Podpredseda Gottier: Ďalším rečníkom je pán posl. dr Vošáhlík. Udeľujem mu slovo.

Posl. dr Vošáhlík: Paní a pánové!

Bylo již mnohokrát zdůrazněno, že zákon o pedagogických fakultách splňuje dávné touhy a požadavky českého učitelstva po vysokoškolském vzdělání. Toto vysokoškolské vzdělání učitelstva požadovali vynikající pracovníci českého pedagogického i politického života od Havlíčka až po Masaryka. Doposud se učitelé národních škol vzdělávají na učitelských ústavech, jejichž organisační statut je z let sedmdesátých minulého století. Během dlouhé existence těchto ústavů nebylo na jejich vnitřní organisaci mnoho změněno a ani v první republice nebyla provedena žádná důkladnější reforma, zřejmě ke škodě učitelského vzdělání. Žactvo učitelských ústavů se vždy rekrutovalo z vrstev sociálně slabých a přicházelo téměř výhradně ze škol měšťanských, jen v nepatrném počtu z nižších škol středních. Tohoto sociálního hlediska byl si vědom již organisační statut, který nezavedl na učitelských ústavech ani školné, ani zvláštní příspěvek na učebné pomůcky.

Ústavy měly podávat žactvu jednak vzdělání všeobecné, jednak odborné, a to především pedagogické, jakož i možnost praktického výcviku ve vyučování, k čemuž sloužily a slouží t. zv. cvičné školy. Chceme-li být upřímní a objektivní, musíme přiznat, že v rámci daných možností plnily učitelské ústavy svůj úkol velmi dobře a že vychovaly učitelstvo opravdu jakostní, které vykonalo pro národ i stát neocenitelné služby. (Potlesk.)

Systém zkoušek způsobilosti vedl absolventy k soustavnému doplňování a prohlubování vědomostí, které s potřebami vlastní učitelské praxe a osvětového poslání učitele byly mocnou vzpruhou k dalšímu učitelskému vzdělání. Jenom tak můžeme vysvětlit, že mezi naším učitelstvem vždy bylo a je tolik vynikajících odborníku ve všech vědních oborech. Ovšem tyto zkoušky způsobilosti byly posledními předválečnými předpisy, zvláště pro školy obecné, neobyčejně ulehčeny, a to na velikou škodu věci.

Kandidáti učitelství vstupovali na učitelský ústav normálně v 15 letech, tedy v době popubertální, a dostávali se v této době největšího vnímání do prostředí, které je záměrně vedlo k budoucímu povolání. Styk s dětmi na cvičné škole jim ukazoval v praxi to, s čím se seznamovali v theorii. Všechno to mělo blahodárný vliv na kázeň a celé zaměření práce. To, že ústavy byly i v malých venkovských městech, přispívalo značnou měrou k poznání a k sblížení se s prostředím, v němž měl budoucí učitel působit.

Vedle těchto předností měly ústavy i řadu nedostatků, jež bylo po mém soudu možno vhodnou a nikoli nesnadnou reformou, jakož i prodloužením studia odstranit. Bohužel se v této věci nestalo celkem nic, a to prostě proto, že se pomýšlelo výhradně na vysokoškolské vzdělání učitelstva. A přece i při této snaze a jejím uskutečnění mohly a měly být ústavy reformovány, čímž by se bylo tisícům učitelů dostalo vzdělání nepoměrně důkladnějšího.

Chci tu upozornit jen na některé věci. Mluvilo se velmi mnoho o pracovní škole, a přitom se za posledních 25 let nedokázalo na př. ani to, aby sbírky učebných pomůcek na učitelských ústavech byly řádně vybaveny. Roční dotace na všechny sbírky dosahovaly výše 1.500 Kč ročně.

