V dohode z vianoc 1943, ktorú sme podpísali spolu s tými demokratickými činiteľmi, ktorí najskôr založili demokratickú stranu, bolo výslovne povedané, že pri všetkej lojálnosti k náboženstvu a cirkvám, pri všetkej náboženskej slobode, ktorú chceme zachovať a rešpektovať, nedovolíme, aby cirkvi na Slovensku ovlivňovaly politický život, lebo sa to za minulých 25 rokov na Slovensku ukázalo osudným. Dnes jedna strana uteká od tohoto svojho záväzku, jedna strana, špekulujúc na volebné úspechy, dáva v šanc demokratické vymoženosti u nás. Keď sa na Slovensku už príliš veľa hovorí o odkaze slovenského národného povstania, nech je jasné, že odkaz slovenského národného povstania nebudú reprezentovať a zastupovať ľudia, ktorí sedeli a slúžili Hitlerovi a Tisovi (Potlesk komunistických poslancov.), ktorí vtedy, keď slovenský človek, a to väčšinou katolícky človek, bol v horách v odboji alebo v koncentrákoch, sedeli v teplých miestach a prisluhovali režimu a Nemcom. Takí ľudia dnes nebudú na Slovensku hovoriť menom povstania a menom demokracie a republiky. (Potlesk komunistických poslancov.)

Ak sa niektoré reakčné elementy na Slovensku domnievajú, že ochabla už revolučná bdelosť slovenského človeka, že ochabla vernosť k demokratickým ideálom na Slovensku, zmýlia sa, domnievam sa, veľmi. Preto nemusí byť na českej strane žiadna obava, že by národné vymoženosti slovenské v zákonodarnom a vládnom orgáne mohly byť týmito skupinami zneužité. Komunistická strana Slovenska bude bdieť nad tým, aby sa nestaly rezervoárom reakčných síl, ktoré by mohly torpédovať pokrokové opatrenia či už na Slovensku alebo v republike, a nájde dosť sily k tomu, aby takéto pokusy vedela zavčas zaraziť a zvrátiť. (Potlesk komunistických poslancov.)

Panie a pánovia, ústava, ktorá vyrieši pomer slovenského a českého národa vo smysle vládneho programu, vo smysle dohody všetkých politických činiteľov v Moskve v marci minulého roku, dá najlepšie možnosti obidvom našim národom a dá tým najlepšie možnosti aj republike. Je preto treba, aby sa prestalo s rozpakami v tejto otázke, aby sa zbytočne neznekľudňovali republike verní činitelia na Slovensku.

Povedal som na začiatku, že riešenie slovenskej otázky je možné a že je tesne spojené s pokrokovými myšlienkami v tejto republike. Vieme a sme si vedomí toho, že vyriešením otázky národnostnej nie je uzavretý kruh, ktorý k zlepšeniu postavenia nášho pracujúceho obyvateľstva máme pred sebou. Je to len prvá časť, ktorá plne umožňuje rozvitie všetkých hospodárskych a kultúrnych síl obidvoch našich národov.

Tak ako pevne veríme, že v českom národe pri týchto voľbách budú to práve pokrokové a socialistické sily, ktoré rozbijú posledné zbytky reakcie a tým budú garantovať ďalší rozkvet národa, tak sme pevne presvedčení, že i slovenský národ, ktorý prešiel posledných 7 rokov ťažkou skúškou a bojom, rozbije poslednú oázu reakčníkov, nech sa akokoľvek budú maskovať, a tým spôsobom s pokrokovými českými elementami zabezpečí republiku a jej dnešné vymoženosti. (Potlesk.)

Tým dosiahneme situácie, že nikdy viacej nebudú na českej strane Berani a Chvalkovskí, na Slovenskej strane Tisovia a Tukovia a ostatní prisluhovači rozhodovať o osudoch našich národov a o osudoch tejto republiky.

Pán Chvalkovský koncom februára 1939 slovenskému zradcovi Sidorovi povedal, že je treba dvere medzi našimi národami alebo zatvoriť, alebo otvoriť. Tak stál vtedy pomer českej buržoázie a slovenských reakčných a zapredaneckých elementov. Dvere medzi našimi národami neboly otvorené, ale boly vyrazené spoločným bojom oboch našich národov, spoločným bojom nielen o národné práva, nielen o politickú slobodu, ale aj o sociálne a hospodárske riešenie problémov, na ktoré naše národy tak dlho čakaly a konečne sa i dočkaly.

Preto pri tomto zákone, ktorý vítame a ktorý naša strana bude v tomto Národnom shromaždení podporovať, si súčasne želáme, aby budúca ústava pevno a trvalo vyriešila bratský pomer našich dvoch národov, aby nikdy viacej spornými neboly samozrejmosti národných atribútov, samozrejmosti slovanskej spolupráce našich dvoch slovanských národov a samozrejmosti našej republiky.

