Teprve r. 1869 dal školství pevný základ. Toho roku se uskutečnil zákon školský, kterým se mládeži ukládá školní povinnost od 6. do 14. roku, do škol se zavádějí věcné nauky a učitelstvu se předpisuje určité vzdělání. Od té doby se mládeži dostává jednotného obecného vzdělání. Tím také nastává zvýšení obecné vzdělanosti. Od té doby se stále hlasitěji, úměrně ke zvyšování kulturní úrovně národa, volá po vyšším vzdělání učitelstva. Na začátku tohoto století před světovou válkou už se volá po vzdělání vysokoškolském.

Po 28. říjnu 1918 bylo možno očekávat splnění tohoto požadavku. A když dnes přehlížíme školskou politiku první republiky, musí každý přiznat, že v žádném státě snad nebyl poměr touhy učitelstva po vyšším vzdělání k dosaženým výsledkům tak nepříznivý, jako tomu bylo v první republice. Co tu bylo anket, porad, plánů a potištěného papíru a požadavky učitelstva zůstávaly neřešeny, třebaže se opíraly o názory a výroky presidenta T. G. Masaryka, který se několikrát vyjádřil k problémům reformy školy a učitelského vzdělání. V prvé republice se leccos teoreticky uznávalo, ale prakticky se řešily hlavně věci, které šly k duhu agrární, průmyslové a peněžní buržoasii. Učitelstvo při své práci pociťovalo nedostatky svého vzdělání a podnikalo vše, aby je vyrovnalo. vybudovalo si školy vysokých studií pedagogických a semináře. Pořádalo vlastní vzdělávací kursy universitní, prázdninové, organisovalo pedagogické týdny, ankety, a to všechno většinou svými vlastními prostředky, ze svých malých příjmů. A všemu učitelstvu je známo, že všechny tyto akce vedli a o vysokoškolské vzdělání učitelstva usilovali neohrožení pokrokoví činitelé, Zdeněk Nejedlý, Ladislav Koubek, B. Kádner, Otakar Chlup, Václav Jaroš, Ladislav Hanus a jiní.

Všechno to, co učitelstvo pro své sebevzdělání a povznesení české školy udělalo, si jistě zaslouží největšího uznání. Komunistická strana považovala požadavek vysokoškolského vzdělání učitelstva vždy za přirozený a nutný a podporuje proto s plným porozuměním zřízení pedagogických fakult.

Zřízením těchto fakult se zvýší kulturní úroveň celého národa, neboť musíme uvážit, že vysokoškolsky vzdělaní učitelé budou pak působit i na venkově. To odpovídá duchu jedné hlavní zásady školského programu komunistické strany: Usilujeme o zvýšení vzdělanostní úrovně vesnice a o povznesení její na úroveň města.

Komunistická strana žádá osmisemestrové studium pro učitele všech stupňů škol. A jestliže bude pro přechodnou dobu studium pro učitele prvního stupně stanoveno na čtyři semestry, pro učitele druhého stupně na šest semestrů a pro učitele třetího stupně na osm semestrů, bude to opatření jen zatímní, opatření plynoucí z pochopení nynější situace, která se vyznačuje jednak tím, že naše školy nezbytně potřebují učitelů co nejdříve, a jednak tím, že je nutno míti na zřeteli i těžkou finanční situaci státu.

Budeme se snažit, aby posluchačům pedagogické fakulty nebyla uzavírána cesta k dalšímu odbornému studiu a k vědecké práci na ostatních fakultách.

Proto je nutno upravit studijní řády tak, aby si posluchači vzdělání pedagogické i naukově odborné, kterého se jim dostane na pedagogické fakultě, nejen mohli doplniti na fakultách jiných, filosofické a přírodovědecké, ale také aby mohli na těchto fakultách, prokáží-li náležité schopnosti, skládati i doktorát.

Uvažovali jsme zevrubně o tom, zda se má na fakultě přednášet jen pedagogika a příbuzné discipliny nebo i předměty naukové, a dospěli jsme k názoru, že na fakultě pedagogické tyto předměty naukové být musí, protože není myslitelné, aby se tam přednášelo pouze o metodách a metodikách bez příslušných předmětů.

