Chtěl bych se zde dotknouti ještě jiné důležité otázky. Podle košického vládního programu jsme státem národním, státem Čechů a Slováků. Je třeba, aby tento národní charakter byl vyjádřen i tím, že žádná menšina u nás nebude míti své cizonárodní školy. (Potlesk.) Paní a pánové, máme zkušenosti z prvé republiky, jakým zlem bylo u nás cizí menšinové školství. Zejména v našem pohraničí, na němž spočívá klid a bezpečnost státu, je nutno zřizovati jen školství československé, t. j. školy české a slovenské, a žádné jiné. (Potlesk.) Jakýkoli průlom do této zásady nejenom porušuje národní charakter státu Čechů a Slováků, ale je oživováním starých nesnází, kulturních i politických potíží, ba i nebezpečí, která z toho republice mohou vznikat a také vznikají. Pokud pak tyto jinonárodní menšinové školy ještě u nás existují, je třeba, aby státní spolehlivost učitelů na nich působících byla důkladně vyšetřena. Konstatuji, že na těchto jinonárodních menšinových školách působí učitelé, kteří se v posledních letech před válkou exponovali proti Československé republice a kteří se za okupace chovali tak, že jim nemůže býti vydáno osvědčení o státní spolehlivosti. Nechceme-li fašisty na školách českých, nesmí býti také fašistů na školách našich jinonárodních menšin! (Potlesk.)

Vítáme rozmach našeho školství a přejeme si, aby se stalo zdrojem duchovního života republiky. I když zřizujeme školy české a slovenské, buďme si vědomi, že jsou to školy československé! (Potlesk.) Tak jako v českých zemích, tak i na Slovensku mají býti naplněny jedním duchem a vedeny jedinou myšlenkou, vychovat generaci, která svým vlastenectvím, demokratickým a socialistickým smýšlením a celým životem se stane pevnou oporou jednotné, nedělitelné, svobodné a nezávislé republiky Československé. (Potlesk.) To, že jedny školy nazýváme českými a druhé slovenskými, nesmí znamenat dvě různé ideologie, nýbrž jen označení slovesné diferenciace těchto škol.

Škola musí být onou cestou, po které Češi a Slováci půjdou k sobě bliž, a ne od sebe dále. (Potlesk.) Ona musí být duchovní a mravní garancií těch politických a ústavních úprav, které zejména příští ústavodárné Národní shromáždění uskuteční pro zachování svobody národní a nezávislosti státní. (Potlesk.)

Podpredseda Cvinček: Udeľujem ďalej slovo pánu posl. inž. dr Bendovi.

Posl. inž. dr Benda: Pane místopředsedo, paní a pánové!

Chci promluviti několika slovy k rozpočtu ministerstva zdravotnictví. Ministerstvo zdravotnictví přebírá na sebe péči o zdraví celého národa. Jak už jsem uvedl v rozpočtovém výboru, je nutné, aby také v této péči byl jediný orgán, který by řídil a usměrňoval tento důležitý úkol, a není natrvalo možné, aby toto bylo rozděleno do několika ministerstev a aby státní rozpočet na zdravotní úkoly byl dělen. Je přece samozřejmé, že vrcholným úřadem je ministerstvo zdravotnictví. Je nutno zde podotknout, že agenda ministerstva zdravotnictví se dělí a že část je zapojena do ministerstva výživy a část do ministerstva ochrany práce a sociální péče.

Úkoly novodobého zdravotnictví v péči o výživu je nutno zobrazovati si v daleko jiném rozsahu, než se někteří národohospodáři z důvodů jim zdánlivě příznivých snaží veřejnosti představovati.

