Toto rozsáhlé dílo vždycky znělo a útočilo a mluvilo a působilo stejným účinkem. Jeho základem byla českost jeho projevu, bylo vědomí náležitosti do národního kolektiva a bylo trvání v odkazu, který znamená trvalé hodnoty našeho národa. Kulturní odkaz, paní a pánové, to je všecko, čím žijeme a čím se projevujeme. V něm jsme my a v něm jsou ti, kteří budou po nás. Není života kromě tohoto odkazu, není života mimo jeho řád. Chceme-li, aby budoucnost nesla naši tvář, chceme-li, aby nesla stopy naší činnosti, pak musíme vědět, v čem je naše síla a v čem je naše jistota a opora, pak musíme vědět, jakou vahou ve vývoji našeho národa byly síly, které dnes můžeme nazvat socialistickými. Socialismus - i jako idea, i jako životní prakse sociální a kulturní - vedl duši našeho národa na cesty, které znamenaly pokrok. Socialismus byl tvůrcem našeho národního charakteru. Všecky tvůrčí složky našeho kulturního vývoje směřovaly k jednomu cíli a měly jeden společný základ: vůli k reformě, k reformě člověka stejně tak jako k reformě společnosti. Tato vůle byla společná Husovi stejně jako Komenskému a jako Masarykovi. Všichni tito tři lidé směřovali k jednomu cíli: k obrodě člověka, k obrodě národa a k obrodě lidství. U všech těchto tří lidí byl to zápas, jemuž není v lidstvu rovného. Těmito lidmi dal náš národ jako málokterý tolik hodnot do tohoto dění a těmito lidmi rostl k dílu, jehož se dneska lidstvo podjímá, k dílu velkých reforem.

Naše kultura je zajisté evropská, je v ní evropanství, je v ní sám smysl toho všeho, co vytvořil v evropské poloze zápas o lidskou duši. Ale naše kultura je také naše, je naše svým rytmem a svou metodou. Některé její znaky jsou nanejvýš původní a nenapodobitelné. Je nenapodobitelný a nepřeložitelný Toman a Březina a Halas a Holan, jsou nepřeložitelní ve svém projevu, ve svém výrazu a vyjádření, v českosti svého ducha.

Na našem duchovním životě nelze nevidět také levou orientaci. Také tato levost vyplývá z vnitřních příkazů reformovat, vyplývá z příkazu usilovat o napravení disharmonií ve vývoji, usilovat o podchycení všeho, co má odkrýt nové perspektivy. Chci úhrnně říci, že je-li demokracie politickou formou lidskosti, potom podstata naší kultury byla vždycky demokratická a socialistická. České umění slovesné, výtvarné a hudební, česká věda, všecko to, co tvoří naši kulturu, rostlo z jednoho a tohoto základu. Husovy listy do Čech - to nebyla záležitost osobní, to byly manifesty, jimiž se dotýkal člověka obecně. Filosofie Augustina Smetany a filosofie Klácelova to nebyla záležitost česká, to byl boj o nového člověka. Kolár - to nebyl jen básník český a slovenský, to byl básník zásadní lidské morálky; jeho idea lidskosti byla programem, jehož pravdivost se dneska naplňuje. Naše kultura je lidová, je demokratická a je socialistická. Roste z kořenů, které byly, budou a musí být lepším světem. My socialisté víme, že je naší povinností, abychom udržovali tuto tradici české kultury, abychom ji upevňovali a abychom jí dali plnou moc, takovou moc, aby zasahovala svým vlivem do všech složek národa a aby všude rozněcovala život v nejplnějším slova smyslu. My socialisté se hlásíme ke kulturnímu programu svého národního vývoje. Hlásíme se proto, že v něm vidíme všechen smysl českého života bojovat za nesmrtelnost národní kultury. To je součást našeho programu a smysl naší práce.

