V takom istom stave sa nachodí i telefonizačné zariadenie Slovenska. Telefonná sieť bola celkom rozrušená, materiál odvlečený a neodvlečený materiál zničený. V tomto sektore boly Slovensku spôsobené miliónové škody a dnes mnohé obce, ktoré boly so svetom telefonicky spojené, ešte tohto dobrodenia nemôžu použiť. V rozhlase čakajú Slovensko veľmi ťažké úlohy. Slovenské vysielacie stanice boly dôkladne zničené, takže po oslobodení ani jedna vysielacia stanica na Slovensku nebola schopná prevádzky. Rozhlas je mocnosť, ktorá v tejto poslednej vojne hrala veľmi dôležitú úlohu, a s tým treba počítať i do budúcnosti. Začínajú sa nám pomaly vracať Slováci z Maďarska a pre týchto bude rozhlas učiteľom a usmerňovateľom. Tu je treba, aby Povereníctvo informácií, práve tak ako i Ministerstvo venovalo tejto úlohe zvýšenú pozornosť, organizovalo verejný posluch, dalo možnosť zaopatriť lacné rádiové prijímače, aby sme z týchto slovenských bratov sotreli maďarizačný nános a vrátili ich nielen presídlením, ale i dušou rodu slovenskej zemi, z ktorej vyšli ich predkovia.

Jedna z prvých a najdôležitejších otázok na Slovensku je industrializácia. Slovensko má prevažne charakter poľnohospodárstva, ktoré tvorí 56 % obyvateľstva, a týmto je pôda preľudnená. Už pred prvou svetovou vojnou a za prvej Československej republiky boli nútení naši obyvatelia z vidieka hľadať si obživu pre seba a svoje rodiny v zahraničí. Tým sa stalo, že sa statisíce Slovákov nachádza v Amerike, v Kanade a vo Francúzsku. Každý štátotvorný občan našej republiky musí brať za samozrejmé, tomuto zlu urýchlene odpomôcť a pomáhať pri výstavbe a zpriemyselňovaní Slovenska. Pretože pôda na Slovensku je preľudnená a nie je dostatočne výnosná pre poľnohospodárstvo, budú odčerpávané prebytočné sily do priemyslu. Ďalším faktorom sú hniezda biedy, ako sú Kysuca, Orava a východné Slovensko, kde nie sú prakticky žiadne predpoklady obživy veľkého počtu obyvateľstva. V týchto krajoch je najnižšia hospodárska, sociálna a kultúrna úroveň republiky. Týmto krajom sa na Slovensku hovorí "koniec chleba - začiatok kameňa". Kapitalistická politika bývalej Československej republiky sa orientovala ako so zahraničnou politikou, tak aj so svojím priemyslom a so zahraničným obchodom skoro výlučne na západ, tendencia budovať priemysel, hlavne v zemiach českých a odbúravať priemysel na Slovensku mala za následok menšiu politickú vyspelosť niektorých krajov Slovenska, ktorá sa vyjadrila práve v rokoch 1938-39, keď ľudácke reakčné sily toho vedely využiť a boly im dávané k tomu všetky predpoklady. V novej ľudovodemokratickej republike, kde budujeme spravodlivý hospodársky a sociálny poriadok, v prvom rade treba brať zreteľ na tieto kraje, výstavbou nového priemyslu na Slovensku. Tým sa bude vyrovnávať o mnoho nižšia životná úroveň Slovenska voči zemiam historickým.

Zahraničný obchod sa bude orientovať najviac na Balkán a na východ, kde budú zdravé a výhodné odbytištia. Rátame s tým, že zahraničný obchod so svojím exportom bude mať práve s touto orientáciou veľké úspechy. Tu je vidieť dôležitosť rýchleho vybudovania dopravy a priemyslu na Slovensku, a to priemyslu drevárskeho, ako nábytok a pod., chemického spracovania dreva na celulózu a buničité vlákna, rozšírenia textilného priemyslu, kovopriemyslu a budovania nového potravinárskeho priemyslu. Vybudovanie komunikácií, dopravnej a cestnej siete a vybudovanie priemyslu je tiež dôležité pre našu zahraničnú orientáciu na Sovietsky sväz. To je ďalším faktorom, ktorý si musíme všetci uvedomiť.