Posláním medicíny od dávných dob nebylo jenom léčiti, ale právě na podkladě poznatků zdravotních přispívají zdravotničtí odborníci od starověku též k předcházení a po případě zmenšování hospodářských škod každého jednotlivého příslušníka státu. V tomto duchu a v tomto smyslu byl vydán též zákon o kontrole potravin, platný v zemích historických, a jeho poslání se plně osvědčilo, neboť kontrolní agenda, a to jak na ochranu zdraví, tak i na ochranu hospodářských škod, vznikajících porušováním nebo falšováním potravin, byla účelně jednotně vykonávána. Musíme doznati, že v zemi České nedošlo sice za celou dobu 50 let k vydání zvláštního zemského zákona, podle něhož by byli obdobné jako v zemi Moravské a Slezské ustanovení ještě zvláštní pomocní dozorčí orgánové u samosprávných celků. K tomu přistoupilo dále to, že v roce 1920 byl vydán zákon o postátnění celé zdravotní a potravinové policie, zákon č. 332/1920 Sb., který však není doposud v plném rozsahu uskutečněn. Poněvadž státní zájem nám velí, aby celá administrativa byla vybudována co nejdokonaleji a nejúčelněji, myslím, že je naší povinnosti, abychom co nejvíce podporovali snahu veřejné zdravotní správy a účelnou její výstavbu a abychom nezaváděli nyní v době, kdy všeobecně voláme po zmenšení počtu veřejných zaměstnanců, nově stav, který by byl trvale neúčelný a neúnosný.

Neupíráme tím nijak složkám výrobním a ústředním úřadům, jež o ně pečují, jejich snahy o výrobu dokonalých, plně hodnotných výrobků, zejména potravin, jež by byly u nás standardisovány. Není třeba, abychom snad uváděli, že stav naší výroby potravin před r. 1938 nebyl u nás na výši, měli jsme plně jakostní zboží, které však nebylo, hlavně pokud se týká jednotlivých vlastností a též i obalu, tak jednotně upravováno, jak se zvláště v posledních 20 letech vypracovala výroba potravin v některých jiných státech. Musíme se proto v zájmu rozkvětu naší výroby starat o to, aby výrobní složky byly příslušně poučovány a vedeny ve formě, která bude pro naše poměry společně uznána za nejvhodnější.

Tuto péčí výrobních kruhů o jakost potravin nelze však slučovati nebo docela zaměňovati se státní péčí o jakost a zdravotní nezávadnost potravin, jež v zájmu řádného výkonu musí býti i nadále prováděna a řízena příslušnými odborníky, lékaři, veterináři, potravními chemiky, fytomediky a řízena z ústředí, jež je odpovědno za veřejné zdraví obyvatelstva, nezávisle na výrobních kruzích.

Budeme museti dále sledovati všechny možnosti nejúčelnějšího utváření naší péče o výživu tak, aby výroba i distribuce potravin byla upravena co nejúčelněji. Při těchto snahách nesmíme však nikdy přehlížeti účelně zapojení veřejné péče o zdraví. Má-li býti veřejná zdravotní správa odpovědna za zdravotní nezávadnost a biologickou hodnotu potravin a ručiti za ně, nelze ji naprosto oddalovati od povinného sledování výroby a distribuce potravin, naopak je naší povinností podporovati ji v tomto snažení tak, aby byly zjednány všechny předpoklady nutné k získání zdravotně nezávadných a biologicky hodnotných potravin.

Jako příklad může nám sloužiti péče o zásobování obyvatelstva masem a mlékem. Co budou platny všechny snahy výrobních kruhů a jejich ústředí - a k těm musíme počítati dnes po vydání dekretu presidenta republiky č. 11 8/45 též ministerstvo výživy - když se nebudou říditi plně zdravotními požadavky? Co nám pomůže naše snaha po zvýšení výroby masa, nebude-li při tom přihlíženo ke zdraví našeho chovu zvířat a nebude-li maso získáváno a uchováváno, po případě zpracováváno hygienickým způsobem? Co nám pomůže naše snaha, aby mléko bylo získáno a dovezeno do spotřebitelských míst, nebude-li získáváno od zdravých dojnic a nebude-li předepsaným způsobem ošetřeno a dodáno co nejrychleji spotřebiteli, aniž by utrpělo na zdravotní nezávadnosti a biologické hodnotě? V tom směru nejsou naše poměry daleko ještě na takové výši, jak by bylo všude v zájmu udržení dobrého zdravotního stavu obyvatelstva třeba, ba musíme leckde tyto poměry označiti doposud za velmi neutěšené a musíme právě se zřetelem na udržení zdraví obyvatelstva a jeho zdravé výživy žádati od všech příslušných činitelů - a tedy především i od veřejné zdravotní správy - cílevědomou, postupnou a soustavnou péči o odstranění všech zdravotních závad a o zlepšení hygieny ve výrobních a obchodních podnicích. Povinností nás všech je tedy snahy ministerstva zdravotnictví co nejúčelněji podporovat.