Přes všechna volání nebyla pedagogika samostatným předmětem učitelské středoškolské aprobace, což jistě mělo neblahý vliv na vyučování tomuto předmětu. A korunou všeho byly učebnice pedagogiky. Měli jsme a máme tolik vynikajících pedagogů, a přece nebyly napsány vhodné moderní učebnice ani pro jeden obor pedagogiky. A tak není možno se ubránit dojmu, že všechno to bylo záměrné, aby se ukázalo, že učitelské ústavy jsou tak špatnou institucí, že nezasluhují jiného osudu než zrušení. Opakuji znovu, bylo to k veliké škodě vzdělání kandidátů učitelství, že tyto reformy provedeny nebyly, i když se na reformu, resp. na vysokoškolské studium učitelů vážně pomýšlelo.

Vedle řádných kandidátů učitelských ústavů se učitelství věnovala také část absolventů středních škol, kteří svoje odborné vzdělání, potřebné pro učitelskou praxi, získávali ve zvláštních kursech nebo soukromým studiem. Bylo by jistě zajímavé, kdybychom měli zpracovaná pozorování o uplatnění se těchto středoškoláků ve srovnání s absolventy učitelských ústavů.

Všechny tyto i jiné zkušenosti vedou nás k tomu, že v zájmu opravdu dokonalého školení učitelstva je nutno, aby studium na střední škole, jejíž absolvování je podmínkou studia na pedagogických fakultách, bylo vhodně zaměřeno. Jde o některé obory, které jsou pro učitele velmi důležité a jimž na střední škole není věnována specielní pozornost. Střední škola podává totiž převážně vzdělání všeobecné a učitel přece potřebuje zvláštního zaměření, na př. ve výchově hudební, umělecké a tělesné, jakož i v praktických cvičeních. Zpěv a hudba je důležitou složkou výchovy citové a estetické, když ne všude, tedy jistě u národů slovanských. Hru na housle nebo jiný nástroj nelze převést až na vysokou školu. To je jednak pozdě, protože tu chybí manuelní schopnost, jednak čas na pedagogické fakultě je pro toto školení příliš krátký.

Kreslení je pro každého učitele, a hlavně pro učitel školy národní, nesmírně důležitým prostředkem vyjadřovacím, nutným k objasnění výkladu. Nejde tu jen o výraz umělecký, nýbrž o metodický postup při vyučování, o pěstování grafického vyjadřování, o úhlednost v písemných projevech, o pěstování a rozvíjení nazíracích a uměleckých schopností dětí. K tomu se druží i rukodělné práce žáků, které přes všechny nové názory zůstávají a jistě zůstanou důležitým prvkem vyučovacím a vychovávacím, jedno již, zda zůstanou předmětem samostatným nebo budou zařazeny do všech vyučovacích předmětů.

Tělesná výchova má rovněž jiné poslání pro budoucího učitele a jiné jako vyučovací předmět v rámci všeobecného vzdělávání žáků středních škol. Na střední škole je převážně předmětem rekreačním, pro budoucího učitele je však předmětem zaměřeným na hygienický a tělesný vývoj dětí, je předmětem estetických projevů pohybových, přípravou k dramatisaci atd.

Praktická cvičení, která jsou na středních školách volitelným předmětem podle individuelních sklonů žáka, nemohou se řídit tímto hlediskem u učitele, neboť ten bude musit učit na obecné škole předmětům všem. Praktická cvičení jsou pro budoucího učitele nutná, neboť se jimi prohlubuje jeho vědění.