Na počátku jsem řekl, že máme před sebou jediný úkol, pokračovat v úsilí, které představuje zákon o pedagogických fakultách s hlediska státní kulturní politiky. Tento zákon je jen jednou z možností a my musíme rozvinout desítky a stovky jiných opatření, která zaručují plánovité kultivování lidových vrstev. Musíme jíti do hloubky, musíme si říci, co jsme nevykonali anebo co jsme nevykonali dobře.

Máme tedy především jedno potřebné, a to plánovanou práci v tomto oboru. Nedávno náš přítel a soudruh František Halas tady mluvil o potřebě kulturního plánu. Jsem šťasten, že to byla má strana, která první postavila jako svůj stranický program požadavek plánovité kulturní politiky. Je to nutné. Je to nutné proto, paní a pánové, že není oboru, do kterého by stíny v tom nebo onom úseku státní kulturní politiky, stíny improvisace, rušivě nezasahovaly. To není otázka programu jedné nebo dvou stran. Plánování ve státní kulturní politice, to je základní nutnost, ke které musí obrátit své úsilí všechny strany Národní fronty.

Dovolil bych si jen letmo naznačiti úkoly, a je jich mnoho. Potřebujeme především celkovou reformu vyučování a zde se klade základní kámen v dějinách našeho národa a v budování státu. Potřebujeme vybudovat jednotnou školu. Potřebujeme uvažovat znovu o otázce internátní výchovy a znovu zvážiti klady a zápory této soustavy. Naše příliš specialisované odborné školství potřebuje nové osnovy, naše odborné školy musí být plánovitě rozmístěny na území státu, musí navazovat na regionální pracovní potřeby všech krajů, naše odborné školství se musí organisačně sblížiti s prací velkých průmyslových podniků.

Je tady další velmi složitý úsek. Jsou to školy vysoké. Je jasné, že rozdílné úkoly, úkoly didaktické a úkoly vědní některých fakult, a zejména úkoly fakulty filosofické a přírodovědecké, nemohou obstarávat tytéž ústavy a tytéž vědecké síly. Potřebujeme plán i v kulturních snahách dalších, v umění výtvarném, v literatuře, v divadle a hudbě. Tyto úkoly nelze vyčerpat pouhou subvenční politikou. Subvenční politika jest oprávněna tam, kde jde o zajištění provozu nerentabilních kulturních ústavů, které jsou skutečně kulturními ústavy, ale jinak pouhá subvenční politika není kulturní plánování. Stát musí umět zaměstnat své umělce, všecky své tvůrčí lidi. Musí je umět zaměstnat na dílech, která mají platnost promluvy za celek. K tomu cíli potřebujeme řadu opatření. Potřebujeme reformu uměleckého školství, potřebujeme řadu vybudovaných institucí, na jejichž práci může býti založena popularisace pokroku ve vědách a v umění. Potřebujeme řadu konstituování, rozvinutí a dotování archivnictví, musejnictví, knihovnictví a ochrany památek. Potřebujeme péči o současné umění tím, že dáme program veřejných uměleckých objednávek a velké státní ceny. Potřebujeme zlepšené plánování v řízení divadelního a hudebního života. Potřebujeme státu podřízené výstavnictví, zřízení výstavní rady. Potřebujeme státní edice základních děl literárních, literatury hudební a divadelní. Potřebujeme státní edice encyklopedických příruček a velkých slovníků. Potřebujeme aspoň ideovou repatriaci bohemik uměleckých i historických tím, že bychom si obstarali úplná a kritická vydání, atd.

To jsou jen letmo načrtnuté úkoly a ukázky potřeb, které máme. A provedení jich, paní a pánové, znamená velké úsilí, velké přemýšlení a především organisaci. Proč to všechno žádám? Mám pro to tři důvody.

První důvod je ten, že po této válce všecky národy mají před sebou velké civilisační dílo a velké kulturní úkoly a náš národ musí dát slyšet svůj hlas, musí si zjednat předpoklady pro to, aby dal slyšet svůj hlas v této rozpravě.

