V záujme pravdy držal som za nutné spomenúť tieto veci skôr, než bude neskoro, a dúfam, že budem mať teraz viac šťastia, ako keď som upozorňoval niekoľkokrát na diferencie, ako boli napr. zastúpení Slováci v delegácii Ministerstva spravodlivosti v pomere 13:0, a budú tieto slová lepšie povšimnuté a bude sa korigovať chyba a bude sa brať, dúfam, poučenie od toho, ako tento parlament chcel, aby Slováci všade boli reprezentovaní, keď do Norimberka zo 6 sme mali ísť dvaja Slováci. Ráčte odpustiť, keď účasť Slovákov a pomer, akým Slováci sú alebo majú byť niekde zastupovaní, takto priklincúvame a podtrhujeme. Prosím, to je len láska k tomu, aby zvlášť v zahraničných otázkach jasne videla cudzina, že Slováci a Česi spoločnou silou a spoločnou vôľou budujú republiku Československú (Potlesk.), že to nebuduje len láska a viera Čechov, ale že v tom je tvorivá práca celého slovenského národa. (Potlesk.)

Podpredseda Cvinček (zvoní): Ďalej je k slovu prihlášený pán poslanec Šabršula. Udeľujem mu slovo.

Poslanec Šabršula (uvítaný potleskom): Slávne Národné shromaždenie!

Ako zástupca strany práce predostieram, že naša strana považuje za jeden z najdôležitejších článkov svojho programu usilovať sa o posilnenie socializmu, pokroku a demokracie na Slovensku, to je, že strana práce má tento program, ktorý dosiaľ súčasne pri tomto vyhlasuje. V tomto svojom úsilí budú jej snahy smerovať k tomu, aby československá jednota, ktorou rozumieme bratské spolunažívanie Čechov a Slovákov, bola upevňovaná, pričom záujmy obidvoch našich národov nielen môžu, ale musia byť plne rešpektované, teda, aby československá jednota bola prakticky prevádzaná predovšetkým na poli hospodárskom. Uvítali sme preto, keď toto stanovisko tak veľmi pekne a veľmi jasne precizoval pán predseda vlády Fierlinger, keď pozdravoval ustavujúce shromaždenie Československej společnosti v týchto dňoch.

U nás na Slovensku je v poslednom čase veľmi akútnym problémom otázka zpriemyselnenia Slovenska. Obávam sa, že sa v tomto smere i preháňa. Lebo o čo ide? Ide o to, aby životná úroveň širokých vrstiev na Slovensku a v Čechách bola čo možno najviac vyrovnaná. K tomu možno dôjsť niekoľkými cestami a my sa musíme pokúšať hľadať všetky cesty, aby sme tohto cieľa dosiahli čo najrýchlejšie. Chcel by som však zdôrazniť, že čokoľvek budeme v tomto smere podnikať, musíme to robiť ako obyvatelia jednotného štátu a s hľadiska potrieb tohto štátu. Keď voláme po zpriemyselnení Slovenska, nezostáva naše volanie nepovšimnuté, ako na to ukazuje už aj prevádzanie presunu väčšieho počtu podnikov, a som presvedčený, že tomu tak i naďalej bude a že sa týmto spôsobom podarí aspoň z veľkej časti zásadne zmeniť doterajšiu hospodársku situáciu Slovenska. Je však dôležité, aby sme hľadali i ďalšie možnosti a nové možnosti zdokonaľovania a zlepšovania slovenského hospodárstva, predovšetkým však považujem za veľmi dôležité zdôrazniť, že všetko toto musíme robiť s hľadiska celoštátneho, československého, že sa nemôžeme spokojiť s dielčimi úpravami alebo s bezplánovitým budovaním podnikov, lebo by to mohlo mať - skôr ako si myslíme - za následok nové spory na poli hospodárskom medzi zemami českými a Slovenskom. Považujem za najpotrebnejšie vypracovať československý hospodársky plán a podľa takéhoto plánu začať slovenskú hospodársku stavbu budovať na nových základoch, aby bola prospešná pospolitému československému hospodárstvu.