Velmi důležitým momentem v převýchově učitele je celkové jeho zaměření pro budoucí povolání. Výchova ducha učitele se musí dít plynule po delší dobu. Nedá se jí dosáhnouti uspokojivě za dvě resp. tři léta v tak různorodém prostředí, jaké vytvářejí žáci, kteří se sejdou z velikých oblastí. Budoucí učitel potřebuje soustavného pedagogického vedení po řadu let. Je proto podle mého názoru nutné, aby budoucí škola III. stupně byla v tomto smyslu diferencována, event. i zřízením pedagogické větve, v níž by byly zdůrazňovány předměty dříve uvedené spolu s psychologií, resp. pedopsychologií. Absolvování této větve školy III. stupně by musilo opět umožňovat vstup i na jiné fakulty, i když po doplňovací zkoušce. Statut pedagogických fakult sice říká, že úkolem těchto fakult je poskytnouti kandidátům vzdělání i v jiných oborech, potřebných pro výkony jejich povolání, ale myslím, že na jmenované discipliny je na pedagogických fakultách značně pozdě. Zkušenosti z t. zv. doplňovacích zkoušek učitelské dospělosti ukazují, jak jsou absolventi střední školy v těchto oborech málo uspokojivě připraveni. Vždyť na př. letos bylo zjištěno, že velká řada těchto středoškoláků neznala ani noty, a znalosti mateřštiny potřebují pro učitelské povolání daleko větší hloubky. Proto musí všichni absolventi středních škol konat doplňovací zkoušku učitelské dospělosti také z české gramatiky. Doporučuji proto, aby při příští reformě bylo na předběžné vzdělání posluchačů pedagogických fakult náležitě pamatováno a aby aspoň pokusně byly zřízeny pedagogické větve na školách III. stupně.

Dále bude po mém soudu jistě nutno, aby byly zřizovány pobočky pedagogických fakult ve venkovských městech, hlavně pro učitelstvo škol I. stupně, aby jejich posluchači vyrůstali v prostředí, v němž jim bude po celý život působiti. Jde totiž nejenom o to, aby učitel poznal již za svého studia své budoucí prostředí, ale aby se tomuto prostředí ve velkoměstě zbytečně neodcizoval. Vždyť velmi důležitou podmínkou pro zdárné působení učitele je jeho spokojenost a sžití se s prostředím.

Při velkém počtu posluchačů pedagogických fakult ve velikých městech bude jistě také velmi obtížné vykonávat jejich praktický výcvik na školách prvého a druhého stupně. Je nutno, aby počet praktických výstupů byl dostatečně veliký, aby se učitel seznámil náležitě s vyučovací technikou všech předmětů školy prvého a druhého stupně. K tomu by bylo třeba velikého počtu t. zv. cvičných škol, a to bude technicky značně obtížné a bude to do jisté míry i na újmu odborného vzdělání.

Jak jsem se již na počátku zmínil, pochází učitelstvo většinou z vrstev sociálně slabých. Nynější reforma bude finančně pro mnohé velmi zatěžkávající. Je proto nutno, aby ministerstvo školství umožnilo studium na pedagogických fakultách dostatečnými podporami.

Přejeme si, aby reforma učitelského vzdělání byla provedena ke skutečnému prospěchu věci samé, k opravdovému zvýšení učitelského vzdělání, jakož i ke zvýšení celkové úrovně národa a přinesla tak státu v jeho nejmenších požehnané ovoce. Klub poslanců čs. strany lidové bude pro vládní osnovu o pedagogických fakultách hlasovat. (Potlesk.)

Podpredseda Gottier: Ako ďalší rečník je prihlásená pí posl. Uhlířová. Udeľujem jej slovo.

Posl. Uhlířová: Vážené paní a pánové!

S pocitem opravdové radosti ujímám se dnes slova, abych promluvila k projednávanému zákonu o pedagogických fakultách. Dneškem splňuje se veliké úsilí šedesátitisícové armády československého učitelstva škol obecných i měšťanských, které po několik desítek let se domáhalo, aby se mohlo vysokoškolsky vzdělávat.

Dovolte mi, abych vám alespoň v kostce podala přehled tohoto úsilí, protože je nutno informovat nejen tento sbor, ale i československou veřejnost o dlouholetém usilování učitelstva o vysokoškolské vzdělání, abyste všichni opravdu věděli, že zákon o pedagogických fakultách, který dnes schválíme, je přijímán vychovateli národa s velikým zadostiučiněním a s pocitem uspokojení. Poprvé se mluví o učitelském vzdělání již ve Felbigerově školním řádu z konce 18. století. Nechci se dotýkat této historie, to patří na jiné forum, chci však jen zdůraznit křížovou cestu, po níž muselo jít učitelstvo, nežli se dočkalo dnešního dne.

