tak nestalo už dříve, očekávali jsme, že tento moderní zákon bude přijat sněmovnou dnešního dne, u příležitosti výročí Jana Amose Komenského. Bylo by to bývalo slavnou manifestací sněmovny pro veliký kulturně-mravní a vychovatelský odkaz Komenského, a i s hlediska mezinárodního by to mělo svůj mimořádný význam.