Naša strana navrhuje doplnok v paragrafe 1, odst. 2 v tom smere, aby bolo konštatované v tomto zákone, že zákonodarná činnosť Slovenskej národnej rady v tom rozsahu, ako bola dohodnutá medzi vládou a Predsedníctvom Slovenskej národnej rady 1. júna 1945, zostáva nedotknutá. Prihováram sa za to, aby slávne Národné shromaždenie prijalo tento doplnok a demonštrovalo tým, že dohodu vo vládnom programe a bratské vyrovnanie našich dvoch národov rešpektuje a berie na vedomie.

Som presvedčený, že naša republika bude mať tým s cesty najväčšie bremeno, ktoré v dvadsiatych rokoch prvej republiky stále bolo na programe a v ceste, a bude mať pred sebou pevnú perspektívu rozvoja sociálneho a hospodárskeho a že nikdy viacej so slovenskej strany k zradcovským a iným činom nepríde. Môžeme tomu veriť preto, že poznáme politické pomery na Slovensku, poznáme šance pokrokových elementov na Slovensku a poznáme tiež spôsob, akým reakčné sily zaženieme tam, kde patria. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Dalším řečníkem je pan posl. dr Hlaváček. Dávám mu slovo.

Posl. dr Hlaváček: Vážení, paní a pánové!

Již nynějším svým rozhodováním dáváme počátek a stavíme základní kameny nového, trvalého příbytku Čechů a Slováků v jednom nikdy nedělitelném a jednotném státě. Jistě již všichni máme představu o tom, jaké formy má nabýti náš stát na dlouhý věk, a možno říci, že tyto naše představy jsou si hodně blízké, neboť my všichni jsme vycházeli - a také naši nástupci musejí vycházeti - z revoluční proklamace nového světa a řádu, jak byla vyslovena vládním programem košickým. V tomto programu není ostatně nic násilného, nýbrž to, co vyvěrá z nás a co je jen rozvinutím svobod prohlášených na křižovatkách dějin světa i našich.

Toto je nutno předeslati již z toho důvodu, že o duchu nové ústavy a o její náplni se právě v předkládaných zákonech, které již rovněž znamenají přípravu nové ústavy, vůbec nemluví. Ani státní forma, ani jiné uspořádání se zde nepředpisuje, určuje se jen forma, jakou se má dáti státním věcem nová úprava. Přesto je nám všem ovšem jasné, že náš stát nemůže býti nic jiného nežli demokratická lidová republika, budovaná na zásadách košického vládního programu, programu to revolučního, jenž nebyl míněn jeho autory ani národem, který tento program přijal, jako něco krátkodobého, co by vystačilo tak právě do nejbližších voleb. Byla by to zajisté také poslední revoluce, která by byla ochotna přinést takovou svobodu, že by znamenala i svobodu svobody se zbaviti.

O zásadách je tedy politicky a s konečnou platností rozhodnuto a bude v nové ústavě rozhodnouti o podrobnostech, což zdaleka ovšem není bezvýznamné. Zdá se totiž, že to, co zůstává v zákonném znění nezachyceno a nevystiženo, je ve veliké převaze nad tím, co je předpisy upraveno. Proto je důležité, aby závazné předpisy a zvláště ústava byly vydány formou nejpřesnější, aby v nich byl vzat zřetel na všechny skutečné jevy života a aby se tak staly již pro svou dokonalost autoritou, která by občany zavazovala a dávala jim na vědomí, že povinností občanů je plniti zákony.

Velmi mnoho záleží ovšem i na tom, jak budou zákony a všechny předpisy, ukládající občanům povinnosti, vydávány, v jakém ovzduší, s jaký pochopením a chcete-li i láskou ke společné naší věci. Jde o to, aby státní stroj a samospráva lidu dobře fungovaly, čehož zdá se být předpokladem spravedlivá úprava otázek hospodářských v duchu hospodářské demokracie.

Přesto a snad právě proto musí býti však pokud možno beze zbytku vyřízen náš hlavní vnitřní problém, to je definitivní a spravedlivá forma spolužití Čechů a Slováků ve společném státě. Nechceme, aby se náš celý další život podobal životu rodiny, kde jsou svárliví manželé. K takovýmto poměrům to sice neukazuje, ale bude jen v našem zájmu, v zájmu výkonnosti a úspěchu celého našeho státu, najdeme-li co nejdříve plně spravedlivé řešení, které by nejvíce uspokojilo obě strany, v neposlední řadě řešení, spoléhající na takt.