První pokus o hlubší vzdělání učitelstva uskutečnil dr Karel Amerling, který hlásal, že naše obrození národní nebude zabezpečeno dotud, dokud se nebude moci opřít o národně uvědomělé a lépe vzdělané učitele. (Potlesk.) Založil proto z vlastní iniciativy jakýsi učitelský ústav v Praze a nazval jej Budeč. Pokus Amerlingův však ztroskotává. - Nový základ učitelského vzdělání, který v zásadě platí dodnes, vytvořil základní školský zákon z r. 1869. Jím byly zřízeny čtyřleté učitelské ústavy a pro učitele měšťanských škol byly předepsány odborné zkoušky. V tomto zákoně bylo také stanoveno, aby se zřídily zvláštní kursy učitelské na universitách nebo na vysokém učení technickém.

Ale tento slibný rozvoj nedošel svého naplnění. Nikdy nebyl uskutečněn, protože tehdejší reakce vytáhla do boje, postavila se proti vysokoškolskému vzdělání učitelstva a tak se jí podařilo novelisovat tento zákon v r. 1883, a touto novelisací snížena byla docházka školní, omezeno učitelské vzdělání, omezena učitelova práva a zvýšen církevní vliv na škole. Touto novelou byl také zrušen nikdy neprovedený paragraf 42, který právě jednal o umožnění vysokoškolského vzdělání učitelstva. A tento stav, paní a pánové, potrval až do r. 1918, ba i dále. Není divu, že za takových okolností tehdejší poměry ve vzdělání učitelstva nikoho neuspokojovaly, ale všechny návrhy a snahy učitelské o zlepšení zapadaly bez odezvy. Teprve v r. 1919, tedy již ve svobodné vlasti, byla provedena jejich reforma, ale jen tak, že se obnovil ve skutečnosti stav z let sedmdesátých z minulého století, a na tomto stupni zůstaly učitelské ústavy až podnes, takže lze říci, že ve skutečnosti za těch 75 roků od založení učitelských ústavů nebyl učiněn po této stránce žádný skutečný pokrok.

Učitelské hlasy po reformě učitelského vzdělání jsou velmi staré, takřka sto let. Sto let to trvalo, než se národ Komenského natolik propracoval k tomuto samozřejmému učitelskému požadavku, aby slyšel volání učitelské po vysokoškolském vzdělání. A prosím, první, kdo u nás zdůrazňoval učitelské vzdělání a potřebu jeho reformy, nebyl nikdo menší než dnes už několikrát vzpomenutý Karel Havlíček Borovský, který v r. 1852 napsal, aby se učitel podobně jako kněz a lékař, vzdělával na universitě.

V úsilí o uskutečňování těchto snah objevují se jména velmi významná. Tak je velkým propagátorem této myšlenky pedagog Gustav Adolf Lindner, náš největší pedagog vedle Komenského. Vypracoval plán vysoké školy pedagogické. Ale ani jeho snahy se neuskutečnily. Učitelstvo protestovalo proti takovémuto jednání tehdejších vládních činitelů, ale bohužel opět bezvýsledně. Nutno zde vyzvednout snahu Josefa Černého, který na třetí konferenci zemské učitelské jednoty v Čechách na konci minulého století uplatňoval učitelské požadavky po vzdělání učitelů stejně tak jako dr Blanda, který žádal, aby učitelé měli celou střední školu a nejméně dvouletý kurs na vysoké škole. Současně tehdy pražské učitelstvo žádalo, aby k úplné střední škole, kterou musí budoucí učitel absolvovati, bylo připojeno vzdělání na fakultě filosofické nebo na zvláštní fakultě pedagogické, při ní zřízené. A to bylo, prosím, takřka před 50 lety.