Slovenské roľníctvo vyšlo z tejto vojny so strašnými ranami; nielen že vojna spustošila a vypálila gazdovstvá, ale Nemci vykradli takmer všetok rožný statok a kone, poodvážali zásoby, strojné zariadenia a v obciach na východnom Slovensku, kde fronta na niekoľko mesiacov zastala, vyrabovali všetko. Ozdravenie nastalo až po oslobodení celej republiky, lebo v tomto sektore české zeme a teda české i moravské roľníctvo podalo veľmi účinnú pomoc, čo slovenské roľníctvo s vďakou kvituje. V tomto prípade treba jasne povedať, že pomoc, ktorá sa slovenskému roľníctvu dostáva, nemožno pripisovať nikomu inému ako porozumeniu českého a moravského roľníctva k potrebám roľníctva slovenského a Ministerstvu zemedelstva. Straty slovenského roľníctva maly byť v dôvodovej správe Povereníctva pôdohospodárstva uvedené a tak isto pomoc poskytnutá českými roľníkmi. Takto zhodnotená pomoc by bola kladným prínosom v polemikách o koncepcii spoločného štátneho zriadenia vecí Slovákov a Čechov v jednotnom a nedeliteľnom československom štáte.

Na Slovensku ešte jestvujú Slovpoly, monopoly, zriadené bývalou slovenskou vládou čiste na autoritatívnom mocenskom základe, ktoré čím skôr musia prejsť do rúk roľníkov samých. Toto bude možné iba vtedy, keď Jednotný sväz slov. roľníkov sa uzákoní. Medzi roľníka a konzumenta je vsunutý prekupník, ktorý často má zaručený vyšší zisk ako roľník, ktorý dotyčný artikel vypestuje. Len ako príklad uvediem, že od roľníkov sa zemiaky vykupujú po 70 Kčs, ale konzumentovi prideľujú za Kčs 150. Ak chce však roľník zemiaky kúpiť od týchto spoločností, musí ich platiť až 230 Kčs za 1 q. Za takého stavu náš roľník nemôže produkovať alebo sa vzmáhať.

Bude treba pomýšlať na odstránenie disparity medzi remeselnými a fabrickými výrobkami a produktami vypestovanými v poľnohospodárstve. Táto vysoká disparita - 1 q zemiakov 70 Kčs, kým pár bagančí i 650 Kčs - nám narobila mnoho ťažkostí a je vážnym problémom v živote dediny a poľnohospodárskej výroby.

Komunistická strana sa vždy stavala a stavať bude, aby práca na pôde nebola trestom, ale bola spravodlivo hodnotená v prospech roľníkov, zvlášť drobných a stredných. Komunisti sú za súkromné vlastníctvo a budú ho chrániť a zaisťovať, ba účinne podporovať, a najmä sú za spravodlivú i urýchlenú pozemkovú reformu.

Na Slovensku treba venovať zvýšenú pozornosť pastvinárstvu, ktoré v posledných rokoch bolo zanedbavané na škodu dochovu a zlepšenia akosti chovného materiálu dobytka.

Za okupácie Nemci si poskupovali väčšie lesné komplexy, kde urýchlenou a prekotnou ťažbou narobili mnoho škôd. Aj tieto škody bude treba zistiť a postarať sa o znovuzalesnenie vyrúbaných plôch, ale najmä holín a k poľnohospodárstvu nesúcej plochy

Záverom hovorím, že bez účinnej pomoci českých krajín by slovenskí roľníci boli dlho trpeli, a nazdávam sa, že sa Ministerstvo zemedelstva i v budúcnosti s takou žičlivosťou ako doteraz, ak nie väčšou, bude prikláňať k potrebám slovenského roľníctva a pomôže zaceliť rany vojny.