V hospodárskej politike nie je dobre možné stavať nejakú hranicu medzi našimi zemami, ako vôbec už by bolo potrebné prestať s kladením takýchto hraníc, čo by len i teoreticky, a je treba vyhlásiť, že Slováci chcú sa rovnakou mierou deliť na všetkých prácach, ktorými budú vytvorené podmienky lepšieho života v celej republike. Dnes ide o zvýšenie životnej úrovne na Slovensku, a až toho dosiahneme, potom pôjde o túto úlohu pre všetko obyvateľstvo Československa.

A tak by som rád videl, keď s českej strany je prejavovaná značná ochota preniesť časť priemyslu a výroby na Slovensko, aby aj pokiaľ ide o pracovné sily, robila sa politika československá a nebránilo sa tomu, aby Slovensko mohlo v hospodárskej obnove českých zemí pomôcť presunom pracovných síl z odvetví, v ktorých má takýchto síl nadbytok. Lebo aj tým bude zdôraznená naša vnútorná jednota.

Niektorým smerom má Slovensko svoje zvláštne požiadavky aj rázu hospodárskeho. Veľké jeho oblasti, menovite východ, utrpel následkom vojny veľmi mnoho. Je stále treba upozorňovať, že v národnom a štátnom rámci je nedeliteľnou záležitosťou odstrániť škody občianskou vojnou spôsobené, predovšetkým však zdôrazňovať, že pokiaľ ide o slovenský východ nie je možné spoliehať na dlhodobé plány, hoci sú aj najlepšie myslené, lebo východné Slovensko potrebuje predovšetkým pomoc čo najrýchlejšiu.

Pri všetkom úsilí, ktoré vláda a na Slovensku SNR vynakladá do obnovy hospodárskeho života, vidíme, že je treba tempo zrýchliť. Plán obnovy treba finančne riešiť spôsobom veľkorysým. Obzvlášť pokiaľ ide o zaistenie dostatočného počtu dopravných prostriedkov, automobilov, vagónov, osobných i nákladných, ako aj pomocných autobusov dopravných dráh.

Bez dostatočného počtu dopravných prostriedkov nie je možné počítať s rýchlou konsolidáciou hospodárskych pomerov. Preprava ľudí, ktorí cestujú za svojimi hospodárskymi potrebami, je pomalá a zdržuje riešenie celej rady problémov. Tak isto nedostatok nákladných vagónov je príčinou, že nemôže byť zbožie na čas dopravené, čo tiež nepôsobí k rýchlemu konsolidovaniu pomerov. Sám ten činiteľ, tak dôležitý v hospodárskom živote, svojím nedostatkom napomáha k tomu, aby trvala určitá neistota, dezorientácia a zdržanlivosť v činnosti hospodárskej. Z tohoto dôvodu vidím v rýchlom zaistení dostatočného množstva dopravných prostriedkov najúčinnejší inštrument pre konsolidáciu našich hospodárskych pomerov.

Ďalej je treba čo najrýchlejšie obnoviť obytné a hospodárske budovy bombardovaním rozbité, a to tak, aby sa "neflekovalo". Celý náklad na túto obnovu nech je rozvrhnutý na celé poplatníctvo. Môžeme postaviť otázku veľmi jednoduchú: Čím sa zaslúžili tí obyvatelia, ktorí nemajú svoje domy rozbité, o to, aby dnes dobre bývali? Čím sa previnili tí ľudia, ktorých domy a hospodárske budovy boly rozbité bombami alebo kanonádou a dnes nemajú kde bývať? Isto je jasné, že nejde ani o zvláštnu vinu, ani o zvláštne zásluhy. Ide o výsledky vojny, ktorá našim občanom rozbila domy, postavené z dreva, piesku, vápna a tehál. Práve táto vojna vrátila nám našu národnú a štátnu slobodu, vrátila nám opätovne dôstojnosť ľudskú, a práve preto vojnovými škodami nesmia byť postihnutí len tí občania, ktorí škodu túto utrpeli, ale škody tieto musia byť odčinené na náklad celku. Rýchla obnova obytných a hospodárskych budov zaistí dobré bývanie a získame tým spokojných občanov, ktorí budú mať kde bývať a preto budú aj usilovne pracovať. Ich výkon dosiahne žiadúceho vzostupu, čím sa veľmi podstatne urýchli konsolidácia hospodárskych a sociálnych pomerov. Neriešme tento problém niekoľkopercentnými podporami. To nie je riešenie, to je ochudobňovanie štátnej pokladnice bez náležitého vytvorenia protihodnoty a tým sa len konzervuje nespokojnosť poškodených občanov.