Od té doby učitelské snahy neustávaly, ale byl to hlas volajícího na poušti. Do tohoto boje o vyšší vzdělání učitelské zasáhl také Vojta Beneš, bratr našeho presidenta republiky, a zase prvý, kdo vymezil, jak by mělo vypadat vzdělání učitelské, nebyl nikdo menší než T. G. Masaryk, který se na universitních kursech v r. 1909 podrobně zabýval touto otázkou a vypracoval podrobný plán vysokoškolského vzdělání učitelského. Tyto snahy podporovali další význační pedagogové, jako Josef Tůma, profesor dr Drtina, Josef Úlehla. Ale historie byla stále stejná.

Následovala řada návrhů na vysoké školy pedagogické. Skutečně se zdálo, že dojdou uskutečnění, neboť v r. 1921 chtěl tehdejší ministr školství dr Šusta zříditi vysokou školu pedagogickou, ale narazil na odpor universit. Když počiny vládní nevedly k cíli, zřídilo si učitelstvo vlastním nákladem - a to podtrhuji, vlastním nákladem - školy vysokých studií pedagogických, na nichž od roku 1921 po dvacet let studovalo vedle své učitelské povinnosti a na vlastní náklad několik tisíc učitelů.

Národní shromáždění republiky Československé, které zde zasedalo před námi, uložilo vládě k projednání návrh zákona o vysokoškolském vzdělání všeho učitelstva. Nemusím vám, paní a pánové, vykládat o osudu tohoto návrhu. Kdyby se byl uskutečnil, neprojednávali bychom zde dnes zákon o pedagogických fakultách.

A tak tento boj pokračoval rok od roku. Každý nový ministr školství měl v programu reformu učitelského vzdělání. Byla slibována v každém vládním programu, ale žádný ji neuskutečnil. Místo reforem konaly se ankety. Poslední z nich skončila v roce 1938, krátce před Mnichovem. Po každé se pěkně mluvilo a odhlasovaly se resoluce, ale neuskutečnilo se nic. Musím tady žalovat, že to byl obraz malé průbojnosti vlád tehdejší první republiky. Dělalo se jen to, na čem se koalice usnesla jednomyslně. Jelikož se však vždycky našel někdo, kdo nesouhlasil, odkládaly se veliké věci ad acta a dělaly se jen drobečkové reformy.

Teprve dekret presidenta republiky z 27. října 1945 přinesl osvobozující slovo. A učitelstvo Československé republiky si bude pamatovat, pokud bude československý stát jako samostatný stát existovat a pokud budou českoslovenští učitelé jako vychovatelé národa, že první dekret, týkající se školského vzdělání, který president republiky dr Beneš v druhé osvobozené republice podepsal, byl právě dekret o pedagogických fakultách. (Potlesk.)

A my dnes toto slovo vtělujeme v čin. Je skoro k neuvěření, že národu Komenského trvalo tak dlouho, než došlo k uzákonění tohoto samozřejmého požadavku, že jsme byli mezi posledními národy kulturní Evropy, než jsme se odhodlali k uzákonění vysokoškolského vzdělání učitelstva a než všichni rozhodující činitelé pochopili, že pouze vysokoškolsky vzdělaný vychovatel-učitel může v moderním státě vychovávat a vyučovat ty, kteří jsou nejdražším statkem a budoucností našeho národa, to jest naše děti. Nebylo nikdy debaty o tom, jak se má vzdělávat lékař, kněz, zvěrolékař, kteří také působí na vesnicích. Jen učitel zůstával vždycky stranou a musel se těžce potýkat se zaostalostí těch, kdož rozhodovali po desítky let o jeho školení a mařili namnoze každou dobrou snahu po vysokoškolském vzdělání vychovatelů národa.