Pokud jde o pracovní lékařství, chci se zde zmínit několika slovy o rozpočtové sekci ministerstva sociální péče. V rozpočtu ministerstva zdravotnictví na r. 1946 je pro účel Státních ústavů pro pracovní lékařství zařazena v tít. 2, § 8 celková částka 3,980.000 Kčs.

Zřízením těchto ústavů sleduje ministerstvo zdravotnictví snahu, vyplnit jednak mezeru ve vzdělání mediků a mladých lékařů v pracovním lékařství, jednak vybudovat vědecká střediska, v nichž by byla umožněna badatelská činnost v tomto tak význačném úseku preventivní medicíny.

Pracovní lékařství je nedělitelná součást preventivní medicíny a řešení všech problémů v tomto směru náleží výhradně do kompetence ministerstva zdravotnictví. Tato kompetence byla přiznána již prvému ministerstvu zdravotnictví zákonem č. 297 ř. z. z r. 1918, kde se v kap. VII praví, že do působnosti ministerstva lidového zdravotnictví patří hygiena povolání, živnostenská a úrazová, a to zejména zamezení a potírání nemocí z povolání.

Bylo to proto také ministerstvo zdravotnictví, jež kladlo již za prvé republiky první základy k vybudování pracovního lékařství u nás. Když se ministerstvo zdravotnictví snažilo včlenit do technické inspekce práce lékaře, bylo to ministerstvo soc. péče, které se tomu bránilo, jak je patrno i z exposi p. ministra zdravotnictví z r. 1935, tedy před v než 10 lety. Ministerstvo zdravotnictví povolalo proto koncem r. 1936 odborníka v pracovním lékařství, jehož pověřilo zřízením lékařské inspekce práce a prohloubením péče o pracovní medicínu. Byly pořádány kursy pracovního lékařství pro úřední lékaře, které si vyžádaly značných částek. Ministerstvo školství a národní osvěty bylo požádáno o zřízení stolice pro nemoci z povolání, ustanovena komise pro studium jáchymovské plicní rakoviny a zřízeny a vydržovány první poradny pro pracovní lékařství, tvořící základ dnešních Státních ústavů pro pracovní lékařství, které budou zřízeny ještě v tomto roce. Teprve Mnichov a následující zrušení ministerstva zdravotnictví částečně zabrzdilo slibný vývoj pracovního lékařství u nás.

Spojením ministerstva zdravotnictví a soc. péče padla první přehrada, která z byrokratických důvodů bránila zavedení lékařské inspekce práce u nás, která tehdy, tedy před zahájením druhé světové války, existovala již ve všech kulturních zemích. Když bylo ministerstvo sociální a zdravotní správy za okupace zrušeno a zdravotní úsek včleněn do ministerstva vnitra, bylo mezi vedoucími zdravotnickými úředníky dohodnuto, že po dobu války zůstane oddělení pracovního lékařství přechodně v novém ministerstvu hospodářství a práce. Správně se uvažovalo, že za vlády německých okupantů budou požadavky pracovního lékařství lépe obhajovány v ministerstvu hospodářství a práce než v ministerstvu vnitra, kde všemocný německý zástupce dr Contiho pro veřejné zdravotnictví v protektorátě dr Plato měl negativní postoj k pracovnímu lékařství v českých zemích. Tento pán, ač lékař, hájil stanovisko, že v době, kdy umírají statisíce německých vojáků na frontě, není čas starat se o nějaké udánlivé nemoci z povolání českých dělníků. Dal rozházet výstavbu pracovního lékařství ve Státním zdravotním ústavu, nepřipustil zřízení poraden pro pracovní lékařství při nemocnicích v Plzni, Pardubicích a Olomouci, atd.