My v českých zemích si musíme uvědomiti dosavadní jiný vývoj na Slovensku, tamější do jisté míry strukturální odlišnost a to, že bratři Slováci se cítí mladšími a že proto považují také za nutné v zájmu své svébytnosti vytvořiti mezi námi určité právní a politické přehrady. Avšak ani v tom nesmí býti příliš velká strohost, nesmí se jít příliš daleko. Mnohá taková opatření jsou v českých zemích kritisována. Nesmíme připustit, aby tato opatření a právní přehrady byly vykládány u nás ve zlém. Tak to není míněno. Právě jsme zde slyšeli představitele komunistické strany Slovenska a jistě i všichni ostatní představitelé slovenských stran učiní podobná prohlášení o tom, že není myslitelné, aby byl a žil v novém našem státě separatismus typu hlinkovského. Rozhodně nechceme také věřit, že by v těch odlišných úpravách hrály někdy úlohu ohledy prestižní. Tomu by tak na příklad bylo, kdybychom se snad s bratry Slováky měli dorozumívat jen přes naše zahraniční ministerstvo.

Při všem respektu k svébytnosti musíme si však uvědomit, že jsme příliš malí, než abychom si mohli dovolit dělat složitě a draze to, co se dá dělat jednoduše. Musí býti pro to pochopení i u bratrů Slováků tím spíše, že na příklad my, Moravané a Slezané, mohli bychom si rovněž reklamovati do značné míry obdobná práva, neboť i na tomto území máme své dějiny, svou svébytnost a odlišnost. A je vidět, vážení, že s české strany se všechny tyto právní úpravy, které vypadají velmi často jako zvýhodnění Slovenska, chápou velkoryse, že se nedělají žádné výčitky, a budeme dbát toho, aby se nikdy z takových věcí, řekl bych malicherností, nevyvozovaly dalekosáhlé závěry, neboť to, co má rozhodovat, je skutečná láska, duch důvěry a vzájemného porozumění. (Předsednictví převzal místopředseda Tymeš.) Přes to je na místě, abychom si vždycky mluvili pravdu, abychom si ujasnili, co je odlišné, a abychom to všem našim lidem vysvětlili. Je na př. možno podotknout, že předložená osnova ústavního zákona o ústavodárném Národním shromáždění, jak prošla ústavně-právním výborem, nedává politicky a právně rovnocenné postavení českým zemím jak vůči zákonodárné moci Slovenské národní rady (čl. I), tak pro hlasování o zákonech týkajících se ústavněprávního postavení Slovenska, kde je zapotřebí i souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců ze Slovenska, kdežto na druhé straně je zcela dobře možná konstelace, že ústavně-právní předpis, který bude míti platnost jen v zemích českých, může býti rozhodnut právě hlasy slovenskými.

Jsme, jak jsem řekl, daleci toho, abychom chtěli z takových předpisů vyvozovat další důsledky, nemůže však uškodit konstatování, že takové zákonné předpisy máme.

Pokud jde o osnovu zákona o volbě do ústavodárného Národního shromáždění, určuje se především 28 volebních krajů, a to po dohodě v Národní frontě, jak to prošlo ústavně-právním výborem. Jest ovšem jen litovat, že se v této otázce nepostupovalo důsledně též zdola, jak říkáme, že nebyly dotázány také kraje a okresy. To platí na př. o volebním kraji nazvaném zlínský, který je ve skutečnosti krajem slováckým, kteréžto sídlo volebního obvodu si pro své prvenství a svou centrální polohu právem reklamovalo Uherské Hradiště. Opatření toto vyvolalo také protesty slováckých okresních národních výborů, což tímto zde tlumočím.

Co činí předložené osnovy zajímavými a pro mnohé sensačními, je otázka bílých lístků. Mám za to, že námitky proti jejich zavedení zdaleka neobstojí, ať jsou to námitky rázu právního, theoretického nebo praktického nebo námitky týkající se účelnosti tohoto řízení a možnosti, aby voličové odevzdávali i prázdné lístky. Řečník přede mnou zde před krátkou chvílí uvedl námitku, že s prázdnými lístky nespojuje právní řád žádných právních následků. Slavná sněmovna je zde k tomu, aby se usnášela o zákonech, tedy o právním řádu, a usnese-li se, tedy je jisté, že zavedení prázdných lístků bude míti i právní důsledky, a jsem přesvědčen, že máme mnoho význačných universitních profesorů, kteří dovedou i z tohoto ustanovení, které naprosto přiléhá, vytvořiti bezvadnou normativní soustavu.

Náš národ je politicky uvědomělý a v tom duchu se jej snažila vychovávat naše strana sociálně demokratická i četné jiné strany, aby pochopil význam nové doby, aby pochopil význam košického vládního programu, za kterým všichni svorně jdeme, a proto, pokud jde o nás, nemáme nejmenších pochyb, že ani u nás organisovaní členové, ani ti, kdož s nimi přišli do styku, nebudou patřit k těm, kteří odevzdají bílé lístky. Jsme přesvědčeni, že právě zdrcující většina členů našich národů. a to národa českého i slovenského, právě před cizinou bude dokumentovat svornou vůli kráčet dále ve směru a v cestách, které byly vytčeny.