Veľmi háklivým problémom je Ministerstvo výživy a zásobovania. V tomto sektore verejného života bolo by treba pomýšľať na zjednodušenie celej agendy, ktorá je dnes strašne byrokratická a zamestnávajúca značný počet osôb, čo je len na škodu štátu i občianstva. Hovorí sa, že máme predimenzovaný úradnícky aparát, ktorý neúmerne zaťažuje náš štátny rozpočet. S odburovaním tohoto aparátu malo by sa prikročiť v prvom rade v tomto ministerstve. Aby nebolo pochýb, vyhlasujem, že som za viazané distribučné hospodárenie, ale som i za jeho zjednodušenie. Terajší zásobovací systém - lístkový - je strašne nákladný a byrokratický, naštrbujúci morálku obyvateľstva. Skúmal som tento systém u okresných i miestnych národných výborov a nadobudol tieto praktické poznatky:

Obec majúca 3.100 duší, zásobovaná lístkovým systémom, úplne zamestnáva po celý mesiac troch úradníkov. Len výdaj lístkov trvá 6 dní, i keď výdaj prevádzajú 3 úradníci od 8. hod. ráno do 13., a od 14. do 19. hod. Pritom občania vystávajú hodiny pred miestnym národným výborom, keď sa boli vyžiadali zo zamestnania a práce, čím výkonnosť veľmi klesá. A to sú ešte len lístky na potraviny, a kde je obuv, textílie a ostatné artikle? Vydávaním lístkov však proces nie je skončený. Občan musí ísť i s lístkom k obchodníkovi a ten mu odstrihne objednávajúci ústrižok. Nastrihané objednávky načim nalepiť na plachty papierov a na základe týchto obchodník dostane odberné listy na potravné články. Občan zase musí pre ne chodiť a vyčkávať vo frontoch. A tak to ide celý mesiac, aby sa to v budúcnosti opakovalo. Lepenie ústrižkov a počítanie zamestnáva tieto sily po celý mesiac, že sa nemôžu venovať inej a produktívnejšej práci. Pritom sa popíšu veľké haldy papieru, navydávajú fúry lístkov, čo veľmi zaťažuje štátnu pokladnicu a zdražuje denné potreby pre konzumenta.

A toto všetko by sa mohlo diať i menej komplikovaným lacnejším spôsobom, a to odbernou knižkou. Tento spôsob podobný slovenskému spôsobu múčnych knižiek z čias vojny spočíva v tom, že každá domácnosť lebo občan mal odbernú knižku, do ktorej by mu obchodník priamo zapisoval prídel, ktorý by bol podľa jednotlivých kategórií určený. Národné výbory by zhotovily soznamy vydaných odberných legitimácií s rozdelením občanov na osoby do 6 rokov, od 6-20 rokov a nad 20 rokov. Odberná legitimácia by mala všetky vložky na odber potravných článkov, obuvi, textílií a pod. Vydávanie a vyúčtovanie odberných lístkov by odpadlo a zmeny medzi obcami, mestami a obchodníkmi by sa mesačne prevádzaly. Týmto systémom by sa usporilo mnoho papieru, ale najmä vystávanie pred miestnymi národnými výbormi a obchodmi, čím by sa občania mohli venovať svojmu povolaniu. Odborníci, ktorí pracujú v ústredných úradoch, ktorí nikdy neprevádzali zásobovanie dole u miestnych národných výborov, budú svoju vec hájiť, hádam mi dokazovať to, že týmto spôsobom by sa poškodilo zásobovanie a mohly robiť machinácie, lenže ja som si vec nechal dobre na mieste samom vysvetliť, predviesť a vyhlasujem, že viac švindlov možno robiť s lístkami, ako s odbernými legitimáciami. Odberné lístky na potraviny kúpite na čiernej burze a každý obchodník ich za tovar zamení, lebo ich môže vyúčtovať. Odberné knižky však nie. Ak by som to všetko chcel riadne odôvodniť, trvalo by to dlho, ale dávam vec na uváženie a za komunistickú stranu Slovenska kategoricky žiadam o zjednodušenie tejto agendy, ktorá poškodzuje celý národ a najmä chudobné vrstvy občianstva, ktoré vystávaním pred miestnymi národnými výbormi a obchodníkmi strácajú drahocenný čas, potrebný k práci a zárobku a štát by ušetril 84,500.000 Kčs, ktoré musí vynaložiť na tlač potravných lístkov, ktorá suma by sa ďaleko produktívnejšie dala využiť. Nakoniec dovoľujem si prehlásiť za komunistickú stranu Slovenska, že za návrh finančného zákona komunistická strana Slovenska bude hlasovať. (Potlesk.)