Problém obnovy vojnou zničených a poškodených budov obytných i hospodárskych ukazuje sa v takom rozsahu, že najrýchlejšie a najúčinnejšie jeho rozriešenie by sa umožnilo vydaním zvláštneho zákona, ktorým by zriadil fond obnovy týchto budov, do ktorého fondu by každý poplatník platil príslušný príspevok až do tej doby, pokiaľ by nebol uhradený plne príslušný náklad na tento účel. Pri takomto usporiadaní bol by uspokojený každý jednotlivec, nech má spôsobenú škodu malú alebo veľkú, lebo by každý jednakým spôsobom mal svoju obytnú anebo hospodársku budovu obnovenú na náklad štátu. Toto isté tiež o potrebách malých živnostníkov, ktorých dielne boly jednako bombardovaním rozbité. Ba je možné touto cestou dospieť i k tomu, aby potrebné technické zariadenie k prevádzke dielne bolo živnostníkovi dodané verejnou rukou.

Veľmi pálčivý problém je otázka vdov po osobách odvlečených a popravených v dôsledku politickej perzekúcie. Týmto vdovám platí sa mesačne pár sto korún, neberie sa žiadny zreteľ na deti a potreby ich výchovy. Viem prípad, že vdova po popravenom manželovi má 4 deti, z ktorých je najstaršie nemocné a ďalšie študujú. Jej mesačný príjem je niečo málo vyše 500 Kčs. Na deti nedostáva žiadne výchovné. Takýchto prípadov je viac a je treba ich urýchlene priaznivo riešiť. Upozorňujem na túto skutočnosť s parlamentnej tribúny.

Ďalej považujem za potrebné obrátiť pozornosť pána ministra ochrany práce a soc. starostlivosti na provizionistov a na vdovy a siroty po týchto. Ide o bývalých zamestnancov štátnych banských podnikov na Slovensku, ktorí nedostali dosiaľ vianočný príspevok, ako ho dostali všetci tí, ktorí požívajú zaopatrovacie platy z našich sociálne poisťovacích ústavov.

Príčina, prečo sa takto stalo, je v tom, že slovenská vláda obnovila starú banskú pokladnicu a na požívateľov zaopatrovacích platov z týchto bratských pokladníc se zabudlo. Bolo by nespravodlivé, keby mali byť poškodení títo veteráni práce a vdovy a siroty po nich.

Ale tiež štátnym penzistom na Slovensku nebolo vianočné vyplatené, hoci v zemiach českých títo penzisti vianočné dostávali.

Ešte spomeniem jednu veľmi závažnú otázku ktorá nás naplňuje veľkým uspokojením, lebo práve uskutočnením tejto národne výsostne dôležitej potreby dovršuje sa naše víťazstvo. Je to otázka presunu Maďarov a návrat našich bratov Slovákov z Maďarska a iných štátov. Aké bolo podlé a nízke chvastanie Machovej a Gašparovej propagandy, keď vo vojne dokazovali, že Slováci majú svoj štát, do ktorého sa budú môcť Slováci po svete roztrúsení vrátiť. Toto tvrdenie bolo nehorázne cigánstvo a slúžilo len potrebám nacizmu a fašizmu.

Keď dnes vidíme vlastnými očami a sme živými účastníkmi organizácie odsunu Nemcov a Maďarov z československého územia a zase dovážania našich slovenských a českých bratov zpoza hraníc do Československej republiky, poznávame opravdivosť spojenectva na život a na smrť, ktoré je dané priateľstvom a bratstvom československého ľudu a veľkého Sovietskeho sväzu.