Zákon o zřízení pedagogických fakult a připravovaný zákon o jednotném státním školství budou důležitým předpokladem pro celonárodní prohloubení vzdělání a výchovy mládeže k té úrovni, jaké dnešní doba vyžaduje. Režim lidové demokracie chce, aby náš lid byl co nejvzdělanější, aby měl přístup k vědění a kultuře, a právě proto povznáší učitele na významnou složku při budování lidově demokratické republiky a dává jim vysokoškolské vzdělání.

Naše škola musí vštěpovat mládeži nejlepší lidské vlastnosti, lásku k národu, lásku k pracujícímu lidu, čestnost a statečnost. Naše škola bude ukazovat mladým lidem příklady z minulosti. Český národ má přece tak význačné kulturní tradice, má Husa, Žižku, Komenského, má Palackého, Havlíčka, Smetanu, má Alše, Boženu Němcovou a Nerudu. A vlastenectví těchto našich lidí, kteří tak horoucně milovali rodnou zemi a svůj lid, je v souladu s dnešní dobou. Oni přece tak dobře zobrazili náš lid, jeho lásku k vlasti, jeho lásku k svobodě, jeho odhodlání bít se a zemřít za svobodu země. Naše škola bude ukazovat mladým lidem i příklady z přítomnosti. Náš národ má skvělý vlastenecký lid, který tak obětavě buduje svoji republiku. Což nevyrůstá u nás nový člověk, který se cítí budovatelem svého státu? Což nemáme už stachanovce, hrdiny práce? Což nemáme už v našem znárodněném průmyslu množství dělníků a pracující inteligence, u nichž se vyvíjí vědomí odpovědnosti před národem v daleko větší míře než u dřívějších majitelů továren? (Potlesk.) A dík tomuto vědomí se snaží o zvýšení výkonu, o zlepšení kvality a snížení výrobní ceny. U nás už vyrůstá nový člověk, který si je vědom budovatelského poslání a cítí se tvůrcem nového, lepšího světa. Režim lidové demokracie si přeje, aby učitelé a profesoři se sblížili s lidem a poctivě s ním spolupracovali. Budujeme novou školu, budujeme ji na idejích, z nichž vzešlo naše osvobození, na idejích, které jsou hybnou silou při výstavbě státu. Budujeme školu politickou, která bude úzce spjata se vším hospodářským a kulturním životem národa. Tato škola se stane jistě předmětem zájmu a lásky všeho našeho lidu a tuto školu chceme povznésti co nejvýše.

Fašistická okupace zanechala neblahé stopy na mládeži. Nezastírejme si tuto skutečnost. Za těch šest let byla u části mládeže přervána ideová výchova. Mnoho mladých lidí nemá dostatečných vědomostí z české historie, nezná smysl našich dějin, nezná ani české literatury. Ve školách bylo přednášení dějin a české literatury zakázáno. Byly také uzavřeny školní knihovny a z knihkupeckého trhu odstraněno vše, co bylo politickým a filosofickým zaměřením protifašistické. A to byla většina naší literatury; vždyť všechny její význačné plody jsou přece v podstatě protifašistické.

Nezastírejme si, že těch 6 let, kdy zrádci a kolaboranti infikovali mládež fašistickou ideologií, nezůstalo beze stopy. Zde je třeba vzdát čest a chválu našim učitelům a profesorům, kteří až na malé, nepatrné výjimky mají svůj podíl na tom, že jádro mládeže zůstalo zdravé. Většina učitelů a profesorů se nedala do služeb nacistické ideologie a když už se někdy ve škole muselo něco dělat, tak se to dělalo tak, že to působilo v zcela jiném smyslu. Za těch 6 let naučila se však naše mládež nedůvěřovat, brát věci s reservou, kritisovat a odmítat. Přehodnotit tyto bývalé hodnoty, tyto dobré vlastnosti mládeže v době okupace, je dnes velikým výchovným problémem. Je to hlavně problém vyšších středních škol. Tyto školy nejsou ještě spjaty s hospodářským a kulturním životem naší osvobozené republiky. Dokazují to stížnosti rodičů, dokazují to hlasy pokrokových profesorů, dokazuje to obsah některých žákovských časopisů, vydávaných žactvem, který jasně mluví o desorientaci žactva a nepochopení politické skutečnosti.