Za tohoto nepříznivého postoje německého vedoucího zdravotnictví v českých zemích pracovalo oddělení pracovního lékařství jako stará a přechodně ministerstvem hospodářství a práce přidělená součást v těsné a tajné spolupráci s vedoucími zdravotnickými činiteli zdravotnického sektoru ministerstva vnitra a s význačnými lékařskými činiteli vůbec. Lékařská inspekce práce byla osamostatněna po příkladu cizích kulturních států pří zachování těsné spolupráce s technickou inspekcí. Lékaři byli vybavováni speciálními a diagnostickými přístrojí, a to pod záminkou, že je těchto přístrojů zapotřebí pro účely včleňování do práce. Jen této podvratné činnosti můžeme děkovat, že české firmy dodávaly české rentgeny a české mikroskopy atd., které by byly jinak sloužily SS-lazaretům. Síť poraden pro pracovní lékařství byla rozšířena, pod egidou oddělení pro pracovní lékařství pracovaly velmi intensivně vědecky ústavy pro pracovní lékařství doc. dr Teisingra v Praze a doc. dr Roubala ve Zlíně. Časopis českých lékařů vydával z popudu tohoto oddělení zvláštní čísla věnovaná pracovnímu lékařství, byla zřízena instituce zdravotních pracovnic jako základ pro vybudování zdravotní inspekce v malých podnicích atd. Při tajných schůzích význačných českých lékařských činitelů bylo neustále zdůrazňováno, že po válce přejde oddělení pracovního lékařství opět do svého mateřského úřadu, ministerstva zdravotnictví, jemuž je svěřena péče o zdraví celého národa, při čemž nerozhoduje, kde se tato ochrana děje, zda v rodině, ordinaci, léčebném ústavu nebo přímo na pracovišti.

Po revoluci si ministerstvo zdravotnictví skutečně vyžádalo své zdravotnické úředníky, pod jejichž vedením byly položeny jak za prvé republiky, tak za okupace základy k vybudování pracovního lékařství, a současně usilovalo o převzetí agendy pracovního lékařství.

Po květnové revoluci prošel znovu zřízeným samostatným ministerstvem zdravotnictví návrh osnovy o kompetenci ministerstva ochrany práce a sociální péče právě v době, kdy tito lékařští odborníci pracovního lékařství byli zaměstnáni jinde, a proto bylo přehlédnuto, že si ministerstvo ochrany práce a soc. péče osvojuje kompetenci v tomto důležitém zdravotnickém úseku.

Nelze proto uznati dnešní stav a je nutno trvati kategoricky na tom, že nelze tříštiti velký plán preventivní kurativní péče, jehož integrující součástí je pracovní lékařství, bez vážných důsledků na národním zdraví. S tohoto stanoviska pokračuje ministerstvo dále v prohloubení organisace i vyškolení v tomto oboru a připravuje dva nové zákony, zákon o státních ústavech pro pracovní lékařství - které budou postupně zřízeny v universitních městech a průmyslových střediscích - a vládní nařízení o titulu odborného lékaře pro pracovní lékařství.

Ministerstvo ochrany práce a soc. péče chce z nepochopitelných důvodů zřizovat ústavy pro pracovní lékařství při úřadech ochrany práce, kdežto ministerstvo zdravotnictví při nemocnicích a existujících zdravotnických ústavech. Odborný pracovní lékař musí se opírat nejen o již existující dobře vybavená odborná oddělení a jejich lékaře, nýbrž musí být v úzkém kontaktu se všemi úseky veřejné zdravotní správy. Je tedy jasno, že základy pracovního lékařství vybudovali lékaři ministerstva zdravotnictví a že nynější lékařské oddělení ministerstva ochrany práce a soc. péče nepřineslo v pracovním lékařství od revoluce, tedy skoro za rok, nic nového a kompetenčním rozporem znemožnilo přímé uplatnění oddělení pracovního lékařství ministerstva zdravotnictví a jeho pokračování v dříve započaté činností. Odbor, jemuž je svěřena technická a zdravotní ochrana práce, je veden výhradně techniky a lékaři organisovanými v určité politické straně. Zdá se, že tedy jde o prestižní otázku této strany, která si osvojuje monopolní právo na řešení otázek ochrany zdraví dělnictva.