Můj druhý důvod je ten, že chci zdůraznit právo právě socialistů, aby přemýšleli o těchto věcech. Vědečtí socialisté vědí, že uvědoměním se proces přeměny společenského řádu urychluje, vědí, že kde je zájem o duchovní život, tam je život, a kde je lhostejnost, tam je smrt.

Mým třetím důvodem je to, že jako socialisté jsme přesvědčeni, že k lepšímu společenskému řádu dojdeme plánovitým podřizováním jednotlivých zájmů navzájem, že nejen průmysl, ale také naše kulturní oblast národního života potřebuje ke svému rozvoji jasný a pevný plán, ve kterém jeden článek bude navazovat na druhý a ve kterém všecky tyto články se budou vzájemně doplňovat. Všecky demokracie, které usilují o své vlastní prohloubení, se musí stejně vážně zamyslet nad těmito věcmi.

Paní a pánové, jsme tu a celý svět se dívá zvědavě, jak naložíme se svým lidově-demokratickým programem. Dívá se zvědavě, co uděláme se zbytkem pověr v našich hlavách. Dívá se, jakou ukážeme radost z práce teď, když pracujeme na svém. Dívá se, jak rychle se vřadíme do této práce. Gorkij řekl, že výše kultury je závislá na lásce k práci.

Paní a pánové, vytvořme prací, vzděláním a socialistickým společenským řádem života novou společnost, ve které se rozvinou nejvyšší hodnoty českého národního ducha.

Děkuji vám. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Podle usnesení předsednictva přerušuji schůzi, aby se páni členové Prozatímního Národního shromáždění mohli účastniti pohřbu posl. dr Vladimíra Klecandy. Oznamuji, že k tomuto pohřbu byla sněmovna pozvána ústředním sekretariátem čs. strany národně-socialistické a klubem poslanců této strany.

Schůze bude opět zahájena po skončení smutečních obřadů a prosím proto, aby se všichni paní a páni poslanci dostavili opět do plenární schůze, která bude zahájena o 17. hod. 30 min., t. j. o ¹/₂6. hod. odpoledne.

(Schůze přerušena v 15 hod. 25 min. - Opět zahájena v 17 hod. 41 min.)

Podpředseda Gottier (zvoní): Zahajujem prerušenú schôdzu. Prejednávame zprávu výboru kultúrneho o vládnom návrhu zákona (tlač 183), ktorým sa zriaďujú pedagogické fakulty (tlač 269).

Pristúpime k rozprave, pretože sa prihlásili rečníci.

Rečníci sú: posl. Hladký, Pavlásek, dr. Vošáhlík, Uhlířová, Adam, Uhlíř.

Dávam slovo p. posl. Hladkému.

Posl. Hladký: Dámy a pánové!

Projednávání zákona o pedagogických fakultách je svátkem československého školství, neboť se tím splňuje požadavek, za který učitelstvo bojovalo již od roku 1880 a pro nějž přinášelo veliké oběti osobní i finanční. Učitelstvo si od počátku bylo vědomo velikého významu školy pro kulturní, hospodářský a sociální život národa. Přitom si bylo vědomo, že jen učitel dokonale připravený na tuto práci může splniti tuto státní a národní povinnost.

Dnes pohřbíváme učitelské ústavy, které vykonaly svoji práci, a naše vzpomínka patří vynikajícím jednotlivcům z řad profesorů těchto ústavů, kteří se snažili zvýšit jejich úroveň. Vychovaly také řadu vynikajících učitelů, kteří zaujali přední místa v národě, ve vědě i ve veřejném životě. Těžkým osudem učitelských ústavů byl jejich pomalý vývoj. Od základního říšského zákona z roku 1869 byly osnovy jejich toliko třikráte reformovány, a to ještě, prosím, nivelisovány. Organisační statut z roku 1874 byl podstatně zhoršen statutem z roku 1886.