Příčiny jsou v dědictví výchovy protektorátu. Příčiny jsou v samotné organisaci. Dosavadní střední škole se dostávalo výlučného postavení, které tkví v sociálním rozvrstvení žactva.

Žáci z reakčních rodin přenášejí do školy z rodinného prostředí zkreslený a odmítavý postoj k prováděným hospodářským reformám a celému lidově-demokratickému režimu. Je proto třeba co nejrychleji provésti reformu školské organisace tak, aby výběr do vyšší střední školy se dál z veškerého našeho dorostu a aby bylo umožněno další vzdělání opravdu všem schopným dětem.

Příčiny jsou také v tom, že vedle vysoké školy je střední škola nejvíce zatížena t. zv. apolitičností. Tato dřívější apolitičnost byla ve skutečnosti reakcí, poněvadž vychovávala mládež příliš abstraktně a nevzbuzovala v mládeži zájem o hospodářský a politický život nejširších vrstev našeho národa.

Touto mentalitou jsou zatíženi dosud mnozí učitelé vysokých a středních škol, kteří, i když nejsou odpůrci nově lidově republiky, nedovedou v duchu jejího programu působit na svěřenou jim mladou generaci.

Poměr studující mládeže k naší lidově-demokratické republice je kažen také rušivými zásahy zvenčí, kolportáží letáčků reakce, jakož i nevhodnými novinářskými články, které nedomyšlenou radikálností strhují mládež k neodpovědným činům a k odporu proti lidově-demokratickému režimu a jeho orgánům. Jak je znesnadňována na př. výchova na střední škole v duchu demokratickém, toho příkladem jsou různé články časopisů o politické výchově.

Je nesporné, že zatahování politikaření do školy je odsouzeníhodné, ale otázka politické výchovy samé, výchovy v duchu antifašistickém, demokratickém, v duchu přátelství se Sovětským svazem, v duchu košického vládního programu musí zůstat mimo diskusi. Tato výchova se musí provádět. Stará výchova nepolitická vedla k velmi smutným koncům. Naše inteligence byla často přístupna politické demagogii a když šlo o největší otázky světové, ukázala se velmi zaostalou.

Poukázal jsem na to, kdo porušuje poměr studující mládeže k lidově-demokratické republice. Pokrokoví studenti a profesoři už zvýšili svou bdělost a postarají se o to, aby demagogy a traviče odhalili. Máme už mnoho důkazů a je zajímavé, odkud se nákaza šíří. Jde zpravidla z okruhu rodin zrádců a kolaborantů. Vyskytují se však i neodpovědné útoky v tisku. Na př. ministerstvo školství a osvěty pořádalo v lednu v Liblíně informační kurs pro ředitele všech středních škol. Pozornost byla zde věnována také otázkám odborným a organisačním. Přesto byl tento kurs a hlavně ministerstvo napadeno dr Janem Slavíkem v tisku, že zavádí nacistické methody, obnovuje Rankenheim, zkrátka "mrtvý drží živého", jak byl útok nazván.

Odborová organisace ředitelů středních škol sama v memorandu vyslovila ministerstvu dík za tento kurs s přáním, aby se opakoval. Zůstává tu však zásadní otázka, zda má lidová demokracie právo vychovávat generace ve svém duchu, aniž by byla mládež zneklidňována tvrzením, že je vychovávána methodami nacistickými. Třeba jasně říci: nejenom právo, nýbrž přímo povinnost! A je škodlivým, nezodpovědným jednáním, kalí-li se zde voda. Vždyť jsme zajedno, že dnešní režim musí věnovat největší pozornost výchově naší mládeže; naše škola musí vychovávat v duchu demokratickém a protifašistickém.