Podpredseda Gottier (zvoní): Ďalším rečníkom je pán posl. Antonín Gottvald, ktorému udeľujem slovo.

Posl. Ant. Gottvald (uvítán potleskem): Paní a pánové!

Projednávání státního rozpočtu na r. 1946 dává nám příležitost k posouzení státního hospodářství, na které pochopitelně silně působí následky války a okupace. Přesto však je možno z některých částí státního rozpočtu činiti závěry na soukromé hospodářství a navzájem je porovnávat. Jako výkonný zemědělec bych chtěl právě v tomto případě upozorniti na hospodářskou skupinu státních statků.

Výsledek hospodaření je v této skupině předpokládán částkou 8,954.300 Kčs, a to má být výsledek přímého provozu, který není zatížen náklady investičními, jež jsou v rozpočtu řešeny dalšími zvláštními položkami. Uvážíme-li, že má jít o výtěžek z obhospodařované zemědělské a jiné přímo produktivní půdy v rozloze 52.847 ha, tedy plochy přímo produktivní, dospějeme k závěru, že čistý výtěžek státního hospodaření na státních statcích na jednom hektaru obhospodařované a přímo produktivní půdy jest očekáván částkou velmi malou, a to částkou pouze 169 Kčs.

Odpočteme-li další náklady běžných nutných investic, které musí soukromý zemědělec uhraditi ze svého, vedle celé řady nákladů, které se ve státním hospodaření nevyskytují, vypočítává nám vlastně sám státní rozpočet, že zemědělské podnikání jest i při nových cenách zemědělských produktů nerentabilní a pasivní. Je sice pravda, že státní hospodářství je poněkud dražší ve správě, kterou si drobní a střední zemědělci obstarávají ve většině případů sami, ale naproti tomu mají státní statky před drobnými a středními zemědělci mnoho nepopiratelných výhod. Je to na příklad rozloha jednotlivých hospodářských podniků, velikost parcel a jiných hospodářských ploch, jako rybníků, kteréžto celky dávají velkou možnost využíti práce strojové a tím zmenšit potřebu práce lidské a potažní, což výrobu jistě značně zlevňuje. Konečně je nepopiratelná další výhoda, která tkví v tom, že vedení státních statků je svěřeno vysoce kvalifikovaným zemědělským odborníkům.

Po uvážení těchto skutečností se nám musí vynořit otázka, proč je zemědělské podnikání nerentabilní. Kdo má příležitost znát úroveň státních statků, aspoň v jejich převážné většině, nemůže popřít a musí potvrdit, že jsou vedeny dobře. Nezbývá tedy nic jiného než závěr, že nerentabilita je zde zaviněna cenami zemědělských produktů, které nejsou v té výši, aby vedle ostatních nezbytných výrobních nákladů poskytovaly možnost slušných mezd zemědělským zaměstnancům. Zde je školský příklad pro tu část naší veřejnosti, která se domnívá, že ceny zemědělských produktů, jak byly stanoveny, jsou vysoké.

A nyní otázka: jak to, že malá a střední hospodářství soukromá jsou udržována v provozu a mnohdy poskytují dojem, že jsou vysoce rentabilní? To je jedině z toho důvodu, že v těchto podnicích není někdo placen tak, jak by mu přináleželo a jak se musí díti ve větších a zejména ve státních podnicích. Je to nejen zemědělec sám, nýbrž zpravidla celá jeho rodina, která za malou odměnu musí pracovat s nasazením svých sil i denní pracovní doby.

Proto je, vážené paní a pánové, nevyhnutelně nutné, aby se při stanovení cen zemědělských produktů vycházelo z potřeby trvale zaměstnaných pracovních sil, z průměrného počtu sil sezonních a ze zásady jinde již platné, že každá práce má být i řádně honorována. (Potlesk.) To prakticky znamená, že ceny zemědělských produktů musejí býti takové, aby tržba, lépe řečeno hodnota průměrné sklizně dobře organisovaného, dobře vedeného a vybaveného hospodářství zakládala tolik slušných důchodů, kolik sil je v tomto podniku průměrně celoročně potřebí k vykonání veškerých prací. Teprve tehdy bude možno právem říci, že ceny zemědělských produktů jsou spravedlivé. Je potom věcí zemědělce a jeho rodiny, zda si ve svém hospodářství vykonávají většinu práce sami a zda se jim za to dostane po právu také větší odměny.