Nejen učitelstvo, ale ani přední mužové národa nepřestali nikdy zdůrazňovat potřebu vyššího vzdělání učitelstva. Přehlédněme jen v chronologickém postupu tyto snahy a všimněme si přitom názorové odlišnosti při řešení věci, abychom porozuměli různým názorům, které se projevily i v kulturním výboru sněmovny.

První jasnou formulaci akademického učitelského vzdělání podal roku 1898 přední politický a školský pracovník Václav Beneš. Lindner roku 1880 žádal jménem valného sjezdu učitelstva zřízení universitních seminářů. A sjezd učitelstva roku 1903 dožadoval se vzdělání všeobecného na jednotné střední škole a odborného na dvouleté vyšší škole pedagogické, zřízené při filosofické fakultě. Učitelstvo moravské se v roce 1904 dožaduje zřízení školské fakulty se vzděláním filosoficko-pedagogickým a pro učitelstvo měšťanských škol žádá přípravné kursy na vysoké škole technické a na vysoké škole umělecké. T. G. Masaryk v roce 1904 napsal do časopisu Čas: "Jsem pro akademické vzdělání učitelstva docela rozhodně a bezpodmínečně. Učitel musí pochopit duši svého vychovance, musí umět posoudit, v jakých roste poměrech, jak naň působí vlivy, aby podle toho zařídil své jednání, musí posoudit, k čemu jednotliví žáci svým nadáním tíhnou a jak se tedy na ně má působit, zvláště a konečné učitel velmi často má mít vliv na děti víceméně anormální, aspoň rostoucí v poměrech anormálních, a to všecko vyžaduje vzdělání, a vzdělání vyššího. - "Universitní profesor dr Drtina r. 1905 ve spise Reforma učitelského vzdělání napsal: Poslání učitelovo ve všech druzích a na všech stupních školských má být považováno za rovnocenné s povoláním kněze, právníka, lékaře, technika. A dr Kádner, profesor pedagogiky na Karlově universitě, uvítal v r. 1918 novou epochu národa slovy: "Doufejme, že také tuto otázku, t. j. učitelské vzdělání, budeme si řešit sami jako páni ve vlastním domě." - R. 1919 vypracovali přední učitelští pracovníci: Čálek, Kádner, dr Keprta, dr Pacák, dr F. A. Soukup a dr Velický návrh zákona, jenž byl přijat ústřední radou učitelskou a domáhal se universitního vzdělání učitelstva.

A poněvadž všechny snahy po splnění tohoto hlavního požadavku učitelstva zůstávaly nevyřešeny, přistoupilo učitelstvo k svépomoci. Československá obec učitelská se rozhodla otevřít na podzim r. 1921 dvouletou školu vysokých studií pedagogických z vlastních prostředků. V červnu roku 1921 ve výboru České obce učitelské za předsednictví učitele a vědce světového jména ředitele Wimmera přednesl návrh dr Keprta na zřízení školy. Přípravný komitét tvořili Čálek, L. Hanuš, dr Keprta, Pojezný, dr Spalová a dr Soukup. Užší kruh universitních profesorů tvořili dr Kádner, dr Chlup a dr Weigner. Přednostou školy zvolen byl tenkráte dr O. Kádner. Na škole přednášeli přední profesoři našich universit, kteří nalezli velmi krásný poměr k vysokoškolskému vzdělání učitelstva. O rok později zřízeny byly při škole kursy pro vzdělání učitelstva měšťanských škol, kde přednášeli nejvýznačnější profesoři techniky, university a ostatních vysokých škol. Ministr dr Dérer založil v Bratislavě v roce 1930 první státní pedagogickou akademii. Tento ministrův čin byl uvítán učitelstvem jako první příznak pedagogického jara.