Samozřejmě, že takové výpady urážejí účastníky kursu. Národní osvobození přineslo před nedávnem článek předsedy brněnské sekce ředitelů středních škol dr Ant. Schrollera, který byl účastníkem kursu v Liblině. Píše: "Nebylo tam ani přeškolování, ani převýchovy. Byla tam sice vedle themat odborných probírána i themata ideová. Ale neběželo tu o novou ideologii, nýbrž o to, jak škola má a musí reagovat na historické převraty ve veřejném životě. I pro naši školu je a musí být ideovým základem veškeré výchovy košický program, jejž národ přijal bez debaty. O něm se na sjezdu také nedebatovalo. Za to se debatovalo, velmi živě se debatovalo o všem ostatním, co se v nové formě dotýká školy: o jednotné škole, o politické výchově, o samosprávě žákovské, o methodických otázkách téměř všech předmětů i o výchovné funkci dějepisu. Mohlo se debatovat volně a svobodně. Po té stránce Liblín nebyl českým Rankenheimem. V Rankenheimu se nedebatovalo volně ani svobodně. Přišel-li kdo z ředitelů do Liblína s tichým podezřením "českého Rankenheimu", poznal hned první den, na čem je.

Ministerstvo i zemská školní rada odložily svou nepřístupnost a nedosažitelnost, nediktovaly ani nenařizovaly, ale vyrovnávaly se s náměty debatou, radily, nabízely pomoc. A v tom byl velký klad sjezdu. Ředitelé si mohli po prvé pohovořiti o svých starostech pedagogických, administrativních s inspektory a s ministerskými referenty jako rovní s rovnými. Pro nové ředitele, kteří vzali na sebe tíhu odpovědnosti v těžkých chvílích po válce, vyvážily tyto přímé dohovory desítky výnosů. Zbavovaly nejistoty, nejasnosti. Pořadatel sjezdu měl vzácnou vlastnost: dovedl uvést ve volnou a přece ukázněnou souhru myšlenky a zájmy všech. To nebyl Rankenheim; do Rankenheimu nikdo netoužil se vrátit, ale v Liblíně bylo jedno přání všech: aby tento první kurs nebyl poslední pres všechnu námahu a všechno jeho nepohodlí. O to také žádali účastníci v memorandu, podaném ministerstvu."

Uvedl jsem jen jeden případ, a případů, kdy se bezdůvodně útočí proti ministerstvu školství a osvěty, je víc. A právě toto ministerstvo vykonalo pro národ a novou republiku již ohromné dílo. (Potlesk.) V době několika měsíců obnovilo a nově založenými doplnilo síť všech druhů skol od mateřských až po vysoké.

Ministru soudr. dr Nejedlému děkujeme za obnovení kulturního života národa. Děkujeme mu za odfašizovaní kulturních institucí a naplnění jich svobodným českým duchem. Děkujeme mu za zavedení kulturního života do našich pohraničních oblastí. (Potlesk.) A může někdo tvrdit, že všechna ta práce není vedena s hlediska nejširšího, s hlediska národního a státního? Když to někdo tvrdí, pak je to demagogie. (Potlesk.)

Podpredseda Gottier: Ďalším prihláseným rečníkom je pán posl. inž. Blaho, ktorému udeľujem slovo.

Posl. inž. Blaho: Slávna snemovňa, panie a pánovia!

Menom zakladajúceho výboru mám česť oznámiť slávnej snemovni, že sa ustavila nová, štvrtá strana na Slovensku pod menom strana slobody. V slovenskej i českej verejnosti sa už dávno poukazovalo na rozdiel medzi nerovným rozvrstvením politických strán a programov u nás a v zemiach českých. Prizvukovala sa najmä tá okolnosť, že pokiaľ politický, kultúrny a hospodársky život vyvíja sa v českých zemiach na podklade štyroch politických strán, zatiaľ na Slovensku konsolidačná práca prebieha v rámci len dvoch a od nedávna v troch politických stranách. Vedľa iných príčin súdilo sa, že i táto okolnosť je jednou z prekážok, prečo slovenské pomery nerozvíjajú sa smerom konsolidácie takým tempom, ako je to v českých zemiach. Iná prekážka vidí sa v tom fakte, že veľká väčšina slovenského ľudu, najmä ľudu katolíckeho, nemala dôvery v pôsobení len dvoch politických strán, ktoré považovaly volanie po zastúpení katolíckeho ľudu síce za nutné a potrebné, ale toto teoretické uznávanie neodzrkadlilo sa v dostatočnej miere v praktickom živote.