Nie je treba zakrývať, že na Slovensku je mnoho zjavov, obzvlášť pokiaľ ide o očistu od zradcov a kolaborantov, ktoré vyvolávajú kritiku. Kritizujeme my, kritizujú tieto veci aj v zemiach českých. Bohužiaľ v určitej časti tlače dostáva táto kritika nežiadúci smer, aj keď nechcem pochybovať, že je vedená dobrou snahou. Lebo sú určité zjavy na Slovensku, ktoré pôsobia nedobrým dojmom, a keď sa ich zmocní človek neinformovaný a v tlači z nich vyvodzuje ďalekosiahle závery, dosiahne úplného opaku, než má každá dobrá kritika za cieľ. Protičeská mentalita na Slovensku ešte nevymizla a chytá sa každej možnosti. Tu tiež potom nesprávne zahrotené české kritiky pôsobia skorej ako zámienka kruhom protičesky ladeným, aby otváraly všetky brány tejto mentalite. Prosil by som, aby najmä v Prahe už raz sa všetci ľudia naučili rozpoznávať Slováka od ľudáka. Aby nie všetko, čo vidia z iného zorného uhla ako my, považovali za dôležité, aby sa s tým chodilo do novín. Kritika je potrebná, ale predovšetkým v československom pomere musí byť obozretná a taká, aby neškodila celoštátnemu záujmu a národu. (Potlesk.)

Za rozpočet 1946 budem hlasovať, lebo verím vláde. (Potlesk.)

Podpredseda Cvinček: Slovo má ďalej pán posl. Görner.

Posl. Görner (uvítán potleskem): Slavná sněmovno, paní a pánové!

K státnímu rozpočtu, ke druhé skupině správ státních podniků, t. j. k § 5, Československé státní dráhy, bylo již v této sněmovně proneseno několik řečí a v rozpočtovém výboru byla provedena také rozprava. Kapitola za kapitolou, jak je z jednání známo, byla zpracována s neobyčejnou pozorností a pečlivostí a kromě několika menších nedostatků rozpočet sněmovnu, jak je zřejmo, uspokojil. Soudím však, mluvím-li k této kapitole, že bylo dosti důvodů, aby bez ohledu na obtíže byla úprava tohoto rozpočtu spíše přizpůsobena poměrům v r. 1938. Tak, vážení přítomní, srovnání nového hospodaření největšího státního podniku mohlo by býti provedeno jasněji, než to může ukázati úprava rozpočtového návrhu v porovnání k protektorátním poměrům. Není také dobře možno srovnávati s číslicemi z doby nesvobody, neboť rozpočet byl zpracován na podkladě nového účetního rozvrhu, odlišného od předpisu z let předcházejících.

Podtrhl bych ještě, vážení přítomní, jeden závažný moment. Jako obvykle, i tentokrát předkládá nám ministerstvo dopravy rozpočet železnic nevyvážený a v podstatě vlastně pasivní. V tomto směru se děje největšímu našemu podniku, dnes již téměř tradičně, největší křivda. Stále se totiž zapomíná na skutečnost, že pasivita našich drah, vykazovaná téměř ve všech rozpočtech, je zaviněna ztrátovou, ale na druhé straně velikou službou, kterou naše železnice poskytují veřejnosti.

Je přirozené, že je to daleko více, nežli vykazuje schodek železnic, a přesahuje všechno to, co železnice dává našemu soukromému a veřejnému životu. To by mělo býti všechno řádně vyčísleno. Pak by se ukázalo, že není schodku a že se jeví spíše přebytek. Železnice slouží všem pracujícím, jakož i podnikatelům nyní včetně znárodněných a zestátněných podniků ve formě úlev, výhod a snížení tarifů jak v trakci osobní, tak i v trakci nákladové dopravy. Prosím, abych na tento poslední fakt směl upozornit jmenovitě proto, aby pasivního rozpočtu železničního podniku nebylo nikdy použito proti přáním a potřebám železničního personálu.

Vážené dámy a vážení pánové! Nám je zajisté známo, co železniční zaměstnanci vykonali pro náš stát a vlastní svůj podnik již v dobách první republiky a jmenovitě v době hospodářské krise. Bude to nepatrné uznání jejich velikých zásluh, zdůrazním-li zde znovu, že modrá armáda našich železnic stála na stráži našeho prvého svobodného demokratického státu a že se přičinila, aby jeho hranice byly bezpečny, a sama na nich stála se zbraní v ruce. Když přišly tvrdé a chmurné chvíle pomnichovské, byla to právě ona, jež poslední ze všech veřejných orgánů opouštěla historické hranice a kryla ústup občanstvu civilnímu i útvarům vojenským. Co učinili naši železničáři v dobách nesvobody, zasloužilo by si zvláštního hodnocení v samostatné obšírné řeči a v obsažné a výstižné publikaci, která by jistě i po těch informacích, které se již do veřejnosti dostaly, představila celému národu fakta, s nimiž se nemůže hned tak některý jiný stav v naší republice pochlubiti. Tisíce a desetitisíce železničářů na všech místech sloužily za nejtvrdších okolností v nesvobodné a utlačené naší zemi s hlubokou oddaností a bezpříkladnou statečností jak odboji zahraničnímu, tak vnitřnímu. Zdrcující převaha naší politické i vojenské emigrace odcházela zápasit do zahraničí prostřednictvím našich železničářů. Posuny partyzánů, informace štábů, přepravní zpravodajství o posunu nepřítele, sabotáže důležitých vojenských transportů a válečného materiálu, a nad tím vším rostly desítky, stovky a tisíce obětí železničářů. Byli zatýkáni po celých skupinách, mučeni, popravováni, ale na jejich místa bez ohledu na to nastupovali noví stateční mužové okřídleného kola, aby hrdinně a obětavě splnili ochotně a přesně svou přísahu svému státu a národu, i když šlo o jejich majetky, životy i životy jejich rodin.