Nazírání na úkol vysokoškolského vzdělání učitelstva projevilo se dvěma směry. Dr Drtina, universitní profesor, se domníval, že od filosofické fakulty se odloučí fakulta školská, která bude ústavem pro praktické vzdělání všeho učitelstva. - Universitní profesor dr Kádner žádal zřízení vysoké školy pedagogické jako samostatné fakulty při universitách, jednak jako samostatné školy ve velkých městech. - Dr Keprta a jeho kruh žádali, aby vysoká škola pedagogická byla zřízena jen při universitě. - Universitní profesor dr Příhoda praví, že učitel má býti vědecký, odborný pracovník, jeho pedagogické vědění má býti založeno na původních pramenech a znalosti metod, které vedou k získání jistého, pravdivého pedagogického vědění, jež by mohlo býti teoretickým základem pedagogické činnosti. To lze zaručiti podle jeho názoru jen tehdy, budou-li pedagogické fakulty v nerozlučném svazku s universitou. Moderní věda není všeobecná, říká, nýbrž je vždy specialisována. - Dr Chlup, universitní profesor, tvrdí, že učitelstvo škol národních má důležité poslání zprostředkovatele vědeckého pokroku v základech vzdělání mládeže a v materiálních i duchovních potřebách lidu. Podle jeho názoru má býti vzdělání učitelovo všeobecné, a to na stupni vysokoškolském.

Ještě bych chtěl říci, jak se k vysokoškolskému vzdělání učitelstva stavělo moderní dělnické hnutí. A tu musím říci s pýchou a radostí, že od počátku moderního dělnického hnutí, tedy již před 60 lety, nalézáme v programech socialistické strany, tehdejší sociální demokracie, požadavek, že učitelstvo má býti vzděláváno na vysokých školách.

Vraťme se však k těm dvěma rozdílům, o kterých jsem zde právě mluvil. Každý vědec trvá na svém názoru vědeckém. Doba nám ukáže, který názor byl správnější, zda ten, který zdůrazňuje všeobecné pedagogické vzdělání, či ten, který na druhé straně současně žádá, aby pedagogické školy zvýšily také všeobecné vzdělání. Rozhodně však bychom neměli tento vědecký rozpor považovati za věc politickou. Jde o to, aby provedení zákona nevedlo později spíše k nivelisaci vzdělání učitelstva nežli k tomu, co měly na mysli generace učitelů, které za věc bojovaly, a ti, kteří dnes tu myšlenku uskutečnili. Oba směry mají společný zájem a bude jejich úkolem, aby střežily další vývoj tohoto nového druhu školství. Prosil bych, dámy a pánové, také tuto sněmovnu, vládu a všechny ty, kteří budou rozhodovat o nákladech na školství, aby si byli vědomi odkazu presidenta-Osvoboditele, který na velikém všeučitelském sjezdu v r. 1920 pravil: "Já si přeji, aby vláda naší republiky co nejvíce a s láskou mohla vydávat pro školství a výchovu." (Potlesk.)

Podpredseda Gottier: Ďalším rečníkom je pan posl. Pavlásek, ktorému udeľujem slovo.

Posl. Pavlásek: Paní a pánové!

Národní škola měla vždycky význačné poslání ve vývoji českého národa, od jeho obrození až po dnešní dobu. Všichni naši buditelé, všichni naši význační lidé, Dobrovský, Jungmann, Šafařík, Palacký, Kollár, Havlíček, jsou přáteli české školy. Všichni chápou veliký význam školy, všichni mluví o jejích úkolech a všichni volají po vyšším vzdělání učitelstva.

Karel Havlíček r. 1850 ve Slovanu píše: "Školy se nedají jinak zlepšiti než tak, když budou učitelové nejnižších škol i vzděláním rovni úředníkům státním. Nic menšího nežádáme, než aby každý učitel i nejnižší školy tak absolvoval vysoké školy, jako nyní kněží, právníci a lékařové." Rok 1848 byl velkým mezníkem v našem uvědomění. Od tohoto roku byl náš národ posilován víc a více Šafaříkem, Palackým, slavnými tradicemi husitskými a táborskými, Kollárem, Havlíčkem. A škola měla na tom podíl nemalý.