Při sestavování rozpočtu na preventivní zdravotní péči o mládež na r. 1946 sledovalo ministerstvo zdravotnictví výhradně zdravotní úkoly v péči o mládež a plně respektovalo úkoly sociální, jež příslušejí ministerstvu ochrany práce a sociální péče, a výchovné, jež příslušejí ministerstvu školství. Přesné rozdělení těchto úkolů v péči o mládež je žádoucí nejen s hlediska jednotného a plánovitého provádění této péče, ale také z důvodů finančních a úsporných.

Zatím co ministerstvo zdravotnictví bylo nuceno při sestavování rozpočtu na péčí o mládež snižovati částky na jednotlivé úkoly z důvodů úsporných na nejmenší možnou mez, objevují se v rozpočtu ministerstva soc. péče, "Péče o mládež", značně vysoké částky, jejichž určení jasně hovoří o provádění zdravotních úkolů v péči o mládež.

Na př. v rozpočtu ministerstva ochrany práce v "Péči o mládež a dorost" objevuje se částka 8 mil. Kčs na vyšetřování zdravotního stavu a sociálních poměrů školní mládeže, jakož i na úhradu opatření s touto akcí spojených, což, stručné řečeno, je provádění školního zdravotnictví, jež jako součást zdravotní péče o mládež provádí a plánuje ministerstvo zdravotnictví. Jak bylo již řečeno, je nejen v zájmu jednotnosti a účelnosti práce na tomto poli, ale i finanční úspory, aby tato péče byla soustředěna, to jest, aby tato položka jako převážně zdravotního rázu byla v rozpočtu ministerstva ochrany práce příštím rokem škrtnuta a dána do ministerstva zdravotnictví.

Obdobná situace se jeví v položce rozpočtu ministerstva ochrany práce a soc. péče, "Podpory na zřizování a vydržování poraden pro matky a kojence", zatím co poradenství jako součást preventivní zdravotní péče o mládež je vydržováno ministerstvem zdravotnictví a tam také přísluší.

A nyní několik poznámek k národnímu pojištění. Dosavadní sociální pojištění není ani zdaleka tak sociální, jak se dá usuzovati z názvu. Lékaři jsou přetíženi prací, takže nemohou poskytnouti takovou péči, jak by se dalo po stránce odborné předpokládati. Není sice takový nedostatek lékařů, jak se často píše, přes to však je třeba organisovati službu tak, aby dala lékařům možnost oddechu, kulturního vyžití a dalšího vzdělání.

Ústřední svaz nemocenských pojišťoven uveřejnil dopis, kde upozorňuje na vysoké příjmy lékařů. Je však nutno zjistiti příčinu těchto honorářů. Objasňuje to dokladový spis jednoho lékaře z pohraničí. Dokládá, že v místě pracovali dva lékaři. Byli nuceni zvládnouti tolik práce, že jí museli věnovat týdně 122 hodin, tedy za čtvrtletí celkem 1730 hodin. Za tuto dobu obdrželi každý 13.532,90 Kčs, a odečte-li se obvazový materiál, jenž činí 10.107,90 Kčs, práce přes čas placená o 25 % výše a práce noční placená o 50 % výše. obdržel lékař 4,90 Kčs za hodinu. Sekundární lékař nemocnice ve Svitavách při své obvyklé pracovní době měsíčně 338 hodin a čistém platu celkem 2.755 Kčs dostal za hodinu 8,15 Kčs. Primář téže nemocníce při 402 hodinách měsíční práce, počítá-li se podle zákona práce přes čas o 25 % výše a práce v noci o 50 % výše, dostal celkem 3.300 Kčs, tedy za hodinu 8,20 Kčs, a přitom 40 hodin za měsíc strávil u Roentgenova aparátu. Kvalifikovaný dělník s platem 16,40 Kčs za hodinu by si musel pří podobném pracovním výkonu vydělati 32.693,10 Kčs.