Strana slobody prihlásila sa začiatkom marca do Národného frontu slovenského, vytýčila svoj program, označila svoje meno a po odstránení niektorých prekážok a nedorozumení bola prijatá 1. apríla tohto roku ako štvrtá politická strana Strana slobody prehlasuje, že stojí na zásadách košického programu a chce budovať najmä na týchto princípoch:

1. Je za jednotnú, nedeliteľnú, slobodnú a neodvislú Československú republiku (Potlesk.), teda za jednotu územnú a štátnu.

2. Stojí na demokratických zásadách, na rovnosti národa českého a slovenského v tom rozsahu, ako túto rovnosť zaisťuje košický program vlády a ako to vyslovil národ slovenským povstaním roku 1944 v Banskej Bystrici.

3. Naša strana je stranou slovenskou, samostatnou a nezávislou, vzniklou z domácich potrieb a z nutnosti politickej konsolidácie pomerov na Slovensku.

4. Sme za dôslednú očistu verejného života (Potlesk.) a trváme na tom, aby boli spravodlivo potrestaní všetci, ktorí vohnali národ a štát do skazy, ale i tí, ktorí i dnes pod akýmkoľvek kepienkom zneužívajú dôveru národa. (Potlesk.)

5. Strana slobody bude sa snažiť, aby svojou spoluprácou jak so slovenským Národným frontom, tak i s Národným frontom v českých zemiach vyhľadávala čo najužšiu spoluprácu, lebo len cestou úplného porozumenia, dôvery a obapolného poznania dosiahneme potrebnej štátnej jednoty nielen v dobe prítomnej, ale i pre všetky budúce časy a najlepšie zabezpečíme všetky práva a šťastný život oboch našich národov.

Preto sa strana slobody bude snažiť, aby tých nedorozumení, ktoré sú väčšinou neblahým dedictvom z minulosti, bolo čo najmenej, aby čo najskôr nastalo bratské spolunažívanie a bratská spolupráca a dôvera medzi našimi národmi. Nechceme to hlásať rečami, ale činmi ako v Čechách, tak aj na Slovensku.

Pri vstupe do politického života za jeden z najdôležitejších cieľov považujeme čím skôr zapojiť do politickej, hospodárskej a kultúrnej spolupráce i ten dobromyseľný slovenský ľud, ktorý vinou nezodpovedných vodcov bol zavedený, nevedel sa dosiaľ politicky vhodne a konštruktívne uplatniť v dôsledku nedostačujúceho politického rozčlenenia na Slovensku. Chceme tento ľud, jeho zaznávanú inteligenciu, čo nám len sily stačia pripútať k tvorivej práci, chceme ho voviesť do tábora budovateľov vojnou tak ťažko poškodenej zeme.

Pri všetkom našom konaní budeme vedení snahou po najväčšom uplatnení kresťanských zásad vo všetkých našich podujatiach. Budeme sa usilovať zapojiť do konštruktívnej politiky štátnej a národnej celý slovenský národ, aby sa znova neopakovaly chyby minulosti, keď značná časť slovenského ľudu bola ponechaná v politickej pasivite. Budeme súčasne úprimne usilovať o to, aby spolunažívanie všetkých cirkví, najmä kresťanských, bolo postavené na lepších a zdravších základoch pri plnom uplatnení sa zásad skutočnej demokracie. Pevne dúfam, že naše snahy nájdu u všetkých ľudí dobrej vôle patričné porozumenie. (Potlesk.)