Tento způsob stanovení cen zemědělských produktů dá zemědělcům také možnosti poskytovati zaměstnancům přijatelnější podmínky a tím jim umožnit, aby při setrvání v zemědělském zaměstnání mohli zakládati rodiny. Dříve byl zemědělec nucen zaměstnávati převážně zaměstnance svobodné, právě proto, že jim nemohl poskytnouti takovou mzdu, která by jim vydržování rodiny zabezpečovala.

Nemusím snad zdůrazňovat, že zemědělci a jejich spolupráce si tohoto spravedlivého hodnocení své práce zaslouží. Není také trvale možné, aby si zemědělci vykupovali svou existenci nízkou životní úrovní, nedostatečnou kulturou bytovou, odříkáním si různých běžných náležitostí pro dnešní život, jako je divadlo, film a podobně.

Zemědělským otázkám je nutno věnovati zvýšenou pozornost také z toho důvodu, že jde o podstatnou složku našeho národa, která byla osídlením pohraničí ještě zeslabena a která s vrstvami dělnicko-zaměstnaneckými tvoří základní jeho pilíř.

Nedostatkem pracovních sil v zemědělství, jakožto problémem trvalým, jest ohroženo naše zemědělské podnikání přímo ve svém základě. Vyřešení tohoto problému je mimo možnosti zemědělce, a pracovní úsilí zemědělských rodin nelze již dále stupňovati, poněvadž bylo vybičováno na nejvyšší míru! Je naší stavovskou ctižádostí, abychom svému národu dali dostatek zemědělských potřeb, které jsme schopni vyrobit, a to v době co nejkratší. (Potlesk.) Je však třeba si uvědomit, že zvládnutí zemědělské výroby není jen v zájmu zemědělského stavu, ale v zájmu celého národa, a i když je možno očekávati, že zvýšením strojové práce v zemědělství a mechanisací zemědělských usedlostí se potřeba lidské práce sníží, projeví se její potřeba ještě stále v takové míře, že nám to dělá značné starosti, zejména po tu dobu, které bude třeba k uskutečnění důsledné mechanisace.

Považuji proto za neudržitelné, aby v době, kdy v zemědělství je nedostatek pracovních sil k produktivní práci, která má zabezpečit a zajistit výživu národa, byly ponechávány nebo dokonce dále přidělovány pomocné síly do rodin jen k zvyšování jejich pohodlí. (Potlesk.)

Zdůrazňuji zde hlavně potřebu stálých sil do usedlosti, poněvadž jinak by nebylo možné zvyšovat, ba ani udržet na nynější výši živočišnou produkci, na které má zásobovací politika i výrobní plán eminentní zájem.

Je samozřejmé, že není také možno žádati, aby náš zemědělec musel budovati mechanisaci a strojová zařízení na drahý úvěr, který již v minulosti prokázal své zhoubné následky.

Jen částečně se chci zabývat ještě psychologickou stránkou naší zemědělské politiky, ke které patří skutečnost, že ceny za zemědělské produkty se liší podle velikostních skupin našich hospodářství. Zejména v produkci živočišné je naléhavě nutno tuto zásadu opustiti, především pak u mléka. Možno uvažovati o tom, zda je vhodné ponechati nižší ceny u obilí, a to jen u velkých statků nad 50 ha, kde práce s výrobou obilí jest o něco levnější.

Zásadně bych chtěl prohlásit, že nemáme zájem na zdražování životních nákladů konsumentským vrstvám, máme plné pochopení pro jejich potřeby, pro jejich těžkosti, které vyplývají zejména z dnešní doby. Jsme však přesvědčeni, že tyto zájmy možno zladiti zejména vhodnou distribuční cestou a hlavně stálou kontrolou a úpravou cen jednotlivého zboží a nákladů navzájem mezi sebou.