Byla zde také uvedena kolegou dr Burianem námitka, proč prý zavádíme instituci bílých lístků, když budeme agitovati, aby se bílé lístky neodevzdávaly. Tento argument by také jistě platil pro politické strany. Pak bychom stejně museli upírat i druhým politickým stranám, kromě své vlastní, jejich volební lístky, protože jistě nebudeme agitovati, aby byly odevzdávány pro ně, nýbrž budeme agitovati pro to, aby byly odevzdány pro stranu vlastní. Když pro nic jiného, tedy z toho důvodu se můžeme postavit za předlohu a bílé lístky, ježto věříme, že udělají náš volební boj značně slušnější a zápas čestnější, neboť po tomto usnesení už nikdo nebude lákán, aby si "bílé lístkaře", kteří byli svorně všemi řečníky označováni za desperáty, získával pro sebe. Věřím, že tohoto cíle bude dosaženo, a že, jako je již podstatný rozdíl proti volebnímu boji z dob první republiky, dokážeme právě zavedením bílých lístků, že náš dech, naše věrnost a naše slušnost vytrvá až do konce. (Potlesk.)

Místopředseda Tymeš: Dalším řečníkem je pan posl. Caňkář. Dávám mu slovo.

Posl. Caňkář: Pane místopředsedo, paní a pánové!

Minulý měsíc byl u nás bohatě naplněn událostmi politickými: Národní shromáždění s celým národem opět svobodně vděčně vzpomínalo veliké památky presidenta Osvoboditele T. G. Masaryka, president republiky dr Edvard Beneš měl řadu velkých politických projevů, posledně 24. března v Kladně, naše republika měla vzácné návštěvy Josipa Brože-Tita, maršála bratrské Jugoslávie, a bývalého presidenta Spojených států Herberta Hoovera a komunistická strana Československa konala svůj první sjezd v osvobozené naší republice.

V posledních březnových dnech pak projednalo a schválilo Prozatímní Národní shromáždění svorně finanční zákon eminentní důležitosti: první poválečný rozpočet naší republiky pro rok 1946. Ve válce, v níž jsme byli národem a státem porobeným, neměli jsme nezávislého státního hospodářství. Na revoluci po a v revoluci se rozpočty nedělají. V normální době nemůže však zůstati nikdo, tím méně stát, bez řádného rozpočtu. Začínáme rok, v němž již chceme míti moudře řízené státní hospodářství a v němž chceme nejen pilně pracovat, ale také podle rozpočtu dobře hospodařit a šetřit.

Při projednávání státního rozpočtu byl pak rozdán pro život nás všech velmi důležitý očekávaný vládní návrh zákona o dávce z majetku a majetkového přírůstku.

V debatě o státním hospodářství a státním rozpočtu, jakož i při každé finanční osnově jsme mohli a můžeme zcela odůvodněně mluvit i o politických věcech našeho státu, protože mezi hospodářskými a politickými problémy státními je příčinná souvislost a vzájemnost. Státní hospodářství a rozpočet jsou odrazem a výsledkem politického dění ve státě a hospodářské starosti a finanční problémy nezůstávají bez vlivu na politické smýšlení našich občanů.

Prozatímnímu Národnímu shromáždění byl při projednávání státního rozpočtu rozdán vládní návrh ústavního zákona o ústavodárném Národním shromáždění, tisk 312, a vládní návrh zákona o volbě do ústavodárného Národního shromáždění, tisk 311, které spolu se zákonem o voličských seznamech mají 26. května přivésti naše občany k historickým volbám do ústavodárného Národního shromáždění. Československý lid však s námi volá také po volbách do všech národních výborů a do všech korporací celostátního významu. Hlas lidu, hlas boží! Proto nechť se projeví vůle lidu všude.

Při projednávání těchto vysloveně politických vládních návrhů zákonů je nutno mysliti nejen na jejich politické, ale i hospodářské důsledky.

Na našem prvním volebním řádu do sněmovny z roku 1920, kterým jsme se dříve honosili jako nejrevolučnějším zákonem - vedle zákona o pozemkové reformě a sociálním pojištění - a na jeho novelách, na zákoně o voličských seznamech z roku 1919, ba i na naší ústavě z roku 1920 je patrno, že zákony stárnou tak jako lidé.

Podle projednávaného nového ústavního zákona o ústavodárném Národním shromáždění bude míti Národní shromáždění jednu komoru. Bude voleno jen na krátkou dobu podle všeobecného, rovného, přímého a tajného hlasovacího práva s poměrným zastoupením. A jeho sídlem může být nejen Praha, ale podle potřeby také jiné místo v republice.