Na to nesmí být nikdy zapomenuto. Železničáři byli ostatně také první v obnovené republice, kteří do posledního muže nastoupili ihned na svá stanoviště, jakmile jim to jen okolnosti dovolily, aby pušku, kterou v dobách revoluce třímali pevně ve svých rukou, mohli vyměniti za služební výzbroj a nástroje, jimiž v dobách největší tísně při budování našeho státu sloužili opět obětavě republice a jejímu lidu. Jim také vděčíme, že jsme přečkali právě uplynulou zimu bez těžkých obtíží. Likvidovat postupně dědictví okupantů byla věc, která vyžadovala skutečného vypětí sil zaměstnanců našich železnic. Nedostatek uhlí a strojů, to byla jenom malá část potíží, se kterými se rvali naši železničáři. Hlavní problém byl v tom, jak odstraniti nedostatek uhlí, aby alespoň nejnutnější doprava mohla býti udržena. Byla proto omezena osobní doprava i doprava nákladního zboží, a to za cenu velkých finančních ztrát pro naše dráhy. Je třeba si uvědomit, že v listopadu minulého roku činil rozsah jízdního řádu pouze 67 % proti r. 1937. Uhelná situace i přes tato opatření se stále zhoršovala. Docházelo k tomu, že dráhy byly nuceny zabavovat uhlí, na které čekali ostatní spotřebitelé. Došlo proto k další redukci osobních vlaků a rychlíků proti r. 1937 až na 56 % a o vánocích byla provedena redukce dokonce až na 38 %. Tyto tři cifry jsou malou ukázkou, s jakými obtížemi musely naše železnice bojovat.

Nemohu se proto vyhnouti konstatování těchto skutečností při pohledu na železniční rozpočet, z něhož je zřejmo, že nemůže býti pamatováno dostatečnou měrou na odčinění největší bolesti železničářského stavu, t. j. na zrušení vládního nařízení č. 15 z 5. března 1927. Je málo věcí, které by tak tvrdě postihly tyto zcela oddané služebníky státního podniku, jako právě ono citované nešťastné vládní nařízení č. 15. Dovolte mi, abych se s tohoto místa co nejvřeleji přimluvil, aby tento výsměch jakémukoliv služebnímu právu nebyl vůbec novelisován, příštipkován, jakkoliv upravován, nýbrž aby toto vládní nařízení bylo prostě zrušeno. Ustanovení téměř všech jeho paragrafů, mající zřejmě antisociální tendenci proti železničnímu personálu, poškozují nesmírně železniční zaměstnance ještě i dnes, a co více, zůstávají trvalou hrozbou a výstrahou i do dob budoucích. Vím, že se mi namítne, že mnoha personálními úpravami, a to jak finančními, tak i právními, bylo leccos odstraněno a jmenovitě důsledky některých opatření vládního nařízení č. 15 do určité míry zmírněny. Avšak, vážení přítomní - a na tom trvám - veškerá zloba, všecka antisociální nenávist proti železničním zaměstnancům, již tehdy v roce 1927 převážně socialisticky smýšlejícím, ve vládním nařízení zůstala a toto vládní nařízení dosud zrušeno nebylo. Uvědomte si ještě k tomu, vážení přítomní, že vládní nařízení č. 15 je také výplodem panské koalice, která tehdy vládla proti socialistům.